Vánoční dárek 2 2/2

Druhá část - která podle blog.cz má více než 40 000 znaků ^^"

---

Ráno k němu výjimečně nepřišel Madara, ale Zetsu. Donesl mu snídani a teplý čaj.

"Ať si včera pánovi řekl cokoliv, musel si ho hodně potěšit," řekl mu pochvalně místo pozdravu a do ruky mu vnutil talíř s jídlem.

"Hm." Stiskl talíř a hladově se vrhl na jídlo, přece jen dva dny nejedl. Dnes už mu bylo líp a tak se netvářil tak schlíple jako včera. Zapil to teplou tekutinou, která klouzala hladce dovnitř a hladila jeho podrážděný krk.

Ještě dřív, než stačil Zetsu odejít, vešel do místnosti muž celý v bílém. Chvíli si chlapce zkoumavě prohlížel, pak k němu přišel blíž a s pomocí dřevěného dřívka ho donutil otevřít ústa. Už od pohledu měl podezření spíše na plíce než na angínu, protože tu způsobují obvykle bakterie a jemu bylo řečeno, že chlapec pouze prochladl. Když si ho poslechl, jen se mu jeho domněnka potvrdila.

"Je více nachlazený a má trochu zarudlé hrdlo, nic, co by nespravil horký čaj a teplá postel," konstatoval směrem k Zetsuovi.

Koukal na doktora a přemýšlel, jestli ho má požádat o pomoc, ale podle toho, jak se choval, tu chodil běžně a Madaru znal. Moc by si nepomohl, když včera černovlasého prosil a dneska by dělal scény. Zatnul zuby a přijal prášky, které dostal. Snad se rychle uzdraví. Aspoň až dojde Madara, tak nebude úplně vyřízený už předem. To jsou vyhlídky.

"Výborně, Madara-sama bude spokojen." Zetsu se zprvu obával, aby to nebylo něco horšího a nakonec to byla jeho vina, že se namočil a prochladl.

"Ach ano, žádné další… nehody se tu nestaly?" zeptal se medik pro jistotu.

"Ne, je tu ještě jeden kluk, ale ten problémy nedělá."

Zetsu ještě dolil Deidarovi hrnek a pak společně s lékařem odešli.

Zahloubal se. Takže vedle v místnosti je nějaký kluk. Beztak sem nepřišel dobrovolně. Zlostí zatnul pěsti. Jak jen to může Madarovi procházet? Hajzl si myslí, že je pánem světa? Až se vrátí ke svým, tak si na něho posvítí.

Madara se doplahočil do svého sídla až večer. Přemýšlel, jestli se má jít podívat na svůj plavovlasý poklad, nebo jít rovnou za tím sladkým zelenookým chlapcem. Nakonec se rozhodl, že se alespoň podívá, jak je na tom Deidara po zdravotní stránce. Vešel potichu dovnitř, na sobě měl černý plášť s červenou podšívkou a mráčky stejné barvy.

Spal povrchně, proto mu tichounké vrznutí dveří neušlo. Strnul, ale dech se snažil udržet klidný, jakoby spal. Trochu pootevřel oči, zaznamenal temnou postavu, která byla podobná členům Akatsuki. Vyskočil v naději, že si pro něj přišli, z postele. Pak se zarazil. Nebyli to ti, které očekával.

"Co to zase zkoušíš?" zeptal se ho Madara podezíravě a jedním pohybem ruky ho zastavil. "Nemusíš mít strach, jen jsem se přišel, podíval, jak ti je. Zase půjdu." Nechápal, kde se to zase v tom chlapci bere. Co to na něj zkouší za triky?

"Kde jsi vzal ten plášť?" To je vrchol. Madara si tu nakráčí v jejich týmovém plášti! "Okamžitě mi to řekni, ten smí nosit jen lidé, které vybral sám Pein!" Musí zjistit, jak se k němu dostal.

"Už je mi to jasný! Tak takhle tě Tobi získal, jsi člen Akatsuki," vysvětlil Madara sám sobě se zlověstným smíchem. "To jsem opravdu nečekal. Teď když tě tu mám a stejně tě nepustím, tak asi nemá význam to před tebou tajit. Akatsuki jsem založil já, Pein je jen moje loutka. Nemám až takový přehled o tom, kdo v Akatsuki přesně je nebo není, ale to ani nepotřebuju." Vzápětí si plášť sundal, nosil ho jen kvůli maskování, když se pohyboval mimo své území.

Jestli předtím ztuhl, tak teď stál jako vytesaná socha z mramoru. Naprázdno otevíral pusu jako kapr. Nevěděl, která informace je horší. Jestli to, že ho nepustí, nebo jeho práce v zákulisí organizace, pro kterou pracoval.

"Děláš si srandu, hm. Není to vůbec vtipný." Chytl ho za látku na hrudi. "Okamžitě mi řekni pravdu!"

Madara se jen smál. "Já nežertuju, proč bych to dělal?" zeptal se ho pak zcela vážně a opatrně ho od sebe odtrhl. Něžně ho pohladil svou velkou rukou po tváři a jen na krátký okamžik si přivoněl k jeho vlasům. Věděl, že si ho dnes vzít nemůže - je nemocný a momentálně nejspíš v špatném psychickém rozpoložení. A on dneska neměl náladu se s ním prát.

Deidara byl tak rozrušený, že ani nereagoval na jeho doteky. Jenom konsternovaně stál a hleděl na něho. Jeho existence se rozbila jako tříštící se sklo. Střepy se zabodávaly do jeho duše, nebyl schopen cokoliv říct, udělat. Nic.

To byl pro Madaru přímo božský pohled. "Vidíš, není v tom rozdíl - Akatsuki nebo moje sídlo?" Prsty něžně obkreslil jeho rameno a jemně ho políbil na krk. Nemohl si pomoct. Takhle byl přímo k sežrání.

Už nějak k němu došla informace o jeho osudu. Prudce do něj strčil. "Ty si myslíš, že je to jedno? Tak to se pleteš! Tady jsem vězeň, ale v Peinově sídle jsem svobodný. Nikdo mě tam nedrží pod zámkem!" Zuřil. Nemohl to jen tak přejít.

"Pšššt, uklidni se." Madara ho objal, ne moc pevně, ale tak, aby mu nemohl uniknout. Mezi prsty nechal proklouznout pramen jeho plavých vlasů a něžně ho do nich políbil. "Nemusíš být vězeň, máš šanci na svobodu, sice dost nepravděpodobnou, ale je tu. Když si tě oblíbím víc, než bych měl, tak si tě tu nechám a možná ti dovolím se svobodně pohybovat. Když mě omrzíš, což je pravděpodobnější, tak už vůbec nemusíš myslet na to, co dál bude, protože pro tebe tím život skončil." Nechtěl mu to zprvu říct tak tvrdě, ale musí si ujasnit jisté věci.

Ta slova plavovlasým projela jako nůž. Opravdu nemá naději na návrat. Bude tady jako děvka, dokud Madaru neomrzí. Roztřásl se po celém těle hrůzou. Podlamovala se mu kolena slabostí. Chtě nechtě se musel opřít o jeho hruď. Zadržoval pláč a zrychleně dýchal. "Pusť mě… prosím," zašeptal tiše.

"No tak, uklidni se…" Madara mu zajel rukou do vlasu a konejšivě ho v nich vískal. "Snaž se, abych si tě zamiloval, a nic se ti nestane." V tom mu nelhal, ale věděl, že je to nadlidský úkol. Nikdy nikoho nemiloval natolik, aby ho nechal naživu déle než dva měsíce, a pustit takového člověka nemohl, protože by hrozilo, že prozradí jeho identitu a sídlo. Zkrátka to nešlo.

"Pusť mě," zopakoval. "Nikomu nic neřeknu. Vůbec nevím, kde jsme… prosím." Klesl tak hluboko, že prosil toho netvora. Ruce měl položené na hrudi a po líci mu stekla jedna jediná osamělá slza plná hořkosti života.

"Proč bych to dělal?" zeptal se ho šeptem. Opravdu neviděl důvod, necítil lítost ani soucit. Jediné, co mu momentálně dělalo starosti, byl jeho narůstající klín. Nemohl se udržet, když stál v takové těsné blízkosti s tak roztomilým blonďáčkem. Myslel na jeho dokonalé tělo a těšil se, až si ho bude moci znovu vzít.

Horečně přemýšlel nad důvodem, který by Madara uznal. Ale nic takového jako: jsme ve svobodné zemi, otroctví je zakázané, nemůžeš si jen tak chytat lidi a zavírat je u sebe doma, na něj zřejmě platit nebude. Bylo by k ničemu jakýkoliv z těchto důvodů říct nahlas. V odpověď pokrčil rameny.

"Nic tě nenapadá, viď? To nevadí, jednu možnost tu pořád máš." Madara ho jemně políbil na špičku nosu a měl se k odchodu. Nemohl najít ten správný důvod, proč si ho nevezme, když má na něj takovou chuť. To mu vážně záleží na jeho zdraví? Kam to jen dopracoval…? Uklidňoval se tím, že si ho chce jen déle užít a ne ho hned zprvu zmrzačit.

Když odcházel, Dei stál pořád uprostřed místnosti. Až když zaklaply dveře, sesunul se na podlahu s obličejem v dlaních. V duchu si ale přísahal, že se odtamtud dostane jakýmkoliv způsobem.

Madara za sebou pochopitelně nezapomněl zamknout. Počítal s tím, že Deidara bude vymýšlet nějaké šílené plány na útěk, ale stejně tak věděl, že všechny přijdou vniveč. Chtěl ho… tak moc. Ne snad, že by se mu tak zalíbil, šlo o jeho tělesnou schránku.

Na druhý den čekal, co se bude dít. Už mu bylo dobře a očima sledoval dveře a poslouchal, jestli se někdo neblíží po chodbě. Ta ale zela prázdnotou. Jediné zašustění se neozvalo.

Madara ještě spal. Celý nadcházející den si ponechal pouze pro svou novou hračku, ale časné vstávání nebylo na programu. Po dlouhé době si mohl déle poležet, tak toho okázale využil.

Probudil se až okolo oběda. Na chodbě se minul se svým nejvěrnějším.

"Nesu tomu chlapci oběd, pane," informoval ho Zetsu stručně.

"Donesu mu ho sám," rozhodl Madara krátce a už přebíral talíř i s hůlkami. Dveře mu Zetsu ochotně podržel.

"Dobré ráno," usmál se černovlasý na plavovlasého. Vypadalo to, že už je vzhůru delší dobu. Tím lépe, alespoň ho nemusí budit.

Deidara na sucho polkl a snažil se jakž takž vykouzlit nenucený úsměv. V noci přemýšlel, a pokud se má vězniteli zalíbit, tak se musí setsakramentsky snažit. "Dobrý?" odvětil trochu roztřeseným tónem a posadil se na okraj postele.

Madara se pobaveně usmál. Vypadá to, že už pochopil svoji situaci.

"Nasnídáš se," konstatoval v rozkazu. Už se neptal, jestli má hlad, nebo jestli dnes bude jíst, postavil to před něj jako hotovou věc. Tušil, že dnes si nedovolí smlouvat.

Trochu sebou trhl a vzal si talíř na klín, aby mohl něco sníst. Trochu ho rozrušoval Madarův pohled. Zíral na něj jako by mu snad měl skočit okolo krku a výskat radostí. Snažil se do sebe nacpat jídlo co nejrychleji, aby se ho zbavil.

"Jez pomalu a slušně," doporučil mu Madara rychle, zatímco se posadil vedle něj. Detailně ho sledoval, snad z obavy, že by mohl udělat nějaký nečekaný krok. Ve skutečnosti se ale jen bavil jeho utrpením.

Šlehl po něm zlobným pohledem, ale rychle odvrátil hlavu a sklonil ji dolů, aby nebylo vidět, jak jsou mu rozkazy proti srsti. Každé sousto sevřel mezi hůlkami a pomalu si ho vložil do úst.

"Tak je to správně," pochválil ho Madara spokojeně. A bříškem prstu mu setřel z tváře šmouhu od omáčky. Víc se ho zatím nedotýkal, čekal, až se pořádně nají. Čím více toho sní, tím dříve se uzdraví, pak se ho teprve zmocní ve vší parádě.

Při dotyku Dei trochu ucuknul. Ze dne na den nemohl čekat, že se přestane bát, což ani nebylo žádoucí, protože černovlasý se v tom evidentně vyžíval. Zahleděl se do poloprázdného talíře a pak zvednul smutné oči k vedle sedícímu muži.

"Vidíš, když se chce, tak jde všechno," okomentoval Madara mladíkovo snažení a odhrnul mu plavé vlasy z tváře, aby si je nemáčel v jídle. Zkoušel, co všechno mladík ještě vydrží. Pohled z něj stále nespouštěl.

Deidara ho chytil za ruku, ale pak si uvědomil svou chybu. Ihned povolil sevření, ale prsty nechal na zápěstí. Má nebo nemá? Pohladil ho po paži, ale pak ruku radši stáhl. Přemáhání mu nikdy nešlo. Byl duší bohémským umělcem. Nerad se někomu podřizoval, ale pokud si chtěl zachovat svůj bídný život, bude se muset snažit.

Madara jeho boj sám proti sobě sledoval s velikým potěšením. To, jak se snažil ovládat, bylo neskutečně roztomilé. Nedokázal odolat a rty se musel alespoň v náznaku otřít o ty jeho. Vzápětí se ale stáhl a krátce se podíval na jídlo. "Jez."

Blondýn měl sto chutí vzít černovlasého talířem po hlavě nebo se hůlkami šťourat v očním důlku, ale neudělal nic ani neucukl. Poslušně uposlechl rozkazu a vymetl zbytek jídla do sebe.

"Výborně." Madara mu ještě podal jablečný džus a mezi prsty promnul jeden dlouhý pramen blonďatých vlasů. Přivoněl k nim a zase se odtáhl. "Hm… budeš se muset vykoupat," konstatoval.

"Jak si přeješ, pane," odvětil a stoupnul si. Počkal, než černovlasý udělá to samé. Odvedl ho do nejbližší koupelny. Dei nerozhodně postával uprostřed a do plosek nohou ho chladily studené kachličky.