Without darkness 10. kapitola

---

Král zavřel oči a vjel mu rukou do dlaně. Když propletl prsty s jeho, dýka s cinknutím dopadla na zem. Pak ucítil Sasuke na bledém krku elfův jazyk a pak je obklopila tma.

Zmateně se pokusil to zastavit. Neztratil nad tou technikou kontrolu, jen.. prostě najednou nic necítil.
Za pouhou chvíli, která se jim zdála jako věčnost... se začalo okolí vybarvovat... první zaslechli zvuky lesa. A když od bratra elf ustoupil, stáli oba v lese.
,,Tohle už mi nedělej." Zatočila se mu hlava a udělalo se mu špatně. Klesl na kolena a vydýchával se. Nenáviděl nejistotu.
Nosbeneik chvíli jen stál a černýma očima sledoval temného elfa, klečícího mu u nohou. Pak se ale sehnul a přejel mu ukazováčkem po spodním rtu. ,,V pořádku...?"
,,Jo," odbyl ho a zase vstal. Přehnal to s těmi iluzemi. Ta energie ani zdaleka nestačila. Což ho přivedlo k myšlence.. co na to bude říkat ona? Že se rozhodl úplně jinak, než proč ji stvořil.
,,Dobře." Kývnul na souhlas a otočil se k lesu. Položil dlaň na kůru jednoho stromu a překvapivě jím prošel. Když se objevil na druhé straně, neměl na sobě zakrvácenou bělostnou tógu, ale světlou košili a rudý plášť s límcem. Kalhoty měly zlatou barvu. A vlasy měl rozpuštěné. Padaly mu na ramena a na slunci se leskly jako pole černo-modrých drahokamů. Vztáhl jednu ruku nad sebe, chytil se větve nad sebou a celé tělo vytáhl jen pomocí jedné paže na strom. Dokonalá rovnováha mu umožňovala stát na tenké větvi v podřepu na špičkách
Odvrátil pohled. Cítil, jak mu začínají rudnout tváře. Co se to s ním sakra dělo? Prsty se dotkl svých rtů. Pořád ještě si to pamatoval, jeho. ,,Co chceš teď dělat? Nemůžeš se vrátit zpátky k elfům."
,,Vím. Počkám na příležitost. Co plánuješ ty?" Zavřel oči před zlatými paprsky slunce a naplno vnímal vítr, hrající si s jeho vlasy.
,,Nic. Chtěl jsem zapečetit tenhle ostrov a odejít pryč."
,,To už zvládl Fugaku. Pokud si přeješ opustit ostrov, půjdu s tebou." Mluvil neustále tak formálně... vytvářelo to dojem, že se mu do hlavy a srdce nikdo nedostane, ačkoliv miloval, své pocity vždy dusil v sobě.
,,Proč? Pro elfy není ve světě místo. Lidi je nenávidí. Já to dokážu zakrýt, ale.." Zmlkl a neklidně si rozcuchal vlasy, jako to dělával když byl nervózní.
,,Nemusím jít s tebou, když nebudeš chtít," pronesl klidně a prsty něžně přejel po popraskané borce.
,,Nejde o to jestli chci." Mávl rukou. ,,Bude těžký zvyknout si na život venku. Ani nevim, co se stalo s mojí posádkou." Uchechtl se.
,,Mimo město je divoká zvěř. Měli... malou šanci," pronesl tiše a seskočil ladně na zem.
,,Se mnou di starosti nedělej. Jsem učenlivý..."
,,Kolem bude hodně ostrovů," namítl. ,,Stejně je to jedno, nezáleží mi na takovejch lidech."
,,To nevylučuji..." v temných očívh se mu odráželo umírající slunce. Zemře, aby mohlo být zítra vzkříšeno, ověnčeno rudou svatozáří. Jak marnivé.... připozdívalo se.
,,Půjdeme," rozhodl nakonec a rozhlédl se. Kudy sem vlastně přišel? Bože, už se fakt nedokázal zorientovat.
,,Večer je v lese nebezpečno... pro smrtelníka. Přecijen bych se rád střetu se zvířaty vyvaroval. Jižně odtud jsou skaliska. Tam by se určitě dal najít krytý prostor.."
,,Na někoho jsi zapomněl, ne? Můj jedinej výtvor."
,,Pokud je tvůj já se o něj starat nemusím, mimoto ta dívka je dost silná na to, avy si poradila sama." Pronesl klidně Nosbeneik a obrátil se k černým skalám, tyčících se jako obrovské nestvůry připravené pohltit les pod sebou.
,,Fajn." Kdyžtak se s ní dorozumí. Měl pocit, že ji zrazuje. Ale tak.. nevidí se naposledy. Snad.

Poměrně brzy dorazili k tomu skalisku. Byl to dobrý úkryt. Spousta jeskyní, které jako kdyby čekaly na prozkoumání.
Nosbeneik se ramenem opřel o vyklenutý čedič a pohledem přejížděl po hladkých stěnách. ,,Sem se zvěř nedostane. Pokud už tam nějaká není."
,,Možná netopýři, nic víc." Pokrčil rameny a udělal krok k okraji jedné z chodeb. O dno jeskyně zarachotily kamínky, které se při tom uvolnily. Natáhl ruku před sebe a nad dlaní se mu zamihotal karmínový plamen. Kdyby použil normální, zhoršovalo by to jejich vidění ve tmě.
Starší z nich přitiskl dlaň k zemi a když ji zvedl, ze země tu jako z ničeho vyrazil zlatavý plamen, osvětlující celou jeskyni. Pro Nosbeneika bylo vytvoření přikrývek podřadné kouzlo, ale uměl ho, samozřejmě.
,,Nepřeháníš to trochu?" Kriticky se zamračil. ,,Nepotřebuju nějaký zvláštní pohodlí."
,,Ale na zemi spát nemusíš, když je tu jiná možnost," odpověděl mu krátce. Ve světle ohně, který proměnil jeho modravé linie na karmínově rudé... jajo čirá krev... si ladně jediným pohybem strhl plášť z ramen. Každý pohyb byl tak... dokonalý... pomalu si lehnul na bok, přivřel v teple z ohně krásné černé onyxy a nechal si do bledé tváře napadat volné černé prameny. V polospánku vypadal tak nevinně... jako anděl co usnul v nebi a ještě se neprobudil, aby zjistil, že je na zemi.
Neslyšnými kroky si k němu sedl, ale nic nedělal. Chtěl se ho alespoň dotknout... Ale odpíral si to. Nesměl.
Nosbeneik roztomile pootevřel rty a něco tiše zašeptal. Po chvíli pak lehce zaklonil hlavu, jako by pro něj bylo obtížné dýchat a otevřel ústa v němém výkřiku. Vypadal rozkošně... i ve spánku se ovládal.
Jemně a opatrně se ho dotkl, jako kdyby držel křehkého motýla. Bylo to velmi dlouho, co měl příležitost se takhle prostě jen zastavit a tím spíš moci ho pozorovat.
,,Sasuke.." Znělo to docela jako by ho káral, byl to docela šok, ale... on spal dál... to znamenalo, že... ty tenké rty ze spaní zašeptaly jeho jméno. Vida, i tak dokonalá bytost má své jemné slabiny. Řekl to tak zajímavě měkce a prosebně, ale jeho dech byl pořád klidný a vyrovnaný, víčka se mu lehce chvěla a v jednu chvíli nevědomky zatnul nehty do deky pod sebou.
Rozhodl se něco zkusit. Potvrdit svoji teorii. Klekl si nad něj a dlaní se opřel vedle jeho krku. Bříšky prstů mu po něm lehce přejel a zároveň jen zlehka dýchl na jeho rty.
Nosbeneik najednou zcela znatelně zalapal po dechu a ruce sevřel v pěst. Rty měl pootevřené a zrychleně se nadechoval. Ve spánku byl na takové doteky zřejmě ještě citlivější.
To ho lákalo ještě víc. Skousl jeho spodní ret a ruku mu položil na bok.
Nosbeneik se pokusil nadechnout a nehty zaryl do podložky, jenže tak 'šikovně', že se mu pod prsty připletl i hřbet Sasukeho ruky, do něhož vytvořil krvavé škrábance a ostré nehty nechal v ráně. A v jednu chvíli instinktivně pokrčil jedno koleno tak, že se stehnem otřel nevědomky ve spaní přímo o Sasukeho klín. Byl tak nevinný... jako by jeho poprvé nikdy nebylo a nebude.
Skousl si ret tak nejvíc, jak mohl. Nemohl si dovolit teď sebetišeji zasténat. Sykl a pokusil se mu alespoň vymanit. Potřeboval se taky vyspat a s těmihle myšlenkami to nešlo.
Elf sebou trhl a v tu chvíli se na temného elfa upíraly dvě temně černé, lesknoucí se oči. ,,Sasu...ke....?" V těch očích byla spousta otázek bez odpovědí... po hodně dlouhé době byl doopravdy zmatený... a působil tak bezbraně. Všimnul si, co Sasukemu provedl a rukou a prudce sebou trhl. ,,Omlouvám se..." Odtáhl prsty od krvácející rány a chytil ho něžně za zápěstí, aby se nohl na ránu podívat.
,,Nic to není." Stálo ho poslední zbytky sil se ovládnout a ne.... Proboha, když on byl tak.. krásný a hlavně neodolatelný. Vstal a přesunul se na svoje lůžko. Čelem se otočil ke zdi. Cítil se tak nějak... rozpolceně. Na jednu stranu byl rád, že žije a je tu s ním, ale na tu druhou... Bylo to prostě moc složité.
,,Sasuke?" ozval se tlumeně Nosbeneik po chvíli ticha jemně. Mladší byl otočen čelem ke zdi, proto ho možná překvapilo, když se mu kolem hrudi obtočila cizí ruka a přetáhla si ho k sobě tak, že Sasuke měl hlavu opřenou o hrudník elfa a starší mu prsty něžně pročesával vlasy... přesně tak, jak je kdysi uklidňovala matka, dřív než onemocněla a zemřela, když byli ještě malí. Itachi si to pamatoval, Sasuke nemohl, ale povědomé se mu to zdát mohlo. ,,Co se děje bráško..."
,,Nic," zopakoval monotónně. Proč by mu to taky měl říkat? Když už teď ten pocit zesílil. Pořád ještě si pamatoval, jaké to bylo, když mu jeho krev stékala po rukách. Tak zvláštně opojné.
,,Už jsem ti řikal, že ti věřim. Tak udělej totéž. Problémy jsou tu proto, aby se řešily." Mluvil zcela klidně a byli nad slunce jasnější, že by tak mluvil i kdyby se jednalo o něj.
,,Tomu ty nemůžeš rozumět. Nechci se o tom bavit, jasný?" Nebyl to problém. Ne pro něj. Jen... ho chtěl vidět tak trochu jinak. I s tou krví, která nádherně kontrastovala s odstínem jeho pleti.
,,Dobře." Uchiha si opřel hlavu o zeď a zavřel oči. Možná, že by to nedělal, kdyby tušil, co ho čeká až usne.
A Sasuke věděl, co udělá. Pokud se aspoň na pár hodin bude moct vyspat, nabere síly pro další iluzi. A přesně znal její účel.

Zvláštní pocit... jako by... se nemohl pohnout... otevřel očima hned věděl, že je něco špatně. Nebyla tu zima... ale šero... vlastně tu nebylo nic až na zeď.... počkat... tohle znal... četl o tom, ale proč....?! Začínal zmateně zjišťovat, že má ruce v úrovni hlavy kolem zápěstí připevněné okovy. Tak nějak to už čekal... hned mu došlo, kde je. Tahle iluze byla sice nedokonalá a bylo v ní omezeno množství věcí a lidí v ní uvězněných, zato je ale bezpečnost velmi vysoká... nejen že tu nelze využít zásahu zvenčí ale ani oběť sama nemůže ovlivnit svůj vlastní návrat. Četl o tom... používá se v temné magii, většinou k výslechům. Nechápal ale, jakto, že je tu teď on sám... stál zády ke stěně, měl na sobě jenom černé kalhoty a volnou bílou košili. Byl bosý... a sporé světlo, které vycházelo jakoby od nikud mu zdůrazňovalo dokonale rýsované tělo, jehož se nikdy nikdo neměl právo dotknout. Po těle tam, kde bělostnou kůži nezakrývalo oblečení, se mu táhly matně modré linie a spirály pod kterými byla vidět tepající krev. Až teď bylo konečně jasné, jak jsou ony spirály vytvořené... jsou to místa, kde byla jeho mléčná kůže tenčí. Černé oči, blyštivé jako kapky rosy propalovaly tmu, jež ho obklopovala.
Ze tmy se ozval známý hlas. Přesto však nikde nebyl vidět jeho majitel. Jen rudé pochodně na zdech se rozsvítily a dodávaly tak místu mystický nádech. ,,Miluju ten tvůj zmatenej výraz." Pak elf ucítil na rtech jen letmý dotek, závan něčeho sladkého. Před ním ale nikdo nestál.
Nosbeneik přivřel tázavě oči, ale ne zaujatě... spíš se mu v hlavě začínal ozývat tenký hlásek paniky... měl ruce pevně přikované ke zdi a nacházel se v dimenzi, z níž není úniku... ucukl před tím dotykem tak, že natočil hlavu ke straně.
Pak se objevil před ním. Na sobě neměl nic než kalhoty. Usmíval se, ale.. tak zvláštně. Políbil ho na odhalený krk a dlaní mu přejel po hrudníku. Cítil každý jeho nádech. Olízl si rty a přiblížil se k němu.
Elf sevřel ruce v pěst a tak se zvýraznily jeho svaly na rukou, které se viditelně rýsovaly i pod bílou košilí. Nosbeneik vzdorovitě sklonil hlavu a do nebezpečně se třpytících očí mu spadly prameny volně rozpuštěných havranních vlasů. ,,Co to děláš...?" pronesl podezíravě, ale byla tam skryta jistá dávka nejistoty.
,,To tě nemusí zajímat, bráško." Poslední slovo spíš zašeptal. Začal mu rozepínat zbylé knoflíčky na košili a zoubky se mezitím věnoval jeho klíčním kostem. Dráždil ty výstupky pod kůží a rukou si našel cestu i k okraji kalhot.
,,Dost..." zašeptal výhružně ale i nejistě elf. Snažil se ucuknout, ale pouta na rukou mu pohyb značně omezovala.
Kousnul ho do ramene. Postupně mu rozhalil košili úplně a na krátkou chvíli propletl prsty s jeho. ,,Chci si hrát," šeptl a pak odstoupil o několik kroků. Zakroutil hlavou a sepjal ruce nad hlavou, protáhl se. Pak se mu v ruce najednou objevil bič.
Když to elf spatřil, viditelně sebou cuknul. ,,Hrát?" V tom tónu... byly i obavy. Byl zmaten, ale ne vyděšen.
,,Naučím tě něco o špatnejch stránkách světa. O bolesti a utrpení."
Vzduch proťat svistot. Pak se na hrudníku staršího objevil krvavý šrám.
Černovlasý si zkousl ret, zaklonil hlavu, zavřel oči a nehty si zaryl do dlaní. Bolelo to, z mělké rány mu po hrudi stekl pramínek rudé krve a vsákl se do bílé košile.
Ano, tak. Chci tě slyšet. Přejel po kůži prstem. Objevily se na ní drobné háčky, takže bude každá rána způsobovat ještě větší bolest. Otočil se o 360 stupňů a zároveň znovu švihl.
Nosbeneik semknul pevně rty a z koutku úst mu stekla krev, když si zuby prokousl jazyk. Ruce pevně svíral v pěst, ale neuniklo mu jediné zasténání.
Přimhouřil oči. Bral to jako výzvu. Znovu a znovu tak rád narušoval jeho dokonalou kůži. Vytvářel si tak svůj vlastní podpis, který dokázal rozluštit jen on.
Elf ale stále zarytě mlčel. Držel se doopravdy obdivuhodně, to se muselo uznat. Sice už si nehty prořezal jemnou kůži na dlani a do krve si rozkousal ret, ale z úst nepropustil jedinou hlásku. Očima ho probodával, ale nevyčítal.
Pak přestal. Zastrčil si bič za opasek a zvedl si ruku ke rtům. Na konečcích drápů se mu roztančily drobné rudé plamínky, mezi kterými probíhaly jiskry. Přistoupil k němu a bez varování ho políbil. Hluboce a vášnivě, vychutnával si jeho krev. Líbal ho naléhavě a intenzivně, zatímco každým z plamínků se dotkl jednoho místa na tmavě modrých symbolech.
Elf bolestí pootevřel rty a zároveň mu prokousl skrz na skrz špičku jazyka. Těžko říct, jestli to udělal schválně nebo ne. Každopádně poděšeně ucukl, když na svých rtech ucítil a ochutnal jeho krev.
,,Noták.." zavrněl podmanivě a se zvláštně slastným podtónem. Něco ho napadlo. Tak by mohl povolit. Postupně klesal do kleku.
,,Sasuke... ne." Zavrčel a trhl sebou. Zatracená pouta. Tohle nemůže... nesmí... Kdyby měl volné ruce, chytil by ho za vlasy a odstrčil.
Nevšímal si ho. Tohle mu vlastně ještě neudělal. No tím líp. Rozvázal mu tkanici kalhot a pomalu je sundával, každé nově odhalené místo políbil nebo skousl.
Prudce přivřel oči a zvrátil hlavu dozadu. Bylo to něco.... nepopsatelného... kousnul se znovu do rtu.
,,Nech toho...." zavrčel. Takhle se kontrolovat dlouho nedokáže.
,,Bude se ti to líbit, uvidíš." Konečně se zbavil toho otravného kusu oblečení. Zvedl mu nohu a rty se vydal na pouť přes vnitřní stranu stehna.
,,N...ne..." zaprotestoval slabě a pevně semkl rty. Trhl sebou v marném pokusu si uvolnit ruce.
Dýchl mu na podkolenní jamku a pak se zaměřil na "cestu zpátky". Dýchl na něj a pak ho vzal do úst.
,,Sa....aaah..." Nezadržel už sten za zuby. Opřel se hlavou o zeď a stiskl pevně prsty. Nechtěl se mu podvolovat, ale... bylo to tak těžké...
Projela jím vlna uspokojení. Konečně. Bylo to tak dlouho, co ho slyšel. Skoro by i zapomněl na ten pocit. Na chvíli se odtáhl tak, aby mohl jazykem zkoumat každou skulinu. Vzrušovalo ho to nepředstavitelně.
,,Přes...taň... pros...sím..." promluvil tlumeně s jasným toužebným podtónem, který se snažil schovat.
Neodpověděl. Věděl, že se přemáhá. A toho chtěl docílit, zlomit to sebeovládání. Drápy mu přejel po boku a stehně až nebezpečně blízko.
Nosbeneik se prudce nadechl. Když se ho znovu dotkl, tlumeně zavzdychal. Prostě se nedokázal uhlídat... instinktivně se proti němu pohnul pánví.
Dával si záležet, aby cítil jeho dech na těch správných místech a zasunul si ho hlouběji do krku. Neodolal a zlehka skousl, ale ne do krve.
Král sebou lehce škubl, to co dělal... ho dohánělo k šílenství. Bylo skoro nad jeho síly se držet, aby nepropustil ty vzrušené steny ze semknutých rtů.
Semtam sál a kousal. Chtěl ho přinutit.

Muž sebou v okovech trhl, jako by se z nich snad dokázal vyprostit. V jednu chvíli už se neuhlídal, opřel si hlavu s černými lesknoucími se vlasy o stěnu, zavřel oči a zavzdychal. Překvapivě mu ze rtů unikl sten, který lehce nabíral podoby Sasukeho jména.

I tenhle téměř nepatrný projev Sasukeho neskutečně moc vzrušoval. Chtěl by si ho vzít, tak jako předtím. Znovu cítit jeho bolest i rozkoš zároveň. Ale přesto si pořád říkal, že takhle daleko už podruhé nezajde. Zaryl mu nehty do stehna, až se u špiček černých drápů objevily drobné kapičky krve a zvolna zvýšil tempo, v jakém si ho bral do úst. Dával si ale pozor a nepoužíval špičaté zoubky, až tak necitlivý nebyl.

V černých třpytivých očích se mísila drobná bolest se sebeovládáním a stále vzrůstajícím vzrušením. Sevřel pěsti a nepatrně se prohnul v zádech. ,,S....asu...ke..."

Nedokázal potlačit ten jemný záchvěv, který mu při tomu oslovení projel tělem jako blesk čiré energie. Přivřel lehce zešikmené kočičí oči, povolil sevření a prsty od krve mu udělal pár tmavých šmouh na odhaleném hrudníku.

Zhluboka se nadechoval, rty už nechával pootevřené a chvílemi až lapal po vzduchu. Byl to zvláštní pocit... vidět svou krev a necítit bolest. Jen Sasuke v tom přítmí vypadal tak nebezpečně a... přitažlivě... Fugaku zřejmě Sasukemu zamlčel, nebo to nepovažoval za důležité, že pobyt v jiné dimenzi s ním a Sasukem má na Itachiho čistou mysl nepatrný vliv.

V téže chvíli ale Sasuke přestal, zvolna se z kleku zvedl na úroveň jeho očí. Naklonil se, aby mu mohl důvěrně a tiše šeptat do ouška: ,,Víš jak jsem ti říkal, že tě nesnášim?" Odmlčel se a pomaloučku mu olízl bělostný krk. ,,Lhal jsem."

Nosbeneik se zlehka zachvěl, zavřel onyxové diamanty a sklonil hlavu, takže se jeho tenké hebké rty otřely o Sasukeho ouško. Sám nechápal, proč to udělal, ale v tu chvíli se ho zkrátka musel dotknout.

,,Jaká škoda, že jsem znesvětil tak nevinnou bytost," pronesl s předstíraným smutkem, natáhl mu kalhoty a lehce stiskl jeho boky, zároveň rty přejel po těch jeho a olízl je.

Jeho starší bratr se naklonil, takže měl tvář vedle té Sasukeho a v tu chvíli jediné co se pohybovalo byly jeho narůžovělé rtíky. ,,Můžeš to odčinit, když mě pustíš..." zašeptal se zajímavě sladkým podtónem.

Přiložil mu prst ke rtům a nesouhlasně zasyčel. ,,V tom je právě to kouzlo. Protože jak často se naskytne příležitost dělat si se samotným králem úplně cokoliv." Na poslední slovo dal zvlášť důraz. Věděl, co by se stalo, kdyby odemkl okovy.

,,Učíš se rychle." Přivřel jemně temně modročerné oči, orámované závojem řas. Byl roztomile zadýchaný a při několika pokusech o vyproštění se mu zvýraznily dokonalé linie tvrdě vypracovaných svalů na rukou a hrudníku. Byl to skoro nemožný pohled... asi tak nereálný, jako vidět spoutanou svobodu a nevinnost.

,,Že by přecijen vliv z tvojí strany?" Naklonil hlavu na stranu, skousl mu ret mezi svými a pak ho prudce políbil. Ne rychle, ale zdlouhavě, pomalu a zároveň nenasytně a bezohledně, když si vychutnával ten pocit. Drápy ho mezitím lehce škrábal na hrudníku až těsně k okraji kalhot.

V jednu chvíli se Nosbeneik pokusil zaklonit hlavu, aby se mohl nadechnout... nepodařilo se mu to. To tempo na něj bylo moc prudké, takže se musel přizpůsobit, aby se neudusil. Přejel mu skoro až opatrně jazykem po bělostných zubech a nechtě sebou cukl, když si ho jemně rozřízl o jeden ze Sasukeho špičáků, takže nechtě dal bratrovi ochutnat svou krev, což králi nijak zvlášť nevyhovovalo. Naopak... spíš se polekal.

Sasuke vnímal, jak mu do úst vtéká tenounký pramínek krve, pak si razí cestu z jeho koutku až na krk a ramena. Dychtivě prokousnuté místečko sál a zároveň ošetřoval, jen aby ho vzápětí mohl znovu rozjitřit.

Itachi v jednu chvíli nevědomky spokojeně přivřel oči a pak naschvál a provokativně - což skoro nikdy nedělal, nohu obtočil kolem jeho pasu a tak si přitáhl bratrův klín ke svému tak, že se na něj jemně tiskl. Nutno uznat, že ačkoliv byl tak nezkušený, na vynalézavosti mu nechybělo.

Měl by přestat, odtáhnout se a zrušit tu iluzi. Tohle už nebyla hra. Moc ho vtáhla do sebe. Ale s každou vteřinou to bylo těžší a těžší. Začal se o něj toužebně otírat jako kočka.

,,Prosím..." zašeptal skoro neslyšně tónem jemně zastřeným vzrušením. Myslel, že tohle nikdy neřekne, ale... všechno je jednou i pro krále poprvé. Naschvál si ho přitiskl k sobě tak těsně, že ve svém klíně cítil jeho vzrušení. Vážně už se neudržel a slastně zasténal.

Musel to udělat. Nešlo dál odolávat. Ale mělo to jeden háček. Byli v iluzi. Což znamená, že se by se vlastně nic nestalo. A on si něco takového hodlal užít doopravdy. ,,Ne, ještě ne," zašeptal a s nepředstavitelným sebezapřením od něj odstoupil. ,,Dočkáš se." To byla Sasukeho poslední slova, než se svět sbalil do jediné tmavé kuličky a vybuchl v záplavě jisker. Iluze byla ukončena.