Posedlost 2 - Koupel

Pardon, už jsem to včera z jistých důvodů nestihla *chtělo se jí spát*.

Na tento díl moc hrdá nejsem, ale snad to skousnete :D

---

Když se probouzel ze snu, nezašimraly ho na víčkách sluneční paprsky, jak byl zvyklý. Namísto denního světla ho obklopila hustá neproniknutelná tma. Natáhl ruku před sebe, ale neviděl si ani na konečky prstů. Stáhl ji zase zpět a pro jistotu schoval i pod peřinu, přičemž se obezřetně rozhlédl kolem sebe, jestli neobjeví známku přítomnosti někoho dalšího, ale orientovat se zrakem v syté černotě bylo naprosto nemožné. Snad by to mohl zkusit po hmatu. Nejdřív ze sebe odvážně shodil peřinu, levou rukou se pak zapřel o matraci a bříšky prstů druhé ruky zlehka přejel po dřevěném okraji postele. Jel s nimi podél zakulacené hrany až k čelní desce, dokud jeho klouby nezavadily o další plochu zřejmě nějaké skříňky, kterou někdo nejspíš přistavil k posteli. Chytil se jí, svěsil nohy z postele a opatrně si stoupl na špičky, aby nedělal moc rámusu. Navzdory tomu se jeho kroky rozlehly celou místností. Stará dřevěná podlaha i pod váhou tak drobného chlapce žalostně zapraskala a dala tak vědět všem přihlížejícím o jeho probuzení.

Sasuke zůstal bez dechu stát na místě, čekal, jestli se na něj někdo nevyřítí z neprostupné tmy, aby ho za tu opovážlivost potrestal. Nic se ale nestalo. Znovu se rozhostilo mrtvolné ticho. Přesto měl mladičký Uchiha dojem, že tu s ním kdosi je. Snad jako kdyby si stěny žily vlastním životem, dýchaly a chystaly se na něj každou chvíli promluvit. Nevěděl ani, jak je místnost veliká, byl si však téměř jistý, že kdyby roztáhl ruce, narazí na zeď. Při té představě se ho zmocnil zvláštní pocit úzkosti a beznaděje. Nemá šanci uniknout, zůstane tu uvězněný, dokud si to jeho bratr bude přát. V ten moment se s ním zatočil svět, svezl se na kolena na dřevěnou podlahu a schoval hlavu do dlaní. Všechno se na něj sypalo, celá místnost i krátká hrůzná minulost. Teď už skutečně minulost. Nic nebude jako dřív. Je tu uvězněný a nemůže s tím nic dělat. Nemá tolik sil, aby se mohl Itachimu postavit. Chtěl vykřiknout, jenže hlas se mu zadrhl v hlasivkách. Automaticky se zapřel dlaněmi o podlahu a pokusil se rozkašlat, aby uvolnil hrtan.

Než však vůbec stihl otevřít ústa, vrzla klika a dovnitř spolu s temným vysokým stínem vešlo ostré světlo. Sasuke na krátkou chvíli oslepl, než si zastínil oči rukou přiloženou k čelu. Konečně mohl pohlédnout vzhůru.

,,Dobré ráno. Slyšel jsem hluk, nestalo se ti něco?" Dveře se znovu zavřely, ale světlo přesto zůstalo. Viditelnost v pokoji zajistil Itachim stisknutý spínač.

Až teď Sasuke zjistil, že místnost není vůbec malá. Stěny jsou v bezpečné vzdálenosti od sebe a jediné, co tu chybí, je okno. Navzdory tomu se vzduch nezdál vydýchaný. Naopak svěží a plný kyslíku.

,,Přinesl jsem ti něco k jídlu, kdybys měl hlad." Itachi si nelámal hlavu s tím, že mu mladší sourozenec neodpovídá. Ani v to upřímně nedoufal. Stačilo mu vidět ho zdravého a klidného. Oči měl sice opuchlé, avšak už nevypadal tolik traumatizovaně jako předešlou noc.

,,Zvedneš se, nebo chceš pomoct?" Nemyslel to jako výhrůžku, mluvil naprosto vyrovnaně, jako kdyby se ptal na to, kolik stupňů dnes venku bude. Sasuke to bohužel asi pochopil jinak, protože se okamžitě postavil na nohy. Vzápětí se přidržel skříňky stojící těsně u postele, aby neztratil rovnováhu. Chytil do kolen křeč a vůbec do všech větších kloubů. Nechápal jak, když nic namáhavého nedělal. Vždyť jen spal.

,,Radši si sedni, nechci, abys tu sebou sekl." Itachi položil talíř i s hůlkami na stůl uprostřed místnosti a zdvořile mladšímu bratrovi přidržel židli, aby se na ni mohl posadit.

Sasuke tak učinil téměř okamžitě, ale jídla se ani nedotkl. Zatímco si pohrával s hůlkami, formuloval v hlavě jistou žádost, díky které by se snad mohl na chvíli dostat ven a prozkoumat terén, kdyby mu to bratr dovolil. Jakože bude muset, pokud nechce, aby... ,,Potřebuju na záchod," pronesl šeptem. Ani ho neoslovil jménem, to slovo ho na jazyku tak pálilo, že ho raději spolkl.

,,Vidíš ty dveře naproti tobě, tak tam." Itachi se netvářil rozhořčeně ani naštvaně. Bratrovu rezignaci na útěk považoval pouze za otázku času.

Za to v Sasukem vyprchala poslední maličká naděje na únik. V té tmě si vůbec nevšiml dalších dveří propojených se svým vězením. Jestli tam najde mimo záchodu i vanu, tak už se odsud nedostane, protože tu bude mit všechno základní, co k životu potřebuje. Vzal za kliku a se srdcem až v žaludku vešel dovnitř. Vana tam pochopitelně stála hned za překližkou, která ji oddělovala od záchodu. Takže to je doopravdy konec. Znovu se s ním zatočil svět, tentokrát to však ustál.

Itachi si myslel, že mu jde především o to, aby odsud nějakým způsobem unikl, přesto mu nic nevyčítal. Chápal to, cítí se zrazeně a ublíženě. Naštěstí i ta nejostřejší bolest se s ubíhajícím časem otupí. Lidská mysl je neuvěřitelná, schopná zapamatovat si nekonečně mnoho informací, jenže s věkem vše, co bylo pečlivě uložené, bledne, až to zmizí navždy. Nepředpokládal, že by snad Sasuke dokázal zapomenout úplně, ale minimálně ztratí spoustu souvislostí a živou představu o tom, co se tu osudnou noc stalo.

,,Až se najíš, pomůžu ti se umýt," postavil mladšího před hotovu věc, jakmile ho viděl vycházet z koupelny.

Sasuke zůstal stát na místě, jako kdyby snad viděl vlastní smrt. ,,Je mi deset, zvládnu se umýt sám," namítl šeptem. Netroufal si zvyšovat hlas, příliš se bál bratrovy reakce.

,,Už jsem řekl," utl Itachi všechny jeho snahy. ,,Nebudu riskovat, že se mi ještě úmyslně utopíš. Byla by tě škoda."

Sasuke se chtěl zeptat, jestli jejich rodičů nebyla taky škoda, raději však mlčel. Tím by stejně život mámě ani tátovi nevrátil a ještě by rozhněval Itachiho. Což by mohlo mít katastrofální následky. Místo toho se pustil do jídla. Měl větší hlad než smečka krvelačných vlků. Vůbec neřešil základy správného stolování, hltal a při mechanickém rozmělňování jednotlivých soust se ani neobtěžoval zavírat pusu.

Itachi byl z jeho neslušného chování lehce rozhozený, viděl v tom jistý vzdor proti své osobě maskovaný za ukrutný hlad. Mohl ho napomenout, ale k ničemu by to nevedlo, naopak by to posílilo Sasukeho snažení a to straší z bratrů nehodlal riskovat.

,,Jestli už jsi najedený, můžeš jít do koupelny a svlíknout se, dojdu ti zatím pro čisté oblečení," informoval ho neutrálním tónem hlasu.

Sasuke sezobl poslední zrníčko rýže a než aby poslechl bratra, řekl: ,,Mám pořád hlad."

,,Dobře, ale nejdřív se vykoupeš. Není zdravé toho do sebe tolik najednou házet. Bude ti špatně."

,,Je mi špatně, protože mám hlad," namítl mladší o poznání tišeji.

,,Cože si říkal?" Itachi nasadil takovou intonaci, aby jeho maličký sourozenec pochopil, že ho slyšel velice dobře, ale raději slyšet nechtěl.

,,Že už jdu." Sasuke odsunul židli od stolu, seskočil na zem a pomalým krokem se pohyboval směrem ke koupelně. Bezpečně za sebou dveře zase zavřel, aby náhodou Itachi neviděl to, co... nutně vidět nemusí. Pak si sedl podél vany a tiše se rozbrečel. Už několikrát si sliboval, že nebude, jenže to nešlo tak lehko zastavit, jak si zprvu myslel. Každá bolestivá vzpomínka tlačila na jeho lebku, každá zadržovaná slza mu zvedala tlak, každý již v zárodku umlčený křik mu trhal hrdlo. Nemohl to už déle držet v sobě, potřeboval to pustit ven.

Spěšně si utíral slzy do rukávu, kdyby snad Itachi nečekaně vešel, kousal se do hřbetu ruky, aby ho neslyšel. Tolik se bál toho, co by mu mohl udělat, protože když nepřežije, kdo pomstí smrt jeho rodičů? On musí zůstat žít.

,,Mám pro tebe bílý triko, budeš si muset dávat pozor, aby ho nezašpinil," zavolal na něj Itachi ještě dřív, než stihl do koupelny vejít. Dal tak nevědomky Sasukemu čas se alespoň trochu uklidnit a předstírat, že se vůbec nic nestalo.

,,Jak to, že nejsi ještě svlečený?" zeptal se ho starší trochu popuzeně, aniž by si všímal jeho utopených očí.

Sasuke mu na to nic neřekl. Ani k němu nevzhlédl, jen si v rukou pohrával s uvolněnou nitkou z bavlněného trika. Úmyslně klopil pohled směrem k podlaze, aby Itachi nepostřehl slzy na jeho tváři.

,,Ukaž, pomůžu ti. Hlavně, že ses chtěl umýt sám, když se neumíš ani svlíknout." Itachi mu zvedl ruce ke stropu a přes hlavu mu přetáhl umouněné triko. Následně ho hodil na podlahu vydlážděnou kachličkami s nějakým neidentifikovatelným motivem. Ani u kalhot se příliš nerozpakoval, jednoduše rozepnul drobný knoflíček, uchopil zip a táhl dolů. Za lem jeho kalhot vklínil z každé strany dva prsty a stáhl mu je až po kolena, pak bez dlouhého čekání řekl: ,,Zvedni pravou nohu." A uvolnil jednu nohavici. ,,Teď levou." Kalhoty letěly hned na hromádku za špinavým trikem. Podobným způsobem se zbavil i jeho spodního prádla. Sasuke sebou sice trochu šil, ale moc prostoru ani času na vzdor nedostal.

Staršímu Uchihovi se naskytl pohled na krásné chlapecké tělo. Měl neskutečnou chuť přejet mu dlaněmi po ramenech až na boky a stehna, jenže se musel držet zpátky. Už teď se Sasuke netváří moc ochotně, bůhví jak by se zachoval, kdyby se ho Itachi dotkl třeba jen trochu jinak než jako bratr.

,,Vlezeš si do vany sám, nebo ti mám pomoct?" Při těch slovech se musel kousnout do rtu, uvědomil si, že jeho hlas zní jinak, než obvykle. Bál se, aby si toho nevšiml i Sasuke, aby si nevšiml i něčeho jiného...

Naštěstí jeho mladší sourozenec neměl vůbec ponětí o tom, co se Itachimu honí hlavou, bez jediného slova přelezl okraj vany a usadil se na jejím dně. Kolena si sice přitáhl k sobě, aby zakryl intimní partie. Naposledy ho koupala máma v pěti letech, proto mu to teď připadalo trochu potupné.

,,Výborně. Nelekej se, možná chviličku poteče studená voda," upozornil ho Itachi dopředu, než otočil kohoutkem doleva. Na záda mladšího Uchihy skutečně dopadlo několik ledových kapek. Po několika vteřinách se ale změnily v příjemně teplý proud vody.

,,Zakloň hlavu," poručil mu Itachi krátce, nic delšího si nemohl dovolit říct, protože začínal mít větší obtíže s dechem. Tím spíš, když Sasuke uposlechl jeho rozkaz a starší tak dostal možnost vidět to nádherné bělostné hrdlo přímo vybízející k polaskání. O to těžší bylo si zachovat neutrální výraz, když mu máčel vlasy. Místy je musel i prohrábnout, aby od sebe oddělil slepené prameny a zbavil se drobných chuchvalců. Byl si téměř jistý, že takové mučení už dlouho nevydrží. Chtěl zprvu čekat minimálně do jeho patnáctin, než mu naznačí své city, ale teď silně pochyboval o své trpělivosti. Protože každý letmý dotek v něm probouzel šílenou až zvířecí touhu po uspokojení.

,,Můžeš si vybrat šampón. S výtažky z jasmínu nebo oliv?" Itachi se pokoušel o navození normální konverzace, aby se trochu uklidnil a vyhnal hormony ze svého poblázněného krevního oběhu.

,,Je mi to jedno," opáčil Sasuke nejistě. Čekal by jakoukoliv otázku, ale ne takovou. Paradoxně si až teď všiml, že s hlasem jeho bratra není něco v pořádku. Kdysi by se ho možná zeptal, co se mu stalo, teď ho to zajímalo pouze ve spojitosti s jeho vlastním životem. Bál se, aby ta změna nesouvisela s ním.

,,Tak třeba jasmín," odpověděl si Itachi sám. Otevřel tubu a o polovinu méně, než dával obvykle sobě, aplikoval na Sasukeho vlasy. V tu chvíli celou místnost provoněly květiny. Itachi něžnými doteky vetřel mazlavou tekutinu do krátkých vlasů svého mladšího bratra. Samovolně klouzal dlaněmi až na jeho ramena, aby ho zbavil všech nečistot, především nakyslého potu. Vyžíval se v každém dotyku, kdy jeho prsty přejely po kůži toho překrásného těla.

Vzhledem k tomu, že stál k Sasukemu zády, mohl si dovolit i toužebné pohledy. Možná by ho měl umýt i o několik úrovní níže. Jenom na to pomyslel a zatajil se mu dech. Postupoval opatrně a pomalu, aby Sasuke náhodou nepojal podezření, že to dělá i z jiného důvodu, než za účelem očištění jeho těla. Nevěděl, co by mu v tu chvíli řekl jako vysvětlení, neměl připravené žádné rozumné odůvodnění, se kterým by se jeho mladší sourozenec mohl spokojit. Musel být proto hodně obezřetný a držet svou touhu pevně v řetězech dokud nenadejte ta správná chvíle. Každopádně si byl jistý, že do jeho patnáctého roku života skutečně nevydrží, už teď měl problémy chtivě se nedotýkat těch mléčně bílých stehen z vnější strany a později i vnitřní.

Přemýšlel, jak bude vypadat, až trochu víc povyroste, až mu zesílí tělo a zhrubne hlas. Nemohl se té chvíle dočkat, ačkoliv netušil, co to s ním může vůbec udělat. Tak jako tak to změní životy jim oběma. Jeho mladší bratříček pozná, jak sladce chutná zakázané. O to už se postará. Nedovolí mu cítit bolest a zatrpklost k životu i jemu samotnému, pokud mu k tomu nedá pádný důvod.

,,Nemůžu to udělat sám?" zeptal se ho Sasuke trochu kousavě, hlas se mu při tom ale strachem lehce chvěl. Itachi ho sice nechal naživu, to však ještě nic neznamená, smrtelný zásah může přijít kdykoliv.

Itachi se jen ušklíbl. ,,Prosím." Hodil mu z okraje vany žlutou houbu. Naznačil mu tak, že se může nečistot zbavit sám. Nenechal by ho, kdyby si rychle dokázal najít rozumný důvod, proč by mu v tom měl pomáhat.

,,Děkuju," špitl Sasuke na oplátku a začal se věnovat špíně mezi prsty u nohou.

Itachi mezitím připravil osušku. Do každé ruky chytil jeden cíp, aby ji před Sasukem mohl rozevřít, až poleze ven.

,,Pojď už." Hodil okem po okraji vany. Zdálo se mu, že už by to mohlo stačit. Netoužil tu strávit půlku dne, když se ho nesmí ani dotknout. Dívat se na to tělo, které v brzké době bude patřit jen jemu, ho trochu znepokojovalo a hlavně vyplavovalo hórmony do krve.

Sasuke po něm vrhl utrápený pohled. Nevypadal, že by se mu chtělo z vany. Což staršího Uchihu trochu rozhodilo.

,,Tak co se děje?" zeptal se stále trpělivým tónem hlasu.

,,Zavři oči," zaúpěl Sasuke prosebně.

,,Jsem kluk jako ty, snad by ses nestyděl." Itachiho hlas zněl naprosto vážně, nemyslel to jako pošklebek. Kdysi by to možná řekl s nadsázkou, jenže časy se změnily, především se změnily jeho city k Sasukemu. Chtěl ho vidět nahého a mokrého. I za cenu toho, že se mu zrychlý dech a Sasuke si toho všimne.

,,Prosím." Jeho maličký sourozenec mluvil tak naléhavě, přesto nemohl takové prosbě vyhovět. Připravit se o pohled na to, jak si drobné kapky vody razí cestu po Sasukeho křehkém tělíčku, musel by se zbláznit. Pokud nejsou právě ty city, které k bratrovi chová, bláznovství.

,,Sasuke, přestaň," napomenul ho trochu ostřejším tónem, aby si mladší uvědomil, že nemá nejmenší náladu na dohadování se o takových nepodstatných věcech.

Mladičký Uchiha ještě chvíli nejistě sledoval hladinu vody, než rychle přeskočil okraj vany a v mžiku se přitiskl k měkké látce nabízené osušky. Nechtěně se tak natiskl i na svého staršího bratra, který teď bezmocně lapal po dechu.

Jakmile se vzpamatoval, řekl přidušeně: ,,Ukaž, ty trdlo." A přehodil mu osušku přes hlavu, aby se do ní mohla vsáknout přebytečná voda z jeho vlasů. ,,Chceš se oblíknout sám, nebo ti mám pomoct?" zeptal se ho s úšklebkem, když mu podával čisté oblečení. Pochopitelně, že mu mohl asistovat i bez jeho výslovného souhlasu, ale nechtěl ho zbytečně deptat. Doopravdy vypadal, že se každou chvíli rozbrečí.

,,Zvládnu to sám," zakníkal mladší roztřeseným hlasem a oblečení mu z ruky prudce vytrhl, pak utíkal zpět do místnosti, kterou nejspíš bude brzy muset nazývat svým pokojem. Chtěl se převlíknout, aniž by na sobě cítil Itachiho pohled, schoval se proto za postel, kdyby se náhodou rozhodl ho zase sledovat.

Starší Uchiha pro jeho klid zůstal ještě nějakou chvíli v koupelně, aby mu dopřál trochu soukromí. Když viděl, co to s ním dělá, rozhodl se netlačit na pilu a jít na to raději pomalu. Časem si na jeho pohledy zvykne. Zvykne si na mnohem víc.

,,Jestli máš teda ještě hlad, tak ti něco přinesu," položil mu nepřímo otázku. Věděl, že tím chtěl jen oddálit koupel, ale musel se zeptat. Hlady ho mučit opravdu neplánoval.

,,Přešla mě chuť," opáčil mladší šeptem, zatímco se opíral o zeď a pod bradou si přidržoval kolena. Vypadal frustrovaně a snad i trochu znuděně.

,,Dobře, tak chceš něco jiného? Můžu se pokusit sehnat ti stavebnici." Itachi si pamatoval, jak si s ní kdysi rád hrál.

,,Je mi deset," namítl jeho bratr s nosíkem arogantně nahoru. Dřevěné kostičky byly skutečně pod jeho úroveň.

Itachi se jen ušklíbl. ,,Tak co tady chceš dělat?"

,,To, co doma. Chci trénovat." Sasuke se postavil na nohy a odvážně pohlédl bratrovi do očí, aby viděl, že to myslí vážně.

,,K čemu ti to bude?" neodpustil si Itachi štiplavou poznámku, která mohla nebezpečně ranit Sasukeho city. Naštěstí si brzy své pochybení uvědomil a dřív, než mohl Sasuke zareagovat, dodal: ,,Dobře, pomůžu ti." Na jeho tváři se objevil jemný úsměv. ,,Když budeš poslušný, dostanu tě na stejnou úroveň, na jaké jsem já a jednou mě možná budeš schopen i porazit. Dám ti možnost pomstít smrt rodičů, ale zadarmo to nebude. Chci od tebe maximální vstřícnost. Dokážeš to, Sasuke?"

,,Proč bys to dělal?" zeptal se ho Sasuke podezíravě. Dobře si pamatoval, jak mu vždycky něco nasliboval a nikdy nic nedodržel. Proč by to mělo být teď jinak? Tentokrát mu na to neskočí.

,,Mám tě rád, nii - chan, a nechci, abys tu strádal. Máš plné právo mě zabít a já ti chci dát možnost to zkusit, buď to přijmi nebo odmítni. Nebudu se zlobit, ať už se rozhodneš jakkoliv."

,,Tak přijímám." Na Sasukeho tváři se mihl zlotřilý úsměv. První, který u něj Itachi od té osudné události viděl.

,,Výborně, zítra začneme, nejdřív potřebuješ nabrat sílu, takže bys měl přestat po večerech plakat." Když Itachi spatřil jeho nechápavý a zároveň zděšený pohled, pochopil, že o tom nejspíš ani sám neví. ,,Jak dlouho myslíš, že tu jsi?" zeptal se ho, aby si svou domněnku potvrdil.

,,Dva nebo tři dny," opáčil Sasuke nejistě.

,,Bude to skoro týden a půl. Musíš se vzpamatovat, protože v našem světě přežijí jen ti nejsilnější, to ti nemusím říkat, viď?"

Sasuke jen zavrtěl hlavou. Samozřejmě. Nemusí. Ví to.

,,Skvěle, tak si to pamatuj a řiď se podle toho." Itachi si zepředu prohrábl vlasy a otočil se ke dveřím. Bude muset jít, povinnosti volají. Snad se Sasuke do večera zabaví sám.

,,A co tady mám teď dělat?" zastavil ho hlas jeho mladšího sourozence. Spolu s ním se rozplynuly i Itachiho naděje, že by si dnes mohl poradit sám.

,,Máš dost času o sobě přemýšlet a nejen o sobě, ale i o nás. Protože, jestli mě chceš jednou zabít, budeš se muset naučit mě nenávidět a zároveň ke mně vzhlížet jako k autoritě. Dávám ti teď čas se na to připravit."

,,Jsem připravený!" namítl Sasuke sebejistě. Už nešeptal, mluvil jasně a zřetelně.

,,Skutečně?" Itachi se natáhl ke své pravé noze a z pouzdra uvolnil kunai. V Sasukem hrklo a polekaně začal couvat dozadu ke stěně. Zastavil se, až když mu jeho bratr nabídl zbraň rukojetí napřed. ,,Jestli jsi připravený, tak mě zabij. Nebudu se bránit."

Sasuke chvíli váhal, než si od něj kunai převzal. Křečovitě ho svíral, zatímco se ho pokoušel otočit ostřím proti bratrovi.

,,Podívej se na mě a udělej to, dokaž, že jsi připravený." Itachi jediným přesným krokem zkrátil vzdálenost mezi nimi na minimum. Stačilo, aby Sasuke natáhl ruku s kunaiem prudce před sebe a bylo by po všem.

,,T - to takhle nejde..." Dlaň mladšího Uchihy se rozevřela a zbraň s hlasitým zařinčením dopadla na zem.

,,Proč by to nešlo? Měl jsi jedinečnou příležitost a zase si ji promarnil. Další už nebude, Sasuke. Nauč se mě nenávidět, protože dokud to nedokážeš, bude ti i ta největší síla světa k ničemu. Jak mě chceš zabít, když ti na mně záleží? Nebo snad nechceš?" Itachi to potřeboval slyšet z jeho úst, i když si byl téměř jistý, že nic jako nenávist k němu Sasukeho necítí. Slíbil si, že nedovolí, aby se v srdci jeho malého bratra usadila a svůj slib si teď plní.

,,Nejde to! Já k tobě vzhlížel, miloval tě! Nejde to jen tak hodit za hlavu a nenávidět tě. Já... chtěl být jako ty a najednou je všechno jiný, jako bychom to nebyli my... ale někdo jiný." Sasuke se znovu svezl na zem podél stěny a schoval svou tvář do dlaní.

,,To je přesně to, o čem mluvím, nii - chan. Nenutím tě, abys mě hned nenáviděl, chci jen, aby sis ujasnil, co cítíš." Sklonil se k němu a uchopením jeho brady ho donutil vzhlédnout vzhůru. ,,Na mém vztahu k tobě se nic nezměnilo, nebo ne nic, čím by ses teď musel trápit. Jde tu pouze o tebe a o to, co cítíš ty."

,,Necítím nic... jen prázdno... a chci vědět, proč jsi to udělal. Proč já žiju, zatímco táta s mámou museli zemřít. Proč já?"

,,Podívej se na sebe, jsi zničený, nechci tě dorazit. Jednou se to dozvíš, ale ne teď. Prosím jen mi věř, že jsem jinak nemohl. Kdyby šlo jen o mě a mé pocity, vše by zůstalo při starém." Až teď si Itachi uvědomil, že mu prozradil víc, než původně zamýšlel. Nechal Sasukeho hlavu spočinout znovu na jeho vlastních kolenou a pomalu se začal zvedat k odchodu. Měl být už dávno pryč, ne tu sedět a plýtvat čas na něco, co jeho bratr nemůže nikdy pochopit. Alespoň ne teď.

V zámku zarachotil klíč, ale světlo v místnosti zůstalo, což Sasukeho trochu uklidňovalo. S pomocí stěny se opět postavil a dlouze se rozhlédl po pokoji. Někde tu přeci musí být okno, protože jak jinak by se sem dostal kyslík?

Už se ho ani nesnažil najít tolik z toho důvodu, aby se odsud dostal, jako kvůli ničivé frustraci, kterou právě prožíval. Chtěl se jen svobodně nadechnout, zbavit se toho tíživého pocitu, jaký ve vězni vyvolává jedna místnost o čtyřech zdech... a hlídačem v podobě vlastní bratra, který mu vzal vše, na čem mu kdy záleželo.