Pod svícnem největší tma II - 9.kapitola

Dneska se konečně dočkáme něčeho významného. A zbývají nám tak nejvýše čtyři díly do konce, tak si užívejte každou větu. V komentech si řekněte, co chcete příště.

---

Po hodině se probudil. Dům byl jetě prázdný a po Sasukem ani stopy. Připadalo mu to, jako by se vrátil do doby, co ho jeho bratr sváděl a on mu vzdoroval. Když se učil dějepis, říkávali mi učitelé... historie se opakuje. A on si tehdy říkal, ano, lidi jsou nepoučitelní. A teď byl stejného názoru. Vstal a došel si zkontroloval pár věcí. Vyhrabal odněkud pevnou linku a vytočil číslo. Potřeboval se domluvit ohledně tohoto odpoledne.

V tu ránu Sasuke vrazil do dveří. Táhl z něj zápach kouře a potutelně se uchechtával. ,,To musíš zkusit se mnou. Nevěřil bys, co všechno se dá vykouřit!" Se smíchem ho poplácal po rameni a dovrávoral k ledničce, kde po chvíli vyhrabal plechovku s colou. ,,Je to tady naprosto boží!"

Itachi přivřel zlostně oči.

,,Ty ses zase sjel, co?" Podezíravě si ho prohlédl. Nemohlo být pochyb. To by musel být slepý, hluchý a bez čichu. ,,Sasuke!" zaúpěl. To snad není pravda, nesnášel drogy a když je bral jeho bratr, bylo to o to horší.

Sasuke nasadil nevinný výraz, až nezvykle vážný. ,,Ne, vůbec. A čím jako?" zeptal se nechápavě a nevěřícně zavrtěl hlavou, pak se napil z plechovky. Nedalo se přehlédnout, jak se měl zakalené oči a lehce narudlé tváře. ,,Co s tím uděláš, bratříčku?" sykl, když hodil prázdnou plechovku někam do rohu.

Itachi na to nic neřekl a úplně ho ignoroval. To byl jeho způsob zlobení se. Když ho někdo naštval, nikdy nekřičel, nevyšiloval a nevyčítal. Prostě přešel do pasivní ignorace. Otočil se a pro plechovku došel a sehnul se pro ni. Radši se ani nedíval, co to je. Bylo mu jasné, že to je energeťák v tom nejlepším případě...

Sasuke tohle udělal kvůli jediné věci. Itachi s ním chtěl udržovat bratrské pouto, ale i amatér bez pozorovacích schopností by si všiml i něčeho trochu víc. A mladého Uchihu štvalo, že si pořád nedokáže ani sám vybrat. ,,No tady to bude stejně zabitý, jdu se zase projít," oznámil s vidinou nudného odpoledne.

,,Zůstaneš TADY." Otočil se na něj Itachi a zabodl do něj rozhořčený pohled. To jediné, co si přál bylo teď, aby se tu v tomhle stavu potuloval po okolí. Jeho otec tady jednou skoro... ne, tu historku s prasetem, když se táta s kamarády ožral si vážně nechce připomínat. To Sasuke ještě nebyl na světě. Naštěstí.

,,Proč jako? Tak zoufalej jako táta nejsem. Máma mi o tom říkala." Vyplázl na něj jazyk, když viděl jeho výraz i reakci. Byla to ostuda pro celou jejich rodinu, která se prostě nikdy nesměla opakovat. Protočil panenky a odstrčil ho, aby mohl jít ven.

Itachi si povzdychl, čapnul ho za předloktí a silou, které Sasuke nebyl schopen odporovat ani při plném vědomí, jím smýkl zpátky do pokoje. ,,Nikam nepudeš, nebo ti ten úmysl z hlavy vytluču."

,,Chceš mě tady držet jako svoji hračku?" Sasuke si strhl košili a na světle se zaleskly ještě patrné jizvy ve tvaru písmen na jeho hrudníku. ,,Děvka možná jsem, ale ne tvoje!"

Itachimu se na chvíli zúžily zlostně a z části i překvapeně panenky a musel si dál dobrý pozor, aby šokem nepootevřel rty. Naopak je pevně stiskl k sobě, takže vytvořily tenkou linku a v očích se mu něco zalesklo. Snad zlost, ale pod tou agresivitou, skrytou a ztísněnou v jeho onyxových očích bylo ještě něco. Nejspíš zmatení a možná i zklamání. Nic mu na to neodpověděl, jen zaryl nehty do dlaní a pomalu, bez hlesu kolem Sasukeho prošel až ke schodišti a aniž by se otočil, poměrně spěšným krokem - bylo vidět že by chtěl spíš běžet, za ním zaklaply dveře koupelny.

,,Srabe!" zakřičel na něj ještě jeho mladší bratr, přehodil si tričko přes rameno a vyběhl ven. Kousek odtud bylo jezírko, potřeboval se nějak zchladit. Tady v tomhle pekle už nezůstane ani minutu. Musí vymyslet způsob, jak utéct a nejlíp napořád.

Itachi seděl na okraji vany a čelo si chladil o stěnu. Bylo mu špatně. Zase se mu vybavilo to krví potřísněné odpoledne plné strachu a bolesti psychické, i fyzické. Itachi se doopravdy snažil... teď přemýšlel, v čem dělá chybu. Prostě se bude muset snažit víc. A hotovo.

Sasuke běžel po pěšině, vedoucí do lesa. Původně sice chtěl jít k tomu jezírku, ale nějak ztratil náladu. Soustředil se jen na běh a na to, jak mu zběsile tlouklo srdce. Co to udělal? Nelitoval toho, jak se choval. Ale ty vzpomínky... Zastavil a podlomila se mu kolena, klesl do měkkého jehličí a se zavřenýma očima všechno vstřebával. Od toho dne ho trápily noční můry, probouzel se často s křikem a měl strach pak usnout. Jindy na to ale nemyslel. Prostě ho někdo znásilnil no a co? Bolelo to, ale ne tolik jak by si myslel. Koneckonců byl zvyklý, nejspíš.

Nevěděl, jak dlouho tam seděl uprostřed cesty a ztěžka oddechoval. Vnímal jen to, jak se do země postupě začaly vpíjet slzy, které už nedokázal zadržet.

Itachi se uklidnil až po patnácti minutách. Sešel dolů, aby si trochu odpočinul, ale v devět hodin sebral bundu a vydal se do nadalekého lesíka. Sasuke už musel domů, tady se brzy stmívá a Uchiha začínal mít strach.

Sasuke stále ještě klečel na zemi. Jeho oči byly nepřítomně zamstřené a stále ještě se leskly. Vědomím byl ztracený kdesi hodně daleko. V prstech svíral rozbředlou hlínu. Byla zima, ale on ji necítil. Trhaně se nadechl a opatrně se prsty dotkl jedné z jizev na hrudi. Pomalu sjel po celé linii písmene a postupně na dalších. Kůže byla na dotek znecitlivělá, byl to zvláštní pocit. Pak otevřel oči a prosebně je obrátil k nebesům, jehož kousky vykukovaly mezi korunami stromů. Zafoukal vítr a rozcuchal mu černé vlasy. Ani tak neslyšel blížící se kroky.

,,Sasuke...!" Itachi k němu došel a zvednul ho ze země. Byl pěkně zřízený. ,,Tak to ne, bráško. Jdem teď hned domů. Radši nic neříkej." Nedbal na to, že by mohl Sasuke prostestovat a vytáhl ho k sobě do náruče.

A Sasuke opravdu nic neřekl, ani ho neodstrčil. Pořád jen ty lesknoucí se oči, tentokrát v nich ale nebyla touha. Nadechoval se nepravidelně a přerývavě.

Itachi také radši promluvil až doma, když mu přikázal, ať se postaví, sundal mu boty a ponožky a nohy mu strčil do lavoru s horkou vodou. Pak ho zabalil do deky a odešel do kuchyně dělat čaj s medem. Na nic se neptal a nic mu nevyčítal.

Když už Sasuke rukama objímal hrnek s horkým čajem, na tvářích stále ještě patrné vlhké cestičky, potichu zašeptal: ,,Chtěl jsem se chovat tak jako předtím. Zapomenout na to, co se stalo. Ale nejde to. Nejsem tvůj bratr a nikdy nebudu."

,,Sasuke, jsi můj bratr a vždycky budeš." Itachi si rozhodně sednul vedle něj. ,,Vím, že toho je na tebe hodně. Ale věřim, že spolu to zvládneme." Decentně ho objal. Ale nic víc.

,,Ne, zvládnu to." Odtáhl se od něj s trochu vyděšeným pohledem. ,,Nemůžu se pokaždý sesypat nebo se jít někam zhulit. Ale tady taky nezůstanu, nejde jenom tak sedět a nic nedělat."

Itachimu se zablesklo v očích a usmál se. ,,Kdybys nezdrh, mohli sme se bavit..."

,,S tebou není žádná zábava," odvětil Sasuke ironicky a dlouze se napil čaje. Hned to byl lepší pocit, příjemně hřejivý. ,,Fajn, jsem ochotnej přistoupit na tvoje denní aktivity. Cos vyhrabal?"

,,Beru tě za slovo..."

To bylo to poslední, co mu ten večer prozradil. A nenapověděl mu ani, když ráno kráčeli skrz vesnici nahorů do kopce. Až když se před nimi objevil ohromný statek, začínal Itachiho plán nabývat jasnějších rysů. A když se začal bavit přátelsky s mužem, který je zavedl do obrovských stájí, bylo jasné snad úplně všechno.

,,No to si.." Sasuke zůstal beze slova zírat na obrovské zvíře přímo před sebou. Kůň byl celý černý, až na bílé punčošky a hvězdičku na čele. Lhostejně mu opětoval pohled, jako by to byl člověk. Uchiha se otočil na svého bratra. ,,Na tohle mě teda nedostaneš. Zapomeň!"

,,Tak rychle to vzdáš, jo?" Ušklíbl se. Pak se otočil na stájníka. ,, Můžete jít, zvládneme to. A ty lez nahoru." Kývnul na bratra pobaveně.

,,Ne a ne a ne! V životě jsem to nedělal. Ani nevim, jak se na tom sedí." Sasuke ukázal prstem na koně. ,,Ono si mě to prohlíží, nevidíš? Chce mě zabít, až se nebudeš dívat!"

,,Jasně a začne od hlavy. Nekecej a nasedej. Nohu do třmenu a druhou přehoď a ne že přelítneš," napomenul ho, pobaven jeho panikou.

Jeho mladší bratr něco zamumlal o důvěře ve vlastní rodině a z boku se postavil ke koni. Upřely se na něj zvědavé tmavě oříškové oči, pak zvíře pohodilo hlavou na druhou stranu a zafrkalo. Sasuke to bral jako "já bych to nedělal, ale jak myslíš.". Levou nohou se opřel o třmen, druhou se odrazil od země. Ale ne dostatečně a tak byl chvíli jen přehnutý přes sedlo, než se s vynaložením nepředstavitelného úsilí vysoukal nahoru. Nespokojeně se zavrtěl, protože sedlo nebylo nejměkčí. Kůň přešlápl a Sasuke se málem zřítil kvůli tomu jedinému pohybu, jak to s ním zahoupalo na stranu. ,,Tohle nemůžu. Je to trapný," zavrčel. ,,Jak můžu jezdit, když ani nevydržim sedět?"

,,Sezení na koníčkovi ti nikdy nedělalo problém." Povytáhl na něj Itachi obočí. Přešel k němu a jeho koni a rukou mu přejel po noze. Zaklínil jí ve správné pozici a pak koně obešel, aby mu srovnal i druhou.

,,Co si pamatuju, tak na tobě jsem se ještě neprojel," odsekl Sasuke tiše a odolal pokušení ho při té příležitosti nakopnout. Nesmí spadnout, prostě ne. To by se pak na něj nesměl ani podívat.

,,Ty si taky nepamatuješ podrobnosti," odsekl mu krátce starší. Otočil se a vyšvihl se bez problémů na krásného vraníka. ,,Pobídneš ho holeněma a necukej mu s udidlem v hubě, moc koní to nemusí. Drž lokty u boků." Itachi se vesele usmál a názorně vyklusal ze stáje na dvůr.

Sasuke se po něm ještě ohlédl a nadechl se jako by chtěl něco říct. To se mu ale z hlavy úplně vykouřilo při tom pohledu. Kontrast kovově černé srsti zvířete s Itachiho bílou košili a dlouhými havraními vlasy... Seděl jistě a uvolněně. Vypadalo to, jako kdyby se pro tohle narodil. Mladší Uchiha ještě ledabyle chytil otěže a odvrátil se, aby nebyl vidět ruměnec na jeho tvářích. Zlehka koně ťukl patami ve slabinách a pomalu následoval vraníka. V duchu si slíbil pomstu.

Itachi se usmál jeho nejistotě. ,,Dívej se dopředu, kůň jde tam, kam se díváš, tak se neotáčej a koncentruj se..." Prohrábnul si prsty havranní vlasy a přivřel onyxové oči. Sasuke vypadal tak rozzkošně, že měl co dělat, aby se hlídal. ,,Jedem..." Pobídl koně do cvalu a vyrazil branou ven. Chtěl vyzkoušet, co bráška vydrží.

Sasukemu se před očima mihla letmá vzpomínka. Ani nevěděl, jestli byla jeho nebo ne. Najednou věděl, co má udělat. Usmál se, povolil sevření stehen, naklonil se ke koni a tiše mu zašeptal do ucha pár slov. Zvíře se napjalo a jako blesk vyrazil vpřed, až ve zlomku vteřiny předehnal vraníka.

Itachi se krátce zvonivě a nevěřícně zasmál a vyrazil za ním. Chvíli jeli vedle sebe. Jako by srostli s větrem a patřili k tělům koní. Byl to neodolatelný pohled... a ona to věděli.

Sasuke neudělal tu chybu a nepodíval se na něj více než koutkem oka. Soustředil se jen na cestu před sebou. Stromy se míhaly v tak rychlém sledu, že se z nich stala zelená šmouha. Ten pravidelný dusot kopyt o zem byl uspávající. Měl pocit, jako by byl odrazem rytmu jeho tepu. Každý úder mu projel celým tělem až ke konečkům prstům.

Cválali těsně vedle silnice. Najednou se kolem prohlano auto a předjíždělo ho druhé, které zatroubilo. Koně, zvyklí na vesnici sebou splašeně trhli a začali sebou cukat. Itachi koně jakž takž zvládl uklidnit a pak se otočil na Sasukeho. Překvapení z toho výjevu ho téměř připravilo o dech.

Sasuke nebyl na něco takového zvyklý. Se skousnutým rtech se chvíli snažil udržet rovnováhu, ale udělal naprosto začátečnickou chybu a pustil otěže.

Kůň trhl hlavou a zjistivše, že je volný, vyděšeně vyrazil lesem k menší louce, dál od silnice. Itachi se rychle rozhodl. Vyjel za ním a pokusil se zachytit volné otěže, ale zvíře příliš pohazovalo při běhu hlavou. Tak jinak.... Odhodlal se k radikálnímu kroku a když se ocitl blízko bratrova hřebce, vyšvihl se na své sedlo do dřepu a jediným jistým a zvláštně majestátným skokem srazil Sasukeho z koňského hřbetu. Ve vzduchu ho ale otočil tak, aby se jeho bratr o zem neudeřil a dopadl na něj. Spadl na záda a po akci přišel ten zvláštní útlum. Kůň bez jezdce se na louce asi po deseti metrech zastavil a chvíli se vzpamatovával, než zabořil sametový nos do voňavé luční trávy a začal se pást. Jeho koňský společník to zřejmě zhodnotil jako dobrý nápad a víc než ochotně se přidal. Itachi ležel na zemi, držel nad sebou Sasukeho. Tmavé vlasy měl rozházené kolem hlavy, na slunci se leskly jako svatozář. V temně modrých očích s velkými panenkami mu tančily drobné jiskrné odlesky jemné sluneční záře a rty měl pootevřené, jak se snažil usilovně nadechnout. Na tvářích se mu adrenalin promítl do jemně růžového zbarvení jinak mramorové pleti.

Sasukemu trvalo ještě asi minutu, než si plně uvědomil, co se během těch několika vteřin stalo. Klečel nad ním, jednu jeho ruku pořád ještě kolem pasu a zrychleně se nadechoval, aby se vzpamatoval z toho leknutí. Chtěl něco říct, ale najednou nevěděl co. Ten pohled mu prostě vzal slova od úst. Jemně mu odhrnul z očí pár neposedných pramínků vlasů a usmál se.

Ticho by se během těch dlouhých minut dalo krájet nožem. Sasuke se k němu naklonil a prstem mu přejel po rtech a krku až na hrudník, pak přes bok až na vnitřní stranu stehen. Vytrvával a nepokračoval. Slíbil si, že nebude spěchat. Navíc si nesmírně užíval to, jak mu jeho straší bratr odolával jen s největším sebezapřením.

,,Sasuke..." dostal ze sebe slabě. V tom tónu bylo překvapení a zděšení, ale stopu vzrušení tyhle emoce nezakryly. Doslova ztratil dech a musel se hodně snažit, aby ho našel. Pak Sasuke ucítil tlak na zápěstí, když se mu kolem něj obtočily Itachiho prsty. Jenom jeho ruku držel, jakoby mu chtěl zabránit v pokračování, ale Sasuke si nemohl nepovšimnout, že mu tu ruku na druhou stranu neodtáhl.

,,Pššt.." Sasuke mu hned přiložil prst ke rtům. Nemohl odolat, když cítil jeho dech na tváři. Nejprve mu jazykem záměrně pomalu sjel podél krční tepny a zároveň se mu kolenem otřel o rozkrok.

Itachi se uměl ovládat skvěle, ale po tomhle počínání ze sebe stejně nedokázal dostat ani slovo a to se promítlo v jeho reakci, ještě zesílené tou dobou bez něj. Na zemi se jemně prohnul v zádech, nechtě přivřel oči a vydechl tak prudce, že se to už zdánlivě blížilo tichému zasténání. Ruku, kterou mu pořád držel, stiskl ještě pevněji.

Opatrně se vymanil z jeho sevření a dlaní se opřel o zem vedle jeho boku. Jemně ho pak kousl do toho místa těsně nad krkem, které si vypozoroval předtím v tom skladu, následně se ho lehce dotkl jazykem.

,,Sas..." Itachi se zadrhnul a znatelně sebou cukl, když se jeho bratr tak sebejistě trefil. Pootevřel rty, jako by se chtěl zhluboka nadechnout, místo toho ale tiše zasténal. Vypadalo to, že je svou reakcí sám překvapený. Se zavřenýma očima se jeho nádechy zrychlily a byly o dost mělčí. A po chvíli... jeho sevření bratrovy ruky najednou povolilo a on svoji dlaň, kterou Sasukeho zápěstí držel, nechal sklouznout na zem. Bylo poznat téměř nezpozorovatelné chvění, které se mu šířilo po těle.

Pak už to nešlo. Sasuke se na okamžik odtáhl, ale jen o malý kousíček. Měl by to udělat? Odpověděl si sám. Když ne teď, tak už nikdy. Nejdřív jen zlehka přitiskl své rty na jeho, pak o něco přitlačil a konečně ho políbil, následně polibek prohloubil a jemně se ho jazykem dotkl na zubech.

Itachi se nejdřív pokusil otočit hlavu tak, aby se jeho dokonalým rtům vyhnul, ale když si jeho bratr našel cestu i tak, nakonec se podvolil jeho dobyvačnému jazyku. A když už ho nechal a ucítil, neudržel se a vjel mu prudce jazykem mezi rty. Zbožňoval, když sebou překvapením jeho bráška trhnul a vzhledem k tomu, že až doteď se choval pasivně, to skutečně překvapení bylo. Chvíli se pokusil ještě přestat a skoro se sám kousnul do jazyka, ale místo toho, aby se položenou dlaní na bratrově hrudi vzepřel, mu ruka samovolně sklouzla pod bratrovu košili na jeho perfektně tvarovaný hrudník.

Ne, nemohl dál dělat, že se nic neděje. Sasuke odpovídal na jeho polibky stále důrazněji a vášnivěji, až musel přijmout jeho vzduch. Tiskl se k němu a sem tam se jakoby náhodou otřel rozkrokem o jeho, pak ho nedočkavě chytil za ruku pod svou košilí a posunul ji výš. Toužil po tom, aby si ho vzal. Už jen kvůli tomu pocitu byl ochotný zajít jakkoliv daleko.

Itachi se ztěžka nadechl, zavřel oči a na minutu strnul. Skoro to nahánělo strach, že usnul. On ale ty onyxové studánky po chvíli otevřel, chvíli sledoval Sasukeho dokonalé rysy tváře.. vyzývavé žhnoucí oči.. a přece modré jako nebe při soumraku, tenké jemné rty, jejichž nezapomenutelná chuť ho provázela i ve snech, vlasy v barvě vraních křídel... Pak po té době absolutní nečinnosti ho znenadání během vteřiny chytil kolem pasu a strhl ho prudce pod sebe. Hned na to přejel špičkou jazyka po jeho rtech a tiše a bázlivě hlesl: ,,Odpusť..." Vzápětí mu rukou jemně sjel na podbřišek, dostal se prsty za lem jeho kalhot a špičky prstů zavadil o kořen jeho vzrušení.

Sasuke to nečekal, ale stihl se ovládnout, aby překvapeně nevyjekl. Místo toho jen docela tiše zasténal. Vypadal nádherně. Když si se zakloněnou hlavou skousával ret a vybízel mu tak bělostný krk v němém odevzdaném gestu. Chtěl něco namítnout ve smyslu, že tady to přece nemůžou dělat, ale najednou se prostě nezmohl ani na slovo. Místo toho mu prsty vjel do vlasů a přitáhl si je k dalšímu dlouhému polibku, v němž nechal odrazit všechno to, co skrýval. Jediným plynulým pohybem z nich stáhl gumičku, na chvíli se jen s velkým sebeovládáním odtrhl od těch nepředstavitelně sladkých rtů, odhrnul mu dlouhé jemné prameny z krku a krátce k nim ještě přivoněl, připomněly mu drcené borové jehličí s příměsí ještě něčeho, kvůli čemu se toho nemohl nabažit, provokativně ho kousl do tenké kůže na krku a na oplátku mu zezadu vjel prsty za kalhoty.

Jeho bratr se slastně prohnul a tím se natiskl svou pánví na jeho. Jemně tak své tělo vklínil mezi jeho nohy, jednu dlaň mu opřel o hrudník a držel ho tak u země, aby zabránil případnému nedočkavému zmítání, které u něj tak miloval, zatímco mu rty pomaličku sjížděl přes hrudník, bříško a podbřišek až ke klínu, kde se ho naschvál jen přes kalhoty dotkl jazykem a jemně napnutou látku vsál mezi rty. Tak moc mu tenhle pocit chyběl.. odpíral si ho příliš dlouho, než aby byl schopen zastavit se.

Sasuke ho celou dobu sledoval zastřeným pohledem. Bylo to příjemné, ale... Právěže tam bylo to "ale". Trhnul sebou a na chvíli zavřel oči, když náhle pocítil příval emocí z nedávné doby. Viděl před sebou krev, cítil i jak mu stéká po těle. Bolelo to. Slyšel křik ale sám křičet nemohl. Prudce je zase otevřel. ,,Nech toho, prosím," šeptl prosebně a posadil se.

Itachi se bleskurychle odtáhl a prohrábnul si černé vlasy. ,,Promiň.."

,,Ne. Neměl jsem s tím začínat," hlesl s odvráceným pohledem a přitáhl si kolena těsně k tělu. Vjel si prsty do vlasů a semkl rty do tenké linky. Slyšel ten hlas, jak mu něco šeptal do ucha. A na pozadí všeho bolestný výkřik jeho jména. Zachvěl se a čelo si opřel o lokty.

,,Sasuke... vážně mě to moc mrzì...." Chvíli se na něj bezradně díval, ale pak ho nejistě objal. Jen tak, aby ho uklidnil. ,,Odpusť mi to prosím..."

,,Nemám co, tak se neomlouvej," odvětil Sasuke relativně klidně. Ovládl se natolik, aby se mu netřásl hlas. ,,Radši se už vrátíme."

,,Dobře," souhlasil Itachi. Vstal, chytil bratra za ruku a vytáhl ho na nohy. ,,A pozor na auta." Ušklíbl se jemně.

Tentokrát Sasuke nic neodpověděl, což samo o sobě bylo jasným důkazem jeho psychického stavu. Jen se pomalu vydal ke svému koni. Zvíře zvědavě zvedlo hlavu, když uslyšelo kroky a celou dobu ho pozorovalo. Když ho Uchiha zlehka pohladil po nozdrách, kůň pohodil hlavou a přešlápl. Jezdec se pak bez problémů vyšvihl do jeho sedla a rychle chytil i otěže.

Itachi se vyhoupnul na svého koně a pobídnul ho. ,,To sis rychle vzpomněl. Doufal sem, že se ti to může líbit."

Sasuke pořád ještě mlčel, neměl k tomu co říct. Lehce pobídl koně patami a vyrazil po louce zpět k silnici. Chtěl už být co nejdřív doma.