Náruč nejistoty 5

Další díleček. Přemýšlím, že si pro vás přednastavím všechno, co jen můžu, protože opravdu poslední dva týdny absolutně nestíhám. Ne že bych byla přímo flákač, ale v rámcích možností na školu docela peču (ono fakt nejde učit se každý den), a proto když se já učím i v pátek, znamená to, že je opravdu zle.

Den co den píšeme písemky. Písemku z dějáku na jedno a to samé téma jsme psali už 3x, protože máme všichni pětky. Prý je to naše vina, ale kdyby se ten kretén... pan profesor jsem chtěla říct, zamyslel sám nad sebou, tak mu možná dojde, kde je asi chyba. Jsem asi jeden z pěti jedničkářů v dějáku a mám z toho testu 4 ...who cares? Mně už je to fakt jedno :D. Ale ty ostatní předměty zase tak lehko vypustit nemůžu.

Do toho ještě rodinné a mezilidské vztahy a problémy. To nechci probírat na veřejnosti, povolaní již vědí :D, ale prosím vydržte do pololetí. Potřebuju se trochu vzchopit. Doteď jsem psala soutěžní povídku, když ji nenapíšu jsem neklasifikovaná ze semináře tvůrčího psaní. Nemůžu vám tu povídku ani ukázat, protože to je podmínka tý soutěže - musí to být něco, co ještě nebylo nikde uveřejněno. Až vyhlásí výsledky, tak vám to sem klidně dám, ale je to brak :D.

Taky jsem dělala projekt na chemii. Měli jsme udělat něco na téma léky nebo pesticidy, ale ne na papír. Tak jsem nashromáždila krabičky od léků a postavila z nich takový "menší" městečko :D. Jsem zvědavá, jak se s tím potáhnu do školy v MHD.

Dobře, už končím! :D

---

Hned po tom co dorazili domů se Itachi šel osprchovat a převléknout se.

,,Sasuke? Chceš napustit vanu?" zavolal na mladšího černovláska, když se pokoušel zamaskovat začínající opar na rtu. S jeho aktivitou nebylo divu, že na ně často trpěl.

,,Nemusíš, dám si jen rychlou sprchu!" zavolal na něj Sasuke ze svého pokoje. Následně ze skříně vytáhl osušku, čisté oblečení a sprchový gel. Nemohl se dočkat, až to ze sebe všechno smyje, stehna už ho nebezpečně svědila. Pak by si mohl udělat něco k jídlu a podívat se na nějaký film. Dokonalý večer.

Itachi se s ním míjel ve dveřích koupelny a podle jeho soustředěného výrazu bylo poznat, že už ho tlačí čas. Když se kolem mladšího brášky protahoval, vtiskl mu letmý polibek. Jestli má opar, tak ho bude mít Sasuke taky. Pak seběhnul ze schodů a za nazouvání bot si upravoval vlasy, aby vypadal slušně.

,,Objednej si něco, na stole máš papír s číslama restaurací."

,,Netřeba, umím vařit," zamumlal Sasuke spíš pro sebe a proklouzl do koupelny. Tam ze sebe stáhl všechno oblečení a s požitkářským výrazem na sebe pustil proud teplé vody. Konečně. Na dlaň vymáčkl větší množství sprchového gelu a hned s ním zaútočil na svá stehna. Konečně to odporné svědění zmizelo.

,,Dobře, měj se tu hezky, vrátim se po půlnoci..." zavolal ještě Itachi a pak už jenom bouchnuly vchodové dveře. Byl upřímně rád, že se nepřerazil, protože opravdu spěchal.

Sasuke mu nestihl říct ani "ahoj", jak rychle zmizel, ale tím se teď netrápil. Pustil na sebe ještě proud studené vody, aby se trochu probral. Když ze sebe dostal poslední stopu Itachiho řádění, až na ty škrábance, otřel se do svého oblíbeného ručníku a vzal si na sebe čisté oblečení. Teď se může jít v klidu dívat na ten film.

Asi po půl hodině se ale ztichlým domem mladého milionáře roznesla melodie telefonu jeho mladšího bratra, tlumená polohou mobilu ve vnitřku kufru.

Sasuke rychle vyběhl schody a zběsile začal z kufru vyhazovat věci. Když narazil konečně na mobil, udýchaným hlasem se zeptal: ,,Kdo je tam?" To číslo mu vůbec nic neříkalo.

,,Ahoj, Sasuke," odpověděl mu neznámý mužský hlas v telefonu. Samozřejmě o sobě neřekl ani slovo. ,,Můžeme si promluvit? Doporučuji nezavěšovat, nebo se dostavím osobně," mluvil chladně a monotónně, bez jakýchkoliv emocí nebo intonace a pravděpodobně i měnil hlas, jakoby nestačilo, že už tak byl elektronikou poznamenán.

,,C - co?" Sasuke se uchechtl. ,,Co to je za vtip?" Jestli na něj Naruto zase přichystal nějakou kravinu, tak mu fakt zakroutí krkem, neměl momentálně na žertíky náladu.

,,A klidně se stav, otázka je, jestli tě pustím dál. Pochybuju, že se přes Itachiho bezpečnostní systém dostaneš," dodal pobaveně. Ať už si z něj dělá srandu kdokoliv, tak nezná dům jeho bratra.

,,Znám ho až moc dobře. Tak co si popovídat o zákonech?" pokračoval bezelstně hlas. ,,Víš... na tvého bratra si dělá zálusk spousta lidí. Noviny, televize, konkurence. Je to vážený člověk..." Pořád ještě neudával směr, kterým se hodlá vydat, ale něco už tušit nechával.

,,Hele, jestli Itachi dělá něco nezákonnýho, tak o tom nevím, nemluví se mnou o svojí práci." Sasuke tušil, že v jeho nenadálé kariéře podnikatele asi bude něco nekalého, ale nechápal, proč s tím někdo otravuje zrovna jeho.

,,Máš svého bratra rád? Záleží ti na tom, aby byl šťastný a uspěl?" položil, tentokrát s mírně zákeřným podtónem volající jasnou otázku. Pomalu už se dostával k tomu hlavnímu.

,,Pochopitelně! Co to je za debilní otázku? A vůbec nemám na takový trapný hry čas, jestli si chceš povídat, zkus nějakou placenou linku." Sasukemu se vůbec nelíbilo, jakým směrem se ten jejich hovor ubírá. Podvědomě tušil, že teď přijde vyhrožování. A už si nemyslel, že je to Naruto.

,,Výtečně. Takže by sis nepřál, aby šel sedět, že?" Neznámý se zřejmě u telefonu uchechtl. ,,Co by asi se stalo, kdyby veřejnost zjistila, že pravidelně spí se svým mladším bratrem...?" Tohle už otázka nebyla.

,,Cože? Jak pravidelně?! Bylo to jen jednou! Dvakrát..." Až teď si uvědomil, že se mu hned bez okolků ke všemu přiznal, aniž by se pokusil zapírat, teď už ale bylo pozdě. Tolik ho zmátlo to slovo "pravidelně", že ho ani nenapadlo to popřít.

,,Jestli nemáš důkaz tak si takový tvrzení můžeš strčit... víš kam," dodal vzápětí už trochu klidnějším tónem. Klid, musí hlavně rozumně uvažovat. Teď nesmí panikařit. Je jedno, jak se to ten chlápek dozvěděl, hlavně, aby neohrozil jeho bratra.

,,Už mám dva." Rozesmál se. ,,Nahrávám náš hovor, ale to je vedlejší. To hlavní je... takové krásné video, skoro se to podobá pornu v kanceláři, chceš to poslat, nebo sis už snad vzpomněl?"

,,Co po mně sakra chceš?!" Byla to spíš řečnická otázka. Sasukemu v ten moment ruply nervy, nevěděl, co jiného na to říct, neviděl žádné východisko, aniž by z toho Itachi... a nakonec i on vyšel bez šrámu na duši, cti a u bratra asi i na trestním rejstříku.

,,Takový přístup se mi líbí. Tak zaprvé. Ode dneška máme dohodu. Jestli cokoliv řekneš Itachimu, nebo někomu jinému, tak se vaše soukromé videjko rozletí po internetu. Když budeš mlčet, možná budu taky. Mimoto ti budu dávat nějaké... úkoly. Ani nezkoušej je nesplnit." Usmál se na konci věty vítězně. Byla to dost bezvýchodná situace.

,,Jaký úkoly? Jestli po mně chceš něco jako zvěda u něj v práci, tak na to rovnou zapomeň! Neudělám nic, co by mu mohlo uškodit, ať už v soukromém životě nebo v kariéře." Sasukemu se dělalo zle už jen z představy, že by se plížil do bratrovy kanceláře, pro nějaké extrémě tajné dokumenty. Nemohl by se na sebe podívat ani do zrcadla.

,,O to se neboj, zvěda už tam máme dávno. Já jsem hravý typ. Uvidíš," prozradil hlas tlumeně a pak už se ozývalo jenom pochmurné tiché pípání záznamníku.

,,Cože?!" zeptal se Sasuk polekaně. Když ale zjistil, že hovor už byl dávno ukončen, odložil mobil pomalu na postel a se stejným tempem se na ni i posadil.

,,Hravý typ? Zvěd?... Cože?" řekl si pro sebe polohlasně. A najednou si vzpomněl na tu blondýnku, která tak brečela a prosila, aby si o ní Itachi nemyslel nic zlého, když je spolu přistihla. Že by ona? Ale vždyť to by bylo tak průhledné a nezodpovědné... ne, ta určitě ne, zatím musí být někdo docela jiný.

A jeden z 'úkolů' na sebe nedal dlouho čekat. Jen za deset minut jeho telefon, který se stal nástrojem hrůzy a vydírání, tiše zavrněl v předzvěsti SMS zprávy.

/Itachi se bude vracet presne v pul druhe v noci. Mas nekolik hodin na to se pripravit. Chce se po tobe, abys bratra zbavil vedomi a potom odesel na dve hodiny pryc s domu. A nezamykal. Nepokousej se odmlouvat, vis co se jinak stane./

Sasukemu se zatemnělo před očima, když to četl. Nechat-bratra-v bezvědomí-v odemčeném domě... na pospas bůhví vůbec komu? Tak to ne... to přeci nemůže!

Obratem na smsku odpověděl.

/Co mu chces udelat? Ja tohle nemuzu. Neudelam nic, co by mu mohlo ublizit! A pochybuju, ze ty s nim mas dobre umysly./

Ruka se mu třásla, když to psal, měl příšerný strach... ani ne o sebe jako o Itachiho. Co když mu chce ublížit? Co když ho chce zabít?

Odpovědi se mu dostalo vzápětí.

/Nic se mu nestane. Ale pokud to nesplnis, tak mu zajistis par let v chladku. Vyber si./

Sasukeho to ale pořád dostatečně neuklidnilo. Znovu se musel zeptat.

/Proc to mam udelat? Co mu chces? Bojim se o nej a momentalne mi varianta, ze pujde sedet a bude mit po kariere, prijde jako mnohem lepsi reseni, nez ho tu nechat na pospas buh vi komu./

Dokud nebude vědět, na co musí být Itachi v bezvědomí a proč ty odemčené dveře, tak se prostě nehne.

Tentokrát musel chvíli čekat, než mu neznámý odpověděl... a to z jiného telefonního čísla. /Chteli jsme vedet, kam az zajdes. Nakonec bys to stejne udelal, takze ti dame na vyber. Bud udelas to, o co jsme te zadali a opustis dum. Pokud ne, budes s nim muset stravit noc, svazes ho a donutis k vymene pozic. Konec debat. Musis jedno nebo druhe udelat do dvou hodin rano. Nazdrzuj se, uz ti bezi cas.../ Byla to přesně ta situace, ve které si namítáním ještě přihoršíte.

Sasuke okamžitě běžel ke dveřím, když zjistil, že jsou zamčené, uleveně vydechl. Také věděl, že je možné u Itachiho v pracovně na počítači vidět záběr kamer na zahradu okolo domu. Kdyby se sem někdo chtěl dostat, určitě se to dozví. A když je tu jen on, tak to znamená, že ho nikdo do ničeho nemůže nutit... ani jeho, ani Itachiho. Teď by měl odepsat.

/Tak hele vy svine, sem se nikdo nedostane, a kdybyste tu už byli, tak po mne nechcete nechat odemceno. A i kdyby na to doslo, porad radsi si vymenim pozici s Itachim, nez abych nekde venku sedel a premyslel, co mu provadite. Asi neznate moje priority a tim padem ani me. Tak znovu, neudelam nic, co by mohlo Itachiho ohrozit na zivote. NIC!/

Sasukemu se chtělo brečet, ale nějakým záhadným způsobem se nemohl k slzám přimět, možná za to mohl strach, který ho tak pevně svíral. Ale byl rozhodnutý, nenechá Itachiho bezmocně ležet v obležení toho šílence... i když vypadá to tak, že jich je víc. Ale na tom teď nezáleží, prostě jim ho nenechá, to si raději riskne ten soud. A přeci s ním šel dobrovolně, takže za to nemůže mít jeho bratr tak vysoký trest... horší by to bylo s jeho kariérou... a s rodiči. Bylo mu z toho tak zle, tak moc, že měl pocit, že se každou chvíli pozvrací.

/Je dobre ze ses rozhodl. Jakmile to nesplnis, mas deset minut nez bratrovi znicis zivot. Prez nazorne dukazy vlak nejede. Uzij si prijemny vecer, Sasuke./ Ať už byli kdekoliv, pravděpodobně měli dobrý výhled na dům a přes okna možná i na Sasukeho.

A ten byl pořád zoufalejší a zoufalejší. Nevěděl, co má dělat, tak strašně se bál. Musí něco vymyslet, prostě musí. Nemůže mu zničit život, ale na druhou stranu by nejdřív jeho bratr musel nějaký mít. Co když ho opravdu chtějí zabít? Co když?

,,Nii-san..." zašeptal plačtivě a opřel se zády o chladnou stěnu. ,,Co mám dělat?" Pohled mu sklouzl na bratrův stůl, měl tam jejich rodinné fotky v ebenově černém rámečku.

Udělá to. Co jiného mu zbývá? Nemůže mu zkazit život. A i když řekli, že má odejít z domu, tak neřekli kam...

Obratem odepsal na smsku.

/Udelam to. Do dvou hodin jsem pryc, jestli se mu ale něco stane.../

Záměrně větu nedokončil, nechá zapracovat jejich vlastní fantazii.

Teď musí vymyslet, jak ho uspí. Nejraději by si za to nafackoval, ale copak může jinak?

Rozhodl se mu udělat menší večeři a do pití přimíchal poměrně silné prášky na spaní. Chutnají dost hořce a možná proto se pro ně Sasuke i rozhodl. Možná si toho Itachi všimne a nevypije to a nic se nestane. Nechtěl z něj dělat jen bezmocnou oběť, kterou vlastně sám je.

Když měl všechno hotové, položil jídlo i se sklenkou čaje na konfereční stolek v obýváku, pak všude zatáhl žaluzie, ztlumil veškerá světla na zahradě i v domě, aby si připravil terén. Potom prošel hlavní bránou ven, ale zadní o dost menší se vrátil do zahrady. Tam si sedl těsně podél plotu mezi obrovské tisy a vyčkával. Kdyby Itachimu chtěli ublížit, tak si toho snad všimne a zastaví je. Alespoň se za to modlil.

Čas pomalu ubíhal a kolem půl druhé ranní doopravdy Itachiho luxusní auto zajelo ke krajnici a zaparkoval ho bezpečně za železným plotem své zahrady. Byl unavený, takovéhle akce ho vyčerpávaly. Odemknul a hned jak zpozoroval, že tu chybí bratrův pár bot, si domyslel, že si Sasuke našel svou zábavu. Ale vyčítat mu to nehodlal. On samotný na večírky kvůli médiím nemohl a Sasukeho otec taky nebyl, tak ať si to užije. Když procházel kuchyní, nejdřív ucítil a pak i uviděl precizně připravenou večeři. Jenom se na to chvíli překvapeně díval. Opět ho příjemně šokoval, takovou péči by si nedovoloval poroučet ani kdyby měl dlouholetou přítelkyni a on to tu udělal jen tak. původně se sice chtěl jít hned prospat, ale nemohl tu přece nechat jídlo, se kterým si jeho mladší bráška dal takovou práci, nechat nedotčené. Rozhodl se tedy udělat ještě u večeře pár spisů. Posadil se ke stolu, donutil se ještě k racionálnímu uvažování a začal za jídla tužkou něco dopisovat. Když se napil čaje, trochu se zamračil. Možná Sasuke nechal moc dlouho pytlíček v hrnku, i to se stává... nechtěl ho ale zranit a nakonec to nechutnalo tak moc trpce, takže to dokázal sníst a vypít. Když se potom ale zvedl, silně se mu zatočila hlava a začal cítit odporné brndění v zátylku... že by byl až TAK unavený...? Rychle se stihl zapřít rukou o stůl, když ztratil rovnováhu. Otrava... někdo ho otrávil... i když ho tělo neposlouchalo, myslel rychle a pohotově. Ale uvažoval špatně. Snažil se přijít na to, co všechno snědl na oné akci... Sasukeho večeře ho ani nenapadla. V jednu chvíli se ale prudce nadechl, podlomila se mu kolena a on se svezl na zem. V tu chvíli už ztratil vědomí.

Sasukemu bilo srdce jako o závod. V rukou žmoulal mobil a každou chvíli čekal smsku, ve které bude stát, že vědí, kde teď je. Neuposlechl a kdoví, co by to znamenalo pro jeho bratra. Co když si ho opravdu všimli a něco Itachimu udělají? To by si nikdy neodpustil, ale na druhou stranu, kdyby odešel, tak by si to vyčítal se stejnou mírou. Musí získat kontrolu nad situací a hlavně zjistit, kdo si s ním tak nechutně pohrává.

Dvě hodiny se nic nedělo a nešel zpozorovat jediný člověk, který by vcházel nebo vycházel, když mladý Uchiha dostal kýženou sms zprávu.

/Dnesni ukol jsi splnil./

Nic víc, nic míň. V domě byla pořád tma a se zataženými žaluziemi nikdo ani nepohnul.

Sasuke se v ten moment rozeběhl ke dveřím, pomalinku otevřel, jako kdyby snad čekal nějakou past a po paměti sáhl po spínači světla.

,,Nii-san?" zašeptal chraptivě. Odkašlal si a zkusil to znovu. ,,Bráško..."

Itachi se mu ale neozval. Když Sasuke pokračoval domem, našel ho až v pokoji pro hosty, kde momentálně sídlil právě Sasuke. Černovlasý muž ležel na zemi, zavřené oči mu skrývaly prameny delších, tmavých vlasů a rty byly mírně pootevřené v mělkých nádeších. Na horní části těla neměl žádné oblečení, takže bylo vidět, jak se jeho vypracovaný hrudník nepravidelně zvedá. Co se týče kalhot... měl je zapnuté jen na zip... s knoflíkem se asi dotyční neobtěžovali... a místností se linul pach chloroformu. Nejspíš Sasukemu nevěřili a staršího Uchihu si ještě pojistili...

Sasuke si k němu přiklekl a něžně mu odhrnul vlasy z čela.

,,Bráško?" zeptal se kajícně. Cítil obrovskou vinu, ať už mu provedli cokoliv, zamávalo to s ním pořádně. S tou špinavou hrou končí, ať se stane, co se stát má, hlavně, že to jeho bratr přežije.

Přinesl mu na čelo studený obklad a několik minut čekal, jestli se probere. Když si ale všiml těch nepravidelných nádechů, zpanikařil a sáhl po mobilu. Vzpomene si vůbec na číslo záchranky?

Itachi se ale během jeho zmatkování rozkašlal a prudce se vymrštil do sedu. Bylo mu hrozně špatně od žaludku a pořád se cítil malátný... když otevřel oči, měl výrazně rozšířené zorničky... i když to nebylo na místě, působilo to roztomile. Otevřel mírně ústa a zhluboka se nadechoval, aby si jeho plíce zase na tu činnost jaksepatří přivykli. Nemohl zatím ani promluvit, teď se jeho podvědomí, které se nenechalo zmást uspávadly, snažilo uvést do chodu Itachiho životně důležité funkce a tím ho pomalu probrat.

,,Itachi!" vykřikl Sasuke úlekem, ale soudě podle jeho výrazu, měl radost. Tolik se bál, že ho ztratí, že o něj doopravdy přijde a největší vztek měl na sebe. Je to především jeho vina. Neměl ho uspávat, kdyby mu nechal alespoň šanci se bránit...

,,Jak je ti?" zeptal se ho provinile a znovu mu pomalými doteky rukou odstranil neposedné pramínky vlasů z očí.

,,Dobře, co... já... asi mi něco dali do jídla..." Sice tvrdil, že mu nic není, ale dokazoval pravý opak, když se pokusil vstát a místo toho málem spadl zpátky na zem.

Sasuke na sucho polkl.

,,Kdo oni?" zeptal se bez dechu. Itachi je viděl? Takže už možná ví, o co tu jde... Bez dalších zbytečných slov si sedl za něj a tlakem na jeho pravé rameno ho donutil si položit hlavu na jeho klín. Nechtěl riskovat, že se znovu pokusí vstát, spadne a ještě se uhodí.

,,Nevim kdo.. na té akci, kde sem byl..." pořád se mu trochu motal jazyk, jako by by opilý, ale už to vypadalo, že je víceméně při sobě.

,,To je v pořádku... stává se to často. Proto od všeho na švédských stolech sním jenom trochu." dovysvětlil pak tlumeně... to, že se o něj Sasuke takhle staral ho doslova hřálo u srdce. Zvedl ruku a dlaň jemně položil na jeho tvář.

,,Často? A takže tohle se ti stalo na tom večírku, to ti takhle blbě bylo už tam?" Takže nic neví. Sasuke byl připravený mu všechno říct a nějak to s ním začít řešit, ale najednou nemohl. Nechtěl mu přidělávat další starosti. Vyřeší to sám, zbaví se těch vyděračů, ještě sice neví jak, ale zvládne to. Teď mu to prostě říct nemůže, nejde to.

,,Možná..." Itachi působil dost zmateně, ale pomalu s emu vracela nadvláda nad svým tělem a pokusil se úspěšně posadit. Jediné, co ještě upomínalo na omamné látky, byly jeho - teď velké, lesklé oči.

,,Mám ti pomoct do postele? Nebo neměl bych někoho zavolat, co když tě vážně otrávili?" Sasuke ve vzduchu cítil tu omamnou vůni, ale nevěděl, o co jde a docela ho to děsilo. Nesmí teď nic zanedbat, už toho zkazil víc než dost.

,,Nepochybuju, že bys do postele dostal kohokoliv, ale zvládnu to." Na rtech se mu na sekundu objevil unavený úsměv. ,,Nikoho nevolej... média by mě sežrali za živa... to si nemůžu dovolit." Dodal pak vážným tónem, propleteným oddaností své práci... pravdou bylo, že Itachi sice nebýval věrný dívkám či mužům... ale jako jeden z mála byl věrný svým morálním hodnotám a cílům.

,,Aha. Ale co si budou myslet o mně, nebo jak se budu cítit já, když se náhodou ráno neprobudíš, už je asi vedlejší." Sasuke se prudce zvedl ze země a měl se k odchodu, nezapomněl za sebou naštvaně prásknout dveřmi. Pak se sesunul podél zdi na zem a snažil se zhluboka dýchat. Vlastně ani nevěděl, proč po něm tak vyjel, nebyl na něj naštvaný... zlobil se na sebe a nemohl se mu ani podívat do očí. Copak mu ale může říct, co se dělo? Vždyť to vlastně sám neví a co by se tím vyřešilo? Nic. Jen by mu přidělal další starosti.

,,Bráško..." zavolal za ním Itachi tlumeně, ale nedořekl větu, protože se rozkašlal. Pořád ho škrábalo v krku. Zvedl se na nohy a opřel se o židli, kterou měl v dosahu. Jeho černé oči se na pár sekund upřely na dveře, kterými Sasuke praštil. Mrzelo ho to, nechtěl, aby to vyznělo tak, že je pro něj práce důležitější. Nakonec si ale musel lehnout do Sasukeho postele, neměl pocit, že by vydržel dál stát. Potřeboval si odpočinout, až nebude mít strach ze ztráty rovnováhy, tak za ním dojde a omluví se mu... sliboval to, už když se pohyboval na hranici bdění a léčivého spánku.

Sasuke se po několika minutách ale vrátil sám. Sedl si na okraj postele vedle něj a mlčky ho sledoval až do rozednění. Ani na chvilinku mu víčka nespadla dolů. Oči měl zalité krví, ale na tváři mu hrál stále ten samý provinilý výraz. A pocit viny mu nedovoloval usnout, nemohl si to dovolit. Kdyby se Itachimu ve spánku něco přihodilo, zatímco on sám by spal, jak by se pak na sebe vůbec mohl podívat do zrcadla?

,,Sasuke...?" Itachiho hlas zněl nejistě, ale už vůbec ne vysíleně. Černé oči už vypadaly tak, jak by měly a momentálně se upíraly na mladého tmavovláska.

,,Byls tu... celou noc..?" Vypadal překvapeně.

,,Co myslíš?" zeptal se ho Sasuke šeptem, kdyby mluvil nahlas, jen by se dál zbytečně vyčerpával. Byl neskutečně unavený, jak po psychické stránce, tak po fyzické. Když ale viděl, že Itachimu je už dobře, objevil se mu na tváři výraz úlevy. Možná, že už by teď... víčka mu samovolně klesla, ale stále se udržel v sedě.

Itachi ho pohotově chytil za ruku a stáhl k sobě. Jemně si to spící klubíčko přitiskl k sobě a něžně ho objal. Miloval ho, věděl to až moc dobře. Prsty si pohrával s jeho vlasy a druhou rukou ho hladil na zádech. Až teď měl pocit, že už mu je dobře.

,,Promiň..." zašeptal mladší v polospánku, pak už usnul natvrdo. Hrudník se mu téměř okamžitě začal zvedat v pravidelných intervalech jako při té nejhlubší fázi spánku. Opravdu toho na něj bylo poslední dva dny víc než dost a odpočinek potřeboval jako sůl. Navíc bratrovo tělo tak božsky hřálo.

Starší Uchiha se probral až kolem večera. Tentokrát se naštěstí už trefili do víkendu, takže to ničemu neškodilo. Itachi jen ležel a soustředil se na výdechy svého bratra. Musí ho ochránit, záleží mu na něm víc, než na sobě samém... instinktivně si Sasukeho přivinul ještě těsněji k sobě.

Ten se jen rty ve spánku otřel o místo spojení jeho klíčních kostí a s tichým zívnutím otevřel jedno oko. Měl pocit, že mu na víčka někdo přivázal olovo, jak těžko se zvedaly. Daleko příjemnější bylo je nechat zavřené.

,,Itachi?" zeptal se polohlasně, jako kdyby se chtěl přesvědčit, že leží opravdu v objetí svého staršího bratra.

,,Hmn?" Starší Uchiha se lehce odtáhl, aby mu viděl do obličeje a lehce se usmál.

,,Vypadáš zřízeněji než já..." Vlastně vypadal spíš unaveněji. Ale o to roztomilejší byl. starší si to nechtěl připustit, ale vždycky měl pro bratra slabost, zkrátka nedokázal říct ne... a v poslední době se to ještě umocňovalo. Několikrát před tím uvažoval, jaké by to bylo, spát se svým vlastním bratrem a domněnky realita předčila snad stokrát.

,,Nic..." hlesl mladší tiše. Pořád si pohrával s myšlenkou, že se mu ke všemu přizná, i když tím pravděpodobně nic nevyřeší, alespoň bude Itachi vědět, že si s ním někdo dost krutě pohrává. Vůbec nechápal význam téhle hry a co po něm on nebo snad oni chtějí. Přišli, nejspíš ještě něčím jeho bratra dorazili a zase odešli. Ale proč? Chtěli snad nějaké extra důležité dokumenty v jeho kanceláři nebo... kde je ten motiv? Kde?

Itachi se pro jistotu pomalu zvedl, aby se mu nezamotala hlava, ale vypadalo to dobře. Musel se jít osprchovat, ani netušil proč, ale cítil se špatně. Prostě nebyl ve své kůži. Ještě dlaní přejel po Sasukeho tváři a pak se vydal do druhého patra, do koupelny.

Jeho bratr se zatím přetočil na druhý bok a zlostí stiskl v pravé ruce okraj polštáře. Chvíli ho žmoulal, než opět dospěl k tomu samému závěru - nemůže mu to říct, nesmí ho tím zatěžovat. Poradí si s nimi sám. Teď už jen vymyslet jak.

Tok jeho myšlenek narušilo pípnutí mobilu. Smska. Bal se ji vůbec otevřít, dnes neměl sílu plnit další úkol... jako by měl ale na výběr. Rozklikl zprávu a v ten moment si s úlevou oddychl. Naruto. Omlouval se mu za to, že řekl spolužačce o Uchihově nevinnosti.