Není vše stříbro co se třpytí (Zero x Ichiru) 1/2

Jedná se o poměrně nedávno dopsanou jednorázovku na anime Vampire Knight. Menší oddech od všech těch dílovek. Název je odvozený ze známého přísloví a fanoušci si jistě domyslí, proč jsem ty dva kovy zaměnila. Co se děje týče, je to v podstatě PWP (dobře, náznak zápletky by se tam možná i našel). S Yuki píšu sice poměrně krátce, ale za tu dobu jsme již napsaly víc povídek než například s Vitou. Jedná se o menší anime jako UtaPri, Togainu no chi, Magi a seiyuu. Pokud by někdo měl zájem, mohou sem také přibýt.

V roli semeho (Zero) má maličkost. Ukeho (Ichiru) mi dělá má milovaná. Žánry též nemá cenu psát, umíte si domyslet, co se skrývá pod pojmem 'porn without plot'.

---

Jen co mu ten den skončila škola, už očima visel na mobilu, jestli náhodou během hodiny neobdržel nějakou zprávu. Nic, nenapsala. Začínal z toho být nervózní. Teprve doma mu konečně zazvonil mobil. Hned po něm drapl. ,,Ahoj, Yuki," zašvitořil sladce. Odhodil při tom věci do kouta a vydal se do svého pokoje, neustále se usmíval a vrkal si se svojí dívkou.

Celý ten rozhovor slyšeli z druhého pokoje jeho na vlas stejné dvojče Ichiru. Poznal, že Zero je na posteli, protože postele měli vedle sebe. Ovšem je dělila zeď. Slyšel, jak se tam s Yuuki cukruje. Přál mu to, ale taky žárlil.

Snad po půl hodině se rozloučili a Zero vešel do jeho pokoje. ,,Máš hotový úkoly? Obvykle nejsi dřív doma."

,,Neboj, mám je už dávno hotový."

Zero kývl, skoro až pochvalně. ,,Zvládneš se tu o víkendu hlídat sám? Jedu pryč s Yuki."

,,Uhm." přikývl.

,,Dobře. Měl jsi něco k obědu? Kdyžtak můžeme někam zajít..."

,,Obědval jsem, neboj."

,,Ok." Zero se tedy jen usmál a posadil se k němu na postel. ,,Tak co bylo ve škole?" zajímal se hned. Vždycky byl ten typ bratra, co měl přehled o rozvrhu svého sourozence.

,,Nic zvláštního," odpověděl svou nejčastější odpovědí

,,Ale noták, povídej." Vzal ho kolem ramen a přiblížil se k němu. ,,Líbí se ti už někdo?"

Jo, ty. ,,Co tě to zajímá?" ušklíbl se na něj.

,,Přirozeně, jsme dvojčata," odfrkl si rádoby uraženě. ,,Takže jo?" zavrněl zvědavě.

,,A kdyby?"

,,Tak je to dobře, aspoň tě nebudu mít pořád na krku." Šťouchl ho rozverně do boku.

,,Hele, to nebylo milý." Krátce se zasmál. Kdyby jen věděl....

,,Představíš mi ji? Nebo snad ho?" Tázavě povytáhl obočí.

,,Možná...někdy. Ale znáš toho člověka."

,,Znám? Hmm..." Zamyslel se. To se tedy moc nezužovalo. ,,Napověz mi aspoň."

,,Hmmm je z naší třídy," řekl první, co ho napadlo.

Když chtěl Zero odpovědět, uslyšel v pokoji zvonit mobil. Spěšně se omluvil a odběhl si vyřídit hovor. Potřeboval se domluvit kvůli projektu na příští týden.

Uff, to bylo o fous. Promnul si spánky. Dnes byl nějak unavený.

Odpoledne si Zero udělal co potřeboval, aby na to o víkendu nemusel myslet. Vesele si pobrukoval nějakou melodii, kterou prostě nemohl dostat z hlavy, a těšil se na zítřek. Jenže večer někdo zazvonil u dveří. Šel otevřít a jaké bylo jeho překvapení, když uviděl Yuki. ,,A-Ahoj," vypravil ze sebe překvapeně. piš mi za ni, pls

,,Ahoj." Taky ho pozdravila, ale moc veselé se to nezdálo.

,,Děje se něco?" Zavřel za ní dveře.

Mlčela, ale ne na dlouho. Muselo to nějak... ,,Takhle to dál nejde."

Zero nechápavě zamrkal. Tady něco nehrálo. ,,Co myslíš? Vždyť je všechno v pořádku...ne?"

,,Právěže ne."

,,Ale... proč?"

,,Podívej." Pohladila ho po tváři. ,,Jsi hodný, ale já v tom nevidím nic, než přátelství. Promiň." Po chvíli ale ještě dodala: ,,Mám jiného."

Zerovi jako kdyby se zastavilo srdce a zamotala hlava. Sklopil pohled k zemi, zatnul nehty do dlaní a skousl si ret. Chvěl se. ,,Je to Kuran, že jo?"

Uhnula pohledem. ,,Ano."

Takže to byla pravda. Do očí se mu draly slzy, snažil se je zastavit, ale nešlo to. ,,Chápu. Chceš se dál přátelit," hlesl aniž by zvedl pohled od země. ,,Tak... hodně štěstí."

,,Promiň mi to." Dala mu pusu na tvář a odešla.

Promiň... ,,A to je kurva všechno?!" Praštil vztekle do dveří a sesunul se po nich na zem. Byl tak naivní. Už to v sobě nedržel a rozbrečel se.

Ani ne za minutu za ním přišel Ichiru. Na nic se neptal a jen ho pevně objal. ,,Už je to dobrý. Jsem tu pro tebe." Dal mu lehký polibek do vlasů. Jen nevinné gesto, udšlané ve snaze utěšit své dvojče.

,,Není. Je pryč." Zavrtěl odmítavě hlavou, nepřestával vzlykat, jen váhavě mu objetí opětoval, pak ale silněji. ,,Udělal ze mě vola, ten parchant!"

,,Ššš," řekl jenom, začínajíc ho vískat ve vlasech. ,,Nemysli na to." Přitiskl si jej blíž k sobě.

Zero se většinou choval jako starší, ale i on potřeboval v některých chvílích utěšit. Po nějaké době se relativně uklidnil, jen přerývavě oddechoval a občas ještě tiše vzlykl na jeho rameni. ,,Můžu... dneska spát u tebe, Ichi?" šeptl lehce chraptivě.

Lehce se pousmál. Připomnělo mu to ty časy, když byli oba malí a spali takhle spolu často. ,,To víš, že můžeš. Kdykoliv."

,,Díky." Pustil ho a otřel si oči, naposledy roztřeseně vydechl. ,,Jdu si dát sprchu." S tím se vydal vrávoravě do koupelny.

Nemohl si to odpustit. Ve chvíli, kdy si byl jistý, že zalezl do sprchy, díval se na něj skrz klíčovou dírku. Vážně se z něj stává úchylný bráška, ale mohl to ospravedlnit tím, že měl strach, aby si Zero něco neudělal.

Zero ze sebe shodil všechno oblečení, vlezl si pod studenou vodu a natáhl se pro sprcháč s vůní lesa. Potřeboval se uvolnit, zahnat ten pocit, že se zase rozbrečí. Mělo to cenu? Když nad tím tak přemýšlel, měl Yuki rád. Tak nějak vždycky tušil, že kouká po někom jiném. Ne, musel nad tím přestat přemýšlet.

Ichi na něj koukal s až moc velkým zaujetím, že si ani nevšiml, že se mu v kalhotech začíná rýsovat jistá boulička.

Zero si ještě umyl vlasy a pak pár minut strávil jen pod proudem vody, než ho vypnul a vzal si z radiátoru ručník, aby se osušil a natáhl si věci na spaní.

Ichi rychle vstal a popošel pár kroků dozadu, aby to nevypadalo podezřele.

Když vyšel z koupelny, překvapeně se nejdřív zarazil, ale pak se usmál. Odzbrojujícím způsobem. ,,Máš tam trochu mokro, gomen."

,,To je v pořádku." Opřel se svým čelem o jeho a pak jako střela zmizel v koupelně. Potřeboval se uvolnit. Rychle ze sebe svlékl oblečení a ve sprše zapnul vodu až na maximum, aby zakryla jeho steny, když se uspokojoval.

Zero se za ním jen nevěřícně díval. Co to mělo znamenat? Nebyl nějaký červený? Měl by ho zkontrolovat. Ne, nic se nestalo. Vydal se k Ichimu do pokoje a hnedka se stulil pod deku.

Ichiru za ním přišel asi za deset minut. Potichu otevřel dveře a stejně tiše je zase zavřel. Nebyl si jist, jestli jeho bráška neusnul. Lehl si k němu pod deku a přitulil se k němu.

,,Jak je to dlouho, co jsme takhle byli?" Pomalu otevřel fialkové oči a setkal se s těmi druhými.

,,Hodně dlouho. Sám ani nevím, kolik přesně."

,,Chybělo mi to." Usmál se a jemně se otřel nosem o jeho. ,,Bráška je lepší než všechny holky na světě."

Jeho tep se krapet zrychlil a zrůžověly mu tváře. ,,Protože bráška tě zná a nikdy tě neopustí."

,,Mám tě rád, víš to?" Ještě pevněji ho objal a pohladil ho rozněžněle po tváři. ,,Hrozně moc."

,,Já tebe víc."

,,To těžko." Usmál se malinko egoisticky. ,,Dokaž mi to."

Nejdřív se na něj nechápavě podíval, ale pak se na jeho tváři objevil milý úsměv. ,,Rád," řekl to jediné slovo, než jej políbil, ne takový ten polibek, který dáváte svému sourozenci, když se vrátí domů, ale jako polibek, který dáváte poprvé někomu, koho milujete. Opatrný, nejistý a pomalý.

A ani Zero si to nemohl splést. Podobné dostával od Yuki, jen z nich neměl takový pocit. Zamrkal a pak si omámeně přejel prstem po rtech. Byl zmatený. To šimrání po celém těle... ,,Ichi..?" hlesl nejistě.

Když se mu z očí vytratila ta...jiskra a uvědomil si, co udělal...přikryl si rukou ústa, a pak se rozeběhl k toaletě.

Trvalo jen zlomek vteřiny než se Zero vydal za ním, ale dveře byly zamčené. ,,Bráško, otevři mi," zaprosil naléhavě. Musel mít vysvětlení. Proč? Co to mělo znamenat?

,,Ne! Zapomeň na to! Zapomeň na to, co se stalo!"

,,Nemůžeš to vymazat, i když chceš." Opřel se zády o dveře. ,,Proč jsi to udělal?"

,,Zapomeň na to!"

,,Ichi, noták." Zkusil znova vzít za kliku. ,,Promluvíme si."

Nakonec se ozvalo zaklapání klíče, jak odemykal. Seděl zády ke dveřím a kolena měl přitažená k bradě.

Klekl si k němu a vzal ho za ruku. ,,Proč?"

Zavrtěl hlavou a oči si zakryl dlaní. Cítil, jak začíná rudnout.

,,Ichi." Povzdechl si a objal ho. ,,Vždycky jsme si říkali všechno. Jsme víc než sourozenci, jsi moje druhá polovina. Nevěříš mi ani natolik, abys mi to řekl? Proč?"

,,Ne, to ne. Já jenom..." zoufale si povzdechl. ,,Mám tě rád bráško, ale ne, jako sourozence. Ale není to správné, a to mě trápí."

,,Co tím myslíš?" zlehka si za bradu zvedl jeho tvář ke své.

,,Já..." Má mu to říct? Co si o něm bude pak myslet? bude ho nenávidět za to, že se zamiloval do svého brášky? ,,Já..."

Byl tak roztomilý, když se červenal a zadrhával. Jako kdyby se vrátili o dobrých deset let zpátky. Jen na něj s mírným úsměvem kývl, aby se nebál pokračovat.

,,Já, já...já tě...."

Něco v Zerovi probouzelo neodolatelnou chuť mu vrátit polibek. Tak nějak tušil, do jaké míry to s tím souvisí. Měl ho rád víc než sourozence? Jak moc? Toužil si to vyzkoušet, i když na něj všechna ta pravidla, kterými se celý život řídil, křičela, ať si nezahrává. Přiblížil se k němu až cítil jeho zrychlený mělký dech na tváři.

,,Zero?" nechápavě zamrkal.

,,Jen pokračuj."

,,Jsi...jsi moc b-blízko." Chtěl se od něj odtáhnout. Už tak měl co dělat, aby mluvil srozumitelně, jeho blízkost to ještě zhoršovala.

,,A ty nechceš, abych šel ještě blíž?" podivil se jakoby překvapeně. Pak ztlumil hlas na šepot. ,,Poznám to z toho, jak uhýbáš pohledem, když se na tebe podívám. Stačí se tě jen dotknout a srdce ti málem vyskočí z těla. A já poznám, když mě někdo špehuje." Pohladil ho téměř mateřsky po tváři. ,,Jak dlouho už, bráško? Jak dlouho se na mě díváš zamilovanýma očima a i když nechceš, vkrádám se ti do divokých snů? Představuješ si mě, když si to děláš?"

,,Nech toho, prosím."

,,Ne. Chceš zase utéct?" Pevně ho chytil za zápěstí. ,,Takhle to dál nejde. Nesmíš se trápit kvůli tomu, co ke mně cítíš."

,,Už dost." Buď už zticha! Všechno, jen už buď zticha! Pevně zavřel oči, aby se na něj už nemusel koukat a byl by si i zakryl oči, kdyby ho Zero nedržel za zápěstí.

Díky tomu tak Ichiru ani nemohl vidět, jen cítit, když ho Zero docela lehce políbil.

Ztuhl, nic nedělal, jen nehybně přijímal jeho polibek. Tak moc po něčem takovém toužil, ale...nezdálo se mu to správné. Proto sebou po chvíli začal cukat a chtěl se odtáhnout.

,,Rozmysli si, co vlastně chceš." Odtáhl se a pustil ho, pak vstal a vyšel z koupelny.

Chvíli tam jen tak seděl bez hnutí, než si zase kolena přitáhl k bradě a schoval v nich hlavu. Co vlastně chce? Chce být s ním, ale jen v případě, že on bude chtít taky. Vstal a zamířil do svého pokoje.