Posedlost 1 - Milovaný bratr

Povídka, se kterou jsem se neskutečně patlala a upřímně jí mám plný zuby už teď :D. Ale mám ji v hlavě možná už rok... dva a neustále odkládám její sepsání.

Teď jsem konečně dostala příležitost se do toho pustit, protože mám dva týdny volna. Zhruba před dvěma lety se rozhodlo, že konečně opraví náš gympl (asi zjistili, že plíseň a rozpadající se okna a zdi už nejsou cool) a nás na tu dobu šoupnou do BÝVALÉHO ústavu hluchoněmých. A včerejškem náš pobyt tam byl slavnostně (= všichni se horlivě začaly podepisovat na rámy oken) ukončen.

Ale to důležitější - celý týden budou stěhovat všechny věci zpět do staré budovy a nám k té příležitosti dali volno :D, a pak... pak jsou jarňáky. Buď požehnáno, vzácné volno :3.

Napadlo mě trochu jiné zpracování vyvraždění Uchihů, nebo spíš Itachiho "trochu" jiný důvod k vyvraždění klanu. Samozřejmě, že to bude jeho maličký bratříček, jinak by to ztrácelo význam, ale rozhodla jsem se to posunout ještě o level výš. V anime Itachi Sasukeho opustí a dezertuje k Akatsuki, no a tady... tady ho neopustí. Snažila jsem se tam zachytit Sasukeho dospívání a změny jeho citů k Itachimu, i když zatím to není moc znát, je to teprve první díl.

Itachi vyvraždil klan a naživu nechal jen svého mladšího sourozence, kterého se rozhodne vychovat sám vlastními metodami. Sasuke ho nenávidí víc, než svůj zničený život a nejasnou budoucnost, ale čas neúprosně běží a s ním blednou i vzpomínky na milované rodiče. Přes všechnu bolest, kterou mu starší bratr způsobil, se s ubývajícími léty jeho city k němu mění. Postupně dospívá do stádia, kdy si není jistý tím, co k němu vůbec cítí. Nenávist, láska, odpor, pochopení... Navíc řeší neustále jedinou otázku "proč?", na kterou dostává časem i odpověď, ale ne takovou, jakou si žádal a ne v takové podobě, v jaké si přál. S prvním Itachiho intimnějším dotekem, se jejich vztah vrací na začátek, tam kde původně začal, když starší z bratrů popravil jejich rodiče a Sasuke si přeje, aby se nikdy nezeptal "proč?".

Varování: yaoi, pedofilie, incest

Větší zvrhlost už ode mě asi nikdy neuvidíte (ale kdo z nás věští? :D).

Jestli se chcete naladit na mojí vlnu, tak když jsem to psala, tak jsem si pro inspiraci pustila příhodnou hudbu (můj vkus je celkem vyhraněný, takže... radši nic :D) - >

Skillet - Comatose

Skillet - Monster (trochu drsnější verze - Skillet - Monster voice)

Three days grace - Pain

Linkin park - Numb

Bylo toho víc, ale nechce se mi to sem všechno házet, tohle vám bohatě postačí :D

---

Úzkou škvírou mezi žaluziemi pronikl do potemnělé místnosti tenký proužek bílého měsíčního světla a s ostrou přesností dopadl před chlapcovy bosé nohy, kde ho pohltily dřevěné parkety. V jeho svitu se tetelila drobná zrníčka prachu, vířila okolo sebe a bránila mu tak ve výhledu na hrůzný výjev před sebou. Několik jich nechtěně vdechl, nakrčil nos a následně se pod jejich náhlou invazí bolestivě zakuckal. Smetí v krku ho nepříjemné škrábalo, rozhodně musí ven. Automaticky přiložil hřbet ruky ke svým ústům a hlasitě se rozkašlal. Cítil, jak se odporný knedlík vzdouvá v jeho hrtanu ve snaze se dostat ven. Přivřel unavené oči a ještě jednou zakašlal. Když je znovu otevíral, kaolínově bledá ruka byla potřísněná hustým hlenem, na němž ulpěly i titěrné částice prachu. Svěsil ji zpět podél těla a trochu neohrabaně otřel sekret do spodního lemu bavlněného trika.

Zkusmo pohlédl před sebe skrze to studené světlo, jen na zlomek vteřiny, aby se ujistil o jeho přítomnosti, pak se v obavách znovu vrátil prstům u svých noh. Víc by jeho křehká duše nevydržela. Skutečný život na něj teprve čekal, ještě nedostal příležitost zocelit své nervy, snad proto se teď krčil v tmavém rohu a v panickém strachu mlčky prosil kata o smilování.

Ještě si plně nestačil uvědomit k čemu tu došlo a nebyl si jistý, jestli po tom vůbec touží. Vzpomínky probleskovaly jeho hlavou, ale nezdržely se ani na vteřinku, předbíhaly jedna druhou, aniž by dohromady tvořily nějaký souvislý obraz skutečnosti.

Chlapec odmítavě zavrtěl hlavou v naději, že je od sebe odežene, ale ony se stále vracely, nenechaly ho ani na chvilku vydechnout. Nedokázal se více udržet. Ublíženě škytl, než si slané křišťály opět začaly razit cestu po jeho nateklé tváře. Už se je nepokoušel setřít. Ani když se na konci jeho brady spojily v potok smutku, aby mohly pokrčovat do slzavého údolí mezi klíčními kostmi. Znovu se rozbrečel, přestože si slíbil, že už nebude.

To čekání bylo příšerné. Svazovalo ho a dusilo jako pevně uvázané tkanice korzetu. Nevěděl, jak dlouho už tady sedí, ale i věčnost v tu chvíli zněla směšně. Jeho nevinná dětská mysl se ještě nestihla vyrovnat s tím, co se před malou chvíli odehrálo, a když už se zdálo, že ano a on dokázal v klidu sedět s krutou realitou před očima, vše se zase vrátilo. Mozek nezvládal uložit vzpomínky a přijmout je za vlastní. Něco takového se přeci nikdy nemohlo stát. Nikdy k tomu nedošlo... nemohlo...

Otřásl se zimou i děsem prostupující mu celé tělo zároveň. Když se trochu naklonil, aby nemusel čelit tomu pronikavému chladnému světlu, které dráždilo jeho už bez tak opuchlé oči, propíchl ho otcův přísný pohled. Polekaně sebou trhl. Muž nic neříkal, jen na něj hleděl s pootevřenými ústy, jako kdyby ho chtěl každou chvíli pokárat. Chlapec měl z jeho slov vždy strach a respekt, teď si ale přál slyšet ty srdce drásající urážky neoprávněného podceňování. Dal by cokoliv byť za jediné slovíčko. Bezhlesně ho skoro prosil, aby něco už konečně řekl. On ale stále mlčel. Jeho hluboký hlas zazněl jen v chlapcových vzpomínkách. Už pochopil. Nikdy ho znovu neuslyší, už žádná výtka ani výhružka.

Frustrovaně zakníkal a v matné naději obrátil svůj sklíčený pohled na milovanou matku. Její dlouhé černé vlasy splývaly s okolní tmou, velké uhlové oči se propadaly do nicoty, ale odkrvené rty se nepřestávaly ani v posmrtné křeči jemně usmívat. Zdálo se, že je každou chvíli otevře, aby řekla něco konejšivého, aby řekla, že to všechno bude zase dobré. Chtěl na ni zavolat, jakmile se o to ale pokusil, dopadl další paprsek bledého světla na její mdlý obličej a odhalil tak krvavou ránu táhnoucí se podél hrdla. Chlapec k ní natáhl ruku, vzápětí ji ale zase stáhl.

Zběsilým těkáním očima po místnosti se snažil najít cokoliv, co by alespoň trochu naznačovalo život. Skříň, polička, květináč, další polička a... on. Nehnutě tam stál, aniž by cokoliv říkal nebo dělal. Rubíny šílenství propalovaly drobnou postavu a zálibně si ho prohlížely. Rty se zvlnily v pobavený úšklebek. Napříč místností zasmrádlou rozkládajícími se těly zazněly sebejisté kroky. Nepochybně se blížily k němu. Znovu ten nechutně posměšný škleb.

Chlapec se patami polekaně zapřel o dřevěnou podlahu, přičemž se v marné snaze pokusil o něco víc posunout dozadu, narazil ale na tvrdý odpor chladné zdi. Tmavý kout ho pevně sevřel ve svém mrazivém náručí a nedovolil mu utéct ani se jakkoliv vzdálit. Ochotně dítě přidržoval, aby ho mohl pohlídat pro svého pána.

,,Bojíš se mě?"

Poznával ten hlas, ale zněl místy jinak než obvykle. V pozadí té pro něj typické melodie zaslechl podtón i něčeho jiného, co u něj vůbec neznal - ironie, výsměch. To nebyla intonace jeho bratra, nic z toho mu nebylo ani v nejmenším podobné.

Nechápavě na něj hleděl, neschopen jediného slova. Kdo to před ním stojí, kdo je ten člověk?

,,Nebo se snad zlobíš?"

,,Bráško..." opáčil zničeně v poslední kapičce naděje. Vypadá jako jeho bratr, ale nemluví jako on. Itachi by s ním nikdy takhle nejednal. Vždycky se k němu choval tak jemně. Nemusel se ho bát, teď tu ale sedí s dušičkou tak maličkou, že by jí pohrdlo nebe i peklo.

,,Můžeš mě zabít, jestli si troufáš. Nebudu se bránit." Tvrdá ruka uchopila možná až moc pevně Sasukeho něžnou tvářičku. Starší ho donutil pohlédnout mu zpříma do očí. ,,Troufáš si, Sasuke?" zeptal se ho bez známky emocí. Na chvíli se opět podobal Itachimu, jeho staršímu bratrovi, kterého tolik miloval.

,,Prosím přestaň..." zavzlykal mladší poníženě. Veškerá hrdost šla stranou, jakmile šlo o život. Sasuke jí vlastně nikdy příliš nevlastnil. Veliký stín jeho bratra mu málokdy dovolil se projevit jinak, než jako naprosto bezcenné zrnko písku v poušti. Je jich tolik a nikdo je od sebe neodliší. Itachi možná také začal v podobě toho obyčejného zrníčka, ale jeho talent, zdaleka přesahující schopnosti kteréhokoliv Uchihy, z něj brzy udělal zářivý a žádaný drahokam.

,,Vezmi si to, Sasuke," vtiskl mu do pravé ruky rukojeť kunaie, ,,a zabij mě," dodal šeptem, ale natolik hlasitě, aby ho jeho mladší sourozenec slyšel.

Sasukeho prsty jen chabě sevřely nabízenou zbraň. Zápěstí se mu nekontrolovatelně třáslo, zatímco zbytek paže v křeči ztuhl. Jeho hlavou opět pobíhaly zmatené vzpomínky. Hlas uvnitř mu radil, aby na nic nečekal a obrátil ostří proti vrahovy milovaných rodičů, nehledě na to, že je to jeho vlastní bratr, ale srdce mu něco takového řízně zakazovalo. Bratr bratra nezabije.

,,Nii - san," štkal zhrouceně. Plakal, aniž by věděl proč. Pro mámu a tátu nebo proto, že ho nedokáže zabít? Cítil se tak zbytečný a postradatelný. Nechtěl tu být, přál si rozplynout se a zmizet v nenávratnu. Možná proto teď otočil ostří proti sebe. Špičku kunaie přitiskl ke svému hrudníku v místě, kde měl bezpečně uložené srdce a lehce zatlačil.

Dřív, než ale dokázal překonat třes zápěstí, zazněl v těsné blízkosti jeho ouška pobavený smích. ,,Jestli se nebojíš smrti, tak to udělej," podpořil ho Itachi v jeho záměru. Nepředpokládal, že by Sasuke v sobě dokázal najít tolik odvahy, aby zabil jeho, natož sebe.

Ten skutečně bez sebemenšího pohybu vpřed držel kunai u svých žeber, aniž by si způsobil jedinu oděrku. Čepel neprošla ani látkou jeho trika.

,,No tak, Sasuke, jen do toho," pobídl ho sourozenec netrpělivě. ,,Udělej to." Jeho horký dech ovanul Sasukeho citlivý krk. Mladičký Uchiha se lehce zachvěl a nakonec zbraň pustil s hlasitým zařinčením na ošoupané parkety. Často po nocích, když nemohl spát, přemýšlel, jestli by někdy dokázal zabít člověka, kdyby opravdu musel. Vždy došel k přesvědčení, že ano, pokud by ohrožoval jeho, nebo ty, na kterých mu záleží. Všechno to byla ale jedna veliká sprostá lež. Neumí nic, neuspěl ve zkoušce života. Mohl něco... cokoliv udělat, aby je zachránil. Ale on se jen zbaběle krčil v tom nejvzdálenějším rohu a sledoval, jak se otcovo tělo řítí k zemi, jak se oči zbožňované matky zavírají, aby se už nikdy víc neotevřely. Nedokázal udělat vůbec nic, jen tam seděl a díval se na to. Proč se alespoň nepokusil, proč ani slovy nevzdoroval?

Odpověď znal a hnusila se mu víc, než vrah jeho nejbližších. Protože se bál, měl větší strach o sebe, než o život vlastních rodičů. Jaká zrůda jen může?

Cítil se příšerně. Ne pro tu hanbu, ale proto, že už nikdy neuslyší jejich slova ani neucítí hřejivý dotek rodičovské lásky a je to jen jeho vina. Může si za to sám, kdyby byl silnější a nebál se především o svůj život, mohl s tím něco udělat. Nemuseli zemřít...

Itachi si brzy všiml, že se jeho sourozenec ponořil do svého nitra. Ten nepřítomný pohled a roztěkané zorničky mu naznačovaly, že si prožívá soukromé peklo, bez jeho účasti. To nechtěl, přál si s ním tu bolest sdílet. Uchopil ho proto za bradu a hrubě mu s ní trhl do strany, aby ho vrátil zpět do reality, která se v tu chvíli zdála možná i příjemnější, než chlapcovy ponuré myšlenky.

,,Zabiješ mě?" zeptal se tlumeně až omámeně, když konečně přišel k sobě. Jazyk měl těžký, jako by mu pod něj uvázali váčky s olovem a popraskané rty mu zabraňovaly ve správné artikulaci. Itachiho jízlivý úšklebek mu ale dokazoval, že ho jeho sourozenec slyší velice dobře.

,,Záleží na tobě," odpověděl neurčitě a jen konečky prstů pozvolna přejel po jeho tvářičce, od ucha až k dolní čelisti. Stálo ho dost vůle ovládnout se a nepokračovat dál po tom útlém krčku. Přestože se nacházel v pozici, ve které by si to mohl dovolit, raději se stáhl, aby bratra nevyděsil víc, než momentálně potřeboval.

,,Proč...?" zašeptal maličký Uchiha smělou otázku, přičemž si přitáhl kolena těsněji k sobě, kdyby se ho Itachi chtěl znovu dotknout. Jeho dlaně na něj působily jako ta nejhorší žíravina.

,,Proč jsem to udělal?" domyslel si Itachi rychle. Ne, teď mu ještě nemůže odpovědět, ale... ,,Jednou ti to povím." Až nadejde ta správná chvíle.

,,Bráško..." Hleděl přímo do těch černých očí tolik podobných jeho vlastním, ale nesoustředil se. Mizel zpět do svého světa nelítostného sebeobviňování. Jeho pláč pomalu ustával, přestože duše přicházela k sobě. Pozvolna se smiřoval s drastickou skutečností. Vzpomínky na sebe začaly s podivuhodnou přesností navazovat a vytvářet tak reálný film, aby ho později mohly uložit a zachovat navždy jako zlou připomínku nejhorší události jeho dětství, které dneškem předčasně skončilo.

,,Pššt, maličký, v klidu dýchej a na nic nemysli." Itachiho hlas v ten moment zněl jako ta nejsladší hudba, bez kousavé intonace ani žádného posměšného podtónu. Jeho starší bratr se vrátil, aby dal všechno do pořádku. Bezděčně, v polospánku, se mu podíval do očí. Chtěl se jen ujistit, že to bude zase dobré, ale neměl to dělat.

Přestože ve svém hlase počínající šílenství skryl, tak v očích to nedokázal a Sasuke to rychle postřehl. Ne, jeho bratr se nevrátil, pořád je tu on. Ten, kterého ani nemohl nazvat svým sourozencem, ten, o kterém nic nevěděl, ten, kterého zavrhl.

Itachimu se nelíbilo, jak se na něj dívá. Děs v jeho nevinné tváři ho jasně varoval před dalším nářkem a křikem, jenže to si teď starší z bratrů nemohl dovolit. Musí pospíchat a zmizet dřív, než se Konoha dozví, co se stalo za zdmi Uchiha čtvrti. Oprávněně začínal mít obavy, že by mu Sasuke mohl lehce pokazit plány. Vzal proto do dlaní jeho hlavu a donutil ho ji mírně zvednout.

,,Podívej se na mě, Sasuke," řekl autoritativně, hlasem, který nepřipouštěl kompromisy.

Mladší se tomu zprvu bránil, ale čím déle odolával, tím více sílil Itachiho tlak na jeho spánky a čelisti. Podvolil se. Se zoufalým zakňouráním týraného zvířete upřel svůj pohled na toho, jehož donedávna nazýval bratrem.

Itachi se jemně usmál, čelem se opřel o to Sasukeho, aniž by ho pouštěl a aktivoval mangekyou sharingan.

,,Sladké sny," zašeptal, když se oči jeho bratra začaly pozvolna zavírat. Rty se něžně otřel o jeho dětskou tvářičku, vzal ho do náruče a spolu s ním zmizel z domu, který pro něj doposud znamenal domov. Nikdy se sem neplánoval vícekrát vrátit. Své vzpomínky uzavřel v truhle zapomnění a klíč hodil do nejhlubšího oceánu. Časem přiměje i Sasukeho udělat to samé. Pro jeho vlastní dobro. Nějakou dobu se bude trápit, ale co oči nevidí, to srdce nebolí, jednou ho to přejde. Uplyne několik let a on už si nevybaví, jak vypadala tvář jeho matky, už nebude vědět, jak zněl hlas jeho otce. Občas se objeví záblesk minulosti v podobě bolestivé vzpomínky, ale pohasne stejně rychle, jako se prodral na povrch. On mu v tom více než ochotně pomůže, nedovolí, aby se v srdci jeho bratra usadila nenávist k životu nebo snad jemu samotnému. Nedá vzpomínkám proplout na povrch, všechny je nechá spát v jeho podvědomí. Navěky. Poskytne mu nový život plný lásky a pochopení.

Pevně ho sevřel ve svém náručí, aby mu omylem nevypadal a utíkal s ním vstříc nejasné budoucnosti.

Bedlivě sledoval jeho tvář, kdyby se na ni objevila známka bolesti nebo snad stesku. Vytvořil mu sice příjemné prostředí pro hezké sny, ale lidská mysl je tak nevyzpytatelná, že měl strach, aby si bolest, kterou si teď Sasuke prožil, nenašla třeba jen drobnou skulinku a nedostala se skrze iluzi do popředí Sasukeho snění. To by mohlo být pro jeho malého bratříčka bolestivé a tím pádem i nežádoucí. Itachi momentálně potřeboval, aby se jeho sourozenec především uklidnil a nedělal moc povyku. Klidný spánek se v tu chvíli jevil jako nejlepší řešení.

Mladičký Uchiha vnímal jen příjemné teplo, které obklopovalo celé jeho tělo. V dálce zazněl veselý smích, zvedl se z měkké trávy a utíkal za ním i v doprovodu toho hřejivého tepla. Běžel a běžel, ale

veselé hlasy se zdály pořád vzdálenější. Čím rychlejší byl, tím hůře je slyšel, až zanikly úplně. Zůstal stát sám uprostřed pestrobarevné louky sladké vůně. Nikde nikdo, všichni odešli. Usedl zpět do trávy a zmateně se rozhlížel okolo sebe, jestli někoho nezahlédne.

V dálce se něco mihlo. Člověk? Prodíralo se to stébly trávy neuvěřitelnou rychlostí. Sasuke stále nemohl rozeznat o co, nebo o koho jde. Až když se to přiblížilo do vzdálenosti několika metrů, zjistil, že nejde o nic víc, než o černý mrak, rozpínající se po celé šířce louky a pohlcující vše živé, co se mu připlete do cesty. Květiny pod jeho záplavou vadly, tráva usychala, hmyz ztrácel křídla a řítil se dolů z modravé výšky do jedem zamořených luk.

Beze slova seděl a pozoroval tu spoušť. Ohromený impozantností temného oblaka nedokázal pohnout jediným údem svého těla. V hrdle se mu zadrhl hlas a přestože měl strach, seděl a vyčkával. Nedokázal se přimět k útěku, možná tušil, že by to nemělo ani význam. Zrak z černého mračna ale nespouštěl, sledoval každý záhyb tmavé vlnky.

Mrak se zastavil až těsně před ním, jako kdyby napodoboval Sasukeho a jen vyčkával. Bylo to však pouze zdání, v oblaku se něco rýsovalo a formovalo. Podobalo se to dvou lidským tvářím, zatím jen matně, ale hrubé výkresy přecházely pomalu do pečlivých detailů.

Sasuke měl pocit, že mu srdce prorazí žebra a vyskočí z hrudníku. Poznával ty obličeje, vybavoval si ty uhlové vlasy, stejně tmavé oči a něžný úsměv. Všiml si i druhé tváře - přísné oči, tenké rty a tvrdé rysy.

,,Maminko, tatínku..." zašeptal sotva slyšitelným tónem hlasu.

Odpovědí mu byl jen šílený jekot. Matčin úsměv zmizel, ústa se zkřivila v jízlivý škleb, vlasy se naježily a rozletěly do všech stran. Otcovy oči rudě žhnuly a mezi rty pronikala slova, kterým nerozuměl. Možná by to ani nenazval řečí, ale jen příšerným řevem.

V obraně si přitiskl dlaně na uši a aniž by chtěl, sám se rozkřičel. Na tvářích cítil vlhko, ale nepamatoval si, že by jeho mozek dal povel k pláči. Spěšně se pokusil slzy z tváří setřít. Když se mu hřbet jeho pravé ruky mihl před očima, leskly se na něm jasně rudé šmouhy červeně. Znovu a znovu otíral vlhko ze své tváře, dokud jeho ruce nebyly zmáčené krví až po zápěstí. Nevěděl, jak to zastavit, celého ho polilo horko, jako když mu nalačno brali kdysi krev. Cítil se tak malátný a unavený.

,,Ne... já... já nechci umřít!" křičel z posledních sil.

,,Pšššt, uklidni se, maličký."

Přes ulepené řasy nemohl otevřít oči, ale i bez toho poznal, že už dávno nesedí na louce.

,,Byl to jen sen," uslyšel konejšivá slova útěchy, přesto se musel přesvědčit sám. Bříšky prstů se bojácně dotkl své tváře, přičemž se pokusil odlepit od sebe řasy, aby mohl zkontrolovat barvu slz a potu. Podařilo se mu ale otevířt jen pravé oko, naštěstí i to stačilo k ujištění o průhlednosti tekutin vyloučených jeho tělem.

,,Spal si strašně dlouho, už jsem se bál, že se neprobudíš," dolehla k němu bratrova slova. Bezpečně poznal jeho klidný a vyrovnaný hlas. Stejný jako vždycky a jiný než poslední noc.

,,Nii - san..." Měl tolik otázek a na všechny chtěl znát odpověď, ale Itachi mu jen přiložil ukazováček ke rtům a zlehka ho políbil do vlasů.

,,Až později, Sasuke." Vískal ho ve vlasech a znovu políbil.

,,Máma a táta," zakňoural mladší Uchiha zbědovaně. ,,Kde..." Nedokázal to doříct, spolkl slovo a vrhl po bratrovi sklíčený pohled.

Itachi mírně znervózněl, ale nedal to na sobě znát. Trpělivě čekal, až si jeho mladší sourozenec uvědomí, co se v posledních dnech, pro něj spíše hodinách, odehrálo. Neměl v plánu mu vyvracet, co se stalo jejich otci a matce, co jim udělal. Chtěl, aby Sasuke přijal tu skutečnost a smířil se s ní bez ohledu na to, jak bolestivé to pro něj momentálně může být. Čas stejně všechny rány zahojí, nebo alespoň částečně uzdraví a uvede v zapomnění.

,,Ty..." zavrčel mladičký Uchiha varovně.

Itachi nic neříkal, ale nespouštěl ho z očí. Vnímal každou změnu v jeho tváři a v duchu si připravoval odpověď, která nutně nemusela obsahovat slova. Byl přichystaný na každou variantu.

,,Proč?" Sasukeho už tak opuchlé oči se zalily slzami. Nezdržoval se ani s jejich odstraněním. Čekal na odpověď.

Itachi takovou otázku čekal víc, než kteroukoliv jinou, ale i tak nevěděl, jestli může nebo jestli vůbec chce na ni odpovědět tak, jak si jeho maličký bratříček zaslouží. Pro jeho vlastní dobro se rozhodl pravdu odložit na neurčito, zároveň mu ani nehodlal lhát, řekne mu to, co vždycky. ,,Příště, Sasuke."

,,Nenávidím tě," opáčil mladší v prudkém nádechu. V očích se mu pořád leskly slzy, ale zračilo se v nich i obrovské odhodlání.

,,Nebuď směšný. Ublížil jsem ti, ale ta jediná událost nemůže změnit všechny tvé city ke mně. Záleží ti na mně. Kdyby teď někdo přišel a zabil mě, plakal bys. Nevím, jak dlouho by ti to vydrželo, ale nenechalo by tě to chladným. To není nenávist. Pleteš si dojmy a pojmy, nii - chan."

Itachi se posadil na okraj bílé povlečené postele, dlaní zatlačil na jeho hrudník, aby ho donutil si lehnout, pak ho přikryl peřinou, již poněkolikáté ho políbil do vlasů a do ouška mu zašeptal: ,,Jsme teď jenom ty a já. Nikoho jiného než mě nemáš, mysli na to. Když budeš hodný, vynahradím ti veškerou rodičovskou lásku, ale musíš se podle toho chovat. Nic není zadarmo." Pokrčil prsty a hřbetem ruky ho pohladil po uplakané tvářičce.

,,Nedotýkej se mě," zasyčel mladší jedovatě a záměrně se laskající ruce vyhnul.

Nevěděl, co se vlastně vůbec stalo, proč se to stalo, kde je a co s ním bude, ale věděl, že chce pryč. Kdyby ho Itachi chtěl zabít, tak už to dávno udělal, určitě s ním má jiné plány a to ho dost děsilo. Absolutně netušil, co si za tím má představit.

,,Zabraň mi v tom." Itachi mu přitáhl peřinu až ke krku a letmo ho pohladil po paži. ,,Dobrou noc, bráško." Nejraději by u něj zůstal i přes noc, ale bál se, co by to s ním mohlo udělat. Nejspíš by ani neusnul a hrozně vyváděl.

,,Kam jdeš?" Mladší začal lehce panikařit. Neznal to místo a bál se tu zůstávat sám. Přesto všechno, co Itachi udělal, mu poskytoval jedinou ochranu v neznámém prostředí.

,,Bojíš se? Stačí říct a zůstanu u tebe i přes noc." Mohl říct, že s ním zůstane, aniž by se ho ptal a nemusel ho tak stavět do nepříjemné situace, kdy se má rozhodnout mezi zlem a ještě větším zlem, ale přesně o to mu šlo. Chtěl slyšet z jeho úst to jediné prosebné slůvko "zůstaň".

Sasuke ale zarytě mlčel, nedokázal se k tomu přemluvit. Ta slova ponížení ho bodala na jazyku a sama od sebe se vracela zpět do hlasivek, dřív, než se je pokusil vyslovit. Ať se snažil sebevíc, nešlo mu to přes pusu. Nemohl říct vrahovi vlastních rodičů, aby s ním zůstal, protože se tu sám bojí. Už v jeho mysli to znělo tak absurdně, co teprve nahlas.

,,Dobře, tak já půjdu. Dobrou noc." Itachi zhasl světlo, otočil se ke dveřím a prvními články prstů se dotkl mosazné kliky. Byl připravený se ještě vrátit, kdyby se Sasuke rozhodl ho o to v posledních vteřinkách požádat. Dlouho ale otálet nehodlal, stiskl kliku a potichu vyšel ze dveří. Když je chtěl za sebou zavřít, uslyšel konečně to, po čem tolik toužil.

,,Neodcházej."

Itachi se jemně pousmál, zastavil se na prahu a pomalu se otáčel zpět čelem do pokoje. Mohl něco štiplavého poznamenat, aby Sasukeho ponížil, ale neměl to zapotřebí. Prosba z jeho křehkých rtů mu prozatím stačila. Sedl si na postel těsně vedle jeho hlavy, nic víc neudělal. Nedotýkal se ho, nemluvil na něj.

Sasuke chvíli čekal, jestli se ještě něco bude dít, když ale Itachi jen v tichosti seděl vedle něj, otočil se na druhou stranu a pokusil se usnout. Problém byl v tom, že se necítil vůbec unavený. Oči se mu stále otevíraly, přestože se je snažil udržet pod víčky.

Itachi jeho problém rychle zpozoroval a do ruky mu vnutil příjemně vonící čaj.

,,Neboj se, není to otrávený," poznamenal s úšklebkem, když si Sasuke hrneček nedůvěřivě prohlížel. Předpokládal, že až se probudí, nebude moci znovu usnout, rozhodl se mu proto připravit něco menšího na uklidnění. Nechtěl ho hned dopovat antidepresivy v tak nízkém věku, jako daleko lepší řešení shledal bylinky. Ještě mu vedle hlavy položil na polštář plyšového dinosaura, a pak jen sledoval, jak se odebírá do soukromého světa snů. Doufal, že tentokrát ho žádná noční můra nevzbudí, protože si sám potřeboval alespoň trochu odpočinout, aniž by musel dávat pozor na svého mladšího sourozence.