Na hřbetu koně 14 1/2

---

Starší Uchiha se jenom usmál, ale nechal ho. Vynahradí si to večer... chvíli se za ním díval, dokud mu nezmizel za stodolou. V jeho radostech bylo něco... dětského a neskutečně přitažlivého.

Hidan se hned po odchodu Uchihů musel ušklíbnout.

,,Nápady tvýho kamaráda by mohli konkurovat Einsteinovi." To co vymyslel bylo doopravdy zajímavé, a to ani nezalhal.

,,Na to měl Sasuke buňky vždycky," opáčil Kimimaro trochu sklesle. Už viděl mámu, jak bude chtít jeho novou "přítelkyni" poznat. Co jí pak řekne? Že si dělal Sasuke jenom legraci?

Hidan se zatím zadíval na Kimimarův zoufalý výraz. Pak se musel usmát, na rtech mu zůstalo pár kapek černé kávy. ,,Máš tady..." naklonil se k němu a svými rty nechal onu 'nedokonalost' z těch jeho zmizet. Pak se odtáhl. ,,Takhle je to lepší," dodal pak s klidem ve tváři.

Kimimaro lehce pootevřel rty a šokovaně hleděl na muže před sebou. Kam se to jen dostal? Do ráje? To jsou tu všichni na kluky? Ani se nedivil, že Sasuke podlehl, v takovém prostředí neměl ani na výběr. On je ale trochu jiný šálek kávy, potrpí si na hlubší vztahy... jen Itachi byl ten, se kterým hodlal udělat výjimku. A navíc má Gaaru! Nebo nemá, ale bude mít.

,,Tak mi poď pomoct," vytáhl ho Hidan ze židle. ,,Musim zajet pro vitamíny jedný kobyle a pro kováře, no a budu potřebovat navigátora," Ušklíbl se a vyšel ven na dvorek, kde už Itachi vodil v kruzích drobnou klisničku a pozorně sledoval její nohy, jestli nekulhá.

,,Navigátora? Ale já se tady nevyznám," namítl Kimimaro. Ještě teď měl plnou hlavu toho, co řekne mámě, až se ho bude ptát na přítelkyni a hlavně, až ji bude chtít představit. Co udělá? Jak to vůbec provede? Možná by se mohl domluvit snějakou kamarádkou, ale žádná z nich neseděla na Sasukeho popis.

,,Tam kam pojedem ani já ne, ale v mapě číst umíš, ne?" mluvil k němu, aniž by se na něj díval, protože právě u toho odněkud vytahával bedny, které byly připraveny pro naplnění krmnou směsí.

,,Vzhledem k tomu, že jsem se dostal až sem, tak jo," opáčil Kimimaro s úšklebkem. To, že několikrát sjel z cesty a musel se vracet i pár desítek kilometrů, raději vynechal. Přeci jen se sem nakonec dostal.

,,Dobře, tak mi pomoz s timhle, dát to do kufru," vrazil mu do ruky prázdné krabice a sám jich taky pár pobral. Úložný prostor byl dostatečně veliký, takže nebyl problém tam všechno naskládat. ,,Možná si vem něco k jídlu, jede se docela dlouho lesem a benzínky tady nejsou," zašklebil se na něj ala 'jako u vás ve městě'.

,,S těch alkoholových výparů, který jdou z tebe a Sasukeho mě na cokoli přešla chuť," namítl Kimimaro zhnuseně. Neměl rád ten smrad po ránu, kdy byl ethanol cítit i ve vzduchu. Nejspíš by se nikdy nedokázal stát alkoholikem.

,,Jsi od přírody tak milej?" popíchl ho Hidan a sedl si na místo řidiče. Pak se natáhl ke dveřím a otevřel Kimimarovi zevnitř. ,,Tak dělej ať se stihneme vrátit před stmíváním," snažil se ho popohnat.

,,Jsem milej, ale taky upřímnej," namítl Kimimaro trochu dotčeně. Lepší, než kdyby mi tu lhal, a pak mu pozvracel auto. Najednou si ale vzpomněl, jak mu Itachi říkal o tom, že Hidan na něj má kvůli jeho homosexualitě narážky... a před chvílí mu ten samý Hidan očistil skvrnu od kafe rty. Úplně při té vzpomínce zkameněl a zaraženě si muže naproti sobě prohlížel.

***

Sasuke se zatím rozhodl, že vyzkouší na Blackdancera uzdu, kvůli Kimimarovi a Itachimu se k tomu vlastně ještě ani pořádně nedostal. Nejdřív pochopitelně musí dát koni jablko, aby náhodou nenaboural jeho důvěru, až pak k němu začal pomalu natahovat prázdnou ruku v úmyslu ho pohladit po čumáku. V druhé ruce nervózně svíral uzdu.

Zvíře nespouštělo oči z ohlávky, jablko si ale vzalo a dlouho uhýbalo, než se nechalo konečně pohladit a zůstalo v klidu.

,,Neboj, víš napadlo mě, že bychom se mohli jít projít," mluvil s ním Sasuke jako s člověkem. ,,Řeknu ti pravdu, táhne ze mě chlast a je to nepříjemný dokonce i mně, rád bych se vykoupal kvůli... eh... večeru. Podrobnosti znát nemusíš." Sasuke zjistil, že mu dělá problémy mluvit o vztahu s Itachim i před zvířetem, které mu nemůže rozumět. ,,Jenže bez tohohle," ukázal na ohlávku, ,,tě asi sebou vzít nemůžu," dodal a dovolil mu náhlédnout do druhé ruky, kde svíral onen předmět, kterého se kůň očividně tak bál.

Zvíře o několik kroků ustoupilo. Mělo chuť utéct, pokopat ho, ale něco mu v tom bránilo. Zastavilo se a když se Sasuke dotkl provazem jeho srsti.

Sasuke uleveně vydechl. ,,Fajn, ještě mě nezabíjej," řekl prosebně a z poloviny koni nasadil ohlávku, nespěchal ani nedělal prudké pohyby, aby zvíře nevyděsil. Nechtěl mu ublížit, ale tušil, že ten kůň to vědět nemůže.

Hřebec právě pomaličku překračoval hranici, kterou mu vystavěli lidé svým týráním do cesty. Žalostně zaržál, ale držel se.

,,Chápu, že je to těžký, ale ber to tak, že aspoň vypadneš z týhle ohrady." Sasuke ohlávku ještě o několik centimetrů posunul, dokud se mu ji nepodařilo koni nasadit úplně. Ještě ji pro jistotu neutahoval, aby dal zvířeti čas a prostor si přivyknout. Nevěděl přesně, jak ho ti předchozí majitelé týrali, ale očividně nějak souvisela ta ohlávka.

Vraník ztuhl na místě, jako by se bál pohnout a nohy mu vrostly do zelené trávy. Ve vyděšených očích se mísil děs a pocit důvěry, kterou si u něj Sasuke vydobyl. Ale bylo to dostatečné?

Uchiha se snažil nedát najevo svůj strach, aby kůň ještě víc nezpanikařil. Ohlávku stále neutahoval, jen stal naproti koni s dlaní položenou na jeho čumáku a čekal. V kapse měl ještě jedno jablko, rozhodl se mu ho dát, aby si u něj upevnil důvěru.

Kůň se opatrně natáhl k pamlsku, ale necítil žádnou bolest, ohlávka ho nikde neřezala, nebo neškrtila, možná, že ani nebude trpět, když... udělal nejistě jeden krok k Sasukemu, a pak další a další. S každým centimetrem jeho pohyby nabíraly jistoty a strach mizel. Došel až těsně k němu, po tom, co urazil celou délku vodítka, které bylo k ohlávce připnuté.

Sasuke mu ještě ohlávku mírně utáhl, aby se z ní nějakým nedopatřením nevyvlékl. Pohladil ho po čumáku a jedním krokem dopředu mu naznačil, že se půjdou projít. V duchu se modlil, aby zvíře pak mimo ohradu nezpanikařilo, nebo naopak neokusilo svobodu a nezatoužilo po ní až nezdravě moc.

Hřebeček vypadal spíš zaskočeně a držel se Sasukemu po boku jako věrný pes. Slunce se teprve dostávalo do své nejvyšší polohy a jeho zlatavé paprsky, dopadající na oba dva vytvářely v srsti a hřívě zvířete souznění stínů a třpytivých odlesků, jako stříbrná korunka vln v moři inkoustově tmavé kaskády. Věřil mu... víc než komukoliv jinému... prostřednictvím uzdy mu dovoloval ho ovládat, přestával se děsit jeho pohybů.

Sasuke pomalu otevřel vrata u ohrady a vyvedl koně ven. Věděl, že k tomu rybníku je to docela kus, ale k večeru by snad mohli být zpátky a to už na něj bude čekat Itachi. Vlastně ani nevěděl kde. Co když ho večer nebude moct najít?

No, do večera času dost, to bude řešit, až ta situace teprve nadejde. Nejdřív se rozhodně musí vykoupat, aby ze sebe dostal ten smrad, to by Itachimu určitě moc neimponovalo.

Když oba tak poklidně vyrazili na cestu, vypadali, jako by si byli souzeni. Sasukeho havraní vlasy se tolik podobaly uhlové srsti koně. Sdíleli spolu i strach a nedůvěru. Až společně tyhle pocity měnili v pravý opak. Aniž by si to uvědomovali, věřili tomu vedle sebe víc, než si byli schopni připustit. Kůň, který i přes děsivé zážitky a minulou bolest jde poklidně po boku člověka. A člověk, kterému by při jediném, dobře mířeném kopanci mohlo jít o život, bez stachu kráčí po boku koně.

Sasuke se spokojeně usmál a dokonce si začal i něco broukat, jindy by byl v přítomnosti tak velikého zvířete ostražitý, ale najednou věděl, že už nemusí.

Došel s ním za necelé dvě hodiny až k vytouženému rybníku. Tam ale narazil na problém. Nevěděl, jestli má koně někde uvázat a jít se vykoupat nebo ho vzít do vody sebou. Váhavě se na koně podíval a zeptal se ho: ,,Budeš tady nebo chceš taky do vody?" Tvářil se u toho, jako kdyby opravdu čekal odpověď.

Hřebec vypadal, že by ho následoval i do pekla a rozhodně nepůsobil dojmem, že by se od něj snad na delší vzdálenost odloučil. Navíc bylo poměrně horko a kůň se na vodu díval poměrně potěšeně. Na nebi neplul jediný obláček vaty, co by zakryl mučivé slunce a do ticha lesa se ozývalo jen tlumené šplouchání vlnek o kameny na malé pláži.

,,Tak jo, ale doufám, že umíš plavat." Sasuke bral jeho pohled na vodu jako souhlas ke koupání. Stáhl proto ze sebe rychle triko, boty i kalhoty, spodní prádlo se mu moc dolů dávat nechtělo, když tu byl sám jen s koněm. Ne že by se bál, že by ho snad někdo mohl přepadnout, ale nerad nechával své tělo na odiv.

Opatrně pak zatáhl za uzdu a vedl koně směrem k vodě. Kdy jemu samotnému sahala voda po ramena, raději se zastavil. Nechtěl chodit zbytečně daleko, potřeboval se jen opláchnout.

Zvíře se najednou vzepjalo na zadních a přední kopyta zase tvrdě dopadla na dno. Při tom ale rozčeřil hladinu natolik, že po tomhle drobném projevu bujaré radosti se Tanečník, jak mu někdy zkráceně říkali, zasloužil o dokonalou a prudkou sprchu vody, která zmáčela oba tak, že na nich už nebylo jediného suchého místa.

,,Hele, já chtěl vlasy suchý," namítl Sasuke mírně naštvaně, pak se ale rozesmál. Nemohl se na něj za to zlobit. Neudělal to schválně, alespoň bude čistý i za ušima. Zjistil, že se bojí, aby byl vůbec ještě pro Itachiho atraktivní. Statek z něj dělal takové menší prasátko. Teplá voda pro něj začínala být luxus.

Hřebci se Uchihova veselá nálada očividně zamlouvala, pořád se motal někde kolem něj, skláněl hlavu a odfrkoval, když mu nějaká kapka dopadla do oka. Pak se na chvíli zastavil a velkýma hnědýma očima sledoval svůj a Sasukeho odraz na vodní hladině. Koně byli zkrátka jako lidé. Každý jiný a výjimečný. Tenhle svobodný tvor měl dozajista své kouzlo. Dobrý sluha, ale nikdy ne otrok. Němá, vděčná bytost, žádající za své služby jen lidskou vlídnost.

Sasuke se spokojeně usmál a pohladil zvíře po čumáku. Díky někomu dokázal překonat částečně svůj strach. Teď by se ale pomalu měli začít vracet, jestli chtějí přijít ještě za světla a to Sasuke rozhodně chtěl. Ač nerad, naznačil Blackdancerovi, že budou muset jít.

,,Slibuju, že sem ještě někdy zajdeme," řekl, když se díval směrem na břeh.

Jeho společník ho bez námitek následoval. Byla na něm jasně patrná změna. Skleslou pozici hlavy nahradilo hrdé vzezření celé šíje, nohy zvedal ne táhle a pomalu, ale prudce a vesele, když vedle něj klusal zvláštně se vznášel a kladl kopyta v pravidelném rytmu, jako by doopravdy tančil. Vypadal plný života a bez starosti. Doklusal k hromádce oblečení, sklonil hlavu, aby ji prozkoumal a pak zařehtal na Sasukeho, který byl jen kousek za ním.

,,Jo, já vím, že nemůžu jít polonahej." Sasuke s ním jednal jako s člověkem. Kimimaro na něj nejspíš nemá čas, Itachi někde pracuje a sám se tu nudí. Udělal si proto z koně lidského kamaráda.

Teď se ale musí obléknout a jít trochu svižněji zpět. Hned jak se mu k mokré kůži přilepilo suché oblečení, trochu se oklepal, ale jinak to bylo v pořádku. Popadl do ruky uzdu a společně s koněm vykročil kupředu.

Když dorazili k ohradě, s těžkým srdcem mu ohlávku sundal a zavřel ho zpět za dřevěný kus plotu. Po cestě se mu podařilo dokonce najít hrušeň, Blackdancerovi proto ihned ovoce natrhal, aby mu alespoň nějak vynahradil to, že teď odchází.

,,Slibuju, že se ukážu hned, jakmile budu moct." Pohladil ho naposledy po čumáku a pomalým krokem se rozešel zpět ke stavení.

Doprovodilo ho jen koňské zažechtání. Neznělo ale smutně, Dancer si už stihnul navyknout na to, že se jeho pán zase vrátí. Spíš to připomínalo poděkování, ačkoliv to bylo nepravděpodobné. Bylo to něco jako 'budu tu čekat'.

Sasuke rychle běžel k sobě, aby se ještě převlékl do čistého, pochopitelně nezapomněl ani na deodorant. Opět se cítil, jako kdyby byl ve městě - stejně čistý, navoněný a pohodlně oblečený.

Pak se pokoušel najít bratra, ale jako kdyby se po něm zem slehla. Konečně jsou tu sami, v dohledu nikde nikdo a on si zmizí? Nemohl tomu uvěřit, vždyť to slíbil! Říkal, že se má těšit na večer...

Itachi ještě mezitím domlouval s blonďákem něco ohledně práce.

,,Zůstanu tady, tys včera řídil, tak si odpočiň," nabídl mu Deidara klidně. Od chvíle, co budou telata v oddělené ohradě je musí noc co noc někdo hlídat. Deidara se odhodlal jako první. Itachi přikývl a vypadalo to, že odchází, pak se ale otočil.

,,Deidy...?"

,,Hm?"

,,Nevolal Jimmy...?"

,,Joo, nevolal, ale asi se zdržel ve městě, znáš ho." Uchiha jenom souhlasně na sekundu zavřel oči, pak se obrátil a pomalu scházel po stráni do údolí.

Sasuke nervózně chodil okolo různých stodol a chlívků, ale Itachiho nikde neviděl. Už chtěl jít naštvaný zpět do svého pokoje, ale řekl si, že si to ještě jednou projde. Z představy, co všechno by spolu mohli zažít, se mu dělala boule v kalhotách a sám si ulevit neplánoval.

,,Víš, že když na mě čekáš, potvrzuješ tím, že se těšíš..." zašeptal mu do ucha Itachi. Stál za ním, ale ve tmě stodoly ho nebylo u dveří vidět, až když k bratrovi zezadu přistoupil.

Sasuke nic neřekl, jen začal ztěžka dýchat. Cítil jeho přítomnost, jeho vůni, jeho dech... Musel přivřít oči, aby se ovládl a hned po něm neskočil. Celý den nemyslel na nic a na nikoho jiného. Tolik se na ten večer těšil a teď je tu. Nezvládl to, v jedné vteřince se na něj zprudka otočil a vrhl se hladově na jeho rty. Vypadalo to spíš jako útok než polibek. Tak moc ho chtěl. Tiskl se k němu a ze rtů mu dravě kradl polibky.

Itachi pod jeho náletem lehce zakolísal, div že neztratil rovnováhu. Chytil ho kolem pasu, vjel mu jazykem mezi rty a přirazil ho zády na dveře stavení.

,,Tady ne," sykl mezi vášnivými polibky krátce.

,,Nh... tak kde?" zeptal se ho Sasuke nedočkavě. Docela ho zajímalo, co si Itachi vymyslel, jestli tedy vůbec měl čas nad tím přemýšlet. Ale ať to bude kdekoliv, hlavně, že to bude s ním. Na ničem jiném mu teď nezáleželo.

Ve vteřině starší propletl jejich prsty a vtáhl ho do obytné budovy a pak do svého pokoje. Zavřel za nimi a pak vlastní vahou donutil Sasukeho, aby se pod ním položil na jeho postel. Deidara měl tenkrát pravdu. Itachiho pokoj byl doopravdy největší. Sice nijak obrovský, ale mìsta tam bylo dost.

Sasuke se ho křečovitě držel okolo krku, přes vzrušení to zvládal jen těžko, dokonce i rty se mu chvěly.

,,Těšil jsem se na tebe celý den," zašeptal bratrovi do ucha a jemnými polibky zahrnoval jeho krk. Snažil se tak zaměstnat své rty, aby po něm hned nevyjel jako před malou chvilkou venku.

,,Já na tebe od prvního dne, cos sem přišel," obrátil Itachi téměř okamžitě a pod jeho doteky slastně přivřel oči. Pak se k němu sklonil, vějířky řas způsobily, že se ty temné oči zdály ještě černější, než noc a na tváři Sasukeho zalechtaly pramínky havraního hedvábí. ,,Vadí ti experimenty...?" zeptal se tiše, samozřejmě tím někam mířil...