Without darkness 12.kapitola - The Last

Vážně je to poslední díl? Skoro se tomu nechce věřit. No, psaní jsme si s Vitou užily a já si jako vždy myslím, že jsme z tohohle tématu mohly získat víc. Elfové, hmm... někdy je zase použijeme. Jsem však ráda, že je povídka dopsaná a uzavřela se tím další vrátka do minulosti. Takže tímhle si můžeme odškrtnout další kolonku ve sloupečku nedokončených povídek.

A malá zajímavost: dávám sem tenhle díl protože se mi dnes zdálo, že to dělám. Well, to se pozná, když vám skutečně takříkajíc hrabe.

---

,,Dobře," Itachi sklonil hlavu, až mu hebké prameny černých vlasů nadaly do bezedných onyxových očí. Přivřel je, takže mu téměř ženské vějířky řas vytvořily pod očima tmavé stíny. ,,Pak mi tedy řekni upřímně, co ke mně cítíš."

Sasuke docela dlouho mlčel, ponořený ve svých myšlenkách. Tak teď ho dostal. Věděl, že tím co řekl, si zpečetil osud a tím horší to bylo, že Itachi jeho city nejspíš opětoval. Jistě, mohl se vytáčet s tím, že neví, ale kdo ví jak by to dopadlo. Riskoval by ještě větší chladný odstup. Kdyby to odvolal, jen by se zesměšnil, on by mu stejně nevěřil a nebo ještě hůř, zranil by ho. A to mu z nějakého důvodu přišla jako ta nejhorší možnost. Protože si uvědomil, že by lhal. Cítil k němu něco...mnohem víc. Opustil svou nenávist pro silnější cit. Jenže přiznat to bylo proti jeho vlastní povaze, nikdy nepřipouštěl prohry či svou slabost. ,,Asi...to byla pravda," řekl po chvíli hlubokého ticha.

Starší z nich přikývl, ještě se jemně dotkl jeho tváře a pak vstal. ,,Jdu se projít," zašeptal před sebe, pak sjel ke svému límci a dlouhými prsty si kolem ramen uvázal plášť.

,,Hlavně ne moc daleko," neodpustil si neurčitě Sasuke. Vyznělo to sice výhružně, ale byl si jistý, že Itachi v tom pozná hlavně to, že prostě nechtěl být sám. Chtěl ho mít u sebe, pořád. Posbíral svoje oblečení a trochu ostýchavě se zase oblékl.

Starší Uchiha došel až na louku. Lehce odtáhl ruce od těla a zavřel oči. Vnímal jen svěží, jemný vítr, který sou silou sotva stačil na rozechvění stébel čerstvě zelené trávy.

Nedlouho poté se za ním ozvaly docela neslyšné kroky. Sasuke si nemohl pomoct a musel jít za ním. Měl takový divný pocit, že ho musí mít neustále na blízku a i tak malá vzdálenost byla příliš velká. Zastavil se ještě mezi stromy a opřel se o kmen, pod prsty cítil každý sebemenší pohyb v křehké kůře. Nechtěl prolomit to ticho, narušované jen cvrkotem cikád a šepotem vlahého letního vánku v korunách stromů. Měl by mu to říct. Že bariéra, kterou postavil kolem ostrova, neměla sloužit k zadržení průchodů zevnitř, nýbrž zvenčí. Nesplnil svůj úkol a tudíž musí být potrestán.

,,Děje se něco?" Itachi se na něj ani neotočil, samozřejmě cítil jeho přítomnost tak dobře, jako přítomnost každé živé bytosti. Jeho lesknoucí se onyxy se upíraly na temnou oblohu.

Neodpověděl, jen semkl rty do tenké linky a udělal ještě několik kroků směrem k němu, dokud nestál po jeho boku. Záměrně se mu vyhýbal pohledem.

Nosbeneik sklopil pohled k chvějícím se stéblům trávy u svých nohou. Na sekundu je přivřel, pak pomalu vztáhl ruku a dotkl se bratrova ramene. Jen lehce, dvěma prsty. Potom se znenadání prudce nadechl a zaklonil hlavu, v očích měl vidět jen bělmo. Pak se odtáhl a znovu vypadal tak jako před tím. ,,Měls mi to říct dřív. Delší dobu jsem cítil, že se ve vesnici něco děje. Chce to tebe, že." Neznělo to jako otázka.

,,Je to moje věc. Přidal jsem se na vaši stranu a musím za to zaplatit. Když si mě to vezme, nechá ostatní být. Budete v bezpečí."

Itachi mu na to neodpověděl. Otočil se na něj a na chvíli se zadíval do jeho očí. Temnota si pro něj přišla a začala pohlcovat vesnici elfů. A nezastaví se, dokud Sasukeho nedostane. Byl předurčen k temnotě, musí se do ni i vrátit.... i za cenu jeho života. Jing a jang nemohou existovat, když budou oba jedné barvy. To je zákon rovnováhy. Prsty lehce přejel po černém onyxovém přívěsku, co měl Sasuke pověšen na krku.

Sasuke ho chytil za zápěstí a přerývavě vzdychl. ,,Ochráníš je, určitě. Všechno zase bude jako dřív, než jsem sem přišel."

Starší se k němu sklonil a přivřel oči. ,,Nikdy už to nebude takové jako dřív."

,,Nemáme dost času. Zítra v poledne dosáhne tma vrcholu." Pustil ho Sasuke a sklouzl pohledem na stranu. ,,Vrať se za nimi."

,,Ta brána je ve vesnici. Jestli... jestli to vážně chceš udělat, máme společnou cestu." Vypadalo, že o něčem přemýšlí, ale jeho tvář byla natolik kamenná, že bylo těžké rozpoznat jedinou emoci.

,,Budu potřebovat chvíli na přípravu. Naučil jsem se kdysi techniku, která to udrží dál od vás." Povzbudivě se usmál. ,,Ty jsi od začátku věděl, že všichni ti démoni, draci a tak jsou jenom iluze, že?"

Krátce přikývnul. Nebyl důvod zapírat. ,,Lidé vidí to, čemu věří. Pokud věří i zraněním, ačkoliv ta jsou pouhou iluzí, budou nést následky. Ale my nejsme lidé."

,,Využívám očekávání. Čekáš, že přijde rána a pak bolest, to se stane." Vzhlédl k potemnělému nebi. Svýma očima viděl, jak daleko už proces postoupil. Kus od ostrova probleskovala černá dusivá hmota. ,,Ať se stane cokoliv, nepleť se do toho. Prosím."

Itachi mlčel. Zavřel oči a pootevřel tenké rty k hlubokému nádechu. Jeho bledě modré linie a ornamenty, pokrývající mu celé tělo, se jemně rozzářily, jako vždy, když byl citově trochu vyveden z míry.

Chvíli bylo ticho, jen vítr si pohrával s listy v korunách stromů, po měkkém mechu přeběhla veverka s načechraným ocáskem. Sasuke mlčel, jen v očích se mu odrážel neklid a zároveň smíření. Pak vzal bratra za ruku a propletl s ním prsty. Nic víc nechtěl, jen takové důvěrné gesto.

***

(pozn. autorky: atmosféru této části dokonale vystihuje následující hudba, proto si ji k tomu, prosím, pusťte: odkaz)

Vyšli v naprostém tichu z paláce. Kráčeli vedle sebe, pomalu, klidně, jistě, odhodlaně. V jejich tvářích nebyla poznat jediná emoce, co zmítala jejich srdci. Nosbeneikovy oči přelétaly po všech Tarkaroncích, kteří tvořili vzdouvající se moře hlav. U konce pódia se jemně chvěl černý vzduch. Černá díra se nebezpečně vlnila. Kdyby se rozrůstala ještě víc, vše pohltí. Vše... dokud nedostane to, pro co vznikla. Srdce temného elfa. Byla to ale otázka... je doopravdy temný, když je schopen obětovat svůj život pro bytosti, které se mu po celý život hnusily? Kroky... pomalé, jisté. Teď už nelze couvnout. Upírají se na ně třpytící se oči tisíců obyvatel... drželi se, aby neplakali. Na slova nebyl čas, ale král se postavil hrdě se Sasukem čelem k Tarkaroncům. Smrtelné ticho se rozlévalo po celém nádvoří. Itachi pootevřel rty, ale jako by najednou nemohl vydat jedinou hlásku... a pak, sevřel pevně Sasukeho zápěstí a ruku temnénho elfa zdvihl do vzduchu. Lidé se na ně upínali, jako na bohy. A pak konečně Nosbeneik promluvil. Krátce, jasně, ale přesvědčivě. "Milujte... a vzdejte čest... mému bratru." Dav zašuměl. Tohle nikdo nečekal. Ozvaly se tiché žalostné vzlyky. Ačkoliv byl temný, milovali ho... tak jako svého krále. Skutečnost, že je Sasuke jeho bratrem... byla více než šokující. Itachi ho otočil za ramena čelem k sobě a upřel na něj svoje nádherně se blyštící uhlíky. A v těch očích se najednou zalesklo něco jiného než jiskry čistoty, které tam mělo snad od narození. V tu chvíli si ho prudce ale při tom ladně přitáhl k sobě, dlaněmi sjel po jeho krku až na zátylek a před pohledy tisíců ho něžně políbil. Ale byl to skutečný polibek, kdy se jazykem dotkl toho jeho. Byli u sebe blízko... objímali se a Nosbeneik stál tiše a hrdě po jeho boku, rty přitisknuté k jeho. Když Sasukemu na lícní kosti dopadla první kapka, cinknuly o sebe jejich identické přívěsky. Jeho starší bratr se od něj odtáhl a Tarkaronci se, když spatřili, že jejich král doopravdy pláče, už nedokázali udržet. Ale nevzlykali nahlas. Jen tiše polykali hořké slzy. Nosbeneik nechal dlaně na Sasukeho ramenech, i když už se odtrhl od jeho rtů. Zamrkal a přivřel černé panenky. Jeho rty pak vyslovily tak nejkrásněji, jak to snad šlo ta slova, která vyjadřovala všechny pocity. "Miluji tě."

Temný elf ucítil zvláštní tlak na hrudníku... a pak Itachi udělal jeden rychlý a nečekaný krok proti němu. Rukami zatlačil na jeho ramena a elf se řítil dolů z pódia, dolů mezi Tarkaronce. Byl to dlouhý pád, molo bylo vysoko nad zemí, kde obyvatelé stáli, ale ti Sasukeho zachytili na natažené ruce. Až když zmateně pohlédl na svého bratra, který stál na okraji pódia a své temné oči upíral na něj, si všimnul svých vlastních rukou. Po těle se mu začaly rozvíjet modré zářící spirálovité linie. Vycházely z přívěsku, co měl na krku. Ten byl průhledný a čistý. A pak mu to došlo. Když ho objímal... držel za krkem... přívěsek mu odepnul a vyměnil. Pak ale...

Nosbeneik stál hrdě a vzpřímeně, ale jeho tvář měla rozhodný nádech. Oči se upíraly na Sasukeho, rty se poprvé v životě roztáhly do upřímného a němého úsměvu. Na krku se mu třpytil onyxový kámen. A jeho čisté, průsvitné slzy, stékající mu po tvářích, se začaly měnit v temně černé. Pak se otočil a rozběhl proti té stvůrné díře, vířící temnou energií. Přitom se styl běhu zcela viditelně měnil. Už ne jako ladná labuť... ale jako dravá šelma. Už se neotáčel, když se k černotě dostal, rozpažil ruce a jeho měnící se postava s delšími drápy a ostrými zuby byla pohlcena černou tmou.

Všichni stáli, šokováni tím činem. Ve skutečnosti by je to nemělo překvapit. Vždycky měl tak velké srdce, že by se pro ně obětoval. A pro bratra to platilo dvojnásob. Temnota se ztratila, ale Tarkaronci nejásali. Pořád měli před očima ten pohled jeho postavy. Obětoval se. Pro něj... pro NĚJ. Potom se do ticha ozval nejistý dětský hlásek. Ostatní se připojovali a hlasitost rostla, jako by se chtěli z bolestné ztráty vykřičet. Drželi nad svými hlavami Sasukeho a celým ostrovem se rozléhalo: ,,Ať žije nový král!"

***

Epilog

Šumění vln, omývajících pobřežní zlatavý písek, bylo slyšet až sem. Nejvyšší věž paláce čněla nad vysokými majestátnými stromy, které odsud vypadaly jen jako měkká nadýchaná deka všech odstínů hnědé a zelené. Stál na balkoně, ruce položené na bílém mramorovém zábradlí, tak chladném od vzduchu přicházejícího večera. Slunce právě zapadalo, ozařovalo svými duhovými paprsky vše živé, dodávalo okolí na jakémsi uklidňujícím a harmonickém dojmu. Na čele měl stříbrný kroužek, spíše nitku, tepaný do složitých ornamentů, připomínajících zvlněné moře. Uprostřed něj byl rudý drahokam. Dědictví všech vládců Tarkaronců. Na sobě měl temně modrý plášť, pod klíčními kostmi sepjatý stříbrnou sponou ve tvaru růže, kápi s šedivým kožíškem měl na ramenou. Blížila se zima. Cítil to. Naklonil se víc nad hlubinu lesa pod sebou, na řetízku se mu zahoupal křišťálově průzračný krystal, kolem něhož byl obtočen roztomilý malý dráček. Stačil by jediný skok a šel by za ním. Proč? Tu otázku si neustále pokládal. Byl připravený zemřít a najednou… žil. Ale za jakou cenu? Za cenu jeho života. Tolikrát chtěl z jeho úst slyšet ta slova. Avšak ne takhle. Nikoliv jako poslední rozloučení, hořké a přeci pronesené s něžností. Chuť posledního sladkého polibku se na jazyku změnila v popel. Ta láska bolela, bodala jako ledové ostří, šířila se po celém těle jako jed. Pohlédl na svou ruku. Zpod bílých rukávů byly vidět roztodivné zářící spirály. Jako vždy, když byl rozrušen. Nebo také když byl sám. Od toho dne. ,,Bratře…" Chtěl to říct klidně, ale v tom jediném slově se jeho hlas zachvěl a zlomil. Vjel si rukou do vlasů a pevně zavřel oči. Zase ty obrazy. Krev. Smích. Úsměv. Tep jednoho srdce se vytratil navždy.

,,Můj pane, musíte vystoupit před svými poddanými." Ten dívčí hlas ho vytrhl z víru myšlenek. Strádání, které zanechalo v jeho tváři černé linie, zmizelo jako mávnutím proutku. Přikývl a otočil se, až za ním plášť zavlál jako křídla anděla. Nohy ho nesly na místo, dokud nestanul na nádvoří. Tady ho poprvé viděl. Když sem přišel, nic netušíc o své budoucnosti. Namyšlený kapitán bez posádky. Dav jásal, kolem se ve vzduchu vznášely plátky rudých, růžových a bílých růží. Pro tebe. Protože ty jsi byl moje světlo, když jsem pro tmu neviděl ani sám sebe. Když poklekl na koleno a tasil meč, byl by přísahal, že na rtech ucítil závan něčeho sladkého a rubín na jeho čele se krátce zableskl. Na mysli mu vytanula slova z toho dne a on je pronesl nahlas, když se dav utišil. "Dostalo se mi té pocty, přijmout tuto hodnost. Je mi ctí, vzít na svou osobu zodpovědnost a strasti této nádherné země, budu usilovat o to, aby naše životy nezůstaly v područí vášně, zloby a nečistoty, ale byly plny lásky, odhodlání, citu a nevinnosti." Jako ty, bratře.

-THE END-