Na hřbetu koně 8

Pardon, že tak pozdě, ale znáte to - konec školního roku se blíží a učitelé šílí, aby stihli všechny ze všeho vyzkoušet. Nejvíc mě děsí čtvrtletka z matiky, protože jestli ji napíšu špatně, tak budu mít 4 v nejhorším případě plnej počet. Není tu někdo tak inteligentní a úžasný, že by mi vysvětlil matematiku 3. ročníku pro gymnázia? Konkrétně vektory? Já doteď nevím, co to věktor vůbec je... aneb máme super učitelku ^^. Já opravdu doteď přežívala na tom, co vím ze ZŠ :D :D.

---

Sasuke došel za nejbližší kopec, kde se položil do vysoké trávy. Měl toho akorát tak dost. Všechno a všichni mu tu lezli krkem. Jedna věc je, že má fóbii ze zvířat, druhá, že po něm chtějí něco, co nemůže ani náhodou zvládnout po pitomých třech dnech! Otěže v ruce držel naposledy, když mu bylo osm nebo devět? Nepamatoval se a ani tehdy to nebylo nijak slavné. Zase jen další pitomý nápad jeho rodičů, aby byl ,,v přírodě". Nenáviděl ty jejich debilní nápady, přál jim v tu chvíli, aby si to zkusili nejdřív sami.

Chtěl domů víc než když sem přijel. Cítil na hrudníku zvláštní tlak a srdce mu bylo jako kdyby uběhl maratón.

,,Bože, prosím, ať se něco stane a já se dostanu domů," řekl odevzdaně k nebi. Z představy, že by tu strávil jediný den navíc, se mu dělalo na zvracení. Nepotřeboval se postavit svému strachu, když byl oprávněný. Zvířata jsou prostě nebezpečná a zákeřná.

Deidara celou dobu upřeně sledoval situaci a nakonec se rozhodl vzít zodpovědnost na svá bedra. Jakmile Jimmy chvíli nedával pozor, vytratil se blonďák na svém koni a vrátil se k farmě. Myslel na Sasukeho, on celou dobu tvrdil, že to bude pro něj moc velký skok.

Ten zatím seděl v trávě za nejbližším kopcem, aby měl trochu soukromí a mohl si tak trochu zanadávat nahlas. Tohle místo něčím smrdělo a výkaly to rozhodně nebyly... nebo alespoň nejen ty. Stával se z něj při nejmenším bisexuál a ještě k tomu uchyl, který spí s vlastním bratrem... a ještě se mu to líbí. Už kvůli tomu se cítil blbě a ještě se jím musí nechat ztrapňovat. Nebo opravdu čekali, že se posadí na hřbet zvířeti, kterému nerozumí?

Blonďák narychlo seskočil z koně, tušil že jeho nepřítomnost se neutají dlouho. Znal to tady dobře, takže Sasukeho našel rychle. ,,Odpočíváš...?" Usmál se, pomalu kráčejíc k tmavovláskovi.

,,Vypadá to tak?" zeptal se ho Sasuke s pozdviženým obočím. Na odpočinek rozhodně nemyslel, naopak se zabýval něčím daleko významnějším - jak se odsud dostat a ještě před tím nezešílet. Kéž by měl svůj mobil a signál, všechno by šlo snáze.

,,Trochu." Usmál se Deidara a posadil se vedle něj. ,,Promiň za tu scénku ráno, řikal jsem jim, že to přehnali."

,,Hm..." Sasuke mu možná i věřil, ale pochyboval, že ostatní si to myslí také. Pro ně byl nejspíš pitomý městský kluk, který nic neumí, nic neví a nic nezná. Možná neví, jak se jezdí na koni, možná neví, jak postavit ohradu, ale jako blbec si kvůli tomu úplně nepřipadal.

,,Věřím, že i ty bys nás měl co naučit," odpověděl mu Deidara bez zástěrky a zátky, kterou u mnoha mužů vytvořilo jejich ego. Blondýn se zahladěl na zem a jeho až žensky tvarované černé vějířky řas mu pod modrýma očima vytvořily temné stíny.

,,K čemu to? Věřím, že i vy mě, ale nikdo o to nemá zájem. Čekáte, že snad hned všechno budu umět? Nejsem jeden z vás, na farmě jsem v životě nebyl a z toho logicky vyplývá, že neumím posekat ani pitomou trávu, natož jezdit na koni." Sasuke si odhrnul vlasy z čela a prudce vydechl. Pořád slyšel ty Deidarova slova: ,,Přece nepojedeš zase s bratrem." Samozřejmě že ne, protože nepojede vůbec. K ničemu by jim nebyl.

,,Něco mě napadlo. Mohlo by ti to pomoct, ale musel bys o to stát." S přivřenýma očima si ho prohlížel, jako by se snažil předem odhadnout jeho odpověď. ,,Můžeme se dohodnout, že mě pak naučíš něco ty. Aby to bylo vyrovnaný. A vybrat si můžeš to nejtěžší, co tě napadne a dá se na farmě uskutečnit." Deidara vlastně přišel s něčím novým. Tohle už nebyl rozkaz, ale výzva.

,,Nauč mě něco z farmy ve městě, a pak tě klidně naučím něco já z města na farmě," opáčil Sasuke s úšklebkem. Nenapadala ho jediná věc, která by se tu dala uskutečnit. A právě to dělá město městem. Pak si ale náhle vzpomněl na svůj tablet a notebook. Možná to není úplně typický městský prostředek, ale pochyboval, že tady to někdy někdo viděl.

,,Tak fajn, něco vymyslím..." souhlasil.

,,Platí." Na tváři se mu objevil úsměv, tolik podobný tomu bratrovu, když uslyšel, jak Sasuke sténá jeho jméno. Byl to úsměv vítězství... úsměv lovce. Blonďák se vytáhl na nohy. Měl nejvyšší čas.

Sasuke si nebyl jistý, jestli udělal dobře, ale copak má na výběr? Nikdo jiný neprojevil snahu ho cokoliv naučit a jestli se odsud nedostane, tak se bude muset všechno naučit. Aby nemusel utíkat vždy, když po něm bude někdo něco chtít. Asi to znamená trávit víc času s tím potrhlým blonďákem, ale komu to vadí?

Nachytal sám sebe, jak ho mrzí, že nebude mít tolik času na Itachiho. Vem to už ale čert.

Blondýn se vrátil právě když oddělovali telata od krav. To byla hodně nebezpečná část akce. Jimmy Deidaru jenom spražil pohledem, ale nic neřekl.

Sasuke zůstal na místě. Nechtěl vidět nikoho jiného, než Deidaru. Jestli ho naučí zvládat život tady, pak teprve může ostatním na oči. Do té doby by se cítil jako černá ovce... kterou vlastně i je. Nezapadl. Ve víru velkoměsta se rozhodně cítil mnohem lépe.

Až kolem jedné se všichni vraceli kolem louky, na které seděl Sasuke, zpátky na farmu. První jel Itachi, po něm Deidara, farmář a průvod uzavíral blonďák. Všichni vypadali utahaně, ale spokojeně. Srst koní se leskla, jak se zpotili při práci.

Sasuke raději odvrátil tvář, nechtěl se na ně dívat a hlavně netoužil slyšet žádné poznámky na svou osobu. Jen trpělivě čekal, až si na něj udělá Deidara čas. Zatím měl prostor se psychicky připravit na kontakt se zvířaty a především s koněm. Dokázal to už jednou, dokáže to i znovu. Itachi přeci říkal, že se není čeho bát. Musí jen zapomenout na špatné zkušenosti.

Ze dvora až asi po hodině vyšel blonďák a za ním mu v patách kráčel jeho bratr. Ve stylu jeho oblečení bylo něco jinak. Nic elegantního, všechno jen praktické a účelné. A v prstech si za chůze pohrával s dlouhým lonžovacím bičem. Pravděpodobně dnes nebude jezdit, ale krotit. Deidara vyšel až k Sasukemu a pozdravil ho pohozením hlavy.

Sasuke k němu zdvihl tázavý pohled. Nechápal, co tu Itachi dělá. Neměl na něj momentálně náladu, když se ho ráno ani slůvkem nezastal. Cítil proto menší zlobu a nebyl si úplně jistý, jestli by v jeho přítomnosti vydržel bez skřípění zubů.

Možná, že měl jen s Deidarou kus společné cesty a teď si bude už hledět svého... nebo v to alespoň doufal.

Itachi se doopravdy odpojil, když zamířil do haly. Deidara došel k Sasukemu a pobídl ho, aby šel s ním. Polní cestou mířili do kopce, blonďák za pochodu utrhl ze stromu zralá jablka a jedno Sasukemu hodil. Přeci jen už musel mít hlad.

Ten si ho chvíli s ohrnutým nosem prohlížel, ale jeho žaludek jasně naznačoval, že bez přísunu alespoň něčeho menšího k jídlu, nebude fungovat. Proto se do něj po chvíli s chutí zakousl. Sám sebe začínal už lehce děsit, protože kalhoty, které dřív zapnul na doraz, mu teď lehce padaly z pasu a to rozhodně neznamenalo nic dobrého. Jeho stravovaní tady nebylo bůhvíjak slavné.

Došli pomalu až k menší ohradě. Byla oddělena od velké pastviny pro koně. A vzadu... až úplně v rohu, se až krčil drobný menší vraník. Nepásl se, hlavu vzdorovitě vztyčenou... a z obrovských, kávově hnědých očí mu čišel smutek a vztek. Deidara se nahnul k ohradě a opřel se o ní. Pak počkal, až udělá Sasuke totéž a začal mluvit. Tiše, aby se zvíře nepolekalo.

,,Tohle je DarkDancer... je to v podstatě ještě hříbátko. Tohohle hřebečka jsme si odvezli z jedný farmy. Lidi ho asi týrali, nevim co, ale koním jako on se říká, že jsou 'zrazený'. Nevěří lidskejm rukám, tohle je hříbě, který se tě bojí mnohem víc, než ty jeho a má k tomu pádný důvody. Víš... když nezkrotne, budeme ho muset nechat uspat. Kůň na kterýho se nedá ani sáhnout neni k ničemu a jenom stojí spoustu prachů..." Deidara to říkal pomalu a vypadalo to, že mu je mučeného zvířete opravdu líto. Nevěřil, že by Sasuke dokázal mladého hřebečka přimět věřit lidem. Těm co ho trápily hladem a žízní, co mu tolikrát ublížili... ale chtěl, aby Sasuke poznal, že každé zvíře má duši... a že se i kůň může bát. ,,Tak ho máš k dispozici čtyřiadvacet hodin denně. Dělej co myslíš, jen opatrně." Pak se otočil k cestě zpátky. ,,Zkus to, co tvůj bratr vzdal a nedokázal." Zamumlal pak. ,,Jdu na farmu. Jdeš se mnou?" Nabízel mu únikovou cestu, možnost vzdát se. Nechal volbu na něm a pomalu se vydal zpátky.

,,Ne, zůstanu," namítl Sasuke tiše. Cítil sice z koně strach, protože nedůvěřivá zvířata bývají určitě ještě nebezpečnější, ale cosi ho na tom lákalo. Možná vidina, že by mohl zvládnout něco, co jeho bratr nedokázal.

Otočil se naposledy na Deidaru, ze kterého viděl prakticky už jen záda a znovu se podíval na koně. Nevypadal přátelsky a rozhodně se nezdálo, že by stál o jeho společnost. Přesto si Sasuke sedl metr od něj do trávy, hlavu si opřel o ohradu a spustil: ,,Asi mě tu nechceš. Věř, že já sebe taky ne. Chápu tě, je to tu otravný, nudný a smradlavý. K tomu všemu ti lidi. Taky po tobě hned chtějí něco, co neumíš... stejně jako po mně. Čekají dokonalost a přizpůsobivost. Magoři. A ani jeden z nás nemůže zdrhnout. Neznám cestu odsud, ty nepřeskočíš ohradu. Tomu se říká situace k nezaplacení, kámo." Sasuke ze sebe vypustil víc slov, než bylo jeho zvykem.

,,No a mně ještě k tomu všemu asi špolouchá na maják, když si tu povídám s koněm," dodal s povzdechem.

Zvíře při zvuku jeho hlasu zbystřilo, trhlo sebou a ustoupilo o několik kroků od něj, uši skloněné k hlavě. Neútočil, i když se mu napínaly svaly na nohou, zřejmě to způsobil přirozený děs. Ten muž se ale nehýbal... a neměl v ruce klacek ani jiný nástroj. Kůň nakonec zhodnotil, že mu bezprostřední nebezpečí nehrozí, takže není útok nutný.

,,Hele, kámo, radši se moc nehejbej, docela mě děsíš," doporučil mu Sasuke jistě a také se od něj trochu vzdálil. Nestál o žádný kopanec ani kousanec.

,,Víš, já mám jen normální boty, ale ty podkovy a to není fér, takže se drž zpátky dřív, než zdrhnu. A já nechci před nima vypadat jako srab, takže mě prosím nepodrážej nohy. Ať se ti to líbí nebo ne, asi tu spolu strávíme den... možná i noc. Tam se mi vracet nechce." Podíval se Uchiha směrem ke statku. Představa, že by se na něj upnuly vražedné pohledy všupřítomných, ho děsila. To tu raději zůstane s tím nevraživým koněm.

Celou dobu se na jeho postavu upíraly ty čokoládové, vystrašené oči. Když ucouvl, muž ucouvl taky, jako by hřebečkovi přenechával autoritu. A nedíval se na něj ze shora, ale seděl a vzhlížel nahoru. Sice byla jeho přítomnost koni nepříjemná, ale ne nesnesitelně. Asi po hodině opatrně sklonil hlavu a do očí mu spadla havraní lesklá hříva. Na některých místech byla slepená, to proto, že si nikoho nepustil k tělu. Pořád připravený na úskok... znal lidi, věděl, co strašného dovedou, jak krutí mohou být, jak zákeřní jsou... muž se ale pořád nehýbal, ani nepřibližoval... utrhnul pár stébel a pořád ho sledoval. Bál se, doopravdy to bylo, jak tvrdil blondýn, silnější než u Sasukeho. Ale oba pociťovali zvláštní sounáležitost... tenhle muž byl jiný a přece... vypadal jako všichni lidé... pořád si musel dávat pozor, i když se pásl.

,,Hele, není slušný žrát před někým, kdo měl za celej den jen jabko." Zvedl Sasuke uraženě nos nahoru. ,,Teď mě napadá, že bych možná snesl ještě jedno," zamyslel se nahlas. Přelezl ohradu a rozeběhl se k jabloni, natrhal jich rovnou víc, aby sem za chvíli neběžel znovu. Pak se vrátil zpátky ke koni. V trávě už měl vyseděný důleček. Spořádal hned čtyři jablka po sobě. Chtěl se zakousnout i do pátého, posledního, ale jeho pohled v ten moment sklouzl ke koni, pak zase na jablko, opět na koně, opět na plod a s povzdechem ho nakonec odkutálel ke koni. ,,Žer, ta tráva musí bejt hnusná a dost stereotypní."

Mladý hřebeček si odfrkl, bylo to skoro, jako by rozuměl, ačkoliv to asi nebylo možné. Váhavě sklonil hlavu k sladkému jablku a s pohledem stále upřeným na každý Sasukeho pohyb, ho očichal. Muž setrvával nehybný... viděl, jak jablka před tím jedl... dlouho neměl pamlsek... opatrně si ho vzal... pořád se nic nedělo... rozžvýkal ho a spolkl. A muž ani nenadával, ani ho nešel udeřit. Hřebeček byl zmaten. Tohle se mu nikdy nestalo... patrně trest odložil na jindy. Byl už o poznání klidnější, sice stále ostražitý, ale přece to snad byl krůček kupředu.

,,Jídlo by bylo, teď bych rád dospal noc. Ti cvoci mě budí moc brzo, jako kdyby je hodina spánku navíc zabila," pokračoval Sasuke dál ve zvláštním druhu monologu. Pak si lehl do trávy na záda, ruce si dal pod hlavu a zavřel oči. Slunce příjemně hřálo, nikde žádná lidská noha, docela se mu to začínalo líbit. Dokonce ani kručící žaludek ho nerušil, ačkoliv to byly hodně hlasité zvuky. Až se trochu prospí, zajde zase pro jablka, aby uspokojil každou část svého těla. Zvlášť ten protivný žaludek, který si stěžoval nejvíc. Bezva, už považuje i svoje orgány za samostatně uvažující bytosti, začíná být na tom opravdu bledě.

Zvíře se na něj chvíli dívalo, vypadal ale tak přesvědčivě nečinně, že svého nepřítele dokonce spustil z očí a zabořil hlavu do zeleného, měkkého polštáře.

Sasuke se přetočil na bok a schoulil se do klubíčka, jako kdyby mu byla zima a to i přes to, že slunce pálilo jako o život. Rty měl z toho žáru lehce popraskané, ale dehydratace mu zatím nehrozila, protože jablka obsahovala dostačující množství vody. Na pár minutek dokonce i zasytila.

,,Sasuke, pojď na večeř...?" Probudil ho Deidary hlas, co se při posledním slově zarazil a doslova zíral před sebe. ,,Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak tomu nevěřím..." zašeptal šokovaně. Kůň se pásl jen asi metr od Sasukeho, zcela ignorujíc jeho přítomnost. Jakmile zaslechl blonďákův hlas, uskočil až k zadní stěně a sklopil uši těsně k hlavě. Starostlivě zděšený pohled ale upíral na na muže, který tu s ním byl.

,,Hn? Co?" Sasuke se protáhl, chytil se pravačkou ohrady a konečně se vydrápal na nohy.

,,Na co tak koukáš?" zeptal se Deidary nechápavě. Půl dne prospal a o to, že je kůň tak blízko vůbec nepostřehl. Navíc se znovu ozval jeho žaludek.

,,Sorry, kámo, na tebe jsem taky úplně zapomněl." Pohladil se po břiše. Zdálo se, že dlouhý pobyt na slunci s ním udělal své.

Deidara mu okamžitě sáhl na čelo a pak si povzdechl. Vytáhl ho z ohrady ven a pomohl mu udržet se na nohou. ,,Jdeme dolů, sem se vrátíš, až budeš v pohodě." Zatímco ho vedl dolů po stráni, doprovázely Sasukeho tmavě hnědé oči...

,,Héj, já jsem v pohodě." Sasuke se mu vysmekl a vrávoravým krokem se kousek vrátil, aby utrhl ještě jedno jablko, pak došel zpět k ohradě a jablko hodil blízko při zemi koni.

,,Tady máš, kámo," řekl ještě. V bolestech se chytil za hlavu a dovrávoral zpět k blondýnovi, aby mu řekl: ,,Chci bejt tady, on na mě aspoň nevrhá divný pohledy, nechce po mně nic nemožnýho a ani slůvko neprohodí. A taky... a taky..." V tu chvíli se Sasukemu zamotala hlava, před očima se mu udělalo černo a odporoučel se k zemi. Těžko říct, jestli to bylo z nedostatku jídla a vody, anebo ze slunce. Nejspíš jedno s druhým.

Deidara ho pohotově zachytil a odnesl. Ve velké místnosti bylo doopravdy živo a když uviděli blonďáka se Sasukem, Hidan se narovnal a zaúpěl.

,,Další...? To maj v rodině, ne?"

,,Sklapni,"zavrčel po něm Itachi, sedíc na křesle. Kolem nohy měl obvaz, nechtěl ho, ale starý farmář si trval na tom, že jeho zranění musí ošetřit. Položili Sasukeho na pohovku a donutili ho, aby se napil. Věděli, že bude v pořádku, jenom se bude muset probrat.

Ten začal okamžitě kašlat, jakmile se mu voda dostala místo do hltanu do hrtanu. Pak si všiml Itachiho, Jimmyho i Hidana. Po tom ránu neměl nijak velikou potřebu je vidět, pořád se cítil dotčený a hlavně čekal, že si vyslechne na svou osobu nějaké nelibé urážky. Však on jim ještě ukáže... vše ale závisí na Deidarovi.

Blonďák ho podepřel a Hidan Sasukemu podal večeři.

,,A koukej do sebe něco dostat, nebo pojdeš." Ušklíbl se na něj klidně světlovlasý. Samozřejmě tím zdůrazňoval důležitost jídla, ale jako vždycky zcela viditelně přeháněl. Itachi si jenom povzdychl a chtěl vstát, ale Hidan to zpozoroval a pohotově ho zatlačil zpátky do křesla.

,,Nech toho, nejsem malej..."

,,Zato ale blbej dostatečně," odsekl mu světlovlasý a odešel ven se zamumláním, že kdyby ho bylo potřeba, bude venku.

Sasuke se v jídle chvíli nimral, než dal první sousto do úst. Hlad měl, ale žaludek se mu během těch pár dnů hodně stáhl, chvíli potrvá, než se zase vrátí do své obvykle velikosti. Teď ale nemyslel tolik na jídlo, jako na svou hlavu. Točil se s ním celý svět a měl chuť křičet. Navíc si dneska slíbil, že stráví noc v ohradě. Sice už zapomněl, jaký by to mělo význam, ale pamatoval si, že si na tom trval.

,,Je vidět, že ste sourozenci. Jdu pomoct Hidovi. Sasuke, hodně pij, pak ta bolest přejde pokud netrpíš migrénama. Itachi..." Podíval se na něj a pak se jenom posměšně ušklíbl. Bylo jasné, že starší Uchiha moc často zraněný nebyl, takže se stával terčem narážek ještě častěji jak Sasuke. Tmavovlásek se pokusil zvednout ale Deidara ho jediným pohledem zadržel. Itachi si povzdychl, ale zůstal.

Sasuke se rozhlédl po místnosti, Jimmyho nikde neviděl, takže je tu s Itachim sám? To neznamená určitě nic dobrého. Naštěstí neměl možnost to vnímat, protože se mu točila hlava jako na nějaké pouťové atrakci. Když se ale napil, bolest trochu polevila a dokonce dokázal lépe zaostřit. Jeho pohled se v ten moment střetl s Itachiho, jakmile se podíval do těch černých studánek, okamžitě pohled odvrátil.

Ani Itachi, jak to vypadalo, neměl v plánu prolomit ticho jako první. Hlavně si nepřál vysvětlovat, jak se mu to stalo. Nesnášel, když byl jakkoliv oslabený a nemoc mu nepomáhala. Zavřel oči a opřel si hlavu o křeslo za sebou. Nesnášel i nicnedělání. Neustále musel myslet na to, co by mohl udělat a co by už touhle dobou mohl mít dávno hotové.

Sasuke mlčky jedl svoji večeři, nenasoukal do sebe ani polovinu, když se zvedl z pohovky, aby mohl odejít. Chtěl se vrátit zpět k ohradě. Ale jakmile se pokusil postavit na nohy, podlomila se mu kolena a spadl zpět na gauč. Chvíli čekal, než se jeho mozek vyrovná s tím, že se prostě odpočívat nebude, a pak se pokusil postavit znovu. Přidržel se křečovitě stěny a udělal pár vrávoravých kroků kupředu.

,,Přestaň," ozval se Itachi. Jeho hluboké černé oči jako by mu viděly až do žaludku. Viděl úplně jasně, že Sasuke se pomocí své vůle možná dostane ke dveřím, ale rozhodně ne na stráň, odkud s Deidarou přišli. Měl ho skoro přečteného. Sice netušil, proč tam chce, ale uvědomoval si moc dobře, že nemůže.

,,S čím?" zeptal se Sasuke nechápavě a dál pokračoval v cestě. Vidina tiché noci strávené ve společnosti nepřátelského koně, byla rozhodně lepší než představa noci strávené ve společnosti farmáře a jeho kumpánů.

,,S přemáháním. Takhle se za chvilku složíš," oponoval mu pořád stejně umíněně jeho bratr. Pořád sice seděl a díval se na něj, ale pohledem mu jasně dával najevo svůj názor na jeho pokusy.

,,Neuč mě znát moje tělo," doporučil mu Sasuke rychle a opět se posunul o pár kroků dopředu. Téměř už se dotýkal kliky. Sice nevěděl, jak se vydrápe do kopce, ale nějak už to zvládne. Však on jim ještě ukáže, co v něm je. Není přeci žádný slaboch a nějaký úpal ho nezastaví.

Itachiho sametově bílá ruka překryla hřbet té jeho. Snad ani nevstal, zkrátka stál během chvilky za ním a podpíral ho zezadu paží kolem jeho hrudníku.

,,Ale mohl bych, že...." zašeptal s úsměvem. Dozajista se usmíval, jeho rty i oči. A Sasuke nemusel ani zvedat pohled, aby se ujistil. Zlostně přivřel oči a skrz zuby procedil: ,,Nedělej si ze mě srandu." Až teď si uvědomil, co za blbost vypustil z pusy. Možná by neuškodilo, kdyby chvíli před tím, než něco plácne, se zamyslel nad druhým významem. Nahrával tak Itachimu perfektně do karet.

,,Nedělám..." Stiskl jeho ruku a donutil ho, aby ji z kliky stáhl, aniž by se od něj vzdálil o jediný centimetr. ,,Víš přece, že mě na legraci moc neužije." Ušklíbl se, když mu to zašeptal těsně u ucha. Jeho bráška o neposlouchal a jemu se to ani trochu nelíbilo.

,,Stejně jako mě neužije na přijímaní rozkazů. Nejsem tvoje hračka, poroučej si koním a krávám," doporučil mu Sasuke až odporně přeslazeným tónem. Pak zavřel oči, aby se trochu uklidnil, začínal opět vidět rozostřeně a lehce se mu točila hlava. Cítil se, jako kdyby byl mírně přiopilý.

,,Hlupáčku." Usmál se jeho starší bratr a nekompromisně ho odvedl, nebo spíš odtáhl na pohovku. Přitiskl mu dlaň na hrudník a donutil ho posadit se. Pak se k němu naklonil, rukama se zapřel o opěradlo pohovky a podezřívavě přivřel oči.

,,Nemáš snad pud sebezáchovy?" A v jeho tváři bylo jasně vidět, že tu teď nemluví jen o úpalu.

,,Kdybych ho neměl, tak se nechám ušlapat koněm nebo krávou k smrti, jen abych tu nemusel být," namítl Sasuke dotčeně. Jeho pud sebezáchovy byl naopak velice silný... alespoň v některých ohledech.

,,A neříkej mi hlupáčku," dodal uraženě. Ne že by chtěl, aby se Itachi vrátil k tomu starému oslovení, které znamenalo, že prošel jeho posteli.

,,Je jedno, jak ti budu říkat, nic to nemění na tom, že se často chováš nebezpečně." Přejel mu prstem po bledé tváři a na rtech mu na chvilku zahrál nebezpečný úsměv. ,,A neopatrnost často bolí." Pak se odrazil od kanape a narovnal se.

,,Nejsem neopatrný, jen si stojím za svým," namítl mladší Uchiha a protočil panenky. Kam jen taková konverzace směřuje? O co Itachimu vlastně jde? Vůbec se mu nelíbilo, že na něj mluví a takhle ho poučuje. Myslí si snad, že ví všechno nejlíp? No jistě, pan dokonalý.

,,O neopatrnosti bys měl spíš mluvit ty, já nemám obvázanou nohu," poznamenal na jeho účet.

,,Vidiš, zase to děláš," poznamenal starší tmavovlásek věcně, posadil se naproti němu do křesla a nalil si do hrnku čaj z konvice, kterou tam před tím někdo postavil. ,,A napij se," poradil mu ještě krátce, aniž by pohled spustil z konečků svých prstů, jimiž nádobku držel.

,,Už jsem pil," připomněl mu Sasuke svou sklenici s vodou. Pak se chytil zadní části gauče a pokusil se postavit na nohy. Itachi mu jeho předešlý pokus pořádně zkazil. Nebýt jeho, tak už mohl být na úpatí kopce a přemýšlet, jak se vyškrábe nahoru.

,,Sasuke, já tě varuju..." zavrčel Itachi, aniž by se hnul ze svého dosavadního stanoviště. Aktivita jeho bratr zřejmě neznala konce. Itachimu pomalu docházela trpělivost. Nechápal, co si jeho bratr umanul, ale hodlal mu v tom zabránit.

,,Před sebou? Ale no tak, ty mrzáčku, dej si radši led na nožičku a nech mě bejt," řekl Sasuke s úšklebkem a pomocí gauče udělal hned dva kroky. Hlava se mu vracela pomalu do normálu a zdálo se, že další kroky už půjdou o mnoho lepé.

Itachi ho ale asi po dvou vteřinách pevně chytil za ruku a dost nešetrně ho přirazil ke zdi, nehledě na jeho hlavu. ,,Ty NIKDY nevíš kdy přestat, co?" zasyčel zlostně, držíc ho u stěny. Nechtěl se s ním prát jako děcko, ale přemáhat se musel.

,,Au!" Sasuke se chytil za hlavu a lehce se předklonil dopředu, tak, že Itachiho krk ovanul jeho horký dech. ,,To bolelo," poznamenal dotčeně a kdyby ho Itachi nedržel, tak by nejspíš sjel zády po stěně až na zem.

,,To byl účel," zavrčel tiše. Lehce se od něj odtáhl, aby ho mohl sjet pohledem od hlavy až k patě. To sluníčko si s ním udělalo svoje, ale pořád to byl Sasuke. I přes to, že se tak dlouho neviděli jeho mladší bratr věděl, jak ho rozhněvat.

,,Mám se zranit sám, anebo to uděláš ty? Jaký je v tom rozdíl?" Podíval se na něj Sasuke tázavě. ,,Takže, když dovolíš, rád bych odešel a dal si na hubu sám." Protáhl se okolo něj a udělal jeden poměrně jistý krok ke dveřím.

,,Nedovolím," zavrčel Itachi znovu a smýkl jím zpátky do místnosti. ,,Nevim co udělat, abych tě tady udržel." Postěžoval si hořce. Nechtěl ho pustit, radši ho měl tady, pod kontrolou, ale to by ho pořád nesměl rvát ode dveří.

,,Proč? Na co mě tady chceš. Nevidím rozdíl v tom, když se svalím s kopce nebo mě ty hodíš na stěnu," připomněl mu Sasuke jeho bolestivý zákrok. Ještě teď viděl před očima hvězdičky. Surovec. Možná jsou vážně lidé nebezpečnější víc než zvířata.

,,Protožes mě naštval. V tom je rozdíl. A protože kdybys zkolaboval, tak tady budu já. Na kopci ti nikdo nepomůže." Odsekl mu Itachi a opřel se zády o dveře za sebou, čelem k Sasukemu.

,,Pomůžu si sám, neměj péči," opáčil Sasuke odporně přeslazeným tónem, ale místo toho, aby šel ke dveřím, šel k sobě po dřevěných rozvrzaných schodech. Rozhodl se, že ho nebude zbytečně dráždit. U schodů se ale zastavil a raději si na ně sedl, nebyl si najednou jistý, jestli by je vyšlapal a neomdlel u toho, před očima mu běhaly černé pruhy.

,,Jo, to vidim." Přivřel oči Itachi, došel k němu a sevřel ho v náruči, nehledě na to, jak moc se jeho bratr vzpouzel.

,,Když ho člověk hledá v dešti, nebo ho učí jezdit, tak si na to nevzpomene. Pak s nim jednou švihnu o zeď.." vrčel skoro neslyšně Itachi, když s ním šel nahoru do schodů.

,,Lidi si vždycky pamatují to nejhorší a já nejsem výjimka," ohradil se mladší Uchiha, ale už nijak zvlášť neprotestoval. Hlavu si položil na Itachiho rameno a na chvíli konečně zmlkl. Jeho bratr tak příjemně hřál a jemu byla zima, stejně jako v té chatce při tom extrémním lijáku.

,,Jsem rád že tohle bylo to nejhorší, co jsem ti udělal." Nedalo se přesně určit, co tím měl Itachi na mysli a on sám už větu raději nerozvíjel. Odnesl ho do svého pokoje, protože do toho Sasukeho momentálně střešním oknem svítilo odpolední slunce a bylo tam dusno jako ve skleníku. Hodil ho z výšky asi metr a půl na postel a rozhlédl se po pokoji. Bolest v noze skoro necítil, měl jenom nakopnutou holeň a nepřipadal si neschopně, když odnesl Sasukeho do schodů. Uvažoval, jestli má jít ven a pomoct s prací, nebo zůstat tady a něco si třeba číst. Rozhodl se pro bezpečnější, první variantu.

Jakmile Sasuke přistál tvrdě na matraci, řekl: ,,To ostatní bylo vcelku příjemný." Jako kdyby věděl, na co Itachi myslí. Zajímalo ho, jestli někdo dokázal na sex s ním zapomenout, protože jemu to bude "strašit" v hlavě ještě hodně dlouho, jen nevěděl, jestli v pozitivním slova smyslu nebo tom negativním. Rozhodně to bylo příjemné, ale nahlodalo to jeho vědomí o své heterosexuální orientaci.