Lékařské tajemství (ItaSasu) 1/2

Tak slibovaná jednorázovka je tu. Nejvíc mě štve, že mám tolik nápadů na povídky, ale prostě to nestíhám sepsat, tak tady je alespoň jedna z nich.

A mimochodem, zahájila jsem čištění Kirina (můj notebook má jméno! :D ...přesně Kirin Katon Uchiha) a našla spoustu perverzáckých obrázků ItaSasu, NaruSasu atd., tak se o ně s vámi v nejbližší době podělím a že to je tedy pohled :3. Někdy si říkám, co by se stalo, kdyby mi někdo Kirina sebral a zjistil heslo. Sice ta nejúchylnější složka je doplněná popisem ,,vstup na vlastní nebezepečí", ale no nevim nevim...

Pár: ItaSasu (nečekaně)

Žánr: romantika

Varování: yaoi, krev (nemyslete hned na to, na co právě myslíte, není to tak!)

Věková hranice: já je nemám tak ráda, protože stejně nevím, co do nich psát... tak minimálně 15+, aby se neřeklo, stejně to nikdo z vás nedodržuje xD

---

Jeho bledé rty se na mě bezděčně usmály, tak hořce a smířlivě, že jsem měl touhu za sebou dveře zase zavřít a utíkat daleko odsud. Jenže já mimo sklonů k workoholismu vlastním i svědomí a to mě donutilo udělat pravý opak toho, co zamýšlelo mé zaječí podvědomí. Přiklekl jsem si k bezmocně vyhlížejícím tmavým tůňkám, jež se topily v slzách a moje ruka samovolně vjela do bratrových tmavých vlásků.

,,Sasuke," uniklo mi z hlasivek jeho jméno. ,,Víš jak mi tím ubližuješ?" Jednou rukou jsem stále vískal ty havraní prameny a druhou uchopil jeho levé zápěstí. Krev mi smáčela rukáv bílé košile. To už dolů nedostanu, možná kdybych to rychle namočil, tak snad... Proboha, ani teď mu nezvládám věnovat svou plnou pozornost. Chce se mi zvracet ze mě samotného, z mých sobeckých pocitů a výmluvných myšlenek.

,,Zvedej se, musím ti to ošetřit." Snažím se znít shovívavě, ale promluvil za mě doktor. Strojená předem připravená mluva. Tak smím jednat se svými pacienty, ne s vlastním bratrem. Sakra, Itachi vzpamatuj se, všechno teď závisí jen na tobě.

Automaticky, s přesností stroje spustím studenou vodu a bezmyšlenkovitě pod proud ledové sprchy strčím Sasukeho do ruda zbarvené zápěstí. Jak voda odplavuje krev, začíná se konečně objevovat rána. Můžu tak zkontrolovat její hloubku a vážnost zranění. Musel řezat šikmo, protože v místě řezu se kůže dost odchlipuje. Jestli nezajel blíž k tepně, nebude nutné to zašívat, jenže to bych na to potřeboval lépe vidět. Chtělo by to vyměnit tu mizernou žárovku za úspornější zářivku, nejen že ušetří energii, ale vydává i víc světla. Zatraceně, dělám to zase, myslím na všechno možné, jen se nesoustředím na Sasukeho, který mě teď potřebuje z celé domácnosti nejvíc.

,,Je to dobrý, Itachi," zašeptá mi zbědovaně do ucha , zatímco se druhou rukou rukou opírá o umývadlo. No jistě, motá se mu hlava, protože ztrácí dost krve. Je rozhodnuto, pro jistotu mu to zašiju. Trnu hrůzou, kdy si toho všimne i někdo mimo mě. Pomalu každý den čekám na telefonát ze školy a následné pozvání na kafe se slovy: ,,Musíme si promluvit o tvém bratrovi." Sasukeho učí dávný přítel našich rodičů a mého malého bratra bezmezně zbožňuje. Kdyby zjistil, co Sasuke dělá, pochopitelně by to chtěl řešit. S daleko větší intenzitou a nasazením než já.

,,Na vezmi si to." Přehodím mu přes rameno černý ručník. Sehnat ho bylo těžší, než se zdá. Tu barvu jsem vybral záměrně, protože člověk musí být velice všímavý, aby postřehl rudé fleky, které se nepodařilo vyprat. ,,Dej si to pod tu ruku, ať nezašpiníš koberec a počkej na mě v obýváku, připravím si jen šití." Přesně se mi vybavuje den, kdy to udělal prvně, tehdy to se mnou málem seklo, ale s každou další jizvou na jeho zbídačeném zápěstí se z toho začal stávat nudný zajetý stereotyp. Jak nízko jsme jen oba klesli. Cítím, že bych s tím měl něco udělat, protože jestli včas nezakročím, může se to zvrhnout ještě v něco daleko horšího. Vlastně už teď je příliš pozdě.

,,Nech to bejt, Itachi, je mi fajn a nic šít nepotřebuju." Ozve se prásknutí dveří.

Asi bych mu měl něco říct, ale nic mě nenapadá. V mojí hlavě to vypadá jako po výbuchu atomové bomby. Všude prázdno a na několik let dopředu neobyvatelno. Přicházím o poslední zbytky nervů. Těch, které si až doposud zachovávaly alespoň kousek racionality.

To nic, Itachi, ty přeci víš, co musíš říct: ,,To je moc hezké, že je ti fajn a jak je třeba mně, tě nezajímá? Jestli vyjdu z koupelny a ty nebudeš sedět na gauči, tak zavolám ještě dneska do školy a půjdeš si lehnout... ty víš kam." Sám se divím, jak vyrovnaným tónem zvládám mluvit, protože se ve mně vztek hromadí už několik měsíců a začíná pomalu prosakovat na povrch. Jednou se doopravdy neudržím a udělám to, čím mu už tak dlouho vyhrožuji.

Tok mých destruktivních myšlenek přeruší až další vrznutí dveří. Tentokrát se neozve žádná rána, jen cvaknutí kliky.

,,Už sedím, tak dělej."

,,Hned jsem tam," opáčím v odpověď, zatímco se pokouším najít sterilizovanou jehlu. No jistě - musí ležet až na dně kufříku pod všemi obvazy. To bude zase srovnávání. Proč nemůžu mít klid alespoň doma? Proč? Asi nemá smysl nad tím uvažovat. Popadnu svou perfektně vybavenu lékárničku a pospíchám za bratrem.

,,Otoč tu ruku dlaní vzhůru," podávám mu stručné instrukce. Beztak už ví, co má dělat. Nejde o ojedinělou situaci.

,,Umrtvíš mi to?" Co to je za otázku? Pochopitelně, že... vlastně... nejspíš má rád bolest, na co chce pak anestezii?

,,Já myslel, že se ti bolest libí," namítnu zcela vyrovnaně.

,,Ne taková... Itachi."

,,Neblbni, samozřejmě, že ti to umrtvím." Vždycky jsem mu dával lokální anestezii, proč bych teď neměl, nejsem sadista. Netoužím sledovat, jak trpí. Ačkoliv se na to už dívám skoro dva roky. Vím, že bych to měl řešit, zprvu jsem se to i pokoušel, ale nemělo to žádný pozitivní efekt a kdykoliv jsem se Sasukeho pokusil vzít k psychologovi, začal šíleně vyvádět. Každý by řekl, jak se vymlouvám, občas si to o sobě i já sám myslím, jenže mě doopravdy nenapadá, co víc bych pro něj mohl udělat. Asi si potřebujeme o všem otevřeně promluvit, ale to bude na dlouho a takovou spoustou času já při svém zaměstnání nedisponuji.

,,Trochu to štípne, tak..."

,,Já vím," přeruší mě a letmo se nataženými prsty dotkne mojí brady. Překvapeně k němu vzhlédnu. ,,Promiň," zahuhňá a vzápětí odvrátí pohled. Chvíli mi trvá, než se mi podaří se trochu vzpamatovat, tohle bylo opravdu hodně zvláštní. Nicméně, nesmím otálet, protože jestli se rána začne zacelovat, budu mít problém se s jehlou přes strup dostat.

,,Nechceš mi třeba něco říct?" pokouším se nahodit udičku, zatímco hledám někde v blízkosti rány vhodné místo pro vpich jehly. Pořád krvácí, to mi celou práci dost znesnadňuje, nevidím přesně na místo poranění, takhle bych mu mohl lehce napíchnout tepnu a to by nebylo dobré. Pro naše účely bohatě postačí nějaká drobnější žilka nebo sval, nechci se mu dostat rovnou do centrálního oběhu. Potřebuji ochromit jen předloktí, ne celé tělo.

,,Co bych ti měl jako říkat? Stejně tě to nezajímá, nemusíš si hrát na hodnýho bra - au! Itachi!"

Zajel jsem asi trochu hlouběji, než bylo v plánu, ale to ničemu nevadí. Někomu už možná ano. ,,Taková je holt cena za blbost," opáčím stoicky směrem k Sasukemu. ,,A mám pro tebe novinku," dodám v reakci na jeho útočné osočení mé osoby, ,,zajímá mě to víc, než si myslíš, jinak bych tu s tebou vůbec neseděl a neptal se," snažím se ho vyvést z omylu a zároveň s tím jemně utáhnu první steh. Sasuke chce zřejmě něco namítnout, ale já o jeho obviňování nestojím. Přestože vím, že mám na jeho nynějším stavu svůj podíl, nenechám ho domluvit, teď jsem s výčitkami na řadě já. ,,Víš, bráško, možná si to neuvědomuješ, ale rodiče jsme ztratili oba dva a já se netrápím o nic míň než ty, ale nemůžu dělat takový blbosti jako ty, protože se o tebe někdo musí postarat. Co kdybys mi přestal házet klacky pod nohy a trochu se vzchopil? Pomůžu ti, nebo se o to pokusím, ale tohle není prostě řešení. Odmítám ti dělat domácí ošetřovatelku. Tohle je naposledy, co ti něco podobného zašívám. A jestli u tebe ještě někdy uvidím jen malou řeznou ranku, končíš. Pokud je to se mnou tak nesnesitelný, můžu ti zařídit pobyt v psychárně s mnohem lepší společností." Asi jsem to neměl podat tak drsně, ale časované bombě v mojí hlavě momentálně vypršel limit.

***

Od té poslední události v koupelně uběhly skoro čtyři měsíce a s vděčností musím říct, že se toho za tu dobu dost změnilo. K lepšímu. Nevím, jestli se Sasuke uvědomil, že ty jeho sebedestruktivní kousky k ničemu nevedou, nebo jsem ho dostatečně vyděsil, každopádně mimo starých jizev jeho ruka zůstává nedotčená. Dokonce se s ním dá občas i normálně mluvit. Neodsekává mi, nesnaží se mě od sebe odehnat, nevede ty své drzé řeči a hlavně se začal smát. Kdybych byl tušil, že stačí jen zvýšit trochu hlas, tak dlouho bych neváhal. Někdy bývá lepší si všechno vyříkat hezky od plic, pročistí to vzduch i mysl a to mě už jako dítě učili, že s rozvahou a klidem nejdál dojdu. Jak šeredně se pletli. Cholerik ze mě asi nikdy nebude, ale ventilovat svůj hněv bych mohl doopravdy častěji. Když vidím, jak to Sasukemu prospívá, a co bych pro něj já neudělal. Rozhodně mu dnes neuvařím, zapomněl jsem nakoupit. Záměrně. Ještě teď se mi klepou ruce z posledního případu, nevím, jak bych udržel vařečku, když mi poslední hodinu dělalo problém píchnout i pitomou injekci a pustit Sasukeho do kuchyně by napadlo jen sebevraha.

,,Co kdybysme se šli dneska najíst někam ven?" houknu na něj do pokoje. Má otevřené dveře, tak snad mě slyšel. ,,Sasuke?" zkusím to ještě jednou, když se pořád neozývá. ,,Sasuke!" Určitě má zase sluchátka. Vážně mu jednou přestřihnu přívodový kabel. Kdyby to alespoň neměl vždycky tak nahlas a vnímal, co se kolem něj děje. No, nedá se nic dělat, musím za ním.

,,Sasuke?" Leží tam mezi papíry jako poslední zoufalec, kterého nepustili k maturitě. ,,Sasuke..." Opatrně mu položím ruku na rameno, abych ho nevyděsil, protože jestli má doopravdy sluchátka, tak o mně ani neví. Jen prsty lehce zavadím o jeho paži s cílem informovat ho o své přítomnosti. Žádné ovoce to ale nenese, bratr dál nečinně leží na stole bez přirozené reflexní reakce na můj dotyk. Nenápadně mu nadzvednu pramen vlasů halící mu ucho, abych mu alespoň jedno sluchátko vyjmul a donutil ho vnímat minimálně má slova, když ne fyzický kontakt mojí ruky s jeho paží. Možná, že má nějakou poruchu mechano - receptorů nebo jich má málo. Ať je to jak chce, žádné sluchátko v jeho uchu nevidím. On snad... usnul. No samozřejmě, už to vidím - slinu táhnoucí se od chybně spočítaného příkladu B až k nedopočítanému příkladu M.

,,Bratříčku," podráždím šeptem jeho sluchové buňky a něžně s ním zatřesu. Zdá se, že z té večeře nic nebude. Sasuke vypadá fakt hrozně, potřebuje si hlavně odpočinout, najíst se může klidně až ráno.

,,Bráško!" zvýším trochu hlas, když se mu ani víčka nezachvějí.

,,C... co je?"

Konečně se probral. ,,Spíš tu na stole, běž si lehnout do postele. Nebo nechceš něco k jídlu?" Nic honosného to asi nebude, ale ohřát párky bych snad zvládl a kečupu máme v lednici požehnaně.

,,Ne, to je dobrý. Nemám hlad a ještě musím dopočítat ty příklady."

,,Běž si lehnout, já to za tebe spočítám," ujistím ho, zatímco se ho pokouším chytit v podpaží, abych ho sám do té postele dostal, protože Sasuke se netváří, že by byl schopen se tam dopravit sám a na stole ho doopravdy spát nenechám. Ještě si blokne obratel nebo sval a kdo to pak bude dávat do pořádku? Samozřejmě, že já. Po tak hektickém dni si ani nejsem jistý, že bych to zvládl.

,,Jenže to není úkol... píšeme z toho zítra test, tohle je... procvičování," zamumlá s notnou dávkou zoufalosti v hlase, když ho vláčím k jeho posteli.

,,Vstávám v pět, tak vstaneš se mnou a já ti to vysvětlím," snažím se najít kompromis. ,,V tomhle stavu už stejně nejsi schopen se něco naučit," zkonstatuji a opatrně ho usadím na postel. Netrvá to ani zlomek vteřiny a Sasuke se bokem hroutí do lehu.

,,No vidíš a to ses chtěl ještě učit," dodám pobaveně. Ačkoliv je mi ho líto, opravdu poslední dny dost dře a já nechci, aby se to podepsalo na jeho zdraví.

,,Dobrou, Itachi..." Ani se na mě nepodívá a znovu usne. Co se dá dělat, jenom mu stáhnu ponožky a kalhoty, aby neměl ráno na těle otlaky od gumy.

Hm, má pěkně ledová chodidla, snad nenastydl. Jen letmo se dotknu jeho čela. Teplota normální, tak to na něj buď teprve přijde, nebo si s tím jeho imunita poradí. Tak ještě ty kalhoty. Rozepnu mu sponu u pásku a úchopem lemu táhnu dolů. Naštěstí nenosí nic tak úplně na tělo, takže to z něj jde poměrně dobře sundat. Snad bych přes něj mohl přehodit spolu s peřinou deku, protože má studená i stehna a... co to je? Vypadá to jako škrábance, jeden vedle druhého. Kdyby to bylo od zvířete, tak jsou dál od sebe a netáhnou se tak pravidelně. Proboha... on s tím zase začíná! A mě se chytalo podezření, když přestal tak náhle, ze dne na den, ale nepřikládal jsem tomu takovou důležitost. Nenapadlo mě, že by si začal devastovat jinou část těla. Ach, Sasuke... Ty se prostě nepoučíš. Trochu mě uklidňuje mělkost ran, nejspíš bych mu to ani nemusel šít, kdyby s tím za mnou přišel. To ale na věci nic nemění!

Podle toho, co jsem mu slíbil, bych ho teď měl poslat na psychiatrii, ale nenacházím v sobě potřebnou odvahu něco takového uskutečnit. Navíc vím, jak to v takových léčebnách chodí - než aby se pacientům vrátil zdravý rozum, přijdou o ty poslední zbytky zdravého logického uvažování. Něco takového bych vlastnímu bratrovi nepřál, nejsem hyena.

Pro dnešek to dám raději k ledu, promluvíme si o tom až zítra. Minimálně přes noc zvážím, jak mu oznámím, že o tom vím a předložím mu i nějaké návrhy, jak to řešit. Do zazvonění budíku zbývá devět hodin, takže nastal čas jít se vysprchovat, najíst a spát.

Když o tom tak přemýšlím, tak druhý bod programu asi odložím až na druhý den, přešla mě úplně chuť. Už teď se cítím, jako kdyby mi žaludek i střeva obmotali ostnatým drátem a pevně utáhli. To, že s tím Sasuke nedokázal přestat, dokazuje jen moji neschopnost mu pomoci. Kdyby alespoň nemlčel, co mu bránilo za mnou přijít a promluvit si? Neodmítl bych ho ani se nezlobil, byl bych rád, že má ve mně důvěru... že ve mně hledá oporu. Kdo z nás pak pochybil? On nebo já?

***

Budík. Slyším zvonění. Proboha, ještě chvíli, nevnímám vůbec ruce, hlavně prsty. Jestli bude dnešní směna tak namáhavá jako ta včerejší, asi brzy přidělám svým kolegům práci navíc a Sasukeho ponechám nějaký čas na pospas osudu. Sasuke. Bratříček. Málem bych zapomněl. Musíme si promluvit. Ne dřív, než přijdu z nemocnice. Nechci, aby šel do školy vystresovaný z toho, že už všechno vím, tím spíš, jestli se pohádáme. O čemž nepochybuji. Sasuke nepatří k těm tolerantnějším a chápavějším, naopak - rozčiluje se kvůli každé maličkosti, nikdy nemluví klidně, pokud to zrovna nepodá ve formě výsměchu. Tak dobře ho znám a zároveň o něm vůbec nic nevím. Kdyby ano, věděl bych, proč dělá to, co dělá, ale já to nevím. Smrt našich rodičů se jako důvod přímo nabízí, jenže mi tu něco nesedí - příliš o nich nemluví, nikdy ho nevidím plakat nad jejich fotkou ani k nim mluvit ze spaní, což bývá pro traumatizované děti tak typické. Sasuke se vůbec vymyká všem zajetým pravidlům, vždy zaručeně originál bez ohledu na to, co si o něm druzí budou myslet, včetně mojí maličkosti... bohužel.

Teď už bych měl vstát, musím tomu telátku ještě vysvětlit tu matematiku, aby se k tomu všemu psychicky nehroutil i kvůli škole. To by nám tak chybělo.

Tak kde mám mobil? Tady. A kolik máme času? Devět?! To už je devět?!

,,Do háje zelenýho se stromama, kytkama, zvěřinou i myslivcem!"

,,Co tak vyvádíš?"

,,Sasuke?" Co ten tady dělá? Pokud vím, tak škola mu už dávno začala.

,,Zaspal jsem, odvezeš mě do školy? Nechce se mi autobusem."

Ta drzost! Já ho mám vozit do školy kvůli jeho vlastní blbosti? Tím spíš, když já sám... ,,Taky jsem zaspal," přiznávám se.

,,No a? Mám školu při cestě do nemocnice," namítne suše a tak samozřejmě, že se ani nestačím divit.

,,Ostatní taky jezdí městskou hromadnou, mimoto - já asi dneska nikam ani nepůjdou." Ty ruce fakt pekelně bolí. Kdybych musel operovat, říznu vedle a můžu si jít rovnou hodit provaz.

,,Aha. A můžu zůstat taky doma?"

No já opravdu jenom zírám. Kde se v něm ta nezodpovědnost bere? ,,Tak na to zapomeň, mně bolí ruce, tobě nic není. Pokud mi teda nechceš něco říct."

,,Ne. Ale měl si mi vysvětlit tu matiku."

No jo. Sakra, zase se mi to vykouřilo z hlavy. ,,Nedá se nic dělat, budeš se muset spolehnout na vlastní vědomosti." Přeci to včera trénoval, tak snad něco spočítá.

,,Hm... tak díky," odvětí s neměnným tónem a obrátí se ke dveřím. Tak teď určitě přijde rána. Přivírám očí ještě dřív, než nebohý dub stihne narazit do ocelového futra. Klika ale jen tiše cvakne a chodbou se rozezní Sasukeho klidné kroky. Tak to bych od něj opravdu nečekal. A asi ani on ode mě. Nebo naopak - vypadal tak smířeně, když jsem mu to odmítl vysvětlit. Není to náhodou jedna z těch chyb, která by ho mohla nutit si ubližovat?

,,Sasuke, počkej!" Jestli ho teď pošlu do školy, zkazí mu to nejen průměr ale i náš vratký vztah, který se momentálně nachází na sto let starém lanovém mostě vedoucím přes bezedný příkop věčného zoufalství a beznaděje. Asi to trochu přeháním, ale lepší než to podcenit a ztratit tak poslední přeživší zbytek důvěry, kterou ke mně snad ještě chová.

,,Co je?" Ani se na mě neotočí, pouze se zastaví ve dveřích svého pokoje. Mám neskutečnou chuť ho chytit za ruku a seřvat ho jako pitomé děcko, díky bohu za to, že se dokážu ovládat a jen ho taktně uchopím za rameno a mírně natočím čelem k sobě.

,,Tak zůstaň doma, objednám nám něco k jídlu, vysvětlím ti tu matiku a zítra si ten test napíšeš."

,,To jako fakt?" nevěřícně na mě zírá, ale v jeho tváři vidím i náznak úsměvu, vždyť ví, že mě na vtípky zrovna dvakrát neužije.

,,Jo, utíkej pro tu matiku. Já zatím objednám... pizzu?" Nic lepšího mě nenepadá.

,,Fuj pizza. Dal bych si rýžový nudle s kuřecím a zeleninou."

Zase jsem na to zapomněl - nesnáší italskou kuchyni, pak nechápu, kde se v něm bere ta láska k rajčatům.

,,Dobře, jak si přeješ, teď už běž pro ten sešit." Tak, teď ještě najít ten výpis restaurací s možností rozvozu jídla. Vždycky někam záhadně zmizí. Někdy mám pocit, že tady starší nebo minimálně straší v mojí hlavě. Vzhledem k náročnosti mého skromného života bych se tomu ani nedivil.

,,Mám vzít i učebnici?"

Na co? Učebnice jsem teď snad já, ale proč vlastně ne, určitě tam zakomponovali i nějaké příklady na procvičování. ,,Tak jo, přines to všechno do obýváku. Já ještě musím zavolat do práce, že nepřijdu." Někomu bych asi měl dát vědět, ačkoliv už jim musí být jasné, že se něco stalo, už skoro čtyři hodiny jsem se měl v bílém plášti věnovat převážně starým důchodcům a hledat řešení pro jejich bolístky. Snad postačí smska jednomu z kolegů, nechce se mi nic sáhodlouze vysvětlovat po telefonu a poslouchat řeči, že se mám stavit, aby se mi na ty ruce někdo podíval, když vím, čím to je. Únava a nedostatek spánku vzaly za své, k tomu netřeba odborníka.

,,Tak dělej, Itachi!" Sasuke - trpělivost sama.

,,Vydrž, ještě píšu smsku a musím vybrat schránku." Čekám jeden důležitý dopis od Madary ohledně dědictví po rodičích, vleče se to skoro dva roky a stále se nevyřešilo, jak to bude s rodinným podnikem.

,,Prosím tě, jídlo objednám já a schránka počká." Sasuke - ochota sama.

,,Do tý schránky musím, víš, že má psát Madara."

,,Jestli mluvíš o dědictví, tak ten dopis přišel už včera, máš ho na stole. A co se takhle věnovat mně? Ale v pohodě, když nemáš čas, já se klidně můžu učit sám."

,,Sasuke, vydrž. Objednej to jídlo a nech mě v klidu dopsat tu smsku... práce není holubník." To koneckonců ani tvoje škola, ale to jednou zjistíš sám. Jen aby už nebylo pozdě.

,,Vždyť jo..."

Bezva, ještě odeslat a ten dopis, pak by to chtělo zalít kytky... Ne, ne, ne, už zase dělám tu samou chybu, kytky i dopis vydrží, Sasuke stojí ve frontě o nějakou tu hodinu déle a přebíhat se nemá.

,,Tak to ukaž. Co nechápeš?" Doufám, že středoškolskou matematiku ještě svedu.

,,Logaritmy, nevím, co to je, k čemu to je, proč to je a jak se to počítá."

,,No to mi došlo." Jestli nechápe logaritmy, tak to mě doopravdy zajímá, co si počne za rok.

,,Nejhorší je, že to neberem ani tejden a už z toho hned píšeme."

,,Tak to na střední chodí. A co na tom konkrétně nechápeš?"

,,Všechno! Nedokážu se na to vůbec soustředit, debilní pitomý čísla a ještě debilenější mocniny, ty největší krávoviny v jednom!"

,,Uklidni se. Není na tom nic tak složitýho a podle toho, co říkáš - nemáš spíš problém s tím, že se neumíš učit, než že to nechápeš?" Pokud si vzpomínám, tak nikdy nenosil domů nic jiného než jedničky, pravidelně ho hodnotili jako nejlepšího studenta celého ročníku, takže hlavu na to má, jestli v tom spíš nebudou hormony. Dospívání se zkrátka nevyhne nikomu.

,,Ne! Ten učitel je debil a neumí to vysvětlit, já se umím učit, jen se prostě nedokážu na to soustředit, když vidím ten jeho hnusnej ksicht!"

,,Už zase křičíš, tím ničeho nedosáhneš, maximálně z tebe ohluchnu. A hele, není tohle ten důvod, proč se řežeš?"

Po mých slovech na chvíli nastane absolutní ticho. Nechtěl jsem to podat tak přímo, ale prostě mi to vyklouzlo.

,,Neřežu se, přestal jsem. Dyť to víš, ne?" mluví tak rozvážně, ale něco mu k té dokonalé lži chybí - sebejistota v jeho očích. Nikde ji nevidím.

,,Ruce možná. Včera, když jsem tě ukládal a stahoval ti kalhoty, hádej, co jsem viděl..." Záměrně nevkládám podtón ironie, abych Sasukeho neponižoval, chci to s ním normálně vyřešit.

,,Tak na co ještě čekáš? Vsadím se, že číslo do cvokárny máš neustále při sobě, kdyby náhodou." Heh, on to zřejmě v klidu řešit nechce.

,,Nikam tě posílat nebudu, chci si jen promluvit. Proč to všechno? Chápu, že smrt rodičů není lehká, vždyť to byli i moji rodiče, ale už nechápu, proč tohle. Co ti to dává?" udělal jsem první vstřícný krok, teď je řada na něm.

,,To není kvůli mámě a tátovi. Všiml sis vůbec, že propadám ze tří předmětů? V pohodě, nemusíš odpovídat, vím že ne, protože nechodíš na třídní schůzky, tam by ses to dozvěděl. Víš, v kolik chodím spát? Když ty vstáváš. Myslíš si, že hraju hry na počítači? Ne, učím se a k ničemu to nevede! Nevím, co mám dělat, abych se nezbláznil a tohle pomáhá. Lepší, než brečet a rozbíjet věci. Myslíš, že jsem měl hledat pomoct, viď? Já ji hledal. U tebe. A cos udělal ty? Řekl si, že nemáš čas, nebo až za chvíli a podívej se, kam ta chvíle zašla - až teď sis na mě udělal čas a to jen proto, že si zaspal."

,,Sasuke..." Já... nevím, co mám říct.

,,Mlč, ještě jsem neskončil, aspoň jednou poslouchej ty mě. Aby ses teď necítil jako ten, co za všechno může, tak ti řeknu, že si za to stejně můžu převážně já - neumím relaxovat, nevím, jak se uvolnit, abych získal novou energii. Prostě mi to nejde a ty... ty mi moc nepomáháš, brácho."

,,Dobře, tak ti dám jednu radu. Najdi si holku, nic ti nedá novou chuť do učení jako sex." Asi s ním mluvím příliš otevřeně, ale není lepší rada, než která vychází z vlastních zkušeností.

,,Jenže mě holky absolutně nezajímaj, bolí mě z nich hlava. Jsou tak trapný, malicherný a... nechutný. A hlavně otravný. Jo ty mi tak pomůžou. Leda do hrobu."

Snad mi tu nenaznačuje, že ho zajímají kluci? Asi bych neměl, ale přesto to musím otestovat...

,,Co to, Ita...?!"

Má tak měkké a plné rty. Skoro jako dívka. A téměř se mi nebrání. Proč jsem si toho nevšiml jen dřív? Kdybych to věděl, už dávnou mu takovou pomoct nabídnu. Zajisté tím porušuji jistá etická pravidla i zákony, ale v tomto směru mám, k Sasukeho určitě velikému překvapení, míru tolerance posunutou poměrně daleko.

,,Itachi?" Jeho pohled při mém oslovení tak neobvykle zněžněl.

,,Copak?"

,,Co to děláš?"

,,Pomáhám ti. To jsi přeci chtěl, ne?" Schválně mluvím co nejpomaleji, abych získal čas navíc a po hmatu zjistit, co s ním moje polibky dělají.

,,Já myslel ale učení..." Přesto, že mi vzdoruje slovy, tak tělem se mi nebrání. V jeho klíně dokonce nalézám i jistou pozitivní reakci, nijak silnou, ale přeci nějakou.

,,Tohle je taky jistá forma učení, ale jestli se ti to nelíbí, můžu přestat." Rozhodně ho tu neznásilním, dělám to přeci pro něj, ne pro sebe. Tím nepopírám, že se mi to snad nelíbí. Naopak. Jen vlastním až příliš dokonalou sebekontrolu nad svými hormony.

,,Ne, je to příjemný. Jen trochu divný a nejsem si jistej, jestli to pomůže."

,,To už nech na mně."

Normálně bych mu to udělal rukou, ale jelikož mi obě dvě vypověděly na nějaký čas službu, poskytnu teď Sasukemu pravý komfort.

,,A važ si toho, pro nikoho bych se tak neobětoval." Zběžně se otřu svými rty o ty jeho, pak se zlehka vklíním mezi jeho nohy, usadím se pod ním na zemi a bez zbytečného váhání mu uvolním knoflík.

Sasuke se tváří lehce vyděšeně, ale necuká se a bedlivě sleduje každý můj krok. Tu a tam i já pohlédnu do jeho očí, abych ho ujistil, že neztrácím přehled nad celou situací. Momentálně mi opravdu nejde o moje uspokojení, jen konečně pomáhám Sasukemu. Asi mu to skutečně dlužím a klidně mu to i dodatečně vrátím. Nejsem kostka ledu, a i když se umím ovládat, tak nepopírám, že mě jeho tělo vzrušuje.

,,Itachi, tohle bysme ale neměli, ne?"

,,Neboj, nikdo se to nedozví." Abych ho trochu rozptýlil a smazal jeho obavy, skousnu zkusmo kůži na jeho podbříšku těsně nad gumou spodního prádla. Nemusím čekat dlouho a už slyším rychlejší dýchání. Co s ním asi udělá, když ho ochutnám na malinko jiném místě...? Konkrétně na trochu níže položeném.

Nejdřív ale musím odstranit kalhoty. Stačí stáhnout ke kolenům, abych měl k němu lepší přístup.

,,Nadzvedni se trochu." Přestože to podávám jako rozkaz, Sasuke se nikterak nebrání a bez odmlouvání plní to, co po něm chci. Kdyby to tak bylo pořád a se vším. Najednou mu pak sundám kalhoty i boxerky, abych ho nemusel nutit zvedat se ještě jednou.

,,Itachi, tohle přece po tobě nemůžu chtít. Nemůžeš mi prostě vysvětlit tu matiku?"

,,To je na tobě, mně nedělá problém pokračovat. Ale jestli chceš radši matiku, tak jdem na to." Sakra, přiznávám, že mě to dost mrzí, ale jak jsem řekl, nebudu ho do ničeho nutit. Jen zvířata neumí ovládat své pudy.

,,No tak... tak pokračuj... když ti to nevadí."

Aniž bych chtěl, cítím, jak mi cukají koutky do úsměvu. Nic ale neříkám, ještě bych ho vyplašil. Místo toho se rty otřu o jeho chloubu rovnou po celé délce. Vidím, jak se při tom chvěje, lapá po vzduchu a zároveň se snaží zachovat si vážnou tvář. A to jsem ještě ani pořádně nezačal.

Jak se asi jeho výraz změní, když ho vezmu do úst? Zatím jen žalud, abych ho udržel v napětí.

,,N - nejde to rychleji...?"

Ale copak? Snad se přede mnou nestydí? ,,To by sis to ale nevychutnal," namítnu jemně. Pokud na tom bude trvat, pochopitelně zrychlím, nechci, aby se cítil nepříjemně.

,,Itachi..." Vypadá frustrovaně, ale neřekl přímo, abych zrychlil. Ačkoliv slyšet svoje jméno z jeho úst vždy předznamenává nějakou výčitku. Nicméně už nic neříká, proto navazuji dál na své vleklé tempo.

Na chvíli mu opět pohledu do očí a zároveň s tím ho letmo políbím na špičku. V ten moment ode mě pohled odvrací. Nevadí mi to, rozpaky mu sluší. Proč jsem si toho nikdy nevšiml? Nic mu ale neříkám, vím, že by se urazil a to je to poslední, co teď oba dva potřebujeme. Místo zbytečných slov znovu polaskám rty jeho žalud, tentokrát ale zapojím i jazyk. Zároveň s tím získávají Sasukeho tváře na červeném odstínu. Vypadá úplně jinak, než když se mračí a mrská okolo sebe urážky na všechny strany. Za to si zaslouží odměnu. Ještě jednou krátce a hbitě šlehnu po jeho vrcholku, olíznu uzdičku a z jedné třetiny ho pohltím.

Rád bych se podíval na Sasukeho výraz, ale ani nestihnu zvednout pohled vzhůru a cítím jeho nos ve svých vlasech. Slyším tak zřetelněji i jeho slastné vzdechy, místy se mi zdají až bolestivé. Vždyť jsem ani nezapojil zuby, na to bych si troufl u stálého partnera, ne u vlastního bratra, tak co se stalo?

Pustím ho ze sevření vlastních rtů a nejistě ho oslovím: ,,Sasuke?" Jestli se mu to nelíbí, musím to vědět.

,,Co? Děje se něco?" Hlas mu mezi jednotlivými slabikami zvláštně kolísá, jako kdyby snad... brečel?

,,Na to jsem se chtěl zeptat já. Je všechno v pořádku?"

,,Jo... víš, jsem hrozně rád, že můžeme být zase chvíli jenom spolu."

Asi by mě mělo těšit, že to říká, ale při jeho slovech mě ošklivě píchne u srdce. Možná mi konečně dochází, co se s ním celé ty měsíce dělo a hlavně z jeho slov cítím, že na tom nesu větší podíl viny, než jsem si původně myslel.

,,Taky jsem rád, Sasuke. Slibuju, že odteď budeš takové chvíle zažívat častěji... nebo teda ne přímo to, co děláme teď, ale chci, abys věděl, že tu budu vždycky pro tebe." Mám takové neblahé tušení, že z dnešního relaxačního cvičení ani doučování matematiky nic nebude, ale hlavně, když se Sasukemu uleví. ,,Mám pokračovat?" zeptám se ho pro jistotu.

,,Myslíš, že bys mohl...?" Cítím, jak se jeho teplé dlaně chytají mých tváří, jak se jeho rty tisknou k mým, jak mi jeho jazyk vniká do úst... Samozřejmě, že můžu. Několik krátkých vteřin jen pasivně přijímám bratrovy polibky, nedlouho na to už ale nemůžu vydržet a zapírám se rukama o pohovku těsně vedle jeho stehen, spolu s tím se zvedám zpět do stoje a přebírám iniciativu. Sasuke nepůsobí, že by mu to nějak zvlášť vadilo, naopak se zaklonil a dal nohy od sebe, abych se mezi ně mohl jedním kolenem vklínit a udržet si tak rovnováhu.