Special High School

Chtěli jste to, máte to mít. Děkuji všem za komentování a aktivitu, nemslete si, že to pro mě jsou jenom čísílka pod článkem, pamatuji si jména i obsah, kterým povídky obdařujete. Proto určitě ví ti, kterým můj vděk patří. Povídky (nejen já, ale i ostatní) sem píšeme a dáváme jen a jen pro vás, proto mě těší, že pod článkem najdu i pozitivní reakce jako odměnu.

Obrázek časem bude, teď ještě není hotový.

---

Stojím před obrovskou budovou, podobající se římskému koloseu, ale o dost modernějšímu. Na zdech je bílý, stříbřitě lesklý kov a v něm jsou zasazeny obrovské prosklené vitráže a francouzská okna. Přede mnou se skvěla jedna z nejluxusnějších, nejžádanějších a nejtěžších vysokých škol na světě. Special High School. Studentským slangem Esháeska. Tato škola byla živou ukázkou a zárukou nejvyšší úrovně vzdělání v daném oboru. Sám jsem na vlastní kůži zkusil, jak těžké je se sem dostat. Tahle škola fungovala na svém unikátním systému. V šestnácti letech se ti nejtalentovanější studenti státních středních škol přihlásí do projektu SHS a dostane se jim jiný typ intenzivního vyučování, díky kterému se za půl roku doučí základy až do maturitní obtížnosti. Tohle rozhodnutí nese velké riziko, téměř 75% studentů rychlost vyučování nezvládne a pak musí opakovat ve své staré škole ročník, který promeškali a samozřejmě ztratí naděje na studium v SHS. Ale ti, co projdou, pak skládají ve dvou-měsíčním termínu zkoušky z obecných znalostí a dvou cizích jazyků plus jazyku mateřského. A tak se z 32%, kteří zvládli studium programu SHS vytřídí ještě 10% těch, kteří uspěli. Poslední překážkou, kterou musí student zdolat, je projít přes porotu. Ta si z onoho žalostného 10% mála vybere přibližně 2%. Vybírá se podle výkonnostních a intelektuálních testů, pohovorů, charakteru a v neposlední řadě i vzhledu. Z jedné státní školy má tedy vynikající student šance asi jedna ku dvěma stům. Musíte sami uznat, že dostat se sem je víc než složité.

A věřte nevěřte, mě se to podařilo. Sám pořádně nevím, co mě čeká. Tahle škola si kvůli zachování jedinečnosti a originality většinu informací schraňuje uvnitř systému, kam mají přístup jen učitelé a studenti. Učitelé SHS jsou vázáni slibem mlčenlivosti, studenti jsou celé své studium izolováni od okolního světa a ti, co šťastně vystudovali, slíbili že nic neprozradí pro zachování prestiže pro mladší generace. Vím jenom to, že tu budu studovat čtyři roky ve 4 ročnících, takže školu opustím, pokud mě nevyhodí, až ve svých dvaceti letech. Na jednu stranu se těším, budu dělat to, co jsem si vždycky přál, na druhou se bojím. Mám strach z neznáma, asi jako většina normálních lidí.

S cenným certifikátem v ruce jsem prošel posuvnými křídly dveří. Ocitl jsem se v dlouhé chodbě se sedačkami a spoustou dveří po stranách. Sedl jsem si na jednu z kovových polstrovaných židlí. Po chvíli mi nějaká žena klepe na rameno, já se probírám ze své strnulosti, stres ze mě opadá a hned si uvědomuji, že bych měl pozdravit. Rychle, ale i tak elegantně jsem na nohou a podávám jí ruku.

"Dobrý den, Uzumaki Naruto, já tu jsem kvůli…" Nenechává mě domluvit a skáče mi do řeči.

"Na studium, že? On se sem nikdo jiný nedostane." Usměje se mile.

"Ah, vidím že máte certifikát, to je dobře, to je to jediné, co potřebujete. Tak pojďte se mnou, zapíšu si Vás." Následuji jí do jedněch ze dveří. Za nimi se skrývá menší, příjemná a prakticky zařízená kancelář. Sedám si na pohovku a ona se usazuje ke stolu k počítači.

"Mohu Vás poprosit o Váš certifikát…?" Hned jsem jí ho podal. Vzala si papír a položila vedle klávesnice, po které se vzápětí rozběhly její dlouhé štíhlé prsty.

"Poprosím Vás o potvrzení některých údajů, pokud je to možné."

"Samozřejmě…"

"Takže… jméno Uzumaki Naruto, věk 16 let, narozen desátého října?"

"Ano, to souhlasí…"

"Maturitní zkoušky jste zvládl chvalitebně, ve francouzštině máte úroveň A2, v angličtině B1?"

"Ano a výkonnostní testy jsem taky udělal."

"Vidím… dobře. Takže to je vše…" Otočila se za sebe, kde na zdi visely skleněné moderní hodiny.

"Vzhledem k tomu, že máte ještě čas, protože ještě nedorazili všichni začínající studenti, tak se tu zatím můžete trochu usadit." Zmáčkla nějaké tlačítko na mě zcela neznámém přístroji… vypadalo to jako nějaký hybrid mobilu a vysílačky. Dřív než jsem stačil přijít na to, co to je, se ve dveřích objevil nějaký sympatický blonďák.

"Zdravím," pak se otočil ke mně.

"Ahoj, jmenuju se Ryji, pomůžu ti se tu trochu rozkoukat."

"Naruto." Usmál jsem se na něj. Vypadal mile.

"Tak jo, poď se mnou." Vytáhl mě ven z kanceláře opět na tu vstupní chodbu - spíš halu a zamířil do dalších menších dveří. Když jsem vstoupil, údivem mi spadla čelist. Stál jsem v obrovské místnosti, stěny byly pobity poličkami, u zdí na zemi ležela hromada vyrovnaných krabic a prostředkem pokoje se táhlo šest, asi dvacetimetrových stojanů na prádlo. Bylo to ohromnější než ten největší obchoďák s hadrama, ve kterém jsem kdy byl. Tady bylo uloženo minimálně dva tisíce párů bot, trik, kalhot, doplňků a bund. Blondýn si nejspíš všiml mého pohledu a skromně se usmál.

"Tady na škole musíš nosit oblečení podle určitých norem. Tady je všechno, co bylo porotou SHS schváleno. Svoje oblečení si svlékneš a bude uložené ve tvém trezoru, aby sis ho mohl po ukončení studia vyzvednout. Takže si vyber 5 párů bot, dvacet kusů svršků a patnáct spodků, k tomu deset doplňků. Budeš to mít na budoucí rok studia, takže si nezapomeň vzít věci na zimu i na léto. Prostě nějak šikovně. Až si vybereš, rovnou se do toho támhle v kabince převlečeš a dáš mi svoje oblečení. Zbytek mi dáš a jí ti to dám do tašky, kterou si pak vezmeš na pokoj a vybalíš si to." Párkrát jsem zamrkal. No to bylo něco. Procházel jsem kolem stojanů a různorodého oblečení, pak mě něco napadlo.

"Třeba… když sem příde holka… nejsou tu žádný šaty ani sukně… to se tu taky nesmí?" Můj průvodce se zasmál.

"Ne, to víš že se to smí. Nejsme křesťanská škola, tohle je spíš naopak. Pro děvčata máme jinou podobnou místnost." Takže… to snad není možný. Viděl jsem jenom jednu místnost a už mám pocit, že svojí rozlohou zabrala půlku školy. A prý je tu ještě jedna. No to mě podrž.

"Myslel jsem, že tu budu muset nosit uniformy…"

"Ne, toho ses bát vážně nemusel. Účel tohohle převlíkání je jednoduchej. Na co byly uniformy? Aby se setřely rozdíly mezi bohatými a chudými. Ale přitom stačí nashromáždit věci, které jsou všechny na průměrně stejné obyčejné úrovni. Nenajdeš tu kožichy z norka a podobně. Prostě obyčejný trička, kalhoty, kabáty nebo mikiny."

"Ale… vždyť i když budu mít k dispozici oblečení na stejný úrovni, můžu ho blbě zkombinovat, když to neumim a pak vypadám jak debil…"

"No, ale to už je otázka rozvinutí tvýho moderního vkusu, mimojiné, jakýkoliv antitalent může poprosit s výběrem o pomoc mě, nebo jiného asistenta. A teď už vybírej, ale pořádně si to promýšlej, můžeš si vybrat ročně jenom jednou, když ti bude zima, nikoho to tu zajímat nebude, učíš se tu taky samostatnosti." Přikývl jsem a začal si vybírat. Bylo to pro mě těžký, většinou jsem nakupoval s mámou, ale Ryji mě nikam netlačil, posadil se na křeslo u vchodu a něco si četl. Začal jsem se spodky a ladil je k bundě, kabátu a třem mikinám, co jsem vybral hned potom. Až pak jsem svou "sbírku" doplňoval o trička a vesty. Hned za tím následovaly boty a nakonec jsem si vybral těch pár doplňků. Vybral jsem si komplet, co jsem chtěl teď na sebe a Ryjimu předal zbytek prádla. Zašel jsem do kabinky, pak jsem trochu znejistěl.

"A… spodní prádlo?"

"Jo, jasně, ty to máš lehčí, jsi kluk. Holky to maj horší. To má tady každý stejný. Budeš ho mít na pokoji, dvacet kusů, první máš už v kabince. Pak to budeš normáně dávat do prádelny spolu se svejma ostatníma věcma."

"Dobře… a ještě dvě otázky… Jak to, že se to v prádelně nepomíchá s cizím prádlem a kde je to spodní prádlo, o kterym si mluvil?"

"Sedíš na takový židli. Ale v ní je ze spodu malá zásuvka. Tam to máš. A nepomíchá se, protože na každýho jednoho studenta je tu jeden koš v prádelně. Budeš tam svoje prádlo pravidelně odnášet a brát přímo odtamtud."

"Aha,… máte to tu dobře zařízený." Boxerky byly doopravdy obyčejné, čistě bílé. Dooblékl jsem se a vyšel ven z kabinky. To už bylo mnou vybrané oblečení úhledně složeno a zabaleno ve velké tašce se dvěma uchy přes rameno. Podal jsem mu svoje oblečení, ve kterém jsem sem přišel. Vzal si ho, dal ho do tašky a mě bylo jasné, že ho uvidím nejdřív za čtyři roky.

"A ještě něco, Naruto. Vim, že je v přihlášce napsaný, aby sis s sebou nic nebral, ale dělám tu dlouho, takže co máš ještě s sebou?"

"No, vzal jsem si mobil, přirozeně a v kapse u kalhot sem měl ještě sluchátka a papírový kapesníky." Vyjmenoval jsem poslušně. Přikývl.

"Dobře, tak mi to prosím dej." Podal jsem mu ty tři jediné věci, co jsem měl, on je dal do sáčku a přibalil k mému původnímu oblečení.

"Nemusíš se o to bát, budeš to mít v trezoru schovaný a zamčený."

"Ale… co když mi budou volat rodiče?"

"Jsi na vejšce, rodiče dostanou od školy každý měsíc podrobný výpis tvého chování, úspěchů a bude přiložen i tvůj osobní dopis. Každý měsíc jenom jeden a ještě se na něj vztahuje cenzura. Chápu… trochu komunistický, ale tahle škola si svojí originalitu střeží jak oko v hlavě. Jo a mobil dostaneš. Bude to uplně normální dotykáč, jenom na něm můžeš volat jedině kantorům nebo spolužákům. Prostě jenom lidem zevnitř. Ani tísňový linky tam neplatěj. Chápeš?"

"Jo, je mi to jasný." Jaký překvapení mi ještě tahle škola chystá… Loučil jsem se v duchu se svým mobilem a třemi tisíci, dvěmi sty padesáti devíti písničkami, co jsem na něm měl. Nazdar za čtyři roky…

"Tak jdem dál, vidim že obečenej už jsi dokonale." Zase jsme vyšli ven a namířili si to do dalších malých dveří vedoucích z chodby. Napadlo mě, do kolika ještě budu muset, než se konečně vydáme rovně a dojdeme k jediným velkým dveřím na konci chodby, za nimiž jsem tušil onen interiér školy.

Další místnost mě opět svou rozlohou udivila. Od zemi ke stropu tu bylo asi třicet metrů a stěny nemyly vidět… před nimi totiž stály stříbrné regály, jako v policejních archivech… miliardy trezůrků se jménem na papírových cedulkách. Zašli jsme úplně dozadu a Ryji předal dalšímu pracovníkovi, co tam na štaflích něco přerovnával, moje věci. Muž se chvíli díval na nějakou mapku, co držel v rukou, pak si přistavil šavle o dva metry dál a vylezl několik příček. Ve výšce asi pěti metrů jsem spatřil čtvercový trezor s mým jménem. Muž z mapky něco vyluštil a pak číslo naklikal na menší klávesnici, která byla připevněná na každém trezoru. Otevřel ten můj a uložil do něj všechny moje věci. Pak se na mě usmál a popřál mi formálně hodně štěstí ve studiu a ujistil mě, že to u bude v naprostém pořádku.

Když jsme se zase ocitli na té chodbě, už jsem si myslel, že konečně jdeme ke dveřím na konci chodby, ale těsně před nimi jsme zase do nějakých malých zabočili. Tady bylo čistě bíle vymalováno a místnost se konečně podobala jenom většímu obýváku. Bylo tu dost lidí. Asi deset až patnáct. Seběhli se ke mně, posadili do toho jednoho křesla, co stálo u stěny, pak mě učesali a upravili. Dali mi instrukce, abych se tvářil normálně a nesmál se, nebo se jinak nepitvořil a udělali asi padesát fotek z profilu a stejné množství ze předu. Pozvali si mě k velké obrazovce a společně jsme vybrali dvě fotky mého obličeje, jednu z profilu a druhou zepředu, na můj studijní průkaz. Všechny informace už na něm byly napsané, musela jim je přeposlat ta žena v kanceláři z první místnosti. Dodali tam mojí fotky a pak už jsem do ruky dostal ještě horkou menší kartičku. Ryji mě zase vytáhl na tu chodbu, ale tentokrát už jsme zamířili k hlavním dveřím. Zrychlil se mi tep a párkrát jsem se zhluboka nadechl, abych vstřebal to množství pocitů, které mě tak náhle zaplavilo. Ryju se ujal vysvětlování, když mě před dveřmi zastavil.

"Těmihle dveřmi smíš projít jenom jednou v životě, celý čtyři roky strávíš v interiéru školy, ale neboj se, do nich patří i park s lesíkem, bazén atd. Ale to všechno je vevnitř a je to ohraničené stěnami SHS. Takže tu kartičku přilož k týhle čtečce a tím budeš elektronicky zaznamenán a oficiálně se stáváš studentem Special High School. Já s tebou už dál nebudu, pracuju tu. Dostaneš se do chodby a jdi pořád rovně, stejně jinam nemůžeš zabočit, ale radši ti to řikám. Dostaneš se do uvítací místnosti, kde se za hodinu nashromáždí všichni budoucí studenti tvýho ročníku a kantor vás seznámí s podmínkami, pravidly a účelem studia. Tak neměj strach, tam už ti řeknou věci, který se nikdy nikdo další, mimo studenta akademie nedozví. I kantoři jsou studenti, kteří to tu dodělali až do maturity." Mrknul na mě a plácl po rameni.

"Zvládneš to. Tak se měj." Usmál jsem se na něj a poděkoval mu. On se otočil a zase spěchal do prvních dvěří. Nejspíš další nováček. V jedné ruce jsem držel tu velkou tašku s oblečením, ve druhé svíral kartičku. Zhluboka jsem se nadechl a trochu nejistě jsem kartu přiložil ke čtečce. Chvíli se nic nedělo, pak se ale křídla dveří bezhlesně odsunuly a já nejistě vstoupil do kovové chodby. Zavřely se za mnou a bylo ticho. Tak strašlivé, jako v malém výtahu v opuštěném domě. Rychle jsem došel ke druhým dveřím na konci chodby a znovu přiložil kartu.

Přede mnou se objevila menší místnost. Po stranách bylo asi dvacet křesel a ve středu pokoje stál ebenový stůl a polstrovaná židle. Na ní seděl starší muž s ostrými ale přívětivými rysy. A v některých křeslech seděly už lidé… studenti. Hlas kantora mě dokonale probral.

"Vítám vás, Uzukami Naruto, pamatujte si prosím neustále číslo sedm, na židlích nebo místech s tímto označením budete po celou dobu svého studia sedět. Tady je křeslo číslo sedm třetí po Vaší pravé ruce. Prosím posaďte se a vyčkejte společně s námi na příchod zbytku studentů. Mezitím si můžete číst, na opěradle Vašeho křesla leží malý tablet, tam si vyhledejte podle titulku Vaši oblíbenou knihu. Ještě Vás poprosím, abyste se tu nebavil s dalšími studenty a plně se věnoval buď četbě, nebo jedné z her, které jsou na tabletu nahrány. Děkuji a ještě jednou Vás tu srdečně vítám." Usmál se na mě a kývl ke křeslu. Posadil jsem se tam a do rukou vzal tablet. Chtěl po mě heslo, byl jsem trochu zmatený a nechtělo se mi ptát. Pak mi pohled padl na kartičku a dole bylo malým písmem napsán můj kód na elektroniku. Usmál jsem se nevěřícně a do tabletu opsal: 0iec46rt. Odblokoval se mi a já si spustil jednu z her. Sem tam jsem nenápadně přejel pohledem po dalších lidech, co tu seděli. No nezajímejte se o své budoucí spolužáky. Byli tu dvě dívky a čtyři chlapci. Vypadali mile a všichni byli… nádherní. Samozřejmě, tohle byl výběr těch nejtalentovanějších a nejkrásnějších, ale i tak mě to překvapilo. Většinou se úplně koncentrovali na četbu nebo hru. Zrovna jsem se začetl do jednoho z klasických příběhů Karla Čapka, když jsem uslyšel kantorův hlas.

"Dobrý den, vítám vás Yasuo no Daiji. Prosím, pamatujte si číslo osm, označuje místo, na kterém budete po celou dobu Vašeho studia…" Byl to chlapec s černými vlasy a tmavě modrýma očima. Já se taky necítil dobře, když jsem tam tak stál a nevěděl, o co jde, takže jsem obrátil svou pozornost zase k tabletu a snažil se už nerozptylovat s nově příchozími a spokojit se s letmým pohledem na každého nově příchozího. Ani jsem si nevšiml, jak rychle se místnost zaplnila. Pak mi najednou tablet zhasl. Překvapeně jsem zvedl hlavu a zjistil, že už jsou všechna křesla obsazená a kantor stojí. A podle překvapených tváří ostatních mi bylo jasné, že i jim přístroje vypověděly službu. A taky mi okamžitě došlo, že už všichni dorazili. První ročník tedy může být zahájen…

"Takže studenti, prosím věnujte mi pozornost. Je mi nesmírným potěšením přivítat vás na této žádané škole a velmi gratuluji, že jste se dostali až sem. Sami jste určitě museli poznat, jak složité je se sem dostat. A mým úkolem je vás seznámit s principy a pravidly této výjimečné škole. Takže k úvodu bych vám řekl něco o téhle škole samostatně. Účelem je získat diplom, který vám zaručí, že všichni uvidí, že vy jako vlastníci jste dokonale připraveni vykonávat tu práci, po které toužíte. Rád bych hned z kraje upozornil, že práce, kterou budete dělat po vystudování, není jenom o tom, umět se s někým vyspat. Tohle není vyloženě učení pro kurvičky, jak se většinou veřejnost domnívá. Tady se naučíte víc. Být prvotřídní společník, nejen v posteli, ale i mezi dalšími lidmi, naučíte se tu odhadnout to, co má daná osoba nejraději, co si myslí, jak byste se k ní měli chovat. Naučíte se tu tanec, ne jenom u tyče, na té nejvyšší úrovni, vytvarujete si tu tělo tak, abyste mohli konkurovat předním modelkám a modelům, zjistíte, co dělat abyste vypadali neustále dobře, jak o sebe pečovat. Vyjmenoval jsem tu jen část věcí, které tu budete studovat. Právě vám všem byl na tablet nahrán rozvrh. Ale předpokládám, že většině ze zkratek v rozvrhu nebudete rozumět. Takže si otevřete soubor rozvrh_01 a sledujte prosím se mnou. Vk je verbání komunikace. NVk neverbální komunikace, Hp - hlasové projevy, P - posilovna, V - vzhled, Po - poradna, Tn - tanec, X - volno, Zd - Zdravotní výchova, Ko - kurzy oblékání, A - akrobacie a nakonec TchRp - technický rozbor poloh. To by bylo k rozvrhu. O hodinách samotných se dozvíte až od lektorů. To je taky jeda věc… prosím vás, neříkejte jim učitelé, ale lektoři. Mohli byste některé z nich urazit. A jak to tu funguje. Každý ročník má své vlastní patro, vy máte to první. Ale stýkat se obyčejně můžete, jde o to, že všechny vaše učebny a pokoje budou umístěny na prvním patře. Takže až vás pustím, půjdete do svého pokoje. Ty jsou po dvou. Ale nebojte se, budete mít dost svého osobního i prostorového soukromí. Tento den máte ještě volno, ale už zítra budete muset jít na hodiny, které máte v rozvrhu. Máte tam i čas, snažte se vždycky dorazit včas, nejlépe chvilku před. Po hodinách máte mezitím volno, můžete si dojít na pokoj, nebo se jít proběhnout do našeho parku. Pro milovníky sportu tu je i krytý bazén, běžecká trať, jízdárna, golfové a fotbalové hřiště. To vše je v interiérech školy. Ven se nepokoušejte dostat, volat rodičům ani nikomu z venku. Na mobilních telefonech, které dostanete, máte už automaticky nahrány všechny svoje nové spolužáky a své lektory. Hry nebo knihy si na mobil nestahujte, od toho máte tablety, které jsou vaše. Jíst choďte do společné jídelny, daný den si můžete vyzvednout snídani, oběd i večeři kdy se vám zachce, takže si k snídani ráno dejte klidně večeři a k oběhu snídani, to je jedno, ale zase pozor na kalorie, k tomu vám řekne víc lektorka Zd. Prádlo můžete na praní odnášet každý den, druhý den bude čisté a vyžehlené. Uděláte to jednoduše tak, že půjdete do místnosti na odkládání prádla a do svého košíčku dáte špinavé oblečení. Druhý den si pro něj zajdete a budete ho mít složené čisté, nejpozději do šesti do rána. A teď to nejdůležitější. Celé vaše studium se musíte řídit jedním jediným Pravidlem. Toto Pravidlo je docela jednoduché, ale upozorňuji vás, že po jeho neuposlechnutí jste ze školy okamžitě vykázáni, zaručuji vám že jste z budovy pryč do dvou minut a už se sem samozřejmě nikdy nebudete moct vrátit. Pravidlo zní: "NIKDY si nesmíš nic začít s jakýmkoliv studentem SHS." Ať už je z prvního, druhého, třetího nebo třetího ročníku, nesmíte ho políbit a nic víc. Chytit za ruku ho můžete, ale v rámci přátelského povzbuzení. Pokud ho budete držet delší dobu, už porušujete Pravidlo. Takže to je jediná věc, kvůli které ročně propadne nejméně sedm studentů. Výjimku tvoří hodiny, ve kterých si samozřejmě něco na spolužácích ve třídě zkoušet budete. Líbat se můžete, pokud se to zrovna bude nacvičovat, ale nemyslete si, že si vytvoříte dvojici a s tím sympaťákem či sympaťačkou budete dělat blbinky jenom o hodinách. Pokud k tomuhle zkoušení dojde, bude se losovat. Takže se klidně může stát, že budete muset vystát jazyk, ruku v některých případech i něco jiného, partnera, který je stejného pohlaví jako vy, ale jestli chcete dělat tu práci, kterou chcete, s čímž se tu počítá, protože jinak byste tu nebyli, tak musíte v budoucnosti zvládnout uspokojit jak muže, tak ženu, a to KAŽDÝ z vás. Toto Pravidlo vám nikdo nebude opakovat, neexistuje napomenutí, prostě ho porušíte a v mžiku oka jste pryč. Takže to je snad už vše, co bych vám k začátku vašeho studia řekl. Pro případné dotazy budu neustále k dispozici na vašem chatu - speciální aplikace nahraná na tabletu, kde mi můžete položit otázku a já vám jí zodpovím. Otázka i odpověď pak bude zveřejněná i v ostatních tabletech, aby posloužily k informování. Ještě jedna zajímavost, známky se tu neudělují, do dalšího ročníku postupujete na základě úspěšného složení zkoušek u jednotlivých lektorů. A účel této školy je velmi jednoduchý. S diplomem, pokud se k němu dostanete, si vás budou žádat organizace, které vás budou nabízet na internetových stránkách i v nabídkových katalozích a vy budete vysíláni soukromými letadly do všech zemí na světě. A na závěr mého sáhodlouhého vyprávění bych ještě uvedl takovou malou motivaci, tato práce je první v žebříčku nejlépe placených prací světa. Teď si prosím vezměte vaše tašky s oblečením a tablety a přesuňte se do hlavní části Special High School. Najděte si pokoj s vašim číslem, to jest číslo, které jsem vám řekl při příchodu. A dveře odemknete kódem na elektroniku, napsaný na kartičce. Do pokojů jste rozřazeni podle po sobě jsoucích čísel. Takže 1 a 2, 3 a 4, 5 a 6, ale pak je tu změna, protože číslo 7 už spolubydlícího má - mimochodem je to chlapec který jednou propadl, pro zvědavé - ne, propadnout se tu nedá, ale tohle byl speciální případ, který se stejně už nedozvíte. Takže dál se pokračuje bez sedmičky, 8 a 9, 10 a 11 a tak dále. Přeji vám všem příjemný pobyt na naší škole a úspěšné ukončení všech čtyřech obtížných ročníků…"

S hlavou plnou nových informací a snětí neroztříděných pocitů a dojmů jsem se vydal spolu s ostatními do samého srdce téhle podivuhodné školy. Pořád jsem tak nějak nemohl uvěřit, že právě mé maličkosti bude umožněno odkrytí tak přísně střežených informací o principu tohoto zřízení. Znovu ty posuvné dveře… a najednou se celá naše, asi šestnáctičlenná skupinka, ocitla v prosvětlené obrovité kruhové hale. Po celém jejím obvodu byla snad stovka dveří z stříbrného, leštěného kovu. Uprostřed byl volný prostor a když jsem došel blíž, dohlédl jsem až úplně dolů, kde se asi v hloubce sto-dvaceti metrů rýsoval perfektně udržovaný park. Byl to podobný efekt, co se používal v mnoha obchodních centrech, co znám. Když jsem se naopak podíval nahoru, zjistil jsem, že nad námi jsou další patra, patrně podobná těm našim… viděl jsem tam spoustu studentů. Na tu dálku a z toho úhlu jsem nemohl pořádně dobře rozpoznat výrazy v jejich obličejích, ale všichni se chovali usměrněně, elegantně a po kružnicové chodbě se pohybovali s jasným cílem. Ten prosklený ovál, který tvořil v podstatě průřez celou kruhovou budovou, měl zevnitř nalepených na stěnách asi patnáct výtahů, kterými se bez pochyby cestovalo z jednoho patra do druhého. Na dveřích, kterými jsem se sem já a celá moje budoucí třída dostali, bylo uměleckým stylem písma doslova vykreslen nápis: Patro 1. Patro pro první ročník studentů v SHS, patro pro nováčky, patro pro nás… a pro MĚ. Pomalu jsem si to začal uvědomovat… uvědomovat si, že sem patřím, že jsem teď součástí toho nesmírně složitého systému. Důležitým článkem řetězce tvořící vizáž a prestiž Special High School. Po dvou letech snažení jsem to konečně dokázal… hned mi na mysli vytanula slova naší chemikářky. Měl jsem tu ženskou docela rád… "Dostat se na vysokou školu není těžké… horší je odtamtud nevylítnout. A co se týče SHS, tady je to trochu jinak… je nesmírně těžké se tam dostat a stejně složité, možná ještě víc, se tam udržet…" Jako bych jí slyšel.

"Páni…"

"No tyvado…" Kolem mě se ozývaly hlasité projevy úžasu nad tím pohledem. Ta jediná široká chodba, která tu vedla, samozřejmě nebyla holá, bez ničeho. Lemovaly ji pohodlné lavičky z třešňového dřeva, postávali tu bělostné květináče s přesnými zmenšeninami stromů, zábradlí, které obepínalo onen skleněný válec, bylo porostlé zvláštním typem popínavé rostliny s temně zelenými listy s žlutým žilkováním a rudo-modrými kvítky. Po pravdě jsem sám měl co dělat, abych nahlas neprojevil své překvapení. Ani ve snu by mě nenapadlo, že něco tak monumentálního, jako TOHLE se skrývá za zdmi Esháeska. Po naší chodbě se pohybovali další studenti… byli si trochu nejistí, ale vypadali určitě rozhodněji, než naše skupinka. Odhadl jsem, že to budou studenti z jiných tříd prvního ročníku. Asi za deset minut se většina z nás jakž takž probrala a začala zase prakticky uvažovat. Světlovlasá dívčina s modravýma očima a tenkými rty, která postávala vedle mě promluvila ke všem nejistým vyšším, ale příjemným hlasem.

"Kam máme teď jít…?"

"Neříkal že do pokojů a tam si odpočinout?" Odvětila jí jiná dívka. Byla o něco vyšší, měla bezchybnou postavu, tmavě hnědé oči a oříškově světlé rovné vlasy.

"Ale kde…" Zeptal jsem se trochu tišeji, než jsem měl obvykle ve zvyku. Ne, nebyl jsem stydlivý, ale nynější okolnosti mě lehce vyvedly z míry.

"HELE!" Zavolal na nás jeden kluk, mimochodem taky moc hezký, jak jinak, - jinak by nebyl vybrán na studium v SHS. Stál před otevřenými dveřmi a na nich bylo napsáno dnešní datum. Dveře vedly do rovné dlouhé chodby na jejíž obou stranách stály dveře s vykreslenými kombinacemi čísel. Skupinkou, jejíž součástí jsem byl i já, se rozlehlo vzrušené šeptání. Většina z nás se už jistě a nedočkavě vydala za tím klukem - objevitelem, ostatní nás po chvíli také následovali. V chodbě s pokoji se rozproudil a zesílil hovor - většina ze studentů hledala svého spolubydlícího. Já nehledal. Můj spolubydlící už by tam měl být… Došel jsem až tam, kde na dveřích stálo číslo sedm a nula. Ta nula musela být zřejmě přidělená JEMU. To je vše, co jsem věděl, že je to chlapec a že jednou propadl, ačkoliv ten uvádějící muž vzápětí přiznal, že propadnout není možné a tohle byla speciální situace… třeba se dozvím víc. Byl jsem zvědavý, to nepopírám. Tašku s oblečením jsem si položil na zem a do ruky si vzal svoji studentskou kartu, abych mohl opsat kód na elektroniku do malého kovového přístroje, připevněného na rámu dveří. Když jsem na klávesnici stiskl poslední písmenko, zaslechl jsem tiché cvaknutí a dveře povolily tak naráz, že jsem, nečekaje takovou rychlost, ztratil rovnováhu a zapadl do pokoje hlavou napřed. Sbíral jsem ze ze země celý rudý, můj spolubydlící se nejspíš musel lehnout a poprvé jsem upřel pohled na náš pokoj. Byla to prostorná místnost, větší, než náš obývák, na protějších stranách stály dvě velké postele, uprostřed byl kulatý moderní stůl ze zatmaveného skla na kovových nohách, u každé postele stála vysoká lampa s porcelánovým stínítkem a deseti druhy světla, jak jsem později zjistil, pak tu byli zase ty dekorativní věci, jako zelené pokojové rostliny, poházené barevné polštáře nebo koberečky na zemi. I přes tu pestrobarevnost pokoj působil odměřeně a decentně, ani jedna z dekorací by se nedala označit za kýčovitou. S úlevou jsem zjistil, že v pokoji nikdo mimo mé maličkosti není. Ale náznaky cizí přítomnosti jsem přehlédnout nemohl. Na posteli ležely sluchátka, nějaká kniha, na topení u jeho postele se sušil ručník a přes jednu židli byla přehozená černá mikina. Nahlas jsem si oddychl, vtáhl dovnitř svoje oblečení a zavřel. Automaticky jsem se vydal k neobsazené polovině pokoje. Chvíli jsem si lehnul na postel a snažil se aklimatizovat a vstřebat tu náhlou změnu. Pak jsem se s drobnými potížemi rozhoupal k činnosti. Sednul jsem si před svoji velikou skříň a začal si skládat oblečení do úhledných sloupků. Když jsem s tím byl hotov, pustil jsem se do prozkoumávání svého, tedy našeho pokoje. Byla tu jedna koupelna a měl jsem pocit, že stála tolik, co byt na hlavní třídě v New Yorku. V nočním stolku jsem našel mobil, jestli se tomu ještě tak dá říkat, protože se velikostí displeje podobal tabletu a množstvím funkcí počítači. Vyjekl jsem překvapením, když jsem zjistil, že všechny moje oblíbené písničky tam mám nahrané. Seděl jsem na druhé straně postele u zdi, opíral jsem se o ni zády a zrovna projížděl jmenný seznam v kontaktech, co byly pečlivě roztříděny do sekce učitelé a žáci, když do místnosti někdo vešel. Leknul sem se tak moc, že jsem o sobě nedal ani vědět a zůstal tam skryt, zatímco jsem pohled upíral na kluka, co právě vešel. Bouchnul za sebou dveřmi a zřejmě si mě nevšiml. Vypadal docela rozčíleně… měl černé kratší vlasy, na temeni mu odstávaly a kolem obličeje padaly v několika roztomilých pramenech, porcelánovou pleť, vypracované tělo, temně modré oči a světlé rty, které momentálně rozhořčeně tiskl do tenké linky.

"Debil…" Zavrčel pro sebe podrážděně a sotva slyšitelně, když si stoupnul před zrcadlo a prstem se opatrně dotkl svého spodního rtu. Nevydržel jsem tam už dál jako špeh zticha sedět.

"Eh… ahoj…" Promluvil jsem a snažil se, aby to znělo přirozeně. Možná jsem to přehnal s hlasitostí. Tmavovlasý sebou leknutím roztomile trhl a prudce se na mě otočil. Jen na chvíli jsem v té dokonalé tváři zahlédl zmatek, pak ho vystřídalo chladné porozumění.

"Kdys plánoval se ukázat?" Měl melodický hlas, ale už nezněl tak zlostně, jako když před tím nadával. I tak byl jeho přístup ke mě ledový.

"Jo, promiň, překvapils mě…" Možná jsem trochu zrudl. Pokusil jsem se to trochu zamluvit.

"Pročs…" Ukázal jsem na jeho ústa. Na chvilku se mu zúžily zorničky a vzdorovitě semknul rty. Super, zase jsem to podělal.

"To…" Nadechl se a otočil se k židli, ze které strhl mikinu a ve vzduchu ji nacvičeným pohybem skládal.

"Byl jsem na hodině." Dodal rezignovaně.

"Měl jsem pomoct naučit jednu věc takovýho experta, co mu to moc nejde." Nejspíš mi na tváři pořád setrvával nechápavý výraz, protože můj spolubydlící si odměřeně povzdychl a dodal, jako by vysvětloval proč dva a dva jsou čtyři a ne sedm:

"Kousnul mě." Došel ke skříni, našel si nějakou lahvičku, nanesl si nejspíš nějaký krém na bříško ukazováčku a přejel si s ním po bolavém místě na rtu. Nevěděl jsem co na to říct… tohle by mě vážně nenapadlo.

"On… to udělal schválně?" Možná jsem vypadal trochu ustrašeně. Odpověděl mi docela rezolutně a jasně.

"Ne. Je to jelito."

"Aha no… já sem Naruto…" Chytil jsem se záchranného bodu, jež mi právě vytanul na mysli a uvolněně se usmál.

"Sasuke." Na jeho tváři jsem nezpozoroval jedinou změnu. Pochyboval jsem, jestli se smát vůbec umí.

---