Vánoční dárek 2 1/2

Well... mám toho fakt dost. Že mi blog nezveřejní přednastavené články, na to bych si snad už i pomalu začala zvykat, ale že mi bude tvrdit, že tento kratičký díl má přes 40 000 znaků, to mu fakt nežeru.

---

Otázka mu rezonovala myslí. U Madary chtěl raději zemřít, ale při útěku až příliš nezdravě lpěl na životě, pomyslel si zkroušeně . Má přikývnout divnému chlápkovi uprostřed lesa a zachránit si holý krk, nebo pomoc odmítnout a zemřít? Svou smrt si vždy představoval ve formě velkolepého umění. Nakonec zvítězil živočišný pud. Roztřeseně natáhl ruku k muži.

Ten ji pevně sevřel ve své a vytáhl ho na nohy. V mžiku byli oba pryč. Muž raději chlapce omráčil ránou do zátylku, aby mu nedělal problémy, až zjistí, že se vrací do domu utrpení.

Slíbil svému pánovi, že ho potrestá, ale když viděl jeho namodralou kůži, usoudil, že se potrestal už sám. Minimálně z toho prochladne. Udělal mu horký ovocný čaj a postavil ho na stolek těsně vedle postele. Záměrně ho uložil do jiného pokoje než předtím, aby ho trochu zmátl.

Když se probudil, rukou si promnul bolestivý zátylek. Začal se třást po celém těle. Nejen tím, že mu bylo příšerná zima, ale navíc i díky tomu, že měl podezření o návratu k Madarovi. Překvapeně si sedl, zase byl nahý. Zabalil se do přikrývky, aby alespoň nějak zvýšil tělesnou teplotu. Čaje se ani nedotkl, kdoví co v něm bylo navíc.

"Neboj se, nic tam není," ubezpečil ho muž, jako kdyby tušil jeho obavy. Nejspíš chtěl ještě něco říct, podle toho, jak se nadechoval, ale to by se nesměly otevřít dveře.

"Můžeš jít, Zetsu, teď už se o něj postarám sám." Černé duhovky se znovu střetly s pomněnkovou modří.

"Dlouho jsme se neviděli," řekl Uchiha na uvítanou a škodolibě se usmál.

"Je silně podchlazený, neměl byste ho… přetěžovat," upozornil ho Zetsu opatrně těsně před tím, než odešel.

Třásl se jako ratlík a zuby mu cvakaly o sebe. Kůži měl ledovou, jako kdyby na něj sáhla sama smrt. Vždyť k ní před chvílí neměl daleko. Nenávistně opětoval pohled, kdyby ho Tobi nedostal k tomu… tomu (ni pro něj neměl dost šeredný název), nikdy by se nic z toho nestalo!

"Nečum na mě," vyjel ostře po černovlasém.

Madara se od srdce zasmál. Jednou rukou se opřel o futra, v druhé svíral nějaké oblečení, které následně po plavovláskovi hodil.

"Obleč se, nebo zůstaň nahý. Je mi to celkem jedno," dodal a zase odešel. Na šatech nebylo nic divného, kdyby k nim nebyl přibalen i obojek. Buď ho k tomu dal Madara omylem, anebo to byl nějaký zvláštní druh zábavy.

Deidara se ušklíbl. Suché oblečení přijal docela rád. Obojek přebíral mezi prsty a pak s ním mrštil do kouta. Nikomu čokla dělat nebude! Zalezl pod deku a schoulil se do klubíčka. Dýchal si na prsty a doufal, že se zahřeje co nejdřív.

Madara se opět odebral do postele, tentokrát už vstávat nemínil. O všechno ať se postará Zetsu.

Ráno ho neprobudily sluneční paprsky, ale právě onen věrný společník.

"Děje se něco?" zeptal se Uchiha lehce rozmrzele.

"Nic podstatného, jen byste se měl nasnídat," upozornil ho muž jemně. Staral se o něj po všech stránkách, aniž by se mu někdy dostalo poděkování. Nevadilo mu to, měl svého pána rád.

"Dobře, toho kluka nech ale zatím o hladu, sám mu pak jídlo donesu." Madarovi se hlavou honily šílené plány, co všechno by s ním ještě mohl dělat.

Celou noc se klepal zimnicí, ale k ránu se mu podařilo neklidně usnout. Vysílení a mráz mu neudělaly vůbec dobře. Tělo mu hořelo, ale třásl se chladem. Jak skvělé, pomyslel si. Nevnímal kručení v žaludku a snažil se utěsnit všechny díry pod peřinou, kterými by se k jeho tělu mohl dostat studený vzduch.

Madara vešel klasicky bez zaklepání nebo jiného varování.

"Budeš jíst?" zeptal se ho, jako kdyby mluvili o počasí. Pohled mu sklouzl na obojek v rohu místnosti, nic jiného ani nečekal, přesto ho to nutilo k úsměvu. Zajímalo ho, jak dlouho mu ten zbytečný a nesmyslný vzdor vydrží.

"Zapomeň," ozvalo se huhlavě zpod peřiny. Ještě to tak. Určitě má o něj děsnou starost. Kdoví co zase vymyslel! Nemínil se s ním bavit.

"Jak myslíš." Na přemlouvání Uchiha nikdy nebyl stavěný. Prostě se otočil na patě a chystal se odejít.

"Šak si běž. Nikdo tě tady o nic neprosí," vykřikoval hlas tlumený pokrývkou.

Madara mu na to nic neřekl, hádky byly pod jeho úroveň, on vždycky zůstal nad věcí. Ani se na nebohého blonďáčka nepodíval, a už si talíř s jídlem přehazoval do druhé ruky, aby mohl otevřít dveře.

Nemínil se dát tak snadno. Už vydržel i delší dobu bez jídla. Sice vůně snídaně dráždila jeho nos, ale zatnul zuby s vidinou, že se tomu bastardovi nepodvolí. Klidně chcípne hlady.

Madara otevřel dveře a beze slova odešel.

"Donutím ho to sníst," nabídl se Zetsu, sotva viděl svého pána vycházet.

"Proč? Až bude mít hlad, řekne si sám. Že má pud sebezáchovy, ses přesvědčil včera." Uchiha mu vtiskl talíř do ruky, ještě upozornil svého důvěrníka, aby rozhodně toho chlapce zamkl (okna v místnosti naštěstí nebyla) a hlavně aby mu nic nenosil - ať už čaj nebo jídlo, pak se chtěl jít věnovat jednomu důležitému úkolu.

"Ale, Madaro-sama, je podchlazený, ten čaj by mu určitě prospěl," namítl muž opatrně.

"Než si na něj udělám čas, tak určitě neumře," mávl nad tím černovlasý rukou.

Deidara osaměl. Celý den se neklidně převaloval. Bylo mu strašně. Pálilo ho v krku a hlava bolela jako čert. Rty měl okoralé. Čaj u postele vypil už dávno. Co by dal za doušek vody. To by ale nesměl být od toho magora, co ho tu drží. Při lepší chvilce prohrabal kupu mokrého oblečení. S potěšením našel trošku hmoty, ze které vymodeloval výbušnou housenku. Nechal ji vylézt nad vchod dveří. Škodolibě se těšil na chvíli, kdy Madara strčí do pokoje nos.

K jeho smůle před Madarou do pokoje vešel Zetsu, bál se, že by chlapec mohl umřít, a to by byl pán pak ještě mrzutější, protože se zdálo, že ho ta hračka alespoň trochu uspokojuje.

Dveře otevíral pomalu a potichu, jak bylo jeho zvykem, možná právě proto si všiml padající věci. Nestihl ale včas uhnout, naštěstí ho to stálo jen malé škrábnutí na rameni. Vzhledem k malému množství jílu a většinové části vody se ozvala jen malá rána. Bomba stačila pouze na propálení prohlubně do zárubně dveří.

S mrzutostí sledoval zvláštního dvojbarevného muže, jak se chytil za rameno, kde mu prosakovala krev. Nebyl jeho cílem, vyskočil z postele, aby se kolem něj dostal pryč. Zetsu ale zesláblého Deidaru bez problémů chytil a vrátil zpět do postele.

"Pust!" Bránil se marně. Silnější ruce ho zatlačily do pelesti.

"Měl bys odpočívat," vytknul mu starostlivě.

Pak vzal hrnek ze stolu a dolil do něj novou tekutinu z porcelánové konvice. Stačilo, aby ji držel v druhé ruce a voda by se dozajista vylila.

"Nedělej si to zbytečně složitější, protože i kdybys odsud utekl, daleko se nedostaneš - a v takovém stavu už vůbec ne." Zetsu se dotkl jeho čela, aby mu zkontroloval teplotu. Z toho usoudil, že bude nejspíš potřebovat i nějaké léky. Ty si mu ale netroufl dát, už s tím čajem dost riskoval Madarův hněv.

"Chápej, jsem tu vězněm. Chci odtud pryč, hm." Nemohl se na toho zvláštního chlapíka zlobit. Nechápal, proč slouží takovému chuligánovi.

"Já vím, ale nemohu tě pustit. Pán rozkázal tě tu držet," řekl omluvně.

Deidara pohledem hypnotizoval vodu v hrnku. Nakonec se před ním odhodlal a žíznivě ji vycucl.

"Madarovi to říkat nemusíš," odtušil.

"To nemusím, měl bych z toho sám problémy." Hned na to se Zetsu kousl do jazyka, to mu říkat neměl. Když uslyšel v těsné blízkosti kroky, trochu se vyděsil. Rychle chlapce zamkl a šel si po svých.

Madara si ho i přes to všiml. Nic na to neřekl, jen se trochu ušklíbl.

"Jak je mu?" zeptal se ho zpoza rohu.

Zetsu sebou polekaně trhl. "Špatně," dokázal přesto odpovědět.

"To je dobře." Madara se nejdřív najedl, až pak se pokusil donést jídlo i blonďákovi. "Už máš hlad?" zeptal se ho trpělivě.

"Hraješ si na chůvu? Nemám hlad. Můžeš se vrátit tam, odkud jsi přišel!" Vzápětí mu hlasitě zakručelo v žaludku. Uhnul před výsměšným pohledem černovlasého. Jestli si myslel, že mu za kus žvance bude líbat ruce, tak to se hodně pletl.

Madara povytáhl obočí, ale nic neřekl, zase se otočil ke dveřím, aby mohl odejít. Jestli chce hladovět, tak mu nebude bránit. Závisí jen na něm, jestli bude jíst nebo strádat. Koneckonců začne alespoň slábnout, a pak to s ním bude mít o něco lehčí.

Pokud si Deidara dobře vzpomínal, tak člověk o hladu vydrží až padesát dní. Ještě chvíli vzdorovat může, i když se mu vnitřnosti hlady kroutí jako živí hadi. Sice uhasil největší žízeň, ale i tak by se ještě napil. Madaru ale prosit nebude.

A ten momentálně ani o jeho prosby nestál, přivedl si novou hračku. Nemínil čekat, až se plavovlasý uzdraví a zmoudří. Jeho odpor mu na jednu stranu imponoval, na druhou ho už trochu unavoval. Měl přeci jen své potřeby.

Zase osaměl. Úlevně si oddychl. S Madarou se člověk musel mít pořád na pozoru. Stočil se do klubíčka a snažil se v sobě potlačit všechny nepříjemné pocity - od svírání prázdného žaludku po bolesti hlavy.

Madara si zatím ve vedlejší místnosti rozbaloval svůj nový objev. Vlasy sněhově bílé, oči jako dva veliké, smutné smaragdy. Chlapec vypadal zmateně, ale nebránil se mu, dokonce ani tehdy ne, když se měkké rty dotkly jeho krku. Dovolil si přivřít oči a nechat se laskat.

Deidara slyšel přes zdi chůzi v druhé místnosti. Neměl tušení, co se tam děje. Až hlasité steny Madarova nového mazlíčka mu napověděly.

Pro Uchihu to byla rajská hudba. Něžně ochutnával krémově bílé tělo pod sebou, nepotrpěl si na jemnůstky, ale vzhledem k tomu, jak se teď trápil s tím blonďákem, si to momentálně docela užíval.

Dei se snažil nemyslet na věci, které se děly za zdí. Přemítal o situaci, ve které se ocitl. Moc možností neměl. Madara vypadal, že je mu jedno, jestli pojde hladem nebo ne. Východisko, které bylo asi nejlepší, se mu vůbec nelíbilo. Kdyby… kdyby černovlasému vyhověl ve všem, třeba by ho nakonec pustil. Sice by přišel o svou hrdost, ale zachránil by si holý zadek. No, možná ani ten ne. Ale byl by naživu a na svobodě. Sevřel pěsti. Příště až dojde, zkusí s ním vyjednávat. Pochyboval, že obměkčí tu skálu, ale za pokus to stojí.

Když Madara vyvrcholil do toho mladého těla, spokojeně se odtáhl. Takhle si už dlouho neužil, možná si ho tu nechá stejně jako plavovlasého. Dokonalé protiklady, alespoň se budou dobře doplňovat.

"Tohohle si na nějakou dobu necháme," informoval Zetsua, když vycházel ze své ložnice.

"A co ten druhý?"

"Na toho bych málem zapomněl, zajdu se za ním podívat a zítra ať se na něj přijde podívat medik." Madara na sebe natáhl jen kalhoty a tmavý saténový župan, v konvici s modrými květy donesl blonďákovi ovocný čaj, v druhé ruce držel něco na snížení teploty. Měl dobrou náladu, jinak by to neudělal.

"Předpokládám, že jíst nebudeš, ale Zetsu říkal, že proti čaji nic nemáš. Kdyby tě ta hlava hodně bolela, tak tady je prášek. Je to na tobě, nenutím tě pít ani jíst… ani se uzdravit." Po těch slovech se chystal Madara zase odejít. Nepředpokládal, že by s tím tvrdohlavým telátkem pohnul.

"Počkej," zachraptěl. Olízl si vyschlé rty. Počkal, až se černovlasý otočí. "Já… chtěl bych se s tebou na něčem domluvit." Mátožně se posadil. Moc se mu do mluvy nechtělo. "Když ti vyhovím, v čemkoli budeš chtít, pustíš mě zpátky?" Raději sledoval kostkovaný vzor na dece, než aby se podíval Madarovi do očí.

"Já nesmlouvám," utl Uchiha razantně jeho představy o vyjednávání. "Buď přijmeš fakt, že jsi tady a budeš se mít dobře, nebo ho nepřijmeš a budeš se mít tak… jak se právě máš." On si dovoluje smlouvat? S ním? Vlastně je to docela pokrok, ale přesto nemůže, jeho ego je až příliš vysoko na to, aby mu dovolilo dělat kompromisy. On je tu pánem.

"Čím dřív to pochopíš, tím líp pro tebe. Já umím být trpělivý," dodal.

Dei čekal něco obdobného, ale vyřčená slova zadupala všechny jeho naděje do země. Rád by se vrátil mezi své. Dokonce by mu snad ani nevadily Hidanovy provokace na jeho pohlaví nebo Sasoriho utkvělé představy o formě umění. Jak rád by je viděl. Za ostřížího dozoru snědl prášek a zapil ho. Postavil hrnek zpět na stolek a vzhlédl k pánovi domu. "Dobře." Neměl na vybranou.

"No vidíš, že to jde." Zdálo se, že Uchiha o něčem přemýšlí, ale nejspíš to zavrhl, protože jen pohodil hlavou a vzal za kliku. Chtěl se ho dotknout, pohladit ho po tváři a pochválit, aby mu tak dal najevo svou nadřazenost. Měl ale trochu obavy, že by všechno jen zhoršil. Byl docela rád, že ten nesmyslný odpor zmizel.

Jako umělec a nukenin nikdy nic příliš neplánoval dopředu, ale teď si nebyl jist, co s ním bude. Přežije? Pustí ho? Nevěděl. Byl tak na dně, že přemítal o tom, že jestli se dostane zpět k Akatsuki, tak se snad i přidá k Hidanovi a jeho víře. Bolest hlavy ustupovala a on uvolněněji zalehl a usnul.