Na hřbetu koně 16 1/2

No vidíte to, jak krásně umíte komentovat :3. Opravdu jde jste mě a Vitu potěšili, tak jen tak dál ^_^, protože jak často budeme povídky vydávat, zavisí jen na vás :P. My máme už spoustu povídek dopsaných, ale zveřejňujeme je podle toho, jak moc vy komentujete :P.

---

Hidan si spodek také oblékl, ale pro košili se nenamáhal natahovat. Asi minutu se na něj pobaveně díval, pak ho chytil lehce za předloktí a druhou rukou mu upravil vlasy.

,,Poď sem, ty herečko," pronesl s úsměvem upřímně. Chytil ho kolem pasu, usadil ho k sobě na klín a pažemi kolem jeho těla ho u sebe 'uvěznil'.

,,Snad nechceš druhý kolo?" zeptal se ho Kimimaro s úšklebkem. Neviděl jiný důvod, proč by něco takového dělal. Byl sice trochu unavený, ale kdyby měl Hidan ještě chuť, rozhodně by se nebránil. Dlouho si neužil kvalitní nezávazný sex s někým, kdo přesně ví, co má dělat.

,,Za co mě máš?" ušklíbl se světlovlasý. Sex nebral jako něco závazného a rozhodně neměl pocit, že by mu tím Kimimaro nějak patřil, ačkoliv nezapíral, že by o ten pocit stál. Jenom ho trochu silněji stiskl a jednou rukou mu upravil deku, která mu sklouzla z ramen. Opřel si hlavu a zavřel s úsměvem oči.

,,Zapomeň na to." Kimimaro znovu slezl z jeho klínu a otevřel dveře od auta, potřeboval si něco nutně vyřídit. Chtěl počkat až do rána, ale čím víc na to myslel, tím víc netrpělivý byl.

Jakmile za sebou zabouchl dveře, vytáhl z kapsy mobil a v seznamu našel Gaarovo číslo. Ruka se mu třásla, ale uvnitř byl plný odhodlání. Sex s Hidanem rozhodně neměl chybu, ale jakmile skončili, uvědomil si, že něco takového ani náhodou nechce. Nevystačí si jen s chvilkovým potěšením, někoho vedle sebe potřebuje a potřebuje právě jeho, Gaaru.

Na sucho polkl a vytočil jeho číslo. Hovor byl přijmout téměř okamžitě.

,,Kimimaro?" ozvalo se dost váhavě. Volaný účastník byl minimálně hodně překvapený.

,,Ahoj... vím, že si budeš asi teď myslet, že mi přeskočilo, ale musím ti to říct. Nemůžu bez tebe žít, pořád na tebe myslím. A mám návrh, odjedeme spolu někam hodně daleko, kde nebudeme mít na očích Sasukeho. Nic mu nevyčítám, mám ho rád, ale tebe miluju a jestli je to jediná možnost, jak být spolu..."

,,Ty si pil?" opáčil muž naproti snad ještě šokovaněji.

,,Ne, jsem naprosto střízlivej," namítl světlovlasý klidně.

,,Hele, nevím, co tě to popadlo, ale je to už skoro rok, co jsme se rozešli a jestli si myslíš, že celou tu dobu jsem brečel kvůli Sasukemu, tak to jseš hodně vedle. Někoho mám, jsem šťastnej a na tebe nebo Sasukeho si upřímně ani nevzpomenu. Ať se děje, co se děje, vymaž si moje číslo a dej se dohromady." Po těch bolestivých slovech se ozvalo povědomé pípání ukončeného hovoru. Kimimaro se jen opřel o kmen stromu a sjel po něm zády až na zem. Tolik doufal, celé ty měsíce věřil, že si k sobě najdou zpátky cestičku a teď to má všechno jen tak zahodit? Zapomenout?

Hidan se nad jeho chováním jenom usmál. Byl trpělivý člověk, pokud nešlo o sex a jen tak něco ho neodradilo, stejně jako bylo těžké ho doopravdy ranit. Otočil se pro košili, přes ramena si přehodil bundu a vylezl z auta. Bokem se o něj pak opřel a nohu položil na kolo. Znovu si zapálil, vydechoval obláčky kouře spolu s mlhou, jak se jeho dech mísil s okolní chladnou mlhou a vdechoval čerstvou vůni lesa. Byla už skoro neproniknutelná tma, když zamáčkl zbytek cigarety o kapotu auta a protáhl se. Vydal se směrem, kam Kimimaro odešel. Tušil, že to nebude daleko.

Ten seděl sotva dvacet metrů od auta. Díval se na černou oblohu a usmíval se. Vypadal trochu jako šílenec, který se nedokázal vyrovnat s krutou pravdou. Vlastně věděl, že to tak dopadne, ale pořád se sám sebe snažil přesvědčit o opaku. Od vztahu s Gaarou nebyl schopen navázat normální kontakt s klukem a dost ho to frustrovalo. Bral to jako znamení, že prostě patří k sobě a myslel si, že i Gaara je na tom podobně. Ale spletl se, bůh má prostě jen smysl pro černý humor.

,,Vstávej," řekl mu Hidan klidně, když ho našel. Neptal se po vysvětlení, ani ho nijak nezajímalo a nic mu do toho vlastně nebylo. Vypadal zničeně, i když se tvářil jinak. Hidan znal lidi a jenom teď doufal, že to není kvůli němu.

Kimimaro vytáhl z kapsy u kalhot krabičku cigaret a zapalovač. Roztřesenou rukou na třetí pokus zapálil cigaretu a nasál do sebe solidní dávku nikotinu. Na Hidanova slova vůbec nereagoval, potřeboval si všechno ujasnit a hlavně se vyrovnat s tím, že je definitivní konec. Litoval toho dne, kdy vůbec Gaaru potkal, protože mu zkazil život na hezky dlouho dobu. Rok pryč a pořád ho má v hlavě...

Starší pozvedl obočí a opřel se předloktím o strom, u jehož paty seděl mladší z nich. Možná, že Kimimaro kouřil víc než on sám. Pochopil, že není mimo kvůli němu, takže není nutné odcházet. Mlčky vytáhl kapesní nůž, přivřel oči a dobře mířeným pohybem ho hodil před sebe. Kalená ocel se zařízla do kůry nedalekého stromu.

Kimimaro se ani nepohnul, vůbec nezaregistroval, že Hidan vytahuje něco z kapsy, značilo to, že je dost mimo. Popotáhl z cigarety a čelo si opřel o kolena. V kapse mu ale znenadání zazvonil mobil. Když na displeji spatřil Gaarovo jméno, v očích mu šťastně zazářilo a bez zaváhání hovor přijal.

,,Promiň, že jsem ti to típl, dost si mě rozhodil, ale jestli ti něco je a potřebuješ pomoct..." Zřejmě ho tížilo svědomí.

,,Ne... promiň ty... byl to hloupej nápad... máš pravdu, musím zapomenout. Jsem v pohodě, nemusíš se bát," řekl Kimimaro trhaně do telefonu. S bušícím srdcem čekal, jestli se ozve ještě něco typu: ,,taky tě pořád miluju" nebo ,,chci tě vidět, nemůžu zapomenout", ale nic takového se nekonalo. Gaara se jen rozloučil a hovor opět ukončil.

Těch pár slov Hidanovi stačilo k pochopení alespoň té hlavní příčiny Kimimarovy apatie. Došel ke stromu a nůž vytrhl, pak se otočil a kleknul si ke Kimimarovi na jedno koleno. Prstem mu tvář otočil k sobě a chvíli zkoumal ty smaragdové oči.

,,Kouřit můžeš i v autě. Poď, nebo nastydneš." Říkal to klidně a bezelstně. Před sebou měl živý důkaz, že láska je hloupost. Přesně proto nemiloval. Protože tohle neměl zapotřebí.

,,Potřebuju otupit nervy a zima k tomu postačí," namítl Kimimaro klidně. Výraz šílence mu z tváře postupně mizel a nahradilo ho spíš zoufalství, na konci smířlivý pohled. Co jiného má dělat? Nemůže brečet nad rozlitým mlékem věčně, musí si prostě někoho najít a co nejrychleji zapomenout. Stejně jako to udělal Gaara.

,,Zima neni tráva. A ta by byla v tvým případě lepší, protože z mařeny nenastydneš." Vysvětlil mu klidně Hidan, chytil ho za ruku, v níž svíral telefon a vytáhl ho na nohy. Byl ledový jak smrt, musel tu sedět až moc dlouho.

Kimimaro si jen povzdechl, ale nic nenamítal. Neměl potřebu se chovat jako malé umíněné děcko. Mobil schoval do kapsy a ještě několikrát popotáhl z cigarety, nedopalek pak hodil na zem a z krabičky vytáhl novou cigaretu, kterou okamžitě zapálil.

,,Zas tak zlý to neni," sebral mu novou cigaretu z úst a otevřel mu dveře auta. Když si sedl zpátky na své místo, jenom z jeho cigarety trochu natáhl a pak mu ji překvapivě vrátil.

,,Nikotin nic neřeší, ale to určitě víš." Varoval ho jenom slovně. Nijak drasticky nezasahoval, sám byl kuřák, jenom asi ne tak náruživý. Otočil klíčkem v zapalování a na chvíli pustil topení, zároveň s tím přes něj znovu přehodil teplou deku. ,,Já na lásku nevěřim," svěřil mu melancholicky a složil si ruce za hlavu.

,,Nikotin odbourává stres, nebo aspoň vytváří ten dojem," namítl Kimimaro. ,,A Sasuke taky nevěřil na lásku a jak teď dopadl. Láska není o víře, prostě si ji zatím nepoznal. Chodit ses taky nenaučil hned," argumentoval mu tvrdě a znovu silně popotáhl z cigarety, hned na to se ale bolestivě rozkašlal. Nejspíš už to trochu přehání, přesto ale cigaretu nezahodil a naopak ještě popotáhl.

Hidan měl svojí hlavu a s ním se teď hádat nechtěl. Zamračil se, když se rozkašlal. Pak se k němu sklonil a rty chytil tenkou cigaretu v půlce, aby se nepopálil. Pak povolil stisk zubů a bleskově, než si ji stačila přitáhnout gravitace k zemi, si ji v ústech jazykem otočil tím správným koncem k ústům. Pal se ušklíbl.

,,Zkus si ji vzít zpátky." Když pohnul paží, s klidem mu ji zadržel. ,,A nesmíš použít ruce." Došlo mu, že bavit se o takové věci je trochu utopistické a ani na to neměl náladu. Takhle se bude muset Kimimaro alespoň dělit, když už cigaretu nezahodil.

Kimimaro se na něj trochu nevěřícně podíval, pak se ale zasmál a z krabičky chtěl vytáhnout novou cigaretu. Brzy ale zjistil, že krabička je prázdná, jeho pohled se v tu ránu změnil na vražedný. Naklonil se k Hidanovi a rty se ho pokusil cigarety zbavit.

Starší se musel zasmát, bylo to těžší, než to vypadalo. Chytil ho za bradu a přiblížil si jeho rty k ústům. ,,Hele," pronesl na půl úst, protože na spodním rtu měl cigaretu položenou. ,,Chytneš jí zubama..." instruoval ho krátce. Když mu ale Kimimaro dýchl na rty z větší blízkosti, upřímně se rozesmál. ,,Takhle ne, to lechtá." Varoval ho s úsměvem a pobídl ho, aby se o to pokusil znovu. Byla to taková hra, kterou hrával, ještě když byl mladší s partou. Sice to tenkrát měli zdokonalené, ale takhle to teď bohatě stačilo.

Kimimaro měl ale svůj podlý plán, koleno vklínil mezi Hidanovy nohy a dotkl se tak jeho údu. Jakmile ztratil soupeř pozornost, popadl mezi zuby svou vytouženou cigaretu, pak se stáhl zpět na své místo a labužnicky si vychutnal poslední dávku nikotinu, protože bílá část už byla téměř pryč.

Hidan přivřel rádoby nazlobeně pohled a zakroutil hlavou.

,,Nenapravitelnej. Hráli sme to takovou dobu a na tohle jsem nikdy nepřišel." Uznale se ušklíbl. Tenkrát si ale cigaretu snažili v týmech po třech nebo čtyřech lidech předat cigaretu co nejvícekrát. S časem se ale samozřejmě zkracovala a bylo to tak čím dál tím těžší. Týmu, co vyhrál a předal si ji nejčastěji, pak ostatní platili všechno, co v hospodě vypili a někdy i snědli. Ty vzpomínky byly úsměvné.

Kimimaro mezi prsty uhasil cigaretu a nedopalek vyhodil ven z okna. Cítil se už trochu lépe, ale vzpomínky pořád bolely. Deku si přitáhl blíže ke krku a nehybně sledoval "dění" venku. Černá neprostupná tma s bílými obláčky mlhy, už ho to neděsilo, ale fascinovalo, měl chuť vyběhnout ven a s mlhou splynout, rozpustit se v ní a stát se její součástí.

,,Měl by ses pořádně vyspat." Poradil mu ještě Hidan, když vytahoval zezadu druhou deku. Říká se, že spánek léčí a platilo to i o duševním zdraví. To proto se ráno vše jevilo jinak než ve tmě. Starší doufal, že všechno jednou přebolí.

Kimimaro na to nic neřekl, jako kdyby snad mohl po takovém zážitku usnout. Bylo toho na něj trochu moc. Každopádně se zítra vrátí domů, rodiče budou pryč, takže si bude moct dopřát trochu klidu a soukromí, lítost a přítomnost ostatních by ho jen rozrušila. Nestál o nikoho a o nic. Chtěl být jen sám se svou bolestí, mít možnost dát se dohromady.

***

Itachi se druhý den probudil s tím krásným pocitem celosti, jaký míval vždy po divoké noci. Bylo tu ale něco trošku jinak... teď mu patřil a byl sám vlastněn člověkem, s nímž měl do budoucna jen kladné vyhlídky. Zatím. Zamrkal a stočil pohled k černovláskovi, který mu ležel na rameni. Vypadal tak krásně v ranních paprscích vycházejícího slunce.

Sasuke mu zavrtal nos mezi rameno a bradu, rty se nevědomky otřel o jeho krk. Když ucítil Itachiho tep, začal se pomalu probouzet. Pootevřel oči, ale jakmile ho uhodilo sluníčko svými paprsky, zase je zavřel a cosi nesrozumitelného zamumlal.

To donutilo staršího k úsměvu. Volnou rukou ho objal a přitiskl k sobě. Obličej zabořil až oddaně do jeho nádherných havraních vlasů a spokojeně zavřel oči. Byla to ta chvíle, kdy si uvědomoval, co všechno pro něj znamená. Pak ale jako by mu nafackovala realita a on se probudil z krásného snu. Prudce otevřel oči a tíživě se nadechl.

,,Co se děje?" zamumlal rozespale Sasuke, když ucítil, jak se Itachimu zvedl hrudník. Rty mu při tom úmyslně přejel po spodní čelisti. Možná měl jeho bratr jen zlý sen, nebo si na něco vzpomněl, co zapomněl udělat... nebo snad něco jiného?

Itachi se zamračil a pevně zavřel oči. Pak se na něj ale podíval a zamyšleně si začal hrát s pramínkem jeho vlasů. ,,Já... ne, nic se neděje." Usmál se na něj pak jemně. Nechtěl ho ničím zatěžovat.

,,Pověz mi to," trval si Sasuke na svém a nekompromisně se na něj podíval. Neměl rád, když před ním někdo něco tajil. Tím spíš někdo, kdo pro něj je důležitější než všichni ostatní.

Itachi si pootevřenými rty povzdychl a posadil se. Dlaní si přejel po tváři, až potom se otočil na Sasukeho a otevřel lesklé černé oči. ,,Ještě čtyři dny..." dodal pak tlumeně.

,,Čtyři dny a co?" zeptal se Sasuke nechápavě. Nevěděl o ničem, co by se mělo dít za čtyři dny, ale děsilo ho to, když to Itachi říkal takovým tónem.

,,Pak si pro tebe přijedou naši." Dořekl Itachi s dalším povzdechem. Nepouštěl by ho nikam a nikdy, ale za pár dní stejně začínal školní rok a kantoři už se nedali přemluvit tak snadno jako Kimimarovi rodiče. Prostě tu byly povinnosti, před kterými musela 'letní prázdninová láska' ustoupit.

,,Tak spolu odjedeme... někam hodně daleko a už se nevrátíme." Ten, kdo Sasukeho znal, kdyby od něj něco takového slyšel, tak by tomu rozhodně nevěřil. Když už se rozhodl pro tak razantní krok muselo mu na Itachim hodně záležet.

Nechtěl být bez něj a udělal by cokoliv, jen aby mohli zůstat spolu. Možná jim to nevydrží a rozejdou se každý jiným směrem, ale teď netoužil po ničem jiném, než s ním trávit všechen volný čas.

Itachi se usmál a políbil ho na čelo. ,,To nejde, hlupáčku. Musíš vystudovat, aby sis pak našel práci a já tu staříka nemůžu nechat... možná se uvidíme příští prázdniny..." Jedině v té poslední větě nebylo moc jistoty.

,,Já bez tebe ten rok nevydržím. Udělám cokoliv, abych mohl být s tebou." Tím mu prakticky naznačil, že může říct jakýkoliv plán a bude s ním souhlasit, jen aby mohli zůstat spolu.

Jeho starší bratr si povzdychl. Tohle bude těžké... ,,Sasu, musíš pochopit, že to nejde. Naši mě nesnáší a ty prostě musíš domů. Já odtud taky nemůžu, protože mám závazky k Jimmymu. Každý máme povinnosti, co nemůžeme ignorovat." Vzal jeho obličej do dlaní a jemně se dotkl svými rty těch jeho.

Sasuke ho ale od sebe prudce odstrčil.

,,Já nemám žádný povinnosti!" vykřikl rozhořčeně, ale hluboko v jeho hlase bylo znát zklamání a smutek. Otočil se rychle na druhou stranu, aby mu Itachi neviděl do tváře, když... nechtěl plakat, proto rychle zamrkal očima a pro jistotu se na bratra nedíval.

Itachi ho zezadu pevně i přes protesty objal a pevně stiskl. ,,Přece si nebudeme ty čtyři dny kazit..." zašeptal tiše. Nemohl ustát, když ho viděl takhle zničeného.

,,Ale co pak? Co mám dělat ve městě?" zeptal se zdrceně. Nedokázal si představit život bez něj, bez doteků, bez polibků. To má žít v celibátu?

Na druhou stranu si ale nezvládl představit, že by měl spát s někým jiným. Neuměl by jen tak zapomenout. Najednou věděl, jak se cítí Kimimaro kvůli Gaarovi.

,,Chvíli to musíš vydržet a pak si třeba někoho najdeš. A o dalším volnu tu na tebe budu čekat." Ujistil ho a rty mu osušil slzy z tváře. Ještě pevněji ho objal, dodával tak oběma jistotu.

,,Já nikoho jinýho nechci," zavrčel Sasuke vztekle. Jak ho jen něco takového mohlo napadnout? Po tom všem, co si včera řekli. Jak by jen mohl teď někoho milovat, když před ním nikoho nedokázal, po něm už to nezvládne vůbec. Protože bude vědět, jak moc láska bolí.

,,Ani já ne, budu tu čekat, jenom jsem chtěl říct, že bych ti to nezazlíval..." chtěl ještě něco dodat, ale zarazil ho zvuk telefonu, který se ozýval ze sednice. ,,Vydrž," Itachi se rychle zvedl, hodil si přes sebe košili a seběhl ze schodů.

Sasuke si jen tiše povzdechl zhroutil se zpět na postel. Chtěl křičet, ale věděl, že nemůže. Objal pevně Itachiho polštář a tlumeně do něj zasténal. Kdyby to bylo na něm ani na minutu by nezaváhal a utekl s ním někam hodně daleko... klidně i za moře.

Asi po deseti minutách se vrátil Itachi, v obličeji měl soustředěný výraz... došel ke skříni a rychle se začal oblékat, aniž by cokoliv řekl. Vypadal dost mimo.

,,Co se zase stalo?" zeptal se Sasuke netrpělivě. Srdce mu bušilo jako o závod, Itachiho výraz a mlčení se mu vůbec nelíbilo. Co dalšího je ještě čeká? Jako kdyby toho bylo málo.

,,Musim do města. Deidara pojede taky, dám ti seznam věcí co musíte s Hidanem a Kimimarem udělat, až přijedou." Hodil si na sebe bundu a sehnul se ke stolu. Chvíli tam něco psal, pak papírek přeložil a cestou ke dveřím vtiskl Sasukemu do ruky. ,,Budu se snažit vrátit brzo," slíbil mu, rukou mu zvedl obličej a krátce mu vnikl jazykem do úst. Pak se očividně nerad odtáhl. ,,Miluju tě," zašeptal ještě, a než se Sasuke stačil vzpamatovat, byl už venku na dvoře a startoval auto. Bouchnutí dveří napovědělo, že se k němu přidal i Deidara a pak už auto rychle vyjelo hlavní branou na silnici. Celý statek ovládlo zvláštní, nelidské ticho.

Sasuke strčil lístek do kapsy u kalhot a s tichým povzdechem se vydal k ohradě s koňmi. Nešel s takovým elánem jako jindy, ale jablko ze stromu utrhnout nezapomněl, to by mu určitě Blackdancer neodpustil.

Když došel k ohradě, mlčky ji otevřel a došel až k milovanému zvířeti. Podal mu jablko, aniž by cokoliv řekl. Nevěděl, co se děje, ale cítil tíživé dusno.

Zvíře pamlsek přijalo a pak se mu sametovým čumákem otřelo o tvář. Jenom do něj jemně strčilo, jako by se ho snažilo rozveselit. Někdy zvířata vycítila rozpoložení lidí a tak to asi bylo i u hřebce.

,,Itachi je nějakej divnej, celej dnešek je divnej... a taky budu muset brzo odjet," svěřil se Sasuke zvířeti v rychlosti. V hlavě mu ale uvízl Itachiho výraz. Co se mohlo stát? Proč mu to neřekl? Musí to znamenat něco hrozného.

***

,,Kimimaro, vstávej..." probudil světlovlasého Hidanův tlumený hlas a jeho hřbet ruky, kterým ho pohladil po tváři. Nespěchal na něj, čekal, až se úplně probere. A když otevřel sytě zelené oči, lehce se usmál.

,,Chci ti něco ukázat..." ospravedlnil se, že ho vzbudil.

,,C - co?" zamumlal rozespale. Nebyl naštvaný, že ho budí, ale co mu chce v takové pustině ukázat? V duchu se modlil, aby to nebyla nějaká srnka. Taková "překvapení" mu často chystali rodiče, když byl malý a ani tehdy ho to moc nefascinovalo. Prostě zvíře jako zvíře. Ale jestli tomu tak bude, musí se hlavně tvářit nadšeně, nechtěl Hidana ranit.

Hidan otevřel dveře auta na jeho straně a chytil ho za ruku, pomohl mu vylézt ven a zase auto zavřel a pro jistotu zamkl. Za ruku ho ale nepustil... pak vyrazil ranním lesem, byl ještě modro šedý, jak se teprve rozednívalo a mlžný opar se držel nad jejich hlavami jako poklop. Světlovlasý ho donutil k nadlidskému výkonu, totiž po ránu vyběhnout na nedaleký kopec. Sice ho místy za ruku táhl, ale výkon to byl i tak úctyhodný. Starší nebyl velký romantik, ale tohle mu chtěl prostě ukázat, protože se o to chtěl podělit. Nevěděl, jestli to dokáže Kimimaro ocenit, ale jemu z toho vždycky běhal mráz po těle... když se vydýchali a vzhlédli... stáli nad tou bílou mlhou, která halila les jako do lehké peřinky, z níž vykukovaly jen vršky těch vyšších, zelenavých smrků... před nimi se rozprostíral neskutečně obrovský kus lesa a na obzoru... se slavně začínalo ukazovat slunce... žhavý, nezkrotný srpek, jež se pomalu před očima zvětšoval doprovázela rudo růžová záře, prolévající se po povrchu jinak bílé mlhy... paprsky ji sem tam prozářily a v drobných kapkách vody se zlomily v duhové odlesky... nebe tu přecházelo z temně oceánové modři přes fialovou do blankytně světlé... A nad tím vším stáli, shlíželi na to z kopce, jehož vrchol nebyl zahalen časným oparem. A ani v tu chvíli Hidan jeho ruku nepustil, jen ho mlčky nechával vstřebat to, co viděl.

Kimimaro zůstal ohromený stát na místě. Vnímal tu svobodu a čistotu přírody každou buňkou svého těla. Takovou scenérii neviděl ani ve filmu. Bez dechu sledoval vycházející slunce, aniž by se pustil Hidanovy ruky. V ten moment neexistovalo vůbec nic - ani Gaara, ani Sasuke, ani Itachi, dokonce ani Hidan. Vnímal jen svůj dech a tu nádheru.

Starší světlovlásek se usmál. Chvíli ho jenom sledoval, někde hluboko ve fialkových očích byl ten pohled totožný s Kimimarovým, s tím rozdílem, že každý sledoval něco jiného. Hidan viděl ono slunce v jeho tváři. Asi až po deseti minutách mlčení, které ani jednomu nepřipadalo trapné nebo zvláštní, promluvil a neodolal těm něžným světlým rtům. Třpytily se na nich rudé paprsky... přejel mu po nich letmo prstem.

,,Takhle ti to sluší víc," dodal pak tlumeně. Vypadal o tolik šťastněji, než včera. Cítil z něj teď spoustu pozitivní energie a entusiasmu.