Pod svícnem největší tma - Epilog 1/2

Pomalu se loučíme s touhle povídkou, proto si závěrečnou část necháme na později. Jedná se zatím o mé nejdelší společné dílo (hlavně dokončené!). Přijde mi, že se to od doby, co Itachi zachránil brášku z vězení, nějak zvrtlo. Původní námět šel zkrátka do kytek, mohla jsem z tohohle tématu vyždímat i víc než takový výžblebt, totiž jakýkoliv vztah Sasukeho kromě toho s Itachim se vůbec hodně odbyl, takže Konan a spol. zmizeli někam za humny.

Nevermind, příštím dílem se rozloučíme jak s touto povídkou, tak i Without darkness. Připravte si kapesníčky, naši milí čtenáři.

---

Sasuke byl tehdy v lese, když uviděl ty plameny. Nikdo tam ale už nebyl. Mohl se jen bezmocně dívat, jak oheň stravoval každý kousek jeho domova. I když jenom po krátký čas. Nemohl ani zachránit svoje věci. Byl úplně… bezmocný. Věděl ale, co musí udělat. Najít svou minulost a to co nejdřív. Udělat si takový vzpomínkový výlet.

Uběhly tři roky. Tři roky útěků, nejistoty a prázdnoty. Ze všeho nejdřív našel své bývalé "spolupracovníky" a poté si zajistil zdroj peněz. Povedlo se mu tak odstranit alespoň část problémů. Zatím procestoval celý svět. Mnohdy to bylo těžké kvůli policii a FBI, ale nikdy ho nechytli. Nikomu nevěřil, spoléhal jen sám na sebe. Viděl tolik míst… Londýn bylo úžasné město, stejně tak i Paříž. Pouze jediné se mu ale usadilo v srdci. Tokio. Vzpomněl si, že když měli utéct poprvé, mířili právě tam. S neustálým zdrojem peněz to nebyl problém. Celé Japonsko bylo nádherné, fascinující… Hlavně na jaře, kdy kvetly sakury.

Rozhodl se rozšířit své znalosti a dálkově studoval psychologii na jedné evropské univerzitě. Postupem času se mu tak povedlo nemožné: vrátila se mu naprostá většina vzpomínek. Jeho minulý život…

Jednou na svých cestách zabloudil do určitého města. Chtěl poznat co nejvíc míst. Bary, kina, parky.. Jeho hlavním cílem ale bylo něco docela jiného. Doufal, že ho jednou najde. A taky se to povedlo. Přes své staré kontakty zjistil, kde je.

***

Po téhle hrůzyplné noci, kdy sousedi společnými silami uhasili dům, se Itachi rozhodl bratra hledat. Nevěděl vůbec nic. Temařin otec mu věnoval koně, se kterým se celou dobu tak dlouho mořil… ne kvůli dopravě - auto měl, ale kvůli vzpomínkám. Uchiha se snažil sebrat, každou noc se probouzel, děsil se tmy a noci. Zapojil své vynikající schopnosti a získal dům v okrajové zóně Chicaga. Ale to už bylo rok od nehody. Do té doby se Uchiha prostě smířil s tím, že Sasuke nežije. V práci, kterou zvolil jako úředník banky, se rutinně věnoval papírování a nevnímal okolní svět. To, že nemá bratra bylo něco neskutečně bolestivého. Víc než předtím. Předtím věděl, že alespoň někde žije, ale teď si byl jistý, že byl zabit. Kdyby ne, už by se dávno našli.

Když od scény s hořícím vesnickým domem uběhly v součtu roky tři, už byl Itachi natolik smířen s osudem, že by kývnul i na návrh dát se do celibátu. Po nočních směnách býval úplně vyřízený, ale tenhle týden vypadal obzvlášť špatně, takže žádné nedostal.

Pomalu kráčel ke svému bytu, co tu měl pronajatý. Byl to jen kousek od jeho pracoviště. Aby při chůzi nemusel tak přemýšlet. Vůbec nechtěl myslet. Vzpomínky byly až příliš bolestivé. Pořád se nemohl zbavit pocitu, že Sasuke byl v tom domě… viděl živě ve snech, jak někde leží, volá ho o pomoc a vidí, jak si ho Itachi nevšímá a odchází… tohle staršímu Uchihovi rvalo srdce… nedokázal si to skoro představit. V půlnoci se probouzel s křikem, pak musel do rána sedět na posteli, kousat se do hřbetu ruky, aby zastavil všechny emoce a zírat na stíny, tvarované sinalým světlem lampičky.

Odemknul dveře a výtahem se dostal ke svým dveřím. Zase zvyk. Nasvačit se, kávu, sednout si k televizi, dopracovat papírování, osprchovat a spát. Pořád ten kolotoč. Pořád musel něco dělat. Jinak by nesnesl své vlastní myšlenky. A v noci, kdy byl klid a ticho, to bylo nejhorší. Nejmučivější okamžiky, před tím, než usnul, když už se mu to šťastnou náhodou povedlo, by hned vyměnil za deset takových Sasoriho praktik. A tyhle rány se nehojily.

Když Itachi s nepřítomným pohledem prošel chodbou až do ložnice, naskytl se mu výjev, na který nejspíš do konce života nezapomene. U okna stála postava. Byl o dobrý kus vyšší než předtím. Provokativně odstávající vlasy měl o něco delší, dopadaly mu teď kousek pod krk. Pořád ale neztratily svůj roztomilý vzhled. Jiskřící tmavé oči upíral na město za oknem. Byla zima, celá krajina se pokryla přikrývkou ze sněhu. Na sobě měl černou hedvábnou košili a šedo-černou kravatu, formální vzhled doplňovaly rifle. Ostatní věci jako byla bunda měl přehozené na kufru v rohu, šikovně skrytém ve stínu. Když uslyšel kroky, otočil se za tím zdrojem.

Staší Uchiha zůstal šokován stát jako socha. Tohle by ho nikdy, NIKDY nenapadlo. Myslel, že už má halucinace, nebo že se zbláznil. Nevěřícně temně modrými studánkami zíral na postavu před sebou. Mírně pootevřel rty, ale nedokázal říct jediné slovo. Jako by ho hlasivky neposlouchaly.

Asi půlminutové ticho bylo téměř hmatatelné. Pak se Sasuke potutelně sám pro sebe usmál a pár kroky překonal vzdálenost mezi nimi. Nevšímal si jeho výrazu, jen ho objal kolem pasu a zašeptal do jeho vlasů: ,,Chyběls mi, bráško." I hlas měl jiný, o trochu hlubší a sametovější. Není divu, když už mu bylo dvaadvacet.

Itachi stál pořád zaraženě na místě, skoro nechápal, že to není sen... celou dobu se mýlil… on skutečně žije… až teď se mu po dlouhé době vybavila ta scéna, kdy ho viděl na posledy. Jak s výkřikem, že si to rozmyslí, vyběhl ze dveří. Od té doby si tolik vyčítal, že ho nezadržel. Netušil, že ho vidí naposledy. A teď je tu… a Itachi se bál… že mu přišel říct to, co si doopravdy rozmyslel. Hned potom, co zmizel strach o jeho život, nahradila to obava - skoro zklamání, z jeho citů. Od té amnesie se nemohl zbavit pocitu, že ho Sasuke miluje… jako sourozence. A jen a jen tak.

Sasuke se po chvíli odtáhl a odvrátil pohled. Nepřehnal to trochu? Přecijen to byly tři roky... Musel mu nějak říct, že si to pamatuje. A jak jinak než... Znovu se pousmál. Byla v tom jistota a odhodlání, jakou nikdy před těmi třemi roky nemíval. Dospěl. Jemně ho kousnul do spodního rtu a pak to proměnil v dlouhý polibek. Zachvěl se při tom doteku.

Starší tmavovlásek sebou při tom neznatelně trhnul. Ale bylo to spíš překvapením, než čímkoliv jiným. Prudce se nadechl, jako by to od doby, co ho spatřil, ještě neudělal a odtáhl se. ,,Jestli... tu jsi pro to, abys mi řekl, že mě máš rád jako bratra a znovu si se mnou hrál... asi... bych to podruhé nevydržel..." Hlas se mu třásl, zadrhával se a byl v něm zlomený podtón. Tři roky děsu a hrůzy se na jeho nedůvěřivosti tučně podepsaly.

,,Ne." Sasuke zavrtěl hlavou. ,,Chci se omluvit za to, jak jsem se před lety zachoval. Měl jsem příležitost o všem přemýšlet a taky... Vrátily se mi vzpomínky." Poslední větu dodal tiše, jako by to bylo tajemství.

Úsměv. Byl to doopravdy ten šťastný výraz, který naplňovala upřímná radost. A moc mu slušel.

,,To jsem moc rád..." Pak se nadechl, jako by se chtěl zeptat na něco důležitého... alespoň pro něj.

,,No a... cos z nich vyvodil za závěr?" Černé třpytící se démanty upřel do země. Vyjímaly se na jeho mléčné pleti a svit slábnoucího slunce mu zdůraznil jemné, pro něj tak specifické linie na tvářích, které upozorňovaly na tenké narůžovělé rty.

Sasuke si poprvé od chvíle, kdy se po tak dlouhé době zase shledali, nejistě skousl ret a uhnul pohledem. ,,Udělal jsem asi spoustu chyb, včetně toho, co jsem před lety tak neuvážneně řekl. Mám tě rád a... ne tak, jak bych měl mít. Aspoň v to doufám, protože se popravdě nevyznám ani ve vlastních pocitech." Odstoupil, posadil se na postel a lehce přejel dlaní po dece, aby vyrovnal nedokonalosti. ,,Chtěl jsem, abys mě už nevnímal jako dítě. Proto teď studuju a taky jsem ty roky hodně cestoval. Mrzí mě, že jsme se nemohli potkat dřív, ale o tom, že jsi tady, jsem se dozvěděl teprve nedávno. Mám tady sice věci, avšak nepočítám s tím, že bys mě tady nechal. Odpustíš mi někdy?"

,,Sasuke..." zašeptal tlumeně. Tolik nových informací mu nedělalo dobře. Přešel k bratrovi a chytil ho za předloktí, za které ho vytáhnul na nohy. ,,Tak zaprvé..." Díval se mu přímo do očí, když se mělce nadechoval. ,,Nikdy jsem tě nebral jako mladšího. Už tenkrát jsi mně v mnoha ohledech předhonil. Zadruhé, myslel jsem, že už nežiješ a kvůli tomu strachu mi je jedno, cos tu dobu dělal, je pro mě důležité, že JSI! A za třetí, i když jsem tě jako mladšího nebral, uplatňuji svoje právo staršího sourozence a zakazuju ti…" Na chvíli se odmlčel a sledoval reakci těch očí, které ho provázely celý život. ,,…zakazuju ti se odsud hnout byť na jediný krok."

Mladšímu po rtech přelétl úsměv. Co taky čekal? ,,Dobře. Něco jsem ti přivezl a taky si toho musíme spoustu říct," podotkl.

Jeho bratr přivřel oči. ,,Je to od tebe hezké, ale ty víš čeho si cenním nejvíc. Mimo to, já tu poznámku ohledně zakázaného citu nepřeslechl." Pořád nedokázal uvěřit tomu, že tu jeho bráška je...

,,Chci jenom říct... Nespěchej na mě, prosím. Nemůžu tě nutit, abys mi zase věřil. Ale byl bych rád, kdyby se zase všechno vrátilo." Opatrně se mu vymanil.

,,Nechci spěchat. Radši nebudu navrhovat vůbec nic, pak z toho hoří baráky. Jenom jsem chtěl říct... Děkuju že ses vrátil." Usmál se jeho bratr neznatelně.

Sasuke se k němu lehce naklonil, pořád ještě se tak zvlášně usmíval. Jemně mu odhrnul z očí pár pramínků vlasů. ,,Děkuju že jsi," šeptl a znovu ho políbil na rty.

Itachi se musel hodně soustředit a opakovat si jeho slova: Nespěchat, když se od něj něžně odtahoval. Tentokrát to nebude on, kdo se rozhodne. Věděl, co to znamená mít traumatické zážitky. ,,Mám ti pomoct s vybalováním? Z pracovny ti zítra můžu udělat pokoj. Přesunu si to do ložnice. Ale tuhle noc si kdyžtak lehni sem, já pujdu do obýváku..."

,,Proč? Do jedný postele se vejdeme oba." Naklonil hlavu na stranu a usmál se. ,,Jak jsem říkal, chci ti říct úplně všechno."

Itachi si samozřejmě uvědomoval, kolik sebeovládání bude stát jedna noc strávená na stejné posteli s bratrem, ale radši nic neříkal. Po tom, co se přesvědčil o jeho životě, už byl schopný překousnout všechno. ,,Co všechno? Máme dost času..." Posadil se na postel a zády se opřel o pelest.

A Sasuke začal vyprávět. O místech, které procestoval a tu spoustu zážitků. Pak i jak se dostal ke studiu. Občas sice musel utíkat, ale nikdy se to nevyhrotilo. Kolik lidí poznal...

Itachi se zájmem hltal každé jeho slovo. Všechno, o čem mluvil... doopravdy dospěl. To si uvědomoval až teď. A trochu mu to bylo líto, protože když se postavil na vlastní nohy, už ho de facto nepotřebuje. Byl tak... vyspělý, rozumný a... jiný. Docela jiný.

Když Sasuke skončil, vstal a přešel ke svému batohu na zemi u nočního stolku. Vytáhl z něj malou láhev, něco jako džbánek nebo spíše tykev. Saké. ,,Dárek."

,,Jsi milej, děkuju." Usmál se na něj bratr vděčně. Bál se, že Sasuke za ty tři roky vyspěl až moc. Choval se jako jeho vrstevník, ten věkový rozdíl jako by ani nikdy neexistovalo. S úsměvem mu na čelo vtisknul polibek ve vděčném gestu. Pak mu pohled sjel na hodiny. ,,Je už dost pozdě, budeš chtít pomoct s věcma, nebo se mám jít zatim vysprchovat?"

,,V pohodě, není toho moc. Zvládnu to. Zatim udělám něco k jídlu." Mladší měl totiž takový nápad. Hodně cestoval, což znamenalo i objevování nových chutí. Nebavilo ho navštěvovat restaurace a fast foody, tak se taky něco přiučil. A teď to chtěl využít.

,,Dobře..." Usmál se Itachi jemně. Sasuke ho překvapoval čím dál tím víc. Zašel do koupelny s ručníkem přes rameno. Byl to menší byt, ale dobře vybavený. Konečně po dlouhé době si užíval sprchu. Protože věděl, že na něj někdo čeká. Po třech letech to byla víc než příjemná změna.

Sasuke se mezitím přesunul i s menší taškou k lince. Byl to spíš kuchyňský koutek, ale i to stačilo. Prozkoumal obsah ledničky a ušklíbl se. Bude to tady muset vzít do svých rukou. S tím si vytáhl všechny ingredience a začal připravovat večeři.

Itachi z koupelny vyšel asi po půl hodině. Se sušením mokrých vlasů si hlavu moc nedělal a nechal je, ať uschnou přirozeně. V kalhotech se vydal hledat svůj vršek, zatímco poslouchal zvuky z kuchyně.

,,Nechceš mě otrávit, že to připravuješ tak dlouho?" Bál se, že ho bratr překonal i ve vaření.

,,Jo jasně. Chci ti tam něco přidat a pak se zase vytratit." Sasuke se krátce zasmál a s úsměvem zavrtěl hlavou. Pak přešel k hluboké pánvi a zamíchal masovou směs, která už začínala příjemně vonět po sójové omáčce, kari a dalším koření. Mezitím čekal, až se mu dovaří rýžové nudle a bude je tam moct přidat. Itachiho si všimnul až když se mu jeho ruce zezadu obtočily kolem pasu. ,,Co to bude?" zavrněl se rty tak blízko, že se jimi skoro otíral o jeho ouško.

,,Rýžový nudle s kuřecím masem. Předkrm už mám v ledničce, než se to udělá." Otočil k němu pohled. ,,Jestli nechceš na tý pánvičce taky skončit, tak uhni," pohrozil mu s hrozivě vyhlížejícím nožem.

Jeho bratr se ušklíbl, ale odtáhl se od něj. Sednul si ke stolu a začetl se do svých lejster, kterých měl doopravdy požehnaně. Práci ještě pořád nedokázal vypudit úplně z hlavy.

Sasuke po chvíli vypnul plamen pod nudlemi a přikryl pánev pokličkou. Pak si úlevně oddechl, přešel k ledničce a sedl si ke stolu i s dvěma talířky se sushi a wasabi křenem. ,,Dáš si zatim?" nabídl.

,,Jestli mi potom neshoří pusa, tak klidně a rád." Ušklíbl se na něj Itachi. Chyběl mu. Moc. Pozoroval jeho sebejisté pohyby, řízené jeho cílem... byl vždycky tak ambiciózní. Cokoliv si umanul, to dokázal. V tom smyslu... byl to dokonalý bratr.

,,Tak to si toho zelenýho nedávej moc. Sice to vypadá jako pistáciová zmrzlina, ale není. Mluvim z vlastní zkušenosti, takže si fakt dej pozor." Podal mu hůlky a opřel se o židli. Příborem se to prostě jíst nedalo, alespoň tedy podle něj. ,,Správně by se to mělo smíchat se sójovkou, ale radši to mám bez ní. Dobrý jsou tyhlety a tyhlety," postupně ukázal na dvě různé kostičky. Jedna byla s tyčinkami surimi a druhá s treskou. Pak ukázal na dvě trochu odlišné. Byly to v podstatě rýžové hrudky s plátky syrové ryby, kolem nich byl tenký proužek řasy. ,,Tyhle je lepší jíst rukama, protože ta ryba někdy docela klouže," podotkl.

,,Proboha tiše, děsíš mě..." Zasmál se Itachi. Potom, co podle doporučení ochutnal většinu pochoutek a zkonstatoval, že jsou doopravdy vynikající, se ho upřímně zeptal. ,,Je vůbec něco v čem bys nebyl dokonalý nebo alespoň lepší než já?" Řekl to s jemnou nadsázkou.

,,Nepřeháněj." Sasuke ostýchavě mávnul rukou a uhnul pohledem. Bylo jasně vidět, že zčervenal. ,,Jenom jsem se musel spolíhat na sebe a k tomu patří umět aspoň celkem obstojně vařit. Kdo zaručí, že ti v restauraci někdo nedá jed do jídla? Takhle je to menší riziko." Strčil si do úst kousek sushi s dost velkým množstvím zeleného křenu. Na tváři se mu nepromítl jediný náznak toho, že by to přehnal. Nejspíš už měl znecitlivělé chuťové buňky.

To by se Itachimu ani v nejmenším nelíbilo.

,,Nelibuješ si taky v mexický kuchyni?" Ušklíbl se tmavovlásek. Wasabi se radši vyhnul. Nemohl se sem tam odpoutat od Sasukeho dokonalých rtů, ale věděl, že bude muset čekat.

,,Nemám rád fazole a kukuřici. Tabasco je někdy silnější než wasabi, pravda." Kývl a usmál se. Krátce si olízl rty a přivřel oči, které upíral na hladinu hnědé tekutiny v malé mističce.

Itachi zavřel oči a zhluboka se nadechl. Proboha, bylo to jako bavit se s cestopiscem, psychologem, mistrem kuchařem a fajnšmekrem najednou. Měl co dělat, aby se k němu nenaklonil a alespoň mu po těch rozkošných rtech nepřejel prstem.

,,Mám rád japonskou kuchyni. V psychologii jsou docela důležitý vjemy a tady se to spojuje. Co dobře vypadá, dobře chutná. Prostě je to všechno strašně jednoduchý." Rozhlédl se a bleskově přiběhl ke sporáku. Úlevně si oddechl, když zjistil, že se nic nespálilo a mezitím slil vodu z nudlí.

Itachi si neslyšně povzdychl a začal si prsty upravovat vlasy, aby mu rychleji uschnuly. ,,A co koně..? Stal ses mistrem westernu, počítám..."

Sasuke mezitím přidal nudle k masu, všechno pečlivě zamíchal a vypnul i plotýnku pod pánví. Teplé to bylo dostatečně. ,,Na koni jsem neseděl od té doby, co jsme se viděli naposledy."

,,Už jsem se bál." Usmál se s jistou úlevou. ,,No a je tu ještě něco, co bych měl vědět?" Radši se ptal, kdyby Sasuke náhodou něco tajil. Nechápal, jak moc zkušený byl. A jak se dokázal takhle vypracovat.

,,Hmm.." Sasuke se na chvíli zamyslel. ,,Umim střílet asi z padesáti druhů zbraní, učil jsem se i bojovat s katanou a taky něco jako jiyu jitsu, pak další bojový umění. Ale tomu bys asi moc nerozuměl. Letos dostuduju psychologii, mám rychlokurz arteterapie a první pomoci. Učil jsem se i latinu a japonštinu. Umim i pár slovíček francouzštiny, hebrejsky a možná i něco španělsky. Jo, byla to nuda a já ji využil." Uchechtl se a vyndal talíře pro hlavní jídlo.

,,Omluv mě..." pronesl klidně Itachi ale za svou maskou vyrovnaný rozhodně nebyl. Vstal od stolu, krátce se na něj usmál a s omluvou, že si musí něco zařídit, vyběhl ven. Na temné obloze už se třpytily hvězdy. Zvedl k nim hlavu a nechal si do vlasů padat drobné chomáčky ledových vloček. On byl tak... dokonalý. Na jednu stranu mu to vyhovovalo, na druhou stranu... ten zvláštní pocit, on mu neměl co říct. Celou dobu strávil hledáním a ten zbytek jen bědoval nad osudem a k ničemu se nerozhoupal. Mrzelo ho to.