Carnival VI.

Píseň dole povinně poslechnout!

It's Alive - Liar

Laughing on the outside

While you're dying on the inside

You know you're a liar

I hope you find a place where

You can live without a face there

You know you're a liar

---

Zase ten bar, co se v něm sešli poprvé. Ještě teď si pamatoval, když slyšel o Harlekýnovi. Smrti. Ani nevěděl, co to popíjel. Možná vodu nebo alkohol, nerozlišoval mezi tím, všechno tu chutnalo stejně.

Málem spadl ze židle, když si vedle něj hrcla Sakura, zakuckal se a věnoval jí ublížený pohled. ,,S-..."

,,Špatný zprávy," přerušila ho netrpělivě a napila se z Narutovy sklenice. ,,Další skupina zmizela. Vypadá to jako nějaká čistka."

,,A kolik nás zbývá?"

,,To netuším. Jsou roztroušení po městě. Ale brzy odsud odejdeme, za městem se objevil nějaký portál či co."

,,Ta droga..." Naruto zamlaskal a stiskl si prsty spánky. Nikdy nebyl přemýšlivý typ a tolik informací bylo na jeho křehkou hlavinku příliš. Tím spíše si nedával do souvislosti logické věci. ,,Ví se už, kdo ji dal do oběhu?"

,,Kéžby. Člověku moc neřekne někdo, komu vzápětí vybouchne hlava. Ale..." Významně zvedla prst. ,,Prý se tomu říká Antigen."

,,Antigen..." Znělo to nějak... jako z biologie. Nemělo to nějakou souvislost s krví či co? Ve škole tohle snad ani nebrali, podobné drobnosti si nepamatoval. Prostě byl rád, že uměl sečíst něco málo, aniž by se mu zavařila hlava. ,,Je blbý, že nemáme ani vzorek."

,,K čemu by to jako bylo? Tady nejsou prostředky pro rozbor, nemáme čas řešit, co v ní vůbec je." Dala mu v náznaku pohlavek. ,,Jdeme na hlídku do tunelů, tak ne že se zase ztratíš."

,,No jo, pořád." Rozvalil se na baru.

***

Tmou se rozlehl výstřel. A pak další. Kulka se odrazila od zdi a cinkla někde v koutě. Něco podobného člověku, jen na čtyřech, se odrazilo od země, chvíli běhalo po zdi a skočilo do louže. Voda se rozstříkla společně s krví. Ústa se otevřela, v nich dlouhé tenké zuby od krve. Zasyčel. Jen o chvíli před tím, než mu mezi očima přistála s neomylnou přesností kulka.

,,Co to mělo být?" Sasuke špičkou boty kopnul do ležícího těla, kouřící pistole se v záplavě jisker změnila zpět na katanu. Nerad používal takové zbraně, sloužily na dálku. Nic se nevyrovnalo pocitu, když ostří projelo chvějícím se tělem a posledním zvukem bylo jen smrtelné chroptění, jak se oběť dusila ve vlastní krvi.

V kapse se mu rozezvonil mobil.

,,Áno?" Přiložil si přístroj k uchu a přidržel si ho u ramene, zatímco kusem hadru otíral kapky krve z meče. Musel se značně zhoršit, když nebyl tolik rychlý, aby zůstal nepošpiněný.

,,Kdy se vrátíš? Stýská se mi."

,,Voláš jen kvůli tomu? To je zvláštní." A plýtvání kreditem, kdyby nějaký měl.

,,Vyřiď to rychle, ano? Mám pro tebe další práci."

,,Rozkaz." A zavěsil.

Zastavil v jedné z chodeb a zaposlouchal se do okolních zvuků. ,,Krysy se množí docela rychle." Usmál se tím druhem úsměvu, který vzbuzoval spíš strach. Jenže bylo ticho. Udělal krok. Něco docela tiše cinklo. Jako když pustíte na zem skleněnou jehličku. V uších slyšel otravný bzukot.

Kousek před ním se ozvalo cáknutí. Takový byl zvuk kroku, když někdo neopatrně šlápl do louže.

V tu chvíli vzduch přímo před ním explodoval. Tlaková vlna ho odhodila ke zdi, až si skoro vyrazil dech. Teplo mu ovanulo tvář, cítil ho i skrze zavřené oči. Viděl rudě. Na hrudníku cítil tlak, jako kdyby mu něco sežehlo zevnitř plíce na popel. Namáhavě vstal a smetl ze sebe prach z omítky. Více než půlka zdi se rozpadla. Za ní zela obrovská díra, která jako kdyby ho vtahovala dovnitř. Vzduch páchl spáleným masem. Co to mělo zatraceně znamenat? Zakašlal a rozhlédl se. Skrze prach skoro nic neviděl, štípal ho v očích až z toho slzely. Uskočil dozadu a čekal, až se prach usadí, stále však byl ve střehu a smysly měl nastražené na maximum.

Zpoza drobných plamínků něco vyskočilo. Tak tak nastavil meč proti docela dlouhému noži. Pohybem zápěstí ho odrazil. Sasuke udělal tu chybu, že se na krátký okamžik podíval tím směrem, jakým zbraň odletěla a když se pak podíval zpátky, nic a nikdo před ním nebyl. Kruci... ,,Kdo jsi?"

Ticho. Ze stropu kapala voda.

Hlavou mu projela tak silná bolest, že až vykřikl a padl na kolena. Dva údery srdce, pauza a následně jich šlo snad tisíc za sebou. Ruce se mu třásly, viděl chvílemi jen tmu. Co se to dělo? Ztěžka oddechoval, neudržel v prstech katanu. Teplo se střídalo s návaly zimy. Vzhlédl. Stěna byla v pořádku, oheň zmizel. Stopy po výbuchu taky. To se mu přeci nemohlo jen zdát...

Spát. Tak moc chtěl spát. Svět byl převrácený, nechápal to. Zima. Pomalu ho opouštěly smysly.

,,Sasuke, ne!" Itachi prudkým trhnutím vyprostil nohu zpod sedadla, až se ozvalo hlasité lupnutí. Musel ji mít minimálně zlomenou, ale nijak to nedával najevo. Vlastně se nikdy neprojevoval. Jen si skousl ret, opřel se o sedačku nalevo od sebe. Připlazil se k mladšímu, odhrnul mu z očí pár pramínků vlasů. Krev. Bylo jí tolik.Až příliš. Nemohl ji zastavit. ,,Neumírej mi, slyšíš?"

Pršelo. Na trávu kolem dopadaly kapky deště, některé se syčením zanikly v ohni, který pomalu ale jistě stravoval motor. Už nebylo moc času. Namáhavě pohl zkrvavenými ztuhlými rty, ale z úst mu vyšlo jen slabé zachrčení. Zakašlal a ten kašel postupně přešel v záchvat, od úst mu šla krvavá pěna. ,,Pro…miň…" hlesl šeptem, roztřeseně natáhl ruku a dotkl se bratrovy. Itachi ji pevně stiskl ve svých.

Na nevinnou dětskou tvář dopadaly další a další slzy. ,,Neomlouvej se, budeme si zase hrát. Jenom nesmíš usnout, prosím!"

Usmál se. Bylo to snad poprvé, co ho neposlechne. Pak zavřel oči a roztřeseně vydechl. Naposledy.

Rychlé kroky. Hlas. ,,Sasuke, proboha..."

,,Naruto, co jsi našel?" Tenten byla hned u něj a při pohledu na tělo si vyděšeně zakryla ústa. ,,To je..."

,,Jo. Musíme ho odtud vzít."

,,Proč? Nech ho ležet, jen nás zabije až bude mít příležitost."

Blonďák však neposlouchal. Dal si ho na záda, cestou ještě vzal katanu a zastrčil ji kam patřila. Nechápal, co se stalo. Chodba byla úplně prázdná, beze změny. Jen ve zdech místy viděl stopy po kulkách. A on byl jako loutka, hadrová panenka. Těžko věřit, že by se objevilo něco, co by ho mohlo dostat. Pořád si pamatoval na ten výjev v uličce. Anděl smrti. Co mu mohlo ustřihnout křídla, než sám Bůh? ,,Bereme ho s sebou."

***

,,Ty seš takový pako, že ti není rovno!"

,,Promiň, Sakuro-chan." Naruto ani neuhnul před celkem přesně mířenou fackou.

,,Jak si to jako představuješ? Přineseš si sem jeho jakoby nic. Až se probere, všechny nás zabije. To je jako pozvat lišku mezi králíky a zeptat se, jestli si dá nejdřív bůček nebo svíčkovou." Stiskla si mezi prsty kořen nosu a zhluboka vydechla. ,,Tohle není dobrý, fakt."

,,Nic neudělá, postarám se o něj."

,,Jo, ty zrovna." Zasmála se cynicky. ,,Nehne ani prstem a už budeš ležet na zemi."

,,Prosím," zamrkal smutně pohledem malého štěňátka.

Sakura si povzdechla. ,,Zjistíme, co se stalo a proč nás to vyhodilo tady. Jestli se naštve a povraždí nás, najdu si tě a zabiju." Zabodla mu ukazováček do hrudníku. ,,Nepřej si mě, Naruto."

Sledoval, jak odchází mezi bednami a pak se na jednu z nich posadil. Co si myslel? Že zjistí, jakto že je jeho nejlepší kamarád z dětství naživu? Nebo proč ho nepoznal? A jak se dostat z tohohle pekla? Nemluvě o tom, že měl určitě vazby do vyšších kruhů a byla tu možnost, že ti pošlou někoho zpacifikovat únosce. Navíc měli další problém. Něco je přeneslo z města doprostřed pustiny a ne všechny, vlastně tu byl jen on, Sakura, Ino a pár dalších, které znal. Nacházeli se v nějakém bývalém skladě, pořád tady bylo docela dost užitečných věcí jako vrak auta, spousta kovu a nějaké zbraně. Pro chvíli hodil starosti za hlavu a vydal se po rozvrzaných schodech do vyššího patra, kam Sasukeho uložil. Nic se nezměnilo, pořád jako kdyby spal. Ale na spánek až moc dlouho. Posadil se k němu do výklenku, vystlaného několika starými dekami a skoro až bázlivě se ho dotkl na tváři. Byla studená, jako bez života. Připomnělo mu to ten výjev při pohřbu. Sklonil se níž, aby si ho mohl prohlédnout. Nezměnil se až tak moc, pořád měl ty jemné dětské rysy, nyní však ovlivněné čímsi velmi přitažlivým. Stále tak nevinný… Ne! Ten pohled, jakým se na něj díval v té uličce, nebyl ani za mák nevinný. Byl opovržlivý, namyšlený a dychtící po krvi. Ať už Sasuke sloužil komukoliv, byl k němu vázán až podivuhodnou věrností. Měl by se před ním mít na pozoru. Už se skláněl níž a níž, cítil jeho dech na rtech, zase tu známou vůni a přeci s příměsí spousty nového. Chtěl se ho zeptat na tolik věcí.

Zezdola se ozvalo bouchání. Ale ne jen tak ledajaké klepání na dveře, to byla vrata zavíraná ve zběsilé rychlosti. Křik, shon. Naruto vyskočil a rozběhl se do přízemí. Rychle našel Sakuru. ,,Co se děje?"

Růžovláska se právě snažila všechny uklidnit. Měla vyděšený pohled. ,,Nejsme tady sami." Zavedla ho zase nahoru, k oknu, odkud bylo všechno vidět. ,,Myslela jsem si, že se něco děje. Ukázalo se, že tahle poušť je plná…" Další rány, tentokrát něco bušilo na dveře. A potom to Naruto uviděl. Zbledl hned v několika odstínech bílé. Sklad byl ohraničený plotem, nahoře ostatný drát. Po pustině se blížil dav. Skrze prah, který se zvedal ze suché vyprahlé země, byly vidět siluety. Ne několik, ale hned pěkných pár desítek, možná stovek. Šouraly se na první pohled pomalým krokem, klátily se ze strany na stranu. Během pár minut došli k vratům. Kov se prohnul pod tím náporem, skřípal pod nehty, bušili na ně. Jasně byl cítit pach rozkládajícího se masa. Otrhané šaty, prázdné výrazy. Naruto zaklel a bezděčně ustoupil. Kdysi viděl takový film. Resident Evil. Přišlo mu to až děsivě povědomé. ,,C-Co budeme dělat?"

,,Je tady pár zbraní, ale nás je málo. Proti nim nemáme šanci, ještě když drtivá většina z nás nedržela v životě ani nůž, natož pak střelnou zbraň." Přešla k jedné z krabic, odstrčila víko a hrabala se věcmi, dokud nevytáhla solidní AK-47. ,,Moje oblíbená." Usmála se nebezpečně a mávla na Naruta. ,,Vezmi si něco a zkusíme jich zabít co nejvíc. Střílečky někdy hraješ, ne? Tady jenom nemáš healovací balíčky."

Rány neustávaly. Všichni si mezi sebou tiše povídali, upírali pohledy k prohýbajícímu se kovu. V mezerách mezi prkny už se sápaly ruce. Ozývalo se vrčení, syčení a zvuk podobný chrlení krve. Naruto sevřel v ruce nůž. To bylo jediné, co měl. Zemře? Tak nějak si na ten pocit zvykl, sice ho to pořád děsilo, ale na to vědomí, že za chvíli nejspíš přijde o život a nikdy neví, jestli doopravdy nebo zase přežije a bude se muset strachovat, kdy mu bude hrozit smrtelné nebezpečí zase, se nedalo zapomenou. Napětí by se dalo krájet, vzduch byl skoro vydýchaný. Potom se dveře prolomily. Zombíci vtrhli dovnitř. Sakura a ostatní bojovali, ale i tak neměli ani převahu ani šanci na to zvítězit, jen se možná na chvíli ubránit. Lidé umírali s křikem a v bolestech, trhaní na kusy bandou nemrtvých. Všechno bylo ztracené. Vrhli se i na Naruta. A současně s tím se stalo něco…

Z horního patra seskočil stín, odrazil se od zábradlí a pak dopadl přímo před skupinku obyvatelů skladu. Přikrčil se, potom vstal. V každé ruce jednu pistoli. Zvedl temně černé oči, zlověsně se blýskaly. Dvojí cvaknutí a vyrazil proti nemrtvým. Běžel, skoro jako kdyby se nedotýkal země. Střílel kolem sebe s takovou přesností, že stačila jedna či dvě rány pro jednoho. Kulky musely být speciální, protože hned jak zasáhly cíl, část těla dotyčného hned na to vybouchla v chuchvalci masa a něčeho co možná kdysi byla krev. Když mu došly náboje, odhodil zbraně a vytáhl katanu. Po ostří stékaly tělní tekutiny. Nebojoval jen s ní, ale i celým tělem. Kopnutím odrazil jednoho protivníka, přikrčil se a projel mezi nohama dalšího, aby mohl pěstí srazit dalšího, prsty se mu zabořily do hnusného nazelenalého masa. A takhle to šlo pořád, bez přestávky a jediné známky únavy. Znal každou jejich slabinu, věděl přesně kam zasáhnout. Pravda, neudělal to jen sám, pár nepřátel prolomilo tu obrannou linii, ale ty vyřídili zkušenější ze skupinky přeživších.

Potom všechno ustalo. Nebylo jich vlastně tolik, jako se na první pohled zdálo, ale i tak byla země pokrytá slušným množstvím rozsekaných kusů těl, hromádek toho, co z nich zbylo a dalších neidentifikovatelných věcí. Naruto na to všechno zíral jako na zjevení. Sasuke stál uprostřed, jako anděl smrti. Jen pár kapek krve mu zbrotilo tvář. Oči upíral otevřeným vchodem do pustiny, vyhlížel snad další příležitost. Bylo to neuvěřitelné. Jak by prakticky jeden člověk tohle všechno mohl zvládnout? Připomínal jednoho z těch profesionálních zabijáků z her, co Naruto občas pařil doma. Tmavovlásek si odfrkl a sebral ze země svoje zbraně, vyměnil zásobníky a nechal je zmizet ve svém inventáři. Nebyl zvyklý bojovat takhle, střelné zbraně byly zakázané, ale občas nebylo zbytí.

Sakura si zadýchaně držela rameno, přes látku prosakovala krev. Od ní měla i stopy na obličeji, pár kousanců a škrábanců.

,,Kolik nás zbylo?" I Naruto byl od krve. Pořád ještě se klepal z toho všeho.

,,Je víc zraněných než mrtvých, ale… jestli je to nákaza, všichni zranění beztak umřou. Nemáme žádné léky." Zavrtěla hlavou, oči upírala na Sasukeho, sedícího na schodech do vyššího patra, nezúčastněně při tom pozoroval dění kolem. Truchlení těch, co ztratili někoho blízkého, nářek a pláč, bolest raněných. Ignoroval je, tak povzneseně, jako kdyby se ho to netýkalo.

,,Můžu nějak pomoct?"

,,Ne. Jenom ho hlídej." S tím ho nechala o samotě. Naruto by se nejraději svalil na zem, byl unavený. A hlavně měl hlad. Hned jak na to pomyslel, zakručelo mu v břiše. Povzdechl si a vydal se něco najít. Nakonec to byl jen nějaký ztvrdlý chleba, cítit ho bude v žaludku určitě ještě dost dlouho. Zchroupal ho jako strouhanku. Měl by za ním jít, ale… co mu měl říct? Nakonec to stejně udělal, sedl si vedle něj, ruce složil do klína a mlčel. Dobře, nezabil ho hned v první chvíli, to byl dobrý signál. Ale jestli byl jejich nepřítel, proč jim tedy pomohl? Měl je nechat všechny povraždit a potom se vydat zpátky za svými. ,,Sasuke…" začal váhavě a polkl.

Ty smolně černé oči se k němu otočily. Blonďáka z toho zamrazilo. ,,Uzumaki Naruto. Věk devatenáct let. Původem z Kyota, ale potom se odstěhoval. Matka designérka, otec právník. Bojové schopnosti prakticky žádné." Znělo to jako stručné zhodnocení od robota, stroje na informace.

Tak jinak. Musel na to jít jako kdyby mluvil s nemocným, co trpí amnézií nebo dokonce malým dítětem. Pomalu, jednoduše. Opatrně. ,,Pamatuješ si něco?" Ty debile, tohle je vážně nenápadný, pomyslel si a v duchu už se mlátil do hlavy.

,,Měl bych?" Temné studánky se odvrátily.

,,Byl jsi mrtvý, zatraceně!" skoro po něm vyjel netrpělivě. Už to v sobě nemohl držet, bylo mu jedno, jestli ho třeba v další chvíli zastřelí. ,,Viděl jsem tě v rakvi, po autonehodě. Zemřeli i tví rodiče. Byli jsme nejlepší kámoši, pamatuješ? Jestli tohle není sen… nevim sice jak, ale někdo tě musel oživit a strčit do týhle proklatý díry. Co se stalo, že tě najednou těší zabíjet lidi a chováš se jako hnusný hovado?!" Poslední slova už skoro křičel.

,,Odejdi." To byla jediná odpověď, pronesená studeně jako nezpochybnitelný rozkaz.

Naruto zrudl a kousl se do rtu. Pak ho chytil za triko a obličejem se přiblížil k tomu jeho. ,,A jak asi? Teď jsme tady všichni uvězněný, ať chceš nebo ne. Jestli je tvým úkolem mě zabít, tak to udělej. Ale proč jsi nás v tom případě zachránil? Ulehčilo by se tak spoustu věcí. Zatraceně, Sasuke, pořád mi pleteš hlavu." Prudce se nadechl, pustil ho a rozčilením i vstal. Tohle nikam nevedlo. Možná by měl jít ven a nechat se roztrhat, bylo by to jednodušší než se zahazovat s ním. Tímhle tempem ho vážně přivede do hrobu. A to byl kdysi tak milý, smáli se spolu a blbli… teď se choval jako kus ledu, lhostejný a odmítavý. Tak hrozně připomínal svého staršího bratra po té autonehodě. Vlastně co si pamatoval, snažil se ho Sasuke ve všem napodobovat, ale tohle bylo prostě moc. Naruto si za to nadával. Jak mohl doufat…

Sasuke se jen beze slova zvedl a odešel ze skladu. Třeba na průzkum, možná se už nevrátí, to bylo blonďákovi taky jedno. Vztekle praštil pěstí do kovového zábradlí až se rozřinčelo. Tohle podělal.

Pozn. autorky: Resident Evil.