Jak napsat povídku?

Dostala jsem na asku takovou zajímavou otázku, nebo spíš žádost. Jestli bych někdy neuvedla pár rad, jak napsat povídku. Nevím, jestli jsem na takovém levelu, abych mohla někomu dávat rady, ale pokusím se. Možná konečně uplatním zkušenosti ze semináře tvůrčího psaní.

Zkusím to pojmout trochu netradičně a především po všech stránkách - téma, námět, sestavování, ale i gramatika a forma. A počítejte s tím, že se často potkáte s mým názorem, který ale nutně nemusí být správný.

Půjdeme hezky chornologicky (nebo se o to alespoň pokusím...)

Warnning: BUDETE MĚ NENÁVIDĚT :D

---

Námět: Strašně moc chci napsat povídku, ale nevím, o čem by měla být. Nemám fantazii a nic mě nenapadá. To je lež. Vždycky vás něco napadne, když opravdu chcete. Stačí jen trochu otevřít oči. Námět může poskytnou i noha u židle. Dívejte se víc okolo sebe. Mně kolikrát stačilo vidět z autobusu plakát a už jsem mám nápad.

Pokud jste ale opravdu zoufalí a v ničem každodenním nic nevidíte, vezměte si svou oblíbenou knížku, film, seriál... cokoliv a najdete si scénky, charaktery, prostředí... něco, co se vám na tom opravdu líbí a použijte to do svého příběhu, který prostě trochu obměníte.

Např.: Já miluju horory, opravdu moc. Kdysi jsem viděla horor Madhouse (docela podobné známnějšímu - Gotika). Upřímně - vůbec mě to neuchvátilo. Je to z psychiatrické klinky, jejíž sláva tak trochu upadá. Tuším, že hlavní postava je začínající lékař, nebo studentík medicíny, který se snaží získat na klinice praxi. Překvapivě, jakmile nastoupí do nové práce, začíná vyvražďovačka. Pacienti umírají a on se snaží zjistit, co se děje. Konec je na můj vkus dost podprůměrný a očekávaný. No, nebudu vám ho prozrazovat, ale má to co dočinění se schizofrenií. Ten film měl jedno velké mínus - blbě zpracované. Ale námět docela ušel. Vždycky jsem chtěla napsat něco v hlavní roli se schizofrenií. Kde zdánlivě kladná postava, se na konec ukáže jako ta nejhorší. Jen bych to zasadila do originálnějšího prostředí. Psychiatrická klinika je podle mě už dost ohraná. Ale pochopitelně, že to chce něco tajmného, pro navození atmosféry. Co třeba nějaká zapadlá vesnice? Nebo naopak velkoměsto, kde nikdo nikoho pořádně nezná a přesto vidí sousedovi do oken, když kuchá mrtvolu, protože zapomněl zatáhnout žaluzie.

Tak vznikají některé povídky i u mě. Půjčíte si něco z filmu (knížky) a zpracujete po svém.

Mám nápad, ale jak to teď sepsat? : Nejdřív byste si asi měli ujasnit, jak chcete, aby šly události za sebou. Alespoň si promyslet hrubou kostru. Úvod, zápletka, rozuzlení a neuškodí promyslet i konec, ale ten konkrétně u mě obvykle vyplyne, ale ne vždycky.

Na začátek se hodí navodit atmosféru, popsat postavy. Ale pozor, nedělejte takové to. Sakura je studentka toho a toho ročníku a baví ji to a to. Nepřímá charakteristika podle mě vypadá líp. Vyplývá obvykle z dialogů a myšlenkových pochodů samotné postavy. Doporučuji používat ich formu. Já v ní píšu nerada, ale krásně to vykreslí vašeho hrdinu a čtenář se s ním lépe sžije.

Především si dávejte pozor na šílené hatla patla zvraty. Překvapivé věci jsou fajn, zvyšují napětí, ale všeho s mírou a myslete na realitu. Tohle je upřímně i můj veliký problém. Některé zvraty se prostě nehodí a příběh tak ztrácí na důvěryhodnosti. Vaše postava pak může působit trochu schizofreně. Je dobré si nejdřív promyslet, jaký charakter jí chcete dát. Ono opravdu vypadá divně, když tichá Hinata začne sprostě ječet na Sakuru.

Takové pasáže vznikají docela jednoduše - ztratila jsem nit a nevím, jak pokračovat: tehdy si začnete vymýšlet právě ty nejhorší věci. Když nevíte, jak to oživit, nebo udělat zajímavé. Tak zvolňete, vložte raději něco popisného, soustřeďte se na atmosféru a on nějaký ten nápad přijde. Jen se vyvarujte těch náhlých šílených zvratů. Později toho budete litovat. Stalo se mi mockrát, že jsem do povídky něco šoupla, a pak nevěděla, jak z toho vybruslit, aby to mělo hlavu a patu. Stalo se mi to teď u povídky Nevlastní. Kaita unesl Orochimaru. Ano, vzniklo to ve chvíli, kdy jsem nevěděla, jak dál. A já teď nemám žádnej nápad, jak z toho ven. Jo, asi něco vymyslím, aby to bylo reálné, ale pokud začínáte - obvykle se z toho rozumně nevymotáte. Vím, o čem mluvím.

Forma: Občas se hodí si na začátku říct, jak to vůbec budete psát. Chci ich - formu nebo er? Jaký je v tom vůbec rozdíl? Nepředpokládám, že by to pro většinu z vás bylo překvapení, ale přeci jen. Ich (já) - forma = píšete z pohledu postavy, jste vypravěč, ale zároveň postava. Hodí se to logicky u deníku, ale můžete to použít i jako vsuvku. Nemusíte celý příběh popisovat v ich - formě, můžete tím jen prokládat er - formu.

Dopředu bych vás ráda upozornila na jeden problém v ich - formě. A to je sloveso být. V ich se nahrazuje daleko hůře a vy jste pak nuceni ho neustále opakovat a ono nevypadá dobře, když pořád píšte: jsem tady a tam, chtěl jsem to a to... Těžko se tomu vyhýbá.

Er (on) - forma = píšete ze svého pohledu, jste vypravěč, komentujete, co kdo dělá, můžete přidat svůj názor. Já osobně raději využívám er, protože tím lépe popisujete prostředí a atmosféru, ale naopak pocity postavy jdou lépe v ich.

Pokud si troufáte a opravdu se s tím chcete piplat, kombinujte to. Já to občas taky tak dělám. Píšu klasicky v er, co kdo dělá, jak co vypadá, co si kdo myslí, pak udělám enter, napíšu jméno postavy, znovu enter a píšu z jejího úhlu pohledu. Když končím, znovu odenteruju a pokračuju v er. Sama to pak v příbězích ráda vidím, je to příjemné zpestření.

Ještě to můžete oživit nějakou básničkou. Já je nemám ráda a nebaví mě, ale někdy je do příběhu také vložím. Dobře se mi používají u něčeho hororového, mystického. Když do toho ještě zapojíte metaforu, donutíte čtenáře přemýšlet a udržíte jeho pozornost.

Kompoziční postupy: retrospektiva, chornologické, rámcová výstavba... Nevím, jestli o tom chcete, až tak dalece uvažovat, ale hodí se to. Retrospektiva se třeba využívá u kriminálky. Někdo najde mrtvolu a detektiv se snaží vrátit do minulosti a přijít na to, jak se to stalo. Typický rámcový postup je Titanic. Obrovská loď, na které zahyne, 1, 5 tisíc lidí. To je hlavní příběh, ale do toho je ještě vložený příběh těch dvou zamilovaných, Jack a Rose.

Těch postupů je spousta, stačí zapátrat na internetu. Opravdu se mi to nechce vypisovat, jen vám to uvádím pro představu, jak až hluboko se dá u psaní příběhu zajít.

Rychlý spád událostí: Natáhněte to trochu, i když je to jednorázovka. Ono je zvláštní, když má Kisame zápal plic a hned druhý den se uzdraví (po dvou větách). Může mu tedy být hned druhý den líp, ale dejte si tu práci a popište aspoň, jak probíhal ten jeden jeho den v nemoci.

Žánr: Komedie, romantika, horor, akční... To je čistě na vás. Já k tomu asi nemám moc co říct. Obvykle už na začátku víte, jestli chcete psát něco sladkého nebo strašidelného. Podle mého názoru, jde každý námět zpracovat ve všech žánrech. Záleží jen na vašich schopnostech a v čem cítíte pevnou půdu pod nohama.

Slovní zasoba: Jeden z nejdůležitějších bodů. Opakování jednoho slova v každé větě, opravdu není pro čtenáře příjemné. Ale co když mě prostě nic nenapadá a nevím, jak jinak to říct? Jednorázové řešení - nevím, jak obměnit slovo "nepříjemný". Tak si hoďte do googlu "nepříjemný synonymum". Je to rychlé a nenamáhavé řešení. Nevidím na tom nic zlého, dělám to taky. Ale mnohem lepší je číst. Číst, číst a číst. Já už pochytala tolik slov i slovních obratů. To byste koukali. Vaše paměť je úžasná. Zkuste to.

S tím souvisí i klišé: Pro začátek - co to je? Mnozí z vás určitě ví, ale pro ty, kteří netuší a aby nemuseli hledat. Je to ustálené spojení, na které narazíte ve více dílech. Nebo - li to otřepané.

Např.: orosená láhev piva, oči jako pomněnky, hlavu měl jako střep, motýlci v břiše

Používáme to všichni, někdy se tomu prostě nevyvarujeme, ale občas se hodí vymyslet si něco vlastního a neotřelého. Tak třeba ty pomněnky. Chcete říct, že má oči modré, tak si najděte jenom něco jiného. Já řešila nedávno podobný problém, tak jsem se zeptala mamky.

,,Mami, co je černý?"

,,Sporák."

Potřebovala jsem něco, k čemu bych mohla přirovnat tmavé vlasy. Sporák ale opravdu nezní dobře (co jinýho od mojí maminky čekat :D :D). Myslím, že jsem nakonec použila ohořelé peří padlého anděla.

A ty pomněnky? To jsem také řešila. Jedna kytička, asi ji všichni znáte pod lidovým názvem bouřka, se ve skutečnosti jmenuje rozrazil. Zkuste to ,,kvítky rozrazilu hleděly do dáli". Jednak máte něco nového a ještě donutíte čtenáře přemýšlet, co to asi ten rozrazil je.

Gramatika: Ta by u mnoha povídek brečela (i u mých). Máte we wordu různé možnosti nastavení opravy. Tak to využijte, nebo si to po sobě aspoň jednou přečtěte. Vím, že je to občas složité a není prostě čas ani chuť, ale "vyděl" opravdu nevypadá dobře. A vůbec nejlepší je dát to někomu přečíst, protože uvidí chyby líp než vy. Vy už víte o čem to je, kde jaké slovo jste použili, tak se tolik na čtení nekoncentrujete.

A hlídejte si mě/mně, ji (ni)/jí (ní): mně se píše ve 3. a 6. pádě, jinak mě. Ji se píše ve 4. pádě.

Forma (stylisticky): Nad tou já osobně pláču nejvíce. Neustále. Neznám moc povídkářů, kteří by věděli, jak se zarovnává do bloku nebo do odstavců. Než něco zveřejníte, vezměte si do ruky klasickou knížku a podívejte se, jak ten text na první pohled vypadá. Vidíte, že by tam snad někde byla useklá v polovině řádku věta, a pak začínala na druhém? Ne. Vypadá to hrozně a ještě hůř se v tom orientuje. Při tom stačí, celý ten text označit a nahoře ve wordu (nový článek v blogu) kliknout v zarovnání na tu poslední ikonku. Zarovnání vlevo vážně není cool. Na střed taky ne. Do blokuuuu!!! (já vím, jsem strašná)

To samé odstavce. Slouží to k orientaci čtenáře a není to zbytečné. Vzhledově není hezké, když píšete o tom, co s myslí Sasuke a hned vedle, co Itachi, aniž by to bylo oddělené. Je to zmatené, neestetické a ubírá to celkově na dojmu. Pište odstavce a zarovnávejte do bloku.

Dost smutné je, že této problematice se nevěnujeme ani na semináři, protože náš učitel vždycky řekne, že jsme dost staří na to, abychom tohle věděli. Učí se to na základce. Takže by mě zajímalo, jak je možné, že na semináři to umíme jen já a moje spolužačka.

Bude se vám to hodit i na středních a vysokých školách. Já nezarovnat seminárku do bloku, tak přísnější učitel mě s tím rovnou vyhodí, mírnější mi dá stupeň dolů a náš učitel na seminář to vůbec neřeší. To si asi člověk nevybere, nikdy nevíte, jak kdo zareaguje.

A menší detail, se kterým moc lidí ale problémy nemá. Za čárkou a tečkou se píše vždy mezera, protože tečky a čárky mají tendenci splývat s předcházejícím písmenem. Výjimkou je aposiopeze (nebo - li ty tři známé tečky, kdy postava něco nedomyslí). Takové to: Naruto se cítil zle, hlava ho bolela a oči se mu zavíraly. Na chvíli se mu před nimi i zatemnělo... co když... co když je to konec? Tak ty tři tečky se píšou souvisle mezi nimi se mezera nepíše, až za tou poslední bude. A mimochodem, vždycky se píšou jen ty tři tečky. Nepřehánějte to s nimi. Už jsem jich viděla i dvanáct, patnáct... Ne, to opravdu ne. Ani čtyři nevypadají dobře. Náš učitel je na to trochu ujetý. On je vůbec fixovaný na číslo tři. Podle něj by se měl i motiv třikrát opakovat, je to prý mystické. Možná to má něco do sebe, ale nepoužívejte to pořád. Vypadá to asi nějak tak: Anděl, který plakal. Anděl, jež padnul. Anděl, který už více nespatří boha. Dramatické, že?

Přímá x nepřímá řeč: Nepřímá řeč - všechno, co není v uvozovkách. I tak se to dá říct. K tomu asi není, co dodávat. Chtěla bych se spíš zabývat tou přímou, protože moc lidí ji psát neumí. Ono to není jen o uvozovkách. Víte, co je to uvozovací věta? Pokud ne, ráda vám to povím. Je to taková větička, která doplňuje přímou řeč a začíná malým písmenem.

Stále nevíte? Nevadí, řeknu vám, jak ji poznat.

Uveďme si příklad: ,,Tsunade - sama, nemám dnes nějakou misi?" zeptal se Naruto.

,,Ne, dnes nic," odpověděla hokage.

Teď si všiměte u toho "zeptal" malého z. Je to věta uvozovací, protože popisuje, co postava řekla. Naruto se zeptal. Nevíme sice na co, ale to nám říká jeho výpověď v uvozovkách. A u takových píšeme malé písmeno na začátku. Pokud je na konci otazník nebo vykřičník, tak ho tam napíšeme, ale tečka se nikdy nepíše, nahrazuje se čárkou. To vidíte u té druhé věty: ,,Ne, dnes nic," odpověděla hokage.

Teď zkusíme něco složitějšího a to je přerušená přímá řeč takovou vsuvkou, po níž přímá řeč ještě pokračuje. Opět příklad: ,,Nemám hlad, ale," zamyslel se Itachi, ,,dal bych si dango." Větu uvozovací jsem vám vyznačila tučně. Předchází ji čárka a uvozovky nahoře, malé písmeno, končí ji čárka, následuje mezera, uvozovky dole a znovu malé písmeno.

Klasicky uvozovací věty začínají: řekl, zeptal, pošeptal, pověděl, napověděl, podřekl, přeřekl, doplnil, opáčil (jakmile to vypustí z pusy, je to prostě věta uvozovací :D)

Ještě bych mohla z vlastní zkušenosti říct - nepřehánějte to s přímou řečí. Vážně by neměla převažovat. Blbě se to čte. Střídejte to s myšlenkovými pochody a popisy.

Čas: Klasicky se píše minulý, protože to vypadá hezky a dobře se to čte. Přítomný vypadá divně a budoucí ještě divněji.

Samozřejmě, že všechno nikdy nebudete psát v jednom čase, ale pro základ se hodí minulý, protože příběh psaný stylem: Sasori jde teď na nákup, cestou potká Deidaru a baví se s ním o nových typech kunaiů. Až dojde do obchodu, poví prodavačce, že chce tři rohlíky.

No uznejte, je to zvláštní. Pochopitelně, kdyby to byl jeho plán na odpoledne, tak proč ne, ale když to popisujete ze svého úhlu, jakož to vypravěč, není to pěkné.

Originalita: Když máte rádi yaoi, napište yaoi příběh, ale dejte si pozor, aby to nebylo jenom porno, pokud to ovšem není váš záměr. Dejte si s tím práci a nepište jen o tom, jak Neji navštívil Shikamara a hupsnul s ním hned na to. Zkuste lepší zápletku, nějaké zajímavé prostředí, okolnosti.

Když už chcete nutně napsat příběh Romea a Julie. Pojměte to alespoň trochu netradičně. Třeba to zasaďte do jiné doby. Při nejmenším. Teď to tedy trochu přeženu, ale jde jen o princip. Z Julie můžete udělat kočku a z Romea psa. A to bude symbolizovat ty znepřátelené rody. Pes a kočka spolu žít také nemohou.

Náš profesor říká, že všechno už bylo vymyšlené, ale to nevadí, vezměte si něco, co už existuje a jinak to zpracujte.

Doufám, že jsem teď nikoho od psaní povídek neodradila. Nemyslete si, že já tohle všechno umím praktikovat. Jedna věc je znát, druhá je použít. Učila jsem se to hodně dlouho a stále se učím, protože stále dělám chyby. (Když jsem začínala, nedělala jsem na začátku věty ani velký písmeno ;D.) Chce to prostě psát a psát, jinak to nenatrénujete.

Ještě bych chtěla říct, že jsem kdysi něco podobného ve stručnosti někomu vyčetla a ten dotyčný mi řekl, že to mám určitě z wikiny.

Kdepak. Všechno, co tady nahoře vidíte, jsem se naučila ve škole a zapamatovala si. A spoustu věcí mám z knížek. Jsou to nejlepší návody, jak psát. A já si díky tomu právě uvědomila, kolik informací už jsem stihla posbírat a veřte, že je spousta rad, které jsem tady ani neuvedla. To by bylo opravdu na dlouho.

Neříkám, že jsou správné (no o některých jsem tedy naprosto přesvědčena), ale někomu by to mohlo pomoct.

A na závěr: najděte si svůj inspirační předmět. Já mám třeba hrníček s Kurtem Cobainem (dárek od toho Itíka na designu) a věřím, že na mě přenáší svou schopnost tvořit. Sice v trochu jiným oboru, ale to nechme stranou :D.

Vaše Ája