Carnival IV.

---

,,Pořád k tomu nemáš co říct?"

Uprostřed místnosti stála jediná židle, kolem které se rozléval kužel světla z mírně se pohupující žárovky, jejíž jediný spoj s elektrickým obvodem tvořila spleť několika drátů. Zbytek prostoru se nořil do tmy. Na židli někdo zhrouceně seděl, ruce svázané za zády pevnými pouty. Tvář posetá vybarvujícími se modřinami, oděrkami a ret natržený. Sípavě a hlasitě se nadechoval. ,,Zmrdi…" odplivl ochraptěle až na zemi přistál krvavý chuchvalec slin. Itachi, stojíc přesně na hranici stínu a světla tak, aby byly jen matně vidět jeho rysy a tmavé oči, ucukl když mu na líc dopadla drobná kapička krve, setřel ji a pouze krátce přikývl, jako reakce ani ne setinu vteřiny na to přistála na tváři zajatce další rána od jedné ze dvou postav v oblecích kolem. Ozvalo se tiché odporné zapraskání kostí a tenká kůže se roztrhla jako slupka přezrálého ovoce, jen místo sladké šťávy z dužiny vytekla krev. Uchiha odstoupil o pár kroků, sepjal ruce za zády, osa těla tvořila se zemí dokonale rovnou kolmici. Připomínal válečné generály z dávných dob, jen neměl předsunutou bradu a nedrtil zuby. Oči měl mírně přivřené, rty semknuté do tenké linky. Přemýšlel. V poslední době stále častěji chytali podobné případy jako tenhle. Jedno z pravidel bylo žádné drogy, zvyšující psychickou či fyzickou odolnost. Dosud se dařilo to dodržovat, jenže pak začaly přicházet zprávy o zmizení některých lidí z okolí. Po požití této drogy, které se obecně začalo říkat Antigen, se na poměrně krátkou dobu zlepšily smysly, rychlost, obratnost a podobně, avšak za cenu ztráty své vlastní osobnosti. Jako zvířata, krvežíznivá a nenasytná. Až nakonec zkolabovali a zemřeli pomalou bolestivou smrtí. Povedlo se ji nějak propašovat z vnějšího světa. Ale jak? Nesnášel tenhle pocit, když neměl něco pod kontrolou. Otočil se jako na obrtlíku a přešel zpátky k vyslýchanému. Sklonil se níž, prstem si zamyšleně poklepával o bradu. ,,Byl bych ochotný nechat tě z toho vyjít snadno, pokud poskytneš jakékoliv užitečné informace," řekl tiše, usmívaje se děsivým zlověstným úsměvem. Nebylo na něm něco v pořádku, jako kdyby v sobě neměl ani kousek lidskosti. Když se však dočkal pouze ticha, narovnal se a s předstíranou beznadějí si povzdechl. Krátce vzhlédl ke svým podřízeným a sedící dostal další ránu, tentokrát pěstí rovnou do břicha, tak silnou, že vzápětí vyzvracel krev.

Právě v tu chvíli se s krátkým vrznutím otevřely dveře, dovnitř vpadl proužek světla, který působil nepřirozeně jasně proti tomu tlumenému ze žárovky. Itachi se na kratičkou chvilku zatvářil nelibě. ,,Jasně jsem řekl, že sem nikdo nesmí," pronesl až nebezpečně klidně, což bylo samo o sobě varování před tím než predátor vyskočí a zaútočí. Měl nestabilní náladu díky zvyšujícímu se počtu problémů od té záležitosti s drogou, přes…

,,Omlouvám se, můj pane, ale…" Zahalená postava se odmlčela, v ruce přitisknuté k hrudi nějaké papíry na tvrdých deskách. Itachi pouze pokynul rukou, že víc slyšet nepotřebuje a věnoval zajatci poslední pohled. ,,Využij toho času k rozmyšlení své konečné odpovědi." S těmito slovy vyšel z místnosti na chodbu, aniž by si zaclonil oči před jasným světlem. Takovou slabost by si nedovolil. ,,Tak jaké jsou výsledky?"

,,Měl by jste to vidět." S úklonou předal desky a pak se se zazrněním rozplynul. Itachi se k tomu nijak nevyjádřil, pouze zběžně přelétl papír očima, pak ten první nadzvedl, aby se podíval na další a strnul. Z tváře mu na okamžik zmizela všechna barva a pokryl ji stín. Pak se rychlými ráznými kroky vydal do své pracovny, kde se usadil ke stolu a ze zásuvky vytáhl jednu z nažloutlých obálek. Na první pohled jako ty ostatní, ale tahle byla ze všech nejdůležitější. Obsahovala jeho poznámky z doby předtím, než vytvořil tento svět. Přesné parametry hry a podobně. Lokty se opřel o stůl, sepjal prsty a opřel si o ně čelo. Do vnějšího světa poslal na rozbor vzorek té drogy, kterou se jako zázrakem podařilo získat. Přišlo mu podezřelé, jak se sem dokázala ta látka dostat i skrze přísné podmínky, které sem jednotlivé hráče dostaly. Nevybíral je tak úplně náhodou, že by prostě sáhl do složek na matrice nebo všechny pozoroval, aby si zjistil vhodné kandidáty. Měl velmi striktní kritéria.

Spustil ruce a odsunul papíry na stranu, pak stiskl tlačítko vedle zásuvky a část desky stolu o rozměrech přibližně čtyřicet na třicet centimetrů se odklopila, aby se na její spodní straně objevila plochá obrazovka počítače, nejprve černá a hned na to s tenkým modrým proužkem s nápisem LOADING. Obrazovka byla dotyková, zabírala tak o to méně prostoru. Snadno se tak dostal na internet, což bylo poněkud ironické v tomto světě, a odtud na potřebné stránky. V přivřených očích se mu odráželo bělavé světlo, rukou si zakrýval ústa tak, že ukazováček zhruba kopíroval konturu jeho rtů a palcem se opíral o levou tvář kousíček nad koutkem úst. To nebylo jen znepokojivé, ani překvapivé. Poprvé, po velmi dlouhé době, byl šokován. Tak takhle se jim podařilo propašovat tu drogu. To bylo špatné. Nezbývalo příliš času. Vlastně bylo zvláštní, jak rychle svět venku utíkal. Ještě před chvílí lidé používali kamenné nástoje a radovali se nad objevem ohně a teď… zdálo se sice, že se řítil opět do zkázy a úpadku, jenže kdo ví, co bude za pár následujících desítek let.

Uslyšel tiché pravidelné kroky, než se dveře rozletěly a dovnitř s krátkou úklonou vešel jeho mladší bratr. O stůl zazvonily řetízky zkrvavených známek s různými čísly. ,,Dneska mám dost. Jestli to nevadí, půjdu si na chvíli lehnout," oznámil beze stopy únavy, ale něco na jeho výrazu nesedělo. Itachi si toho samozřejmě všiml, ale jen se usmál. ,,Právě jsem na tebe myslel."

,,Aha. Tak proto sedíš, aby si toho náhodně příchozí nevšimli tvého problému a ty ses neztrapnil před svými… jak to vždycky říkáš… obchodními partnery?" Sasuke mírným zacukáním rtů úsměv opětoval. Nemyslel to nijak zle, jako ostatně pořád. Jen se škládlili, i když k němu choval stále velkou úctu a respekt. Byl mu podřízený, avšak přesně vycítil chvíli, kdy přestat s podobnými vtípky. Znal Itachiho, každá sebemenší jiskra v jeho očích ho varovala, kdyby překročil meze.

Itachi se krátce zasmál a pak zavrtěl hlavou. Fascinovala ho ta jeho povaha. Oddaná a přeci vzpurná, hravá. Rozséval zkázu a utrpení a přeci sklonil hlavu pouze před jedinou autoritou. Jestliže Sasuke byl anděl, pak on se stal Bohem. Proto ho měl neustále při sobě. Nehodlal riskovat, že o tak cenné zpříjemnění volného času byť jen na chvilku přijde. ,,Tak jsem to zrovna nemyslel." Stačilo stisknutí jediného tlačítka a obrazovka potemněla do režimu spánku. Odsunul židli a v očích se mu krátce zablesklo, sotva patrným gestem ukázal k sobě, což Sasuke jako obvykle pochopil naprosto přesně, obešel stůl a posadil se mu obkročmo na klín s tázavým výrazem.

,,Víš, říkal jsem si, že to tu pro tebe musí být nuda. Už dlouho se nenašel někdo natolik nadějný, aby sis mohl pohrát." Pohladil Sasukeho hřbetem ruky po vlasech, pak tváři a zlehka se dotkl vršku jeho katany z chladného kovu, stejně jako v mezírkách ve tvaru kosočtverců mezi jednotlými vrstvami zkřížených pruhů na rukojeti.

,,Doufám, že myslíme na stejný druh zábavy, aby nedošlo k nedorozumění." Sasuke na chvíli zaváhal. Pravda, byla tu ještě pořád ta záležitost s tím blonďákem. Obvykle totiž dokončil svůj úkol rychle, jednorázově, ale tentokrát ho prostě nechal jít. Musel to napravit, nemohl si dovolit před bratrem ztratit tvář. Nevyplnit jeho přání znamenalo neposlušnost a ta se přísně trestala. Velmi přísně. Sám nikdy nic takového nezakusil, ale již několikrát byl svědkem, když se někdo bratrovi protivil.

,,Ale ne, hlupáčku." Stáhl ruku, ale druhou mu dal kolem pasu. ,,Brzy budeme mít návštěvu."

Sasuke se o kousek odtáhl a zamrkal. ,,Návštěvu?"

Starší přikývl. ,,Nesmíš vyjít ze cviku, můj sladký Harlekýne. Aréna už příliš dlouho nepocítila krev tvých nepřátel," řekl tajemně, naklonil se k němu a jemně se mu otřel o rty. Sladké, to bylo to správné slovo. Všiml si, jak Sasuke na okamžik zatajil dech, ale neuhnul. Stejně však dál nepokračoval, opět se oddálil a o poznání vážněji dodal: ,,Připrav patřičné přivítání, vkládám v tebe svou plnou důvěru."

***

,,Naruto!"

,,Zastav ho, do háje!"

Do louže odporné břečky dopadl jeden krok za běhu, voda se rozstříkla do stran a ozvěna se šířila celou chodbou. Po ledově studených kamených stěnách stékala kromě vlhkosti i spousta slizu, řasy a lišejníky rostly v jednotlivých spárách. Nejspíš měl v podrážce díru, protože na ponožce cítil zvětšující se mokro. Oči ho pálily a svědily, rty měl žížní popraskané a na hrudníku cítil nesnesitelný tlak, který mu bránil správě dýchat. Musel mít minimálně naražených pár žeber, ale nekašlal krev, takže se vnitřní orgány nepoškodily. Srdce zběsile naráželo do hrudní kosti, ve spáncích tepala krev. Navíc ho z toho běhu začalo píchat v boku a nohy měl v jednom ohni. Z vyvrknutého kotníku mu po lýtku vystřelovala bolest, ale ani ta a vůbec nic z fyzického utrpení mu nezabraňovalo prostě běžet dál. Ignorovat všechny ty stahy svalů, přecházející zvolna do křečí, hvězdičky a duhové skvrny před očima. Vzduch odporně páchl hnilobou, až se mu z toho točila hlava a žaludek obracel naruby. Klopýtl a málem by upadl, kdyby v poslední chvíli opět nenalezl ztracenou rovnováhu. Jenže díky tomu krátkému zaváhání pouze o vlásek unikl smrti. Těsně vedle tváře ucítil ledový závan vzduchu, jak ho něco rozčíslo pouze o setinu vteřiny později než se vlivem klopýtnutí přikrčil. To něco s duněním zasáhlo zeď. Konečně zastavil a ohlédl se. Po zdi a stropě se plazilo něco, co kdysi bývalo člověk. Vytrhlo to paži zaraženou hluboko v betonu až na zem spadlo pár kamínků. Ruce a nohy měl skrčené v podivných úhlech jako pavouk tak, aby mu pomáhaly udržet se na kluzkém povrchu, kůže pokrytá prasklými vředy, z nichž vytékala bílá a průzračná hnisavá tekutina. Z úst bez rtů, opatřených pestrou škálou jako jehla tenkých zubů a rozeklanými kmitajícím se rudým jazykem, vycházelo syčení. Oči bez víček byly smetanově bílé bez duhovky, pouze uzounká černá čárka jako zornička se vertikálně táhla v té bělobě. Z holé lebky odpadávaly kusy plísňově nazelenalé kůže, z jediné rány na temeni vytékalo něco, co nejspíš bývalo mozkem. "Pohublé" byl slabý výraz pro postavu, jakou stvoření mělo. Pouze kosti a viditelné šlachy, potažené kůží, na kterých visely zbytky otrhaných cárů oblečení. Přesunulo se dalším nepřirozeným pohybem jako brouk po stropě výš, pak přeskočilo na druhou zeď a zuby několikrát klaply na prázdno.

Naruto na to všechno vyděšeně zíral ve smrtelné hrůze. Tak tohle se stane s těmi, co se napili té látky. Pořád před sebou viděl ten výjev. Jako v zrcadle v těch bílých příšerných očích. Jak ten chlap, předtím než ho stačili zabít, vytáhl nějakou lahvičku a vypil její obsah. Výsledkem se stalo tohle. K tomu si to jako svačinku vybralo právě Naruta a ten se musel oddělit od Sakury a ostatních. Nechápal, proč mu neustále říkali, ať se nepouští do chodeb pod městem. No dobře, možná trochu. Byla tady tma, smrad a prostě ráj takových krvežíznivých stvoření. Do toho musel neustále žít ve strachu, kdy si pro něj přijde on. Říkal, že si budou hrát někdy jindy. Sasuke… Co to mělo u bezectných znamenat? Sakra, teď to zase nedostane z hlavy.

Neměl čas přemýšlet. S vyjeknutím uskočil na stranu před lesknoucími se tesáky, krátce se rozhlédl kolem po vhodné únikové cestě až nakonec zvolil odbočku vpravo a nemotorně se opět rozběhl tím směrem.

Najednou něco Narutovi podrazilo nohy. Docela tiše to cinklo jako by se přetrhla tenounká pavučinka. Zapotácel se, ale to už mířil směr rozbředlá země a hlavou rovnou do louže té husté bahnité břečky, trochu se jí i nalokal a do úst mu hned vniklo něco tak odpudivého, že by se nejraději pozvracel. Překotně se zvedl na kolena, kalhoty měl nenávratně zničené. ,,Zatraceně," zaklel naštvaně, dlaně mu podkluzovaly, že se na několik pokusů nemohl zvednout. Když se ohlédl, všiml si, že skrze nohavici mu na kotníku prosakuje tenký proužek krve. Přísahal by, že se předtím nezranil. Navíc to začalo docela slušně pálit a jako kdyby měl nohu znecitlivěnou. V zatáčce chodby slyšel klapot zubů, skrze pár mezer v kamenech na stropě pronikalo světlo a házelo tak na stěnu protáhlý dlouhý stín té příšery. Sáhl k boku, kde měl nůž, ale pouzdro bylo prázdné. Něco se zalesklo pár metrů nalevo od něj. Moc daleko. Klapot ustal a jeho pronásledovatel seskočil na zem, až kamínky pod končetinami zavrzaly. Naruto se snažil zalézt co nejvíc dozadu v poloze raka, kalhoty mokré na ne zrovna důstojných místech, ale to už byl tvor příliš blízko. Pavoučí končetiny se přikrčily a odrazily. Blonďák jenom bezmocně sledoval svou smrt, rukou stále zoufale šátral po něčem, čím by se mohl bránit. Po čele mu stékalo něco vlhkého, neměl ani čas zjišťovat, jestli je to krev nebo pot. Sípavě se zběsile nadechoval. Tentokrát určitě bude konec. Díky svojí blbosti.

Zablesklo se, jasné bílé světlo osvětlilo celou chodbu, musel si zakrýt oči, ale i tak přes víčka viděl duhové mžitky a měl pocit, že mu to sežehne kůži z obličeje. Chtěl bolestí vykřiknout, ale hlas mu uvízl v krku. Ozvalo se pronikavé nelidské zavřeštění, vystupňované přes smrtelnou agónii snad až za hranice lidského vnímání, na jazyku ucítil kovový pach krve a pak světlo pohaslo stejně náhle jako vzniklo. Otevřel oči, ale přes kouř všude kolem stejně nic neviděl. Prudce vydechl a rozkašlal se. Slyšel blížící se kroky a pak se z oblaku vyloupla postava. Přiblížila se k němu a natáhla ruku, sevřela prsty kolem známky na Narutově krku a zvedla ji, jako kdyby ji chtěla utrhnout. ,,Pro návrat," zašvitořil zkreslený hlas, zněl jako přeslazené syčení hada smíšené s tekoucí kyselinou. Běhal z něj mráz po zádech. Neustále se mihotala, pableskovala a blikala. Tak nějak… rozladěně.

,,Naruto!"

Postava sebou cukla, pustila známku a rozplynula se v kouři. Předtím ještě blonďáček stihl zaregistrovat vůni jasmínu, než se přes napadané kamení v ústí chodba dostala Ino. ,,Co tady proboha děláš?" vyjela po něm vztekle, pak ale zaječela a uskočila při pohledu na kouřící se hromadu čehosi, co zbylo z příšery.

,,No do…" začal hnědovlasý chlapec s rudými značkami tesáků na každé tváři se jménem Kiba.

,,Jsou tady dámy," přerušila ho Sakura přísně, když se vynořila z druhé strany chodby. Nebyla tolik zaprášená jako ostatní z výpravy, na jedné tváři měla krvavou šmouhu. Přišla k Narutovi a vytáhla ho na nohy. ,,Pako. Takhle se pouštět bez nás."

,,Promiňte," špitl tiše, když se ze sebe pokoušel dostat vrstvy špíny.

Haruno zavrtěla hlavou a špičkou vysoké boty strčila do hromady. ,,Měl jsi štěstí." Ohlédla se na Ino, která se pořád krčila v koutě a s odporem se dívala kolem. ,,Musíme odsud, může se to tady zřítit."

,,Co se stalo?" zeptal se nechápavě Naruto.

,,Nějaká detonace smetla půlku tunelu a tlaková vlna sežehla tohle," odpověděl Kiba a ukázal na mrtvolu, která se už se syčením začala rozkládat. ,,Nebo těžko říct, jestli to bouchlo zevnitř následkem toho lektvaru."

Naruto se oklepal a prohrábl si vlasy, aby odloupl z vlasů tvrdnoucí bahno. ,,Divný."

Za chvíli už se všichni vyhrabali ze zavalené chodby a nechali vše za sebou. Museli najít ostatní. Sakura za chůze vytáhla z kapsy malou lahvičku, flakónek, a nastříkala si vůni na krk a zápěstí, ty pak otřela o sebe a zastrčila ji zpátky do kapsy.

,,Jé, to je hezký. Co v tom je?" zeptala se blondýnka nadšeně. Takové dívčí věci nebyly tady vůbec obvyklé. Kiba protočil oči a Naruto znuděně zívl.

Růžovláska nakrčila čelo a zamyslela se, protože etiketa z lahvičky se už dávno odloupala. Jak jen že se jmenovala ta rostlina? ,,Jasmín."