Posedlost 3 - Odhalení

Stala se mi taková moc fajn věc - je pondělí večer, já už mám napsaný skoro čtyři stránky, a když si ve dvě ráno říkám, že už bych jako fakt mohla jít spát, chci vypnout noťas, aby mohl přes noc aktualizovat (po tý přeinstalaci winu chce furt něco aktualizovat :D). No a jelikož na svém super extra rychlém notebooku (bez ironie) mám otevřených snad 15 textových dokumentů najednou a Posedlost 3 jsem neměla ještě uloženou, tak v tý zvrhlý rychlosti klikání si to omylem zavřu... bez uložení. Když mi to došlo, dobrých deset minut jsem jen hleděla beze slova na obrazovku, pak se začala hystericky smát a radši šla spát. Well done, práce několika hodin v tahu...

No každopádně jsem to napsala znovu :D ...i když zdá se mi, že ne tak dobře.

---

Když se Itachi k ránu vracel, Sasuke už dávno spal. Po dlouhé době ho nepronásledovaly žádné noční děsy ani špatné sny. Přední cíp peřiny si držel pod hlavou, aby z něj snad pokrývka nějakým nedopatřením nespadla a nezaútočily na něj příšery vybájené jeho dětskou myslí, schovávající se pod postelí

Nevzbudil se ani když jeho vlasy pročísly dlouhé hubené prsty, jen se nosem otřel o polštář, přetočil na druhý bok a dál poklidně spal. Ruka se stáhla, dál už se chlapce dotýkat nepokoušela, na tváři se objevil úlisný úšklebek, očí ve tmě zlověstně blýskly.

,,Tak to ty jsi to jeho tajemství," ozvalo se tiché konstatování se zlotřilým podtónem.

Sasukeho víčka se v ten moment přestala chvět, jak postupně mozek přecházel z hlubokého spánku do mělkého a oči se začaly pozvolna otevírat. Nejdřív jimi jen slabě mžoural, než si uvědomil, kolik asi bude hodin, a že by měl nejspíš ještě spát, ale dřív než se horní řada řas stihla dotknout té dolní, ovál ho chlad a o holou kůži jeho předloktí zavadila jakási látka tolik nepodobná materiálu peřiny.

,,Itachi?" zašeptal mladičky Uchiha nejistě.

Nikdo mu neodpověděl. Do místnosti na kratičký okamžik pronikla notná dávka světla, pak třískly dveře a vzápětí vše zase utichlo.

Sasuke se zmateně díval před sebe, ačkoliv v inkoustové tmě nic neviděl. Ještě několik vteřin si promítal posledních pár uplynulých chvil, než mu došlo, že ten, kdo sem přišel, rozhodně nebyl jeho bratr. Potom už stačil jediný impuls a chlapec vyletěl z postele jako neřízená střela, avšak s přesně daným cílem. I poslepu už trefil ke dveřím do koupelny. Cestou se mu sice podařilo zakopnout o vlastní nohu, která byla v jeden nehlídaný moment rychlejší než ta druhá, ale zase se bleskově zvedl a neomylně stiskl kovovou kliku od svého nynějšího úkrytu. Chtěl za sebou zamknout, kdyby ovšem našel klíč, jež Itachi takticky odstranil.

Chlapci nezbylo nic jiného, než doufat, že se nevítaná návštěva nevrátí. Se srdcem až někde v krku se schoulil pod umývadlem do sotva viditelného klubíčka. Zády se opřel o chladnout stěnu vany, kolena přitáhl k hrudníku, opřel si o ně bradu a bedlivě sledoval dubové dveře. Sice nevěděl, co by dělal, kdyby se otevřely, ale neměl ani nervy nad tím uvažovat.

,,Itachi..." zakňoural utrápeně a ještě víc se do rohu natiskl v bezmezné touze po tom, aby ho zeď a vana absorbovaly dovnitř. Vůbec nemyslel na to, že volá a žádá o pomoc toho, koho se paradoxně do nedávna nejvíce bál, protože Itachi pro něj momentálně představoval jedinou záchranu před neznámým narušitelem.

,,Itachi, prosím!" zakřičel ještě jednou skrze zaťaté zuby.

Když uslyšel kroky, úplně zmlkl a snad i přestal dýchat v domnění, že by ho to mohlo prozradit. Nehty zatínal do holení, zuby do kolen a pohled plný strachu stále upíral před sebe.

,,Sasuke?"

Ten hlas se mu zdál tolik povědomý, přesto ho nedokázal přesně identifikovat, proto zůstával dál skrytý před nechtěným pozorovatelem. Kdyby mohl, tak se rozbrečí, jenže ze stresu nezvládal ani jedinkrát mrknout.

,,Kde jsi?"

Klika bolestně zazpívala, do koupelny se nahrnula silná dávka světla uprostřed s mohutným stínem připomínajícím mužskou postavu.

,,Co tady děláš?"

Chlapec na slova vůbec nereagoval, pohled teď odvracel, příliš se bál toho, co by mohl spařit.

,,Sasuke..." oslovil ho medový hlas z bezprostřední blízkosti.

Najednou ho poznával, věděl komu patří, a i když ani on neznamenal žádnou výhru, tak teď pro něj představoval záchranu.

,,Nii - san!" neuhlídal se v náhlém přívalu emocí a radosti.

Itachi sebou překvapeně cukl, potom se potěšeně usmál. Něco takového skutečně nečekal.

Sasuke chtěl vyskočit na nohy a schovat se v jeho objetí. V té zbrklosti si neuvědomil přítomnost umývadla nad svojí hlavou a tvrdě narazil.

,,Co blázníš?!" vyjekl starší leknutím a už se skláněl k mladšímu sourozenci, aby mu pomohl ze z toho stísněného prostoru dostat. ,,Neublížil sis?" zeptal se ho se vší ochotou, když ho chytal za rameno ve snaze ho odtamtud mohl vytáhnout.

,,Ne," zahuhňal mu v odpověď.

,,Musíš příště dávat pozor. A... co tady vůbec děláš? Proč nespíš?" vyslýchal ho starší dál, zatímco si ho bez zbytečného dotazu, jestli smí, vzal do náruče.

,,Někdo tady byl," hájil se Sasuke plačky. Jakmile z něj opadl stres, dal volný průchod emocím.

,,Kdo by sem chodil? To se ti asi jen zdálo. Poslední týden jsem tě budil z hodně špatných snů, o kterých sis myslel, že se staly."

Mladší Uchiha mu na to zprvu nic neřekl, jen se křečovitě držel jeho krku a svoje slzy nechal vsáknout do bratrova trika.

,,Někdo tu byl," trval si nakonec na svém. ,,Díval se, jak spím, skláněl se nade mnou... funěl mi do obličeje." Teď už si slzy otíral do vlastního rukávu.

,,Dobře, prověřím to. A jestli tu vážně někdo byl, tak ti slibuju, že už se nevrátí." Itachi jedním dobře mířeným kopem otevřel dveře od koupelny a došel k posteli, do které Sasukeho následně uložil. ,,Teď už spi, nikdo sem nepřijde." Věděl, o co ho teď Sasuke požádá a moc se na to těšil.

,,Itachi... nemůžeš tu zůstat? ...jenom dneska."

Ano, výborně! Přesně to chtěl slyšet.

,,Dobře, tak já si sednu ke stolu a počkám dokud neusneš, souhlasíš?" záměrně položil otázku tak, aby na ni mladší musel odpovědět.

,,Nemůžeš si spíš lehnout ke mně?" Pro Sasukeho to bylo dost ponižující, ale nedostal na výběr. Ještě teď se klepal z právě prožité hrůzy. Přestože mu tu nejbolestivější ránu do srdce zasadil Itachi, tak pro něj za takové situace představoval jedinou ochranu před okolním světem, ze kterého má strach. Tím spíš, když ho vůbec nezná. Neví, co je za zdmi tohohle pokoje ani co je venku. A o to víc ho to děsilo, protože člověk se od pradávna nejvíc bojí toho, co nezná a nedokáže přesně popsat.

,,Jestli to opravdu chceš...?" dal mu Itachi prostor stáhnout svou žádost zpět.

,,Prosím..." stál si Sasuke k jeho nezměrnému štěstí na svém.

,,Tak dobře." Itachi přešel k jeho posteli, sundal si boty, odhrnul překážející deku a položil se na bok za bratrova záda. Úmyslně se ho nedotýkal jedinou částí svého těla, aby ho náhodou nevyděsil, další slzičky už na jeho tváři vidět nechtěl, ačkoliv by ho rád utěšoval.

Dlouho se na něj ale zezadu nedíval, Sasuke se k němu totiž téměř okamžitě otočil čelem, aby se snad ujistil, že vedle něj doopravdy leží jeho bratr a nikdo jiný. Teď už může konečně v klidu usnout. Fakt s kým momentálně leží v jedné posteli se pro dnešní noc rozhodl ignorovat, jinak by se doopravdy musel zbláznit. Možná udělá nejlíp, když se to naučí ignorovat do té doby, než bude schopen ho zabít. Vzpomínkami a výčitkami by si jen bránil v rozvoji vlastní osobnosti a síly. On si nemůže dovolit upadnout do deprese, jinak rodiče nikdy nepomstí. Není slaboch. Zvládne to. Velcí kluci už přeci nepláčou.

Itachiho myšlenky se ubíraly úplně jiným směrem, bratrovy vykrojené, plné rty ho přímo vybízely k detailnějšímu prozkoumaní. Polkl mlsnou slinu a raději se přetočil na druhý bok, aby v šálení smyslů neudělal předčasně něco, čeho by pak musel litovat.

,,Itachi?" zašeptal Sasuke už trochu ospale.

,,Hm?"

,,Otoč se na mě... prosím." Nikdy to kouzelné slovo nezapomněl a to hůře se pak Itachimu odolávalo. Asi proto se teď pozvolna překulil zpět do své původní polohy.

,,Lepší?" zeptal se s jemným úsměvem.

,,Jo," zamumlal mladší už se zavřenými víčky. ,,A nemohl bys nechat rozsvícenou lampičku?" dodal těsně před usnutím.

,,Samozřejmě." Ještě štěstí, že se Sasuke teď nedíval na svého staršího sourozence, mohl by utrpět další šok. Itachi ho sledoval s pootevřenými ústy, zastřeným, ale přesto soustředěným pohledem a těžkým dechem. Dokonce i jeho tepová frekvence se znatelně zrychlila. V duchu se stále okřikoval, jenže jeho hormony si žádaly své. Jen jednou malinko se dotkl bratrova předloktí.

Když na to Sasuke nikterak nezareagoval, pokračoval dál až k rameni. Tak zrůdnou touhu ho ochutnat ještě nikdy nepocítil. Snad by jen jednou... teď... bratříček se přeci nebrání... Svými rty v tenkém dotyku zavadil o ty jeho a zase se stáhl. S dušičkou tak maličkou, že by ji i slabý vánek odfoukl pryč, sledoval Sasukeho reakci. Jenže ten i po takovém intimním zákroku zůstával dál nečinně ležet. Kdyby tušil, že tím boří Itachiho schopnost sebeovládání a dává mu tak odvahu pouštět se dál, určitě by oči otevřel.

Takhle nepřímo podněcoval bratrovu touhu po svém těle. A Itachi si skutečně dovolil víc, natáhl k sourozenci svou ruku, dlaní ho pohladil po tváři, přičemž mu mezi sevřené rty mu vnutil polibek. Jak rád by na ně zatlačil a vybojoval si jazykem přístup dovnitř, ale na to už si netroufal. Jen jeho spodní ret dlouze olízl.

Ještě dřív, než se stihl odtáhnout, setkal se se Sasukeho šokovaným pohledem. Ve studánkách plných černoty se odrážela za žlutavého světla lampičky jeho vlastní tvář. Víc než do Sasukeho očí hleděl do těch svých plných pochyb. Tohle se nemělo stát. Ne teď. Ne dnes.

I Sasuke zpozoroval svůj odraz v bratrových očích, avšak víc se zaměřil na ty jeho. Hledal v nich odpověď na to, čeho se právě Itachi dopustil. Znal pusu od mámy, ale na zcela jiných místech, než na jaká si dovolil jeho starší sourozenec.

,,Spi," poručil mu bratr úsečně a otočil se na druhou stranu, aby mu to nemusel vysvětlovat.

Sasuke bezhlesně sledoval jeho záda, aniž by požadoval jakékoliv odůvodnění. Tak strašně moc se chtěl zeptat, jenže nenacházel ta správná slova, netušil, jak má začít. Brzy mu světlo z lampičky a barva bratrova trika splynuly do jednoho a jemu se konečně podařilo usnout i bez odpovědi.

***

O to horší pro něj bylo ráno probuzení. Ležel břichem položený na Itachim, dlaněmi se zapíral o jeho hrudník a hlavu měl zaklíněnou mezi jeho klíčními kostmi a bradou.

Chtěl se od něj odtáhnout, ale nejspíš v takové poloze strávil minimálně polovinu noci, protože se nemohl ani hnout, jakoby mi zatuhly všechny svaly v těle. Kdyby se trochu snažil, snad by se mu to i povedlo, jenže nehodlal riskovat, že vzbudí Itachiho. Po takovém nočnímu zážitku s ním neměl vůbec v plánu mluvit.

Itachi byl vzhůru ještě dřív než Sasuke, jen neotevíral oči. Jakmile zaznamenal jen nepatrný pohyb drobného tělíčka na svém hrudníku, promluvil.

,,Dnešní trénink nebude," oznámil mu namísto přání dobrého rána.

Sasuke sebou leknutím trhl navzdory zkamenělým svalům. Myslel si, že Itachi ještě spí.

,,Proč nebude?" zeptal se, hned jak se trochu vzpamatoval.

,,Ještě nejsi připravený," pronesl starší nekompromisně.

,,Jsem!" namítl mladší nezvykle ostře. ,,Jsem připravený," dodal vzápětí šeptem.

,,Tak dobře."

,,Dobře?" zopakoval po něm Sasuke překvapeně. Věděl, že jeho bratr nikdy neustupuje. Poslední dny mu opravdu chystá jedno překvapení za druhým.

,,Neptej se, nebo si to ještě rozmyslím." Itachi si rychle spočítal, že když s ním dnes bude trénovat, má dost velikou šanci, že Sasuke zapomene na ten jeho večerní zvrhlý výstup. Zase tolik ho to netrápilo, ale přeci jen se mu vzhledem ke komplikované situaci hodí bratr, který se neptá a spolupracuje, než ustrašené kotě věčně zalezlé v koutě s ostrými vytaženými drápky.

,,Nejdřív se ale najíš a donesu ti něco čistýho na sebe," informoval ho dopředu, přičemž se zvedl z postele.

Sasuke jen horlivě přikývl. Itachiho plán plně zafungoval. Na exces z noci si v záchvatu radosti mladší už ani nevzpomněl. Přesycený energií si sedl ke stolu a trpělivě čekal, až se bratr vrátí.

Nechápal, jak je to možné, ale byl zpět během několika málo minut, buď má mimořádný talent i na vaření, nebo je tu ještě někdo další... Jakmile na to pomyslel, vybavila se mu ta záhadná noční návštěva. Co když to spolu nějak souvisí?

,,Mám pro tebe bambusovou polívku, s plným žaludkem by se ti blbě běhalo," položil před něj Itachi zdobenou misku. ,,Na posteli máš pak něco na převlečení. A pospěš si, za půl hodiny jsem zpátky," upozornil ho dopředu.

Na začátku Sasuke ke každému jídlu nedůvěřivě přičichával, chutnal ho jen po troškách, kdyby se mu snad náhodou udělalo zle, teď však jedl bez sebemenšího protahování. Stihl pochopit, že ho Itachi otrávit nechce, jinak by to udělal dávno a ani se o něj tak nestaral. Navíc se nesmí zbytečně zdržovat, Itachi by si to pak mohl s tréninkem rozmyslet.

Poslední sousto vkládal do pusy už sotva dvě minuty po bratrově odchodu. Potom seskočil ze židle a šel se podívat, co mu Itachi přinesl za oblečení. Především ho zajímala zadní strana trika. Rychle ho otočil, aby se ujistil, že tam najde znak, který dokazoval jeho příslušnost k Uchiha klanu. Při pohledu na něj se mu ale spokojený výraz z tváře okamžitě vytratil. Zaplavila ho neočekávaná vlna vzpomínek. Temných. Zlých. A bolestivých.

Bříškem ukazováku přejel po červeném okraji vějíře, následně ruku stáhl zpět, sundal triko na spaní a vzal si na sebe to nové, jež neomylně identifikovalo jeho slavný rod.

,,Už jsi hotový?" překvapil ho Itachi, akorát když si obouval boty.

,,Jo," hlesl.

,,Co se stalo? Jestli se ti už nechce, nikam nemusíme." Založil starší ruce na prsou a zády se opřel o dveře. Co ta náhlá změna?

,,Chce se mi!" vykřikl Sasuke ještě dřív, než stačil Itachi cokoliv dodat.

,,Dobře, tak otevři dveře." Odstoupil, aby mohl Sasuke vyjít.

Ten si zprvu fascinovaně prohlížel kliku, jako kdyby se bál, že venku nastala minimálně apokalypsa. Ve skutečnosti se moc těšil, až se dostane z té temné kobky na denní světlo. Nikdy by ho nenapadlo, že mu bude okno s výhledem tolik chybět.

,,Tak na co ještě čekáš?" pobídl ho Itachi netrpělivě.

Sasuke sebou při jeho slovech leknutím škubl, z jedné třetiny se na něj otočil, pootevřel rty a zase je na prázdno zavřel. Namísto postradatelných slov stiskl kliku. Otevřel dveře, a pak jimi proklouzl jedním dlouhým krokem ven. Ocitl se tak v mlhavě osvětlené dlouhé chodbě opět bez oken.

,,Nezdržuj a pojď za mnou," uslyšel za sebou Itachiho mírně vystresovaný hlas. Čeho se tak bojí? Nahlas se ho nezeptal, raději uposlechl jeho rozkazu a mlčky se vydal za ním. Neubránil se při tom myšlence, že v tak rozlehlém doupěti nemohou být rozhodně sami. Kam ho to jen Itachi odvedl?

,,Ještě kousek," vyrušil ho jeho hlas, když složil složitou pečeť, a před nimi se objevil rozlehlý les v pozadí se strmými skálami.

Sasuke si musel k čelu přiložit ruku, aby neoslepl. Světlo slunce se rozhodně s lampičkou nemohlo v intenzitě měřit. Dokonce i vzduch voněl jinak než v jeho novém pokoji. Cítil luční kvítí, čerstvou trávu a jehličí.

,,Když budeš poslušný, můžeme sem chodit častěji," prohodil Itachi, když zpozoroval bratrovo rozjímání nad krajinou.

,,Dělám všechno, co po mně chceš... to nestačí?" zeptal se Sasuke trochu dotčeně, ale přílišnou výčitku do hlasu nevkládal, aby Itachiho nerozhněval.

,,Samozřejmě, že stačí. Mám z tebe radost." Pohladil ho starší po vlasech. ,,Půjdeme teď o kousek dál, ať máme klid."

,,Klid od čeho?" vyhrkl Sasuke překvapeně, až později si uvědomil, že na takové věci by se raději ve svém vlastním zájmu ptát neměl. Ať se tu děje cokoliv, určitě to není nic dobrého a on nepotřebuje další důvod k nespavosti.

,,Od všeho," odpověděl mu Itachi vyhýbavě. Ani on nechtěl bratra děsit.

A Sasuke už se dál pro jistotu neptal, jen slepě staršího sourozence následoval na mýtinku uprostřed smrkového lesa. Když došli zhruba doprostřed, otočil se k němu Itachi čelem, z brašny vytáhl kunaie a podal mu je.

,,Půjdu teď od tebe tak do vzdálenosti tři sta metrů a postupně se k tobě budu vracet zpět, zkus mě zastavit," zadal mu první úkol v rámci tréninku.

,,To jako, že se tě mám snaží zasáhnout? Co když ti ublížím?" Ne snad, že by v takovém případě necítil alespoň malé zadostiučinění, avšak bál se, aby ho pak Itachi nějak nepotrestal, protože zabít ho určitě ještě nedokáže, ale zranit by mohl.

,,Neublížíš," zavrtěl Itachi odmítavě hlavou. ,,Ublížit by mi nedokázal ani ninja na úrovní jonina, natož ty," pronesl bez známky ironie nebo výsměchu, pouze chlapci vysvětloval situaci.

,,Tak... tak jo..." souhlasil Sasuke nakonec. Několik kvapných vteřin sledoval bratrova záda, než se k němu otočil čelem a vyrazil zase zpět. Ještě krátce váhal, jestli doopravdy má, pak proti němu vrhl první kunai, který k jeho smůle nebo štěstí letěl mimo trajektorii směřující k cíli, takže se mu starší Uchiha nemusel ani vyhýbat.

,,Snaž se, představ si, že tě jdu zabít!" zahalekal na něj Itachi ze vzdálenosti sotva dvě stě metrů a to ještě zrychlil, aby Sasukeho motivoval k většímu výkonu.

Skutečně to zabralo, mladší mu poslal naproti několik ostří a každé mířilo na jiný chakrový bod.

,,Lepší, ale pořád dost slabé, musíš být rychlejší a nemířit tak okatě," okomentoval jeho pokus.

Sasuke se nadechl a interval letících zbraní zdvojnásobil, různě kmital rukama, jen aby bratra zmátl. Ten ani nemusel aktivovat sharingan a každému ostří se s přehledem vyhnul. Už stál od chlapce sotva deset metrů, když proti němu mladičky Uchiha vyběhl s napřaženou zbraní neomylně mířící na oblast srdce.

Itachi se na moment zastavil, něco takového doopravdy nečekal, přesto se brzy vzpamatoval, chytil Sasukeho za zápěstí a tvrdě jím smýkl do strany. Potom už se jen díval, jak zakopává o vykotlaný pařez a jeho ušní bubínky zapraskaly pod žalostným výkřikem.

Sakra. Nechtěl mu tak ublížit.

,,Jsi v pořádku?!" houkl na něj, zatímco se k němu snažil přes pařez dostat.

,,Jo..." zahuhňal mladší téměř nesrozumitelně.

,,Mrzí mě to, nechtěl jsem ti ublížit." Ohrnul mu vlasy z tváře, při tom ho chytil za ruku ve snaze pomoct mu vstát.

Hned co se Sasuke postavil na pravou nohu, bolestně zakvílel a znovu se zhroutil do trávy.

,,Co tě bolí? Noha?"

,,Kotník," opáčil Sasuke za drobných slziček, ty větší se mu podařilo statečně zadržet.

,,Dnešní trénink je u konce, vracíme se zpátky," rozhodl starší a bez meškání si ho podržel jednou rukou pod koleny, druhou na zádech a vyšvihl si ho do náruče.

,,Mrzí mě to, maličký, tohle se stát nemělo." Políbil ho jako útěchu do vlasů, ačkoliv mu bylo jasné, že by se bez toho Sasuke rád obešel.

,,Jsem v pohodě," zahučel mu mladší do ramene a pevně se ho chytil okolo krku, aby nespadl.

,,Dám ti na to studený obklad a zítra se na tebe přijde podívat medik," slíbil mu Itachi během jejich cesty směrem ke skrýši. Rty měl stále vnořené do jeho vlasů, spíš než pro Sasukeho útěchu, to dělal pro svou vlastní, aby si pak nemusel vyčítat, že se k němu choval příliš hrubě.

***

,,Nemáš hlad?" zeptal se starší Uchiha starostlivě, když mladšímu sourozenci obvazoval nohu.

Ten jen odmítavě zavrtěl hlavou a z předloktí se položil na záda. Nezlobil se ani tolik na Itachiho, jako sám na sebe, protože to zranění je především jeho chyba. Kdyby dělal přesně to, co mu Itachi řekl, mohli teď venku ještě trénovat.

,,Dobře, jestli je to všechno, tak tě teď nechám odpočívat," řekl starší z bratrů těsně před tím, než mu na obvázanou nohou položil sáček s ledem.

Sasuke počkal, až se za ním zavřou dveře, pak se přetočil na břicho, bradu si podložil rukama a prsty obkreslil jednu z mříži čela postele. Momentálně měl čas hodně přemýšlet, a tak opravdu přemýšlel. Znovu si vybavil ten zvláštní polibek. Šlo vůbec o polibek? Možná se Itachi o jeho rty otřel jen ve spánku, co taky jiného? Párkrát bratra viděl s dívkami, nikdy s žádným nezletilým klukem, natož příbuzným.

Opět zaujal polohu na zádech, podíval se na bíle natřený strop, potom na svou bolavou nohu a zase zpět na strop. Cítil, jak se mu tající voda vsakuje do obvazu a odtud dál do peřiny i prostěradla. Nebylo to nikterak příjemné, ale řekl si, že to ještě nějakou chvíli vydrží. Stejně nemá na výběr, Itachiho se pravděpodobně nedovolá. Ačkoliv... kdykoliv tady dělal hluk, tak přiběhl jako hlídací pes. Zkusil proto hodit hrneček z nočního stolku na zem. Jakmile malovaný porcelán dopadl na dřevěné parkety, roztříštil se na několik větších kusů.

Rána byla dostatečně hlasitá, ale dveře se nehnuly ani po dlouhých deseti minutách.

,,Itachi!" použil slova, když činy nestačily. Jenže ani na zavolání jeho starší bratr nepřišel. Možná... kdyby zabušil na dveře... Shodil z raněné nohy sáček s polotekutým ledem, zdravou nohu svěsil z postele, došlápl na ni a doskákal po ní až ke dveřím, na které začal bezmyšlenkovitě bušit. Loktem při tom zavadil o kliku a dveře se náhle otevřely.

,,Itachi?" zavolal Sasuke váhavě. ,,Jsi tu někde?"

Odpovědí mu bylo prázdné ticho, neslyšel v dálce chodby ani jediný krok.

,,Itachi?" zkusil to ještě jednou. Když ani tentokrát nezaznamenal žádnou reakci, vykročil opačným směrem, než jakým šel s Itachim ven. I kdyby se dostal k východu, tak neumí složit pečeť pro otevření, zbytečně by tak ztrácel čas, zatímco Itachi by se mohl vrátit.

S každým metrem se mu zdála chodba čím dál delší, bez jediného konce. Šel stále rovně, jedinkrát nezatočil, brzy se mu z toho začínala motat hlava.

,,Itachi..." šeptal omámeně, ale nezastavoval. Nemíjel jediné dveře, jedinou odbočku... pozvolna na něj dopadala frustrace. Co když se ztratil, najde pak vůbec cestu zpět? Najde Itachi jeho?

V momentě, kdy už se celá situace jevila bez rozumného východiska, spatřil před sebou mladičký Uchiha menší chodbu po pravé straně navazující na tu hlavní, a dokonce odtamtud slyšel i nějaké zvuky.

Raději se nepokoušel křičet bratrovo jméno, co kdyby tam byl někdo jiný? Jen nakoukl za roh, aby identifikoval postavu a případně vyloučil nebo si potvrdil Itachiho přítomnost.

To, co ale spatří v něm mělo zanechat další traumatický zážitek... Jeho bratr tam skutečně stál, jenže nebyl sám. Ke zdi Itachiho tělem natisknutý se tam kroutil nějaký dlohovlasý blonďák. Ruce měl obtočené okolo krku Sasukeho bratra a svými rty dorážel na ty jeho. Odtrhl se od něj jen proto, aby mu mohl rozepnout kalhoty.

Sasuke tolik chtěl odvrátit pohled, avšak dočista zamrzl v pohybu. Pusu na prázdno otevíral a zase zavíral, jak nevycházel z údivu a hlavně úleku. Co to tam proboha dělají...? Vždyť Itachi... má rád holky. Když se včera svými rty dotýkal těch jeho... mohl to snad... mohl to udělat záměrně? To by přeci znamenalo...

,,Promiň, budeme to muset dokončit jindy," odtáhl se starší Uchiha od objektu své touhy, zapnul si poklopec a palcem přejel po rtech plavovlasého chlapce, pak se rozešel směrem k Sasukemu.

Ten tam stál jako zařezaný, neschopný slova ani kroku.

,,Sasuke..." oslovil ho Itachi až nezvykle jemně a mateřsky. ,,Co tu děláš? Schválně jsem ti nechal odemčené dveře, abych se přesvědčil o tvé loajalitě a ty si mě zklamal," dodal káravě.

Mladší jeho slova vnímal jen útržkovitě, pořád se nemohl vzpamatovat z toho, co viděl.

,,Posloucháš mě?" nakrčil Itachi jedno obočí a prsty pravé ruky zapletl do Sasukeho vlasů.

Chlapec se při tom dotyku náhle vzpamatoval, odskočil od něj a začal nepříčetně křičet: ,,Nesahej na mě! Nesahej na mě, ty... ty úchyle!"

,,Nono, trochu silná slova na takové děcko," zakroutil starší nevěřícně hlavou, došel k chlapci, přidřepl si k němu, jeho tvář chytil do svých dlaní a rty se dotkl jeho čela, když mu šeptem říkal: ,,Nevíš vůbec nic o lidské slasti a už mě soudíš? Kdybych si mohl vybrat, po kom mé tělo bude toužit, už dávno jsem to udělal. Možná bychom se měli na chvíli vrátit i k té noci. To nebyl omyl, bráško. Chci tě. Tak strašně moc. Ale už ti taky nechci dál ubližovat, tak jsem si za tebe našel náhradu. A ty mě za to chceš soudit?"

Sasuke mu neodpověděl, místo toho mlčel a díval se někam do prázdna přes Itachiho rameno. Potřeboval nejdřív všechny ty informace přijmout, nějak zpracovat a roztřídit.

,,Můžeš mě nenávidět za to, že jsem ti vzal rodiče, ale nikdy ne za to, co k tobě cítím a co nemůžu projevit jenom proto, abych ti neublížil." Itachi už se nezmiňoval o tom, že jednou na to stejně dojde, teď potřeboval sourozence především uklidnit, a kdyby mu řekl celou pravdu, bylo by to jako přihazovat polena do plápolajícího ohně.

,,Můžeš... mlčet?" pronesl Sasuke zaraženě po značné odmlce.

,,Dobře. Jak si přeješ. Odvedu tě zpátky do pokoje." Itachi se postavil na nohy, popadl Sasukeho za rameno a nasměroval ho na cestu, kterou se sem dostal. Sasukeho reakce ho zabolela a dost mrzela, ale jinou ani nečekal.

,,Potřebuju vyměnit led," pokusil se mladší převést pozornost někam jinam. Chtěl úplně zapomenout na to, co viděl a nemyslet na to, že by jeho vlastní bratr na místě toho blonďáka viděl raději svého mladšího sourozence.

,,Donesu ti nový, kvůli tomu si snad nemusel vstávat z postele," obořil se na něj starší. Tohle bylo to poslední, co si přál - aby Sasuke zjistil, co všechno k němu cítí. Úplně tak zkazil jeho poslední dobou úspěšné snažení o navázání alespoň v rámci možností normálního bratrského vztahu s trochou vřelosti.

A znáte to - nebudou komentáře nebude nic a jelikož mě furt nepřešel vztek, že jsem si to vlastní blbostí na začátku smazala, tak tím míň se mi bude chtít do pokračování :P. A když mě opravdu moc naštvete, asi i tady najedu na emailovou verzi jako u povídky Na hřbetu koně :3.