Nature of evil 1/3 (ItaSasu)

Náměty jsem posbírala po nejrůznějších hororech, tudíž se zde nejedná v první řadě o yaoi, maximálně tak shonen-ai (pro Áju =* ). Otázkou však zůstává, zda si tu další z mých střelených dílek najde nějaké ty čtenáře. Věci psané kurzívou, včetně recenze, jsou z pohledu Sasukeho.

Název je díky mé posedlosti druhým dílem Hobita. V hlavě mi neustále zní věta z traileru od Tranduila (,,Such is the nature of evil."), což mě přivádí na myšlenku napsat menší slash. Úvodní obrázek je moje první samostatná tvorba. Pravda, chtělo to jen pár úprav, ale i tak jsem na sebe hrdá =D .

Nejspíš bych měl říct, o co tu vlastně jde. Tohle je příběh o mně a mé jediné zbylé rodině. Spíše taková antologie našich případů. A co že to vlastně děláme? Lidé tomu říkají různě. Exorcisti, vymítači démonů, pošuci do satanismu a podobných pitomostí spjatých se záhrobím, blázni. Lovci duchů. Jednoduše jezdíme po světě a ničíme služebníky pekel, kteří se dostanou do lidského světa, zoufalé nenaplněné duše, přízraky minulosti. Ti se obvykle vyskytují na místech, kde se stalo něco opravdu špatného, chytnou se na nevinné obyvatele. Začne to nenápadně - rozbité obrazy, záhadné zvuky jako šepot a pláč, praskající žárovky, zlé sny a pocit, že se na vás neustále něco dívá s nepěkným úmyslem. Pokud s tím něco neuděláte, začnou se útoky stupňovat. Naruší vaši psychiku, dokud vás nezlomí a tak si vyhlédnou vhodný objekt k posednutí, který využijí ke své pomstě a když je dílo dokonáno, odtáhnou si duši svého hostitele jako svou trofej, zůstane po nich jen krev a děsivá negativní energie.

A jaktože my je vlastně vidíme? Rád bych začal úplně od začátku. Povím vám, proč mě k mému staršímu bratrovi poutá tolik citů a co jsme kvůli tomu prožili. Věřte mi, nebude to nic pěkného. Tak se hezky usaďte, zavřete své dětičky do chlívku a rozsviťte světla. Protože tohle není nic pro slabé povahy.

---

V pokoji byly zatažené žaluzie, dopadalo sem pár paprsků slunce, ale ne dost na to, aby tu bylo světlo, spíše přítmí. Ve vzduchu se vznášely částečky prachu, vířily a tančily. Náhle se dveře prudce otevřely až práskly o zeď. Poryv studeného vzduchu. Zalapala po dechu, jak na ni dopadlo cosi těžkého, ale když otevřela oči, nic neviděla. Jen prázdnotu. Něco jí stisklo ruce a krk, nemohla se nadechnout. Těžce zasípala, před očima tančily hvězdičky. Zkusila vykřiknout, ale nic. Pak uviděla oči, podlité krví a plné nenávisti, pod nimi děsivý úsměv se špičatými zuby. Pach hniloby a rozeklaný jazyk, který jí přejel po tváři. Horký a vlhký. Tlačilo jí to stále více do matrace, ta vrzáním protestovala. Smrt. Pak tlak ustál, jako mávnutím kouzelného proutku vše zmizelo. Nadechla se, bolelo to. Pak se předklonila a vyzvracela přímo na přikrývku mezi svýma nohama. Hrdlo se jí stále stahovalo, svaly odmítaly poslušnost. Její tělo stále odmítalo kyslík. Už zase. Proč ji pronásledují?

Utíkala chodbou, bosá a jen v noční košili. Za sebou slyšela kroky. Zářivka na stropě zapraštěla a zhasla. Hnijící maso. Slyšela, jak po kouscích upadávalo na zem a pokaždé to plesklo. Ne! Uklouzla, z kotníku vystřelila prudká bolest. Nebrala na ni ohledy, jen vstala a opět se rozeběhla pryč z budovy. Silnice byla chladná a kluzká. Kolem se přehnalo pár aut. Nějací lidé se ohlédli. Když se jim podívala do očí, viděla jen rozšklebené nenasytné tváře bestií. Chtěli její smrt. Strach jí proudil žilami. Ne, bezmezná hrůza. Vzlykala mezi jednotlivými nádechy, na prsou bodavá bolest. Nesmí se zastavit, jinak dosáhnou toho, co chtějí.

Les. Suché listé křupadlo pod chodidly. Mezi stromy se plížila mlha, na kůži se jí usadily kapky sražené vlhkosti. Ledový pot stékal po zátylku a zádech, cítila ho pod tenkou látkou košile. Zima. Kolem nohy se jí něco zachytilo, nejspíš šlahoun nebo taky… jasně cítila sevření ruky. Upadla. Kolem kotníku modřiny ve tvaru otisků prstů. Krev. Vykřikla a nemotorně se o kousek odplazila, než se jí povedlo najít ztracenou rovnováhu. Slyšela je za sebou. Proboha… Kov na krku, jediná útěcha v podobě křížku. To je ještě více rozdráždilo, určitě. Větvičky jí šlehaly do krku, způsobovaly drobná poranění. Pach krve, zase a znovu. Rozdrásaná chodidla. Les skončil. Za ním byla jen propast do temnoty. Čišela z ní smrt, ale to nevadilo. Raději si roztříští kosti než se nechat sežrat zaživa. Otočila se čelem k lesu. Blížili se. Tentokrát dostanou, co chtějí. Sáhla si k zápěstí, odepla náramek se jménem. Zafoukal vítr a odvál ho do neznáma. Jediná připomínka. Něco na ni dopadlo takovou silou, až ztratila rovnováhu. Do ramen se zatnuly spáry, plameny bolesti. Krev prosakovala. Vykřikla, země zmizela. Kamínky padaly do hlubiny společně s ní. Zběsilý jekot v agónii, zatímco jí něco rvalo maso z těla. A pak dopad. Konec.

Probudil se s křikem. Prudce se nadechoval, jako kdyby měl vyražený dech. Na těle pořád ještě cítil pot strachu, třásly se mu ruce. Oči vytřeštěné do tmy upíral nepřítomně na stíny, jako kdyby z nich mělo každou chvíli něco vyskočit. Sevřel v dlaních přikrývku, skousl si ret. Tak přestaň, zatraceně. Jsi slabý. Proč? Protože jsi jen člověk, ať ze sebe děláš cokoliv vyjímečného.

,,Sasuke…"

Ucítil ruku na rameni. Ten dotek mu vlil do žil teplo. Třas ustával, dokud se nevytratil úplně. Položil ruku na jeho a zhluboka si oddechl, jako kdyby s tím výdechem měly zmizet všechny ty vize. Lehl si zpátky, dlaní si zakryl oči.

,,Co jsi viděl?" V polostínu vedle sebe uviděl oči téměř identické s těmi svými. Jen byly jemnější, tak nějak mateřské. Nespal sám od toho dne, kdy to všechno začalo. Nesměl. Nechal se přitáhnout do objetí a hladit po zádech, přijímal to teplo i nadále. ,,Máme další případ, Itachi."

***

Znáte ten pocit, když vám před očima proběhne celý život? Já na to nikdy moc nevěřil, na podobná tvrzení jako je zlomené srdce nebo zhroutit se jako domeček z karet. Až do chvíle, kdy se mi něco takového stalo.

,,Drž ji, sakra!"

Do kouta letělo dalších pár věcí, co byly ve sklepě uskladněné. To, co kdysi bývalo docela malou holkou, se krčilo na zemi na čtyřech, ruce a nohy v nepřirozených skoro až pavoučích úhlech. Mezi zuby se kmital dlouhý hadí jazyk, oči čistě mléčně bílé, kůže šedo-hnědá, černé vlasy visely podél tváře. Hlavu nachýlenou na stranu, skoro jako kdyby s ní měla otočit kolem své osy. Skočila nejdřív na Itachiho, ten se skoro vyhnul, ale v poslední chvíli ji chytil za zápěstí a nedbaje na dlouhé drápy, které po něm neustále sekaly a nepřirozené síle, co mu skoro utrhla ruku, přehodil přes příšeru prostěradlo. Sasuke hned přiskočil a společnými silami ji odtáhli na židli, pak k ní přivázali tlustým provazem. Dřevo skřípalo a sténalo, nohy se posouvaly po zemi, ale uniknout se nepodařilo. Zpoza látky se ozývalo výhružné syčení a skřehotání, doprovázené kletbami v nějakém temném jazyce. Ještě nebyl konec.

,,Musíme to udělat, hned teď." Podíval se na svého staršího bratra, rukama se v předklonu opíral o kolena a přerývavě oddechoval. ,,Nemůžeme čekat na povolení."

,,Dobře." Itachi kývl a znepokojeně přimhouřil oči, když uslyšel zvuk trhané látky. Nezbývalo moc času. ,,Ale ty běž nahoru."

,,Ne, nenechám tě v tom," odsekl neústupně mladší a v tmavě modrých očích s kovovými odlesky se mihl stín. ,,Vždycky jsme všechno dělali společně. Nic se mi nestane, neboj." Jen krátké objetí, nic víc. ,,Dojdu pro tu knížku." Vydal se k dřevěným schodům, které vedly nahoru do domu.

Ale tu se ozvalo praskání dřeva, dosud nejhlasitější. Třísky odletěly ke zdi, některé tak velké, že by v klidu projely kůží, to bylo to, co zbylo ze židle. Prostěradlo se v kusech sesypalo k zemi. Žárovka na stropě, visící na pár drátech, zablikala a zhasla. Démon vydal odporný jekot, podobný pláči malého dítěte, vystupňovaného do ještě děsivějších tónin a pak zcela nelidským až téměř gepardím skokem překonal vzdálenost mezi sebou a mladším exorcistou. Zuby jako jehličky se zakously do křehkého těla a rubínová krev potřísnila zdi.

,,Sasuke!"

***

Před osmi lety:

,,Sasuke, vystup z toho auta. Hned." Itachi stál před zadními dveřmi, ruce založené na hrudníku a nohou podupával o zem. Mluvil klidně, ale začínal ztrácet trpělivost.

,,Ne." Jeho milovaný mladší bráška seděl na zadním sedadle v podobné poloze, tváře uraženě nafouknuté a mračil se. ,,Chci se vrátit domů."

,,To nejde. Teď je náš domov tady." Zacloumal klikou, ale nikam to nevedlo. ,,Mami, můžeš to vyřešit?" otočil se na ženu s dlouhými lesklými havraními vlasy, očima stejné barvy a jemnými rysy, která velmi připomínala právě staršího z bratrů.

,,Tak ho nech, broučku. Však si to brzy rozmyslí." Usmála se. ,,Pojď mi pomoct s věcmi, ať je to dřív hotové."

Itachi si povzdechl, ale vzal krabice a začal je nosit dovnitř většího rodinného domku. Právě se nastěhovali. Předtím bydleli v centru Chicaga, jenže městské prostředí nebylo podle Mikoto vhodné pro výchovu dětí a navíc se v bytě cítili jaksi stísněně. Stačilo tedy najít domek na venkově, kde byl větší klid. Byl celkem levný, což bylo poněkud s podivem, jelikož zvenčí vypadal velmi zachovale, žádná oprýskaná malba, i interiér se zdál příjemný. Snad jen zahrada byla plná plevelu a neudržovaná, ale to se časem spraví pod jistýma zkušenýma rukama ženy.

Málem zakopl, když se mu pod nohy připletl jejich mazlíček. Plemeno border kolie. Itachi tiše zaklel a jen stěží udržel rovnováhu. ,,Kdybys radši uměl dostávat z auta neposlušný malý hajzlíky, Kirine," postěžoval si naštvaně. Setkal se jen s tázavým pohledem oříškově hnědých očí s vyplazeným jazykem. Obešel zvíře obloukem a vyběhl po schodech do vyššího patra, kde byly pokoje. Třeba Sasuke do té doby vychladne.

Ten mezitím pořád seděl v autě, očima skrze přední sklo prozkoumával jejich nový dům. Tady mají bydlet? Původní byl hezčí. Už teď věděl, že se mu tu nebude líbit. Musel se odstřihnout od všech kamarádů. Stýskalo se mu po nich. Opřel se o sklo a zavřel oči. Byl tak moc unavený. A oni se ani neobtěžovali pro něj přijít. Zvlášť Itachi, choval se v poslední době jako kdyby mu patřil svět.

Už by skoro usnul, kdyby neucítil na ruce nějaký dotek. Jako pohlazení. Zamručel, ale oči neotevřel. ,,Jdi pryč, bráško. Nemluvím s tebou." Víčka se mu zachvěla. Pak se to ale opakovalo, intenzivněji. Něco ho chytilo, až moc pevně. Bolelo to. Ucukl. ,,To není legrace," otočil se. Ale nic tam nebylo.Jen vzduch. Podíval se na svou ruku a zhrozil se. Kolem zápěstí se mu začaly vybarvovat nafialovělé modřiny. A to nebylo všechno. Po zádech mu přebíhaly vlnky chladu a vzduch jako kdyby se taky ochladil. Na chvíli měl dojem, že slyší něčí dech. Spíš funění. Hlasitě polkl a odemkl, co nejrychleji pak z auta vystoupil. Na terase podrbal Kirina pod bradou, za což byl odměněný olíznutím ruky a zavrtěním ohonu. ,,Aspoň někdo mi tu rozumí." Usmál se.

,,Sasuke, bude večeře. Domů." Fugaku seděl na lavičce, zavěšené na dvou řetězech na terase, v ruce noviny a hrnek s kávou.

,,Jistě, otče." Poslušně odsunul síťovanou zástěnu, aniž by nějak poznamenal něco o tom, že on sám se dovnitř zrovna nehrne nebo proč by tam měl jít, když tohle není jejich domov.

Večeře byla jednoduchá-špagety se sýrovou omáčkou a rajčaty. Ta měl rád. Posadil se vedle bratra.

,,Copak? Bylo ti v autě smutno?"

,,Nech si to," odsekl a lehce se začervenal. Tomu se chtěl vyhnout. Itachi se jen ušklíbl.

,,Kde je Kirin?" zeptala se Mikoto, když přinesla na stůl konvici s čajem.

,,Viděl jsem ho venku," odpověděl její mladší syn. ,,Proč nešel dovnitř?"

Itachi pokrčil rameny. ,,Nevím. Dal jsem mu jídlo do misky, ale stejně nechtěl."

,,Třeba si jen potřebuje zvyknout. Jako Sasuke." Usmála se mateřsky a vyklonila se do chodby. ,,Miláčku, vystydne ti to!" křikla na svého manžela značně netrpělivě. V tu chvíli měla výraz velmi podobný tomu Itachiho, když se dopoledne snažil dostat Sasukeho z auta.

Brzy se setmělo. Sasuke seděl u okna, už byl v pyžamu. Díval se ven na zahradu, kde pod oknem štěkal a poskakoval jejich mazlíček. ,,Vezmeme ho domů?"

,,Přijde sám, neboj." Itachi mu vesele pocuchal vlasy. ,,Půjdeme si lehnout, hm?"

Tak, je to tady. Prvně spal v novém domě. Pusu na dobrou noc od Mikoto a přání sladkých snů než se dveře zavřely a s nimi zmizel i tenký proužek světla. Proč musel mít s Itachim společný pokoj? Předtím si mohl hrát ve svém, jak hlasitě chtěl a nemusel poslouchat jeho napomenutí, aby se trochu ztlumil, že chce mít klid na učení. Převalil se na druhý bok, deku si přitáhl těsněji k tělu a stejně tak i zeleného plyšového dinosaura. Byla tady zima. To snad netopili? Zavrtěl se a shrnul si deku tak, že se k ní spíš tulil než by s ní byl přikrytý. Kupodivu brzy usnul, i když značně neklidně.

Něco ho chytlo za nohu. Jasně to cítil. Tiše zívl a otočil se na záda. ,,Itachi, tohle není legrace," broukl načuřeně a přitáhl si nohy blíž k tělu. Stín však nepřestal. Natáhl dlouhé chapadlo a ovinulo ho kolem jeho nohy, pevně zatáhlo ve snaze stáhnout jej na zem.

Sasuke se vyděšeně posadil, rychle se přikryl. Pohled upíral do tmy před postelí. ,,Bráško…" vykvikl tiše a rozhlédl se kolem. Itachi spal na vedlejší posteli, tak dva tři metry od něj. Spal, o dost klidněji než on sám. Zavrzaly dveře a dovnitř vpadlo světlo z chodby. Podíval se tam. Zvuk ustal. Co to bylo? Sevřel deku v pěsti a přitáhl si ji blíž. ,,Je…Je tam někdo?" zašeptal. Nic, žádná odpověď. Ale na zemi uviděl stín, nepříliš jasný a trochu protáhlý. Tady už přestávala všechna sranda. Střelil očima k bratrovi, jako kdyby ho mlčky prosil o pomoc.

,,Odejděte."

Prudce sebou škubl. Ten hlas se ozýval odevšud, jako ozvěna. Děsem vytřeštěné oči upíral ke dveřím, neschopný se od nich odstrhnout. Po tvářích mu začaly stékat slzy, docela potichu vzlykal. ,,Co chcete?" ptal se zoufale. Srdce mu zběsile naráželo do žeber, v uších slyšel tlumený hukot.

,,Ty budeš první. Tak roztomilé tělíčko." Potměšilé chechtání, které znělo, jako kdyby někde v odpadu klokotala hodně špinavá voda. Sasukemu do nosu vnikl pach hnijícího masa, nasládlý a kyselý. Jen stěží přemáhal chuť znovu vidět obsah své dnešní večeře. Někdo tam stál, viděl obrysy. Pohyboval se a zvětšoval. Slyšel ten horký dech. Blížil se. ,,Itachi!" zakřičel pronikavě a s až smrtelnou hrůzou.

Současně s tím, jak se jeho starší bratr posadil, dveře se s prásknutím zavřely a světlo pod nimi zhaslo. Podíval se tím směrem a znepokojeně se zamračil než vstal a posadil se k Sasukemu. ,,Copak se stalo?"

Odpovědi se nedočkal, mladší se mu jen sesunul do náručí a rozplakal se. Zaryl Itachimu nehty do ramene. ,,Chtělo… mě… to… za-zabít," vyrážel ze sebe namáhavě mezi zoufalým štkáním. Starší ho konejšivě hladil po vlasech a lehce kolébal. ,,Nic tam není. Měl jsi jen zlý sen."

,,Ne!" Ta velká tmavá kukadla se na něj upřela, dolní ret se mu chvěl a na tvářích měl slané potůčky. ,,Říkal, že budu první."

,,To se stává první den. Musíš si zvyknout na nové prostředí." Objal ho ještě pevněji. ,,Běž spát, zůstanu tu dokud neusneš."

,,Dobře." Roztřeseně vydechl a přitulil se k němu. Rty mu zacukaly do úsměvu. ,,Děkuju, bráško."

,,Nemáš za co." Opětoval mu úsměv a lehl si i s ním, přehodil přes ně deku. ,,Ochráním tě před všechny strašidly, co ti vlezou do snů." Líbl ho na čelo a znaveně zavřel oči.

Tohle byl jen začátek něčeho mnohem horšího.