Nature of evil 2/3

Tak jsem se dneska rozhodla nejít na maturiťák čtvrťáku a místo toho sedim celý odpoledne u psaní povídek. Už se to tolik nepodobá V zajetí démonů, protože mi došlo, že takhle originální vůbec nebudu a snažila jsem se to nějak změnit. Možná to má trochu rychlejší spád, ale snad mi prominete a pochválíte tenhle díl stejně jako první. Dočkáme se v něm především interakce mezi brášky Uchihy.

Mimochodem, zařídila jsem si účet na postavy.cz, pokud to znáte. Tak další způsob, jak mě kontaktovat (stačí zadat "Shirayuki", na profilovce mám Ace z OP).

---

Od prvního dne uběhly dva týdny. Noční můry trápily Sasukeho každý večer, nemohl spát ani když u něj byl Itachi. Pořád na sobě cítil něčí pohled, ale když se ohlédl, nic neviděl. Jako stín, který se na něj přilepil. Před rodiči se o tom nezmiňoval, zkoušel to jen jednou a dočkal se stejné reakce jako tehdy od bratra. Že se mu to jen zdá. Ale on věděl své. Hodiny se zastavovaly přesně tři minuty po půl čtvrté ráno. Až jednou situace nabrala prudký spád.

Nejmladší Uchiha navzdory své počáteční averzi nakonec dokázal překonat neochotu a zvědavě zkoumal okolí jejich domu. Nejbližší sousedé se nacházeli desítky kilometrů daleko, což bylo v případě vánice nebo jiné katastrofy dost nepraktické, ale byl tu klid. Chodil si s Kirinem hrát do lesa, Itachi proti tomu sice protestoval, protože ho tak nemohl mít pod dohledem, ale Sasuke byl vždycky dost hyperaktivní a nevydržel chvíli posedět v klidu. Zkoumal stezky vyšlapané zvěří a objevoval nová a nová místa. Něco ho tak zkrátka táhlo. Možná to bylo to ticho, šepot šedých stromů nebo jen touha uniknout z toho domu.

Čelem se opíral o strom na mýtince a tiše počítal se zavřenýma očima. Když došel k jedné stovce, otočil se a očima pečlivě prohledával okolí, jestli neuvidí nějaký černo-bílý záblesk. Vydal se tedy na průzkum, choval se co nejtiššeji, aby případně slyšel podezřelý zvuk.

Nikde však nic nenašel. A k tomu začalo mírně pršet, jen spíš poprchávat.

Najednou uslyšel hlas. Zpěv. Mezi stromy k němu kráčela dívenka s dlouhými blond vlasy, které měla svázané na straně do dvou copánků. Azurově modré oči ověnčené hustými závoji řas a porcelánová pleť. Bílé šaty se světle růžovými kytičkami měla bez jediné poskvrny, stejně tak podkolenky a naleštěné botičky s mašličkami na špičkách. V rukách nesla svazeček lučních květin a rozverně si prozvěvovala nějakou říkanku. Když uviděla Sasukeho, usmála se a došla k němu. ,,Kdopak jsi?"

,,Já… Bydlím tady, kousek odsud," kývl zhruba směrem k jejich domu. ,,Nevěděl jsem, že máme tak blízko sousedy."

,,Taky bydlíme na té straně." Zamrkala a pohodila hlavou, copánky se jí při tom zakývaly.

Blesk osvětlil krajinu a zahřmělo. Ten zvuk dunil snad až hluboko v kostech, rezonoval každou buňkou těla a rozechvíval samotnou zemi. Měl by jít domů, ještě promokne. ,,Nechceš jít k nám? Nemám si s kým povídat."

,,Třeba někdy." Usmála se a natáhla ruku, do dlaně jí spadlo několik kapek. ,,Jak dlouho tady jste?"

,,Pár týdnů." Pokrčil rameny a neklidně se rozhlédl kolem. ,,Co ty? Máš sourozence?"

Dívenka však neodpověděla. Úplně ztuhla, úsměv zmizel a oči se zakalily. Bílé šatičky znenadání začaly nasakovat krví, rudá se šířila jako kapka barvy na vodou nasáknutém plátně. Sasukeho z toho zamrazilo, otevřel překvapeně ústa. Třásl se, ale nebylo to zimou. Protože ty modré oči úplně zbělaly, potáhly se šedým povlakem jako kdyby byly slepé, z koutků začaly téct tmavé slzy a kapaly do trávy, kde se mísily se sílícími kapkami deště. Bylo ticho, jen šumění.

,,Nesmím chodit do lesa," promluvila blondýnka změněným hlasem, tichým a bez jediného náznaku pocitu. Hlubokým. ,,Ale on říkal, že je to v pořádku. Dostanu sladkou odměnu."

Květiny spadly na zem. Z nebe se spouštěly provazce deště, během chvíle byl Sasuke úplně durch. ,,Kdo…jsi?" hlesl vyděšeně.

,,Já jsem Pokušitel. Ten, kdo ovládl mysl Kaina. Padlý Anděl. Baal." Rtíky se roztáhly do úšklebku a odhalily špičaté zuby. Vlásky vyklouzly z copánků a zčernaly. ,,Lucifer. Syn úsvitu. První z Poražených…"

Pohlédl na zahnuté černé drápy. To stačilo. Udělal krok vzad, pak další. Nechápal nic. Co se stalo? Jen jediný instinkt mu velel: utíkej! A tak taky udělal. Rozběhl se lesem jak jen rychle mohl. Bláto mu pod nohama podkluzovalo, několikrát upadl, ale na to nedbal. Prodíral se křovisky a slepě běžel. O život. Domů, tam bude dobře. Za Itachim a rodiči. Ochrání ho. Mokré oblečení se mu nepříjemně lepilo k tělu, každý další úder hromu jej donutil ještě zrychlit.

Vynořil se na okraji malé mýtinky, v průměru tak pět metrů nejvíc. Kolem bylo husté trnité křoví. A zastavil, oči vytřeštěné na výjev před sebou. Dívenka, kterou před chvílí viděl a která se tak náhle změnila, klečela v hnědé trávě. Zelená kolem ní se stále více ztrácela, vše umíralo a šedlo. Na klíně měla položenou černo-bílou hlavu, kdysi přívětivé oči byly vyhaslé. Srst slepená zaschlou i čerstvou krví z nesčetných ran, jako po dravém zvířeti, nejméně pumě nebo medvědovi grizzly. ,,Vběhl mi přímo do náruče," zašeptala a pohladila Kirina po čumáku, skoro až mateřsky a něžně. Jako stroj pak stočila pohled k Sasukemu, trhaným pohybem připomínajícím robota. ,,Zahraješ si i se mnou na schovávanou?"

Kirine… Do očí mu vhrkly slzy beznaděje a strachu. Sevřel ruce v pěst. Pak se znovu obrátil na útěk. Panikou nemohl skoro ani dýchat, měl pocit, že mu hrudník rozdrtí plíce a srdce. Frekvence tepu byla tak velká, snad každou chvíli začne krev prýštit z cév. Ani nevěděl, jak se dostal z lesa. Běžel po cestičce, pod nohama cítil štěrk, ostré hrany se mu zadíraly do chodidel. Vyběhl po terase a vrazil dovnitř, práskl za sebou dveřmi a zamkl všechny zámky co jen šly.

,,Sasuke, co to děláš?" Itachi byl hned u něj a zhrozil se. ,,Proboha, jsi úplně promočený. Hned to svlíkni."

Vzhlédl k němu, neodpověděl. Pak se hystericky rozvzlykal. Nevnímal, jak ho Itachi nesl do obýváku ke krbu a dal přes něj ručník. Jen zoufale štkal, svíral mu v prstech triko a chvěl se jako osika. ,,Kirin… tam v lese…" vyrazil ze sebe přerývavě, nemohl ani popadnout dech.

,,Stalo se mu něco?" Itachi byl sice zmatený a docela měl strach, ale dokázal si zachovat klid.

Nic na to neřekl, jen dál brečel. Pořád si pamatoval ty oči, ten výjev na mýtince.

Itachi si tiše povzdechl a jen z něj sundal nejdřív boty a ponožky, pak kalhoty i triko a zabalil ho do huňatého froté bílého ručníku, druhým menším mu sušil vlasy, sám si rovnou i svlékl svůj vršek, který mu díky Sasukemu docela nasákl a šel dát všechno na topení. Potom se posadil zpátky a čekal, až se bráška vybrečí, zatímco ho dál sušil.

Po pár minutách se Sasuke relativně uklidnil a jen mu roztřeseně vydechoval na rameni, zarýval nehty do zad a z jeho těla zvolně odcházel strach i zima.

,,Kde je Kirin?" odvážil se Itachi zeptat po chvíli.

,,On…" Mladší polkl. ,,Hráli jsme si v lese na schovávanou. Šel jsem ho hledat, ale… přišla tam malá holka s copánky a modrýma očima. Říkala, že bydlí tam co my. Pak…" Takhle mu vypověděl, co se stalo. Dlouho po tom Itachi mlčel, jen tlumené praskání plamenů v krbu narušovalo ticho, společně s pravidelným monotónně uspávajícím klapáním kapek deště o parapet a okna. ,,Půjdeme se po něm podívat, až se vrátí rodiče. Jeli do města sehnat věci na zahradu."

,,Dobře."

Ten večer Itachi zašel s Fugakem do lesa, ale nic nenašli. Ani stopu krve. Možná se Kirin jen zaběhl, ale Sasukeho vyprávění bylo až příliš věrohodné. Jestli tady běhalo nějaké zvíře a zakouslo jim psa… ale co potom ta holčička? Nedalo mu to spát. Zůstal vzhůru ještě dlouho potom, co všichni v domě usnuli. Sasuke měl neklidný spánek, pořád se převracel a něco mumlal ze spaní. A tak jeho starší bratr využil volné chvíle, aby se podíval po internetu. Měl laptop s přenosným připojením a signál tu naštěstí byl, jinak by si nemohl dělat práci do školy. Baal. Syn úsvitu. I kdyby neměli hodiny náboženství, věděl by, o koho jde. Ale on hledal něco jiného. Informace o tomhle domě, nějaké skryté. Jeho historii. Něco, co by vysvětlovalo to, co tady Sasuke viděl. Proč se jim zastavovaly hodiny přesně ve 3:33 a všechny ty ztracené věci, prasklé žárovky a modřiny, které měl jeho mladší bráška na nohách a rukách. Silně pochyboval, že by se takhle mlátil někde venku, skoro jako kdyby spadl z útesu, to by ovšem ty modřiny nesměly mít tvar otisků prstů. Chtělo mu snad něco Sasukeho vzít?

Pohled mu padl na jednu stránku. Měla černé pozadí a bílou barvu textu, písmo v gotickém stylu. Nechal si okno otevřené a vedle toho najel do stránky žurnalistiky. Už byl vážně unavený, bolely ho oči a chvílema viděl rozmazaně. Měl by to zabalit a jít si udělat tu slohovku, než skončí prázdniny. Náhle strnul a rozklikl článek z novin před asi padesáti lety. Pohlédl na fotku a zděsil se. To byl jejich dům, ještě vypadal nově. A jak četl dál a dál, postupně i víc bledl.

Pak monitor zhasl. Itachi tiše zaklel a stiskl modře svítící tlačítko pro zapnutí. Nic. U normálního počítače by se tomu nedivil, ale laptop nebyl závislý na elektrice, navíc měl baterku plně nabitou. Že by se nějak uvolnila? Hloupost. Ale pro jistotu laptop nadzvedl a zkontroloval. Pořád nulová účinnost. Krátce pohlédl na Sasukeho, pak přístroj zaklapl, odložil a zkusil rozsvítit na chodbě. Nejspíš vypadly pojistky nebo prostě sluneční erupce. Vzal baterku, která alespoň fungovala a vydal se po schodech do sklepa zkontrolovat tu prokletou bednu. Pořád musel myslet na to, co si přečetl v tom článku. Žila tu prý kdysi pětičlenná rodina. Pak se ale něco stalo a otec odvedl děti do nedalekého lesa, kde ani ne desetiletou holčičku nejdříve znásilnil a potom zabil, přinutil chlapce se na to dívat a dlouho ho mučil. Potom ho chtěl zabít, ale chlapec se na něj vrhl, vytrhl mu nůž a ubodal ho, následně se vrátil domů kde dost brutálním způsobem stejně naložil i se svojí matkou a roční sestrou, tu utopil ve vaně, než se sám oběsil ve sklepě. Policie tehdy případ odložila jako neuzavřený a dům na několik let uzavřela. V okolí se prý děly hrozné věci.

Zaposlouchal se do zvuků domu, od vrzání prken po fičení větru. Pravda, děsilo ho to. Občas slýchával šepot, pláč a smích, ale měl v poslední době hodně školy, tak tomu nepřikládal význam. Sestoupil do sklepa, kamenné schody mu podkluzovaly, jak tu bylo docela vlhko a zima. Byla tu taky spousta harampádí, ještě nevybalili všechny krabice. Otevřel skříňku s pojistkami a nahodil je zpátky. Měl už v takových věcech praxi, dřív se jim to stávalo docela často. Žárovka na stropě zablikala a rozsvítila se. Skoro měl chuť si úlevně oddechnout. Zaklapl dvířka a po schodech se vydal opět nahoru. Jenže se mu povedlo upadnout. Baterka zachrastila a zhasla, Itachi hlavou narazil do schodu a nepříjemně mu křuplo v ruce, kterou se snažil zbrzdit pád. Do toho si i vyrazil dech, tak jen chvíli nehybně ležel a bolestně zavíral oči. V té tmě se ani nedivil, že nedojde v pořádku do pokoje. Zapřel se o schod a vstal.

Za ním něco zavrzalo. Jako dřevo. Znehybněl, ale neohlédl se. Zvuk se opakoval, pravidelně. Jako kyvadlo, co se houpe ve větru. Po zátylku mu přejel ledový mrazík. Pomalu se otočil, ale nic neviděl. Byl docela rád, že baterka nefunguje, jen ta žárovka na stropě se mírně pohupovala jako křehké stéblo trávy v poryvech vichřice. Náhle na ruce ucítil nějaký dotek, jako pohlazení. A pak to uviděl. Na trámu se něco houpalo. Bosé dětské nohy od krve, kterou bylo tělo potřísněné. Byl to chlapec přibližně Sasukeho věku, kolem krku oprátku, která vedla k trámu. Houpal se kus nad zemí, vedle převržená židle. Byl bledý, až nepřirozeně. Potom pomalu otevřel oči a usmál se. Byly celé bílé, žádné zorničky. Úsměv odhalil zakrvácené zuby, vztáhl k němu ruku s nepřirozeně dlouhými drápy a zachraptěl. Ten hlas Itachimu zněl i v hlavě, jako dlouhý trnitý šlahoun se zakousl do každé částečky jeho bytosti. ,,Sasuke. Jak sladké."

To bylo na Itachiho moc. Nechal baterku baterkou a překotně vyběhl schody nahoru, zamkl za sebou. Téměř na vteřinu přesně do dveří zevnitř narazilo něco těžkého až zaúpěly. Dřevotřísková vrstva se prohnula a zapraskala. Ustoupil a co nejrychleji se rozběhl do svého pokoje. U schodů potkal svého malého brášku, v pyžamu a s očima sklopenýma nepřítomně k zemi. Už zase byl náměsíčný. Co si pamatoval, trápil tím jen jako malý, pak to přestalo a teď zase. ,,Sasu, vrať se do postele. Nic se nestalo." Vzal ho kolem ramen a zvedl do náručí. Hlavně se nesměl vzbudit, byl by to šok. Co nejtiššeji, aby nevzbudili rodiče, brášku odnesl do postele a přikryl. Vypadal roztomile, když takhle spal, a přesto zranitelně. Co se ztratil Kirin, neměl se Sasuke ke komu přitulit a s Itachim k sobě neměli tolik blízký vztah, aby prostě přišel a řekl si o objetí. Neodolal a vklouzl k němu pod deku, zavřel oči a chystal se zase usnout. Takhle se cítil líp, mít to krásné teplo vedle sebe.

,,Bráško?" vytrhl ho z myšlenek tichý šepot, skoro už usínal.

,,Copak?"

,,Není mi nějak dobře."

Itachi mu sáhl na čelo. Měl ho trochu horké a vypadal bledě. Nemohl si pomoct a vybavil se mu ten výjev ve sklepě. ,,Najdu ti něco v lékárničce a když se to nezlepší, vzbudíme mámu."

Sasuke neznatelně kývl a vyprovodil bratra pohledem, když šel do koupelny pro nějaký lék. Sledoval, jak se pomalu zavřely dveře a všechno ztichlo. Svět se ponořil do tmy a ticha. Chtělo se mu spát, pomalinku klimbal. Ale něco ho donutilo otevřít oči a v tu chvíli se mu snad zastavilo srdce. U dveří viděl stín, ten se přibližoval a zvětšoval. Sasuke se otočil na bok a přikryl si hlavu. Už ne. Zase ty sny. Ať jdou pryč! Po chvíli se odkryl a chtěl vyjeknout, když přímo nad sebou uviděl obličej. Měl ostře zešikmené rysy, od brady až po úzké oči žluté barvy, dlouhý rozeklaný jazyk a nezdravě bledou pleť. Prsty s dlouhými drápy mu přejel po tváři, zanechal za sebou tenkou rudou stopu. Musely být ostré. Sasuke chtěl vykřiknout, ale hlas mu selhal. Do nosu mu vnikl pach síry a žluklého másla. Konečně se mu povedlo nadechnout, ale v té chvíli mu hadí jazyk vjel mezi rty až do krku a Sasuke by se snad začal dávit, kdyby kdyby mu krk zvenčí nesevřela ruka. Nemohl se ani nadechnout, před očima mu blikaly hvězdičky a barevná kolečka, která zmizela z dohledu hned jak se je pokusil sledovat. Něco těžkého na něj nalehlo, o něco těžší než lidské tělo. Rozmazaně uviděl netopýří křídla, černá a na pohled působila, že dotýkat se jich bylo jako dotknout se sametu, ale něco říkalo, že tak jemná rozhodně nebudou. Kolem lýtka se mu něco omotalo, dlouhého a suchého. Jako… ocas. Ne, hloupost. Možná se mu to jen zdálo, uprostřed bezvědomí. Chtělo ho to rozmačkat, ta tíha snad samotného světa.

Pak to zmizelo stejně náhle jako přišlo. Zalapal po dechu a prudce se posadil. Zase ta chuť shnilého masa. Na okamžik Sasukeho černé oči blikly žlutě s úzkými svislými zornicemi, než se vrátily do normálu.

Jsme jeden.

Itachi se ve vteřině vrátil, když si všiml, že jeho bráška sedí a odstínem pleti v obličeji by se mohl srovnávat s omítkou na stěně, zarazil se. ,,Stalo se něco?"

Kdo si dovolí říkat, co máme dělat? Zničíme je, jednoho po druhém. ,,Ne, nic." Usmál se bezstarostně a vzal si od něj sklenici s vodou i bílou pilulku, tu spolkl a zapil to. ,,Jsem rád, že tě mám."