Obchodník s lidmi V

Tak tady jí máte, opravdu po dlouhé době, uznávám. Proto TADY najdete všechny minulé díly.

Ráda bych taky všem chtěla doopravdy poděkovat za ten úžasný počet komentářů u poslední kapitoly. Je vidět, že když opravdu chcete, tak jde všechno. Mám v poslední době jisté problémy, které už nejsem schopná řešit sama, ale tohle tu rozebírat nebudu. Vaše komentáře mě ale přesvědčily natolik, že jsem si nakonec rozhodla udělat chvíli, abych vám sem mohla dát další kapitolu.

Také bych toady toho využila k varování, že BRZY KONČÍ DOBA, KDY SE BUDETE MOCI ÚČASTNIT POVÍDKOVÉ SOUTĚŽE O CENY, v pravidlech není psáno, že musíte specielně pro tentokrát napsat něco nového, pokud máte nějaký vydařený kus, klidně to vystřihněte odtamtud. Pro neznalé je odkaz na soutěž nahoře v menu.

---

"Takže náš Itachi přeci jen bodoval…" Dostalo se mi pochvaly od Hidana. Zakroutil jsem jenom odmítavě hlavou. Vůbec to nešlo podle mých plánů. Ale každopádně… měl jsem s ním domluvenou schůzku. Další… a už dnes večer. Beze slova jsem se zvednul a už jsem chtěl vyjít ven, když mě zastavila Tsunade.

"Kam míříš…? Víš že dneska máš ještě práci…" Zastavil jsem se v pohybu a ani se k ní neotočil čelem, když jsem odpovídal.

"V šest tam budu." Ne, nenechal bych si to ujít. Nečekajíc na odpověď jsem za sebou zavřel dveře naší společenky a zamířil domů. Neměl jsem náladu s někým mluvit, potřeboval jsem se teď zase na chvíli zašít. Krásného černovláska s neodolatelným úsměvem jsem ale pořád viděl před očima. Vybavoval jsem si každý detail jeho tváře, každý specifický pohyb. Připomínal mi oheň… bylo nemožné se k němu dostat blíž. Spálil by mě na uhel. Ale o ohni se říká, že je to dobrý sluha, špatný pán… v tu chvíli jsem se neubránil sotva znatelnému úšklebku. Jednak pro ten dvojsmysl sám o sobě, jednak kvůli poznání, kam se mé myšlenky na něj vždycky stočí. Kolik času jsem ještě měl…? Jak dlouho musím držet jeho andělskou tvář s duší ďábla, prosakující mu neproniknutelně černýma očima s purpurovým žíháním ve tvaru koruny, ve své mysli jen podle vzpomínek na něj…? Jen pár hodin. A přece se mi zdají neúnosné.

Zamračeně jsem sledoval, jak se drobné stříbrné ručičky posouvají a pomalu zvětšují úhel, který svíraly… už bylo čtvrt na sedm a před restaurací se nikdo neobjevil. Jestli si ze mě vystřelil… trochu jsem znejistěl. To by mi nebylo příjemné a můj nevlastní sourozenec se přesně v takovýchto situacích vyžíval, soudě podle toho, co jsem o něm stihnul zjistit. Znovu jsem černýma očima střelil e svému zápěstí. Za pět minut půl… ještě že není zima, to už by se stmívalo. Takhle jsem se ještě chvíli mohl těšit z narudlých paprsků letního zlatého kotouče. Těšit… to je moc silné slovo. Dokážu se ještě vůbec z něčeho těšit? Tiše jsem si povzdychl a zvedl pohled znovu ke dveřím.

Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal…. Stál asi půl metru ode mě a když spatřil, jak jsem sebou cuknul, jeho rty stvořily krásný, ale nebezpečný úsměv. Se slabou jiskrou pohrdání v jeho očích to gesto vyznělo provokativně a posměšně.

"Neděláš dobrý dojem, když chodíš pozdě…" Přivřel jsem zlostně oči. Sám nechápu, jak ve mně jen jediný výraz jeho tváře mohl vzedmout takovou vlnu vzteku. Sasukeho to ale očividně neudivilo. Jen si prsty přejel po límci černé košile, aby si ji srovnal a přehodil si tašku na druhé rameno.

"Jestli o mě tolik víš, měl bys tušit, že na dojem kašlu." Trhnul s výrazem nevinného novorozence rameny.

"Mimoto jsem by zvědavej, jestli ti za to čekání stojim." Pozvednul obočí a bylo na něm vidět, jak přemáhá úsměv, když spatřil více než nespokojenou reakci v mé tváři. Zmetek. Založil jsem si ruce na hrudníku a snažil s tvářit neutrálně, nesměl jsem zapomínat, že jsem v práci a moje ego teď musí stranou. Jenže bylo asi silnější, než jsem si myslel.

"To si takhle testuješ všechny, co s tebou chtěj někam jít…?" Možná jsem to řekl rozčileněji, než jsem původně zamýšlel… Sasuke s letmým úsměvem, který mi připadal tak lehký jako křídla lučního motýla, přistoupil o několik kroků ke mně a v očích se mu na sekundu zalesklo něco mě už skoro neznámého… uličnictví…? Zkrátka ta dětská radost, které jsem měl vždycky málo a nikdy jsem se o ní nemohl s nikým podělit. Nešlo to… ne s ambiciózním otcem a precizně pracující, perfekcionistickou matkou. A sourozence jsem neměl… nebo jsem o něm spíš nevěděl. Najednou mi těch promarněným dětských let bylo trochu líto.

"Ne, jen jsi mi připadal podezřelej… ale to se spraví…" odstoupil ode mě a s pobavením sledoval, jak se mi překvapením zúžily zorničky, když jsem v jeho prstech spatřil svůj vlastní telefon, který jsem měl až do té doby, než se ke mně tak přiblížil, v kapse saka.

"…až ti prohrabu zprávy a fotky…" Mrknul na mě a bleskově se kolem mě protáhnul na druhou stranu ulice… zalapal jsem po dechu. To snad není pravda… necítil jsem, že by se mě dotknul…!

"Ty hajzlíku…!" Otočil jsem se a rozběhl se za ním. Nechápu, že jsem ho nedohonil hned, jako většinu lidí. Za tu dobu, co jsem jako Herec pracoval, jsem musel často hodně utíkat, takže jsem spolu se svou ilegální prací rozvíjel v podstatě i kariéru 'atletického běžce'. Ale Sasuke byl neskutečně rychlý… proplétal se mezi lidmi na ulici tak hladce, jako by zkušený krejčí provlékal nit ouškem jehly… nekontaktně, ladně.

Když jsme doběhli na dlážděnou cestu u pobřeží jezera za městem, konečně se projevila má výhoda v téhle aktivitě. Moje andělská oběť viditelně zpomalila, natáhnul jsem se a pevně zachytil jeho rukáv. Strhnul jsem ho zpátky, ale zakopnul jsem o okraj chodníku a málem si vyrazil dech, ačkoliv jsem dopadl na trávník. Zaregistroval jsem, že Sasuke skončil vedle mě, ale chytil jsem ho za rameno dřív, než se stihnul zvednout a s hlubokými nádechy po tom běhu jsem nastavil dlaň. Černovlásek zlehka chytil moji ruku, kterou jsem mu svíral rameno a odtáhl ji. Pak mi s úšklebkem telefon na ruku položil. Hlasitě jsem vydechl, nevím, jestli to byl výsledek toho běhu, nebo pocitu, že už mám zpátky tu kradenou věc a zakroutil jsem hlavou. Sasuke si pohodlně lehnul na zelená stébla a přivřel oči. I on očividně zklidňoval práci svých plic, ale tvářil se u toho docela spokojeně. Vypadal roztomile… až při tom, co pak řekl, jsem měl znovu chuť ho zabít.

"Fyzičku máš taky vyhovující…" Zaskřípal jsem zuby. On si mě snad pořád testuje…?!

"Už sis o mě konečně udělal obrázek?" Zamumlal jsem na půlku úst a v sedě si trochu uraženě oprašoval rifle, na které mi napadalo několik zelinkavých stébel trávy. Viděl jsem, jak se vedle mě vyhoupnul do sedu a podepře se za sebou ležérně dlaní.

"To není hned." Odvětil to tak, jako by snad nic neprovedl. Zavrčel jsem, chytil ho a přetočil ho pod sebe. Opíral jsem se rukama vedle jeho hlavy a donutil jsem ho pode mnou ležet. Nakonec to vypadalo, že jsem z té blízkosti nervóznější já… zaklonil hlavu, aby na mě lépe viděl a koutky se mu zvedly do překrásného úsměvu… pevně jsem stisknul rty k sobě. Vypadal vždycky tak neodolatelně, až to bolelo…

"Zatím o tobě vim jenom to, že jsi docela trpělivý, hodně nepozorný a máš dobrou výdrž…" Jeho tenké rtíky odhalily v jemném úsměvu bílé zuby. Nemusel jsem se ptát, abych tušil, z čeho všeho to vypozoroval, nebo na co by v dobrém vztahu byla moje fyzická výdrž.

"A taky nepoučitelný…" Přerušil mé myšlenky a v nabízivém gestu mi ukázal ruku, kde mezi dvěma prsty držel mé klíče od auta. Šokem jsem jenom pootevřel rty a chvíli na svůj majetek upřeně civěl. Pak jsem si je rychle vzal a vrátil je zpátky do kapsy. To není možné… po druhé tatáž chyba! Přivřel jsem oči a zvednul se na nohy. Sasuke tam jen seděl, jeden koutek pořád pozvednutý v úsměv nad mou nešikovností… do mramorového obličeje mu padaly stíny olistěných větví mladých stromků, které tu byli podél cesty vysazeny a na havraních vlasech nebylo ani poznat, že by je nějak rozcuchal… jenže ty oči… nebyly tak chladné, jako když jsem ho poprvé viděl… byly tak… dospělé a zároveň ještě dětské… a zrcadlila se v nich radost… A byla to právě ona prostá radost, co mě úplně odzbrojila. Já se na něj nemohl zlobit… nedokázal jsem to.

"Vstávej…" Natáhnul jsem k němu ruku. Věděl jsem, že tohle nebyl jeho styl, na to už jsem ho stihnul poznat docela dobře, asi si zakládal na pocitu samostatnosti… ale zase mě dokázal překvapit, když jsem spíš ucítil, než uviděl, že se jeho prsty obtočily kolem mého zápěstí a dlaň přitiskla k mé. Bez větší námahy jsem ho zvedl na nohy a neubránil se pousmání.

Pomalu jsme se vydali po sluncem zalité promenádě po mírném oblouku kolem břehu jezera. Cítil jsem se jinak… nedokážu to popsat. Stalo se vám někdy, že jste v práci kvůli práci na tu práci samou úplně zapomněli…? Ne? Tak vidíte, že to zkrátka nejde popsat. Sem tam jsem po něm střelil pohledem, díval se přímo před sebe… když mluvil, jeho rty spolu s hlasem vytvářely zajímavou podívanou, která pro mě v tu chvíli předčila kulturní zážitek, jaký jsem míval například z baletu, nebo opery. Měl na sobě umělecky potrhané džíny a černou, polo-rozepnutou košili. Úžasně ho to vystihovalo. Jeho lásku ke svobodě, odolnost… připadalo mi, že sem nepatří. Byl tak jiný… bezstarostný na jednu stranu, ale nervózní, když něco hrozilo jeho přátelům, chladný a nepřístupný… a zároveň citlivý a hluboce empatický, když od něj někdo žádal upřímnou radu… byl plný protikladů. Nemohl bych vybrat, kdybych ho musel označit buď za anděla, nebo za ďábla. Byl obojí v jednom. Za nedlouho jsme se zastavili, on se opřel lokty o zábradlí a mlčky sledoval drobné, stříbrné vlnky vody. Vzpomněl jsem si, jak jsme s tátou házeli kamínky do vody… s otcem, kterého Sasuke nikdy nepoznal…

"Umíš házet žabky?" Zeptal jsem se najednou, aniž bych nad tím přemýšlel. Otočil se na mě a párkrát zamrkal.

"Ne…?" Vypadal dost nejistě, až to mě samého zmátlo.

"Víš… víš vůbec, co to je?" Pokrčil rameny a zakroutil hlavou. To mě překvapilo. Neznal takovou běžnou věc…? Aniž bych si to uvědomil, začal jsem se usmívat.

"Nikdy jsem na nic takovýho neměl čas…" Podotknul trochu zahořkle. Takový podtón jsem u něj ještě neslyšel. Chytil jsem ho za zápěstí a jako první se protáhnul mezerou v zábradlí, abych se dostal na kamenitou 'pláž'.

"Tak to musíme napravit…" Když se postavil vedle mě, sklonil jsem se a vybral vhodný plochý kamínek. Pak jsem se sehnul a hodil ho pod nacvičeným úhlem proti vodě. Několikrát se odrazil od hladiny, než s posledním žbluňknutím zůstal nenávratně ztracen pod hladinou. Otočil jsem se na něj. Usmíval se.

"Teď ty…" Sasuke přivřel oči a očima přejel po zemi plné žabích adeptů.

"Varuju tě předem. S mojí nešikovností přijdeš o oko…" Zavrčel, když se skláněl a hledal vhodný kámen. Uchechtl jsem se a do dlaně mu jeden vložil. Pak jsem opatrně… jako bych držel cenný kousek skla sevřel jeho ruku ve své… pamatuji si přesně, že v tu chvíli ke mně trochu tázavě zvedl pohled, ale já to ignoroval a díval se pořád dolů… později mě to mrzelo. Kdybych se podíval do těch černých perel, možná bych v nich našel něco… ale můj strach z toho, že to 'něco' v nich nenajdu, byl tenkrát silnější. Pak jsem mu ruku navedl, jenže kamínek se samozřejmě hned utopil. A Sasuke… se zasmál a zkoušel to znovu a znovu… po deseti minutách už sem seděl na břehu, kousek od něj a s hlavou podepřenou dlaní jsem jen sledoval jak samozřejmě bez jediného odrazu tone jeden kamínek za druhým. Obdivoval jsem Sasukeho soustředěnost a vytrvalost, ale měl jsem pocit, že se v jeho očích lesklo čím dál více rozčilení. Nakonec jsem vstal a stoupnul si na okraj, kam už skoro zasahovala voda, těsně vedle něj.

"Dobře…" Slyšel jsem, jak Sasuke tiše zavrčel a když jsem k němu vzhlédl, držel v ruce doslova šutr… asi dvacet centimetrů velký kus kamene. V jeho krásné tvářičce jsem už viděl rozčilení a musel jsem se mu začít smát… působil tak komicky…

"S tímhle asi žabku neuděláš…" Dostal jsem ze sebe se sílícím záchvatem smíchu… nemohl jsem si pomoct a čím více jsem se to snažil potlačit, tím těžší to bylo… Sasuke přistoupil ke mně… a najednou se rozpřáhl a obrovský kámen mrsknul do mělké vody těsně vedle mě. Samozřejmě to vystříklo a já měl úplně mokré kalhoty. Hned mě smích přešel. Vytřeštil jsem oči a otevřel ústa k protestu… a Sasuke, teď už s úlevným úsměvem, když si vybil zlost, mi jedním prstem pod bradou zase pusu donutil zavřít a zvedl jeden koutek úst.

"A tys říkal, že jí neudělám, hm? Tak poď, ty žábo."

"Ty…" nenacházel jsem slov. Prudce jsem sebou trhnul a vystartoval po něm. Mladší černovlásek se rozesmál a rozběhl se po pobřeží daleko ode mě… jak jsem za ním utíkal… pomalu jsem se začínal usmívat… a když jsme se oba zastavili, nebylo to proto, že bychom už nestačili s dechem, ale oba jsme se svíjeli smíchy.

"Máš vlastní styl." Ohodnotil jsem ho pak, ještě se slzami v očích, jak jsem se ještě před chvílí smál. Vesele přikývnul a posadil se. Zhluboka jsem se nadechl a usadil se vedle něj. Slunce už se pomalu chýlilo k západu a rozlévalo po krajině poslední smuteční závoje růžovo-červených odlesků. Mlčeli jsme a sledovali to jezero, v němž se většina posledních paprsků topila, jako před tím Sasukeho kamínky. Dokonce i ty kalhoty mi při běhu skoro uschnuly. Zvláštní… vždycky mi mlčení s lidmi připadalo trapné a stresoval jsem se, abych vymyslel, jak navázat hovor… ale teď jsem chtěl spíš tu chvíli prodloužit… stačilo mi tušit, že je tu, že je vedle mě… otočil jsem se k němu a krátce, mělce se nadechl…

"Sasuke…?" Otevřel oči, protože si před tím užíval slunečního tepla na zavřených víčkách a lehce je před tím světlem přivřel.

"Hmm?" Neodpoutal pohled od šumějící vody.

"Můžu se zeptat na pár otázek…?" Otázal jsem se tlumeně a mé rty vytvořily tenkou linku. Ale on zareagoval úplně uvolněně a klidně.

"Můžeš…" Musel jsem se zeptat, teď už nešlo couvnout.

"Máš zrovna teď někoho…?" Asi jsem se bál, co mi odpoví, proto jsem radši upřel pohled na barevné kameny na zemi.

"To bych tu nebyl." Slyšel jsem, že se na konci věty usmál. Vzhlédl jsem k němu.

"A… myslíš si, že vypadám přitažlivě?" Tiše se zasmál a obloukem ke mně otočil hlavu.

"Cože?" Odvětil s úsměvem. Ale já neústupně přikývnul.

"Vim že je to divný, jenom mi odpověz…" Sasuke zaklonil hlavu a zavřel oči, aniž by se přestal usmívat.

"Samozřejmě jsi. Ale to o sobě musíš vědět… ještě nějaká otázka?" Pousmál jsem se.

"Ještě jedna."

"Tak jo, to přežiju…" Otevřel oči a zadíval se na mě. Mírně jsem se pousmál.

"Dobře… jak mě v tom případě přesvědčíš, abych tě nepolíbil…?" Chytil se… viděl jsem to. Poprvé za celý dnešní večer jsem mu z očí vyčetl zmatení a překvapení. Neměl se na co vymluvit a věděl to. Musel jsem… dřív než vymyslí protitah. Pomalu sem se k němu naklonil… a on mi neuhnul. Cítil jsem, jak se nadechuje, viděl jsem jeho onyxy, co se zadívaly na mé rty… konečně jsem se dotkl svými těch jeho… byly hebké a jemné, jako bych se dotýkal sametu. Jemně jsem se jich dotkl jazykem… Sasuke najednou zavřel oči a pootevřel rty. Podvolil se mi. Jemně jsem vnikl svým jazykem do jeho úst a něžně ho políbil. Zaklonil se a já ho tak mohl stáhnout na zem a vyhoupnout se nad něj. Jednou dlaní jsem ho držel za zátylek, druhou se opíral o zem. Po chvíli mi začal odpovídat… prudce a přece jemně přistoupil na mou hru. Rychle jsem se s ním sladil a když jsme se každý tak ochotně přizpůsobily tomu druhému, mohli jsme polibek prohloubit. I já jsem měl zavřené oči, abych mohl lépe vnímat a cítit jeho blízkost… proto jsem sebou neznatelně škubl, když jsem ucítil jeho dlaň na hřbetu své ruky. Zvedl mi ji a propletl mé prsty s jeho… bylo to pro mě dost závazné gesto… proto mě to ohromilo. Lehce jsem jeho ruku sevřel a sám jsem docela dobře poznal, že naše polibky přerůstají v dravé a vášnivě hluboké.

"D..do..st… Ita-CHI…!" Sasuke se odtáhl a zmateně se snažil popadnout dech. Došlo mi, že moje jméno musí znát z toho telefonu… nebo byl vševědoucí. Ale v každém případě mě to oslovení probralo natolik, abych přestal.

"Promiň…" I já jsem měl co dělat, abych ho přes své hlasité údery srdce slyšel. Jen zakroutil hlavou a pousmál se.

"Poznatek číslo pět, umí líbat…" Zamumlal udýchaně…

"Sakra nech toho!" Zasmál jsem se a dloubnul ho do žeber. Ušklíbnul se a lehce stisknul ruku, kterou jsme ještě pořád nerozpojili… najednou se mi chtělo brečet… jako malýmu klukovi, co zjistil, že Ježíšek neexistuje… viděl jsem ho tady.. šťastného, bezstarostného… s těžkou minulostí, bez opory rodičů, vyhozeného do světa dospělých, aby se naučil chodit, i když neustále od života dostával jednu ránu pěstí do břicha za druhou… a i tak se dokázal smát… prudce jsem se mu vytrhl. Trochu překvapeně se na mě zadíval.

"Promiň Sasuke… já už… zapomněl jsem na něco, co musim vyřídit, měl bych jít…" zazmatkoval jsem. Ale i když měl v očích vepsáno nepochopení a asi i trochu bolest, jen přikývnul a zvednul se k odchodu.

"Sasuke… počkej…" Zarazil jsem ho ještě. Tohle jsem nechtěl… zastavil se a otočil na mě.

"Tady…" Podal jsem mu malý placatý kamínek. Mírně se n a něj zamračil a pak až moc vztekle s ním mrštil o hladinu… ale on se dvakrát odrazil a letěl dál přes hladinu, než pod ní zmizel. Nehodil ho daleko… semknul jsem rty a dokud jsem si to ještě pamatoval, jsem se rychle přebrodil mělkou vodou, na kalhoty a boty nehledě, k místu, kam dopadl. Chvíli jsem ho hledal a cítil při tom, jak mě pozoruje… a pak jsem ho našel. Pod vodou se třpytil jako vzácný drahokam. Ale pro mě… pro nás měl mnohem větší cenu. Vylovil jsem ho a došel zpátky k Sasukemu. Vzal jsem mlčky jeho dlaň a položil mu ho do ní. Se smutným pousmáním ho v ruce sevřel a strčil do kapsy.

"Itachi…" Prudce a odmítavě jsem zakroutil hlavou.

"Dobrou noc…" Odvětil jsem mu rychle a co nejrychleji opět přelezl zábradlí… když jsem rychlým krokem opouštěl to místo u jezera ani jsem se neotočil… neměl jsem odvahu. Nešel za mnou, to jsem poznal. Ani jsem nevnímal, jak mi něco Tsunade hučí do sluchátka. Nakonec jsem skoro doběhl k autu. Rychle jsem odemknul a zavřel za sebou. Hlavu jsem se položil na volant a zkřivil obličej do bolestné grimasy.

"Ne, ne ne!!" Zakřičel jsem a pevně zavřel oči. Pěstí jsem prudce praštil do palubní desky, ani jsem tu bolest nevnímal.

"Já nemůžu…" Zašeptal jsem po chvíli. Tohle nezvládnu, nemůžu… nejde to. Já ho nemůžu přivést ke smrti, pořád… vždycky když se usměje, vidím tu smlouvu, kterou jako Herec musím podepsat. Vidím ty šílence, kteří ho chtějí jako oběť… vidím jeho smrt, vidím jí všude… a nic s tím nemůžu dělat…!!!

---

V dalším díle:

,,Věděl sem, že tomu nakonec podlehneš... Itachi..."

,,HIV...proboha..."

,,On neni ten typ, co by hned skákal z mostu... snad."

---

Pokud budete chtít další kapitolu, vážně mě o tom musíte přesvědčit. Dám sem další, až tu padne komentář s číslem, které je zároveň věkem mé nejoblíbenější postavy. Tak schválně...

---