Obchodník s lidmi VII.

Ano, vím že je to dlouho, opravdu hodně dlouho. Měla jsem zdravotní problémy, ostatně, to vás stejně nezajímá. Nebudu plýtvat znaky na výmluvy. Já jen upřímně doufám, že ještě existuje byť jen pár lidí, kteří by stáli o pokračování a kteří si o něj i řeknou, protože se nemůžu zbavit pocitu, že tahle povídka je na vás málo úchylná. Ono to přijde, časem... ale je jen na vás, jestli se k tomu společně propracujeme. Každý komentář od každého z vás (myslím i tebe, přesně tebe) mě nakopne k další tvorbě.

Začínáme se dostávat do nitra všech spletenců, v tomhle díle se poznáte blíž z Cvičiteli a přečtete si, jestli si bude Itachi schopen vyžehlit ten náhlý útěk, když měl se Sasukem schůzku.

Snad si to pamatujete.

Pro zájemce: rubrika Ovečky / poslední díl Ovečky VI.

---

V minulé kapitole:

"Musíš mi dát ještě čas…" Promluvil jsem na osvětlenou silnici s odvrácenou tváří… a dostalo se mi jediné vážně pronesené věty, která kdy od Hidana zazněla. Byla tichá, ale přece pevná a jistá, chladná a i tak prožitá. Bylo v ní vše, jen ne přetvářka.

"Tolik ho nemám." Silně jsem sebou trhnul a zprudka se na něj otočil. Začínalo mi docházet, že to ví.

*****

"Věděl sem, že tomu nakonec podlehneš... Itachi..." Na to jsem mu raději neodpovídal…

*****

"Stejně pudu dřív, než mě zastřelej." Šokovaný jsem se na něj zadíval. Mluvil o tom, jako o nedělním počasí. Zcela chladně a nezaujatě. Pokusil jsem se o podobný tón, ale bylo poznat, že pro mě slovo: smrt nabývá jiných významů.

"Proč…?" Světlovlásek si tiše povzdychl a zadíval se mi do očí. Byl to spalující pohled a skoro bolelo neuhnout.

"Mám neléčitelnou nemoc. Takže si ty svině nevrznou."

*****

"Schůzka vycházela skvěle. Co se… stalo? Proč jsi zareagoval tak přehnaně…?" Krátce, trhaně jsem se nadechl a soustředěně přivřel oči.

"Já…" Bylo to tu zase. Zase ty temné oči, co mě pronásledují.

*****

"Dobře… dneska ho náhodou potkáš a domluvíte si další schůzku. Včerejšek si vyžehli sám… třeba že ti nebylo dobře, nebo že máš komplexy a strach z pevných vztahů, tím budeš pro něj ještě atraktivnější. A chci, aby ses mu přiblížil, abys ho poznal, abys věděl přesně, kdo a co je zač. Jasné?" Krátce jsem přikývl a dál už konverzaci nevěnoval pozornost.

---

*****

Chvíli mě bez výrazu v tváři pozoroval, pak zvednul pravou ruku, ve vzduchu cosi neviditelného uchopil a stáhl to dolů.

"Šplouch, žbluňk…" Nadzvedl obočí, naklonil hlavu na stranu a ruku strčil zase ležérně do kapsy kalhot. Mírně jsem nakrčil čelo.

"Co to… mělo znamenat?" Sasuke se trochu ironicky pousmál a uvolněně přenesl váhu z jedné nohy na druhou.

"To mělo znamenat že nejsem splachovací." Zvedl jsem obočí v náhlém pochopení a tiše jsem si povzdychl.

"Aha…" Můj mladší černovlasý společník trhnul jednoduše rameny.

"Sory Itachi, ale nečekej, že si do mě jen tak vrazíš na ulici, řekneš že včerejší chování na konci jinak povedenýho večera stornujem a všechno bude v cajku, ne?"

"A ne?"

"NE! Padls na hlavu? Vypadám jako hadr, se kterym můžeš vytírat podlahu?"

"O tom by se dalo polemizovat…"

"Sklapni." Raději jsem ho poslechl a očima si rádoby zaujatě prohlížel prasklinu v omítce domu, u kterého jsme postávali a 'řešili' včerejšek. Spíš já se to pokoušel vyžehlit a Sasuke mé snažení tvrdohlavě odmítal. A já se mu ani moc nedivil. Kdybych byl on, vrazím si pěstí. Teď se objekt mého zájmu opřel zády o zeď, překřížil nohy a s rukama hluboko v kapsách volných riflí podrobil důkladné studii chodník pod svýma nohama.

"Včerejšek byl… jinej než ty nudný zašedlý dny. A já si furt řikal, že se mi ten večer bude dobře usínat. Jenže jako vždycky to někdo posere a tentokrát jsi to byl ty. Myslíš, že sem nějaký hej nebo počkej? Mám svojí cenu, jako každá živá bytost, to by sis mohl uvědo-hnnn…" Chytil jsem jeho tvář do dlaní a přitiskl své rty na ty jeho… hebké, měkké a tak něžně poddajné. Cítil jsem, jak sebou cuknul a po několika sekundách se odtáhl jen na pár nepatrných centimetrů, takže mi viděl přímo do očí. V tu chvíli mě polil studený pot a já se nemohl pořádně nadechnout. Jeho onyxy noci… jako by viděli hluboko do mě, do mé duše, mysli… jako by mohly odhalit všechna tajemství, která jsem před ním skrýval… a Sasuke vypadal, že je zná. Do jediného, úplně všecky.

Zase jsem měl ten nechutný pocit sledované zvěře, zase jsem chtěl utéct… otočit se a zmizet jako vyděšená laň před světly reflektorů aut u krajnice. Nejen z jeho dohledu, ale z jeho života. Protože jsem byl elementem, který mu měl přinést zkázu. Ne lásku, smrt. Ačkoliv, ono se to často překrývá…

"Proč jsi to udělal?" Zeptal se mě krátce, pořád s tváří vzdálenou asi tak pět centimetrů od mé. Snažil jsem se, abych před ním hlasitě nepolkl.

"Protožes mi včera zkrátka připomněl…"

"Ne… ne, já myslím, proč jsi mě teď políbil." Zase mě přivedl k rozpakům, ale ani jeden z nás se neodtáhl.

"To proto… že jsi řekl, že sis ten včerejšek tak užil." Chvíli se opět topil v mých očích, ale já měl pocit, že ten, komu se tu nedostává vzduchu a je tažen pod hladinu, jsem já. Pak Sasuke jemně zvedl koutek úst a pousmál se. Hned nato jsem ucítil jeho jazyk, jak mi jím přejel po tmavé lince, kterou tvořila rýha mezi mými vykrojenými rty. Pootevřel jsem se, položil dlaň vedle Sasukeho hlavy, opřel se o ní a naklonil se ještě víc, abych se do onoho polibku odpuštění mohl více položit. Se zavřenýma očima jsem vnímal jenom jeho blízkost… a ta mě dělala šťastným.

Tenkrát jsem si to ještě neuvědomoval, ale pozdější okolnosti mě vedly k myšlence… byla to tehdy láska? Mohl jsem se zamilovat do muže, do svého nevlastního bratra… mohl jsem se ještě zamilovat? Už jako zelenáč v téhle branži jsem zjistil, že zamilovat se není dobré. Protože vidět smrt lidí, které milujete, vás ničí, rozkládá, sráží. Byl jsem toho citu ještě tenkrát schopen? Té náklonnosti, která přesahuje veškeré hranice? Pocitu štěstí bez zjevné příčiny? DOKÁZAL jsem milovat jiného, když jsem si už nevážil ani sám sebe?

"Ale stejně máš u mě pořád vroubek…" Přivřel oči, když se konečně odtrhl od mých rtů.

"Bude mi odpuštěno, když tě pozvu na večeři?" Zadíval jsem se na něj, ale Sasuke jen s úsměvem pozvedl obočí.

"V jedný restauraci pracuju… bylo by nekolegiální chodit ke konkurenci… kam to jdeš?" Zarazil se, když jsem jen s přikývnutím vyrazil na druhou stranu ulice. Pootočil jsem se na něj.

"Kousek odtud je čínská restaurace, ty za konkurenci rozhodně považovat nemůžeš."

"Bezva, kočku sem ještě nikdy nejedl." Odvětil s upřímnou radostí v očích. Zamračil jsem se a založil si ruce na prsou.

"Sasuke, já mám kočky rád…" Bylo to moje oblíbené zvířátko, nikdy bych mu neublížil, natož jedl. Můj černovlásek se natěšeně usmál.

"To je fajn, třeba budu mít po dnešku taky." Vzdorovitě jsem zatnul zuby, samozřejmě, že musel pochopit, jak jsem to myslel. Provokatér. Už jsem mu chtěl něco hezkého odpovědět, ale předběhl mě.

"Co k tobě domů…?" Ten návrh mě překvapil… ne že bych ho při práci nečekal a nedostával často, ale udivilo mě, že přišel zrovna od Sasukeho.

"S tím souhlasím… v kuchyni vážně konkurentem vaší restaurace být nemůžu." Sasuke ke mně několika kroky došel a prsty ležérně zahákl za límec mé černé košile.

"Tak domluveno… ale jen pokud nejsi neřízená sexuální střela."

"Ne, to ne. Neřízená rozhodně ne."

"Víš Itachi, mě šlo spíš o to slůvko: sexuální."

"Otázkou je, jestli si přeješ, aby tam bylo, nebo nebylo."

"To, co si nepřeju, je lézt do postele po dvou dnech, co tě znám."

"Radši nechci vědět, co si o mě myslíš."

"Opatrnosti není nikdy dost."

"Docela si věříš, jestli myslíš, že bych se neuhlídal."

"Já to vím."

"Jak myslíš, dokážu ti opak."

"Tak jsem to chtěl."

"Vždycky musí být po tvém, hn?" Sasuke se místo odpovědi jen významně zadíval na mou tvář, pak v dlani sevřel mou tmavě modrou kravatu a donutil mě za ní sklonit se k němu, aby se mohl dotknout rty těch mých. Jenže to neudělal. Zastavil se ode mě tak na dva centimetry a pousmál se.

"Tak dneska v osm tady." Než jsem mu stihl odpovědět, otočil se a zmizel mezi procházejícími. Ani jsem se nad tím nepozastavoval, u něj jsem se tomu nemohl divit.

Položil jsem si dva prsty na pravé ucho a otočil se od odcházejícího Sasukeho.

"Neznamená to, že mám volno do osmi volno?" Promluvil jsem s úsměvem. Tsunade mi do sluchátka vzápětí odpověděla a nezněla moc potěšeně.

"Jdi se válet ty jeden hajzle. Tady se furt fláká každej… až na mě…" Tomu trpkému ukřivděnému podtextu jsem se usmál.

"Jenže když se někdo válí S NĚKÝM, je to kurevskej rozdíl, víte?" Ucuknul jsem, když se do konverzace tónem ne příliš šetrné úrovně hlasitosti pro mé ušní bubínky zapojil Hidan.

"Nelez sem," okřikla ho Tsunade a já se se schopností sluchu začal pomalu, ale jistě loučit.

"Uvědomujete si, že mám to sluchátko hluboko ve zvukovodu? Zešílím z vás, jestli mě neodpojíte." Zavrčel jsem tiše, protože lidé procházející kolem mě se na mě dívali jako na uprchlíka z psychiatrické léčebny, co si sám pro sebe rád povídá.

"Doraž v osm." Chtěla hovor nekompromisně ukončit Tsunade.

"Nechceš se stavit? Mohli bychom…" Mluvil dál Hidan, jako by se nic nestalo.

"JÁ…?!" Odpovídal mu rozhořčený hlas Tsunade.

"Ale fujtajbl, mluvim na Itachiho…"

"No dovol… nechceš snad říct, že ti nepřipadám atraktivní…?"

"Co je doprdele atraktivního na tvých vesmírných tělesech, která nosíš na hrudníku…?"

"No to si…"

"Nebolej tě třeba záda…? Co ta skolióza?" Jen jsem zavřel pusu, kterou jsem chtěl použít k odpovědi na vyzvání Hidana. Ti dva si očividně stačili. Po pár minutách už to ale vydržet dost dobře nešlo.

"OD-POJ-TE MĚ!" Zasténal jsem tiše a na sekundu zavřel oči. Dorazil jsem ke svému domu a v tu chvíli, aniž bych čekal na odpověď, už jsem si ono mučící zařízení strhnul sám, ačkoliv jsem to měl v popisu práce výslovně zakázáno.

Potřeboval jsem si nutně odpočinout. Ještě nikdy jsem se necítil takhle… předstíral jsem spoustu vztahů, tolikrát… neustále jsem žil ve lži. Ve sprosté, odporné a hluboké lži. Nosil jsem masky, převleky. Nepřátelé je nikdy neprohlédly, protože za nimi nic nebylo. Prázdno, život je tak prázdný. Má předoslední oběť… po ní přišla už jen Akira a pak můj bratr. Ona byla krásná mladičká dívka s kaštanovými loknami po pas, obrovskýma oříškovýma očima a medovými odlesky v duhovkách…

"No tak… řekni mi to…" Její zvonivý smích zněl v chladném podzimním ránu jako stříbrné rolničky na saních v zemi věčného ledu. A nikdy mě nedokázal doopravdy rozesmát.

"Vydrž… ještě kousek…." Držel jsem její jemnou bílou ručku, hladkou a poddajnou jako hedvábný šátek a vedl ji podél řeky.

"Daere, prosím, jsem nedočkavá…"

"Vydrž andílku…" Uvědomil jsem si, že už jsme daleko od všech nechtěných svědků… že ji jen vedu podél opuštěného nábřeží. Věděl jsem, co se stane, až se zastavím. 'Co děláš…? Prober se sakra…!' Zastavil jsem a pohotově zachytil dívčina zápěstí, která už už chtěla strhnout šátek zavázaný přes oči.

"Hned to bude…" Spustila ruce a odevzdaně si povzdechla. Sklonil jsem hlavu… a pomalu od ní neslyšně začal couvat.

"Dae? Daere…?" Znejistěla a její prsty se opět dotkly rudého šátku na jejích očích. Byl jsem dostatečně daleko. Vzhlédl jsem, obličejem k nebi a jen neznatelně přikývl. Dívka si zmateně - tentokrát jsem ji nezrazoval od jejího úmyslu - stáhla látku, znemožňující jí vidět… v tutéž chvíli se za ní vynořili dva velcí, silní muži, jejichž paže zkroutily brunetce ty její za zády. Vykřikla. Stál jsem tam, dál od nich a nepřítomným pohledem ji sledoval.

"Daere…! Daere! Co to má zn…" Když jsem se nehýbal, umlkla. Byla to velmi bystrá žena. Její krásné oči se rozšířily a vzápětí zúžily poznáním, zatímco byla tažena dál od mé nečinnosti.

"Zrádče!" zaječela náhle vysokým hlasem.

"Já tě milovala…" Po bledých tvářích se jí kutálely horké slzy, když se bezmocně zmítala v sevření dvou párů ocelových paží.

"Jsi… jsi… troska. Proč…" vydechla. Na posledním slově se jí zlomil hlas, ale věta byla utnuta, když jeden z Chytačů usoudil, že by je mohl někdo zaslechnout, ačkoliv místo činu několikrát prověřovali, a do úst jí dal roubík. Neodpověděl jsem, tu dívku jsem míval rád… vlastně… nebyl jsem to já… to Daer ji miloval. A to Itachi ji zradil. Věděl jsem, že nemůžu nic udělat, jen sledovat, jak ji vlečou k autu. Nevzpírala se, poznala rychle, že nemá šanci. A netušila, kam ji posílám. Bude z ní krásná sebevražedná atentátnice.

Není správné dávat srdce své oběti. Když jim ho dáte, odnese si ho s sebou a vy už ho nikdy nedostanete zpět… abyste se stali výborným hercem, musíte se naučit vše o vaší oběti. Znát každý její pohyb, každou slabinu i silnou stránku. Musíte se obléct do její kůže. Jenž když v ní část cesty ujdete, začnete ji milovat…. a to je ta chvíle, kdy Herec zradí.

Ze začátku vás to rve zevnitř, v noci nemůžete spát, svíjíte se bolestí, kterou prášky nevyléčí, pálí vás rány, jež nemůžete zavázat. Tenkrát na mě křičela… a já se vylekal. Vylekal jsem se toho, že nic necítím. Že by ji přede mnou mohli zabíjet a já bych tam pořád stál, protože má práce v tu chvíli končila. Že všechny ty večery plné smíchu, doteky vášně a slova plná něžností v tu chvíli byla svazována, jako ona. Mé pocity umlčeny, jako byla její krásná ústa. Že je uzavřu, znemožním jim ovlivnit mou mysl, uschovám v prázdném místě, kde kdysi bývalo mé srdce a počkám, až si je kolemjdoucí čas odnese s sebou.

V ten den, kdy jsem zradil svou oběť poprvé, jsem se zaprodal. Své práci jsem věnoval celý svůj život. Svou duši, psychiku. Jestli dělají člověkem člověka emoce, pocit sounáležitosti, společenskost a láska… byl jsem pravým opakem toho stvoření.

Kate. Tak se má předposlední oběť jmenovala. Ještě jsem si jí pamatoval… dřív jsem dokázal vyjmenovat všechny své oběti. Později jsem si pamatoval alespoň ty, kteří byli odsouzeni na smrt. Pak jsem si vzpomněl už jen na jejich počet… a nakonec nezůstalo nic. Nic než prázdno a ticho. Ale Kate jsem si ještě pamatoval. Byla to energická tygřice, jak by řekl Hidan… veselá, krásná, mladá, plná života. Byla taková, i když jako malá přišla o rodiče a bratra. Zemřeli na infekční chorobu, tam kde tenkrát bydleli, na ní nebyli k sehnání léky. Kate se přišla do Evropy jako šestnáctiletá dívenka spolu s ostatními imigranty a zapojila se do záchranného programu starající se o děti na ulicích. Dělala pro druhé, co mohla. Rozdala by se, kdyby to dokázala a nikdy neztratila radost a optimismus k životu. Byla to neskutečně silná osobnost. Vybrala si jí jistá společnost, která ji potřebovala jako živou bombu. Měla se stát letuškou a v jednom osobním letadle na svém těle odpálit výbušninu, která zabije ji i další pasažéry na palubě.

Netušil jsem, kdo si ji najal a proč to dělají, jen jsem věděl, že zabíjet lidi nikdy nechtěla. Celý život dělala pravý opak… byla to předposlední zakázka, po ní dostal Akiru a teď Sasukeho… takže by ještě mohla být… nebyl jsem si jistý, jestli jí chci znovu vidět, ale z nepochopitelných důvodů jsem to najednou potřeboval… proces, kdy obětem zamotám hlavu a odlákám je od veřejnosti je jen malá část celého procesu. Měsíce totiž potom stráví u našich Cvičitelů. Vymývači mozků… tak se jim říká hanlivě, ale vystihuje to náplň jejich práce mnohem lépe, než Cvičitelé.

Ani jsem si pořádně neuvědomoval, že si beru klíče a opět svůj dům na předměstí opouštěl. Měl jsem spoustu času… možná bych se tam mohl zajít podívat. Chodit za NIMI nebyl dobrý nápad, ale já nedělal dobré věci…

*****

"CO tu děláš…" Nebyla to otázka. Do jejího hlasu se vrylo tiché varování. Založila si ruce pod prsy a s přivřenýma očima se na mě zadívala. Nesnášel jsem to, vždycky jsem měl pocit, že mi vidí až do žaludku.

"Nemůžu tu snad být?" Ani jsem se nesnažil znít nenuceně, nic by mi to nebylo platné.

"Zničí tě to."

"Co?"

"Ty sám." Nadechl jsem se a změřil si ženu od hlavy k patě. Konan, naše vrchní Cvičitelka, měla modré kratší vlasy, plnější postavu a oblečena byla v dobře padnoucí černé šaty. Ačkoliv měla dary přírody, kterými by se na svém mladém těle mohla chlubit, měla na sobě spíš střídmější styl, šaty ji sahaly pod kolena, výstřih byl jen nepatrný… róba jí dobře padla a zároveň nebyla příliš upnutá. Měla pravdu, člověk se dokáže zničit sám tím, že dá příležitost ostatním.

"Ty bys mi mohla pomoct?" Zasmála se, krátce, odměřeně a přesto pobaveně.

"Ach Itachi. Já lidi neskládám… já je rozkládám," usmála se na mě tak podmanivým způsobem, jakým to uměla jen ona.

"Nehledě na to, že ty bys byl hodně složitá mozaika."

"Snažíš se mi říct, že hledáním ztracených střípků se dohromady nedám…" Přikývla. Tušil jsem, že ví moc dobře, že jsem sem nepřišel kvůli radě.

"Jak to víš?"

"Všichni muži jsou stejní, můj mladý Herče. Přišels za jednou ze tvých obětí."

"Ano."

"Nebude se ti líbit to, co uvidíš."

"Já vím."

"Možná budeš mít nutkání ji litovat."

"Já vím."

"Dělej jak myslíš," přikývla pak klidně Konan a jasně mi dala najevo, že debatu ukončila. Otočil jsem se a aniž bych se ohlédl, vydal jsem se dlouhou chodbou do jedné z místností.

Našel jsem si patřičný číselný kód, který označoval jen datum, kdy byla oběť zpacifikována. Kate jsem k řece odvedl před šesti měsíci… hodnou chvíli mi trvalo, než jsem našel odpovídající dveře. Zaklepal jsem a ve dveřích se vzápětí objevila hlava našeho cvičitele. Měl delší světlé vlasy, které mu skrývaly jedno oko… proč naši cvokaři musí být takoví vyšinutci…? Ostatně, to já byl taky.

"Deidaro…"

"Co ty tu děláš?" Jako bych to už někde slyšel.

"Chci vidět Kate… " Blonďák otevřel dveře úplně a zády se opřel o rám.

"Víš přece, že její klient si jí přeje jako sebevražednou atentátnici."

"Nemusíš mi to připomínat… jak to jde?" Obdařil mě zářivým úsměvem.

"Jsem s ní skoro hotov."

"Můžu jí vidět?" Deidara se pousmál a s pobaveným výrazem sklonil hlavu tak, že se téměř bradou opřel o svůj hrudník. Zaslechl jsem jenom tichý, hrdelní smích. Pak ke mně znovu zvedl tvář.

"Nevěříš mi." Nemělo smysl zapírat.

"Ne, nevěřím. Ona… vždycky byla tak… plná energie. Nezkrotná, divoká a veselá." Jeho ledové oči se vpily do mých. Ucukl jsem, jako by mi dal elektrický šok. Ten pohled mrazil.

"Všichni jsou jen lidé. Všichni jsou zranitelní. Všichni se dají zlomit. Nenuť mě tě o tom přesvědčovat." Semkl jsem rty.

"Neodradíš mě, chci ji vidět." Znovu se mé umíněnosti zasmál, tak chápavě… jako by se matka smála ne příliš zdařilému vtipu svého milovaného synáčka.

"No tak pojď, umíněnče." Obdařil mě ještě jedním pohrdavým a nadřazeným úsměvem, než se odrazil ode dveří, otočil se ke mně zády a vešel do místnosti. Následoval jsem ho. Vypadalo to jako obyčejný byt, jen tu nebyla okna. Následoval jsem Deidaru přes dva pokoje, až jsme se zastavili na prahu třetího… byla tam, seděla na pohovce a její oči… její krásné, hluboké oči… se prázdně dívaly na zeď před sebou. Na blonďákovo vyzívavé pohození hlavou směrem k ní jsem se snažil nereagovat. Nechal jsem ho za sebou a vkročil do pokoje.

"Kate…?" Otočila se na mě, její tvář byla jako z kamene. Ale byla pořád stejně půvabná.

"Herče." Oplatila mi chladně a mě se na sekundu udělalo špatně od žaludku. Před očima jsem měl ty krásné chvíle… když jsem ji učil plavat v nedalekém jezeře, když mi pomáhala s večeří… nemiloval jsem ji, ale teď jsem viděl prázdnou schránku. Nic v ní nebylo… ani stopa po té odbojné malé dračici, co se prala s nepřízní života s takovou vervou, že si vysloužila můj obdiv.

"Řekni našemu Herci, co si přeješ nejvíc, beruško," ozval se mi za ramenem ten dokonale ovládaný hlas Cvičitele. Náhle Kate jako by ožila. Položila si energicky ruce na stehna a na oba muže se ctižádostivě zadívala.

"No, já… já budu nástrojem společnosti. Nástrojem dobra, chápeš? V každém člověku je zlo a já ho mohu smazat. I já ho v sobě mám, ale zmizí spolu se mnou. Celý svět o tom bude mluvit!" Náhle jako by se rozohnila, mluvila zaníceně a s pro mě nepochopitelným nadšením pro věc.

"Udělám konečně správnou věc. Ti lidé mi otevřeli oči, v tom letadle zabiji zlo, i to co mám v sobě. A za to všechno," její rtíky se vděčně zvlnily do roztomilého úsměvu. "za to všechno vděčím vám a… a tobě. Děkuji ti…" Otočil jsem se, s pohledem upřeným na zem se protáhl kolem Deidary a když jsem spěšným krokem odcházel ke dveřím, div že jsem se nerozběhl. Ještě jsem slyšel, jak ji Deidara za pronesenou řeč chválí a mě omlouvá, ale já to slyšet nechtěl… dělalo se mi špatně, žaludek jsem měl jako na vodě. Kdyby tu někdo poblíž byli toalety, rozhodně bych tam zamířil, takhle jsem ale jenom za běhu sebral bundu, kterou jsem nechal v první místnosti viset. Konan jsem tam naštěstí nepotkal. Šel jsem rychle, spěšně. Když jsem ušel asi dva kilometry, zarazil jsem se. Vůbec jsem nevěděl, kam jdu a uvědomil si, že ani nevím, kam bych jít měl. Možná bych se měl vyspat… ano, to je ono. Do osmi se musím ještě pořádně vyspat. Mířil jsem domů a snažil se nemyslet na nic. Na Kate, Deidaru, Tsunade… Sasukeho. Myslel jsem jen na své prášky na spaní. Kam jsem je jen dal…? Nenechal jsem je na stole…? Ne! Budou na nočním stolku. Určitě. Musím si je vzít, klidně dva, tři. Potřebuji spát, jenom spát. Na nic nemyslet. Na nic…

---

V příští kapitole:

"Měl bys toho všeho nechat…. měl bys utíkat…"

"… žárlím… a když žárlím Itachi, umírají lidé… nebo to odnáší jeden. Toho to ale potom bolí…"

"… přestaň s tím, rozloží tě to… zničí. Už nikdy…"

"Jeden by si přál vzít nůž, čepel přiložit k zápěstí a přitlačit…"

"Víc než jeden před tebou to i udělali."