Divided IX. - Vyvolení

Hi, there.

Dnešní anotace je trochu netradiční, inspirovaná fabulous Smajli, ovšem v duchu mé životní lásky jménem the GazettE. Jelikož končí největší nápor školských povinností a je tak víc času psát, budu přidávat častěji (Shira se prachsprostě nudí a její famílie by měla děkovat, že se věnuje tomuhle místo jiných druhů zábavy).

Tomuto dílu bych dala název něco jako ,,změna plánu". Vystřelíme si z/do někoho, představíme další z dvorských potěšení a jako třešnička na pomyslném dortu bude brzký nástup yaoisty oblíbené postavy, která v našem (arigato, Iv) kulišníkovi najde zalíbení. Brace yourselves. Jdu dělat něco smysluplnějšího.

We rock!

---

,,Já ho fakt zabiju!" S těmi slovy vrazil do pokoje Deidary, pak se podél dveří sesunul na zem. Musel to rozdýchat. Kolik trápení by si ušetřil, kdyby ho tehdy nechal vypít ten jed. Ale ono ne, chtěl ho dostat sám.

,,Co se stalo?" Blonďák černovláska sledoval přivřenýma ledovýma očima s hlavou podepřenou rukou polehával na boku. Mazlíčci tu asi nemohl nic moc dělat. Před sebou prstem druhé ruky držel otevřenou malou knížku.

,,Šel jsem za ním, podle plánu." Zhluboka se nadechl a vydechl. ,,Jako pitomec pro něj roztáhnu nohy a on to ani nedodělá. Prej 'běž si to dodělat k sobě do pokoje'. Tsch."

,,To nesmíš..." Zasmál se krátce a zakroutil hlavou. Zvedl se a chytil ho za ruku, aby ho mohl vytáhnout na nohy. ,,To je ta největší blbost, kterous mohl udělat..."

,,Jednou by to stejně přišlo." Ne, pořád se nemohl uklidnit. Takže jinak. Musel využít společnosti. ,,A víš co?" Ušklíbl se a během okamžiku se Deidara ocitl na posteli. Těžko říct, zda za to mohla ta omamující vůně svíček, které Sasuke zapálil předtím u císaře pro navození atmosféry a ve finále byly k ničemu. ,,Mám teď na tebe nějak chuť."

,,Uh, počkej broučku, tohle sme si nedohodli.." Blondýn ucukl hlavou a mírně se zamračil. Copak si jen přijde a skočí na něj? Zvednul ruce a dlaněmi se zapřel o jeho hrudník.

,,Mám rád věci, co se neplánují předem. Čím složitější plán, tím víc věcí se může pokazit." Usadil se na něm obkročmo tak, že mu nohama zablokoval ty jeho, chytil ho za ruce a přitiskl je na polštář. ,,Už si mě označil, takže za to není trest." Hravě mu olízl tvář a skousl ouško. ,,Uvolni se, Dei. Moc přemýšlíš."

Deidara zavřel pomněnkové oči a pousmál se na půl úst. ,,To není vždycky ten... hnn... nejjepší způsob uvažování." Zavrněl tiše a zvednul nohu, aby ho v klíně ještě víc podráždil.

,,Pomůžeš mně a já zase tobě." Jen krátký polibek, žádná další důvěrnost. ,,A chci slyšet nezaujatý názor na svoje zlepšení," dodal tmavovlásek jakoby mimochodem, ale to už z něj sundával kalhoty.

,,Tak nezaujatý, jo...?" Ušklíbnul se a trhnul s rukama, aby si je uvolnil. Nadzvedl se a provokativně ho kousnul do ouška. ,,No to se ale budeš muset snažit.."

Sasuke tedy využil svoje ruce k docela jiné činnosti. Nijak se s tím nezahazoval, sice tahle zábava představovala jinak zpestření života mazlíčků, když o ně pán nejevil zájem, ale po dnešku zkrátka neměl náladu. Strhl z něj kalhoty a přesunul se mu mezi nohy.

Blonďák se vzepřel za zády na loktech a zaklonil hlavu s přivřenýma očima. ,,Sice jsi cvok, že to děláš dobrovolně, ale když už ti přeskočilo, tak si to nechám líbit."

,,Tobě to klidně udělám dobrovolně." Dal důraz na první slovo a zastrčil si za ucho pramen vlasů. Přejel mu prsty po spodní straně stehen, dal je víc od sebe a zaryl mu do nich nehty, aby se nemohl cukat, než do něj vnikl jazykem. Líbilo se mu, když uslyšel Deidaru zasténat, dávalo mu to ten pocit poci, který tak dlouho postrádal v tomhle doupěti šílence, kde musel všem posluhovat.

Jejich hrátky však byly narušeny. Když se ozvalo zaklepání na dveře, Dei ho rychle odstrčil, Sasuke to nečekal a tak se s vyjeknutím rozplácl na zemi. ,,Vstupte," řekl blonďák a tmavovlásek si neodpustil zavrčet to nejsprostší slovo, co ho v tu chvíli napadlo a třel si bolavou ruku. Co to mají dneska všichni za zvyk, shazovat ho na zem, strhávat pod sebe...

,,Pane, císař vás chce vidět." Sluha se jen krátce uklonil, když udělal pár kroků dovnitř. Ne, nebyl to sluha. Voják, u pasu měl meč. Sasukemu se zaleskly dychtivě oči. Připlížit se k němu, vytrhnout meč a zabořit mu ho do krku, pak to samé udělat i císaři... Sakra, Sasuke, prober se! okřikl se v duchu.

Blonďák znuděně zívl a natáhl si oblečení. Neměl potřebu se nějak omlouvat nebo příchozímu vysvětlovat, co tady dělali, stejně tak on se neomlouval za vyrušení. Mazlíčci byli samostatnou skupinou v paláci, motali se kolem císaře pro neustálé uspokojení jeho potřeb, kdykoliv si řekl. Vojáci se starali o jeho bezpečí, sluhové o jídlo a pití. Tak to tady chodilo, každý měl jistý účel a přesto na sobě vzájemně nezáviseli, zvláště Mazlíčci byli nenáviděni jako odpad, co by s každým hned lezl do postele, neměli jak jinak platit, když jim císař vše sebral, i důstojnost. A přesto k němu mohli blíže než kdokoliv jiný. Mnozí toužili po kontaktu s ním, třeba ho spatřit či se mu podívat do očí, už samotný dotek byl něčím zapovězeným. Oni se neomezili jen na to. Mohli svým tělem sloužit jemu. Pro někoho pocta, jiným se to hnusilo. Spojení s bohem či děvka ďáblova?

Sasuke nakonec šel s nimi ven a pohledem blonďáka vyprovodil, ještě si zamávali. Někdy jindy to dokončí. Hlavně nesměli zapomenout na jejich plán. Dnes ho neuskuteční, černovlásek si chtěl jít lehnout a pořádně se vyspat, než ho zase někdo vytáhne z postele kvůli hlouposti. Zbývalo čekat na vhodnout příležitost, až bude nejzranitelnější. A pak zaútočit.

Tehdy ani jeden z nich netušili, že se vidí naposledy. A věci brzy naberou rychlý spád.

***

Slyšel je. Slyšel ty zvuky, které mu způsobovaly nepříjemné mrazení po zádech a po nichž se mu na bílé kůži objevovala jemná krupička husí kůže. Měl pocit, že má nohy z olova, cítil, jak se mu otupující únava rozlévá po těle a krutě sžírá schopnost pohybu jednomu svalu po druhém. Nedostávalo se mu kyslíku. Přerývavě a sípavě vdechoval chladný ranní vzduch vlhký od zeleného hustého rostlinstva lesa. Něco zaslechl kousek od sebe, jeho tělo vyděšeně ucuklo, zakopl o vyčnívající kořen...byl jako tvrdá kostnatá ruka, svírající jeho kotník. Dlaně zaryl do mokré hlíny a namáhavě se zvedal zase na nohy. Teď viděl, co to bylo? Právě ho předběhl další muž. Měl na sobě bílé roucho, jako on sám. V tmavém lese byli perfektně vidět.

S doširoka otevřenými ústy se nadechl, cítil, že už nemůže běžet, že je na pokraji svých sil. Slyšel je... štěkot obrovských císařských psů, speciálně cvičených... cvičených jíst lidské maso. Agónie a panická hrůza uchvátila jeho mysl.... a on se znovu rozběhl.
Císař se zaposlouchal do dusání kopyt v hlíně a posuzoval pravidelné intervaly dopadu koňských nohou. S rychlostí byl spokojen, na lov ani moc rychle, ani pomalu. Panovník se vyžíval v černých koních, i ten jeho měl delší, mírně zvlněnou hřívu a ocas barvy noční oblohy. Štíhlými prsty jedné ruky svíral otěže. Před sebou měl posazeného svého Mazlíčka. Císařský kůň byl inteligentní zvíře, nepotřeboval ani tolik navigovat. Onyxové oči Itachiho se upřely na napnutý luk v Sasukeho rukách. ,,Dál od těla, pravačku výš... tak," opravil ho tiše. Holení zatlačil na bok koně a nechal ho zatočit. Svému Mazlíčku dal do rukou otěže. ,,Dej mi to na chvíli, ukážu ti to, ano?" Vzal do rukou luk. Na první pohled bylo vidět, že je ve střelbě velmi zkušený. Držel tětivu napnutou elegantně a lehce, jako by to ani žádná práce nebyla. Pak přivřel pozorně oči a když zrovna kůň ve cvalu byl ve fázi, kdy letěl vzduchem a nehrozilo, že by svým jezdcem hodil, vystřelil.Ozval se bolestný výkřik a po Sasukeho levici asi deset metrů dál padl na zem muž v bílém rouchu. Šíp mu trčel z nohy, byl zanořen v lýtkovém svalu. Po pár sekundách se místo, kde člověk ležel, hemžilo obrovskými přerostlými telaty. Vzduch nejdříve prosytil opojný vyděšený a smrtelný řev a úpění muže trhaného na cáry mocnými čelistmi Itachiho psů... a pak už bylo jen ticho. Itachi zbraň vrátil Sasukemu a luskl na jednoho ze sluhů, kteří jeli na koních za ním. Sluha své zvíře pobídl a dojel svého pána. Pak Itachiho koně chytil za uzdu a vedl. Starší Uchiha obtočil Sasukemu ruce kolem těla a své dlaně položil na Sasukeho hřbety rukou. Navedl ho, aby zbraň držel správně. ,,Nemám radost, když někdo plýtvá šípy... tak se snaž..." zavrčel mu své doporučení císař do ouška.
Klid, hlavně neztratit nervy. Tohle se mu hnusilo. Lovit živé lidi, bojující o svůj život a kteří se pánovi zprotivili svou existencí či ho prostě jen přestali bavit, bylo něco jiného než střílet do slaměných panáků. Tím spíš cítit na sobě jeho tělo, majetnické doteky rukou... On mu zkrátka nemohl dát vlastního koně. I kdyby Sasuke chtěl utéct, přidal by se k těmhle lovným zvířatům. Zhluboka se nadechl a představil si dráhu šípu, v duchu ji tolikrát kopíroval, že se mu vryla do paměti, duše i těla, které si potřebné pohyby přivlastňovalo. Přitáhl si plynulým pohybem tětivu ke koutku úst, že se jej prsty téměř dotýkal. Nádech a výdech. Tam! Pohyb! Během zlomku vteřiny tětivu pustil, zadrnčelo to a šíp se rozletěl. Získal takovou sílu setrvačnosti, že tělem oběti projel úplně naskrz a zabodl se do stromu. Nebyl to výkon nic moc, cíl byl dost blízko. Muž se zhroutil k zemi. ,,Další," poručil si nevrle. ,,A ten kůň může jet taky rychleji."
,,Může..." Panovník se pousmál a volnou rukou vjel Sasukemu do vlasy. Zvrátil mu za ně bolestně hlavu dozadu a jeho bílé zuby prokously Sasukeho ušní lalůček tak, že Itachimu rty zkropila horká, rudá krev. ,,Taky může jet tak rychle, že z něj spadneš. A až budeš na zemi, nezapomeň, že máš taky bílou tuniku." Olízl si zkrvavené rty a pustil svého Mazlíčka. Jediným pohybem ruky propustil sluhu a sám vzal do rukou otěže. Koně přetočil o devadesát stupňů a vydal se jiným směrem. Spatřil muže, který utíkal pryč od nich. Měl kratší, tmavě hnědé vlasy. Trestán za vzpouru.
Rozpoznal za sebou zvuky kopyt a ještě zrychlil. Tušil, že tohle není dobré... pořád ale doufal, že ho střelec mine... neotáčel se, nechtěl se zbytečně zdržovat.
,,Támhle," přikázal císař chladně s prstem mířícím osudově na Utakatu. Muže, s nímž se Sasuke velmi dobře znal.
Sasukemu trvalo pár vteřin uvědomit si, kdo to je. Po krku mu stékal pramínek horké krve. To nemohl udělat, ne příteli. A že jich tady měl málo. Měli přeci plán... Polkl a ruce se mu trochu třásly. Kdyby to odmítl, Itachi ho zastřelí sám a pak potrestá i jeho. Dech se mu stal nepravidelným a mělkým. Odpusť mi to. Bohové tě očekávají. Zamířil a potlačil nutkání zavřít oči. Nechal ruku v poslední chvíli výš. Kdyby mu prostřelil nohu, psi si pošmáknou. Takhle zemře hned a rychle, snad. Doufal, že se trefí do srdce. S tou myšlenkou vypustil šíp.
Možná se mu ale jen moc chvěla ruka. Bylo vidět, jak se šíp tmavovlasému zabodl do boku, ten ani nevykřikl a v křeči se svezl k zemi. Bylo jasné, že nezemře hned. Itachi možná naschvál, možná jen náhodou právě po této střele koně zastavil. Krvácející mladík byl ještě v dohledu, když Itachi si spokojeným konstatováním, že už je to desátý, což pro dnešek stačí, připevnil luk na koženém řemínku na záda. Stál a držel Sasukeho na místě i když k poslední oběti přiběhly krvelačné psovité šelmy. Ani pak se neozval jediný výkřik, ačkoliv muž musel ještě několik minut žít, než mu psi vyrvali životně důležité orgány.
Sasuke se odvrátil. Nedokázal se na to dívat. Měl dojem, že zachytil jeho poslední pohled. Co teď nejvíc chtěl bylo vytrhnout někomu meč a bezhlavě sekat do toho šílence, dokud by z něj nezůstala loužička krve a masa dobrého leda tak prasatům. Nebo mít tesáky jako ti psi. Co teď měl dělat? Deidaru neviděl už pár dní. Copak na to zůstane sám? Ne, nesměl se oddávat zoufalství. Zatvrdit se a stát se temným, aby ho mohl zničit. Způsobit mu taky takovou bolest. Nejen za své přátele, ale i za ty stovky lidí, co si na nich císař zchladil žáhu.
,,Jedeme," přikázal císař stroze, když znovu obtočil Sasukemu ruce kolem pasu a svěho koně donutil otočit se o sto osmdesát stupňů tak prudce, že zvíře divoce zaržálo a divokým cvalem se rozběhlo k paláci.
Itachi na dvoře seskočil z koně kde už ho za visící otěže chytali sluhové a rukavice z černé kůže hodil dalšímu služebníku do náručí. Ten se obřadně uklonil a odběhl. Sasuke musel Itachiho tempo následovat, aby ho sluhové nezbili, kdyby se Itachi vzdálil z dohledu. Mazlíčky tu nenáviděli všichni, vlastně to byla nejméně omezovaná vrstva. Když došel až k jeho pracovně, byl mu ještě k obojku jako vždy připnut řetěz, venku by jen překážel. ,,Chtěl jsi mi něco říct, ne?" začal hned, když vrhl pohled po vodiči, co ho prakticky vstrčil do pokoje. Vykání nedokázal už vypustit z úst ani po ránách. Vážit si tohohle monstra, to ani za nic.
Císař došel pozvolna ke stolku, vzal mezi prsty kuličku vína a vložil si ji mezi rty. Nedíval se na Sasukeho, sledoval krvavý východ slunce. ,,Krásný začátek dne, že?" Otočil se na patě a přitáhl si mladšího tmavovláska zaháknutým prstem za obojek. Chytil ho za vlasy a trhl mu s hlavou ke straně. Sasuke mohl cítit, jak se Itachiho ústa tisknou k jeho zraněnému oušku a jeho vlhký jazyk, kterým mu přejel po ráně a očistil ji od krve. Pak se teprve odtáhl a jemně se usmál. ,,Já nevím, co myslíš ty?"
,,Kdyby šlo jen o tohle, máš spoustu dalších, co ti podrží bez námitek. A tenhle výraz znám. Takže co chceš, abych laskavě udělal tentokrát?" Sedl si do křesla u krbu a prsty sepjal do stříšky, když si lokty opřel o kolena.
Itachi zvedl ruce ke sponě u klíčních kostí a nechal svůj lovecký kratší plášť svézt k jeho nohám. ,,Nic," odvětil stručně... ostatně, Sasuke to vědět přeci nemusí. Bude to stačit, až si pro něj přijdou. ,,Mimochodem, jak se má Deidara?" zeptal se jemně a až s nebezpečně milým podtónem. Na rtech černovlasého hrál mírně pobavený úsměv.
Takže s tím měl něco společného! ,,Co jsi mu udělal?" Jindy by Sasuke asi vstal tak prudce, že by převrhl židli, ale dnes neměl moc náladu. Navíc si všiml, že těmi scénami ho jen pobaví. ,,Byl další z téch, co nenastavili zadek bez keců nebo už tě omrzel? Proč mě nezabiješ, když už za tohle jednání bys jiný dávno poslal do arény? Co máš se mnou v plánu?!"
Císař mu neodpovídal a několik sekund po Sasukeho výlevu se na něj stále díval stejně pobaveným úsměvem a ačkoliv se nesmál nahlas, měl smích vepsaný v černých onyxových očích. Když Sasukemu došlo, že z něj má jen zábavu, až pak promluvil. Tentokrát už jeho tvář zvážněla. ,,Smrt je omilostnění. Život jsou muka."
,,To takoví jako ty vědí nejlíp, co?" zavrčel už méně hystericky, ale spíše s větší nenávistí a vzteku taky zrovna neubylo. ,,Ty jsi nikdy neměl rodinu." Sklopil pohled k zemi.
Jeho pán se odměřeně, tiše zasmál, ale neodpověděl verbálně. Došel pozvolna ke stolku a zvedl kovový zvonek. Párkrát ho donutil vydat kovový zvuk a hned do místnosti se zdvořilým zaklepáním vešel sluha. Itachi ze stolu vzal nezapečetěný dopis. ,,Tady je soupis, do oběda chci mít vše připravené."
Nevěděl, jestli to brát jako signál k odchodu, ale stejně už chtěl jít. Musí něco zjistit o Deidarovi. Zvedl se tedy a zamířil kr dveřím.
Itachi si ho nevšímal a tím mu vlastně dal němý souhlas. Sluha s císařem zatím rozebíral jakousi cestu
Když se z Sasukem zavřely dveře, Itachi se ušklíbl. ,,Ze svých Mazlíčků mi s sebou vezměte jen dva, to postačí. Madaru a Sasukeho."
,,A pane... smím se otázat, kde j..."
,,Máte pravdu. Madara nesídlí s ostatními mazlíčky, bydlí u arény, jeden z nejlepších gladiátorů. Ale pořád je můj. Tak ty dva a k tomu všechny věci a spisy, které jsem připravil. Ať je vše připraveno v pravé poledne. Před odjezdem se ještě s Mazlíčky a vojáky pobavíme a pak vyrazíme."
,,Ano, pane."

V příštím díle:

,,...ty by ses hodil na císařském dvoře jako zvěd..."

,,...někdo, kdo má důvod se mu mstít ještě z doby než se stal císařem..."

,,Hodí tě totiž něčemu mnohem horšímu. Lidem."

,,Chceš mě využít, tak jako on."