Můj majetek! Nesahat! 7

Tak jo, vážení, snažím se dopisovat povídky :D. Mám fůru nových nápadů, ale nejdřív to chce dopsat to, co jsem si rozepsala :D :D.

---

Sasuke

Chci křičet, ale nejde to, chci brečet, ale nemůžu. Všechno se to stalo tak rychle a naráz, že se mi tomu ani věřit nechce. V několika málo dnech se mi zhroutil celý svět jako domeček z karet, kdybych věděl, že pravda bude tak bolestivá, nikdy po ní netoužím... Nikdy!

Vzpomínám na ten den, kdy se u mě poprvé objevily ty hulucinace. Nemohl jsem ani vstát z postele bez cizí pomoci. Tehdy pro mě život málem skončil - rodiče po smrti, zdraví to tam... ale ten poslední člověk, který mi zbyl, se o mě postaral. Můj bratr, můj Itachi. Nikdy nedovolil, abych to vzdal, vždycky mě podržel nad vodou, když jsem se topil.

Ty dny, kdy mě znovu učil chodit, jíst, stát... ty dny, kdy mě držel za ruku při vyšetřeních... ty dny, kdy mi stíral slzy z tváří... ty dlouhé noci, které probděl vedle mojí postele... ty noci, kdy mě utěšoval, když jsem měl noční můry... ty noci, kdy mě hladil ve vlasech, když spánek nepřicházel... ty časy, kdy mě miloval a já mu věřil. Všechno to teď působí jako dávná minulost a já začínám pochybovat, jestli se to vůbec někdy stalo.

Co vlastně znamená můj život, proč mám žít?

Pro něj? Pro jeho uspokojení?

Ostré světlo, kroky na schodech... vrací se. Proč? Co ještě chce?

Ať se snažím sebevíc, nedaří se mi ztišit dech a uklidnit roztřesené tělo. Bojím se snad? Mozek říká, že ne, ale ruce ve strachu chytají pokrčené nohy pod koleny, jako kdyby chtěly tělo smrsknout do miniaturní podoby. Snaha stát se neviditelným?

Itachi

Krčí se v rohu místnosti na ušmudlané matraci. V očích má vepsanou prožitou hrůzu a nepřítomně hledí jiným směrem. Bojí se mě?

,,Přišel jsem ti ošetřit zranění," informuji ho stručně. Položím vedle něj na zem lavor s horkou vodou, ručník a suché, čisté oblečení spolu s hojivou mastí.

Teď musím být opatrný, mohl by se bránit a ještě víc si ublížit. Ta zranění ale potřebují ošetřit, nechci, aby chytil nějakou infekci.

,,Sasuke, já teď půjdu trochu blíž," upozorním ho dopředu. Namočím ručník do horké vody a opatrně si k němu přikleknu.

,,Neboj se, ano?" Chci mu z očí odhrnout vlasy, ale než se vůbec stačím prsy dotknout jeho čela, prudce trhne hlavou do strany. Nekárám ho za to, bojí se a já to chápu. Ošetřit ho ale musím, přiložím vlhkou část ručníku k jeho otvoru a jemnými krouživými pohyby se z něj snažím dostat zaschlou krev. Sasuke poslušně leží, ale cítím, jak má napjaté svaly.

,,Uvolni se, potřebuju se dostat dovnitř," zkouším to po dobrém. Jenže bratříček své tělo drží vzdorovitě v křeči.

,,Když se neuvolníš, tak to bude bolet."

Ať říkám, co říkám, Sasuke na moje varování vůbec nereaguje, naopak se ještě víc stahuje. Nedá se nic dělat, budu muset použít trochu násilí.

Na dva prsty si vymáčknu trochu hojivé mastí a lehce zatlačím na Sasukeho otvor, jestli se přeci jen neuvolní, když ale stáhne půlky k sobě, tvrdě do něj oběma prsty proniknu. Odpovědí mi je příšerný křik. Rve mi to uši i srdce, ale nemám na výběr, musím pokračovat. Rozetřu mu chladivou mast po stranách jeho svěračů a pomalu je z něj vytáhnu, ale ani v ten moment se Sasuke neuklidnil. Jediná změna nastala v tom, že místo křiku začal plakat.

,,Pšššt, maličký..." Dotknu se rty jeho čela a konejšivě ho pohladím po holém boku. Vypadá trochu jako zvíře - nahý a na úrovni základních instinktů přežití. Jednu moji část to neskutečně vzrušuje, ta druhá ale bratra lituje a tu se právě snažím poslechnout. Nemůžu ho nechat tak moc trpět, ještě by mi tu zemřel, už jsou to téměř čtyři dny, kdy naposledy jedl. A s jeho smrtí bych se rozhodně nedokázal vyrovnat.

,,Obleču tě, dobře?" Vypadá to, že chci jeho souhlas, ale dřív, než stačí jakkoliv zareagovat, začnu ho soukat do bílého trika s dlouhým rukávem. Nijak se mi nebrání, když ho zvedám do sedu, abych mu mohl ruce navléknout do rukávů. Trochu mě to překvapuje, chová se tak odevzdaně. Nebýt jeho předchozího křiku, myslel bych si, že už se se vším smířil.

Zatím na to nijak nereaguji, zatlačením na jeho hrudník ho donutím si zpět lehnout, navleču ho do spodního prádla, ještě kalhoty a můžu odejít.

,,Za chvíli ti přinesu jídlo, když nebudeš jíst, čeká tě trest," upozorním ho klidným hlasem. Nedokážu si představit, jaký trest bych volil, kdyby skutečně neuposlechl, ale doufám, že to nebude zapotřebí, protože každý jeho den strávený v téhle kopce ze mě dělá zrůdu. Týrám ho, vím to a mrzí mě to, jenže nemůžu jinak. Zbláznil bych se, kdybych o něj přišel. Kéž by byl jednoho dne šťastný z mých hlubokých citů k němu, vím, že to potrvá, ale ten den bude můj nejšťastnější.

Sasuke

Všechno to tak bolí. Jeho doteky pálí jako rozžhavené uhlí a zráveň studí jako led. Nechci, aby se vrátil, nechci ho tu... nechci.

Víc než on sám mě děsí to, že mám strach. Ta představa, že se ho bojím... vlastního bratra, toho, který mě měl milovat a starat se o mě. Všechno to vlastně dělal, ale pod rouškou vlastních zvrácených tužeb.

,,Bráško... jak si mohl?" zašeptám do tmy. Nedokážu zabránit proudu slz. Pořád doufám, že se z té příšerné noční můry probudím. Tohle přeci nemůže být pravda, Itachi... Itachi by nikdy nic takového neudělal... jenže... nevím, co mám dělat. Nerozeznám realitu od snu a tentokrát jsou v tom drogy nevinně. Ne, znám skutečnost, ale můj mozek ji odmítá přijmout. Ten fakt, že mě vlastni bratr zneužil, znásilnil... ten, komu jsem bezmezně věřil.

,,Sasuke?" Zase ten něžný hlas, pod kterým se skrývá tolik krutosti a zvrácenosti. Chce se mi zvracet, je mi z něj tak zle.

,,Sasuke, nesu ti jídlo. A ty ho sníš. Všechno to sníš, jinak - jinak tě budu muset potrestat, a věř mi, že bych to dělal nerad."

Mám chuť se smát, smát se jeho hloupým a průhledným lžím. Dělal nerad? Nerad?!

,,Nerad?" zašeptám nevědomky nahlas. ,,Nerad?!" zvýším nepatrně svůj hlas. ,,Nerad?!!" křičím. Z dálky pak ke mně doléhá můj vlastní smích. Točí se mi hlava a je mi... je mi dobře. Směju se dál, všechno je to tak směšný.

,,Nebudu to opakovat." Cítím, jak mi k ústům přikládá hůlky s velikým soustem. Jen se znovu zašklebím a odvrátím hlavu. Můj pohled sklouzne na talíř položený těsně vedle mě na zemi. Bože, mám hlad. Skloním se k němu a bez delšího zamýšlení začnu hltat jídlo bez použití hůlek. Jako zvíře. To ze mě koneckonců. chtěl mít, ne?

,,Sasuke..." slyším ho ohromeně šeptat.

Zvednu hlavu od talíře a nechápavě se na něj podívám.

,,Pane?" oslovím ho trochu nečekaně a hned na to se začnu smát. Nejsem jeho otrok, jak si on myslí, jeho naivita je mi k smíchu. A vlastně i ta moje vlastní. Jak jsem mu jen mohl věřit? Jak jsem mu mohl věřit, když mi celou dobu dával Samuel náznaky, že na jeho straně není všechno v pořádku a i sám Itachi dělal takové chyby. Měl jsem si toho všimnout už dávno. Nemusel jsem se tu teď tak válet... jako zvíře. Zvíře... zvíře. Mám takový vztek! Hlad mě přešel, vezmu talíř a vší silou jím mrštím o protější stěnu. Když se ozve ohlušující ránu, neodolám, musím se smát. Hned na to mi přiletí od Itachiho řádná rána přes tvář.

,,Laskavě se uklidni," zafuní naštvaně.

Pořád se směju, opravdu to nejde zastavit. Nedokážu přestat ani když ucítím krev v puse. Jakmile se ale začne hromadit, snažím se ji plivanci dostat ven.

,,Sasuke...?!" Nejspíš ani sám Itachi nečekal, že mi dá takovou ránu. A krev ne a ne se zastavit. Mám ji až v krku, začínám se dusit. Musím kašlat... musím ji dostat ven.

,,Vidíš, co děláš," obviní mě. Oproti svým slovům mě ale bere do náruče a nese mě po schodech nahoru. To znamená, že se dostanu ven?

Hned, jak otevře dveře, oslepí mě denní světlo. Několik dní jsem ho neviděl a moje oči si ne a ne přivyknout.

,,Pane?" Uslyším nedaleko od nás Samuelův hlas.

,,Myslím, že mu trochu přeskočilo. A asi jsem mu trochu víc ublížil, dojdi pro lékárničku," poručí mu Itachi naprosto vyrovnaným tónem hlasu, jako kdyby mluvil o běžné denní záležitosti.

,,Donesu tě k sobě do pokoje a opovaž se cokoliv udělat. Pamatuj, já si tě vždycky najdu a trest bude hodně krutý. Jestli si myslíš, že teď jsem zlý, tak to je jen slabý odvar toho, čeho jsem ve skutečnosti schopen," zašeptá mi varovně do ucha a já cítím, jak mi na kůži naskočila husina.

Jakmile mě ale položí do měkké postele, všechny ty zlé pocity zmizí. Na té tvrdé matraci ve sklepě se nespalo zrovna nejlépe. Čistá a jemná peřina pro mě byla jako vzdálený sen a teď na ní ležím. Neodolám, musím se s ní pomazlit.

,,Doufám, že tě to naučilo vážit si toho, co máš," dolehne ke mně Itachiho přísný hlas. Jenže já nemám nic, nic než bolest a utrpení... na to asi trochu pozapomněl.

,,Pane, nesu lékárničku. Když dovolíte, postarám se o vašeho bratra sám, musíte být unavený," zaslechnu Samuleův hlas a upřímně jsem za to vděčný. Být tu sám s Itachim by znamenalo peklo.

,,Dobře vím, o co ti jde," zavrčí na něj Itachi podrážděně. ,,Ale už na něj nemám náladu," dodá vzápětí a odejde.

,,Tak co vám udělal?" zeptá se mě Samuel trpělivě. Jenže já nemám chuť s ním mluvit zrovna o svých zraněních, když mě na jazyku pálí jedna otázka.

,,Proč si to nikomu neřekl? Proč si s tím nic neudělal, když o tom víš a víš, že to není správné." Ta otázka mě tíží už od samého začátku a rád bych na ni znal odpověď.

,,Vy asi svého bratra moc dobře neznáte. Kdybych něco řekl, postaral by se o to, aby mi nikdo nevěřil a ještě by mi zkazil život hůř než vám. Takhle tu můžu zůstat a alespoň vám trochu pomoci."

,,Máma a táta by to nikdy nedovolili," zašeptám smířlivě. Chápu jeho důvody, ale přeci musí existovat způsob, jak se odsud dostat, jak se zachránit z jeho spárů.

,,Já vím, pane, teď ale ta zranění," trvá si na svém.

,,Uhodil mě a asi mi něco udělal v puse."

,,Tak otevřít."

Připadám si jako u zubaře, ale jelikož to bolí, nemám na výběr. Samuel se alespoň bude chovat ohleduplně. Nechápu, jak jsem ho dřív mohl podezřívat ze všech těch špatností, když skutečný strůjce zla byl daleko blíže.

,,Máte jen trochu naseknutou dáseň. Vydržte, hned s tím něco udělám," řekne a hned na to mi na poraněné místo přiloží vatový polštářek nejspíš namočený v nějaké dezinfekci, protože to odporně štípe.

,,Chvíli si to tam držte. Nechávám vám tu vatu a dezinfekci, kdybyste potřeboval. Hlavně si trochu odpočiňte." Samuel zavře lékárničku a pomalu odejde. Já jen doufám, že se za ním nevynoří Itachi. Opak je bohužel pravdou. On mě prostě nemůže nechat chvilinku bez dohledu.

Itachi

Au, asi jsem to trochu přehnal, ale je tak těžké se ovládat, když mě vždycky neskutečně provokuje. Ví, že ho potrestám a stejně se chová jak nejhůř dokáže.

,,Miláčku, nechtěl jsem ti tak ublížit, ale můžeš si za to sám," oslovím ho trochu netradičně a usadím se těsně vedle něj na posteli. Vypadá tak nádherně, neodolám a musím alespoň dlaní přejet po tom dokonale tvarovaném pasu a bocích.

,,Nesahej na mě," zavrčí na mě zhnuseně a teď mám chuť se smát já. Jak ubohé. Chytím ho za zápěstí obou rukou a přitlačím mu je na polštář těsně vedle hlavy.

,,Zkus mi v tom zabránit," zašeptám mu do ouška, které následně olíznu. Nejraději bych ho políbil na rty, ale nedá se nic dělat, když má skousnou mezi zuby vatu. Doufám, že jsem mu nevyrazil zub, pokazit tak dokonalé dílo boží by byl hřích. Nevadí, spokojím se s tím vláčným krkem.

,,Sasuke, ty ani nevíš, jak moc mě vzrušuješ," zavrním slastně a lehce mezi zuby stisknu tu hebkou kůži.

,,Dělej si, co chceš, nic víc než moje tělo, ale nikdy mít nebudeš," opáčí zatvrzele.

,,Kdepak, maličký, tvůj křik, chvění tvého těla, tvé zrychlené dýchaní, to všechno jsou projevy duše," namítnu a bříšky prstů obkreslím hranu jeho spodní čelisti.

,,Mysli si co chceš," procedí skrz zuby a schválně natočí hlavu na stranu, aby se vyhnul mým dotekům. K ničemu mu to ale nebude, stejně si ho nechce vzít, když je zraněný jak v konečníku, tak v ústech. Minimálně do zítřka budu muset počkat, než se alespoň jeden otvor lásky zahojí.

,,Spi sladce, andílku." Políbím ho něžně na čelo a přehodím přes něj peřinu, aby neprochladl, přeci jen začíná zima a než se vytopí celý dům, chvíli to potrvá.

***

Hned, jak se začne stmívat, sám bratrovi připravím něco k večeři. Dávat mu tam něco na oblbnutí by teď nemělo význam, když s ním stejně nic mít nemůžu, ale možná by byl klidnější a tolik by mi nevzdoroval. Chvíli si s tou myšlenkou pohrávám, než ji úplně zavrhnu. Nebudu mu to dělat ještě horší, už tak je na tom dost špatně, nechci ho ještě dnes vést do nemocnice.

Ještě dám vařit vodu na čaj, na talíř naskládám osmahnutou zeleninu s rýžovými nudlemi a vše donesu na stříbrném tácu bratrovi do ložnice.

Překvapilo mě, že ho vidím spát. Má pevně zavřená víčka a pootevřené rtíky. Vatička mu z pusy spadla na zem, ale nikde žádná krev, rána už se nejspíš zacelila.

Jen se svými rty otřu o ty jeho a čekám, až se probudí. Nemusím čekat dlouho, bezprostředně po mém dotyku otevře prudce oči.

,,Přinesl jsem ti večeři," informuji ho stručně a do rukou mu vtisknu talíř.

,,A jí se hůlkami," dodám pro jistotu, aby se neopakovala ta situace ve sklepě.

,,Nemůžu jíst," namítne bratříček klidně a já si jen hlasitě povzdechnu.

,,Mluvili jsme o tom, budeš jíst, nebo tě potrestám."

,,Nemůžu jíst, rozsekl si mi dáseň a bolí to," opáčí s ironickým podtónem a talíř vítězoslavně položí zpět na stolek.

,,Nevymlouvej se, tak prostě budeš kousat na druhou stranu." Vezmu talíř znovu do ruky, na hůlky namotám několik rýžových nudlí, druhou rukou násilím Sasukemu otevřu ústa a mezi rty mu vložím celé sousto. Nemá na výběr, prostě to musí sníst.

,,A zkus to vyplivnout a budeš si to jíst ze země," informuji ho rychle, kdyby náhodou něco takového zamýšlel.

Ten mi jen vytrhne talíř a hůlky z rukou a sám začne jíst. Že to ale trvalo. Přesto ho za to musím pochválit, jemně ho proto políbím na rameno přes látku trika a něžně mu rozcuchám vlasy.

,,Dnes budeš spát tady, ve sklepě je už zima," oznámím mu šeptem. Doufám, že mi za to bude alespoň trochu vděčný.

,,A nemůžu u sebe v pokoji? Budu hodný, slibuju," snaží se mě uprosit. Ale má smůlu, protože já ho chci vedle sebe.

,,Sasuke, hodný budeš, když budeš poslouchat a já řekl, že budeš spát tady."

,,Jsem člověk, svobodná bytost. Tak se tak ke mně alespoň trochu chovej," opáčí zklamaně a prázdný talíř položí zpět na stůl.

,,Půjdu si vyčistit zuby," oznámí mi krátce a rychlostí blesku se zvedne z postele. Pro jistotu za ním vykouknu, abych se ujistil, že opravdu míří do koupelny.

Upřímně mě docela překvapí, když se bez dalšího zbytečného odmlouvání vrátí po chvíli zpět ke mně do ložnice. Lehne si na samý okraj postele a aniž by cokoliv řekl, zavře oči.

,,Dobrou noc, bráško." Nakloním se k němu a něžně ho políbím do vlasů.

Chvíli čekám, jestli odpoví, ale marně, mlčí jako hrob. Co se dá dělat, otočím se na druhou stranu a předstírám pokus o spánek. Nejsem takový hlupák, abych usnul vedle něj a bláhově si myslel, že bratříček mojí krátké bezmoci nevyužije.

Značnou dobu Sasuke překvapivě leží, aniž by se třeba jen otočil na druhý bok. Mně se mezitím začínají klížit oči, předpokládal jsem totiž, že se bratříček pokusí o útěk bezprostředně po tom, kdy si všimne mých zavřených očí. Asi jsem ho špatně odhadl. Možná Sasuke pochopil, jak zbytečné to je.

Otočím se k němu alespoň čelem, abych zabránil spánku pohledem na jeho andílkovskou tvář. Sotva se stačím znovu položit na matraci, když mě do očí udeří peřina shozená na zem a v místě, kde měl ležet Sasuke mělká proleženina.

,,Sasuke!" Okamžitě vyběhnu z pokoje. Rozhlížím se do všech směrů. Kterou cestou mohl jít?

Kroky. Slyším kroky. Rozběhnu se za nimi. Určitě budou jeho. Musí být.

,,Sasuke!" Stojí zády ke mně, u trezoru našeho otce. Nevím proč, ale mám zlou předtuchu. Chci se dotknout jeho ramene, nejdřív ho ale ještě jednou oslovím: ,,Sasuke?" Hlas se mi chvěje, možná z toho spěchu, strach se bohužel nabízí jako lepší varianta. Představa, že jsem ho právě mohl ztratit, mě vyděsila víc, než cokoliv jiného.

,,Nepřibližuj se," varuje mě z ničeho nic.

,,Sasuke?"

,,Nepřibližuj se, nebo zmáčknu spoušť." Otočí se ke mně. U spánku má přeloženou hlaveň otcova revolveru.

Nejsem schopen slova, znovu mi stoupá tep.

,,Sasuke, nedělej to." Ve vlastním hlase slyším počínající hysterii, přestože jsem se snažil znít klidně.

Opatrně k němu natáhnu ruku, abych mu revolver vzal. Dřív, než se ale stačí konečky prstů dotknout pažby, ozve se ohlušující rána, po které následuje mrtvolné ticho.

Stojím, klepu se a nemám odvahu sklopit pohled dolů, jako kdybych pořád doufal, že se to nestalo, že je to jen zlý sen. U nohou cítím zvláštní vlhko, tohle není sen... ,,Sasuke!!!"

Před očima mi běží stovky barevných kruhů smíchaných do sebe.

,,Co je?" Slyším jeho rozespalý hlas.

Váhavě se podívám na své ruce, třesou se a já jim v tom nedokážu zabránit. Po čele mi stéká studený pot. Srdce tepe jako o závod.

Po chvíli se odvážím pohled stočit na místo vedle sebe. Leží tam a nechápavě mě sleduje.

,,Sasuke..." zašeptám vděčně.

,,Co je?" zeptá se mě znovu, tentokrát s příměsí strachu.

,,Nic... spi," odvětím šťastně a hřbetem pravé ruky ho pohladím po tváři.

Nepřestává se na mě dívat, zase ten děs... děs v jeho nevinných očích.

Lehnu si blíž k němu a přitáhnu si ho k sobě do náruče. Cítím na svém krku jeho zrychlený dech, zatímco ten můj se pomalu uklidňuje.

,,Zkus se uvolnit, ano?" zašeptám mu líbezně do ouška, než sklouznu rukou k jeho rozkroku. Nevím, co mě to tak najednou popadlo, ale mám chuť mu dokázat, jak moc mi na něm záleží a co všechno by se mnou mohl zažít, kdyby se mi podvolil.

Možná to bude tím snem, ještě teď slyším ten výstřel.

,,Co to děláš?!" Probere mě z myšlenek Sasukeho polekaný tón. Neodpovím mu, jen vklouznu za gumu jeho kalhot a do ruky uchopím zatím ochablý úd.

,,Okamžitě přestaň!" Sasuke mi bezprostředně po mém v pádu zaryje nehty do ramen, pohotově jeho ruce stisknu ve své levačce a dál věnuju svou péči pouze jeho penisu.

Ať mi vzdoruje sebevíc, vlastnímu ztopoření zabránit nedokáže. Cítím, jak mi jeho chlouba tvrdne v ruce. Stačilo by pár tahů, ale já se schválně odtáhnu.

Aniž bych se ho na cokoliv ptal - dojmy, pocity, nebo snad svolení, zda - li smím pokračovat, pustím jeho ruce, vyhoupnu se nad něj a kleknu si mu mezi nohy. Kalhoty od pyžama letí na konec místnosti, olíznu si mlsně rty a skloním se k té nádheře. Nejdřív jazykem lehce okusím špičku jeho penisu, než ho plně pohltím mezi rty.

Sasuke se křečovitě drží prostěradla, už se mě nesnaží odstrčit. Vzdychá, sténá... a prosí. Nemůžu tomu uvěřit, ale skutečně. Slyším jeho úpěnlivé prosby, kdykoliv zpomalím tempo.

Brzy se mi po jazyku rozlije hořkosladká chuť spermatu. Ani kapičku nenechám přijít nazmar, ještě si olíznu rty a lehnu si zpět vedle něj.

,,Hajzle," zavrčí na mě udýchaně a já se musím pousmát. Po chvíli se přetočím na bok, palcem mu přejedu po rtech a než mu mezi ně vtisknu malý polibek, zašeptám: ,,Nikdo tě nikdy nebude milovat víc než já." Ať se mu to zdá teď sebevíc absurdní, jednou to pochopí. Udělal bych pro něj cokoliv, kdyby se mi odevzdal.