Without darkness 9.kapitola

To, co tu dlouho nebylo :D. Dnešní díl je podstatně delší, původně měl být rozdělený na dva. Ale stejnak si to užijte.

---

Měkké křeslo bylo vyhříváno ohněm z krbu. Nosbeneil seděl tak klidně a nehybně... jako Diova socha v Olympii. Dlaně měl položené na opěradlech, hlavu jemně zakloněnou... vlasy mu splývaly jako černý vodopád bez peřejí. Bystré oči klidně přihlížely na postavy před ním. Řešili jisté nedokonalosti ústavy. Nosbeneik se musel snažit, aby se soustředil. Nechtěl myslet na to, co Sasuke provedl.

Připozdívalo se a Nosbeneik stále zůstával v lese... stál, lehce se zády opíral o hladkou oříškově hnědou kůru mohutného stromu a před jemným poryvem větru lehce přivíral černé třpytivé oči, sledující houstnoucí šero. Po chvíli ty blyštivé démanty noci zavřel a pootevřel tenké rty, mezi nimiž se leskly bílé zuby jako krůpěje ranní rosy na plátcích narůžovělých okvětních lístků. Zaklonil hlavu a nadechoval se čerstvého večera. Se stále zavřenýma očima před sebe natáhl ruku a pohnul prsty. Po té krásné krajině se začala plížit bledá, mléčná mlha se stříbrnými okraji vln, v nichž se rozšiřovala.
Sasuke stál na okraji skály, vyčnívající nad lesem. Pod ním se rozprostíral zvláštní obraz. Obrovská část lesa hořela fialovým plamenem. Oheň byl vytvarovaný do tvaru kruhů a různých ornamentů. Když natáhl ruku, další stromy vybuchly v záplavě jisker. Zaklonil hlavu a pohlédl ke hvězdám. Někde se na ně taky dívá, na ty samé. V lese za ním se objevovaly další a další postavy, které vyvolal. Cítil také její přítomnost. ,,Najdi ho a předej mu vzkaz," zašeptal.
Žena přikývla a prudce se rozběhla neznámým směrem. Přesně věděla kudy. Její kroky byly neskutečně rychlé a přesné. Za nedlouho stála za dřevinatým velikánem, o jehož kmen se opíral elf. Chtěla ho zezadu překvapit... dotkl se ji jedním prstem, když zaútočila aniž by otevřel oči a dívka byla odmrštěna o deset metrů dál do lesa.
Sasuke přesně věděl, co se stane. Sedl si na skalku a zavřel oči, soustředil se. Ve vteřině se jeho přízrak objevil před starším elfem. Vypadal jako skutečný, až na mihotající se obrysy. ,,Nezabíjej moje poddaný," zasyčel.
,,Já jí nezabil. Ale udělám to, pokud to bude v zájmu Tarkaronců." Odpověděl bez emoce v hlase. Stál tam pořád jako socha. Bez pohnutí.
,,Nedotknutelnost poslů bys měl poslouchat i ty." Prohrábl si vlasy a na dlani se mu objevil nafialovělý plamen. ,,Ale dost řečí. Tímto ti oficiálně vyhlašuju válku. Mám armádu démonů, která zničí všechny elfy."
Král se otočil a pohlédl mu do očí. ,,Sasuke, zemře tolik lidí. A zbytečně..."
,,Ne. Chci, abys trpěl a spolu s tebou i tenhle prokletej národ." Chladně mu opětoval pohled, nelitoval toho.
Nosbeneik přivřel oči a vypadalo to, že o něčem přemýšlí. Pak se krátce mělce nadechl. ,,Nabízím dohodu."
Věděl, kam tím míří. Velitelé se k tomu často uchylovali, když chtěli zabránit krveprolití. ,,Když vyhraju, vyhladím všechny na tomhle ostrově."
,,Ne, to ne. Chceš pokořit náš národ. Když vyhraješ, já už žít nebudu. Takže pokud mě zabiješ, budeš smět na tenhle ostrov uvrhnout kletbu a navždycky ho zapečetit. Obyvatelé v něm žít budou, ale nikdo se nedostane tam, ani ven. A budeš si smět z našich řad vzít dvacet Tarkaronců. Pak odejdeš a spolu s nimi svou mocí ovládneš i svět lidí."
To znělo docela lákavě. ,,Když zvítězíš ty?"
,,O to už se starat nemusíš." Naznačil mu jasně, že to už mu doopravdy může být putna.
Koutky úst mu zacukaly v ponurém úsměvu. ,,Hraje se na život a na smrt. Ber to tak, že ode mě budeš mít klid." Svým tónem mu dal jasně najevo za jak pravděpodobnou tuhle možnost považuje.
,Dobře. Zítra večer, aby byly síly dne i noci v rovnováze. Na louce kde jsem tě cvičil. Samozřejmě před armádou, která odejde, pokud její velitel padne." Zavřel oči a sklonil hlavu. Kéž by se dalo téhle situaci předejít. Bratr nebo lid. Jak těžké rlzhodnutí to bylo. Natáhl k němu v pobídce ruku a v očích se mu něco nešťastně zalesklo.
Sasukeho uvnitř něco bodlo při tom pohledu. Chtěl by ho obejmout a políbit. Zapomenout na všechno a vrátit se k tomu spokojenému životu. V okamžiku zahnal ty myšlenky a nasadil divoký úsměv. ,,Platí." Skoro neznatelně se jen dotkl jeho ruky, pak se přízrak rozplynul.
Nosbeneik zavřel oči a bolestně se zamračil. Mrzelo ho, že nezůstal. Bylo sice šílené noc před smrtí jednoho z nich strávit spolu, ale...

***

Nadešel večer následujícího dne. Démoni se již shromažďovali na okraji lesa. Ozýval se hlasitý ryk, vytí a řev. Třesk zbraní a oceli. Sasuke stál na břehu malého jezírka a utahoval si tkanice na onyxově černém brnění. Přes ramena měl černou kápi, která zakrývala jeho tvář. Jeden z nich zemře. Copak zapomněl na tu noc? Sevřel ruku v pěst, jeho tělo obalily černočerné plameny. ,,Když prohraju, zabij jich co nejvíc," pronesl k dívce skryté ve stínech za ním, pak se otočil a rychlým krokem vydal na cvičiště.

Nosbeneik tam už čekal. Stál blízko svých... blìzko lidu, jemuž se rozhodl sloužit. Všichni stáli tiše... bez brnění... bez zbraní... za Nosbeneikem stál dav... který bojoval pravdou. Byli tam i ženy, muži, děti i starci. Byli tu všichní a svou mlčenlivou nehybností dávali najevo sounáležitost a víru v krále... byl to neskutečně emočně silný pohled, co slabší srážel na kolena. Král měl na sobě oblečení podobné tomu, co nosíval v paláci. A prázdné ruce. Když se jeho pláště dotkla drobná asi sedmiletá holčička, otočil se a prsty jí přejel po tváři. Její matka se kousnula do rtu, aby potlačila slzy a stáhla si své dítě zpět, zatímco elfovi něco šeptala. A každý by si byl jistý, že mu nesdělovala strategii boje, slabiny nebo triky. Ona mu děkovala.
Řev démonů náhle nabil na síle, když se rozestoupil. Tou uličkou prošel jako stín. Neslyšně. Nevnímal nic, než jen divokou radost a touhu po krvi. Měl trochu zvláštní zbraně. Jakési dýky se třemi ostřími, saie. V jejich rukojeti byl zasazený rubín, jako kapka krve. Když došel až před první řadu, všechno utichlo. Nechal kápi sklouznout na ramena. Jeho černé vlasy byly protkané bílými nitkami a výraznějšími pramínky. Oči byly ponořené do temnoty, která mu kanula po tváři.
Nosbeneik udělal několik kroků směrem k němu. Démoni řvali, ale Tarkaronci setrvávali klidní a tiší. Všechny jejich emoce se zrcadlily v záplavě modrých očí.
Také Sasuke šel, dokud od sebe nebyli jen pár metrů. Jeho oči byly chladné, tvrdé. Nelitoval. K tomuhle přeci směřoval celý svůj život. Ale... při pohledu na něj si vybavil to všechno, co prožili. Když si ho vzal. Jaký to byl pocit.
Nosbeneik na krátkou chvíli zavřel oči. Pak je otevřel a do jejich nekonečné tmy polapil ty bratrovy... Zvedl se vítr a rozházel mu černé vlasy po obličeji. Nikdy neútočil první...
S dalším závanem větru Sasukemu po těle přeběhlo několik karmínových výbojů magie. Sklopil pohled, pak bleskově zaútočil. Tyhle zbraně především bodaly než sekaly. Vykopl proti němu.
Elf se mu ladně vyhnul a ještě když měl Sasuke nohu ve vzduchu, podtrhl mu tu, na které stál celou svou vahou. Bylo to tak rychlé, že lidské oko by to ani nestihlo vnímat.
Nezůstal na zemi déle než zlomek vteřiny. Opsal kruh 360 stupňů a odrazil se od země tak, že vykopl a zároveň udělal ve vzduchu salto. Zlepšil se a bylo to vidět.
Itachiho to potěšilo, bohužel mu k úspěchu nemohl momentálně pogratulovat. Ustoupil o krok a na dvě sekundy na něj ukázal prstem. Sasuke byl neviditelnou silou mrštěn o dvacet metrů dál.
Zabrzdil dlaněmi o zem, až si je rozedřel a zvířil oblak prachu. V ruce se mu objevila tyrkysová koule blesků, když se proti němu znovu rozběhl. Pak ale na chvíli zmizel a objevil se mu nad hlavou jako zákeřný útok ze zálohy.
Elf zkřížil ruce nad hlavou a odhodil ho od sebe. Jeho útoky byly docela slušně silné ale ne dost rychlé.
Sasuke zavrčel a než dopadl, odrazil se. Přikrčil se a tentokrát zaútočil saiem.
Elfovi se v ruce na poslední chvíli objevila podobná zbraň, jejíž ostří Sasukeho smrtelnou čepel zarazilo. Vykryl ten útok a sekl zbraní nečekaně k jeho boku.
Otočkou před tím uhnul. Vzpomněl si na jejich souboje. Tentokrát to ale bylo doopravdy. Žádné slitování. Ani na jednom nebyla znát únava, přestože vykrývali a útočili už hodnou dobu. Rány byly pořád tvrdé a rozechvěly každý sval v protivníkově těle, když náraz s okamžitou přesností vykryl.
Pak se něco pokazilo. Sasuke musel nejspíš vypadnout z rytmu boje nebo tak něco. V jednu chvíli byl sražený k zemi tak silným výbojem magie, že tiše sykl bolestí. Z ruky mu vypadl jeden sai.
Nosbeneik našel jeho slabou chvíli, kdy jeho pozornost zaměstnal složitým chvatem se zbraní a svou vlastní silou ho srazil k zemi. Tentokrát mu nedal čas, aby se zvednul... ani mu nepodal ruku, kterou by ho s vítězným blyštěním v očích zvedl. Byl okamžitě u něj a rukou ho přidržel u země, aby mu znemožnil použít temnou magii. Tak moc ho mrzelo, že tam neleží on... ale pro svůj lid... ten stál tiše a nehybně. Matky dětem jemně překrývaly oči dlaní... Nosbeneik krátce zvedl zbraň. Jediný pohyb a probodl by mu srdce... jediný pohyb a zabil by... svého bratra... toho, na němž mu záleželo... koho miloval... s nímž měl tolik vzpomínek... v jeho očích se neznatelně zaleskly slzy, když ruku se zbraní spustil podél těla.
,,Nedokážeš to." Chvíli se nehýbal, jako kdyby se vzdal. Pak se bleskově zvedl, v ruce se mu objevilo černé ostří. Probodl ho. Na tvář mu dopadly stříkance krve. ,,Ale já jo."
Nosbeneik pootevřel bledé tenké rty... prázdné černé oči se upíraly do tmy. Ale nebyl překvapen... jako by to věděl... jako by mu spuštěním ruky dával svolení. Vše se odehrávalo tak zpomaleně... sjel prsty k ráně na hrudníku a lehce po krví nasáklé bílé látce přejel. Přes ruce mu okamžitě přetekly karmínové pramínky... jemně přivřel oči a pomalu, jako když padá věž... budovaná s takovou péčí a láskou... se svezl na kolena. Tvář mu zakryly černé vlasy... a Takrakonci mlčeli a šokovaně se dívali na to hrůzné divadlo... pak... jedna žena v první řadě padla na kolena, nehledě na to, že jí bláto smáčelo šat... a po ní další a další... Tarkaronci se klaněly... a i Sasukemu bylo jasné, že se neklaní temnému elfovi. Pak na Sasukeho upřela pohled maličká holčička, s tváří andílka v prachu země... a v hlavě mu zazněl bratrův hlas... Věřil jsem ti... a věřím... pak se ústa jednoho Tarkaronce pohnula a do nastálého ticha začala náco nesrozumitelně šeptat... ale elfové se přidávali.. mluvili k nim... tlumeně, klečeli a přece nebyli zlomeni... a pak už bylo rozumět veršům, jež se vznášely nad davem a připevňovali Itachimu křídla.
,,Není vítěz, kdo zvítězil... ale ten kdo miloval, raněn byl... a přece opustil..."
Sklonil se k němu, v očích měl jiskřičky vítězství. ,,Mám s tebou ještě velký plány," zašeptal tak, aby to slyšel jen on. Stačilo jediné trhnutí čepelí. Další krev mu stekla po ruce. Démoni propukli v ohlušující řev a jásot. Nevnímal je. Soustředil zbytek své energie do ruky, prsty přejel po ornamentech na krku. Pak se zablesklo a oba zmizeli. Stejně tak i armáda démonů, jako kdyby nikdy neexistovali.
Tarkaronci tam ale pořád stáli. A dobře si uvědomovali, co pro ně Nosbeneik udělal. Zajistil jim ochranu i když by vyhrál, i prohrál. Byl perfektní diplomat. Tichem mu vzdávali čest. Děti se choulily k matkám a staří plakali. Ale ne poníženě. Hrdě... hrdě na svého minulého krále, který se pro ně obětoval.

Bruneta jako laň neslyšně utíkala lesem. Bylo tu mrtvé ticho... její kroky nešláply vedle... přesně věděla, kam má jít. Za hodinu a půl se dostala na menší mýtinu.
Už tam čekal. Stál uprostřed velkého kruhu, opíraje se o kolena. Namáhavě se nadechoval, před očima se mu stmívalo. Bolelo ho celé tělo, ale on to nevnímal. ,,Teď se stáhneme," oznámil.
,,Mohu vám pomoct, pane?" Přešla k němu a jemně ho podepřela, aby získal ztracenou rovnováhu.
Mávnul rukou. ,,Ne, v pořádku." Přecijen ho podcenil. Ale měl to čekat. Když na začátku jejich tréninku sotva zvládal pár iluzí a teď rovnou armádu démonů. Do toho ten boj... Narovnal se a udělal pár kroků. Následně sprostě zaklel, když se mu podlomila kolena. Do háje s celym světem. I s tou zasranou hrdostí.
Žena k němu zezadu s úsměvem přistoupila a obtočila mu ruce kolem těla. Dlaň mu přidržela na krku, kde měl onyx... po chvíli cítil obrovskou energii, co mu vpustila do žil. Teď byla na nějakou dobu křehká jako lidské ženy, ale sílu zatím darovala jemu.
Pousmál se, vyjímečně to působilo docela upřímně. Narovnal se a otočil se k ní. ,,Co bych bez tebe dělal," řekl tiše a jedním černým drápem jí přejel po tváři až ke koutku úst.
,,Co bych dělala bez Vás...." zavrněla sladce a prst mu něžně olízla.
Jen lehce ji kousl do rtů, které mu vždy připomínaly šňůrku karmínových korálků. I když z nich cítil krev, která mu zrychlovala tep, pořád byly sladké. ,,Půjdeme se teď někam schovat, hm?" Postranní úmysly z toho byly dobře patrné.
Žena se ušklíbla. ,,Jak si přejete, pane..." Pomalu šla za ním a při tom uvažovala o tom, jak moc chytré bylo dát mu tolik energie...
Šel jakoby jistě, těžko říct jak dlouho. Najednou stáli u jezírka, na jehož jedné straně byl vodopád a za ním pak jeskyně. Dovedl ji tam, aniž by se jich voda byť jen dotkla. Sedl si na kámen. ,,Tady to půjde."
,,Jak jste...?" Zvrátila hlavu dozadu až ji hnědé lokny dopadly k pasu. Překvapoval ji.. pořád a znovu...
,,Mám hodně tajemství." Jakousi neviditelnou silou ji přinutil jít k němu a hned si ji stáhl na klín. ,,Chtěla bys některá znát?"
,,Myslím že na pár přijdu sama..." pozvedla obočí a dravě, jako šelma se mu přisála na krk. Dlaní se zapřela o jeho hrudník a druhou rukou mu vjela do vlasů.
,,Učíš se rychle," uznal s úšklebkem. Smyslně přivřel oči a zavrněl jako spokojená kočka. Prsty se vydal na pouť po jejím těle, zkoumal linie boků a jakoby nedočkavě zatahal za tkanice na korzetu.
Žena se usmála, přehodila si čokoládové vlasy přes jedno rameno a šikovně si korzet rozvázala. Prst mu přitiskla ke rtům a trochu přitlačila, takže se mu na rtech objevila kapka krve. Slíznula mu ji a sjela mu rukou k pasu. Byl přitažlivý.... svou zlobou... tou temnotou...
A on to věděl. Byl si jistý každým svým gestem, slovem... Už jen jediný pohyb svědčil o jeho moci. Prsty jí přejížděl po prohnuté linii páteře, ale neškrábal. Vzal její tvář do dlaní a dlouhou chvíli se upřeně díval do těch ohnivě rudých očí, v nichž zároveň i sídlila temnota. Když se naklonil pro polibek, kousnutím ochutnal ty sladké rty, které mu zároveň připomínaly i drcené borové jehličí. Když se dotkl jejích vlasů, mohl poznat tu hebkost. Jako karamelový vodopád. Cítil záchvěvy vzrušení, ale.. ne taková jako tehdy, když… Při té vzpomínce se mu vybavilo spoustu dalších pocitů a vjemů. Jak přivíral nekonečně hluboké oči a usilovně se kousal do rtu, aby neprojevil slabost. Když se mramorová maska docela proměnila. Cítil jeho doteky. Věřím ti… Ta slova mu plula v mysli, hlodala jako neodbytný červík. Bolelo ho na hrudníku a rychleji se nadechoval. ,,Počkej.." hlesl tiše.
Dívka se odtrhla od jeho krku a ve tváři se jí obrazilo překvapení a zmatenost. ,,Proč pane...?"
,,Nic. Neber si to osobně." Jemně ji posadil vedle a vstal.
Věděla, že se už víc ptát nemá. ,,Dobře..." se soustředěným výrazem si zavazovala korzet. Nevypadala ani trochu zklamaná. Řekl, aby si to nebrala osobně a ona ho poslouchala na slovo. Navíc... ještě dlouho bude s ním a bude pánovi sloužit. ,,Mám ho svázat pane? Až ho přinesete..."
,,Postarám se o všechno. Když budu potřebovat tvoji pomoc, řeknu." S tím prošel vodopádem a v okamžiku zmizel v lese nad ním.
Dívka se usmála na souhlas a dál se nezaujatě upravovala. Až ji bude potřebovat, řekne.

Běžel. Jako šelma se míhal mezi stromy. Nevěděl ani kam, prostě běžel. Snažil se utéct svým myšlenkám. Těm vzpomínkám...
Vynořil se na okraji lesa, kde skalní převis padal dolů do hloubky několika desítek metrů. Nezastavil, skočil. Vítr svištěl kolem a jako tisíce čepelí ho řezal do kůže.
Měkce dopadl. Větve zapraskaly. Ale nebolelo ho to. V tomtéž okamžiku se na zemi rozzářily ornamenty. Vzplanuly rudým ohněm. Zablesklo se a pak zmizely i plameny. V kruhu ležel on. Tak krásný jako archanděl. Bledou tvář měl od krve, hrudník se vůbec nezdvihal. Klekl si k němu a drápy mu přejel po ráně na hrudníku. V okamžiku po ní nebylo ani památky. Pak mu položil ruku na čelo a zavřel oči. Soustředil se.

Ticho... ticho a tma... nebylo nic a bylo všechno... zasekl se na poloviné cesty ke smrti. Jako by zamrzl v čase. A najednou... sice nemohl dýchat, nic necítil ani neslyšel... v temnotě zazářily rudé ohně... spalující a na pohled sálaly horkem... nad ním se vznášela krvavá mlha... a pak viděl kosti... spoustu kostí... na tom bílém trůnu, lemovaným holými lebkami a bělostnými kostmi... seděl on. Byl pořád stejně krásný ale... Nosbeneik ho neznal... nevěděl nic... v hlavě mu uvízlo jediné slovo, které zašeptal před pádem do bezvědomí. ,,Tarkaronci"
Podpíral si hlavu a pozoroval ho zamyšleným pohledem. V očích se mu odrážely jiskry ohňů. Pak ladně a neslyšně vstal a přešel k němu. ,,Znáš mě?" zeptal se tichým, temným hlasem. Slyšel, že se to může občas stát. A bylo by to špatné, velmi špatné.
,,Ne." Zazněla krátká a úsečná odpověď. Pořád tak sladká a jemná tónina jeho hlasu se neztratila. Ani ta nezlomnost. Mohl by být sebevýš nad ním, ale v očích temných jako noc se mu zlomený pocit nikdy neodrazí.
Krátký záblesk s temných očích prozradil hlubokou a ostrou bolest. V okamžiku zmizela. Nahradil ji široký úšklebek. Roztáhl ruce, jako kdyby chtěl obejmout celý svět. ,,Tohle je moje říše? Myslíš, že jsi v pekle?"
,,Ne. Vím že to tak není." Řekl to tak, že bylo nad slunce jasnější, že mu to nikdo nevymluví. Inteligence zřejmě taky nebyla nijak narušena.
Chytil ho za ruku a dvěma prsty se ho dotkl na zápěstí. ,,Kdo jsi?"
Neusmál se, ale v očích se mu nebezpečně zalesklo. ,,Pust mě Sasuke." Neznělo to rozhořčeně ani smutně... neznělo to nijak... ,,Bratříčku, znám tu techniku. Vyhráls, nech mě odejít." Zase ho převezl... znova.
,,Ne. Říkal jsem, že s tebou mám ještě plány." Dotkl se ho prsty na tváři, sjel až ke koutku úst. Pak se ale odtáhl jako na nějaký neviditelný signál. Něco zašeptal. ,,Někdo by tě rád viděl." Ustoupil o několik kroků a sedl si zpět na trůn z kostí a lebek. Ze stínu vzápětí vystoupila záhadná postava. Z rukávů vyklouzly bledě prsty se smrtícími drápy. Sundal si kápi na ramena. Ve tmě se zableskly oči naprosto identické jako Sasukeho. I ten úsměv. ,,Zdravím, můj synu," pronesl tichým syčivým hlasem. Před nimi nestál nikdo jiný než samotný počátek zla, bývalý král Tarkaronců.
Černovlasý se ani nepohnul. Promluvil stejně nekritickým a bezbarvým hlasem, jako na bratra. ,,I já zdravím tebe, Fugaku..." Samozřejmě že pozornosti ani jednoho z temných neuniklo, že ho nenazval otcem. Mluvil k němu ale tak, jako by rozmlouval s jakýmkoliv Tarkaroncem. Jako vše čisté, nedokázal rozlišovat. V kamenné tváři se mu nevykreslila jediná emoce, ale co skrýval za tou maskou... bylo to nad lidské síly uhodnout... mohl to být strach, mohla to být radost, stejnè tak jako smutek či zuřivost.... buď byl perfektní herec, nebo doopravdy tyhle záporné emoce neznal. Jeho diamanty noci se mlčky upíraly na černou postavu.
Nejstarší se jen pousmál a ohlédl se na Sasukeho. ,,Zajistil sis doufám i bariéru proti vnějším vlivům."
,,Jistěže." Bylo zvláštní ho takhle slyšet mluvit. Z jeho hlasu se vytratil ten vzdorný a povýšený podtón, nahradila ho jistá dávka respektu.
,,Dobrá tedy. Nejsem tu kvůli rodinným shledáním, přejdu tedy k tomu hlavnímu." Sice obrátil pozornost zpět na elfa, ale mluvil nejspíš k oběma. I když Sasuke, jak se zdálo, věděl všechno předem. Svědčil o tom jeho nepokrytě znuděný výraz, kterým probodával především svého staršího bratra. ,,Vím o všem, i o té dohodě mezi vámi. Kromě uzavření ostrova dojde i k úplnému zbavení magických schopností u každého obyvatele, nehledě na věku. Taky se budou muset naučit jistou filozofii, která nahradí tuhle..dokonalou." Při posledním slově se zatvářil nelibě, jako kdyby spolkl hada. ,,A samozřejmě se k nim už nevrátíš. Oba odsud odjedete, navždycky. Kdyby tě napadlo neposlechnout, mám v záloze dost síly, abych tenhle ostrov úplně vyhladil."
Nosbeneikovi se v andělsky bledé tváři nezobrazila jediná emoce, nic neprorazilo tu mramorovou masku sebeovládání. Žádný pocit... to působilo samo o sobě dost provokativně. ,,Prohrál jsem, musím souhlasit s odebráním moci Tarkatoncům. V dohodě také stálo, že ostrov bude uzavřen. Nikoliv však, že se Tarkaronci budou přeučovat. Jejich dosavadní filosofie je dost silná, aby odolala nátlaku, který na ně ale kladen být nesmí. Nechte je izolované, ale na pokoji. Nijak vám neublíží. Až pak odejdu. A ty Fugaku věř, že mám dost síly zničit tebe, i když bych nakonec zemřel spolu s tebou vyčerpáním. Mimoto, vím moc dobře, že z této dimenze si mohu cestu vybrat sám. Buď teď odejdu na dobro, v čemž mi nejste schopni nazabránit, nebo se vrátím s pomocí jednoho z vás na zem. Musím to ale chtít, jinak se technika nezdaří. Dal bych přednost té první možnosti. Pokud si to ale tak moc přejete..." přivřel černé onyxy, blyštící se nekonečně krásnou a přitažlivou nevinností. Díval se především na Sasukeho. Bylo mu jasné, že to právě on o to stojí. ,,... pokud ano... přesvědčte mě."
Fugaku zkoumavě zúžil oči. Ani na něm se nedalo uhodnout, co si právě myslí. ,,Víš toho víc, než by bylo... milé." Otočil se na nejmladšího. ,,Rád bych tu s vámi trávil více času, ale povinnosti volají. Navíc... nikdy jsem se necítil jako otec." Uchechtl se. V tu chvíli strašně připomínal Sasukeho, jak jen to bylo možné. ,,Nevidíme se ale naposledy, o to se už postarám." S tím se ve vteřině zvláštním způsobem rozplynul. Jakoby na desítky stínů nebo duchů, kteří se rozletěly všude kolem.
Sasuke to všechno mlčky sledoval. Podpíral si hlavu a propaloval staršího očima. ,,Proč myslíš, že mi záleží na tom, abys žil? Bylo by pro mě praktičtější, kdybych se tě prostě zbavil a zároveň tak i Tarkaronců." Narovnal se v sedu. ,,Nic pro mě už neznamenáš. Jdu jen za svým cílem. Po tvý smrti si s nima budu dělat co chci a pak odjedu, jako kdyby tahle etapa mýho života nikdy neexistovala. Stejně jako ty."
Nosbeneik stál zcela klidně a vyrovnaně na místě. Přivřel oči a s jemností jemu tak vlastní je upřel na bratra. ,,Říkáš to, ale lžeš. Přede mnou nemusíš nic skrývat Sasuke, TADY ani nemůžeš, ale k věci..." Nadechl se a v očích se mu zajímavě zablýsklo.
,,Jak naivní jsi, bratříčku... strašně se mi nelíbí ta formulace, ale tobě zřejmě bude blízká. Dohoda se mnou, je jako smlouva s ďáblem." Lehce si přejel jazykem po spodním rtu...
,,Nemůžeš z ní vycouvat ani ji porušit. Mělo by to... následky. Pokud ses dohodl s jinými a pak to porušil, se mnou to tak nejde." A pak vyslovil poměrně důležitou informaci, byl si samozřejmě jistý, že ten detail Sasuke nepřehlédne, ale neměl důvod to neříct. ,,Pokud uzavřou dohodu dva poslední potomci nejmocnějšího rodu elfů na světě, nelze se z ní dostat. Dejme tomu, že ji budeš chtít porušit a mému lidu ublížit. Sice se ti to podaří, hned nato ale přijdeš o vše. O svou magickou... i životní sílu. Zemřeš... a na neštěstí ji všechnu obdržím já. Té životní vude dost na to, abych se vrátil ze světa mrtvých a ta temná magie... se spojí s mou čistou. Tak bys vytvořil ztělesnění boha a dokonalosti v mě osobě. A to přeci nechceme. Platí to samozřejmě i obráceně, ale já ti tu radost neudělám a naši dohodu neporuším. Kdybys víc četl a žil v knihách polovinu života, pochopil bys, že ani zlo, abi dobro není schopno ovládnout svět. Jen spojení obou sil. A pokud ublížíš Tarkaroncům Sasuke, pak ze mě uděláš boha a zemřeš. A já pak budu schopen svůj národ vzkřísit a zničit i to, zač bys zaplatil životem." Nevypadal vítězně, ani poníženě. Jen vysvětloval fakta, jako by se ho to ani zkraje netýkalo. ,,Už chápeš, jsi ke mě vázán dohodou a mou sílu nezískáš, pokud ji já sám neporuším. A Nosbeneik vždy musí dodržet slovo."
Skousl si ret a zatnul nehty do nějaké dlouhé kosti místo opěrky. Něco o tom slyšel, ale.. nevěnoval tomu pozornost. Do hajzlu! Prudce vstal a ráznými kroky k němu došel. ,,Klidně bych umřel, kdyby ti to udělalo radost. Měl jsem příležitost vykonat pomstu, která byla jediným smyslem mýho života. Chceš moji moc? Tak si ji vem."
,,Tvá pomsta byla vzít Tarkaroncúm jejich krále. Můj život. Dosáhls toho. A teď odejdu a ty budeš žít. Alespoň vidíš, že Tarkaronce nezlomí ani ztráta jejich modly. Tvou moc nechci, víš to. Miluji tě tak jako všechny z mého rodu. Jak bych tě mohl zabít. Věděl jsem že to nedokážu a že to uděláš ty. Pamatuješ... věřím ti. Věřil jsem že to uděláš, zase jsi mě nezklamal. Proto ta dohoda." Natáhl k němu ruku a prsty mu lehce přejel po tváři. Ruku zase stáhl dřív, než mohl jeho bratr zareagovat.
Zachvěl se a přivřel oči při tom doteku. Co všechno by pro něj udělal. Nechápal to. Nenáviděl ho a přesto... na něj nemohl přestat myslet. Každou vteřinu. Když slyšel šumění deště, viděl paprsky slunce na zrcadlové hladině jezírka nebo když se jen usmíval. Nic neříkal. Jen na něj upíral pohled. Při tom, když se ebenově černá vpíjela do ještě tmavší, cítil zase ten zvláštní pocit. Srdce mu na chvíli vynechalo několik úderů.
Tmavovlasý se na něj ještě chvíli díval, skoro jako by měl tu něžnost, lásku a obětavost vepsanou v jiskřivých perlách tmy. ,,Půjdu, Sasuke. O Tarkatonce strach nemám... a ani o tebe, bráško." Neusmál se, tak jako vždy, ale tentokrát měl smířenost s osudem vidět v černých očích. Udělal k němu jediný krok, pak se sklonil, pořád byl o dost vyšší než temný elf, a rty se dotkl lehce jeho spánku. Pak se otočil a pomalu odcházel vstříc plamenům. Smířil se se svou vlastní smrtí, všichni na kterých mu záleželo byli v bezpečí a Sasuke také... a stejně s ním nemohl být... vnímal je oba jako bratry, kterým nebylo přáno.
Něco ho však zastavilo. Někdo, kdo ho pevně objal kolem pasu. ,,Nedělej to, prosím," hlesl náhle nejistě.
Elf se zastavil a natočil hlavu na stranu tak, aby ho alespoň koutkem oka viděl. ,,Vždyť... jsi to tak chtěl..." Nevypadal překvapeně, ale ve skutečnosti ho to překvapilo. Už ten dotyk... rozrušoval ho, ale to nemohl Sasukemu nikdy přiznat.
,,Ani sám nevim co chci. Ale..." Odmlčel se a pevněji ho stiskl. ,,Nemůžeš mě tady nechat," zašeptal.
,,Mám zůstat v téhle mezidimenzi?" zeptak se ho trochu měkčeji. Jeho blízkost ho z nějakého nepochopitelného důvodu odzbrojovala.
,,Ne. Chci, abys žil. Mít tě zase u sebe." Natiskl se na něj.

,,S... Sasuke.." V jeho hlase zaznělo i něco jiného než ten ledový klid... snad zmatení... panika... Lehce ho chytil za zápěstí a mírně uvolnil sevření, které se mu nezdravě zamlouvalo. Pořád stál zády k němu s pohledem upřeným do ohně a nekonečné dvě minuty mlčel. ,,Dobře... souhlasím, pokud si to přeješ..." řekl nakonec skoro neslyšně.

Vážně.. by to udělal? V tu chvíli mu prostě povolily nervy, neudržel se. Moc dlouho si ho odpíral. Ten pocit, že ho zrazuje, byl příliš mučivý. ,,Děkuju," šeptl zlomeně a odvrátil se. Nesměl ho takhle vidět.
,,Pojď sem..." Znělo to jako příkaz, ale s tím jistým Itachiho tónem propleteným jistou dávkou úcty ke všemu živému. Konečně se otočil, chytil Sasukeho jemně, ale razantně za předloktí a otočil si ho k sobě. Když viděl jeho andělskou tvář, poznamenanou tou chvilkovou slabostí, tlumeně k němu šeptem promluvil. ,,Ty..." Ukazováčkem mu přejel po dlani. ,,…mi..." Jemně mu podržel bradu dvěma prsty. ,,…nemáš.." Sklonil se k němu a s přivřenýma očima vnímal jeho dech na svých tenkých ústech. ,,…za co..." Pootevřel rty a důrazněji mu zvedl bradu ještě výš. ,,…děkovat," zašeptal do hlubokého polibku.
Kdyby se mohl nadechnout, zalapal by po dechu. Tak dlouho.. po tomhle toužil. Připadalo mu to jako věčnost. Pořád v něm ale hlodala malá část, která chtěla využít téhle chvíle nepozornosti a zabít ho definitivně. Cítil, jak mu do očí opět vstupuje temnota, která kanula i z koutků v podobě slz. Sevřel v drápech jeho košili.
,,Pšššt..." zašeptal jeho starší bratr tiše a lehce obtočil své ruce kolem jeho pasu, aby ho mohl jemně stisknout a přivinout k sobě. Se rty těsně u jeho ucha mu nesobecky poradil: ,,Rozhodni se. Teď. A pak svému rozhodnutí věř tak, abys ho už nikdy nelitoval." Jednou rukou ho pořád ochranitelsky objímal, druhou mu do dlaně najednou něco vtiskl... byla to ona dýka s onou elfskou kostí. Nosbeneik stál u něj a... nechával mu volné ruce. Čekal, jestli se jeho bratr rozhodne elfa probodnout. A Sasuke musel vědět, že tentokrát by se Nosbeneik ani nebránil.
Ticho. Podíval se na čepel, v níž se odráželo světlo plamenů a krvavé cáry mlhy kolem. Pak se podíval na něj. Nemůže... zašel příliš daleko, aby to dokázal. Ruka mu bezvládně klesla podél těla. ,,Ne.." zašeptal hořce.
Král zavřel oči a vjel mu rukou do dlaně. Když propletl prsty s jeho, dýka s cinknutím dopadla na zem. Pak ucítil Sasuke na bledém krku elfův jazyk a pak je obklopila tma.