Dušičky

Vím, že 'památky zesnulých' nebo hovorově dušičky byly včera. Snad nevadí to jednodenní zpoždění. Jenom specielně na tenhle svátek tu mám povídku, takže doufám, že se bude líbit. Je věnovaná těm lidem, co o někoho cenného přišli.

Vždycky jsem tušil, že je něco špatně. Vždycky jsem tušil, že je něco jinak, jinak než by mělo být. Kdybych tenkrát jenom mohl znát pravdu. Proč…? Proč jsi ji přede mnou skrýval? Proč jsi mi držel ruku před očima, abych je nemohl otevřít? Proč jsi vždycky myslel víc na ostatní než na sebe! Proč jsi to dělal i když jsi dobře věděl, že takoví umírají nejdřív?

---

"Proč jsi odcházel…!" Najednou jsem ztratil sílu odporovat gravitaci a padl jsem na kolena.

"Proč jsi mě tu nechal!" Ječel jsem hystericky a s doširoka otevřenými ústy jsem se pokoušel polapit vzduch. Proháněl se mými plícemi, jako by ani neexistoval. Všechno bylo bezcenné…

"Nikdy tě neopustím… i když mě budeš nenávidět… od toho starší sourozenci jsou…" Seděls vedle mě a mě ani nenapadlo, vzít tvou ruku do své, bral jsem tě jako samozřejmost. Prostě jsi tam byl a mluvil a…

Po tváři mi stekla slza.

"Opustil jsi mě! Nedodržel jsi slib!" Opřel jsem se dlaněmi o zem a sklonil hlavu. Poslední slova se ztratila v záchvěvu pláče. Nenávist a láska mají k sobě prý blízko. Ano… blízko, jen je mezi nimi hluboká propast. Propast nepřekonatelná, nekonečná… jako sám vesmír. Ta propast je i mezi námi dvěma. A říká se jí smrt.

Ubližoval jsem ti, ale měl jsem tě laskat. Zraňoval jsem tě, ale měl jsem tě těšit. Zabral jsem se do vlastní bolesti a při tom si neuvědomil, že ta tvá je tisíckrát větší. Že trpíš za mě. Že jediné, o co ses po celý svůj život snažil, by se dalo shrnout do několika prostých slov. Jednoduchých, ale ty bys za ně dal všechno. A také jsi obětoval svůj vlastní život. Ať jsi dělal cokoliv, ať jsi pronesl kterékoliv slovo, vše bylo jen zástěrkou. Proč jsem si neuvědomil, že i když tvé černé oči zchladly, i když tvé rty zamrzly, i když se tvá tvář pokryla kamennou maskou… vše co jsi dělal křičelo jediné. "Jsem tu pro tebe, bráško… napořád."

A já byl hluchý. Neslyšel jsem, že mě miluješ. Jak jsem mohl nenávidět svého velkého bratra… toho, co mě vždy podepřel, když jsem padal z úzké lávky života. Postavil mně na nohy a postrčil, abych kráčel dál. Bez tebe bych nebyl to, co jsem teď. Ale musel jsi položit takovou oběť? Se svým odchodem sis s sebou vzal i kus mého srdce. A nikdy mi ho nevrátíš. Pořád cítím to prázdné místo, strašně to bolí, nii-san. Hrozně moc! A už chápu, že mi nikdo nepomůže. Nikdo... protože ty už tu nejsi. Jsi za tou velkou řekou, jejíž proud nejsem schopen přebrodit.

Itachi… jsme dětmi jedné matky a jednoho otce. Spojovalo nás silné pouto, vyrůstali jsme spolu, jedli jsme spolu, smáli se spolu, plakali spolu, žili spolu… proč jsme spolu nemohli umřít? Proč nás osud roztrhl? Snažil se zničit nejsilnější pouto na světě. Pouto dvou sourozenců! Nikdy nebylo zničeno… ne, ne, není ani teď! Pořád není… chci k tobě, chci tam, kde jsi ty, nedokážu se vyrovnat s tím, že… jsi mi řekl to, co jsem měl vědět už dávno. Že mě miluješ a jsi na mě pyšný… bráško… chci tě vidět, chci se ti omluvit… chci tě obejmout, moje ruce ale svírají jen chladný noční vzduch. Vím, že se tě už nikdy nedotknu, nedosáhnu…

"Ita…chi…" Nemohu pořádně vyslovovat. Třesou se mi rty, jsou pomalu zkrápěny hořkými slzami. Těmi, které jsem tak dlouho skrýval a dusil v sobě. Prsty přejíždím po černé, hladké desce. Tenhle den by měli být všichni lidé se svými zemřelými blízkými… já s tebou budu… také… zvedám ostrý dlouhý nůž. Nebojím se smrti. Už jsem se s ní mnohokrát potkal… A viděl jsem ji i ve tvých černých očích… jak z nich pomalu vytěsňovala duši a život. Umíral jsi v bolestech a přece jsi smrt statečně zdravil s úsměvem na tváři. Protože ani v tu chvíli jsi nechtěl ukázat mladšímu bratrovi, že trpíš. Nikdy jsi to nikomu neukázal!

Teď tu sedím… nad hrobem, co ti nechali vystavět. Já tady už nechci být, chci za tebou… jedním kolenem se opírám o náhrobní kámen, v prstech svírám rukojeť zbraně. Je tma, září tu jenom sinalá světélka skomírajících svíček. Tady mě nikdo neuvidí, nechají mě tu v klidu odejít…

Konečně sbírám odvahu a rozhoduji se přetnout tenkou nit mého života. Hrot čepele je už jen pár centimetrů od mé kůže na hrudníku, když mě najednou zarazí ruka, která smrtící nástroj pevně sevře a nedovoluje mi s ním pohnout. Zakloním hlavu, abych na onu osobu vidím. V tu chvíli nemůžu dýchat… upírám oči na… na Itachiho. Stojí tam… ozářen bezbarvým měsíčním svitem… i v šeru se mu lesknou temné duhovky, bledý obličej rámují volné prameny černých vlasů barvy křídel havranů s kovovým nádechem. Neusmívá se…. Dívá se na mě vážně. Jsem jako v transu, nemůžu nic…

"Tohle ne, nii-san…" Stahuje mi ruku od těla a nutí mě sevřením pustit nůž na zem. Pak si ke mně kleká a zvedá mi bradu. Mám pocit, že omdlím, je mi špatně...

"Já… už, už… umřel?" Jsem zmatený, nic nechápu… Itachi se jemně usměje. Jak hřejivě to působí v nočním chladu.

"Ne, Sasuke…" Klečí u mě a hřbetem ruky mi pečlivě stírá slzy z bledých tváří.

"Tak jak… jak to, že… s tebou mluvím…?"

"Pšššt, bráško, pojď sem…" Jemně mě chytí kolem ramen a přitáhne k sobě. To obětí… má ledové ruce… a přece mě to hřeje.

"Nikdy se nesnaž zemřít, Sasuke." Promluví vážně do mých vlasů. Ještě pevněji se k němu natisknu.

"Chci být s tebou…" Odvětím mu docela tiše, snad se mi zdálo, že jsem jen naznačil rty slova. Ale bráška mi nejspíš dobře rozuměl.

"Jednou budeš. Ale já počkám, Sasuke. Odtamtud, kde jsem já, se nemůžeš vrátit." Zachvěl jsem se nad tím, o čem mluvil, ale nebyl jsem v tu chvíli schopen slova… hlas mi selhal. Můj starší bratr ale pokračoval. Tiše, citlivě, pomalu vysvětloval.

"Neber si život. Neublížíš tím jen sobě, ale i ostatním. Vidět jak trpíš… je strašné. Nedělej stejnou chybu jako já… Víš co je nejcennější? Čas. Čas je to, co si nijak nezískáš. Každý má ten svůj vyměřený a až vyprší, nic s tím neudělá. Nadešel čas, aby sis vybral mezi otočením stránky, nebo zavřením knihy. Nedělej to druhé… vždycky jsi byl tak zvídavý, nii-san…" Byl jsem v tu chvíli úplně zlomený. Do ramene jsem se mu tiše rozvzlykal. Itachi mluvil klidně a konejšivě, při tom mě jemně hladil po vlasech.

"Nemůžeš se zaobírat minulostí. Nemáš tu moc ji změnit. Už nevrátíš čas. Přečteš stránky knihy a pocit zůstane, ale časem na špatné kapitoly zapomeneš. Bráško, buď sám sebou. Máš kolem sebe spoustu lidí, co tě mají rádi. Žij tak, abys nemusel litovat jediné minuty. Jediné sekundy… nevíš, která bude tvá poslední. Prosím, kvůli mně… neukončuj to, co není jenom tvoje. Nemůžeš se snažit ovlivňovat, jak a kdy zemřeš. Rozhodni, jak budeš žít. Buď šťastný, Sasuke.

Já jsem splnil slib… jsem tu pořád, jsem s tebou, nikdy jsem tě neopustil. Nemůžu ti jen dát vědět, že jsem vedle tebe. Jdi dál. Postav se na svoje nohy. Drž se života, zacházej s ním rozumně. Žít bolí, ale o tom to je. Lidé moc často pláčou nad tím, co nemají… a málo se radují nad tím, co mají. Tak už neplač, vždycky tu budu. Jsem tvůj bratr, jen tak se mě nezbavíš…" Pohladil mě po tváři. Vzhlédl jsem k němu… slzy už mi zaschly a červeň z očí pomalu vyprchala.

"Promiň mi, Itachi." Dostal jsem ze sebe přidušeně, měl jsem pocit, že při každém dalším slově propuknu znovu v neutišitelný pláč.

"Vždycky jsi mě chránil… jsem ti vděčný… i teď." Můj bratr se jemně pousmál.

"Už nemáme čas…" Dodal tiše. Až teď jsem si všimnul páru dlouhých černých křídel, které byly schovány za Itachiho tělem. Snad to není… 'Není čas…' sevřelo se mi hrdlo a ta věta bodala v hrudi.

"Sasuke, andělé jsou i na zemi, najdi si své a drž se jich…"

"Nepoznám je… oni nemaj křídla…" zapípal jsem plačtivě. Můj bratr mi vtiskl polibek na čelo.

"Jejich křídla nerostou ze zad, ale ze srdcí." Zavřel oči a já spatřil, jak se mezi námi začala utvářet skoro až skleněná bílá stěna. Vykřikl jsem a natáhl k němu ruku. On ji něžně položil z jedné strany stěny… udělal jsem totéž. Už jsme se nedotkli. Pak si ještě pamatuji jeho tvář… a rty. Rty, co vykreslily, ačkoliv už jsem neslyšel, jediné slovo.

"ŽIJ." Bolestně jsem vykřikl a snažil se ho ještě naposledy dotknout, ale stál jsem sám… sám na hřbitově. Sám… zhluboka jsem se nadechl a sehnul se. Musel jsem něco dělat, něco, abych se nezhroutil… škrtl jsem sirkou a zapálil svíčku u jeho jména. Náhle plamínek na knotu zhasnul, aniž by zafoukal sebemenší poryv větru. A najednou mi to došlo. Že se to opravdu stalo a… že už nikdy nebudu sám.