Carnival V.

Někdy si to můžete předem rozvrhnout jak chcete, přepisovat třeba třikrát...a ono to ani tak nevyjde. Původně to měla být vyvraždovačka á la Game of thrones, ale nějak jsem se do toho zamotala a výsledek se mi prostě nelíbí. Myslete si co chcete, ale jestli se tu najde alespoň pár čtenářů, nějak to dovrávorám do konce. Budu se snažit dopsat i Alea iacta est, během maturitního lehára se snad najde čas i na Za dveřmi kabinetu, ale nic nového začínat nebudu. ItaSasu už pro mě není co bývalo. Od Shirayuki tedy brzy čekejte příval FF na j-rock, ať už si to bude číst třeba jen jeden člověk. Je mi to u partií nejdůležitějších pro yaoi. Ave my!

---

Uběhlo pár dní, i když to mohli odhadovat spíše podle svých instinktů než slunce. Jejich skupinka se značně zúžila, hráčů bylo stále méně. Někteří podlehli ostatním znepřáteleným skupinám, jiní zase zmizeli beze stopy a nikdy se nenašli.

Sasuke to věděl, protože je prakticky neustále sledoval. Byl rád, že Itachi tolik neapeloval na době, kdy má Naruta zabít a nechal mu volnost. Asi přecijen cítil nějakou vinu, že se jeho malý bráška nudí. Ne že by měl chuť mu to vyvracet… Musel taky přemýšlet o tom, co myslel tou "návštěvou". Nikdo tak nadějný, že by výměnou za deset Známek vyzval nejlepšího hráče do Arény s možností vybojovat si svobodu, se už dlouho neobjevil a dokonce nikdo ještě nezvítězil. A tak, když neměl co na práci, se toulal městem, nespatřen. Tolik si chtěl s někým popovídat. Vlastně… co jsi pamatoval, mluvil jen s bratrem a lidmi v sídle, Itachi mu cokoliv jiného zakazoval. A Sasuke se neptal proč, neměl důvod mu nevěřit.

Ráno se jako vždy spěšně oblékl a vrátil se do svého pokoje. Bylo nepsaným pravidlem zmizet ještě před Itachiho probuzením. Hmm, zvláštní… čekal by otlaky na rukou ještě ze včerejška, tentokrát to byla jedna z těch divočejších nocí. Zapnul si vzadu na krku stříbrný řetízek se svou Známkou, na které bylo vyryté číslo nula. Seřídil si hodinky, připnul katanu a provedl přesun. Byl to divný pocit, být v jedné chvíli na nějakém místě a zároveň na dalším, cítil se… rozpolceně. Jako kdyby ho někdo rozložil na malé kousíčky a ty zase složil někde jinde.

Seskákal po několika střechách a zkoumal své okolí. Viděl to na ranní hlídku, jako obvykle. Ale jistota je jistota. Nakonec se usadil na římse okna jednoho z nižších činžáků na kraji města. Vedle sebe měl květináč s nějakou uschlou květinou, jejíž lístky se zdály tak křehké, že by stačil jediný dotek a rozpadly by se. Koutkem oka zahlédl pohyb v uličce napravo. Vida, povyražení. Opřel se o rám okna a seskočil na zem. Jeho kroky byly na betonu tiché, ale ne neslyšné. Krátkým pohledem zkontroloval zeleně zářící čísla na displeji hodinek. Nevěděl, co to odpočítávání přesně znamenalo, ale pamatoval si, že ho Itachi neustále nabádal, aby byl včas v sídle a ne venku. Měl tedy ještě něco málo času, třeba ho ta krysa donutí přestat zívat.

Když obezřetně vešel do uličky a splynul se stíny, očima černýma jako noc propátrával tmu před sebou. Něco tu bylo. Slyšel ten sípavý dech. Nečekal už a vyrazil. V temnotě se zableskly vyděšené oči. Kroky. Někdo utíkal, bylo jich víc. Vytasil meč, ostří se zalesklo v pouličním osvětlení. Přikrčil se, jak mu velely instinkty. Právě včas, nad hlavou mu prosvištělo něco těžkého a rozbilo se o cihlovou zeď domu za ním. Pohrdavě zasyčel a tnul. Zásah. Vystříkla krev, pár kapek mu potřísnilo tvář. Dokázal by se jim vyhnout, ale miloval ten pocit, když mu horká tekutina kapala na rty. Nikdy se necítil více naživu. Ani si neuvědomil, že se mu na rtech usadil natěšený úsměv. Bodl do masa až katana zaskřípala o kost. Výkřik, tělo se sesunulo na zem. Otočil se kolem své osy, zády se přitiskl ke zdi, kterou pouhých pár centimetrů od něj zasáhl letící nůž, ten se odrazil a čepel se roztříštila na kousky, které zacinkaly o zem. Krev mu divoce kolovala tělem, když kolem sebe rozséval smrt. Trvalo to jen pár vteřin, než vše utichlo. A on tam zůstal stát, uprostřed padlých těl, jako anděl smrti se stříbřitou maskou. Vyžíval se v té euforii. Slízl špičkou jazyka krev z čepele katany, než ji zasunul zpět do pochvy. Odfrkl si. Odpad. A to marně doufal…

Stín. Tak rychlý… jen stěží se mu dokázal vyhnout, sáhl po kataně, ale bylo pozdě. Nepřítel svíral v ruce nůž. Téměř nadpřirozenou rychlostí jím máchl a čepel Sasukemu projela rukou i hrudníkem. Doslova. Zalapal po dechu a očekával bolest, krev. Jenže nic. Prostě to prošlo skrze něj, jako kdyby nebyl víc než vzduch. Sklopil pohled k noži. Okraje kolem něj se tak nějak chvěly, rozostřovaly. Pak vzhlédl k protivníkovi, ten ucouvl a pustil svou zbraň. Nůž Sasukem projel vertikálně skrze břicho a cinkl o zem. Čas se zastavil. Podíval se na svou ruku, která už tolikrát ochutnala krev, byla najednou průhledná. Mohl skrze ní vidět šedé zamračené nebe. Nebe, které nikdy neplakalo. Nenáviděl déšť.

Domem se rozléhala ozvěna líbezných tónů klavíru. Měkkých a plynulých. Opíral se loktem o okraj, tak, aby se ani nedotkl bílého naleštěného křídla. Když hudba dozněla, vesele zatleskal. ,,To bylo nádherný, nii-san! Naučíš mě to taky?"

Pohled tmavých ztracených očí se opět vrátil do skutečnosti. Přikývl a posunul se na rudě polstrované stoličce kousek na stranu. Když se mladší uvelebil, musel se usmát. Pořád ještě byl tak malý, že se podlahy dotýkal jen špičkami nohou. Vzal ho za ruku a položil ji na jednu z kláves, vedlé té své. ,,Uvolni se a půjde ti to samo. Nech hudbu, aby skrze tebe promlouvala. Musíš o ni pečovat a nebrat si ji násilím, jinak ti múza zamlčí své tajemství a ty nikdy nespatříš svět mimo ten náš."

Probral se v noci, slyšíc hlasy z přízemí. Unaveně vylezl z postele, v náručí svíral plyšového dinosaura a jen v pyžamu a bez bačkor sešel po schodech dolů, neslyšně. Podlaha ho studila, ale ani tak se nechtěl vrátit nahoru. Nahlédl skrze pootevřené dveře do kuchyně. Za stolem tam seděl jeho otec a bratr, matka stála u okna v rukách svírala hrnek s teplým čajem.

,,Zklamal jsi mě, synu."

Itachi mlčel, ruce složené v klíně a pohled pokorně sklopený k zemi. Co se stalo?

,,Nebuď na něj tak přísný,miláčku," ozvala se Mikoto mírně a přešla ke svému staršímu synovi, ruku mu položila na zátylek. ,,Je jen ve věku, kdy se od nás odpoutává."

,,Nezastávej se ho," odvětil chladně nejstarší Uchiha a vstal, ruce sepjaté za zády a ty v téměř dokonalé přímce kolém k zemi.,,Toleroval jsem ti, že se celé dny neukážeš doma, aniž bys o tom cokoliv řekl. Dokonce i nad zhoršením tvého průměru ve škole bych dokázal zavřít oči. Ale tohle… Tvá nezodpovědnost překročila hranice. Nemáš už právo říkat si jménem našeho rodu."

,,Omlouvám se, otče. Už se to nestane."

,,To se spolehni. Běž do svého pokoje a počkej tam na mě."

,,Jistě." Itachi jen odsunul židli a vstal. Sasuke co nejrychleji vyběhl po schodech zpátky k sobě. Nechápal to. Otec byl vždy přísný, ale k tělesným trestům se uchýlilsnad jen když byli malí. Proto v sobě měli bratři zakořeněnou tvrdou morálku a respekt.

,,Sasuke, proč nespíš?"

Zastavil někde v půlce schodiště. ,,Nemůžu usnout."

Itachi k němu přistoupil a vzal ho za ruku, šel s ním pak do jeho pokoje, položil ho do postele a přikryl. ,,Měl jsi zlý sen?"

Zavrtěl hlavou a přitáhl si deku těsněji k tělu. ,,Ty jsi zlobil?"zeptal se s obavami.

Starší se krátce pobaveně usmál, ale ten úsměv se neodrazil v jeho očích. ,,Tím si nezatěžuj hlavu." Cvrnknul ho dvěma prsty do čela. ,,Všechno bude zase v pořádku, bráško. Ochráním tě."

Tehdy to ještě nechápal. Co se skrývá za tím úsměvem.

Našel svůj meč a fouknutím z něj odstranil poprašek.

Trvalo mu trochu déle vymotat se z toho zmatku kolem nebo spíš mu to jako zmatek přišlo. Snažil se vzpomenou si, co se stalo předtím než se probral. Ale čím více se snažil lapit své vzpomínky, tím více létaly pryč. Až pak najednou...

Zastavil. To, jak mu ta čepel projela tělem... jako vzduchem. Jako kdyby... neexistoval. Pak ty vzpomínky... ještě teď mu z nich běhal mráz po zádech. Musel se na to zeptat Itachiho, jinak snad neusne.

***

AKTUALIZACE DOKONČENA. ZADEJTE BEZPEČNOSTNÍ KÓD.

Itachi seděl za stolem ve své pracovně jako v poslední době snad pořád. Další úspěšný den. Vlastně měl až tak dobrou náladu, že k dokonalosti chyběl jen Sasuke. Kde vůbec byl? Už se měl z hlídky dávno vrátit.

Co to... Najednou do místnosti někdo vrazil bez zaklepání. Itachi se chystal dotyčného zpražit pohledem, ale pak si všiml, že to je jen jeho mladší bratr. ,,Zapomněl jsi na pravidla slušného chování?"

,,Omlouvám se." Posmutněle sklopil pohled k zemi a ve chvíli stál před jeho stolem. ,,Ale musíme si promluvit." Opět vzhlédl a starší se jen usmál, ačkoliv mu pořád něco nesedělo.

,,Co prosím?" Nebyl zvyklý na ten tón, ani náznak podřízenosti, jen... skoro až hádavost.

,,Já..." Sasuke se nadechl, nehty zatínal do dlaní jako známku nervozity. Před nikým jiným si nepřipadal tak nejistě. Srdce mu bušilo a do tváří se mu vehnala červeň. Hlásek v hlavě mu napovídal, aby mlčel. Nechal si to pro sebe. Neříkal celou pravdu. A tak se jen usmál a přehodil na jiný kanál. ,,V jednom ze sektorů došlo k výbuchu."

,,Vím." Itachi sepjal prsty do stříšky a ani na chvíli z něj nespustil pohled. ,,Neočekávaná komplikace, nic víc. Není třeba si dělat starosti, bráško." Při tom dětském oslovení se pousmál. ,,Mimochodem, ta velká skupinka se nám trochu rozrůstá. Prověříš to ty nebo mám říct Katům?"

,,Ujmu se toho." Kývl.

,,Sasu, zdáš se mi smutný." Zapřel se Itachi o hranu stolu, obešel ho a položil mladšímu ruce na ramena. ,,A nesměješ se jako dřív. Trápí tě něco?"

Sasukemu se z nějakého důvodu z takové blízkosti udělalo nevolno a na hrudi pocítil podivný tlak, chvíli pauza a potom úplně cítil, jak mu krev proudila žilami snad stonásobnou rychlostí a ve tváři zbledl. ,,Práce už není co bývala," uslyšel se říkat mírně nepřítomně.

,,Přijde ti, že nemáš vhodné protivníky, že?"

Sasuke přikývl, s očima upřenýma stranou do koberce. ,,Jak jsi říkal s tou arénou..."

,,Ano?"

,,Co jsi tím myslel?"

,,To brzy uvidíš, broučku." Tiše se zasmál, když Sasuke uraženě nafoukl tváře. ,,Jdi se umýt, jsi celý od něčeho, raději ani nechci vědět čeho."

,,A pak?"

,,Pak..." Rád to dělával, že se občas významně odmlčel a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Vzal ho za bradu a prstem mu pootevřel rty. ,,Za mnou můžeš přijít. Pomůžu ti se uvolnit," dodal tajemně a dotkl se svými rty těch jeho tak lehce, že se to ani nedalo považovat za polibek.

Za zhruba půl hodiny už na sebe Sasuke nechával dopadat provazce příjemně horké vody. Ve vzduchu se vznášla pára a zamlžovala sklo na skříňce nad umyvadlem. V podstatě byl neustále sám, až na ty společné chvíle s Itachim. Dokonce i když zabíjel. Ale takové chvíle... měl čas při nich přemýšlet, probírat se svým uplynulým životem. A tomu momentálně nejvíc vévodily události uplynulého dne. Stále cítil ten dotek smrti. Prázdnotu, když mu čepel protnula tělo. Jako kdyby neexistoval. Co to mělo znamenat? A pak ty vzpomínky. Hudbu linoucí se z klavíru, hlas rodičů... Ano, věděl, že to byli rodiče jeho a Itachiho. Jenže proč si na ně až do téhle doby nevzpomněl? Přišli mu téměř jako cizí lidé. Horší byl ten pocit, že tohle prostě nesmí říct bratrovi, ačkoliv sám netušil, co že se to vlastně stalo. Věřil mu bezmezně, neměl důvod k opaku.

Zaklonil hlavu a zavřel oči, nechal si po tváři stékat pramínky vody, více ji tak vnímal. Naruto... To byl další problém, který nemohl vyřešit. U nikoho nikdy neprotahoval zabití, prostě šel a udělal to. Když si však vzpomněl na pohled jeho očí, jako zraněná vyděšená laňka, která se přesto snaží bojovat o poslední kousíčky života... O důvod víc se ho zbavit co nejdříve. Nelíbil se mu ten pocit, když nad ním měl kdokoliv jiný než Itachi takovou moc, aby jej mohl zneklidnit a neustále se mu vkrádat jak do mysli, tak i do snů. S tím zakroutil kohoutky a zastavil tak vodu, sáhl pro ručník a osušil se jím, pak přes sebe dal župan, který šel jedním tahem rozvázat a ještě si z vlasů vyhnal přebytečnou vodu, aby si nenakapal po pokoji. Položil se na postel, deku nechal stranou a rukou si podložil hlavu.

Po nějaké době jej však přemohla dřímota. A tak jen okrajově vnímal, že do pokoje někdo vešel. Zamručel a neochotně pootevřel oči, usmál se, když se setkal s očima téměř identické barvy jako ty jeho vlastní. Nic neřekl, jen se natočil a dal objal ho kolem ramen, chvíli na to ucítil, jak mu z boků sklouzává župan.

Ráno se Sasuke probral tak odpočatý jako už dlouho ne. Požitkářsky zívl a jen s dekou přes ramena se vydal na balkón. Krajina byla šedá jako vždy, ale zdála se světlejší než jindy. To bílé slunce místy vytvářelo podivné stíny. Byla mu zima, tak se vrátil zpátky a hodil na sebe nějaké oblečení. Při pohledu do zrcadla se opět ponořil do svých myšlenek. Ani škrábanec, takže se Itachi nerozvášnil tolik jako obvykle. Nebo se ty modřiny jen vybarví až později.

Na stolku našel obálku se svým dnešním úkolem. Skoro jako kdyby ho bratr nechtěl vidět po ránu tak rozcuchaného a s obtiskem polštáře na tváři. Ne, určitě se na něj dlouho díval než odešel. S tou myšlenkou a potutelným úsměvem si k opasku připnul katanu a protože měl dobrou náladu, pevně si utáhl tkaničky u bot a strčil je dovnitř, aby si nešlápl na konce, rozeběhl se na balkon dlouhými kroky, přičemž asi metr před zábradlím se odrazil od země, pak jako na schod na zábradlí a skočil, ve vzduchu udělal se zavýsknutím přemet a dopadl na pečlivě udržovaný, až nepřirozeně zelený trávník. Ještě se ohlédl, v jednom z oken za závěsem vyhledal tak známý pohled, mrkl a usmál se tak sebevědomým způsobem, až se z toho podlamovala kolena. Pak vítězně odkráčel přímo přes trávník, ignorujíc vyznačenou štěrkovou cestičku.