Zloděj bolesti (Saito Hajime x Okita Souji)

Povídka je společná s mou nejnovější spoluautorkou Verčou, zatím bez otaku jména, takže není to jen má zásluha (yaoi scénku psala ona, btw). Moje maličkost ztvárnila postavu Hajime-kun, i když jsme si to tak nějak přehazovaly jako horkou bramboru. Závěr je moje zásluha *hrdě se hlásí*.

Hakuouki představuje jedno z nejlepších anime, co jsem kdy viděla. Ta historie, nádherná kresba, propracované charaktery jednotlivých historických postav (Hijikata je svému originálu hodně podobný), jen ta romantika tak trochu hapruje, jelikož se jedná o reverse harém, všechny postavy mužského pohlaví se točí kolem jedné neschopné holky, která se samozřejmě zamiluje do jejich velitele, chladného konzervativce. UtaPri hadr. Mám navíc podezření, že Chizuru má stejnou seiyuu jako Haruka. Ale to sem nepatří, recenzi udělám. Na čest klanu Uchiha.

Pokud jste anime viděli (teď mluvím o Shinsengumi Kitan a Hekketsu, Reimei roku je nultá řada o začátcích tehdejší Roshigumi a velkým plusem je nahrazení Chizuru fešným ukem Ibukim Ryunosukem), tak víte, jak kdo dopadl. Já osobně jsem z těch, co si dohledali osudy postav, protože mi například absolutně nedošlo, co se stalo s Hajime-kun. Konec této povídky je inspirovaný skutečnými událostmi, jak Souji dopadl, včetně jeho posledních dní. Ano, víme, že Saito se nakonec oženil, stal se velitelem policie a zemřel roku 1915 na onemocnění žaludku, takže se vylučuje to, co udělal na konci této povídky, ale budiž peníz.

Psané z pohledu Soujiho.

Žánr: romantika (slaďarna jako prase), yaoi (18+ sem psát nebudu, stejně na to kašlete, you perverts), spoilery, doják

---

Blížila se zima. Bylo to cítit ve vzduchu, z toho, jak se po setmění ochladilo. Pryč byla krása kvetoucích sakur. Chmurné nebe se potáhlo mračny, jen občas skrze ně vykoukla nesmělá hvězdička. Malé jezírko v zahradě se zachvělo pod každým sebemenším závanem podvečerního vánku. Vraceli se z hlídky. Saitou dostal za úkol zkontrolovat svého nemocného přítele, ostatně se o něj asi nejvíc staral, snad s výjimkou Chizuru, která se neustále ochomýtala kolem. Jeho kroky pravidelně klapaly na dřevěné terase, ruku volně položenou na rukojeti katany. Lehká šála mu mírně povlávala, společně s pár nezbednými pramínky fialových vlasů. Našel ho posedávat na schodech, večeře zůstala netknutá a pravděpodobně již vychladla. ,,Neměl by jsi být venku. Nastydneš," promluvil sice klidně, ale s káravým podtónem rodiče, který přistihl dítě, jak dělalo přesný opak toho, co mělo. Ale nezlobil se. To snad nikdy. Nemohl, když viděl ten prázdný výraz v kdysi tak šťastně zářících očkách. Jak jen miloval ta optimistická kukadla. Bolelo ho, když viděl to trápení. Nezbývalo příliš času, všichni to věděli, ačkoliv to nikdo nevyslovil nahlas, maximálně si o tom šeptali. Válka dělala s každým své.

Saito si povzdechl. ,,Vím že ti není moc dobře, ale měl bys aspoň něco sníst," řekl a posadil se vedle mě.

,,Saito-kun..." řekl jsem pomalu a zakašlal.

,,Souji! Jsi v pořádku??" skoro zakřičel a pak znovu zachoval svou kamennou tvář.

,,Jsem...v pořádku," řekl jsem, no spíš zašeptal. Protože mi nebylo nejlíp, v Saitoovi se začaly probouzet mateřské pudy i když byl muž, měl o svého miláčka velikou starost. Objal mě a přitiskl na svou mužnou hruď. ,,Saito-kun..." šeptl jsem a přitiskl se k němu ještě víc. V tuto chvíli nám bylo úplně jedno jestli nás někdo uvidí.

,,Myslím to vážně. Jestli nastydneš, jen se ti to zhorší." Pohlédl na mě s obavami, což sice nedával na první pohled najevo, ale každý další den, kdy jsem byl smrti blíž... Nevěděl, kdy se jednoho dne neprobudí vedle mého nehybného chladného těla nebo ještě hůř, jestli se to stane, když nebude poblíž. Kdyby mě další záchvat přepadl v boji, bylo by to jistě osudné.

Tulili jsme se k sobě tak dlouho, že jsme zapomněli na čas. Po chvilce usnul Saitoovi v náručí, fialovovlasý se musel pousmát. ,,Saito-kun..." uslyšel ze spaní.

Po chvíli pozorování slaďoučkého stvořeníčka v jeho náručí dlouze zívl, bylo už opravdu pozdě. Vzal miláčka do náruče a pomalu s ním šel do jejich pokoje, otevřel dveře, vstoupil a položil Soujiho na postel. Šel zavřít dveře, vrátil se k Soujimu a pomalu ho začal převlékat, když s tím skončil přikryl ho a lehl si vedle něj. Objal ho a políbil na čelo. Dával na něj pozor celou noc, ale únava si vybírala svou daň, snad na dvě hodiny si zdříml. Probralo ho, když ucítil, jak se Souji chvěje, dech měl mělký a zrychlený. Když mu sáhl na čelo, zhrozil se. Musel mít horečku, ale ve tváři měl odstín, který by mohl konkurovat bílému haori.

,,Saito-kun..." řekl jsem potichu. Poté se mi nějak zatočila hlava a začal jsem hodně kašla.

Bylo to snad ještě horší než jindy, záchvat neustával, chvěl se v dalších návalech bolesti. Přidržel mě a podal mi kousek látky, aby otřel krev. Klid, hlavně si zachovat chladnou hlavu. ,,Souji, neumírej mi. Ne teď, ještě je příliš brzy."

,,Saito-kun..." řekl jsem pomalu a znovu zakašlal. Trhal si vlastní oblečení, aby mi mohl utřít krev z obličeje.

Chtěl jít pro pomoc, mohla to být otázka života a smrti. Ale nechtěl se od svého miláčka ani hnout. Vždycky byl takový, strachoval se kolikrát i zbytečně. Pak si vzpomněl, že pro takové případy tu něco bylo. Vstal a rychle prohledával skříňky, dokud nenašel malou lahvičku. Nalil trochu jejího obsahu do mističky a podal mi ji. ,,Napij se, uleví se ti," promluvil konejšivě. Nebyl to lék. Jen uklidňoval symptomy. Pomalu jsem si vzal mističku a napil se. Bylo to nechutně slané a kyselé zároveň. No prostě hnus, ale pomalu jsem přestával kašlat. ,,Saito-kun..."

,,Souji..." Pokaždé když řekl moje jméno můj žaludek i srdce dělaly kotrmelce. Já...já ho opravdu miloval a proto to pro mě bylo ještě těžší něž teď. ,,Bude to v pořádku." Objal mě pevně, jako kdyby byl poslední stéblo v řece nicoty a přesto opatrně, jako kdyby držel křehkého motýlka. Ne, nebude to v pořádku. Jen horší a horší. Ale on mě stále držel a kolébal v náručí. Nikdy neplakal, bylo to obdivuhodné, já sám neměl daleko k slzám při představě, kolik utrpení ho ještě čeká. Že kdyby to bylo možné, přebral by všechnu bolest na sebe. Zase jsem viděl ten pohled. Znám ho a nemám ho rád. Ten pohled kterým by chtěl všechnu mou bolest přebrat na sebe. Bolelo mě ho vidět. ,,Nedívej se na mě tak!" řekl jsem celkem prudce.

,,Souji...." řekl moje jméno takovým bolestným a smutným tónem. Bolelo to snad ještě víc než ten pohled. Chtělo se mi brečet, ale nemohl jsem, protože kdyby mě Saito-kun viděl brečel bylo by to pro něj asi ještě těžší než je to teď. ,,Souji.." řekl moje jméno znovu, ale tentokrát takovým hřejivým, láskyplným tónem. Přivinul jsem se k němu a objal ho. Lehce se pousmál a vtiskl mi malý polibek na rty. Člověk by řekl, jak krásný pocit je někoho milovat. Ale pro mě byl hořký. Chvílemi jsem si přál, aby mě raději nenáviděl a já jeho. Jenže pak přišly tyhle chvíle, kdy mi byl nejblíže, jak jen to šlo, chránil ten malý zranitelný plamínek života v mé duši, tak křehké jako skleněná figurka. Když se odtáhl, měl na rtech mou krev a i malé šmouhy na tváři. Tak ustaraný byl, bral vše moc vážně. ,,Jdi spát. Bude svítat." Jako kdybych snad potřeboval náhradního rodiče. Byl jsem sice unavený, ale ten strach, že se neprobudím, byl větší. Poslechl jsem ho a lehl jsem si do postele, abych se ještě trochu prospal. Saito-kun mě políbil na čelo a přikryl dekou. Usmál jsem se na něj tím nejsladším úsměvěm který jsem uměl a v téhle chvíli dokázal. Saito chtěl odejít z pokoje, ale já ho chytl za ruku a přitáhl k sobě. ,,Nechoď pryč," řekl jsem smutně. On se jen usmál a něžně mě políbil. Líbali jsme se asi deset vteřin než se odtáhl a lehl si vedle mne. Objal jsem ho a čelem jsem se opřel o jeho hruď. Nemohl jsem být sám, když mě čekala...smrt. Nicota. Osamění. A ani on nedokázal nečinně přihlížet a tak mi jen byl po boku. Pomalu a s uspávající pravidelností mě hladil po vlasech, občas sjel i na záda. Naslouchal jsem jeho dechu, tak uklidňující. Stačilo vzhlédnout a jeho oči se setkaly s mými. Jak jen jsem ten ochranitelský pohled miloval. Nedalo mi to, musel jsem ho znovu políbit, tentokrát o něco déle. Vzedmula se ve mně vlna čehosi divného, draly se z toho slzy do očí. Vděčnost? Strach? Láska? To jsem nevěděl. Převládala pouze touha, když se mi jeho prsty vedraly pod kimono a rozhalily jej. Věděl jsem, že nemá cenu se vzpírat i když jsem to ani v úmyslu neměl. Když ze mě sundaval oblečení usmíval jsem se jak měsíček na hnoji.

,,Co se tak ksichtíš?" zeptal se mě Saito-kun.

,,To nic.. Já..já jsem jen moc šťastný," řekl jsem a usmál se, Saito-kun se taky usmál. Chvíli jsme na sebe civěli, ale potom se vrátil znovu ke své předešlé práci a já mu pomáhal. Sundal jsem mu šálu a rozpustil vlasy, musel jsem se pousmát, protože byl tak rozkošný. Když jsme byli oba nazí začal mě znovu líbat, ale tentokrát vášnivěji a drsněji. Nějak mi to nevadilo i když to malilinko bolelo. Poté se přemístil na můj krk, mezi rty sál mojí krční tepnu. Zasténal jsem a celkem nahlas. Viděl jsem jak se Saito-kun pousmál a dál dráždil můj krk. Jel přes rameno až k bradavkám. Jednu obkroužil jazykem a tu druhou třel mezi prsty a dělal to tak dlouho dokud obě neztvrdly. Sjížděl mi jazykem po břiše a když se dostal k pupíku vjel do něj svým mrštným jazýčkem. Znovu jsem vzdychl. A on se znovu pousmál. Jak já ten úsměv miloval. Na chvíli se zvedl a políbil mě na rty. Pak zas sjel dolu a vzal do úst můj penis, sál ho, kousal a dělal všemožné věci. Kousal jsem se do rtu tak silně, že jsem se bál, abych si ho neprothrl.S jemným výkřikem sem se mu udělal do pusy, Saito-kun vše poslušně spolykal. Cítil jsem jeho prsty v sobě. ,,S-Saito-kun..." zašeptal jsem s touhou v očích.

,,Promiň, ale nechci ti ublížit," řekl.

Nafoukl jsem jednu tvář. Saito-kun se usmál a píchl mě do ní prstem. Pak jeho pohled zvážněl a on přirazil proti mému tělu. ,,Ahhh!" zasténal jsem.

,,V pořádku?" zeptal se mě ustaraně.

,,J-jo. "

Saito-kun znovu začal přírážet. Nátahl jsem k němu ruce a objal ho, on mě začal líbat polibek jsem mu s radostí oplácel. Najednou přirazil hluboko. ,,Áhhh!!" zaklonil jsem hlavu a tím jsem se mu vytrhl z polibku, nespokojeně zavrčel. Cítil jsem svůj vrchol a Saito-kun zřejmně taky, protože začal přirážet pomaleji a hloub. Po chvilce sem su udělal a potřísnil moje i jeho bříško. Saito-kun se udělal chvilinku po mně. Dal mi chvilku na vydechnutí a vysunul se ze mě. Lehl si vedle mě a přitiskl na sebe. ,,Miluju tě, Saito-kun," řekl jsem mu, viděl jsem koutkem oka jak se usmál, nadechl se a řekl: ,,Já tebe taky." Bylo to tak krásné. Moc mi na něm záleželo. Patřilo mu moje tělo i srdce a on to věděl, vážil si obojího a miloval stejně. Někdy jsem nechápal, co na mně vidí. Byl jsem jako bledule, chodící mrtvola, ani meč jsem už pořádně neudržel. Ale on tu byl stále, ať jsem ho odstrkoval sebevíc. Usnul jsem mu v náručí, nešlo tomu odolat.

Ráno mě probudilo slunce. Byl jsem sám, muselo být už opravdu pozdě a snad ještě nikdo nepřišel. Vidět mě tak, jak Kami-sama stvořil. Po chvíli lenošení jsem si na sebe něco přeci vzal a šel na terasu.

Když mi Chizuru přinesla něco mezi snídaní a obědem, řekla, že Saito s kapitánem a ostatními odjeli. Bojovat s císařskými jednotkami. A mě tu nechali, jako přítěž. Neschopného, bezmocného. Zármutek, že mi to můj milovaný ani slůvkem neřekl, byl bezbřehý. Ani jsem nevěděl, kdy se vrátí. Ne, slíbil mi to.

***

Uplynul asi měsíc. Nemoc se zhoršovala, sedával jsem na zahradě, když mi bylo lépe. Po pár dnech se to opravdu změnilo k lepšímu, natolik, že jsem trénoval s mečem. Do zahrady chodívala i kočka, taková bílo-černá. Měl jsem vztek, že mě tu nechali, ač zprávy z fronty byly příznivé. Ale mé bojové schopnosti byly žalostné. Motala se mi hlava a slunce představovalo zlo. Ze zoufalství jsem zaůtočil na kočku, ona zaprskala a utekla. Jsem tak slabý. ,,Hloupá kočka. Ani ji nedokážu zabít!" Pak jsem se v záchvatu krvavého kašle zhroutil na kamennou cestičku. Vykašlával víc a víc krve.

,,Souji!! Souji!!" slyšel jsem z dálky Shinpachiho hlas, ale nedokázal jsem odpovědět.

Když jsem se o tři dny, plné bolesti a spalující horečky, která se střídala se zimnicí, později vzbudil ležel jsem na svojí posteli ve svém pokoji a nemohl jsem pohnout jedinou částí svého těla. Bolelo to, hodně to bolelo, ale víc než fakt, že teď zemřu je ten, že před svou smrtí už nikdy neuvidím někoho koho jsem miloval víc než cokoliv na světě. ,,Sbohem...Saito-kun..." zašeptal jsem jeho jméno. Vsadím se, že je tam zase ta kočka, huh. A s úsměvem na tváři a představou o Saitoovi jsem naposledy vydechl. Pak nic jen temná nicota.

Desítky mil odsud zuřila bitva. Jednotky nepřátel se stahovaly do hor, ale stálo to příliš mnoho krve. Museli je vystopovat do lesů. Saito promnul v prstech hlínů nasáklou krví. Měl od ní rudé prsty. ,,Budeme potřebovat posily," ozval se za ním hlas jednoho z důstojníků. Otřel si ruku do černé uniformy a zasunul katanu. ,,To nebude nutné." Sedl na koně a vyrazil. Přeskakoval příkopy, přitisknutý ke koňskému hřbetu. Před očima mu náhle vytanula nějaká vize. Spousta krve, zima, smutek, bezmoc a...jeho hlas. Saito prudcd zastavil, až ho větev málem srazila ze sedla kůň zaržhál. Měl špatné tušení.

Za pár dní přišla zpráva, kterou on už dávno věděl a přesto kvůli ní za bezesných nocí prolil tolik slz. Souji... Ne! To se nesměli stát! Slíbil mu, že s ním bude až do konce. A tehdy odešel bez rozloučení. Jak se naposledy zadíval na ten mírumilovný úsměv. Byl večer po vyhrané bitvě. Slavilo se, ale on zůstal v kasárnách. Oblékl se do své uniformy z kimona a haori. Litoval, že si museli ostříhat vlasy. Pamatoval si, jak mu je Souji vždy s oblibou rozpouštěl. Kráčel lesem, nikde ani živáčka. Procházel mezi stromy, dokud nenašel mýtinu. Hned u řeky. Klekl si na její břeh. Litoval, že nemůže zemřít s ním, držet ho za ruku, jak si slíbili. Nechtěl nikdy spatřit jeho hrob, ten chladný kámen by byl poslední vzpomínkou, která by zahnala všechny hezké. Rozhrnul kimono a vytáhl tantó, nejmenší ze tří samurajských zbraní a něco jako obřadní nůž. Vzhlédl ke srpku měsíce a oči se mu zaleskly slzami. ,,Souji..." zašeptal do ticha noci a vítr nesl jeho hlas dál jako povzdech. Tak moc jsem tě miloval. Vztáhl ruku, nechvěla se. Poslední myšlenka patřila jeho milovanému. Když se ostří zanořilo do těla, trhl s ním na stranu. Bolelo to, ale proti bolesti na srdci to nebylo nic. Tělo kleslo do trávy a oči se zavřely. V té chvíli i samotně hvězdy potemněly. Daleko, daleko přes moře a údolí, lesy a louky. Ne pod chladnou zemí, ale v nebi či zpěněných vlnách, kam odtékala karmínová krev, tam se jejich duše konečně spojily v jednu. Navždycky.

,,Měl by jsi jít spát."

,,A na co? Vždyť co nevidět usnu napořád."

,,Souji, nedělej si z toho legraci."

,,A ty se zase tváříš jako bůh smrti. Usměj se."

,,Hmm..."

,,Noták, Saito-kun. Udělej to pro mě."

,,Dobře. Pro ta tvoje sladká očka."

,,A co uděláš, až je neuvidíš?"

,,Pak...pro mě pohasne sám svět. A já půjdu za tebou."

-THE END-