Obchodník s lidmi VI.

Tak ještě před zavíráním pc zkontroluju, jak je na tom počet komentů u Obchodníka s lidmi a nevěřím tomu, co vidím... oni vědí, že Uchihovi Itachimu je 21 let. Vzhledem k tomu, že mě to tak potěšilo, jsem se rozhodla dát vám sem další kapitolu. Sasufilové nebudou potěšeni, fanoušci Hidana naopak ano. Dozvíte se o tom HIV, kdopak nám ho chytil...?

---

Vešel jsem do společenské místnosti a okamžitě jsem se začal mračit. Všude byl docela silně cítit kouř a celkově byl vzduch trochu mlžnější, než by být měl. Ani jsem si nesundal kabát, hned jsem došel pořád s rozčileným výrazem k oknu a dokořán ho otevřel.

"Je to tu jak v dealerskym doupěti…" Zanadával jsem, když jsem se nadechoval čistého kyslíku, vykloněn z okna.

"Nedělej citlivku." Hidan seděl na křesle v stolu a v levé ruce držel suchý doutník. To mě trochu překvapilo… tedy ne to, že by snad kouřil, ale spíš mě udivoval fakt, jakou používá ruku. Ignoroval jsem jeho narážku, jako ostatně vždy a začal si rozepínat kabát.

"Ty si levák…? Nějak sem si toho nikdy nevšiml…" Zamumlal jsem jeho směrem. Bělovlasý pozvednul koutek úst a od rtů odtáhnul tu odpornou věc.

"Ne. Ale pravačku si šetřim. Nemusel bych, kdyby tu byl někdo povolnější."

"Nezačínej s tim." Prošel jsem kolem něj a kabát pověsil na stojan za jeho křeslem. A vzápětí jsem překvapeně vytřeštil oči, když mě chytil za pas a stáhnul si mě na klín. Jakmile jsem se trochu vzpamatoval, můj výraz se změnil na zahořklý a rozhořčený. On si jenom elegantně vložil doutník mezi rty a nespouštěl ze mě oči. Zakroutil jsem hlavou. S úšklebkem mi fouknul kouř do obličeje. Alespoň jsem s ním přicházel na jiné myšlenky, ale tohle už vážně přeháněl.

"Jak to můžeš kouřit…" Dostal jsem ze sebe nakonec s rozčilením podbarveným hlasem. Široce se usmál, loktem se opřel o své koleno a sklonil se ke mně. Okamžitě jsem se zaklonil, aby nebyl tak moc blízko.

"Jak? Je to jednoduchý. Dotknu se špičkou spodního rtu, pak to pomalu sevři v ústech a mírně vsunu. A pak nasaju a…"

"Idiote…" V tu chvíli byly mé rozpaky dozajista vidět i v mojí jinak netečné tváři. On ze všeho udělá sprosťárnu. Prudce jsem ho odstrčil a vstal jsem.

"Jdu trénovat, můžeš se připojit, abych ti při příštím zásahu nemusel zachraňovat prdel…" Pozvednul obočí a volnou rukou zvedl dlouhou odstřelovací zbraň, kterou měl položenou vedle křesla. Na sekundu jsem zaváhal… kdybych přijal, musel bych absolvovat další večer s tímhle nehorázným úchylem, kdybych nepřijal, musel bych strávit tentýž čas osaměle ve svém bytě jen s hrnkem kávy, knihou a myšlenkami na NĚJ a to, co s ním musím udělat…

"Dobře." Souhlasil jsem nakonec. Spokojeně se usmál, vstal a tu nebezpečnou věc vzal s sebou, zatímco tu odpornou odložil. Hned jak neměl v ruce doutník, byl jsem mnohem šťastnější.

Vyšli jsme ven z místnosti a pokračovali po schodech hloub do sklepa, kde se nacházela ohromná tréninková hala, kam se sjížděli Vyhlazovači z celého okolí. Náš tým měl to štěstí, že se naše hlavní místnost nacházela přímo ve stejné budově. A Hidan toho patřičně využíval. Neustále s zlepšoval, viděli jsme to všichni. Když mířil, s 90% pravděpodobností se trefil.

"Jaks to myslel… zachraňovat prdel…?" Vzpomněl jsem si, zatímco naše kroky pomalu mířily do podzemní haly. Bělovlasý si zbraň ležérně hodil přes rameno.

"Víš Itachi, já sem rozpolcená osobnost. V jednu chvíli ti jí musim zachraňovat, jindy bych jí na druhou stranu…"

"Mlč! Mlč prosím…" Chytil jsem se za hlavu a zavřel oči, takže jsem jen slyšel, jak se pobaveně uchechtl. Už teď jsem začínal litovat, že jsem si nevybral večer starého mládence. Káva je pořád lepší společník než Hidan. Každopádně alespoň nemluví.

V hale bylo jen pár lidí, ani mě to nepřekvapovalo, vzhledem k tomu, že takhle pozdě už se sem většina těchhle psychopatů nedostala. Zamířil jsem k židlím u stěny, ale zadržela mě ruka světlovlasého.

"Chtěl ses to naučit, ne?" Ušklíbnul se. Zkroutil jsem tvář do nehezké grimasy.

"Ne, tos chtěl ty." Hidan se zadíval přemýšlivě na strop.

"Počkej… jo, asi jo." A už mě táhnul k terčům. Nechal jsem se, tomuhle člověku se nedalo odporovat. Postavil mě asi deset metrů od terče a do ruky mi dal něco, co jsem vůbec nedokázal rozpoznat, ale zřejmě to střílelo… a se slovy: Tak se ukaž. mě pobídnul ke střelbě. Jenom jsem zamrkal, nikdy jsem to nedělal… zvednul jsem zbraň, ale jakmile jsem se pokusil zacílit, uslyšel jsem Vyhlazovačovo nespokojené zasyčení a vzápětí i jeho nehezké hodnocení.

"Za prvé to držíš jak jednorukej zlomenou vařečku a zadruhé bys takhle netrefil ani vrata." Bez výrazu jsem mu zbraň podal.

"Říkal jsem, že na to nejsem. Trénuj si, budu se dívat…" Hidan mlčel, jen se na mě s úsměvem díval. Rozhodil jsem rukama a trhnul rameny.

"Co je…?" Světlovlásek se konečně pohnul a tentokrát jeho rty vytvořily posměšný oblouček.

"Vždycky se vzdáš tak snadno…?" Jenom jsem neutrálně potřásl hlavou. Na to ke mně přišel a zvednul cvičeným pohybem zbraň k mé tváři. Cuknul jsem sebou, když mi položil dlaň na hřbet ruky a prsty navedl ty mé, abych ji správně udržel. A potom jsem ucítil, jak mi druhou rukou chytil za bok - stál za mnou. Chtěl jsem se odtáhnout, ale zarazilo mě jeho tišší příkaz.

"Ani se nehni a soustřeď se na cíl…" Zhluboka jsem se nadechl a pro jednou jsem se ten dotyk pokusil ignorovat. S Hidanovou pomocí se mi dokonce podařilo trefit terč. Ale můj učitel zřejmě nerad plýtval chválou. A celé tři hodiny, strávené spolu s ním se nesly v duchu záporné kritiky, rad, pouček a urážek. Ale i tak jsem si to docela učil a dnes už podruhé jsem zapomněl na svou odpornou práci i to, do čeho jsem byl nucen. Když jsme odcházeli, ve společenské místnosti už nikdo nebyl. Manažérka mi očividně dává pokoj, abych se sebral a ostatní vypadli hodně brzo. No… asi jsem se tomu neměl moc divit, bylo už kolem jedenácté v noci. Před budovou se se mnou Hidan rozloučil, ale všimnul jsem si, že tu nemá auto.

"Ty jdeš pěšky…?"

"Chlastal sem a nechci přijít o papíry."

"Neříkej…"

"Tak jo, abys byl spokojenej… nechci POČTVRTÝ přijít o papíry. Měj se." Zvednul ruku na pozdrav a vydal se po ulici. Ani jsem nepřemýšlel, když jsem za ním zavolal.

"Svezu tě." Zastavil se na místě a pak se pomalu s úsměvem otočil.

"Stejně bys nedošel domu a stavil se u jedný z tvejch kurev." Zamručel jsem, abych zase nevypadal až moc dobrotivě. Jen se ušklíbnul ala: 'Jo, já vim.' a pak se vydal ke mně. Na nic jsem nečekal a nasedl na místo řidiče. Když se usadil na sedadle spolujezdce Hidan, vyrazil jsem po osvětlené ulici. Chvíli bylo ticho, což u našeho hovorného Vyhlazovače působilo nepřirozeně a začal jsem z toho mít špatný svíravý pocit. Musel jsem promluvit… a bylo mi jedno, co. Prostě jsem musel. Naštěstí mě napadla věc poměrně v tématu.

"Kam budeš chvít hodit…?"

"Kam chceš ty." Nad tou odpovědí jsem se pozastavil.

"Cože…?" Ušlíbnul jsem se nakonec nedůvěřivě.

"Hide, tam, kde bych tě rád vysadil, cesta nevede." Můj spolujezdec se lehce zasmál. Ale neodpověděl mi… mátl mě. Hodně. Střelil jsem k němu pohledem… a zachytil jeho purpurovo-světle kaštanové oči, jak mě upřeně sledovaly. Znejistěl jsem, protože jsem v nich nenašel jedinou známku posměchu, sarkasmu nebo jiné vlastnosti, které pro něj byly tak typické. Když pak řekl to, co řekl, zajel jsem prudce ke krajnici a tam zastavil, protože kdybych pokračoval, musel bych do něčeho nabourat…

"Jak dlouho mě budeš od sebe odstrkovat?" Spustil jsem ruce z volantu a nechal si je spadnout do klína. Odvrátil jsem se od něj a zmatenýma, onyxovýma očima jsem snad pátral po nějaké nápovědě ve tmě za sklem okénka auta. Nevím, proč mě to poprvé donutilo se nad jeho otázkou zamyslet. Vždycky jsem věděl, že jsem jeho cílem, ale když to teď tady řekl tak na rovinu, nějak mě to šokovalo. Nadechl jsem se, abych si dodal odvahy, kterou jsem najednou neměl ani tolik, abych se mu podíval do očí.

"Musíš mi dát ještě čas…" Promluvil jsem na osvětlenou silnici s odvrácenou tváří… a dostalo se mi jediné vážně pronesené věty, která kdy od Hidana zazněla. Byla tichá, ale přece pevná a jistá, chladná a i tak prožitá. Bylo v ní vše, jen ne přetvářka.

"Tolik ho nemám." Silně jsem sebou trhnul a zprudka se na něj otočil. Začínalo mi docházet, že to ví. Že ví, jak se knot jeho svíce života zkracuje, jak jej černá organizace, pro níž jsme oba pracovali, obezřetně sestřihla o několik cenných let. A pochopil jsem, že Vyhlazovač, jehož konec měl být příkladným trestem ostatním a který svou vzpurností a velikostí osobnosti převyšoval pravidla organizace, to ví všechno až moc dobře. To vše mi proletělo myslí během několika tichých a nekonečných sekund. Ukončil je sám Hidan, když se ke mně naklonil a za límec košile si mě přitáhnul k sobě… a pak jsem ucítil, že mi jazykem pronikl do úst dřív, než se naše rty vůbec dotkly. Nevím, proč… najedou jsem byl tak plný pocitů a smutku, snad i lítosti nad tím, kdo před nikým nikdy nesklonil hlavu a radši si jí omlátil o futra dveří, než by se skláněl… že jsem se přestal bránit. Nedokázal jsem to. Chytil jsem ho kolem pasu a znatelně jsem rozpoznal, jak se pozastavil nad faktem, že jsem mu na polibky začal odpovídat. Dokonce jsem to byl já, kdo jako první sáhnul po knoflíčkách na jeho košili a začal si s nimi hrát. Hidan mě samozřejmě nezastavil, naopak… dlaní mi sjel k pasu a pak už pod oblečením po mé holé kůži pokračoval na hrudník, klíční kosti a zase zpátky. Odtrhnul jsem se od jeho rtů a přejel mu jazykem po krku. Slyšitelně se mu zadrhl dech, líbilo se mi, jak projevuje slabost. Zrovna on. Psychopatický zabiják lidí. Prsty na jeho těle jsem si dokresloval svou - už před tím zcela jasnou - představu o jeho fyzickým cvičením vypracovanou postavu a rty jsem hledal stále citlivější místa pod jeho spodní čelistí. Ani jsem se nepozastavil nad tím, že mi sjel až k opasku a za boky si mě přitáhnul o trochu víc k sobě.

"Věděl sem, že tomu nakonec podlehneš... Itachi..." Na to jsem mu raději neodpovídal… nemohl jsem si nevšimnout, že mi pásek rozepíná poměrně rychle za pomoci jen jediné ruky. Ukazováčkem a palcem jsem neomylně našel zip jeho džínsů. Když mě zbavil spodního kusu oblečení, jen mě chytil za pas a přitiskl k sobě. Zaklonil jsem hlavu a se zavřenýma očima zasténal. Na odhaleném krku jsem ucítil jeho jemné rty a horký jazyk… a neovládl jsem se, abych se nesklonil a ta ústa nepropojil se svými. Pak do mě na jeho styl docela lehce pronikl… nebyl jsem nezkušený, ačkoliv vyhrávat jsem své milence moc často nenechával, takže jsem věděl, co dělat. Jednu ruku jsem mu obtočil kolem pasu a druhou se zapřel o jeho nohu, abych mu mohl včas naznačit, kdy si bude moct naplno užívat mou blízkost. Po kratší chvíli jsem na něj dosedl úplně… při tom pocitu se mi zadrhl dech v hrdle a mezi sevřené rty mi unikl slastný sten. Když jsem se podíval na Hidana, i on měl co dělat, aby se přede mnou hlasově udržel. Mírně jsem se pousmál a konečně mu přenechal diktování tempa. Kousali jsme jeden druhého do rtů, svírali si boky, tiskli se k sobě, jako bychom se pokoušeli splynout v jednoho. Když světlovlasý poznal, že za chvíli přijde jeho vytoužený vrchol, lehce příraz zintensivnil a prsty sjel k mému klínu. K mému pozdějšímu údivu mi pak došlo, že byl Hidan schopen zkorigovat své i mé tělo tak, abychom dosáhli orgasmu společně. Ani jeden se těsně potom nepohnul, jen jsme na sobě bez hnutí leželi… poslouchal jsem jeho dech, který mi pomáhal vrovnat ten můj… a nepochyboval jsem, že on dělá totéž. Až za hodnou dobu jsem se odtáhnul a i v malém prostoru auta s nepředpokládaným faktem, že mi Hidan pomáhal, jsem se dokázal obléknout. Světlovlasý to zvládnul neskutečně rychle, nepřestával mě překvapovat. Když jsem se dostal zase na místo řidiče, zvrátil jsem hlavu dozadu a opřel si ji o opěradlo sedadla. Světlovlasý si prsty srovnal neposlušné vlasy, které jsem mu rozházel po čele. Zase bylo to ticho… to zvláštní, dusné a tíživé ticho. Tentokrát ho prolomil jako první Hidan.

"Stejně pudu dřív, než mě zastřelej." Šokovaný jsem se na něj zadíval. Mluvil o tom, jako o nedělním počasí. Zcela chladně a nezaujatě. Pokusil jsem se o podobný tón, ale bylo poznat, že pro mě slovo: smrt nabývá jiných významů.

"Proč…?" Světlovlásek si tiše povzdychl a zadíval se mi do očí. Byl to spalující pohled a skoro bolelo neuhnout.

"Mám neléčitelnou nemoc. Takže si ty svině nevrznou." Vyděsilo mě to. Jak to, že o tom nikdy nikomu neřekl…? To to nese tak hrdě, že nechce, aby ho někdo litoval…? Musel jsem si ač nerad přiznat, že to by se mu podobalo.

"A jakou…" Zeptal jsem se na to spíš automaticky, ale jeho odpověď mě paralyzovala.

"HIV." Měl jsem pocit, že se nemůžu nadechnout. Lapal jsem po kyslíku a křečovitě zatínal nehty do kůže sedadla.

"HIV… proboha…" Dostal jsem ze sebe přiškrceně a oči vyděšeně upíral přes přední sklo do neznáma. Věděl jsem moc dobře, co to znamená. Právě jsem se s ním vyspal… po těle se mi začal rozlézat odporný mrazík a já se neovladatelně roztřásl. Byl to asi šok, prostě jsem to nemohl pochopit a ustát. O to horší pak bylo, když se Hidan ozval znovu.

"Každej člověk je takovej sobec. Teď myslíš na sebe a svůj zkaženej život." Uchechtl se. Skoro jsem ho nevnímal. Probral jsem se až u druhé věty.

"Ty ho máš ale celej před sebou. Kecal jsem."

"Idiote…" Vydechl jsem, ale asi to znělo spíš úlevně a vděčně, než rozzlobeně. Trochu jsem se uvolnilo a ohlédl se na něj.

"O tomhle se nevtipkuje." Dodal jsem už pevnějším hlasem, který zase nabíral jistoty. Jenže světlovlasý mi dnes už po několikáté sebral vítr z plachet.

"Nevtipkoval jsem. Bačkory natáhnu dřív tak i tak. Nemám HIV. Jenom leukémii a pár tejdnů života." Vytřeštil jsem oči.

"To… ne…"

*****

Registroval jsem překvapené pohledy všech našich tří kolegů. Tsunade se otočila od linky a málem se zalkla čajem, Kakuzovi jsem v očích spatřil údiv, což se jen tak nevidí a Kakashi strnul na místě, když zvedl oči od své oblíbené knížky. Odtáhnul jsem se od Hidana, který mě při vstupu do místnosti držel kolem pasu. Ne proto, že by mi vadilo, že ostatní vidí, co se mezi námi stalo a že jsem ztratil sílu odporovat - to už bych nezachránil, ale kvůli tomu, abych si u linky mohl uvařit kávu. To trapné ticho, co ve společenské místnosti našeho týmu nastalo, mi už slušně lezlo na nervy. S Hidanem to očividně ani nehnulo. Jak překvapivé…

"Dáš si něco…?"

"Jo. Chlast." S ušklíbnutím se kolem mě protáhnul a z police si vyndal pro tentokrát něco slabšího. Usrknul jsem si ze svého voňavého horkého hrnku a zakroutil jsem hlavou, lehce se opírajíc boky o hranu linky.

"Takže ani kvůli Itachimu nepřestaneš?" Založil si ruce na hrudníku Kakuzu a Kakashi se na jeho poznámku jenom pousmál.

"I když ho mám rád, pití mám radši." Olíznul si Hid rty a já se musel usmát. Prostě to je úplně jiný člověk a je nutné si na něj zvyknout. Pak to ale stojí za to. Člověk si nemůže brát všechno, co řekne. Znovu jsem se napil tmavé, sametové kávy a mírně jsem se zamračil, když si můj společn... vlastně teď už partner do sklenky nalil alkohol. Ale už jsem to chápal… on si neničil zdraví, už si mohl dělat, co chtěl… u toho mě píchlo u srdce.

"Jak na tohle můžeš mít chuť…" Odlepil jsem rty od okraje hrnku a zadíval se na něj. Hidan ke mně udělal dva krátké kroky a přivřel oči.

"Teď už mám chuť na kafe…" Pousmál se. Velkoryse jsem mu nabídnul hrnek. Ten ho ale s mou rukou jemně odstrčil, prsty se dotkl mé spodní čelisti a decentně, přesto důrazně mě políbil. Naši kolegové okamžitě začali dělat, že nic nevidí, jak jsem je znal… Přivřel jsem oči a… najednou jsem zaslechl výstřel. Prudce jsem sebou škubnul a podíval se tím směrem… to už Tsunade hodně hlasitě nadávala, že má zničený fotoaparát… chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se vlastně stalo... naše blonďatá Manažerka v prstech držela úplně zničený přístroj, kterým proletěla kulka… a Hidan až teď otevřel oči a za zády v ruce držel menší střelnou zbraň.

"Idiote! Mohls mě zabít!" Nadávala vyděšeně. Světlovlasý se ušklíbnul.

"Zkus nás ještě jednou vyfotit, aniž by o tom jeden z nás věděl a neodnese to foťák. Do tebe bych nestřelil." Pousmál se a konečně se na ní podíval. Tsunade ale vrčela dál.

"Střílels se zavřenýma očima! Jak sis moh bejt jistej, že mě nestř…"

"Protože je to moje práce." Dodal a zbraň zase schoval v opasku. Až když Tsunade konečně zmlkla, byl slyšet tlumený smích našich Chytačů 2K. To bude den. Konečně jsme se zase jako každý pracovní den usadili ke stolu a Manažerka si vzala slovo.

"Chápu, že máte plný hlavy něčeho trochu jinýho, ale teď se soustřeďme na náš případ. Itachi…" Otočila se na mě a mě se udělalo zle. Věděl jsem, že se k tomu dostaneme ale ani trochu se mi to nezamlouvalo.

"Schůzka vycházela skvěle. Co se… stalo? Proč jsi zareagoval tak přehnaně…?" Krátce, trhaně jsem se nadechl a soustředěně přivřel oči.

"Já…" Bylo to tu zase. Zase ty temné oči, co mě pronásledují. Ten neutěšený pocit, žár, co mě spaluje zevnitř a ani Hidan ho nedokáže utišit… proč všechny, na nichž mi záleží, něco postihne…? Tohle má být trest za mé hříchy v ilegálním podnikání? Všichni mě sledovali, musel jsem promluvit, ale bylo mi čím dál hůř.

"Prostě je to… já ho nemůžu… když on si to prostě nezasl…" zalknul jsem se a nebyl jsem schopen pokračovat, polil mě studený pot a já se nemohl ani pohnout. Jak jim to mám vysvětlit… JAK?!

"Heleďte nechme toho. Nic se nestalo, ne? Ten Sasuke… on není ten typ, co by hned skákal z mostu… snad. Tak se vyserte na to, co se pojebalo a soustřeďte se na to, co se bojebat může a nejvyšší pravděpodobností i pojebe." Hidan mě tím neskutečně sprostým výrokem zachránil… chtě nechtě, ucítil jsem vděčnost a jediný můj pohled mu to dosvědčil. Neodpověděl mi, ale já věděl, že to ví. Tsunade si povzdychla.

"Dobře… dneska ho náhodou potkáš a domluvíte si další schůzku. Včerejšek si vyžehli sám… třeba že ti nebylo dobře, nebo že máš komplexy a strach z pevných vztahů, tím budeš pro něj ještě atraktivnější. A chci, aby ses mu přiblížil, abys ho poznal, abys věděl přesně, kdo a co je zač. Jasné?" Krátce jsem přikývl a dál už konverzaci nevěnoval pozornost.