Broken (GrimmUlqui)

Protože je mi zkrátka jedno, že čtete jenom ItaSasu prasárničky. Má věrná žačka mě přemluvila a provedla beta-reading. Psáno během mých temných časů.

Žárn: songfic (Seether feat. Amy Lee - Broken), shounen-ai, smutek a melancholie. Jinak to ani neumím.

---

Tiché kroky se rozléhaly ztichlou ulicí. Byly dvoje.

,,Hele a kde to vlastně bydlíš?" zeptal se vyšší, nejnápadnějším rysem na něm byly asi vlasy tyrkysové barvy, očividně na sebe rád upozorňoval.

,,Asi půl hodiny městskou dopravou odsud."

,,Aha. Takže je to blíž ke mně." Přikývl, jako kdyby to snad věděl. ,,Stejně je divný, že vůbec nepiješ."

,,Nemám něco takového zapotřebí. Alkohol jen utlumuje rozumné uvažování."

,,Hmm…" Zbytek cesty k bytu došli v docela podobném duchu. Bylo už opravdu hodně hodin a značně se ochladilo. Na to, že mělo přijít léto, to vůbec nevypadalo. Menší černovlásek si založil ruce na hrudníku, aby neztratil tolik tělesného tepla. Zastrčil si pramen vlasů za ucho a na chvíli uhnul pohledem. Pravda, popovídali si docela příjemně. Bez výměny kontaktu, prostě to ráno bude jako kdyby se nic nestalo. Odkašlal si a nadechl se k trochu nesmělému rozloučení.

,,Nechceš nahoru? Takhle pozdě ti stejně nic nepojede," přerušil ho druhý dřív, než stačil promluvit. Jen se usmál místo odpovědi. Nenápadná výmluva. ,,Tak dobře."

I wanted you to know, that I love the way you laugh.

I wanna hold you and steal your pain away.

Byl podzim. Suché listí různých barev, od odstínů hnědé, přes nazlátle oranžovou a rudou až místy poslední zbytečky zelené, šustilo při každém kroku. Kupily se přes sebe společně s trsy suché trávy pod nimi a hrudkami hlíny. Občas se zvedl poryv studeného větru a zvedl je do vzduchu, kolem holých prořídlých korun stromů podél nábřeží. Přes řeku se klenul ocelový most, přes který v téměř pravidelném intervalu jezdila auta, autobusy a další dopravní prostředky, dokonce se daly roznat i malé postavičky lidí na chodníku.

Seděl na jedné z laviček, které se nacházely v alejích kolem řeky. Před nestálým počasím ho chránila šála v barvě jeho tmavě zelených očí a černý kabát sahající přibližně do půli stehen. Ve tváři byl bledé a značně pohublý, rysy měl znavené. Nezdravé. V prokřehlých roztřesených prstech svíral bílý list papíru s mírně pomačkanými okraji, popsaný ladnými liniemi modrého inkoustu, místy rozpitého a nečitelného.

Po nějaké době vstal, pár kroky došel až k zábradlí a uchopil dopis na horním okraji zhruba uprostřed, stačil pak jediný pohyb a rozthl jej napůl, poloviny přiložil k sobě a proces zopakoval tolikrát, až z papíru zbyly jen neforemné kousíčky, ty pak obloukem hodil do řeky, sledujíc, jak plují vzduchem a mírně se pohupují tak dlouho, dokud nespadnou na hladinu a zbytky textu se rozmažou nasakující vodou. Na chvíli jsem si dovolil zavřít oči, vítr mi rozcuchal vlasy a hledal si jakékoliv slabé místo, nechráněné oblečením. Komu byl ten dopis adresovaný? Ani jsem už to nevěděl. Možná mně, odpověď na mé otázky. Způsob, jak si ventilovat ty pocity. Nejdřív vztek, když mi to řekli, pak beznaděj a na konci tiché smíření se svým nemilosrdným osudem. Uplynulo už pár měsíců, co mi to řekli. Od dětství jsem trpěl vrozenou chorobou, která měla velmi malé šance na vyléčení. Nikdy jsem nechodil do školy kvůli své nízké imunitě, stačilo jen chvíli být v zimě venku a hned to znamenalo týdny v posteli s horečkami. Říkali, že je to vzácné a sám za to nijak nemůžu. Jenže já tomu nevěřil. Stále jsem hledal důvod, proč se to muselo stát zrovna mně. Proč jsem si nemohl hrát s ostatními dětmi, dělat všechny ty věci, které v mém věku zkoušeli ostatní. Posledních pár let se to prý zlepšilo. Odstěhoval jsem se od rodiny s tím, že se o sebe postarám sám. Byl to opravdu zvláštní pocit, nemít stále někoho nad sebou, kdo by na mne dohlížel. Dokonce jsem i chodil ven, na procházky, po barech na skleničku minerálky, občas se naskytla i nějaká ta brigáda, naposledy v místní knihovně. Jenže pak… se všechno obrátilo. Léky přestaly zabírat, jen mi prodlužovaly čas strávený na zemi. Odmítal jsem chodit na jakékoliv terapie a dobrovolně se nechat ničit zaživa s malou nadějí na návrat ke zcela novému životu. Stejně už nemám pro co žít. Nemělo smysl dál bojovat. Vždyť stačilo jen usnout a nechat se unášet jako ty kousky papíru. Kolik mi vůbec zbývalo času? Pár měsíců, možná rok. Nebo víc? To záleželo v podstatě na mé vůli žít nebo na náhodě. Já mezi tím nerozlišoval. Bavilo mě hledat krásu v jednoduchých věcech, ať už to byl sluneční paprsek, prosvítající skrze listí na stromech, tiché cvrkání cikád v trávě pozdě večer. Dívat se na úsměvy ostatních lidí, poslouchat jejich smích a vidět šťastně zářící oči.

Jenže já měl důvod žít. Ruka mi samovolně sklouzla do kapsy a vytáhl jsem složený papírek, z jedné strany bílý a z té druhé… Byl to obrázek. Bavilo mě kreslit, matka mi říkávala, že mám nevyužité nadání. Nepřišlo mi to tak, ale přeci jen jsem musel uznat, že to není špatné. Z obrázku se na mě dívaly oči. Modré jako moře, které jsem nikdy neviděl. Bylo to z té první noci, kdy jsme se potkali. Seděl jsem nad skleničkou a v náhlém popudu nakreslil nejhlasitějšího člena jedné partičky. Když jsem vyslovil jeho jméno, nešlo se neusmát.

I keep your photograph.

I know it serves me well.

I wanna hold you and steal your pain.

,,Co se děje?"

,,Nic."

,,Neříkej, že se nic neděje. Nenecháš na sebe ani šáhnout."

,,To je moje věc." Odtáhl se od něj, když se ho dotkl na rameni. Proti své vůli se zachvěl.

,,Udělal jsem ti něco?"

Ticho. Upíral pohled kamkoliv jinam než do těch očí, které mu tolik připomínaly. ,,Já… promiň. Nemůžu." S těmi slovy prošel kolem něj a zavřel za sebou dveře z bytu. Po kolikáté už?

Because I'm broken.

When I'm lonesome.

And I don't feel right.

When you're gone away.

You've gone away.

You don't feel me here, anymore.

Byl jsem sám. Často takhle odcházel, když vycítil, že potřebuji chvíli klidu. Stejně by ze mě nikdy nevytáhl důvod mého chování. Už jsem to neovládal, své emoce. Stávalo se mi to pořád častěji. Divil jsem se, že se mnou vydržel i přesto. Co ho ke mně poutalo? Nic. Jen fyzické uspokojení, v tom jsme si celkem rozuměli.

Když jsem si v koupelně sypal na ruku dvě pilulky ze žluté lahvičky, nechtěně jich několik spadlo do odpadu, jak se mi chvěly ruce. Neměl jsem sílu ani si zanadávat. Do těla se mi vkrádal chlad a malátnost. Přestával jsem vidět ostře. Musel jsem se chytit umyvadla a zadíval se na sebe v zrcadle. Tohle… už nebyl člověk. Troska. Jak mohlo někomu na něčem takovém záležet? Dech mi ztěžkl, na hrudníku jsem ucítil dobře známý tlak a tep se zrychlil snad na desetinásobek, jako kdyby mi měla všechna ta krev protrhnout tepny. Někdy na okraji polovědomí jsem zaregistroval, jak se otevřely vchodové dveře s typickým zavrzáním, pak mi z ruky vypadla sklenička z vodou, roztříštila se na tisíce drobných střepů jako poslední kousky mé duše a v záchvatu kašle jsem se sesunul na dlaždičky.

The worst is over now.

And we can breathe again.

I wanna hold you high steal my pain, away.

There's so much left alone.

And no one left to fight.

I wanna hold you high steal your pain.

Bílé načechrané vločky se snášely na studený bílý mramor se zlatým vyrytým nápisem. Tvořila se na něm tenounká ledová vrstvička, malé květy námrazy. Hlína byla tvrdá, krátká stébla trávy v ní zhnědly. Jako kdyby si snad spletly roční období.

Před kamenem ležela růže, sněhově bílá a bez jediné poskvrnky. Těch několik krystalků, co ji již stihly pokrýt, tvořily na okrajích okvětních lístku malinkaté lesklé perličky, chvějící se pod závany řezavého vánku. Ticho.

A kroky na zmrzlé štěrkovité cestičce. Pryč. Navždycky.

'Cause I'm broken.

when I'm open.

and I don't feel like I'm stronger now.

Because I'm broken

when I'm lonesome.

And I don't feel right

when you're gone away.

Obrátil do sebe další skleničku levné pálenky s ledem, až při tom záklonu málem spadl z barové židle. Když ji pak postavil na pult, spokojeně vydechl. Následně blýskl úsměvem po svém nejnovějším a momentálně posledním společníkovi. Za tuhle noc spolu obrazili tak tři další bary. Byl tichý a docela nenápadný, popíjel výhradně něco podobného perlivé vodě. Ale nejvíc fascinující na něm byly ty oči. Ztracené, odrážející jeho křehkou zranitelnou duši, ať už navenek působil jakkoliv nedostupně. To množství pocitů v nich bylo… nahánělo to strach. Pohled raněné kořisti, která se marně snaží obelstít dravce. Nebojoval, on utíkal.

,,Jak že se to jmenuješ?" zeptal se s neskrývaným zájmem a zamyšleným výrazem.

,,Ulquiorra."

,,Hmm, zajímavý." Zašklebil se jako vyjádření svého nadšení. Rozverně ho poplácal po zádech a mávnutím ruky si přivolal další rundu. ,,Grimmjow."