Na hřbetu koně 3 2/2

Nevešlo se to do znaků :D

---

Starší Uchiha si tiše povzdychl. Očima zkoumal každý detail jeho ramen... na bílé kůži se mu leskly drobné kapky, pohrával si s myšlenou mu je svými horkými rty slíbat. Ve slabší chvíli zauvažoval, jak jeho kůže chutná. Byla jemná jako hedvábí a světle bílá, jako čerstvě napadaný sníh. V ohni zapraskalo dřevo a přerušilo tok jeho myšlenek. Možná, že to tak bylo lepší. Mlčky obrátil svůj pohled černých očí, v nichž se mu míhaly odrazy zlatavých plamínků ke stropu.

V ten moment si Sasuke položil hlavu na jeho rameno, udělal to spíš automaticky než úmyslně. Jeho mokré vlasy musely Itachiho studit, ale horký dech, který bezpochyb starší Uchiha na svém krku cítil, to plně vynahrazoval.

Sasuke se po vteřince lehce zavrtěl a rty se při tom otřel nevědomě o bratrův citlivý krk. Vzápětí zaznemenal, jak se Itachi prudce nadechl.

Takže o tom jsi celou tu dobu mluvil, prohlásil v duchu vítězoslavně.

,,Sasuke," zavrčel varovně. Už teď měl co dělat a mladší Uchiha mu to vůbec neusnadňoval. ,,Ty to děláš schválně..." obvinil ho, přičemž sám se sebou hodně bojoval. Trhnul s hlavou, aby se vymanil z dotyku tech dokonalých rtíků.

Sasuke si sevřenou pěstí promnul oko a nevinně se na Itachiho podíval.

,,C-co?" zeptal se nechápavě a předstíral, že je rozespalý. ,,Co se děje?" Teď už dobře věděl, co provedl, ale jak mu to Itachi dokáže?

,,Nic," syknul Itachi zlostně jeho směrem. ,,Tak co, je ti pořád zima?" V duchu se modlil, aby mu to Sasuke vyvrátil a on se mohl se zadostiučiněním přestěhovat na druhou stranu místnosti.

,,Když mám vlastní radiátor, tak ne," opáčil Sasuke se smíchem a hlavu si zpět položil na Itachiho rameno. Měl strašnou chuť ho provokovat, nevěděl, co přesně tím sleduje, ale bavilo ho to, navíc taková poloha pro něj byla až překvapivě příjemná. Cítil se v bezpečí a hlavně měl tolik vytoužené teplo.

Itachi zavřel oči. Ještě chvíli a povolí mu nervy. Nějak tušil, že mu to Sasuke dělá na truc, ale s nikým nebyl už opravdu dlouho a na určité podněty byl přecitlivělý. A teď nemohl ano utéct, aniž by ho Sasuke neoznačil za cvoka.

Ten se přisunul ještě blíž k jeho krku, zavřel oči, pootevřel rty a lehce se jimi otíral o bratrův krk. Nezapomněl u toho cosi nesrozumitelného zamumlat, aby to vypadalo, že spí. Chtěl vědět, co se stane, až se dostane na Itachiho pomyslnou hranici tolerance. Vyskočí a uteče? Nebo se půjde zchladit ven na déšť?

Ten se nedokázal ani pořádně nadechnout. Podle jeho chvějících se víček poznal, že spánek jen hraje a to spolu s těmi dotyky byla poslední kapka na účet jeho sebekontroly. Jak se říká, je nejlepší nechat tomu druhému ochutnat jeho vlastní medicínu... a starší Uchiha to bohatě splnil, když se ve chvíli sklonil a své rozžhavené rty přitiskl bezostyšně na bělostný krk, který mu tak výsadně Sasuke nastavil. Nezapomněl na své bohaté zkušenosti a využil je proti němu, když ho sevřel rukou v pase a obkreslil špičkou jazyka hranice citlivého místa na krku pod čelistí.

,,Ah..." Sasuke to vůbec nečekal a ze rtů mu proto unikl blažený sten. Nebyl schopen jediného slova stejně jako na tom koni a to se ho Itachiho dotýkal pouze prsty. Tolik chtěl něco říct, ale nenacházel hlas ani slova. Navíc to bylo tak nezvykle příjemné, žádný kluk se ho takhle nikdy nedotýkal a vlastně ani holka ne. Že by měl Itachi vážně pravdu v tom, že to kluci u sebe vycítí lépe?

Jeho napjatá krémová kůže byla neskutečně jemná, Itachi to pocítil i na svých citlivých rtech. Jen na sekundu se odtáhl, aby mohl zašeptat.

,,Jako bych tě dneska nevaroval, že...?" Horké polibky postupně směřoval výš, jednu ruku vztáhl k Sasukeho ústům a lehce se jich dotkl, když mu nekladl žádný odpor, vniknul mu prstem zlehka mezi rty a přejel po nich zevnitř. Polibky setrval na spodní čelisti, měl takové nutkání ochutnan jeho rty, ale nakonec odtáhl svá ústa i ruce a ze vzdálenosti asi pět centimetrů se usmál. Horní ret měl typicky tenký a ostře řezaný, spodní byl plnější, něžnější a Itachi o sobě věděl, že i citlivější... ta dokonalá ústa se pootevřela, jen aby zašeptala pár slov.

,,Poslední napomenutí, nedráždi něco, co pak nezastavíš..."