Alea iacta est 3

Vážně jsem vydala teprve dva díly a to ještě byl poslední v říjnu? o.O

Nevermind, je tu další. V průběhu příštího týdne očekávejte PSNT, Divided na chvíli pozastavíme z důvodu nedostatku času pro psaní, taky bych už ráda dozveřejnila WD a INYF, bude i Carnival, i když si to podle mé vůbec nezasloužíte. Na NoE nemám čas. Meh, fanfiction info málem delší než celá povídka.

---

V tenhle den tu bylo snad ještě rušněji než jindy. Na hřišti se nacházelo několik různých skupinek, z nichž každá se zabývala jiným sportem. Takové dny byly záležitostí základních nebo nejvýše středních škol, jenže tentokrát to bylo významné. Výročí založení univerzity.

Sasuko patřila ke starším žákům, kteří měli na starosti plavecký bazén. Držela se jako vždycky dál od ostatních a choulila se na jedné z laviček. K vodě neměla negativní přístup, ale nerada se chodila koupat. Nelíbily se jí ty pohledy, které na ni ostatní vrhaly, když měla na sobě plavky. Kdyby si mohla vybrat, navlékne se do pytle. Navíc měla spíš hubenou postavu a to se projevilo na všech částech těla. A nikdy se nepouštěla na hloubku, protože… neuměla plavat. Samozřejmě by v nejhorším šla i čubička, ale i tak raději zůstane tady. Nervózně si hrála s vlasy a rozhlížela se kolem. Na krku měla stříbrný přívěšek, který ani pro dnešek neodložila. Brýle si však nechala v šatně. Bílé kachličky na zemi už byly hodně mokré, kvůli nespočtu nohou, co tu pobíhaly a na loužích se tak dalo snadno uklouznout.

,,Ale ale, copak to tady máme?" ozval známý posměšný dívčí hlas. Při tom se vystrašně roztřásla a spustila kolena, která měla dosud přitažená k tělu jako ochrannou ulitu, na zem. ,,Jdi pryč," odvětila tiše a jen krátce vzhlédla ze svého místa. Jediná pozitivní věc byla, že s sebou její utiskovatelka neměla nikoho dalšího. Novinka, slepice se většinou stahují do houfu.

Nespokojeně zamlaskala a vytáhla ji hezky na nohy. V hnědých vlasech zářil jasně růžový melír. Sjela černovlásku kritickým pohledem. ,,Jakpak ses dostala ze skříňky, hm? Máš docela kuráž, děvenko." Zastavila se až u přívěšku a vzala ho do ruky. Sasuko ucukla a odstrčila ruku. ,,Nechte mě už být, prosím," hlesla zkroušeně. Zase neměla daleko k pláči. Ale to byla poslední věc, kterou by pro ztrátu důstojnosti potřebovala.

,,Ne né. Kdepák. Vlastně… měla by sis zaplavat, dneska ses ještě nenamočila." Strhla jí přívěšek a obloukem ho hodila do bazénu. Na hloubku. Jo, dělat sporty se vyplatí.

,,Ne!" Už bylo pozdě. Vytrhla se jí a zoufale těkala očima kolem. Nemohla o to přijít. Něco jí říkalo, že ta věc je pro ni důležitá. Možná klíč k její minulosti. K čertu s tím. Rozběhla se a skočila do vody. Na mělčině ještě stačila, pak ale přišlo prudké snížení, až málem uklouzla. Zákony fyziky: musí se potopit. Zhluboka se nadechla a zmizela pod vodou. Díky těm bublinkám kolem nebylo moc vidět. Pak se ale o kus dál něco zablesklo v paprsku světla, který sem pronikal skrze vodu. Bylo to vlastně docela jednoduché, voda ji nadnášela. Najednou se ale něco stalo. Nešlo o nedostatek vzduchu. Celé její tělo se sevřelo jako v křeči. Neviditelný tlak z ní mačkal poslední molekuly kyslíku. Modrá voda začala černat. Už jen kousek… Konečky prstů se dotkla krystalu, který teď hrál tmavými barvami. V tu chvíli jí jako blesk projela… vzpomínka.

V pokoji byla tma. Viděl jsem jen klenutý strop a to, že místo zdi bylo nějaké velké okno. Skrze něj se dalo hledět na modravou vodu, která obklopovala palác. Bylo v ní tolik života. Duhové korály, zářivé ryby a otvírající se perlorodky. To všechno patřilo k této říši. Cítil jsem na sobě lehkou deku, jemnou jako satén. A taky teplo vedle sebe, ruce, které mě objímaly a teplý pravidelný dech na krku. Na tváři mě šimraly jemné pramínky vlasů, které nebyly moje a přeci měly stejnou barvu. Mezi klíčními kostmi mě něco studilo. Kov. Něčí prsty mi lehce přejely po tom místě. Věděl jsem, že za takový dotek bych dal cokoliv. Proto jsem se sem neustále vracel. Něco mě k němu poutalo. Uslyšel jsem hlas, šeptal mi. ,,Takhle budu stále s tebou. Tak ho neztrať." Věděl jsem, že se usmívá. Jemně si mě za bradu otočil k sobě a pak mi mysl zaplavil ten nepopsatelně sladký polibek, jaké uměl jen on.

,,Prosím, neopouštěj mě."

Probudil ji štiplavý políček na tváři. Překvapeně otevřela oči a zamrkala. Ležela na nějakém lůžku. Bazén byl pryč, ale pořád na sobě ještě měla mokré plavky a přes ně nadýchaný ručník. Skláněl se nad ní ten jeden velký blonďatý úsměv. ,,Naru…" Zakašlala, hlas měla ochraptělý.

Oddechl si a posadil se zpátky na židli. ,,No konečně. Co sis sakra myslela? Takhle tam skákat," vyčetl jí naštvaně, ale z toho tónu byla patrná i starost. Nacházeli se na ošetřovně, kam ji vzal. To všechno kvůli tomu řetízku. Pitomost.

,,Promiň." Posadila se a přitáhla si ručník ještě víc k tělu. ,,Omdlela jsem?"

,,Jo. Rozdejchali tě a pak jsem tě vzal sem. Pro dnešek seš omluvená, tak až se vzpamatuješ, vezmu tě domů."

,,Chápu." Povzdechla si. Cítila na sobě jeho pohled, znepokojený. Jako vždycky, když se chtěl na něco zeptat a neudělal to. ,,Děje se něco?"

,,Ne." Nuceně se usmál a nechal si své myšlenky pro sebe. Byl si jistý, co předtím cítil. Záchvěv něčeho, co nepoznal už pět set let. Známého. Měl by večer raději kontaktovat nadřízené. Už delší dobu si všiml, že není něco v pořádku. ,,Přinesl jsem ti ze skříňky oblečení a ostatní věci. Počkám na chodbě." Odsunul židli, vstal a odešel z pokoje, ignorujíc její zmatený pohled.

***

Seděl v tureckém sedu uprostřed velkého pokoje. Strop i zdy byly průhledné, jako by snad neexistovaly. Skrze něj tak bylo vidět širé moře. Množství ryb, delfínů, možských koníků, medúz, chobotnic a krakenů s obrovskýma očima velkýma jako talíře-to byl jen zlomek z nepřeberného množství organismů. Také zem tu nebyla, jen hladina jezírka, které vyplňovalo místnost. Dno bylo v nedohlednu, připomínalo to odraz zrcadla od stropu. Chodidla mu omývaly drobné studené vlnky, byl bosý. Volné kalhoty připomínaly tepláky, bílé tílko ještě doplňovalo sportovní dojem. Jeho rysy byly lidské, ale měly v sobě cosi… nadpozemského. Byl krásný, více než to. Oči měl zavřené, měkké rty lehce pootevřené a unikaly z nich pravidelné nádechy a výdechy. Ruce si volně opíral o kolena. Byl plně ponořený do svých myšlenek. Ostatně, tady nešlo nebýt chvíli sám. Oceán byl jeden velký tepající organismus. Měli zakázaný kontakt s vyhnanci. V podstatě mohl být potrestán i za tohle vměšování. Jenže jemu na tom nezáleželo. Musel na svého malého brášku dávat pozor za každou cenu. Už věčnost cítil ostrou bolest z toho, že jej musel zradit. Když se mu díval do očí, žhnoucích nenávistí a obviněním. Chtěl sdílet jeho pocity, když démoni trhaly bratrovo fyzické tělo. Pak uviděl to, co z něj zůstalo. Prázdnota. Nic než stín.

Nevyrušilo ho ani tiché zavrzání dveří, jak někdo vešel dovnitř. Nemusel se ani dívat, aby věděl, že se dotyčný nejprve uklonil, než promluvil. ,,Pane, máte návštěvu."

Zase on. Co se dělo tentokrát? Někdy měl pocit, že využil každé situace, aby ho vyrušil. Povzdechl si a otevřel oči. ,,Jistě, hned přijdu," odpověděl zcela klidně. Služebník tedy s úklonou opět odešel. Teprve po pár vteřinách sám vstal, neměl na sobě jedinou kapku vody. ,,Ty taky můžeš odejít," oznámil aniž by se otočil. Uslyšel zašustění, jak se deka z na posteli posunula o kousek stranou a pak neslyšné našlapování. Dívka s lehce namodralou kůží, šikmýma kočičíma očima orámovanýma malými kostěnými hřebínky a dlouhými tmavě zelenými vlasy, v nichž měla vpletené různé korálky a další ozdoby do podoby mušliček a mořských zvířátek. Byla nahá a tak vystavovala na odiv své krásné štíhlé tělo s dokonalými tvary, které by uchvátily nejednoho lidského muže. Pozvolna ji však zakrývaly šupiny, avšak jen na těch důležitých místech. Nevěnoval jí jediný pohled, ani když vyklouzla ven. Jak se nenáviděl za to, kolik různých bytostí vystřídal v milostném náručí. Ale nemohl si pomoci. Jako poletující motýl, sedající si co chvíly na jinou květinu. Byl nestálý. A toho dne se zapřísáhl, že do toho už nikdy nebude tahat city. Jak zbytečné. Měl již tolik potomků jako následky svých dobrodružství a nikdy ničeho nelitoval. Přišlo mu to přirozené.

Po hladině se vlivem jeho kroků šířily drobné vlnky do pravidelných kruhů. Prsty instinktivně doputoval ke svému krku, kde se na stříbrném přívěšku houpal průzračný krystal. Symbol čistoty. Tu dávno ztratil. Stejný dal i jemu. Aby věděl, že tady bude mít vždycky místo.

Ve zlomku času se jeho oblečení změnilo z téměř lidského na brnění. Pancíř byl z tenkého lehkého kovu, který se však nedal prorazit ničím, snad jen božskými zbraněmi. Na nohou měl pak typické páskové sandále, jaké měli gladiátoři v arénách a v jeho ruce se na okamžik zhmotnil mihotající se obraz zlatého trojzubce. Rázně došel až k velkým dvoukřídlým dveřím, rozrazil je a jako nějaký vznešený král s patřičnou majestátností vešel dovnitř. Místnost byla vlastně celkem malá, jednalo se spíše o takový salónek pro hosty. Byla zařízená v nenuceném bohatém stylu, který měli rádi lidé z nejvyšších vrstev, avšak i zde se daly postřehnout nepatrné náznaky toho, že palác nepatří jen tak někomu a ten někdo se rozhodně nebude absolutně přizpůsobovat. Moře bylo nestálé, neloajální. A on sám jím přeci byl. Poslušně však sklonil hlavu, když se očima setkal se svým hostem. Měly stejnou barvu, ale byly tvrdší a nelítostnější. Ne tak… něžné. Posadil se do druhého kobaltově modře polstrovaného křesla. ,,Co tě sem přivádí, bratře?" zeptal se zdvořile a zcela klidně, s lehkým podtónem překvapení, jako kdyby ho vůbec nečekal.

Nejvyšší bůh se vševědoucně pousmál a zúžil oči. I mezi bohy fungovala hra. Hra o moc a postavení. Mírně se naklonil a lokty se opřel o stehna, z prstů pak vytvořil stříšku. Dával si s odpovědí na čas. ,,Do Artemidina posvátného lesa se něco dostalo." Znepokojeně zabloudil pohledem k jednomu z nerovných oken, jehož rám se různě vlnil. ,,Něco zlého."

Mladšího z mužů hned napadla spousta souvislostí, co za věc to mohlo být. Slyšel od svých služebníků z celého světového oceánu různé zvěsti. O mrtvých místech, kde vše obdařené darem života umíralo, voda černala a nikdo se tam neodvážil. ,,Máte nějaké bližší informace?"

,,O to právě jde. Celé stádo posvátných jelenů bylo zmasakrováno bez jediné řezné nebo střelné rány. Voda v jezeře zčernala jako tekutá smůla. Každý dotek je jedovatý. A šíří se to dál." Odmlčel se. ,,Apollón byl vážně zraněný a sama Artemis zmizela, samozřejmě po ní pátráme. Když na to místo přišli, povstala z vody jakási… bytost. Křídla, hadí tělo a místo vlasů syčící klubka hadů. Nepřipomíná ti to něco?"

,,Gorgóna," vydechl s mírně nepřítomným pohledem. Dobře si pamatoval, co z té kdysi překrásné dívky udělal. Neovládl svou touhu a přímo v chrámu bohyně Athény si ji násilím vzal. Ona za to byla proměněná v ohavnou stvůru, která promění každého tvora na sochu svým jediným pohledem. Semkl rty do tenké linky a vzhlédl od desky stolku, který celou dobu probodával

,,Ach, takže si vzpomínáš." Studeně se usmál. ,,Měla být uzavřena v podsvětí. Tak jak se dostala na Olymp?" Pochopitelně se neptal protože by nevěděl nebo by vedl diskuzi, byla to další z jeho her.

,,Chceš říct, že ji někdo pustil?" Byla to otázka, ale sám si na ni již našel odpověď.

,,Tuto možnost nelze vyloučit. Ale kdo by byl natolik mocný a navíc spojený s Tartarem? Někdo, kdo by měl důvod tyhle věci dělat." Byla to zkouška. Pokládal otázky, které zároveň otázkami nebyly.

,,Hádes." Jediné slovo a tolik vzpomínek. V poslední chvíli odolal nutkání dotknout se svého přívěšku. Musel tak moc trpět…

,,Ano, přesně tak." Zúžil podezřívavě oči. I když bůh moře skvěle skrýval své pocity, na tak krátkou vzdálenost si dobře všiml té aury. Ztracený ve vzpomínkách, touha a hlavně stopa strachu. ,,Jeho síla nemůže být držena v šachu příliš dlouho. Dovolává se svého pána. Vlastně jsem tu ještě kvůli jedné věci. Řekni, bratře, co se správně stane, když se někdo z podsvětí dostane do kontaktu s vodou?"

A jéje. Tohle vypadalo špatně. Jestli se nějak dozvěděl… Na jeho klidné tváři se neobjevil jediný náznak zneklidnění. ,,Utopí se nebo ho roztrhají mořští duchové."

,,Správně." Diova aura nabrala mírně hrozivého odstínu. ,,Měl jsi jasný zákaz do toho jakkoliv zasahovat."

,,Jen jsem ho zachránil. Ve vlastním zájmu. Kdyby jeho fyzické tělo zemřelo, mohlo se stát cokoliv." Ani jednou nezvýšil hlas. Byl si zcela jistý správností svých činů. Nesměl dopustit, aby se jeho malému bráškovi něco stalo. ,,Předpokládám, že ti o tom řekl ten Athénin polokrevný."

Krátce kývl. ,,Pověřil jsi ho přeci dozorem. Neoznámení tak závažné věci bych považoval za zradu." Přejel prstem po opěrce křesla. ,,Tentokrát je to varování. Jestli se to bude opakovat, budu nucen k radikálním krokům." Vstal a povzdechl si, na tváři se mu objevil náznak úsměvu. ,,Nyní mě, prosím, omluv. Héra si potrpí na včasné příchody."

,,Jistě." Nuceně opětoval úsměv. Na upřímnost byl příliš zahloubaný v myšlenkách. Došlo tedy ještě na pár zdvořilostních frází, než se nejvyšší bůh rozplynul v oblaku kouře. Když Poseidon osaměl, lusknutím přivolal jednoho ze svých služebných. ,,Zruš všechny dnešní i zítřejší audience. Koně nepřipravuj, jedu sám." Je čas navštívit orákulum v Delfách.