Brotherhood

Tohle dílo vzniklo při naší hodině češtiny, kdy jsme probíraly Verlaina a jeho poněkud zvláštní vztah s Rimbaudem a četli si jejich rozmanité, barevné popisné verše. Jde o ItaSasu se zvláštní zvrhlostí a šlo mi o pointu, to ostatně ti, co to budou schopni dočíst, poznají sami.

Tak mi dejte vědět, jak se vám to zamlouvalo.

---

Sasukeho temné oči se přivřely, když na obloze na níž hleděl zpoza mraku zasvitlo bílé prázdné světlo srpkovitého strážce noci.

"Víš jak to začalo…?" Zašeptal do šerého stínu, který vrhal mohutný dub o jehož silný, popukaný kmen se mladý chlapec v sedě zády opíral. Odmlku využily jeho rty, zkroutivší se mu do něžného úsměvu pod přívalem zlatavých, radostí a sluncem provoněných vzpomínek.

"Vždycky jsem tě měl někde ve skrytu duše rád. Jako malý jsem tvoje schopnosti dokonce i obdivoval. Tvou trpělivost, lásku, pozornost, vytrvalost, zatvrzelost, loajálnost, obětavost…" Neodvrátil pohled od stříbřitého měsíce a tóny jeho hlasu dosahovaly téměř spodní hranice slyšitelnosti.

"Celé moje dětství vlastně prolíná tvoje přítomnost. Ty, ty a zase ty. Tolik času, tolik zážitků. Vždycky, když tě vidím, vzpomenu si na ně. Snažil jsem se tě dohnat, zakopával jsem a padal. A ty…" tiše, spokojeně a s jemným nádechem nostalgie se zasmál.

"Ty ses vždycky, VŽDYCKY vrátil, podal mi ruku a zvedl mě na nohy. Nikdy jsem nevěřil… nebo jsem spíš vždycky věděl, že ať udělám cokoliv, jakoukoliv hloupost, jakoukoliv hrůzu… nikdy ve tvých očích nepoklesnu, vždycky budu plamínek na louči tvého života…" Jeho obočí se jemně nakrčilo a v tmavých studánkách pohasl tak krásný odlesk veselé rozvernosti. Oči se pomalu svezly po koruně vzdáleného stromu k vystupujícím kořenům a po medové loučce, rozkládající se před nimi až na jeho vlastní ruce položené v klíně.

"Já k tobě nebyl tak štědrý. I když je teď všechno v pořádku… pořád mě to trápí," šeptal hlasem, v němž se promítala svíravá bolest v hrudi.

"Měl… měl jsem ti odpustit dřív. Nikdy jsem si neměl namlouvat, že jsem schopný tě nenávidět…" Otočil hlavu a sklopil pohled k postavě odpočívající po jeho boku. Špičky prstů se opatrně, aby ho nevyrušil, dotkl měkkých, hedvábných nočních pramínků.

"Když ale tohle… přejdu, ačkoliv to dost dobře pořád nejde… nedokážu být tak nesobecký, bráško… ale když. Tak potom, potom už bylo všechno krásné… začal jsi se mnou cvičit, pomáhal jsi mi, jako když mi bylo šest, ukazoval jsi mi věci, které jsem neznal. A časem… se začala prodlužovat doba, kdy jsi nepouštěl mojí ruku, když jsi mi pomáhal zvednout se ze země po pádu v prohraném cvičném boji s tebou. Tvoje… rty se posunuly s každým večerem, kdy jsi je tiskl na mé čelo s přáním sladkých snů, níž… díval ses na mě častěji, usmíval se méně zřídka, dotýkal ses mě jinak… odhrnul jsi mi vlasy z čela, přejel prsty po tváři… a bál ses. Abych si toho nevšiml. Jak bych nemohl, nii-san?" Tmavovlásek se šťastně usmál a opřel se o loket, aby se sklonil k postavě, ležící vedle něj tak, že se o jeho natažené nohy opírala bokem.

"Nechtěl jsi mě ztratit. Ale já tebe už taky ne. Líbilo se mi, jak se o mě staráš, jak se zajímáš víc než kdy kdokoliv v mém životě… cítil jsem, že pro tebe znamenám všechno. A s každým pohledem, který jsi mi tak sladce plaše opětoval, s každým překvapeným nádechem, když jsem si položil hlavu na tvé rameno nebo na kolena… jsi pro mě začínal představovat totéž." Sasuke dýchl spícímu jemně na tvář, byl tak blízko. Rtíky se zvlnily v zněžnělý oblouček, pořád raději nezvyšoval hlas, jen přešel do o něco důvěrnějších tónin.

"Doteď si pamatuji každou sekundu… tenkrát… kdy jsi mi ochotně vysvětloval složitou techniku psanou na svitku. Oba jsme seděli na větvi v koruně…" Jako by se dotýkal tenoučkých tvarů z křehkého skla ho pohladil po hřbetu ruky. Bylo to tady, přímo tady, na stromně o něhož se právě opíral… to právě sem pak chodili tak často a tak rádi. Jen mlčeli, společně odpočívali a nechávali atmosféru provonět vzácností samotné chvíle, kterou trávili s osobou nejbližší jejich srdci.

"Já to nechápal, vůbec, i když ses snažil," kousnul se pobaveně do rtu mladší černovlásek v němém, pobaveném úsměvu.

"Pak ses zeptal, jestli mi to už je jasné… a já jenom chvíli mlčel… pak jsem se ti už nevydržel dívat do očí. Snad náhodou mi tenkrát pohled zakotvil na tom nejnevhodnějším místě… na tvých narůžovělých rtech… nic jsi neřekl, neodpověděl… chvíli jsi čekal, ale mě ten výjev tolik fascinoval že… když jsi mi prsty zvedl bradu a ta krásná ústa přitiskl k mým… dokázal jsem jenom zavřít oči." Sasukeho bílé prsty zajely do havraních vlasů jeho největší cennosti.

"Hřály… a mě i přesto byla zima. Příjemná zima. Nic se vlastně nezměnilo, ne…? Jen zlepšilo, zintensivnělo… přiznám se ti, bráško… začínal jsem tě milovat víc a víc. Láska je hrozné trápení…" Odtáhl se od něj a jako by ho mohl vzbudit pohledem, jen bázlivě a rozněžněle sledoval jeho tvář… křídově bílou, krásnější než měsíční světlo, zavřená víčka mramorové sochy, tenké, sametové rty, mírně vyzvednuté do sotva znatelného úsměvu, lesknoucí se delší vlasy barvy antracitu a odstíny oceánové modře. Tvářil se tak spokojeně, vyrovnaně… teď vypadal zranitelný. A mladý černovlásek věděl, že je to anděl… anděl který si vyrval křídla, aby je věnoval Sasukeho srdci a naučil ho létat.

"Jako jediný jsem směl proplést své prsty s tvými, pevně tě obejmout a nepouštět, líbat a nedýchat, milovat a nevidět. Já jen… mám všechno, vím. Jenže ty jsi tak… obětavý. Pomáháš ostatním, je spousta lidí, co ti vděčí za svůj život, za svůj osud, za svou budoucnost…" Prsty se odtáhly, znovu se opřel o strom a zadíval do potemnělých nebes.

"Vím že mě miluješ ze všech nejvíc, nii-san, nesobecky, čistě. Vím že pro tebe znamenám všechno. A ty musíš vědět že… že ani já nedokážu žít, aniž bych tě neměl. Že tě chci mít, vlastnit, držet k sobě připoutaného, protože se bojím… bojím se, co bych dělal, kdybys tu nebyl. To co k tobě cítím je tak… tak silné, že mám mučivou potřebu přivlastnit si tě, aby mi tě nikdo neukradl, někoho tak dokonalého, jako jsi ty… ani nevíš, jak moc jsem si pokaždé přál, abys mi patřil… úplně, se vším všudy…" Konečně se na tváři mladého černookého chlapce rozjasnily šťastné jiskry, plující v inkoustově modrých odlescích jeho duhovek. Opět shlédl na muže vedle sebe. Byl překrásný… jeho krása duše i srdce se v plném rozsahu promítala do dokonalých křivek jeho těla, postavy, tváře.

"Lidé nám patří jen ve vzpomínkách, to jsi mi říkal, vzpomínáš, nii-san? Měl jsi pravdu… vždycky ji máš. Budeme spolu, napořád, zůstaneš se mnou, se svým malým bratříčkem. A já s tebou… promiň, že jsem ti to všechno neřekl dřív, ale bál jsem se, že pak… bys mě opustil…" Sasuke se pomalu zvedl na nohy, pak si přiklekl k ležícímu. Tmavé vlasy měl rozházené, v něžné hře se prolínaly se sytě zelenými stébly trav, rty v usmívající se lince pevně přitisknuté k sobě, ruku mírně pokrčenou v lokti měl uvolněně položenou vedle hlavy, prsty té druhé se dotýkaly jemného trávníku, jako by ho hladily a konejšily. Na černém oděvu se přes noc vytvořily třpytivé krůpěje rosy. V nehybné hrudi měl zabodnuté ledové ostří tenkého meče. Sasukeho prsty obratně na krku rozvázaly drobný náhrdelník a z chladné mléčné kůže na šíji ho přesunul do své horké dlaně. Rty se dotkl jeho krásných, důvěřivých úst. Narovnal se a s nečitelným výrazem se na svého bratra zadíval.

"Nic nás nerozdělí, nikdo mi tě nevezme… jsi jenom můj. A já tu jsem pro tebe, nii-san." Přicházejícím ránem se ozývaly jen jedny, travou tlumené kroky.

---