Pod svícnem největší tma II. - 10.kapitola

Měli jste pravdu, nějak se mi povedlo přeskočit díl :D . V listopadu tenhle totiž byl jako zveřejněný, tak jsem dala další a on při tom ještě nebyl publikovaný -.-" Fuck it. Teď už je to správně, ale další díl už máte zaspoilerovaný, kdož jste ho četli.

---

Dny ubíhaly a Itachiho touha rostla. Držel ji jakž takž na uzdě ale bratr se zase o trochu víc ostřílel. Každý den si vyrazili na koních, zvířatech, která Itachi miloval. Snažil se ze všech sil být Sasukemu nejlepším starším bratrem. A vypadalo to, že to jde, ačkoliv bylo to sourozenectví vykoupené Itachiho bolestným přemáháním. Učil ho věci, na které za svůj mafiánský život neměl čas. Tahal ho do lesa a společně doháněli dětství. Učil ho rozpoznávat rostliny, lovit ryby. Naučil se ho dotýkat tak, že to bylo přesně v mezích braterství. Chytil ho za ruku a rozběhl se do lesa táhnouc mladšího za sebou. A když po sobě jednou začali házet smrkové šišky, uvědomil si Itachi, že mu stačí pro život vědomí, že jeho bratr je šťastný. Ne že by nechtěl víc, ale věděl, že nesmí. Nechtěl to nové a poměrně křehké pouto roztrhnout. Znovu.

Sasuke se během těch dnů zvládl celkem osmělit, i když se nikdy nechoval tak extrémně jako první den. Ta příroda kolem ho uklidňovala a jeho psychický stav se taky zlepšil, i když pořád ještě dost špatně spal a v noci se často probouzel s hrůznýma scénama dosud před očima.

Seznámil se i s několika lidmi z vesnice, především pak mladou instruktorkou jezdectví, Temari. Byla to blondýnka s tmavýma očima a milým úsměvem, kterému by jen málokdo odolal. Jednoho dne tak Sasuke dostal onen nápad. Nechtěl už před bratrem vypadat jako nemehlo, i když to mohlo být do jisté míry roztomilé. Tajně proto bral hodiny jízdy na koni s blondýnkou, jejich vztah však byl pořád v mezích přátelství. Tedy alespoň z jeho strany, u holek si koneckonců nemůže být nikdo jistý. Odpoledne občas vyklouzl ven na "procházku" a vracel se až někdy k večeru. Nechtěl si prostě připustit možnost, že by o tom Itachi věděl. Na druhou stranu si říkal, jestli tyhle odchody nejsou ještě více podezřelé než kdyby prostě řekl, kam jde. Pořád si nebyl jistý tím, co k němu cítil, a tak by mohla být dívčí společnost braná dost negativně a mohlo by se to šeredně vymstít.

Bylo zrovna něco kolem druhé hodiny odpoledne, když se na terase ozvaly kroky, klapot vysokých bot. Sasuke vzhlédl od knížky, seděl na schodech. Letmo se usmál. ,,Dneska jdeš brzo."

,,Už jsem se nemohla dočkat." Oplatila mu vřelý úsměv. ,,Tak jdeme, Sasu," vybídla ho.

Itachi zaslechl hlasy a zvědavost ho vyhnala přes schody až na terasu. Byl dámskou společností trochu překvapen, ale choval se jako džentlmen a slečně elegantně podal ruku. ,,Těší mě. Jsem Itachi. Sasukeho bratr."

,,Temari. Jeho kamarádka." Blondýnka totiž s mladším Uchihou předtím udělala takovou dohodu, že se Itachi nesmí o ničem dozvědět. Nejspíš by to bral tak, že jeho výuka není dostatečná. Usmála se a utáhla si culík na pravé straně, který se jí zdál trochu povolený. Pak se otočila na Sasukeho, chytla ho za ruku a už Uchihu táhla pryč. ,,Tak už poď, Sasí."

,,No jo, tak ahoj." Ještě mávl na svého staršího bratra a vydali se k lesní pěšině.

Itachi se za nimi jenom díval a pak přivřel oči. ,, Jo tak kamarádka..."

Itachi se chvíli snažil číst, ale písmena postrádala smysl. Vstal a pak se nejistě zadíval do Sasukeho pokoje.. ale.... vždyť tu není, no ne? Pomalu tam došel a chvíli jen stál, jako by dělal něco nekalého. Pak si sednul na postel. Byla rozestlaná, tak se rozhodl, že mu peřinu srovná, ale pak se prostě nakonec jenom natáhnul do polštářů a zabořil tvář do měkké látky. Cítil podobnou vůni, jako když měl obličej těsně u bratrova.

Odpoledne proběhlo relativně klidně. Sasuke dělal pokroky, hlavně kvůli dobré motivaci. Tedy až do jisté chvíle... Zrovna byl ve stájích s blondýnkou a uklízel věci. ,,Zapomněl jsem na něco?" zeptal se a nervózně si prohrábl vlasy. Skoro už byla tma, měl by být co nejdřív doma.

,,Jo, něco by se našlo," odpověděla Temari tajemně a zářivě se usmála. Jediným prudkým pohybem ho přirazila ke zdi, až Sasuke překvapeně zalapal po dechu. ,,Co to.." Dívka ho ani nenechala domluvit a přitiskla své rty na jeho. Chtěl ji odstrčit, ale měla překvapivou sílu. Hravě ho kousla do krku, až na bledé kůži zanechala narudlý flíček. Pak se teprve Sasukemu povedlo osvobodit. . ,,Co si do háje myslíš?!"

,,Já? Nic. To ty si jenom na něco hraješ," odvětila ledově, otřela si ústa hřbetem ruky a odkráčela pryč ze stájí.

Sasuke jen něco zavrčel. Neudělá jí tu radost, aby přestal s lekcemi. Po chvíli se vydal k chatce.

Mlčky vešel dovnitř a zamířil hned do svého pokoje. Byla tam tma.

Itachi v jeho posteli zkrátka usnul. Byl unavený a vzpomínky které v něm ta vůně vyvolávala byly víc než příjemné...

Sasuke si ničeho nevšiml. Ani se nenamáhal rozsvítit, prostě si sundal triko i kalhoty, odhodil je někam na skříň a padl do peřin. Pak teprve překvapeně vyjekl při zjištění, že tam není sám.

Itachi se zaskočeně vymrštil do sedu. Vůbec nečekal, že usne...

,,Co tady děláš?" zeptal se jeho mladší bratr s ledovým klidem, přesto mu však hlas občas přeskakoval zděšením.

,,Uklízel sem a asi jsem tu usnul... promiň, sem asi trochu přetaženej..." Na tvářích se mu rozlévala roztomilá červeň.

,,Tak si běž zase lehnout k sobě," zavrčel Sasuke nevraživě a klekl si na posteli, aby si urovnal shrnutou deku. Tohle překvapení byla poslední kapka do naprosto "vynikajícího" dne.

,,Tak se nezlob, bráško...." Usmál se na Sasukeho Itachi omluvně, ušklíbnul se a chytil mladšího Uchihu za pas a hodil ho na druhou stranu postele.

,,Co. To. Zase. Děláš?!" vyjel po něm, jednotlivá slova tak pečlivě odsekal od sebe. Chtěl jít spát a neměl náladu na takovéhle hrátky. A vzhledem k tomu, kolik toho měl na sobě, by se mohly snadno zvrtnout v něco mnohem horšího.

,,Ježiši ty jsi zase nevrlej," zasténal Itachi otráveně vstal a vydal se ke dveřím. Sasuke byl dneska nevrlejší než obvykle.

,,Jo a mám důvod," zamumlal Sasuke tak, aby to nebylo slyšet. No vážně, to se na něj dneska všichni domluvili? Přetáhl si deku přes hlavu a zavřel oči v naději, že se mu konečně povede usnout.

Itachi si šel odpočinout do vany a smířil se s tím, že je jeho bratr náladový.

Ráno přišlo jako každé jiné. Sasuke vstal o dost dřív a tak postavil vodu na čaj a rychle do sebe hodil nějaké cereálie s mlíkem. Pak nádobí rychle umyl a oblékl se, tentokrát zvolil jenom bílé tričko a rifle. Pak se vydal do koupelny a nespokojeně shledal, že flíček na krku se od včera stihl pořádně vybarvit.
Itachi se ráno probral o něco později než jeho bratr. Když přišel do kuchyně, měl rozpuštěné černé vlasy, rozespale přivřené oči a na sobě měl jenom župan. Když ho hned po ránu napadlo, co ve skutečnosti by si dal k snídani, musel si v duchu zanadávat. Sasuke vypadal víc než rozkošně.

,,Dáš si něco?" zeptal se, aniž by zvedl pohled od hrnku s kávou. Bylo to lepší než si dát po ránu panáka nebo cigaretu.

,,Jo, dal bych si..." Musel se nadechnout a v duchu počítat do deseti. ,,Vlastně to je jedno. Cokoliv." Chvíli ho podezřívavě sledoval. ,,Sasuke...?"

Nejdřív vstal a přešel k lince, aby mu udělal snídani. ,,Hmm?" Otočil se k němu s tázavým pohledem. Nepochybně si toho předtím všiml, ale i tak doufal, že se vyhne kázání.

Itachi vstal a došel k bratrovi. Lehce přelej prsty po jeho krku. ,,Tohle je pěkný..." Žádal tím samozřejmě o vysvětlení

,,Nic to není," procedil mezi zuby a odstrčil jeho ruku. Nepotřeboval se zodpovídat, když neměl proč. Ten včerejšek nic neznamenal.

,,Ne, já něco vidim. Tak mi to vysvětli..." Itachi byl možná až moc zaujatý. Ale důvod byl jasný. Žárlil. Což se mu nikdy nestalo.

Sasukeho něco napadlo. Mohl dál dělat, že se nic neděje nebo zapírat. Ale byla tu ještě jedna možnost, která mu přišla čím dál tím lepší. ,,Přišel jsem k rozumu a někoho si našel, jak jsi chtěl."

,,Jo, to... je dobře," dostal ze sebe zaskočeně jeho bratr a odešel si zase sednout je stolu, zády k Sasukemu, aby mu neviděl do obličeje. Ten byl až moc čitelný. ,,A... je to on nebo ona, hm?"

,,Temari mi pomohla s hodně věcma. Včera jsme se nepohodli a tak byla trošku víc divoká." Sasuke si jakoby nervózně rozčísl vlasy. Dobře uvědomoval, že se pouští na tenký led. Ale bavil se tím.

,,Jo... no... to sem nechtěl vědět tak do podrobna..." zavrněl nejistě Uchiha a cítil, jak mu hoří tváře. On na opačné pohlaví nikdy nebyl. A doopravdy na tu děvku žárlil. Čím dál tím víc...

Sasuke pokrčil rameny. Věděl, že ťal do živého. Rychle dokončil snídani a postavil před něj hrnek s kávou a talířek s míchanými vajíčky, co si udělal předtím pro jistotu. ,,Odpoledne jdu pryč,."

,,Zase?" syknul Itachi podrážděně. Možná víc, než bylo třeba, ale on si zkrátka nemohl pomoct.

Posadil se ke stolu před něj. ,,Jo, zase. Mám něco rozdělanýho." Sám pro sebe se ušklíbl nad tím, jak to vyznělo. ,,Nebo už máš něco předem v plánu?"

,,Hmm... kousek odtud je jezero. Myslel jsem..." Nadechnul se a pak zakroutil hlavou. ,,Ne, nic. Neřeš to."

Sasukemu před očima bleskla vzpomínka. Jak kapky vody stékaly po karmínových rtech a pak po bělostné kůži... Neklidně se zachvěl a zahnal to. ,,Tak jak myslíš." Vstal a uklidil nádobí. ,,Už půjdu."

Sasuke dorazil na jízdárnu o něco později. Ještě si předtím ukrátil čas procházkou po lese a prozkoumal okolí. Vždycky byla výhoda znát zdejší terén, tuhle věc měl zasunutou hluboko mezi instinkty.

,,Ale ale, myslela jsem, že po včerejšku se tady už neukážeš," přivítala ho Temari s provokativním úsměvem.

,,Jo to tak," zavrčel Uchiha ledově a šel si pro postroj a sedlo, aby mohl co nejdřív vyrazit. Dávno už uplynula doba, kdy se bál na to zvíře jenom sednout. Dokázal pevně držet otěže a nikdy je nepustit, jako by to snad měl v genech, o kterých ani nevěděl. Musí se na to později Itachiho zeptat, jestli náhodou jeho starší bratr nedělal předtím něco s koňmi. Protože už jen to, jak Itachi jistě seděl na koni a zachoval chladnou hlavu při té kritické situaci na silnici, svědčilo o tom, že už má v ježdění jistou praxi. Při vzpomínce na jeho bratra se mu vybavila ta ranní scénka. Co to mělo znamenat?

,,Takže dneska hodinu, nemám na starosti jenom tebe," pronesla dívka se stále stejným úsměvem a ladně se vyšvihla na svého hnědáka.

Když uplynula asi půl hodina, kdy koně cválali po lesní pěšině, Sasuke se otočil na Temari. ,,Mám návrh."

,,Hmm?"

,,To včera… Souhlasím."

,,Co?" Temari podezřívavě přivřela oči. Věděla, co Uchiha myslí. Ale že by tak rychle změnil názor od naprosté ignorace až po tohle… Cítila v tom nějaký háček. Na druhou stranu… Byl vážně neodolatelný, s tím svým lhostejným přístupem. ,,Proč?"

Pokrčil rameny. ,,Dlouho jsem nikoho neměl a chce to změnu. Navíc jsi docela fajn." Při poslední větě se nestačil včas zarazit. Tohle už vážně zavánělo nějakou boudou. Měl totiž takový plán. A jestli za to stojí líbat se s holkou - i když možná i něco víc, ale na to nechtěl myslet - , tak to podstoupí. Dobře si všiml Itachiho reakce. Brzy po tom, co si Sasuke vzpomněl a pokusil se po něm vyjet, načež ho Itachi, ačkoliv s velkým očividným sebezapřením, odmítl, si mladší Uchiha uvědomil, že bude muset bojovat. Pořád ještě na tom nebyl psychicky natolik dobře, aby si pamatoval všechno, ale aspoň základy. Potom, co mu Sasori docela drsným způsobem řekl pravdu, včetně toho jak se Sasuke s Itachim vyspal, bylo všechno jeden velký vír chaosu. Co byla pravda? Možná všechno… Stačilo už jen chování jeho staršího bratra, když se ho občas i nechtěně dotknul. A Sasuke byl natolik inteligentní, aby uměl jeho dnešní reakci pojmenovat: žárlivost. Ale jakého druhu, to ještě nemohl přesně určit. A tak se rozhodl rozehrát malou hru. Šlo o to, kdo z nich to nevydrží první. Bylo koneckonců dost času a Sasuke to bral jako zpestření jinak šedých dnů na venkově. Jistě, jejich vztah se oproti příjezdu značně zlepšil, ale pořád ještě se ani zdaleka nepřiblížil tomu… Čemu vlastně? Jestli se s ním vyspal, ať už jednou nebo po několikáté, dobrovolně nebo ne, musel mít nějaký základ. Kdyby se aspoň mohl někoho zeptat… Jenže nikdo nevěděl všechno o jeho předchozím životě. Nezbývalo tedy než čekat, až se vzpomínky vrátí. A i když si většinu nepamatoval, jakýmsi podvědomým způsobem prostě musel dovést tuhle hru do konce a donutit svého staršího bratra k nějaké akci. Protože takhle to dál nešlo. Musejí si ujasnit hranice. Tak buď spolu budou žít jen jako sourozenci, přesně jak to Itachi chtěl, ale bez nějakých náznaků vyšších citů, nebo tím druhým způsobem a konečně si všechno přiznají. Jenže žít v nejistotě Sasuke nechtěl. Už tak měl ten pocit, že se vzájemně ztrácejí, navzdory tomu zlepšení. A žárlivost je někdy mnohem lepší způsob jak toho druhého k něčemu donutit.

,,Fajn. Ještě si to promyslím, zatím máš zkušební dobu." Temari mu věnovala poslední pohled tmavých očí, než pobídla koně k rychlejšímu tempu. ,,Tryskem dvě stě metrů. Až k tomu potoku, cos viděl včera odpoledne. Je to závod, tak se snaž nespadnout." S tím hnědák vyrazil jako blesk, následovaný druhým koněm.

Tmavovlasý doma moc dlouho nevydržel. Navíc se v něm neustále něco bouřilo. Nevěděl, nebyl si jistý, co by provedl, kdyby ji uviděl... možná by se pokusil zakroutit jí krkem... žárlivost neznal, Sasuke mu k ní nikdy nedal podnět, takže nevěděl, jak se s ní vypořádat. Aloe ten sžíravý pocit ho mučil. Stál u okna a s pohledem upřeným kamsi do dáli zelenavých hor a načechraných obláčků přemýšlel, co by mohl dělat. Osud mu to sám rozhodl, když zaslechl tóny staré pevné linky. Zvedl starodávné sluchátku, hrozící rozpadnutím.

,,Ano...? Jo to jsi ty..."

,,No? Problém?... hmm... třeba bych.... zkusit to můžu, ale nejsem kouzelník, nic neslibuju.... dobře, hned vyrážím... budu... jo. Budu tam za čtvrt hoďky. Zatim.." S tichým povzdychem se pěšky vydal po cestě, vedoucí k ranči, odkud před půl hodinou vyjela Temari se Sasukem.

Slunce už začínalo pomalu zapadat, když se Sasuke a Temari vrátili do jízdárny. Koně byli zbrocení potem a ztěžka oddechovali. Důkaz příjemně prožitého odpoledne. Uchiha se o zvířata postaral s již zavedeným instinktem, kdy přesně věděl co dělat. Po skončení práce se opřel o ohradu a pozoroval ostatní koně. Byly to zvláštní bytosti... Trhnul sebou, když se jeho ruky něco dotkl. Když se otočil, čelil veselému úsměvu blondýnky.

Itachi přivřel instinktivně oči, když vzduch prořízlo hlasité řezavé zaržání. Stál u vchodu po boku s majitelem farmy a oči obou mužů se upíraly ke středu ohraničené haly. Tam stál vraník... držel hlavu u země, z nozder odfrkoval horký vzduch, oči se mu zle blyštily, kopyty zuřivě rozrýval písčitý podklad. Uši měl stažené k hlavě a děsivě cenil zuby. Neřehtal, ale odporně ječel.

,,Říkáte že jste ho tak už dostal...?" Nadechl se ztěžka Itachi. Takovéhle zvíře muselo za sebou mít něco děsivého.

,,Jo, von se přidal k vostatním na trávě," Takhle tihle lidé říkávaly pastvě.

,,Ale nenechá na sebe šáhnout. Je jak jatej, jestli se nesebere, budu ho muset dát zabít."

,,To chápu," odvětil odměřeně Itachi.

,,Dyť bodejť. Co já se vzteklym hřebcem?"

,,Určitě se to nějak vyřeší," ozvalo se za Itachiho zády. Ten veselý tón se nedal přehlédnout. ,,Kdyby se to samé dělalo lidem, nikdo by nezůstal naživu."

Itachi se na ní, narozdíl od jejího otce ani nepodíval. Oči upíral na běsnící zvíře před sebou. Vlastně se na ní ani nechtěl dívat.

,,Ah, Tem, vrátili jste se z vyjížďky...?" zeptal se vesele otec. Itachimu to MY rozhodně neuniklo.

,,Šlo to skvěle." Protáhla se a zabodla pronikavý pohled do Itachiho. ,,Sasí je zlatíčko, zlepšuje se." Mrkla na něj a pak věnovala pozornost koni. ,,Ale s tim fakt musíme něco udělat, nikdo na něm kvůli tomu nechce jezdit."

,,On by možná i chtěl, ale jak to dopadne, že? Nedá se osedlat. Ještě od tý mrchy mám modřiny na holeni.." Zavrčel sedlák. Itachi se pokoušel blondýnu ignorovat, ale moc mu to nešlo. Bylo jí prostě všude dost. Nadechl se a přeskočil ohradu. Kůň na něj okamžitě upřel zlostný pohled. Čekal... pak udělal Itachi jeden krok směrem k němu a hřebec vyrazil. Běžel proti němu neskutečně rychle, takže Itachi musel v poslední chvíli uskočit na stranu. Bylo to tak prudce, protože setrvával na místě až do poslední vteřiny, že lehce zakolísal a málem spadl na zem, ale udržel se na nohou. Kůň se zastavil tak rychle, že si skoro sednul na zem a rozběhl se proti Uchihovi znovu. Zase vytrvával až do poslední chvíle. Hřebec zuřil ještě víc. U huby měl pěnu a zrychleně se nadechoval. Ale jeho výpady postrádaly smysl a navíc byly mnohem energeticky náročnější, než ty Itachiho. Ačkoliv měl tmavovlásek po pěti minutách taky co dělat, byl vraník docela unavený. Nakonec se poučil a když se rozběhl proti Itachimu, neproběhl to rovně, ale zastavil těsně před ním. Itachi ustoupil o pár kroků dozadu, chvíli před tím, než se postavil na zadní. Ještě chvíli a několik bezúspěšných pokusů pro obě strany a kůn začal Uchihu ignorovat. Prostě chodil kolem dokola jako lev v kleci, ale už neútočil. Itachi se neznatelně usmál, opřel si dlaně o kolena a vydýchával se. První krok učinil správně.

Všechno to ze stínu pozorovaly jiskřivé temně černé oči. Chtěly vědět víc, naučit se. Navíc to byl úžasný pohled, když mohl sledovat tu podivnou sladěnost mezi srstí zvířete a Itachiho vlasy. Patřili k sobě. Lehce se odrazil od dřevěné stěny a přešel k blondýnce. Majitel se mezitím šel dohodnout s jedním zákazníkem.

,,Pro dnešek už půjdu," oznámil. Odpověď byla trochu jiná, než by očekával.

Itachi se snažil tak usilovně nevnímat tu bloncku, co mu brala bratra, že přehlédl i Sasukeho samotného. Zamlaskal na koně a spokojeně se vydal k ohradě. Když se otočil, po několika krocích zamrzl v pohybu. No to snad... měl pocit, že se nemůže nadechnout. On jí tu klidně... líbá přímo před ním.. stál tam jak solný sloup, neschopen pohybu. A pak ho něco probralo. Leknul se, ale už nestihl uhnout. Jenže to, o čem se domníval, že je kopyto, byla vraníkova hlava. Drcnul do něj čelem a Itachiho zdřevěnělá kolena se podlomila. Uchiha skončil naslavně na zemi. Hřebeček vesele zařehtal, bylo vidět, že ví, co udělal. Ale Itachimu se ulevilo. Teď to byl alespoň zlomyslný kůň, kdyby chtěl, mohl ho rozdupat, ale on jenom stál, upíral na něj svoje temné oči a starší z bratrů by vsadil cokoliv na to, že se ten prevít usmíval.

,,Tak, teď můžeš," mrkla na Sasukeho blondýnka a odtáhla se. Ani nečekala na odpověď a odkráčela. Uchiha jen překvapeně zamrkal. Co to mělo.. Bylo mu jasné, že to neudělala náhodou. Muselo za tím být něco jiného. Pomsta. Samovolně sjel pohledem na stranu. V tu chvíli se setkal s ledovýma očima stejné barvy jako byly ty jeho.

Itachi se od něj odvrátil a zavrčel něco na koně. Pak s pohledem rozhodnutě upřeným do země v hale rychle došel k Sasukemu, přeskočil branku a aniž by se na něj podíval, prošel halovými dveřmi ven. Tohle byla rána. A to doslova, ten kůň to znázornil dobře. Bylo to nepříjemné... tak moc že to bolelo. Jak.... JAK se může kdokoliv dotýkat rtů jeho bratra?! Teď ho to štvalo tak moc... byl si jistý, že ten obraz bude mít před očima nadosmrti ztvárněn v nejhorších nočních můrách.

Sasuke se po chvíli vydal zpět domů. Pro dnešek toho už bylo dost. Nemohl se dočkat studené sprchy a horkého čaje u krbu. Navíc bude pravděpodobně sám, poznal to podle jeho pohledu.

Itachi ale domů vyrazil. Nikdy se nedokázal zlobit dlouho... a to specielně na svého brášku. Všechnu nenávist přenesl na blondýnku. Po silné kávě, co tu na venkovu je typická, se rozloučil s majitelem, slíbil, že zítra bude s vraníkem pokračovat a vydal se domů.