Nature of evil 3/3

Shira-chan se dokopala k tomu dopsat další nedokončenou povídku! *davy jásají*

Jelikož mám za sebou psaní velké a malé seminární práce, shánění jejich tisku a vazby, z části též i období testů (neboť učitelé se musí domluvit na to, aby všechny písemky daly do termínů nesnesitelně blízko sebe a jak probereme jednu látku, hned z ní píšeme), tak jsem si udělala čas na dodělání alespoň téhle.

Dnešní díl je o něco delší než dva předchozí, potřebovala jsem to zkrátka všechno uzavřít a to je příběh ještě značně osekaný a ochuzený. Ten pocit, když už máte konec, ale mezeru mezi ním a tím, kde právě jste, nevíte jak vyplnit. Snad jsem ho nějak zvládla a bude to stát za to. Když budete hodní, brzy přibydou i další tohoto žánru a příští víkend čekejte Carnival.

---

Celý týden vše probíhalo jako běžně. Tedy ne úplně. Sasuke byl zamlklý, moc toho nesnědl a v noci se často budil, aby pak jako náměsíčný chodil po domě. Párkrát ho musel Itachi s rodiči hledat venku, ale pravidlem bylo náměsíčného nevzbudit, mohlo by to mít psychické následky. Sám proto kvůli tomu moc nenaspal a musel svého brášku hlídat, kdy zase co vyvede. Nelíbil se mu ten pocit, který z toho všeho měl. K tomu se neustále zastavovaly hodiny, žárovky praskaly a když se Sasuke převlékal do pyžama, zahlédl na jeho těle čerstvé modřiny, zejména kolem kotníků, zápěstí a na krku. Nedalo se to přikládat nějakým rvačkám ve škole, Sasuke byl sice urážlivé, tvrdohlavé a neústupné dítko, ale nepral se. Ale něco se odrazilo na jeho známkách, značně se zhoršil a tak míval často tresty od rodičů v podobě zakázané televize, jít spát bez večeře a podobně. Itachi se docela divil, že Sasuke neodmlouval. Obvykle ječel, ubližoval si a tropil scény, dokud nedostal pár přes zadek. Teď sotva promluvil pár slov a snášel své tresty. Něco tu nesedělo.

Jednoho večera se Itachi vracel posledním autobusem domů. Za dobu, co se přistěhovali, si stihl najít pár přátel a jelikož už byl dost starý, mohl s nimi trávit večery ve městě. Jedinou nevýhodou byla doprava, autobus jezdil značně nepravidelně a třeba jen dvakrát denně, proto museli do školy se Sasukem ráno jezdit s rodiči, což ještě přispívalo ke všeobecnému rannímu ruchu, jak už to tak bývá v rodinách s dětmi. Autobusová zastávka navíc byla na neudržované silnici, cestou to drncalo, div si Itachi nevyrazil zuby nebo neudělal hlavou díru do stropu. Nejhorší pocit to byl, když vystoupil a svět se s ním točil a vibroval, musel vždy pár minut počkat, až to ustane. Jako suchozemská nemoc.

Před ním se rozprostíral les. Temný a bezútěšný, mrazilo z něj. Mezi stromy se občas něco mihlo, zafoukal vítr, který rozkýval větve. Tenhle les obklopoval celý jejich pozemek. Ale Itachi se nebál, ve dne tu vlastně bylo docela příjemně, když svítilo slunce a ve vzduchu cítil vodu z nedalekého jezera, všechna ta zeleň působila harmonicky. Jen... ode dne, kdy zmizel Kirin a už se neobjevil, neměl nejlepší pocit. Když šel po pěšině, pod podrážkami bot mu vrzaly kamínky, občas lupla větvička. Až se téměř bál narušit ticho nočního lesa jen svou přítomností. Ozvalo se zašustění a větev smrku vpravo se zakývala. Zahoukání sovy. Vzpomněl si na ten zážitek ve sklepě. Ještě teď viděl ty krví podlité oči, jak se tělo houpalo na trámu, drápy se k němu vztahovaly, špičaté zuby se už už chtěly zakousnout... Tep se mu zrychlil na dvojnásobek, najednou mu bylo na omdlení. Musel to ze sebe nějak dostat. A tak se rozběhl. Nehleděl na větvičky, které ho šlehaly do obličeje. Mezi stromy se vinuly provazce mlhy, jako kouř z cigarety, nenápadný a přeci smrtící. Ochladilo se. Za sebou slyšel něčí kroky, taky běžely. Ale když zastavil, také ustaly. Jen koutkem oka zahlédl za sebou pohyb, nedokázal se ohlédnout. Měl strach z toho, co by tam uviděl. Něco se mu omotalo kolem nohy a pevně ji sevřelo, slyšel zvuk trhané látky. Málem vyjekl, ale když se podíval blíž, byl to jen šlahoun nějakého keře, nejspíš ostružiník. Na ruku mu káplo něco studeného. Podíval se. Jediná čirá kapička. Vzhlédl, ale skrze tmu v listoví nic nespatřil. Nejspíš jen sražená rosa, z té mlhy tady by se ani nedivil. Byla to přeci kondenzovaná voda. Zavrtěl nad tím hlavou a párkrát se zhluboka nadechl. Klid, Itachi. Kolik ti je, proboha?

Uslyšel vedle sebe smích. Dětské chichotání. Ale ne veselé ani hravé, nýbrž zlomyslné. Byl by přísahal, že se v mlze mihlo něco bílého, jako noční košilka. Zpěv. Něčí dech na zátylku. V tu chvíli u něj převládl jediný instinkt: utíkej! A tak i udělal. Nedbal na píchání v plicích, přeskakoval klády i louže, snažil se ani jednou neuklouznout.

,,Sasuke...andílku, kampak jdeš? Co chceš dělat? Hrát si?"

Ne! Jen ho šálil sluch. Iluze, nic víc. Nezastavoval, ani když slyšel ten šepot a jméno svého malého brášky.

Les se před ním rozestoupil v mýtinu. Náhle, jako řeka, která ústí do moře. Vypadl z té tmy do trávy pokryté rosou a klesl na kolena. Měl skoro chuť líbat zem, svalit se na ni a rochnit se v té hlíně, cítit na kůži studené kapičky, které by uklidňovaly jeho během zřícené tělo. Tak lehký mu náhle vzduch připadal, o dost snadněji se dýchalo. A ten svíravý pocit zmizel. Musí o tom říct rodičům, ať si ho třeba pokládají za blázna. Tady se neděje nic normálního.

Došel na verandu a co nejtišeji odemkl. V předsíni si odložil tašku, zul boty a sundal kabát i mikinu. Bačkory nechal tak jak jsou, taková zima nebyla, aby nastydl od nohou, rodiče beztak spí a i bez nich se uměl chovat tiše. Připadal si jako špion, takhle se plížit do vlastního pokoje, aby nikoho nevzbudil a nemusel čelit otázkám, kde byl tak dlouho a proč nezavolal. To byl taky problém, najít tu signál. Občas musel vzít mobil, držet ho nad hlavou a jít na kopec. Připadal si u toho jako pitomec. Jako děti, co hned po příchodu do kavárny jdou najít wi-fi bez hesla. Musel se tomu v duchu usmát. Unaveně zaplul do postele, ani se nepřevlékal, neměl na to energii. Přetáhl si deku přes hlavu a zavřel oči. Ještě že je víkend.

Jenže usnout nemohl ani za všechno zlato světa. Neustále se se zavřenýma očima obracel, snažil se dělat, že ve tmě něco je a když otevře oči, tak ho to sežere, ale ty představy nejspíš jen pomáhaly spánku se od něj držet co nejdál. Měl by si vzít prášek na spaní. A to jim obvykle moc neholdoval, věřil, že tělo je chrám a nemá se ničit něčím takovým jako je farmacie a "éčka", když může prášky nahradit přírodou. Třeba se zajít napít sklenice vody nebo počítat ovečky. Přejel si rukou přes obličej a povzdechl si do ticha pokoje. Otočil se čelem ke dveřím a v duchu už seděl, aby si seběhl dolů do kuchyně pro tu vodu. Spustit nohy na zem, aby ho zábla chodidla a tiše sykat při každém kroku, jak to studilo. Otevřel oči, ale až se lekl toho, co spatřil.

Dveře do pokoje byly otevřené a v nich stál jeho bráška v bledě modrém pyžamu s medvídky, jednoho plyšového měl i v ruce. S vypadlým očkem a několika záplatami, i tak místy vypadávala vata, ale Sasuke ho prostě nenechal nikdy vyhodit, pokaždé ho vytáhl z koše a schoval mezi ostatní hračky. Měl skloněnou hlavu, oči mu zakrývaly pramínky tmavých vlasů, takže nebylo vidět, jestli je má zavřené nebo ne. Itachi se na nic neptal, jestli je zase náměsíčný nebo ho jen vzbudilo, jak přišel pozdě v noci. Vstal a přešel k němu. Všiml si, že má Sasuke druhou ruku celou dobu za zády. Do chodby dopadalo skrze žaluzie měsíční světlo a odráželo se na podlaze. Kromě lesku linolea tak byly vidět nepravidelné drobné i větší kapky něčeho tmavého, které se táhly v cestičce za Sasukem. ,,Sasu, co se stalo?" zeptal se tiše Itachi. ,,Neřízl jsi se někde? Ukaž, zašijeme to." Vzal brášku za rameno, ale s tím to ani nehnulo. Medvídek spadl na zem, když Itachiho odstrčil takovou silou, že by mu mohl závidět i dospělý člověk. Starší udělal bezděčně několik kroků vzad. Pak Sasuke odhalil, co skrýval za zády. Něco letělo vzduchem a dopadlo to před něj na ztěžka zem, kutálelo se to jako míč. Světlo dopadlo na podlahu. Byla to lidská hlava. A ne jen tak ledajaká. Byla to hlava jejich matky Mikoto. Oči otevřené v předsmrtné hrůze a ústa pootevřená v němém výkřiku. Dlouhé černé vlasy slepené krví. Itachimu za letu dopadlo na tvář několik kapek krve. Pod nohama se mu tvořila louže. Nikdy by nedokázal vyjádřit, co cítil. Hrůzu? Ne, to bylo slabé slovo. Přál si probudit se z toho zlého snu, obejmout svého brášku... Sasuke... Pomalu přesunul pohled na dětskou postavičku ve dveřích. ,,Bráško..." zašeptal šokovaně. V očích ho něco pálilo, hrdlo se mu svíralo. Věděl, že nemá daleko k pláči. Zatraceně, byl tak slabý! Ale copak to šlo? Neuměl si vysvětlit, co se stalo. Udělal několik kroků k němu, opatrně zvedl prsty a dotkl se ho na tváři. Byla křídově bílá, zářila proti tmě jako ovál. A studená. Měl pocit, jako kdyby se dotkl zábradlí v zimě a málem na něm nechal i kousky kůže z prstů.

Sasuke zvedl hlavu tak pomalu a trhaně, jako ve zpomaleném filmu. Tak robotickým či loutkářským způsobem, až se bylo čemu divit, že nevrzala nějaká kolečka. Teprve pak bylo vidět, že má oči zářivě žluté na pozadí černého bělma. Itachimu se u úst srážel vzduch, na oknech se počala tvořit jinovatka v podobě nádherných ledových květinových vzorů.

,,Tak křehké a přeci silné tělíčko."

Ten hlas se Itachimu zařezával do těla jako struny. Neunikl mu pach síry a shnilého masa. ,,Kdo jsi a co si s ním provedl? Zabil jsi naše rodiče!"

,,Ale klid, bráško." Úsměv odhalil nebezpečně vyhlížející tesáky a dlouhý rozeklaný jazyk. Pak udělala bytost s tělem Sasukeho, protože Itachi o něm prostě odmítl uvažovat jako o svém malém bráškovi teď, když se děla tahle parodie na člověka, jediný prudký pohyb, který Itachiho katapultoval směrem ke zdi až do ní bolestivě narazil zády. Snad jen díky své přirozeně klidné povaze a schopnosti udržet si chladnou hlavu i za krizových situací ještě nevyběhl s křikem ven, aby zavolal policii. Začínala v něm rašit bolest ze ztráty rodičů, i když v hloubi duše stále ještě věřil, že je tohle jen sen a ráno se probudí, Mikoto bude dělat snídani, otec si číst noviny a půjdou si ven hrát. ,,Sasuke, vzpamatuj se!" snažil se, aby ten démon zmizel a převládla ta část jeho milovaného sourozence. ,,To ho necháš jen tak vyhrát?"

Avšak slova měla stejný účinek jako plácačka na mouchy na dinosaura. Strhl se mezi nimi boj. Sasuke měl sílu dospělého člověka a ačkoliv se Itachi snažil, schytal od něj pár ran. Nahrával tomu i fakt, že zkrátka nemohl svého brášku udeřit. Nikdy. Když se mu konečně povedlo dostat se z jeho spárů, vyběhl z pokoje po schodech dolů. Koutkem oka si všiml, že démon se na prahu odrazil a ručkoval po zdech a stropu jako nějaký pavouk. Měl i takové pohyby. Itachi měl pocit, že mu srdce vyskočí z krku a bude ho muset vyplivnout. Třásl se, pot mu stékal po zádech. A k tomu to zoufalství, které jej nutilo skrýt se do rohu a kňučet. Takhle se normálně nechoval. On byl ten chladný Uchiha, ksakru. Pošpiní čest svého rodu. Památku rodičů a možná i... Ne! Sasukeho nezabije, ani kdyby musel sám zemřít. Když upadl na schodech, stáhl s sebou i něco ze skříňky na botníku. Neviděl, co to je, jen že je to pevné a podlouhlé. A když Sasuke seskočil ze stropu přímo na něj, musel to udělat. Ohnal se tím předmětem po tom nevinném dítěti a praštil ho do spánku. Sasuke odletěl dobrý kus stranou a ležel na zemi. Nehýbal se. To ani Itachi ne. V šoku ležel na zemi, hrudník se mu rychle zdvihal a před očima měl chvílemi tmu. Musel jednat rychle. Otočil hlavu na stranu. Snad mu nic nebylo. Neodpustil by si to. Už tak se proklínal, že na něj byť jen vztáhl ruku. Zapřel se o zem a po čtyřech se k němu doplazil. Hmatem zkontroloval pulz. Byl slabý. Honem, Itachi, vzpomínej! Četl sice nějaké knihy o satanismu a podobných věcech, ale právě v posledních týdnech tomu věnoval raději více času.

Vzal Sasukeho do náručí a odnesl do svého pokoje. Tam to bude nejlepší. Pohledem při tom ani nezavadil o ložnici rodičů. Neunesl by to. I tak mu připadalo, že viděl zpod dveří vytékat zvětšující se louži krve. Připoutal brášku k posteli tím nejpevnějším lanem, co po domě našel, i když pochyboval, že to bude stačit. Víc neměl. S uzly si nějak poradil. Ještě pár příprav a nakonec seděl u něj a čekal, až se probere. To netrvalo příliš dlouho.

Na krátkou chvíli se v Itachim zableskla naděje, když se Sasukeho víčka zachvěla, jako se probouzel každé ráno, tak sladce, ale celkový dojem zkazily žluté zorničky. Itachi nic neřekl, vstal a přešel k oknu. Předtím tu zapálil vonné tyčinky a také vytáhl pár křížků a dalších náboženských předmětů, které si Mikoto schovávala ještě z doby, než se odstěhovali, a jenž démoni z pekel nenáviděli.

,,Itachi..." ozvalo se vzlyknutí z postele, až ve starším zatrnulo. Znělo to tak plačtivě. Ale nepohlédl na něj. Věděl, jak umějí lidé manipulovat a jestli byli démoni ještě horší, tak by měli být schopní všeho.

,,Proč mi to děláš, bráško? Rozvaž mě, prosím," pokračoval ten hlásek, z něhož se trhalo srdce. Opravdu v jednu chvíli Itachi bojoval s chutí mu vyhovět, ale to by se taky nemusel dožít příštích pěti vteřin, podle toho, co viděl. A ztratil by tak šanci na záchranu Sasukeho. Světla svého života. Šeptal si verše z Bible a pronášel je nad vodou. Neměl ponětí o tom, jak to dělají kněží a ani nakolik je to účinné, ale teď neměl čas volat do Vatikánu nebo tak něco. Co by asi řekl? Mého brášku posedl démon, zabil rodiče ve spánku a žijeme v prokletém domě? Už viděl ty titulky v novinách. Sjely by se sem davy lovců záhad a duchů z celého světa, aby si Sasukeho prohlížely jeho zvíře v zoologické zahradě. Nikdy neholdoval podobným křesťanským a vůbec náboženským věcem, nevěděl, co dělat, jen improvizoval. Na filmy tohoto typu nekoukal.

Skutečně se dětský hlásek podbarvil něčím jiným. Jakoby syčením. A smíchem. Hysterickým. Itachi neplýtval slovy. Teď se nesmělo nic pokazit.

,,Myslíš si, že mě vyženeš? Pošetilý lidský červe."

Itachi popadl křížek a bleskově byl u postele, přitiskl kousek kovu Sasukemu na čelo. Pokojem se rozezněl nepředstavitelný jekot, který bodal do uší. Kůže se škvařila, pach spáleniny visel ve vzduchu. Ale Itachi nepolevoval. Tlačil na kov víc a víc. Žlutá postupně mizela měnila se v černou. Odříkával při tom verše z Písma. Sasuke se zmítal v poutech, postel vrzala a úpěla, div se nepropadli podlahou. Už měl skoro vyhráno.

,,Ne!"

Nějaká tlaková vlna odhodila Itachiho přes pelest postele, praštil se do hlavy tak silně, že na rtech ucítil krev, která mu tekla z nosu, za letu udělal přemet hodný kaskadéra. Dřevo definitivně povolilo, lana se zpřetrhala a Sasuke opět skončil na stropě, přitisknutý jako žába. Na čele měl vypálený kus masa ve tvaru křížku. Syčel a cenil zuby. ,,Já jsem ďábel. Padlý. Nezbavíš se mě tak snadno!" Drápy vytrhly kus sádrokartonu. Další skok. Itachi se odvalil na stranu, kolem tváře mu prosvištěl závan vzduchu, jak jen o zlomek vteřiny později se drápy zasekly do parket a prořízly ho jako nůž kostku másla. Vyškrábal se na nohy a uhnul před pár dalšími výpady, než za zády narazil na zábranu. Zeď. Byl ve slepé uličce. A najednou... mu to došlo. Znehybněl a uvolnil se. Nebál se smrti. Neublíží Sasukemu. Musel ho chránit, za každou cenu. Selhal. Zaslouží si zemřít jeho rukou, třeba si pak démon vybere jeho duši a tu dětskou nechá být. Sasuke stráví zbytek života sám, bez rodiny, stane se z něj zločinec, co zradí vlastní přátele, pokusí se zabít dívku, kterou bude milovat, obrátí se i proti svým učitelům... Stál, nastavil krk a zavřel oči. Promiň, bráško. Nakonec nebudu moct dodržet slib. Nebudeme si hrát. Už není žádné "příště". Budu tě milovat, ať se rozhodneš jakkoliv. S těmi myšlenkami očekával poslední vteřiny svého života.

Jenže nic.

Drápy se zastavily pouhých pár milimetrů od jeho krku. Itachi pomalu otevřel oči. Sasuke se třásl. V jeho očích se rychle měnila žlutá a černá. ,,Ne..." Drápy i zuby zmizely, chytil se za hlavu a klesl na kolena. Syčelo to, pára zaplavila pokoj. Jako když se vaří voda na těstoviny. Po tvářích mu stékaly slzy, zoufale štkal a zajíkal se.

,,Sasuke..." odvážil se starší zašeptat a v té chvíli jeho mladší bráška ztuhl. Vzhlédl k němu uslzenýma očima. ,,Vyhrál jsem, že jo?" Usmál se Sasuke a pak omdlel.

***

Seděl v pokoji v houpacím křesle. Přes nohy deku, sešitou z několika barevných dílů. Pohupoval se dopředu a dozadu, jen toho plyšového medvídka si držel.

,,Sasu?" Klepání na dveře značilo příchod jeho staršího bratra. Sasuke znaveně vzhlédl a pousmál se. ,,Promiň, nemůžu spát."

Ale Itachi věděl, co je za tím. Kromě nočních můr. Od toho dne si ten temný kousek v něm bral jeho sílu. Chřadl mu před očima jako květina, které se sice dostává potřebné vláhy, ale něco s ní není v pořádku uvnitř. Viděl duchy, cítil jejich přítomnost, slyšel hlasy... křik a pláč... krev, spousta krve... tolik životů... To, co by normálního člověka nepochybně dávno připravilo o rozum, teď jeho brášku postupně připravovalo o životní sílu. A Itachi měl doopravdy strach. Aby se jednoho dne neprobudil sám v posteli, Sasuke by ležel v krvi na zemi s otevřenými žilami a prázdnýma očima vytřeštěnýma před sebe. Proto tu byl. Aby ho chránil. Před světem i sebou samým. Itachi si před něj klekl, vzal jeho ruce do svých a položil mu hlavu na klín. Hned na to ucítil jeho ruku ve vlasech, tak něžný a opatrný dotek. ,,Věříš mi?" zeptal se Itachi šeptem.

,,Ne. A stejně s tebou dělám tuhle pošahanou práci." Zněl naprosto vážně, ale pak se tiše zasmál. ,,Samozřejmě. A vždycky budu."

,,Slib mi něco, ano?" Vzhlédl k němu a vyhledal jeho oči.

,,Cokoliv, Itachi."

,,Neodcházej mi. Ať se stane cokoliv. Nesmíš mě tu nechat."

,,Ani za nic, ty šmejde!" Odhodil démona od sebe co největší silou a hned se na něj vrhl. Černou, kterou Itachi vždy tak miloval, nahradila žlutá. Nebo se mu to jen zdálo v tom odlesku světla z chodby? Jenže to, co teď sledoval, byl souboj dvou příšer. Sasuke držel démonku pod krkem a mlátil jí hlavou o zem, ta kopala nohama a snažila se ho ze sebe setřást. ,,Pohni, neudržím ji tak dlouho!"

Itachi se hned vzpamatoval z pohledu na krev kolem. Byla jeho, určitě. Ne, tohle dělali už tolikrát. Kývl a pokračoval v rituálu, při tom i on přidržoval démonku na zemi a odříkával příslušná slova. Svíjela se, ječela, nadávala, ale temný oblak z jejího těla pomalu stoupal nahoru ke stropu mezi trámy.

Ve chvíli, kdy tělo znehybnělo, Sasuke zasyčel: ,,Je můj, rozumíš tomu?"

Ne, nebyl to jeho hlas. Itachi věděl, že je něco špatně, když se démonka už nehýbala a vůbec nevykazovala známky života a přesto ji Sasuke nepřestával mlátit. Vzal ho pod rameny a táhl za sebou, nebral ohledy na to, jak jeho bráška kopal a vzpouzel se a nadával. Nesměl dopustit, aby ho to zase chytlo. Neměl ho brát s sebou. Pokaždé se bál, že je to naposledy, kdy... Tak jinak. Nadechl se a uštědřil mu ránu do zátylku s tichým "odpusť". Sasuke se zachvěl a zvláčněl jako hadrová panenka. Teprve když se Itachi ujistil, že je čistý vzduch, dovolil si oddechnout. Zkontroloval ženin tep a životní funkce. S bráškou na zádech vyšel do schodů a otevřel dveře, oznámil, že je vše v pořádku a mávnutím ruky odmítl jakoukoliv pomoc. Jen Sasukeho posadil na schody a opřel o zeď, šel si ještě pro kufřík a jal se mu ošetřit všechny rány, i ten nejmenší škrábanec, který našel.

Sasuke se probral až v autě. Byl opřený o studené okýnko, to už mělo kolečko sraženého vzduchu. Zamrkal, zívl a protáhl se.

,,Jednou mě ty tvoje nápady přivedou do hrobu."

,,C-Co?" Líně se podíval na místo řidiče vedle sebe. ,,Co se zase stalo?"

,,Ale nic." Itachi si povzdechl. Tohle před ním tajil. Nemohl Sasukemu říct, jak často byl mimo sebe. Nestávalo se to tak často, ale v poslední době... víc. ,,Prospi se. Neboj, nemocnice tě nečeká ani z dálky."

,,Hmm... Kam jedeme?" Dal ruku na jeho, která právě byla na řadící páce. Itachi sebou lehce škubl a zadíval se na něj s přivřenýma očima, ale nesetřásl ji. ,,Uvidíš."

,,Fájn." Sasuke posmutněl a nasadil psí oči. Smířil se s tím, že dostávat tajemství z jeho bratra je asi stejně lehké jako najít v každém mobilu na světě těch několik gramů zlata a pak z toho udělat zlaté cihly.

Za pár hodin dojeli na místo. Posledních pár kilometrů měl Sasuke zavázané oči, aby neviděl, kam vlastně jednou, i když s jeho šestým smyslem to stejně muselo být víc než jednoduché, ale byla to taková spíše formalita. Nechal se vést po nějaké cestě, hned jak Itachi zamkl auto, občas škobrtl o nějaký ten kámen či co. Nakonec však stanuli na místě.

Byla to obyčejná mýtina uprostřed lesa, jen jediný strom tam teď stál. A pod ním náhrobní deska se zlatým písmem. Fugaku a Mikoto Uchiha. A to osudové datum před lety.

Společně udělali ještě pár kroků a mlčky hleděli na chladný kus kamene, který pro ně představoval tolik. Vzpomínky, ať už šťastné nebo smutné. Hrůzy. Sasuke se tehdy probral až když ho Itachi právě takhle odvezl. Utekli od svého předchozího života a vedli svůj vlastní. Itachi mu řekl o rodičích a že je někdo zavraždil, ale na pravdu si netroufl. I když tušil, že Sasuke něco málo ví. Ze svých vzpomínek, které ho pronásledovaly každé noci, kdy se s křikem probouzel a až do rána zíral do tmy.

Itachi si klekl na zem a zapálil malou čajovou svíčku. Sklonil hlavu a dotkl se kamene, bříšky prstů obkreslil nápis. ,,Mami, tati... Stýská se nám po vás, strašně moc." Vzhlédl k Sasukemu, setkali se pohledem. Vzal ho za ruku a pevně ji stiskl. ,,Máme se dobře. Sasuke pořád zlobí, ale už je z něj skoro dospělý, věřili byste tomu?" Pousmál se. Světlo svíčky se staršímu odrazilo v očích a vytvářelo na jeho tváři stíny.

,,Ale my to zvládneme," dodal Sasuke, taky si klekl a opřel se mu hlavou o rameno. ,,Spolu. Jako vždycky." Pohlédli na sebe s něžnými úsměvy, vstali a rozloučili se s kamenem a tímto místem. ,,Dívejte se na nás." Zvedli spojené ruce nad hlavu. Plamen svíčky se zachvěl ve večerním vánku, ale nezhasl. A oni věděli, že je jejich rodiče slyší.

,,Mám tě rád, víš to?" řekl Sasuke po cestě, už samozřejmě bez zavázaných očí.

Itachi zpozorněl. ,,Tak co po mně chceš tentokrát? Lízátko nebo bonbón? Posledně to bylo, abych se ve dvě ráno sebral a došel pro flašku rumu s colou a cestou ještě vzal jahody."

,,Já?" Ukázal Sasuke nevinně na sebe. ,,Nic." Usmál se jako andílek.

Itachi se zasmál a zavrtěl nad tím hlavou. ,,Taky tě mám rád, Sasu." Zastavil a vtiskl mu polibek na čelo. ,,Ale stejně budu cestou zpátky řídit já." Šťouchl ho dvěma prsty do čela. Sasuke zastavil, až se Itachi bál, že to přehnal, ale ušel ještě pár kroků a než se stačil otočit, trefila ho do hlavy borová šiška, aby vzápětí odletěla na stranu jako tenisový míček. ,,To znamená válku," pravil starší nebezpečně tiše a za chvíli už les ožil jejich smíchem.

-THE END-