Divided VII. - Svět pod tím naším

Úplně bych zapomněla zmínit důležitou věc, že tato povídka je vlastně songfic. Dle komentářů na YouTube nejsem jediná, kdo si myslí, že Simon Curtis píše písničky s yaoi tématikou. Třeba taková Diablo je úplná Shizaya. A Super psycho love se hodí snad na všechno. A co že mě k němu přivedlo? Jisté Ai no Kusabi AMV. Hmm... tolik odkazů do jednoho článku jsem ještě nedala. Banzai!

Dneska se dozvíme, co dalšího ještě Sasuke vyvede. Aneb zakázané ovoce chutná nejlíp. A o yaoi to platí dvojnásob. Navíc si předznamenáme nástup jedné z nejpopulárnějších postav tohoto žánru.

---

Celé odpoledne bylo v paláci s Mazlíčky ticho a klid. Císař tu teď nebyl a tak tu panovala i uvolněná atmosféra. Ulice ve městě jako by zmlkly... všichni se účastnili her. Po chodbách postávali otroci a živě, klidině spolu konverzovali. Na jedno partu připadli jen dva strážci, což byla oproti době, kdy tu byl i císař, obrovská změna. Teď se dokonce sem tam ozval i upřímný smích... Vládce se měl vracet až kolem rána, hry a masakr měly trvat i přes noc a celou tu dobu do svého paláce nevkročí.

Sasuke nepřítomně bloumal po chodbách a přemýšlel o událostech začátku dne. Bylo toho hodně. Musel vyčkávat a do detailů vymyslet plán. Na večer se rozhodl k radikálnímu kroku, ale co do té doby? Najednou ho něco napadlo. Využít toho, že je palác méně střežený a vylidněný. Podle paměti, díky které si během svých dní tady prošel těmi nejskrytějšími zákruty sídla. A tak dobře věděl, které části se vyhýbat. Jenže tentokrát ne. Ocitl se před železnými okovanými dveřmi, které se na první pohled nijak nelišily od ostatních. Až na zlatý řetěz kolem zámku, skrze který se bez problémů dostal. Když s tichým zavrzáním otevřel dveře, ocitl se v naprosté tmě.

Ta černota ho neopustila. Musel se spolehnout na hmat. Byl v maličké místnosti ze které vedly schody kamsi dolů... poznal to podle toho, že odspoda vál chladný vzduch.

Nebyla tu ani cítit vlhkost. Zvláštní. Opatrně začal sestupovat po schodech, aby neuklouzl. Vzhledem k tomu, že neměl ani tušení co dole je, mohl taky na konci skončit třeba s rozbitou hlavou nebo něčím mnohem horším. Žádný zvuk nenarušil to ticho, ani kapka vody, padající ze stropu do louže. Jako kdyby se propadl do nicoty.

Na konci mohl nahmatat další dveře. Zpod nich už pronikalo k němu ostré světlo, vypadalo spíš jako denní než světlo loučí... za nimi bylo slyšet tlumené hlasy.

Zastavil kousek od dosahu světla, pak se připlížil ke dveřím ze strany a co nejpomaleji a pokud možno bez jediného zvuku je pootevřel, aby bylo slyšet co nejlépe.

,,Podej mi tu konvici..."

,,Přestaň si ze mě dělat sluhu i neoficiálně...!" zavrčel druhý mužský hlas.

,,Ne že by mi to nebylo příjemný..."

,,Zmlkněte! Chtěla sem se vyspat..." přerušil jejich debatu tón i dost vyšší, ale i tak chlapecký. Ozval se dvojí smích.

Sasuke se zaujatě usmál. Nechápal, proč sem neměli mazlíčci a ostatní přístup. Sice spíš čekal nějakou mučírnu nebo jatka, kam císař posílal zločince, ale o to zvědavější byl. Rozhodl se víc pootevřít dveře, aby viděl neviděn, dveře poslechly bez jediného skřípnutí.

Naskytl se mu pohled na prostorný pokoj... ale jako by sem nepatřil. Náhle se ocitl v rezervovaném anglickém prostředí... všude byly použity tmavé, přísné barvy, okna, která tu mohla být jen proto, že celkově byl palác vystavěn do výšky, takže sestupem ze schodů se jen dostal do jiného křídla, které bylo položeno níž, ale ne pod úrovní země, byla zahalena těžkými látkovými závěsy, dřevěný nábytek, květiny na stole... to všechno jako by přišlo z jiného světa. Na anglickém kožešinovém křesle seděl muž... měl perfektně padnoucí sako, přes něj vestu a typické tříčtvrteční kalhoty. Po místnosti prošel směrem k oknu další muž. Ten byl oblečen v dlouhý černý frak a kalhoty stejné barvy... za velkým výstřihem lemovaným zlatými knoflíčky byla vidět krajkovaná bílá elegantní košile. Pohyboval se lehce a ladně, jako přízrak. A na prodloužené židli odpočíval... nejspíš to byl muž, ale pokud ano, byl VELMI dobře přestrojen. Měl uzounký pas, nejspíš způsoben korzetem a vypadalo to, že má i dobře vyvinutý hrudník, který byl ale nejspíš jen uzpůsoben... na sobě měl dlouhou střídmou sukni z živého sametu a vzhled mladičké dívky mimo bledé pleti, černých očí a jemných rtů doplňovaly i dva velké černé culíky. To pravděpodobně nebyly jeho pravé vlasy, on sám musel mít krátké černé, ale na první pohled, kdyby nemluvil, by dozajista bez problémů jako žena svedl mnoho mužů. Sluha došel k 'pánovi' v křesle a s groteskním a přece elegantním pokloněním se a jednou rukou za zády mu podal tácek s konvicí a čajem. ,,Rád bych ti to vychrstl do obličeje, ale na to máš moc slušivý sako." Dodal tiššeji, aby nerušili třetího, co se pokoušel usnout.

Sasuke jen tak tak nepropadl dveřmi do pokoje. Co to mělo... znamenat? Dal si ruku před pusu a přitiskl se zády ke zdi vedle dveří, prudce se nadechoval. Co teď..? Měl by odsud rychle vypadnout, než si ho všimnou. Jenže zvědavost byla silnější, on chtěl zjistit, proč se ocitl v jiném světě, odděleném od ostatních. A jaktože to císař tajil?

Po chvíli se opět odvážil podívat.

Muž, sedící v křesle chytil svého atraktivního sluhu za límec a stáhnul ho k sobě, aby se musel naklonit. Ten jen nelibě zavrčel. ,,Dej mi svátek. Máme den volna." Chytil ho za zápěstí a lehce mu ruku odtáhl.

Aha, takže takhle... Bylo to divadlo, jen bez diváků. Co by měl udělat? Když tam nevejde, víc nezjistí. Ale riskovat, že sem někdo vtrhne... Jenže pak se něco stalo. Dveře se otvíraly dovnitř a to byla jeho smůla. Moc se o ně opřel, klopýtl a natáhl se v místnosti jak dlouhý tak široký. Přímo před zraky těch druhých.

Všichni sebou instinktivně cukli a nasadili přesně ten správný výraz... až po chvíli si všimnuli, že to není ten, který sem jako jediný chodil. Sluha k němu pomalu došel, vzal ho pod ramenem a zvednul. ,,Nedáte si čaj?" Mírně se uklonil, ale v jeho tmavých očích jiskřila nelibost tohle dělat. Netušili, proč sem přišel, takže se zachovali jako obvykle.

Sasuke se nadechl, vyjeveně se rozhlížejíc kolem. Snad poprvé v životě byl takhle šokován a styděl se, což prozrazovaly narudlé tváře. Odkašlal si a pak zavrtěl hlavou. ,,Promiňte že ruším, ale měl bych zase jít," vysoukal ze sebe namáhavě.

,,Ne, to je v pořádku... posaďte se s námi..." Sluha mu odsunul židli, aby se Sasuke mohl posadit a při tom mu skoro nenápadně přejel dlaní po hřbetu ruky. Sice měl bílé rukavice, ale i tak to působilo dost.... zajímavě. Hlavní muž se zvednul a posadil se proti Sasukemu. ,,Jaká byla cesta...?" zeptal se bez mrknutí. 'Dívka' se zatím rychle postavila a upravila.

,,C-cesta?" A to si myslel, že zmatenější být nemůže. Něco mu tu unikalo. ,,Asi tady došlo k nedorozumění..."

,,Promiňte... chcete se bavit o něčem jiném....?" zeptal se trochu zaraženě muž, zatímco sluha odešel srovnávat trofeje nad krbovou římsou.

,,Já s nim nemám nic společného. Itachi je stejně na hrách a nudil jsem se, tak mě napadlo..." Rozhodl se dál hrát jak jen nejdéle to šlo. Mohlo ho to v případě potřeby zachránit.

Sluha se v tu chvíli zarazil... pak se pomalu otočil a ve chvíli mrštil po sedícím společníkovi utěrku. ,,Děláme tu ze sebe debily, vždyť on se sem dostal náhodou..." Zavrčel, aby to došlo i jeho dvěma společníkům. Nálada se značně uvolnila. Komteska se rozesmála a zakroutila hlavou. Opravdu vypadala jako žena se vším všudy. ,,Jak ses sem dostal?" zeptala se obdivně.

,,Po schodech." Sasuke se pak zarazil když si uvědomil, že o tohle asi nešlo. ,,Jsem jeden z Mazlíčků, podle hierarchie Nedotknutelný."

,,Víš že sem se žádnej mazel nikdy nedostal...? Až na nás, jenže my už sme tu museli zůstat a nešli sme sem dobrovolně..." dodal odměřeně sluha.

,,Vím. Ani nikdo, kdo sem byl poslaný se nevrátil." Přikývl. ,,Proč?"

,,Protože tady je to pěkná psychárna. Vždycky, když se vrátí, musíš dělat že ho neznáš a že nevíš, co s tebou za chvíli udělá... hraje si. Je jako malý dítě... když mívají děti panenky, on má živé lidi. Víš co..? Doporučuju pokračovat. když pudeš rovně, sou tam další pokoje. Uvidíš, co za pitvořiny si tu udělal. Hlavně sem nesmí Mazlíčci, aby nebouřili psychiku nás všech. Abychom pořád chtěli hrát." odpověděla Sasukemu dívka tiše.

,,A to musíte hrát i když tady není? A co jste vůbec udělali?"

,,Ne, ale on si sem zajde, kdy se mu zlíbí... musíme být připravení pořád. Támhle za tim paravanem máme moderní koupelnu, ale jinak jsme nuceni žít jako za tehdejších dob... už nikdy se nepodiváme ven. Ale stará se tu o nás jako o bohy. To je pravda..." pokrčil rameny sluha.

,,Aha..." Zamyšleně se rozhlédl kolem. ,,Víte, potřeboval bych se na něco zeptat. Kdo míchá císařovy léky? Myslím tím ohledně složení, dávek a tak."

,,To fakt netušim... ale možná to budou vědět ostatní tady. Dost z nás toho zjistilo víc, než mělo a tak nás zavřel tady. Je to jako luxusní vězení." odtušil pochmurně muž u stolu a kývnul k vedlejším dveřím.

To byla dobrá zpráva, znamenala naději. Mimochodem si Sasuke pomyslel, jestli se sem jednou dostane taky a zkusil si sám sebe představit v nějakém kostýmu. To divadlo na hrách ho sice bavilo, ale tohle bylo... zvrhlé. Vstal. ,,Půjdu se tu porozhlédnout."

,,Nebudou ti moc věřit a asi budou hrát, nás si taky zblbnul. Tak si dej pozor, aby tě nezačali svádět." Dodal ještě sluha krátce a poodešel rychleji ke křeslu, ze kterého se jeho pán před tím zvedl a tím udělal velkou chybu. ,,Ty hajzle..." Zavrčel, když ho uviděl. ,,Hodně štěstí!" Mrknul na něj s úsměvem.

Sasuke si radu vzal k srdci, pak zamířil k dalším dveřím na druhém konci místnosti a vešel dovnitř. Byl zvědavý, co ho tam čeká tentokrát.

V další místnosti bylo přítmí... a hned po vstupu ho do obličeje málem udeřila opravdová živá liána, vinoucí se od stropu... jestli tu byla okna, tak byla hodně zatemněná... bylo tu cítit vlhko... na zemi dokonce ležela skutečná hlína s klacíky a listy. A všude... byly stromy a větve. Jako by se ocitl v pralese. V listí kousek od něj se něco mihlo.

Obratně se vyhnul nějaké nebezpečně vypadající rostlině a překročil hromadu mraveniště. Bylo mu horko, nemohl skoro dýchat. Jak tady někdo mohl žít?

V tu chvíli mu někdo přiložil zezadu na krk nůž. Byl tak tichý.... úplně nepostřehnutelný.

Bezděčně polkl a málem zděšeně vyjekl. Nebyl zvyklý na něco takového, kluk z ulice čelil mnohem víc odlišným nebezpečím. ,,Nejsem poskok císaře," hlesl tiše.

Muž za ním sebou lehce cuknul, ale nakonec se odtáhl a chvíli si ho nevěřícně prohlížel. Sám měl jen zelinkavé kalhoty a nic mu nezahalovalo jeho perfektně tvarované tělo. Opřel se o stěnu zády a ušklíbnul se. ,,Jak ses sem dostal prcku?"

,,Dveřmi, jak asi." Už ho to unavovalo. ,,Palác je skoro prázdný kvůli hrám, jsem Mazlíček." Významně si poklepal prstem na obojek.

,,Takže tu si, aby sis užil, hm?" Udělal k němu vysoký světlovlásek několik kroků... byl to dozajista bývalý gladiátor, protože postavu měl dokonale vypracovanou a na ruce se pyšnil dokonce i dlouhou jizvou od sečné rány mečem. Prsty přejel po Sasukeho spodní čelisti a donutil ho se opřít o zeď za ním.

,,Ne." Ani nehnul brvou, možná se mu ve tváři zračilo i pohrdání, které v kombinaci s těma očima a vznešeným držením těla vypadaly nostalgicky. ,,Jsem tu sice náhodou, ale shánim pár informací od starších mazlíčků."

,,Ohledně...?" Světlovlasý muž se sklonil tak moc, že se čelem téměř opíral o jeho a vzdálenost mezi jejich rty neměřila víc jak dva centimetry.

Neuhnul. Beze strachu čelil jeho pronikavému pohledu. Měl čuch na lidi a tenhle se mu zdál jako jeden z těch, co si rádi dovolovali. Krátce ho napadlo, jestli byl v posteli spíš dominantní, protože něco z těch očí svědčilo o aktivitě v tomhle oboru. ,,Ohledně Itachiho." Nadechl se. Na mysli mu vytanula vzpomínka na tu sluncem ozářenou tvář plnou lidskosti, jen na krátký prchavý okamžik. Udělal bych to jen pro ten pocit, že letím... ,,Chci vědět, kdo mu míchá léky."

Jeho společník přivřel karmínově zbarvené oči, na rtech nenesl jediný náznak úsměvu. ,,Léky?" Vypadal překvapeně, ale do celkového výrazu něco nesedělo. On to věděl.

Ten pohled Sasukemu hrozně připomínal císaře. Hrál si s ním. Něco za to chtěl a nemusel příliš pátrat nad tím co. Jenže tak to nešlo, vždyť se ještě nikomu nedal a navíc tušil, že i kdyby to udělal, on mu to neřekne. S povzdechem se mu provlíkl pod rukou, jako kdyby mu vážně věřil. ,,Tak nic, jdu vyzkoušet další dveře. Třeba to někdo bude vědět." Usmál se na něj.

Zadržela ho silná ruka, když mu pevně stiskl paži a stáhnl o pár kroků zpátky. Přejel mu svými rty po jeho a pak mezi jeho hluboce pronikl šikovným jazykem.. líbat uměl dokonale, jenže nebylo divu, císař si sem musel vybírat jen ty nejlepší a nejzkušenější. ,,Pomoz mi, možná si vzpomenu." Přivřel znovu nebezpečně oči a špičkou jazyka přejel po jeho spodním rtu.

Sasuke chvíli bojoval sám se sebou. Hrdost a touha dokázat, proč si zachoval svou nedotknutelnost po tak dlouhou dobu. Deidara mu občas z legrace říkal "Veritas"- pravda. Čistá, nepoznaná a nepochopená. Dal mu ruku na zátylek a tak si jej u sebe přidržel ještě déle, když polibek sám prohloubil a špičkou jazyka mu laškovně brnkl o zuby. Bylo to dlouhé a přeci plné rychlého impulzivního pocitu.

Světlovlasý ho přirazil ke zdi a přejel mu dlaní po těle až na krk, pak se ale zastavil a odtáhnul se. ,,Jeho matka." Dodal záludným tónem. Celé království vědělo, že Itachiho rodiče již dávno nejsou mezi živými.

,,Pitomost," odsekl černovlásek nevrle. ,,Jestli něco chceš, řekni to rovnou. Nemám čas se doprošovat těch, co za to nestojí."

,,Jak myslíš." Pousmál se světlovlásek a odstoupil od něj. ,,Všechno vždycky není tak, jak to vypadá... Sasuke." pousmál se.

,,To říká ten, co žije v podzemí." Nadřazeně se ušklíbl. ,,Co o mně ty, on a ostatní víte? Nic. A přesto máme společnou snahu o přežití, i když každý jinak. Já se nestanu troskou bez duše a jenom díky tomu mi z toho tady ještě nehráblo."

,,Možná už jo. Šílenci si to neuvědomujou..." Pozvedl Hidan jemně obočí a ustoupil zpátky k umělým stromům. ,,Jméno máš na obojku. Sem jenom všímavej. Nevim o tobě nic,..." Ušklíbnul se. ,,Teda až na to že bys měl zapracovat na líbání."

,,Nehodlám to v nejbližší době využívat." Otočil se k odchodu. ,,Brzo se stane něco, co změní zdejší běh událostí. A já se toho milerád zúčastním." S tím triumfálně vyšel ze dveří, vedoucích do zcela jiné místnosti.

,,Zneužívat," opravil ho s úšklebkem Hidan.

Další místnost byla celá vystlaná měkkým kobercem. Na zemi ležely velké nízké proutěné koše a u každého byl za řetěz na krku ke stěně přivázán jeden člověk s čelenkou - kočičími plyšovými oušky, tlapkami a ocáskem. Každý měl i vlastné misku a pro našité tlapky museli jíst jako doopravdová zvířátka.

,,Co to jako..." Přejel si rukou přes obličej a vzdychl. Tak co to bylo tentokrát? Procházel kolem prvních co možná nepovšimnutě. Neuměl mňoukat, tak se s nimi snad dorozumí jinak.

Dívali se na něj trochu nechápavě, až se jeden mladík odvážil promluvit, i když to měi pod trestem smrti zakázané... ,,Pane...? Co... tu děláte? Chcete od nás něco...?" Zněl zmateně a nejistě. Možná měl i strach.

,,Ne." Kolikrát bude muset tohle slovo ještě říct. Bylo to snad čím dál horší, skoro se až bál otevřít další pokoj. ,,Nenechte se rušit."

Další z místností, které nebraly konce, byla plná bílých sametových závojů a dva muži tam byli ustrojeni jako andělé. Na druhé straně místnosti seděl další, ten měl kolem sebe černý koberec i závěsy a pravděpodobně symbolizoval démona, měl černé linky pod očima a až královský tmavý šat.

,,Promiňte..." Odkašlal si. ,,Jak se odsud dostanu?" Ztrácel už naději na to, že se dozví co chce.

Nevšímali si ho, jako sochy. A tak Sasuke co nejrychleji odešel dalšími dveřmi.

Ocitl se ve tmě. Naprosté a neproniknutelné. Jako kdyby čekala, až někdo rozsvítí. Na zkoušku před každým krokem opatrně zašátral špičkou boty před sebou, aby náhodou nezahučel do nějaké propasti. Tady mohlo přijít cokoliv.

Náhle narazil do stěny a to dost bolestivě. Tedy, snad to byla stěna. Tvrdostí by to tak odpovídalo. Málem překvapeně vyjekl, ale v poslední chvíli zvuk zadržel. V jakési posvátné úctě, nechtěl tu dokonce ani zašeptat. Bříšky prstů opatrně přejel po útvaru před sebou. Byl hladký, bez jediné skuliny. A taky mu neušlo, jak hned po tom, co do něj narazil, uslyšel tichý cinkavý zvuk. Jako… sklo. Ne, hloupost. To mu jen zvonilo v uších. Dál hmatal po povrchu, dokud neucítil jakousi brázdu. Jeho oči si sice už začínaly zvykat na tmu, avšak ani tak stále nic neviděl. Zatlačil na ni, opatrně ale přeci důrazně.

,,Čekal jsem."

Jestli byl předtím nějak vyvedený z rovnováhy, teď málem nadskočil a instinktivně se otočil za tím zvukem. Slyšel správně? Ten hlas byl povědomý, až příliš. Ale nedovedl si ho zařadit. Než se stačil zeptat na stejnou otázku, ucítil na krku závan něčeho chladného. Jako když v parném létu vejdete do chládku ve stinném domě. Jen byl krátký, jakoby šustivý. Krátká bolest na krku.

Něco se mu obmotalo kolem zápěstí, stejně studeného, pak s ním bylo smýknuto ke straně. Letěl dobrých několik metrů zdánlivou nicotou. Neexistoval tu čas ani prostor? Padá nahoru nebo dolů? Vpravo či vlevo? To nevnímal. Ani jak dlouho. Najednou ležel na zemi. Ano, musela to být zem. Nebo strop? Zapřel se rukama o podklad a pokusil se zvednout. Vpravo od něj se ozvalo cvaknutí a tiché zasyčení. Pak se postupně začala rozsvěcet světla. V pravidelných rozestupech na zdi plápolaly jakési lucerny plné světle modrého světla. Už jen z toho pohledu mu byla zima. Přistoupil blíž a tak si toho všiml. Byly to… modré plameny. Příroda nemohla vytvořit tolik jasný odstín. Měl pokušení natáhnout ruku a dotknout se jich.

,,Být tebou bych to nedělal."

A zase. Odvrátil se. Na konci cesty lemované lucernami někdo stál. Matně viděl jeho obrysy, chvěly se. Jako když se tetelí vzduch nad ohněm či rozpálenou zemí. ,,Proč?"

V odpověď uslyšel tichý smích. A kroky. Rozléhaly se kolem mnohonásobnou ozvěnou. ,,Tak Sasuke, hmm… zvláštní."

,,Ty mě znáš?" Zaostřil a sám udělal několik kroků vstříc neznámému.

,,Dalo by se to tak říct."

Jedno mrknutí a byl pryč. Už stín neviděl. Za to zase cítil něco na krku. Tentokrát svíravý pocit, jako oprátka. To samé kolem pasu. Uvědomil si, že jsou to ruce. A rozhodně se mu nelíbilo, kam ta dole směřuje. Otočil se a odstrčil ho od sebe. Už se chtěl zeptat, co má tohle znamenat, když na rtech něco pocítil. Cizí rty. Zuby kousaly ten spodní, dobyvačný jazyk se mu vedral do úst. Horší byla ruka, která svírala jeho krk, takže se nemohl pořádně nadechnout. Ne sám, musel od něj. Pevně zavřel oči. Prosím, ať tohle skončí…

Tlak povolil. Stejně tak to ostatní. Otevřel oči a setkal se s… rudými. Žhnuly jasně karmínovou červení, tak divoké. Viděl pohrdavý úšklebek na rtech i dlouhé husté šedé vlasy, jako lví hříva. Stejně tak vzor jakoby plamenů na polovině tváře, krku, ramenou a ještě níž. I kůži měl stejně nezdravou, našedlou a mrtvolnou. Křídla stejné barvy rostly ze zad jako pařáty, mezi nimi natažená kožená blána.

,,Kdo jsi?" vypravil ze sebe jedním dechem.

,,Já jsem…" Teď si Sasuke uvědomil, že při mluvení dotyčný nehýbe rty. Ten hlas se mu ozýval v hlavě a ve stejné chvíli, kdy neznámý větu dokončil, mu i došlo, proč byl tak povědomý. ,,…ty."

Sasuke se nezmohl na jediné slovo. Naprázdno otevřel pusu a nadechl se k odpovědi, jenže z hlavy se mu všechna slova úplně vykouřila. Jak se proboha mluví?

Jeho protějšek si povzdechl. Tak to Sasuke sám dělával, když někdo nebyl ani hodný odpovědi či pohledu. ,,Vážně, jsi tak tvrdohlavý. Bohužel nemám tolik času, jak bych potřeboval." Natáhl ruku a prsty z drápy škrábly Sasukeho na pravé tváři. Ucukl a bolestně sykl. Druhý se usmál a kapku krve si z drápu jednoduše olízl. ,,Jsem roztomilý." Uchechtl se potměšile.

,,Čas na co?"

,,Něco hledáš, je to tak? My oba. Jenže já mám něco, co ty ne. Sám sebe. A ne žádnou hloupou iluzi. Rozdělili nás, můj milý." Opět ten úsměv. Zaklonil hlavu a vdechl vzduch. Znatelně se ochladilo. Sasukemu šla od úst pára a do každého odhaleného kousku těla se mu zabodávaly neviditelné jehličky.

,,Najdi Madaru. Pomůže nám, jako dřív."

,,Cože? Koho? A proč?"

,,U všech bohů, tolik otázek. A zbytečných." Udělal krok k němu. ,,Vzpomeneš si, na všechno."

Obraz se začal vytrácet. Sasuke k němu vztáhl ruku, ale ta prošla jen vzduchem. Světla pohasínala. Opět padal. Byla tma. Nevěděl o sobě. Potom prudce otevřel oči a zjistil, že je ve svém pokoji. Copak se mu to všechno jen zdálo? Sáhl si automaticky ke krku a zděsil se. Na prstech mu ulpěla krev. Vystřelil na nohy rychlostí blesku a šup ke zrcadlu nad umyvadlem. Měl tam docela malou ranku, ještě nezacelenou. Že by to byla ta bolest, co ucítil v té tmavé místnosti? Důkaz, že to nebyl sen. Neodolal a sám pro sebe se usmál. Nerozuměl tomu. Proč viděl sám sebe a ještě v tak divné podobě? Navíc se choval úplně jinak. Věděl něco, co sám Sasuke ne. A ten pocit se mu zatraceně nelíbil, když měl někdo navrch.

Po chvíli přemýšlení se rozhodl jí za Utakatou. Hry měly během pár dní skončit, byl nejvyšší čas začít cvičit.

Hned jak vrazil k němu do pokoje, hnědovlásek k němu vzhlédl se směsicí překvapení a zvědavosti, zároveň se i lekl. ,,Tohle mi nedělej, co kdybych tady zrovna… něco dělal?"

Sasuke nad tím mávl rukou a drze si vzal jablko z tácu, než hupsnul na měkkou vystlanou postel. Jen usnout. ,,Hádej, kde jsem právě byl."

,,To snad… děláš si srandu? To se nesmí! Císař tě zabije, až to zjistí!"

,,Ale kušuj. Ten si právě užívá kdoví s kým."

,,A… jaký to tam bylo?" Přisedl si Utakata k němu, pořád ještě ostražitě.

,,Viděl jsem věci, to bys nevěřil." Sasuke si pohrával s myšlenkou si tajemství nechat. Kdyby mu to pověděl, brzy by se to rozšířilo po ostatních mazlíčcích a tak by se přestali bát, kdyby je císař poslal na to místo. Vždyť ti dole se tam měli lépe než ostatní tady nahoře! ,,Ale to zatím nech. Potřeboval bych něco vědět."

,,Hmm?"

,,Říká ti něco jméno 'Madara'?"

,,No…" Utakata se zamyslel, ale bylo vidět, že to jen předstírá. Na těch hnědých kukadlech. Ať už řekne v příští chvíli cokoliv, bude to lež. A taky že ano. ,,Ne."

Sasuke se zamračil, opřel se o postel vedle něj a pak se mu usadil na klíně. Jen zlehka se rty dotkl ze strany jeho krku, cítil tak nyní mírně zrychlený tep. ,,Prosím, řekni mi to," šeptl podmanivě tónem dítěte, které nemá dost peněz na hračku a udělá cokoliv, aby ji získalo.

Utakata se usmál a téměř samovolně mu dal ruku na bok. ,,Ty jsi nepřišel jen kvůli tomu, co?"

,,Co tě napadá, samozřejmě, že… ne." Poslední slovo pronesl s tichým zasmáním.

Utakata ho v té chvíli chytil a stáhl pod sebe na postel, ruce mu přitiskl nad hlavu. ,,První pravidlo: nenech se překvapit natolik, abys pak nemohl dostatečně rychle zareagovat."

Sasuke si odfrkl a odvrátil pohled. ,,Slez dolů."

Utakata mu neodpověděl hned. Díval se mu do očí, než začal: ,,Madara je jedním z gladiátorů v Koloseu. Jsou to barbaři, co císař sesbíral na trhu s otroky, snad ze všech končin země. Patří k těm, co jsou tady nejdýl. Ještě nikdo ho neporazil. Povídá se, že v něm sídlí duše samotnýho Háda."

,,Pitomost."

,,Neradil bych ti tam jít, ať už to máš od kohokoliv. V lepším případě se nevrátíš, v tom horším… Kimimaro byl ještě proti nim heřmánkovej odvar. A Madara zvlášť. Zlý jazyky tvrdí, že si ho císař občas tahá do postele, když si chce povyrazit. Jestli máš rád svůj zadek, zapomeň na všechno, co s ním souvisí."

V příštím díle:

,,Víš, že jsem to věděl? Že i ti nejvíce nezlomní a tvrdohlaví se za mnou nakonec připlazí..."