Untouched 28 1/2

---

Ne! Odchází, to nemohl dopustit! Prudce si ho za pas přitáhl k sobě a rty se lehce otřel o ty jeho. Nechtěl se k něčemu takovému snížit,ale zároveň ho nemohl nechat jednoduše odejít.

,,Ale ale..." zavrčel Uchiha a natlačil ho ke stěně. Pak sklonil hlavu a tlumeně, skoro šeptem promluvil: ,,Tohle..." kousnul ho do jemné kůže na krku. ,,mi..." tentokrát se ty zuby přemístily na jeho spodní čelist. ,,nedělejte..." zavrčel poslední slovo a jazykem obkreslil jeho spodní ret. Tohle na něj bylo vážně trochu moc.

,,Zkuste..." přejel jazykem po tom jeho, ,,mi..." vsál mezi rty jeho spodní, ,,v tom..." a do polibku zašeptal: ,,zabránit."

Ne že by se to Uchihovi nezamlouvalo, ale vybavil si bratrovy černé oči... a pak si vzpomněl na to, co si uvědomil když u něj ležel... že miluje jeho rty proto, že jsou JEHO. A u tohohle neznal ani jméno... Stačila mu jediná otázka - jestli chce Sasukeho ztratit... a okamžitě věděl, kde je jeho místo. Odtrhl se od těch rtů, které pro něj nic neznamenaly a trochu prudčeji, než by měl, od lékaže odstoupil.

,,Já už jsem řekl... že někoho mám. A kdybych byl volný a nudil se, možná byste měl šanci. Neplatí ale ani jedno z kritéri," pronesl rozhodně a založil si ruce na hrudníku, odhodlán už na sebe nenechat sáhnout.

Lékař na něj hleděl s šokem vepsaným ve tváři, ale nic neříkal, jen se lehce ušklíbl a zmizel v místnosti pro doktory. Ne že by mu došla síla nebo argumenty, ale řekl si, že když bude ten černovlásek chtít přijít, tak přijde sám... i bez nucení.

Ani jeden však nevěděli, že je z pootevřených dvěří sledovaly dvě temné oči tolik podobné těm Itachiho.

Sasuke se jemně usmíval a u srdce ho hřál pocit, že Itachi ZATÍM dodržel to, co mu sllíbil. Tolik se bál, že se od těch cizích rtů neodtrhne, ale udělal to... dokázal to.

Itachi s vědomím, že jeho bratr i tak spí, se prostě otočil a rychle odešel domů. Bylo ale pozdě, takže zkrátka přespal v autě před nemocnicí. Neměl potřebu se vracet domů. Chtěl být nejblíž tomu, co mu bylo nejcennější. A ačkoliv usínal nepohodlně, bylo to s myšlenkou na Sasukeho a to vyvážilo všechny dosavadní nepříjemnosti.

Sasuke spal nerušeně celou noc a v osm ráno už byl nachystaný jít domů. Čekal, že pro něj přijdou rodiče, ale stejně chtěl ze všech nejvíc vidět svého bratra. Důvěra v něj najednou zase stoupla.

Itachi se probudil docela brzo, takže si stihnul zaskočit ještě do kavárny na snídani. Krátce po osmé už byl na místě. Nikomu nepřál nic zlého, ale... za to že ho nenechal u bratra přespat, doufal že měl v noci nějakou zástavu srdce a vůbec se nevyspal. Jen informativně zaklepal na dveře Sasukeho pokoje a vstoupil.

,,Dobré ráno..." Usmál se jemně, když konečně toho andílka spatřil.

,,Dobrý."Sasuke už byl oblečený a přichystaný jít domů. Ještě než ale vyšel s pomocí berlí ven z nemocnice, něžně se otřel o Itachiho krk, aby ho motivoval, proč být brzy doma. Nejdřív je ale čekalo podepsání o převzetí již známého doktora. Ten se snažil udržet si neutrální výraz, když spatřil Itachiho. Neušlo mu ale, že ho mladší Uchiha propaluje pohledem.

Starší ale k mladému lékaři střelil pohledem, jen když to bylo nezbytně nutné. Většinu času se ty černé třpytivé studánky s nedohledným dnem upíraly zajímavě něžně přivřeny řasami z ověnčených víček na Sasukeho. Doufal, že doktora nenapadne prohlížet Sasukeho... zaprvé by to znamenalo další zdržení, za druhé... kdyby na jeho bratříčka hmatal před ním, asi by mu urval hlavu.

K Itachiho smůle ale lékář skutečně Sasukeho prohlédnout musel. Zprvu se ho jen ptal, jestli je mu špatně, když prudce vstane a na podobné otázky, pak mu ale začal prohmatávat spánky a krk.

Sasuke se tvářil neutrálně, šlo přeci jen o doktora, i když si moc dobře vzpomínal na tu noc, kdy vyjel po JEHO Itachim a to ho nutilo zůstávat ostražitým.

,,Bude v pořádku, jen ať bere ty léky, které má předepsané a přijde za týden na kontrolu," řekl lékař stručně, když skončil s prohlídkou.

,,Děkujeme. Dohlédnu na něj," odpověděl Itachi co nejvíc formálně, ale vařila se v něm krev. Jak na něj sahal... on to snad... vážně to dělal naschvál! Samozřejmě, že ty pomalé jemné doteky byly míněné jinak... Itachi bratrovi ochranitelsky obtočil ruku kolem hrudníku, aby ho podepřel.

Sasuke si takovou péči užíval, přesto řekl, že to zvládne sám a Itachimu se vysmekl. K bratrově autu se pokusil dokonce dojít bez pomocí berlí, noha ho vlastně ani tolik nebolela, hlava byla o malinko horší, ale ne nic, co by se nedalo zvládnout.

,,Je někdo doma?" zeptal se Itachiho neutrálně.

,,To zjistíme." Ušklíbl se Itachi a otevřel bratrovi auto, aby mohl nastoupit. Pak auto obešel a posadil se za volant. Celou cestu jako by o něčem přemýšlel, v polovině ale odbočil a na chvíli zastavil. Trochu pevněji sevřel volant a krátce se nadechl.

,,Sasuke...?" oslovil ho nejistě, s pohleden stále upřeným před sebe. ,,Já... měl bych ti něco říct..."

Sasuke si té odbočky zprvu ani nevšiml, protože byl stejně jako Itachi ponořený do svých myšlenek, když ale náhle zabrzdil a promluvil k němu, všiml si, že nejedou po obvyklé trase.

,,O čem chceš mluvit?" zeptal se proto Itachiho překvapeně. Nechápal, proč mu to nemohl říct po cestě.

,,Já jsem... když už jsi usnul tak... prostě jsem si začal s tim... doktorem..." bylo vidět kolik přemáhání ho stojí to vyslovit. ,,Ale k ničemu nedošlo, vážně... skončilo to u polibku, já jenom... strašně mě to mrzí ale... měl bys to vědět..." Nasucho polkl a poprvé za cestu se na něj podíval. V očích se mu zrcadlila upřímná lítost a smutek sám ze sebe. A ještě něco... strach... z toho, že ho ztratí.

Sasuke se otočil zpět k okénku a nějakou dobu mlčel. Po chvílí jen řekl: ,,Já vím." A víc se k tomu nevyjadřoval. Bodlo ho u srdce, že to Itachi neukončil hned zprvu, ale nakonec se ovládl, tak by z toho ještě nemusel dělat takové drama.

To staršího Uchihu překvapilo, ale dál už to nekomentoval. Chvíli mlčel, pak mu jemně přejel prsty po tváři, sjel přes rameno a paži až pak vklouzl rukou do jeho dlaně a něžně ji stiskl. ,,Miluju tě," zašeptal pak tlumeně.

Sasuke se jen jemně usmál. Dřív by řekl, že i on jeho miluje, ale časy se mění. Pochopitelně ho miluje stejně jako dřív, jenže ta zrada ho až moc poznamenala, bál se Itachimu otevírat, aby toho náhodou nezneužil. Dokud ho nebude mít bratr jistého, zůstane mu SNAD věrný. Aspoň Sasuke tomu chtěl věřit.

Itachi mu jako odpověď vtiskl letmý polibek na tvář, pak ho pustil a snažil se maximálně koncentrovat na jízdu. Brzy byli doma a Itachi Sasukemu chtě nechtě pomohl z auta. Když mu bral tašku z kufru, neodpustil si úšklebek.

,,Že bych tě přenesl přes práh?"

Sasuke mu na to ale nic neřekl, jen se zaraženě díval na vchod do domu, stáli u něj dva neznámí muži.

,,Kdo to je?" zeptal se bratra podezíravě. Ti dva se mu totiž vůbec nelíbili. Tvářili se jako mafiánští vyděrači.

Itachi se na ně zkoumavě zadíval.

,,Nevím, neznám je," pronesl upřímně. Hodil si tašku přes rameno a podepřel bratra. Pak vyšel ke vchodu. Muži se jim ale postavili do cesty, následně oba ukázali policejní odznak a s ledově klidným hlasem jeden z nich řekl, že vyšetřují smrt Itachiho blízkého přítele - Deidary. Jakmile to Sasuke uslyšel, nemohl tomu uvěřit. Ten zmetek, že je mrtvý?!

Itachi se zamračil ale v jeho tváři se ovjevil šok... byl překvapivě dokonalý... překvapení z jejich vpádu přetvořil perfektně na šok ze smrti. Bylo mu jasné, že se to neobejde bez povšimnutí a měl dost času na promyšlení svých alibi.

,,On zemřel...?! Proboha... můžete... můžete mi říct podrobnosti...?" mluvil tak, že jim jasně říkal, že na to má právo. Hned na to mu ale došlo, že jsou na ulici. Vzpamatoval se a rychle odemkl. ,,Pojďte dál, prosím..."

Policisté se po sobě jen mlčky podívali a vešli společně s Itachim a Sasukem dovnitř. Na úvod jim řekli, že Deidaru někdo otrávil a poslední, kdo s ním pravděpodobně mluvil je právě starší z bratrů. Jeden policita už nakusoval u i to, že vědí o Itachiho poměru s blonďákem, ale druhý ho vzápětí zarazil se slovy: ,,Některé věci by jeho bratr určitě vědět nemusel."

,,Netřeba, já už to vím," ujal se Sasuke slova namísto Itachiho.

Itachi po něm vrhl ublíženě pohledem a pronesl skoro cizím hlasem, který se tak podobal otcovu:
,,Sasuke prosím, rád bych si s nimi promluvil o samotě." Nebyla to žádost, byl to příkaz a Itachi doufal, že to Sasuke pochopí. Měl i vysvětlení, které taky hned policistům podal. Pomáhalo mu, že na tom byl kys pravdy.

,,Víte, měli jsme o mém bývalém příteli odlišná mínění, ale můj bratr zachovával ten negativní postoj. Ostatně můžete si ho pak vyslechnout sami." Úplně jemně klepl špičkou nohy do té jeho. Bylo to jasné znamení: udělej co říkám a zatím nemluv. Uchiha věděl, že Sasuke je bystrý a pohotový a věděl, že mu dojde, že pro ospravedlnění se musí sladit. A to zahrnovalo pokud možno nezmiňovat se o jejich vztahu a omezit se na to, že spolu mají dobré BRATERSKÉ vztahy.

Sasuke se jen s tichým povzdechem vzdálil. Pochopitelně mu došlo, že se o jejich bližším vztahu nesmí policistům zmiňovat. A když s nimi chce být Itachi sám, tak prosím, stejně mu bylo jasné, že později si vyslechnou i jeho. Je dokonce dost možné, že se nějakým způsobem dozvěděli i o jejich vztahu, když už vyčmuchali ten Itachiho s Deidarou. Nebo se alespoň mohli dopátrat toho, že i Sasukeho orientace není heterosexuálního rázu, a pak už by nebylo těžké se dovtípit, že vztah dvou bratrů nebude jen ten bratrský.

Když Sasuke odešel, policisté se obrátili zpět na Itachiho. ,,Nevadí, když vám položíme pár otázek? Nebo jestli chcete vypovídat až za přítomnosti právníka...?" zeptal se starší z nich. Samozřejmě, že Itachiho považovali za možného vraha, podezřelý byl každý... i Sasuke.

,,Jsem si vědom, že i přes to, co jsem k němu cítil jsem považován bohužel za jeho vraha, chápu. Podle rázu otázek se rozhodnu." Přislíbil jim Uchiha spolupráci.

Policisté se po sobě jen mlčky podívali.

,,Budete ale muset jít s námi, tady vás vyslechnout nemůžeme," řekl pak jeden z nich. Zatím se choval Itachi slušně, tak s ním i on jednal s jistou ohleduplností.

Uchiha si tlumeně povzdychl. Nechtěl, aby s ním šel i Sasuke, když se teď vrátil z nemocnice.

,,Omlouvám se, můj bratr byl zraněn, tak jsem s ním chtěl být doma..." odůvodnil pravdivě svůj povzdych.

,,Dobře, nedá se nic dělat." Otočil se ke schodišti a zavolal na bratra.

,,Sasuke! Musim s nima ještě na stanici, kdyby se něco stalo, OKAMŽITĚ volej. Prosím..." doopravdy měl o něj strach, ale pořád lepší, než kdyby neustále poslouchal o něm a Deidarovi.

,,Neboj, zvládnu to," zavolal Sasuke ze svého pokoje tak, aby to Itachi slyšel. Bylo hezké od něj, že se o něj bojí, ale není důvod.

,,Můžeme?" zeptal se policista. Jakmile Sasuke ztichl.

Uchiha přikývl na znamení souhlasu. Hodil si přes sebe bundu a vyšel před dům spolu s oběma muži. Na stanici dorazili za chvíli.

Jeden z policistů si odvedl Itachiho do místnosti pro výslechy, bylo tam i ono pověstné sklo, za kterým bezpochyby sedí další odbornící, kteří pracují na případu.

,,Tak se posaďte," vybídl Uchihu policista a sám se posadil na židli naproti němu.

,,Takže, kdy jste viděl mrtvého naposledy?"

,,Naposledy to bylo předvčírem večer," odpověděl mu stručně a jasně. ,,Mohu vědět jak zemř...?" Nedopověděl a spolknutý konec slova zvedl do otázky.

,,Nepředbíhejme," zastavil ho vyslýchající rázně. ,,Všechno se včas dozvíte. Přejdeme raději k další otázce. Když jste ho viděl naposledy, říkal něco důležitého? Něco, co by vás znepokojovalo? Neměl nějaké nepřátelé?" Byl si vědom toho, že položil Itachimu příliš otázek najednou, ale chtěl to mít rychle z krku.

,,Rozešli jsme se... ve zlém." Litoval toho teď... tak moc. Snažil se mluvit, ale dělalo mu to problémy... ať to bylo jakkoliv, miloval ho. ,,Byl jsem u něj na večeři. Řekl jsem, že bychom se... měli rozejít. Hrozně křičel..."

,,A vy jste nekřičel?" navazoval policista dalšími otázkami, podle toho, jak Itachi odpovídal. Možná se mu to jen zdá, ale Itachi mu už od začátku přišel trochu nervózní.

,,Hádali jsme se. Znamenám... znamenal jsem pro něj strašně... moc."

,,Proč jste ho opustil?" Policista se tolik ponořil do pátrání, i když ho to zprvu moc nezajímalo, proto úplně vynechal omluvu za to, že leze až tak hluboko do Itachiho soukromí.

,,Omlouvám se, ale můj vztah byl a je pro mě natolik osobní a momentálně i bolestivou věcí, že odmítám odpovídat na otázky takového rázu..." omluvil se slušně Uchiha.

Policista se upřímně od srdce zasmál. ,,Promiňte, ale tady nejste na posezení se svými přáteli. Jestli o tom nechcete mluvit, tak to má určitě hlubší význam." Naklonil se k němu a podezíravě si ho prohlížel.

Tohle mu přišlo odporné. Mohl tu větu alespoň nějak uvodit. Neucukl a spíš se k němu naklonil, ale tentokrát věděl, co dělá. Když promluvil, měl rty těsně u jeho obličeje a v jeho očích se do bolestného smutku vměšovali rozčilení.

,,A vy byste si mohl uvědomit, že se tu bavíme o smrti člověka, na němž mi záleželo stejně tak jako to, jak moc nepříjemné je, když se mi tu sprostě vysmíváte." Zase se narovnal. Už měl po krk těch lidí, co si mysleli, že je něco méně než oni, když má jinou orientaci.

,,Mně je to upřímně jedno, váš soukromý život mě musíte zajímat, protože je to prostě moje práce a jestli nechcete vypovídat nemusíte, ale stejně k tomu časem budete přinucen. Dobře si rozmyslete, co mi teď řeknete." Policista si dal ruce za hlavu a dělal, že se protahuje, ve skutečnosti čekal, co z Itachiho nakonec vyleze.

Nebylo to příjemné, ale s tím počítal. Jenom nerad říkal, že je na muže a to co musel říct teď, bylo třikrát tak nepříjemné. Zapřel se o opěradlo židle, zavřel oči a dvakrát se nadechl.

,,Bylo to kvůli fyzické přitažlivosti a absence tohoto faktoru z mé strany vůči němu," vyslovil pomalu a tlumeně. Mluvit o tomhle bylo víc než nepříjemné. Otevřel oči. ,,Stačí?"

,,Bohužel ne. Takže si to zrekapitulujeme: byli jste spolu na večeři, tam jste se spolu rozešli, protože vám to neklapalo v posteli a on se s tím nevyrovnal? Říkám to dobře?" Podíval se na něj policista tázavě. Potřeboval v tom mít jasno.

,,Ano. Já byl u něj na večeři a při té příležitosti jsem mu řekl, že bychom toho měli nechat. Samozřejmě že to nenesl dobře, ale reagoval ještě přehnaněji, než jsem čekal."

,,A je podle vás možné, že mohl spáchat sebevraždu?" Pozdvihl policista jedno obočí. Sebevražda byla sice až jako polsední možnost, ale nikdo zatím neměl pádný důvod, proč ho zabíjet, podle toho, co zatím stihli zjistit.

,,Já nevím... nikdy o ničem takovém vážně nemluvil... až na ta sladká slovíčka která si říkají dva zamilovaní, ale to přece... on... miloval mě, ale že by se pro mě... zabil...?"

,,Dobře, já myslím, že by to pro dnešek stačilo. Mimochodem, vyřiďte rodičům, že bych si velice rád promluvil i s vaším bratrem," poznamenal policista škodolibě, bylo na něm vidět, že ví ještě něco navíc.

,,Vyřídím to jemu, s dovolením." Ten tón se mu nezamlouval. I kdyby věděl, co s bratrem má, nemohl by jim to nijak dokázat, každá modřina se dá považovat za zranění utržené v braterské pranici a jestli se Sasuke po každém styku osprchuje, nemají šanci. I tak by to bylo nepříjemné. Itachi vstal a přivřel modročerné perly tmy před agresivním světlem.

Policista mu podal ruku, aby se s ním rozloučil, stisk nebyl pevný, jako náznak toho, že mu nevěří.

,,Ke vchodu trefíte, že?" zeptal se pak pro jistotu.

,,Myslim že trefím, kdyžtak se zeptám," odvětil mu Itachi. Východ našel bez sebemenších problémů. Domů musel pěšky, ale nevadilo mu to. Alespoň se projde.

Sasuke zatím ležel v posteli s notebookem a přemýšlel, jestli nemá napsat Hidanovi. Co když po něm příště vyjede? Dokáže se mu ubránit? A bude vůbec chtít? Pořád si nebyl jistý, že ho Itachi doopravdy miluje a hlavně jestli mu vydrží zůstat věrný.

,,Sasu...!" zavolal na něj jeho bratr, jakmile dorazil domů. Pověsil bundu za dveře a tašku hodil na gauč. ,,Dělám si kafe, mám dát vařit víc vody, tobě třeba na čaj nebo tak něco?" zeptal se ho jemně.

,,Ne, děkuju!" zavolal na něj Sasuke z pokoje odmítavě. Nakonec laptop zaklapl a zapl si televizi, aby přišel na trochu jiné myšlenky. Možná by si mohl pustit i porno, dlouho se na nic takového nedíval, v praxi toho totiž měl víc než dost.

Itachi se i s hrnkem přesunul do prvního patra. Položil si kávu k sobě na stůl a vrátil se k Sasukemu. Decentně ho objal a jemně se na něj usmál. ,,Co noha?"

,,Nebolí. Co zálety?" neodpustil si mladší z bratrů drzou otázku, ale nebylo se čemu divit, měl jen strach... neuvěřitelný strach mu opět věřit a znovu zažívat zklamání.

,,Tse, na výslechu jo?" Ušklíbl se Itachi pochybně, opřel se zády o pelest postele a mírně přivřel oči. Nebyl unavený, spíš zklidněný... cítil se tak zvláštně melancholicky, že by s ním teď pravděpodobně nic nepohnulo.

,,Přiznej si, že jseš nadrženej na všechno, co má dvě nohy, je mužskýho pohlaví a tvýho věku," opáčil Sasuke zhnuseně. Bylo tak těžké vyrovnat se s tím, že pro Itachiho nezůstal jediným. Možná se teď chce skutečně polepšit, ale Sasuke mu rozhodně neplánoval dát své srdce do otevřené dlaně.

,,Hele já se snažim," zavrčel Itachi podrážděně a zadíval se směrem k oknu, kde s nezaujetím začal počítat lístky na nejbližší větvi pod oknem stojící olše. Ani nevěděl proč.

,,Hm. Tak se snaž hlavně tak, aby sis mě zasloužil a abych té noci v nemocnici nemusel litovat, protože další šance už NIKDY nebude. Víš, jsem hodně citlivý člověk a láska pro mě hodně znamená. Miluju tě, ale nevěřím ti a co je láska bez důvěry? Jen vzplanutí, úlet, chtíč... Doopravdy tě budu milovat, až ti budu zase moct věřit a moje důvěra se získává hodně těžce." Sasuke moc dobře věděl, proč mu to říká. Tolik ho chce, tak moc, ale nehodlá se o něj s kýmkoliv dělit a Itachi si to musí uvědomit. Buď bude mít jen jeho, Sasukeho, anebo spousty milenců, ale bez svého bratra.

,,Já vím, Sasuke. Zvládnu to tak, abych nemusel nikdy litovat toho, co jsem udělal nebo udělám." Byla v tom trochu nadsázka, ale dala se přejít bez povšimnutí. Itachi si dobře uvědomoval, že zklamat už může jen jednou a bude to taky naposled. Takže by se měl přísně hlídat. Možná by to měl jednodušší, kdyby vypadal ošklivě.

,,Já tě do ničeho nenutím. Jestli ti ta nesvoboda se mnou vadí, jdi si a všechno se vrátí do starých kolejí. Zase budeme pouze bratry." Ze Sasukeho hlasu se dalo poznat, že ho bolí, co právě říká, ale jinak to nešlo. Nechtěl k sobě Itachiho poutat proti jeho vůli, má právo na svobodné rozhodnutí. Vždyť se nakonec říká, že láska bolí, ale nakonec všechno přebolí... dokonce i ta nešťastná.

,,Lásko, povim ti jenom dvě věci. Zaprvé mi žádná nesvoboda nevadí, protože chrápat za zády příteli se slovu svoboda nerovná. A za druhý bych nebyl schopnej vidět tě každej den a snažit se k tobě chovat jako k bratrovi," odpověděl mu klidným hlasem pomalu. Zvedl ruce a lehce se protáhl.

,,Kdybych byl ošklivý jako noc ani by tě nenapadlo se na mě dívat jinak než jako na bratra. Jseš si jistý, že to, co tě ke mně táhne, není jen sexuální přitažlivost? Přiznejme si to, jsem neodolatelný a neber to ode mě jako namyšlenost. Je jen málo lidí, kteří mě dokázali mít rádi i pro to, co mám v hlavě..." Sasuke teď myslel především na Hidana, jen u něj si tím byl jistý, přesto asi miluje Itachiho, proč by jinak opouštěl tak dokonalého herce pro někoho, kdo ho podváděl? Když to není láska, co potom? Samozřejmě, že láska zahrnuje mnohem více věcí, ale jistý základ by tu byl.

,,Kdyby. Sasuke, přiznej si, že tě znám nejvíc ze všech lidí na světě. Prakticky od narození. Miluju tě po psychické i fyzické stránce, ale nedávám to tak najevo, protože už jsme spolu žili šestnáct let a já si teď nedokážu chovat odstup a dokázat ti, že tvoje obavy jsou zbytečné, jakože jsou. Není to jen fyzická přitažlivost, ačkoliv nepopírám, že i ta ve vztahu hraje jistou roli. Ale to musíš uznat i ty." Naklonil se k němu, aby mu mohl přejet špičkami prstů po tváři. Pak se vrátil do své původní polohy na druhé straně postele.

,,Moje obavy, že jsou zbytečně? Ani nevíš, jak moc bolelo usínat a myslet na tvoje vyznání lásky, když jsem věděl, že spíš i s Deidarou. Tvoje slova pro mě ztratily váhu, tak krásně si mluvil a všechno to byla jen lež, prachsprostá lež... A pak se mi můžeš divit, že jsem svedl Hidana. Cítil jsem, že on mě dokáže milovat tak, jak chci a jak ho jednou budu schopen milovat i já. Je to neobyčejný člověk a ty by ses od něj mohl učit. Neurážej se teď hlavně, protože kdybych tě nemiloval, tak už jsem dávno s ním. Mysli na to." Sasuke natočil hlavu na stranu, aby mu Itachi neviděl do očí, protože by v nich spatřil jen bolest. A Sasuke si nepřál, aby ho zrovna on viděl tak zraněného. Nechtěl už zažívat tu odpornou bezmoc.

Jeho bratr ho chytil kolem pasu a stáhl si ho k sobě.

,,V tomhle smyslu máš důvod mít obavy. Ale já mluvil o těch obavách, že mě psychicky nepřitahuješ. A ne, neurážím se, ale doopravdy se divim, proč tu teď zničeně sedíš, když bys mohl být šťastný. Mluvíš o něm tak, že začínám nabývat dojmu, že by sis na mě v jeho přítomnosti ani nevzpomněl."

,,Ani si nedokážeš představit, jak často jsem na tebe myslel, když jsem mu usínal v náručí. Když jsem cítil jeho dech na svém krku a nemohl spát, protože moje srdce bylo s tebou. Mám Hidana rád, ale tebe miluju. Možná bych po čase dokázal milovat i jeho, ale kdo ví, co by bylo... Jenže teď, když se mě ty dotýkáš, musím myslet na to, že ty ruce se dotýkaly i Deidary. Nedokážu ho vytěsnit ze své hlavy, a i když je mrtvý, bojím se, že přijde zase někdo jiný a ty nedokážeš odolat, protože ti u mě bude něco scházet." Sasuke si hřbetem ruky setřel slzy z tváře a pohled sklopil dolů. Svými vlastními slovy si hodně ubližoval, ale bylo to lepší, než kdyby si cokoliv nalhával.

,,Kdykoliv se na mě budeš moct vykašlat a já teď můžu dělat jenom to, že ti budu věrnej. Na tom, že sem byl i s Deidarou už nic nezměním. Takže pokud ti to tak vadí, nechci ti už ubližovat." Starší Uchiha se od něj něžně odtáhl tak, aby jen seděl vedle něj, ale nijak se ho nedotýkal. Radši.

,,Pochop, že je těžké na to zapomenout, protože kdo jednou zklamal, zklame znovu a víš, jak já nesnáším bolest a teď, když tu s námi nebydlíš, je to jen a jen horší. Mám tolik prostoru myslet na to, co bylo a žádnou šanci si vytvořit s tebou nové vzpomínky. Navíc vím, u koho teď bydlíš a na aférku s ním jsem ani náhodou nezapomněl... Sám si pod sebou podkopáváš pevnou půdu a řítíš se do propasti." Sasuke se k němu otočil čelem a něžně ho pohladil po tváři. ,,Jestli mě miluješ, tak přede mnou neutíkej."

,,Bráško, bydlim u svýho bratrance a to přece..." chvíli se na bratra díval... ,,Ehm, jinak. Já bych s Obitem nic neměl. Je to blázen, ale beru ho jako kamaráda... tak se mám nastěhovat sem? Mimochodem, kdybych se před tebou nedržel, tak dávno nejsi schopnej mluvit." Upozornil ho Itachi jemně.

Sasuke se na něj tázavě podíval, nepochopil jeho poslední větu. Jak nedržel? Jak nebyl schopný mluvit? Nechtěl se ho na to ptát, tak raději mlčel a sledoval bílé prostěradlo na své posteli.

,,Já jsem schopnej mluvit kdykoliv a kdekoliv," řekl nakonec, ať už tím Itachi myslel cokoliv.

Itachi se ušklíbl. Pár způsobů jak bráškovi zabránut mluvit ho napadalo, ale pokud by si do jeho rtů promítal Deidaru, nemělo smysl se s ním hádat.

,,Jo, já vím." Usmál se a prsty mu pročísl vlasy. Pak vstal a přešel k oknu. Možná by si měl jít vypít to kafe, nebo by si ho mohl přinést sem, ačkoliv začínal čím dál tím víc pochybovat o tom, že ho Sasuke ve svém pokoji vůbec chce.

Sasuke vycítil, že tu nechce být, proto řekl: ,,Jestli tě unavuju, tak si běž... za Obitem," dodal s úšklebkem a s pohledem raněného zvířete objal svůj polštář.

Itachi protočil panenky a vrátil se k němu. ,,Ale di ty. Řekni mi popavdě, chceš abych tu zůstal?"

,,Ty snad posloucháš kolenem, Itachi. Řekl jsem ti, že když jsi u Obita, mám tolik prostoru pro bolestné vzpomínky na tebe, ale kdybys tu byl, měli bychom my oba šanci si vytvořit nové a lepší. Tak co myslíš, chci tě tu?" položil mu Sasuke zásadní otázku.

,,Dobře. Už nemluv o Obitovi ani o Deidarovi, prosím." Sednul si k němu a prsty si pohrával s jeho dlaní.

,,Tak mi k tomu nedávej tolik prostoru," zašeptal mu Sasuke do ouška, hned na to se ale odtáhl a pohled sklopil opět dolů, ruku ale zpět nestáhl. Nechal Itachiho, ať ho za ni drží.

,,No tak ti ten prostor trochu uberu..." dvěma prsty mu zvedl bradu tak, aby se na něj podíval a pak se sehnul, aby mu jazykem obkreslil tenké rty.

Sasuke lehce přivřel oči, nic jiného nedělal, další průběh toho, co bude následovat, vložil do Itachiho rukou. Tušil, že se spolu ještě dnes vyspí, ale kdoví... třeba Itachi nakonec couvne.

Jeho starší bratr opravdu udělal druhý krok, když mu vjel jazykem mezi rty. Ale pak už u toho zůstal a nejspíš se až obdivuhodně ovládal, když ho jen jemně držel za ruku, druhou dlaň měl položenou na jeho boku a jazykem prozkoumával jeho ústa a rty. Po hodné chvíli se odtáhl, ale jen od jeho rtů. Lehl si vedle něj a lehce si ho přivinul k sobě.,,Měli bychom se vyspat. Potřebuješ odpočívat..." pohlédl na Sasukeho starostlivýma černýma očima.

,,Dobře, nedivím se ti, že jsi unavený." Tím mu Sasuke okázale naznačil, že on sám není vůbec unavený, v nemocnici se toho naspal dost. Nechtěl ale Itachiho obtěžovat, očividně je z toho výslechu dost zničený.

,,Co to zase tvrdíš? Já nejsem ten, co tu měl otřes mozku," odvětil mu Itachi dotčeně. Nechtěl ho moc přetěžovat a nakonec se to obrátí proti němu.

,,Dobře víš, že mě unavit je nadlidský úkol," namítl Sasuke se zívnutím. Nezíval z unavení, ale z nudy a nedočkavosti. Moc dobře si vzpomínal na den, kdy to spolu dělali snad všude... včetně koupelny, kde se mu tehdy podařilo Itachi tak mile překvapit.

,,Mně se to už povedlo hned několikrát, to nezapřeš." Usmál se starší Uchiha s pohledem upřeným ke stropu a sevřel ho o něco silněji.

,,Jednou, dvakrát..." uznal Sasuke nakonec. Většinou za tu únavu mohly jiné okolnosti, navíc spolu zase tak dlouho nebyli, na to, aby těch sexuálních vyčerpání bylo více. ,,A teď, jestli chceš spát, tak dobrou... já si půjdu hrát... sám se sebou..." Protáhl se mladší líně. Zajímalo ho, co na tohle Itachi řekne.

Itachi se prudce posadil a překvapeně, doslova zaskočeně na něj zíral. ,,To si snad děláš srandu..." znělo to spíš jako konstatování než otázka.

,,Co se ti nelíbí? Promiň, já prostě nejsem unavený." S těmi slovy vstal Sasuke pomalu z postele a loudavým krokem došel až ke dveřím svého pokoje. Cítil na sobě Itachiho šokovaný pohled, ale nedal na sobě nic znát.

Když se do nich chystal vkročit, málem do nich čelně naboural, když je Itachi před ním dlaní zavřel. ,,Tak to teda ne. Nikam."

,,Nemůžu si hrát, když se na mě někdo dívá," namítl Sasuke naštvaně, ale všechno to byla jen přetvářka, aby Itachiho povzbudil v dalším konání.

,,Nechci u toho bejt, přemýšlej, co bych udělal, kdybych to viděl," zavrčel, chytil ho pevně za předloktí a smýkl jím tak, že Sasuke skončil ležíc na zádech na posteli. Ani se nestihl zvednout do sedu, když si nad něj Itachi klekl tak, že mu dlaní na hrudníku přitlačil k posteli a jedno koleno vklínil mezi jeho nohy, hodně blízko klínu.

,,Ty bys ale nic neviděl, protože už bys dávno spal," namítl Sasuke hravým tónem hlasu a jazykem si přejel po suchém spodním rtu, aby ho trochu navlhčil.

,,Já-nejsem-unavenej...'' zavrčel Itachi ublíženě a prudce se k němu sehnul tak, že zachytil špičku jeho jazyka mezi své bílé zuby.