Divided III. - Jed

Dnešní díl je jeden z těch důležitějších. Sasuke se zaplete do palácových intrik a udělá něco, co bylo až dosud proti jeho morálním zásadám.

---

Od toho dne uplynulo pár dní. Itachi si ho nezavolal a tak měl Sasuke příležitost se občas procházet po paláci, ovšem z dozorem, který byl pokaždé jiný. Obojek nesundával ani na spaní a časem přestal i tu tíhu vnímat. Jídlo dostával přímo do pokoje třikrát denně, žádný chléb a voda, ale ani nějaké bohatě zdobené mísy salátu s masem a tak. Jedna z těch procházek po setmění, kdy zaujatě zkoumal tu spoustu soch, obrazů a umění, které za celý svůj život nepoznal. Zastavil za rohem chodby, když uslyšel hlasy. Jindy by pokračoval, ale ta ty roky na ulici si zvykl na ostražitost a vypěstoval si jakýsi smysl před nebezpečím, který mu mnohdy zachránil krk.

,,Sere mě to jeho bláznění, včera do zlatýho křídla poslal dalšího..."

,,Cože...? Koho..."

,,Porta. Chudák, ani nevim, kam ho nechal šoupnout..."

,,Měli bychom už..."

Sasuke byl natolik inteligentní, aby se přitiskl víc do stínu a zároveň se posunul ještě blíž, aby líp slyšel. Opatrně vykoukl za roh tak, aby mu byly vidět jen oči a snažil se v přítmí v chodbě rozeznat něco bližšího. Byly tam dvě postavy, podle hlasu mužské. Krátce si pomyslel, že císař měl vždycky zálibu v chlapcích a ne dívkách, tak se nebylo čemu divit.

,,Tak to uděláme..."

,,Víš co se stane, když to praskne..."

,,Pššt, drž hubu, nebo se to stane. Zejtra mám službu v kuchyni... to by se dalo udělat. Kde to máš...?"

,,Tady...." Jedna postava té druhé rychle předala jakýsi skleněný flakonek. ,,Stačí trocha nalít do vína."

,,Radši to tam vyleju celý..."

,,Neblbni, ta dávka by zabila koně, stačí trocha..."

,,Dobře... já... mám blbej pocit..." Jedna postava se rozhlédla kolem sebe. ,,Mám strach, že mě císař v co nejbližší době taky přesune do zlatýho..."

,,Musíme to stihnout..." Zlaté křídlo bylo oddělení paláce, které bylo ve dne v noci stráženo a jak poddaní, tak mazlíčci tam měli vstup zakázán.

Sasuke věděl, o co jde. Ale ještě čekal, aby vyzvěděl další podrobnosti.

Další už ale nepřicházely. Muži se zběžně rozloučili a vydali se každý na jinou stranu. Jeden naneštěstí zamířil k chodbě, kde se skrýval Sasuke.

Byla by chyba se jen pohnout, natož pak utéct. Tak se vmáčkl do výklenku jak to šlo a zatajil dech.

Muž ho naštěstí přešel a pak se chodbami paláce rozlehlo chmurné ticho.

Sasuke čekal ještě pár minut a pak se co nejrychleji rozběhl do svého pokoje. Musel brzy vstát, aby to v kuchyni uhlídal.

Ráno se Sasuke probudil když už bylo za okny světlo. Protřel si oči a líně zívl v protažení. Pořád ještě si nezvykl na spaní v měkkém, tak ho z toho bolelo celé tělo. A z těch parfémů se zase musel neustále škrábat. Automaticky si sáhl ke krku, kde měl obojek. Skoro jako kdyby už byl přirostlý, jeho součást. Skousl si váhavě ret a pak vstal, pohled mu mimoděk sjel k oknu. Slunce už bylo vysoko. Sprostě zaklel, dostal se ke skříni a bleskově z ní vytáhl oblečení, co aspoň za něco stálo a hodil ho na sebe. Tentokrát černé kalhoty a přes to něco mezi tunikou a košilí v mléčně smetanové barvě, u klíčních kostí mu to odhalovalo víc než bylo třeba. Ale co, nejde přeci do divadla. Co nejrychleji se vydal do kuchyně, kam už díky svým průvodcům znal cestu vcelku nazpaměť, navíc by ji našel i po čichu, ty vůně se nedaly s ničím zaměnit. Proč to vlastně dělal? Měl by ho nechat zemřít, zasloužil by si to. Kdo ví, třeba to byl jed, co mu rozežere vnitřnosti až z něj zbyde jen smradlavá loužička. Ne, musel si to s ním vyřídit sám. Stačilo pár otázek, aby se dozvěděl, že víno už odnesli. Nevšímal si překvapených a místy až nevrlých a závistivých pohledů a vydal se zpět do hlavního křídla paláce. Cestou se skoro srazil s černovláskou, která nesla koš se špinavým oblečením. Vyděšeně vyjekla, ale pak si úlevně oddechla. ,,Tohle mi nedělejte."

,,Katarino, potřebuju hned vědět, kdo měl ráno službu v kuchyni."

,,J-Já nevím. Bylo tam hodně lidí a já ani nemám přehled o službách." Zadívala se na něj jako na zjevení. Proč se jí ptal na něco takového? ,,Zeptejte se Sakury. Má na starost směny."

,,Zatraceně," zasyčel naštvaně, ale s hodně patrným podtónem zoufalství a beznaděje. Takže nezbývalo nic než... Rychle se rozběhl k již známému pokoji. Věděl, že hraje o vteřiny. Ale prostě by si neodpustil, kdyby zemřel. Počkat... na co to právě u všech bohů myslí? Skoro jako kdyby mu na něm... záleželo. Jen z toho slova se Sasukemu dělalo špatně. Ne, rozhodně ne ve spojitosti s tou šílenou zrůdou.

Císař stál u velkého okna a v dlouhých prstech elegantně držel sklenku. Černýma očima shlížel na tepající život ve městě pod sebou. Tiše mluvil s mužem, kterému něco diktoval.

Sasuke vtrhl dovnitř jako velká voda. Hned jak ho uviděl, bleskově mu vytrhl z ruky víno. Hlavou mu krátce proběhla myšlenka, že právě zachránil někoho, koho chtěl nejspíš celý život zabít. A pak vypil celý obsah skleničky.

,,Klidně jsem ti mohl dát napít." Ušklíbl se na něj a udělal k němu pár kroků. Jemně mu prázdnou sklenku z prstů vyprostil. Avšak ta spadla na zem a roztříštila se na drobné křišťálové střípky.

,,Říkal, že si musí pospíšit než ho pošleš do zlatého paláce. Flakónek s nějakou tekutinou..." Přerývavě se nadechl. Tep měl mnohonásobně zrychlený a z tváří se mu ztratila všechna barva. Klesl na kolena, ruce se mu třásly. A pak už byla jen tma.

,,Jak mu je?" Opřel se lokty o kolena a položil si bradu na hřbety rukou.

,,Blouzní.. doktoři myslí, že by to měl co nejdřív dostat ven... chci říct, že... měli bychom mu strčit prst do krku, jestli o něj nechcete přijít..."

,,Nechci," přerušil ho monotónně císař.

Sasuke pomalu otevřel oči. Leskly se a byly potaženy jakoby mléčným povlakem, zakalené. Usmál se jako měsíček na hnoji. ,,Já o sebe taky nechci přijít," uchichtl se a rozhlédl se kolem, pak si posmutněle povzdychl. Pomocníci ho pomalu vytáhli do sedu.

,,Jak ti je?" Až teď si doktoři uvědomili přítomnost jejich pána a někteří sebou při zvuku jeho hlasu trhli.

,,Já chci spát, za chvíli bude tma." Zamračil se a nesouhlasně zavrtěl hlavou. ,,Kam šli ti vlci? Říkali, že mi přinesou jídlo," postěžoval si a skoro to vypadalo, že stát na zemi by si dupl jako rozmazlená princeznička.

,,To stačí," zavrčel Itachi a zvedl se. ,,Dělejte co umíte." Opustil místnost. Jeho lékaři se rozhodli podat mu hořký nápoj... kdyby to nevyzvracel, brzy by se mu zastavilo srdce.

Sasukemu se zdál sen. Nebo si alespoň myslel, že to byl sen. Byla to nějaká místnost, kvůli tmě nic neviděl. Jen zrcadlo před sebou. Vzduch kolem něj se chvěl a rezonoval. Udělal několik kroků a jeho ruka se dotkla stříbřité plochy. Od ní se začaly šířit drobné vlnky, jako kruhy po vodě, když do ní hodíte kámen. Chtěl se odtáhnout, ale nešlo to. Pohlédl do něj, ale neuviděl svůj odraz. Ten byl... vyšší, měl delší vlasy a jiné oči, ačkoliv měly stejnou barvu. S děsem si uvědomil, kdo to je. Otevřel ústa a chtěl promluvit, jenže místo slov bylo jen ticho. Zahlédl úsměv, pak zrcadlo začalo praskat, až se nakonec rozletělo na tisíce kousíčků. Některé se mu možná zabodly do tváře, ale on je necítil. Slyšel jen hlas, ani svůj a ani jeho. Přesto jako by ho znal. Něco, co měl jen pouhý kousek ze svého dosahu a při každém pokusu o to získat to, se dostal jen dál. Ucítil palčivou bolest ve spáncích.

,,Bude žít, ale za jistou cenu. Ztratí vzpomínky na tebe i svůj předchozí život. Pokud ho opravdu miluješ, už se nikdy neuvidíte."

A Sasuke se s výkřikem probudil.

K jeho sedící postavě okamžitě střelily onyxové oči. Císař seděl na velké pohovce a v ruce už opět držel sklenku s rudou tekutinou. Když se Sasuke probral, jen mírně oči přivřel. To byla jediná reakce. Doktoři ale činili ráznější kroky. Okamžitě ho podepřeli a dali mu napít vody.

Sasuke se prudce a mělce nadechoval, oči vytřeštěné do tmy před sebe, jako kdyby na něj mohly zaútočit i ty děsivé mihotající se stíny. Jak dlouho spal? Pár hodin nebo let? A hlavně... co to mělo znamenat? Dosud si pamatoval každý detail toho snu, cítil drobné podání desítek střípků ve tváři, viděl ten úsměv... Ne, byla to jen halucinace díky tomu jedu. Nejistě přesunul pohled o kus vedle, dokud se nesetkal s těma očima. Nikdy si nevšiml, že mají tak podobnou barvu jako jeho vlastní. Byly v nich jiskry šílenství. Nevydržel to a uhnul. Nebyl přeci dítě, aby brečel kvůli noční můře a hledal náruč, do které by se mohl schovat. Zakašlal a přitáhl si deku o něco výš.

Itachi jediným pohybem poslal všechny lékaře pryč a došel k němu. Sklenku odložil na mahagonový stolek vedle postele a posadil se před Sasukeho. Zkoumavě se zadíval na jeho tvář. ,,Proč jsi to prostě nezahodil, ale vypil, hm?" Usmál se s otázkou na rtech.
,,To kdybych věděl." Překvapilo ho, jak chraplavě zněl jeho hlas. Sám nad tím přemýšlel. Mohl ho nechat ten jed vypít, zbavil by se tak tyrana, proti kterému celý život bojoval. Tak jednoduše... Možná jen chtěl uniknout z tohohle pekla, tohle by bylo vysvobození. Ale ne, takhle si ho k sobě jen připoutal vděčností za záchranu života.

Císař ale nevypadal moc vděčně. Nejspíš si ani pořádně nepřipouštěl, že mohl sám zemřít, nebýt Sasukeho. Koutek mu cuknul v úsměv, když mu podal sklenici s rudou karmínovou hustou tekutinou. ,,Napiješ se?"

,,Nechci. Ani kdyby šlo o příkaz." Nevěřil, že v tom je nějaký jed, jen prostě... Nechtěl, aby to vypadalo, že se mu podřídil.

Císař ale nevypadal jako člověk, se kterým by se dalo smlouvat. ,,Nebyl to příkaz." Naklonil se k němu. ,,Byla to nabídka. A nabídky ode mě se neodmítají," dodal pak s chladným klidem. Rukou mu bez větších komplikací zadržel ty jeho, nebyl to takový problém - Sasuke byl pořád slabý - a nalil mu trochu rudé tekutiny mezi rty. Pak mu bleskově a zkušeně zamezil dýchat nosem, takže byl Sasuke nucen to spolknout... a vůbec to nechutnalo jako víno... bylo to hustší, sladší a zároveň trpčí...

Sasukemu to připomínalo sladkou pálenku, kterou občas s ostatními ukradli ve městě nebo sirup proti kašli. Jen zázrakem to nevdechl, ale i tak se rozkašlal, ale ta chuť tam pořád zůstávala. ,,Co...to je?" vyrazil ze sebe s odporem.

,,Ah, tak tys poznal, že to není víno?" Usmál se na něj mile a hřbetem ruky mu přejel po tvářičce. Ten nehezký výraz v jeho obličeji nenaznačoval nic dobrého.

,,Je to hnusný a moc hustý. Měl jsem otravu, ale nejsem pitomec," ohradil se naštvaně a posunul se na posteli níž. Chtěl spát, ale v jeho přítomnosti na to nešlo ani pomyslet. Krátce si vzpomněl na to, jak Kimimaro mluvil o tom, že si ho ještě nevzal.

,,Krev." Odpověděl jako by se nechumelilo. ,,Mě zrovna chutná." Ušklíbnul se trochu zlořečeně a jazykem si přejel po rtech.

Sasuke se na něj díval jako na zjevení. Cože to? Nadechl se k nějaké nevybíravé odpovědi. Mohl by si strčit do krku třeba celou ruku a nevyzvracel by to. Ne, nebyl jako on. Jednou se stalo, ale po druhé už ne. ,,Kde jsi ji vzal?" A hlavně z koho.

Naklonil se k němu blíž a prsty přejel po jeho krku až na klíční kosti. ,,Té je všude dost. Víš čí je?" Rty se letmo dotkl jeho líce. ,,Těch, kteří s tebou zosnovali povstání proti mě. Ale budeme si je pamatovat, ještě dlouho tu s námi budou, i když už nežijí, že..." Položil mu na důkaz svých slov dlaň na břicho a zle se ušklíbnul.

Sasuke úplně znehybněl, jen křečovitě sevřel v prstech deku. Hlavně klid. Ničeho by tím nedosáhl. Byl ještě zesláblý z toho jedu a tak by se jen zesměšnil, ani by se ho nedotkl. ,,Nemáš v sobě ani kousek lidskosti," řekl jen šeptem a otočil se na bok zády k němu. Zodpovídal za ně, nechal se tak snadno zajmout a pak zradil jejich důvěru. K čertu s tímhle prokletým světem.

,,Nikdy jsem neřekl, že se považuji za člověka. Já jsem bůh," dodal to dost zvráceným tónem na to, aby si Sasuke nemohl být stoprocentně jistý, jestli to myslí vážně, nebo ironicky. Kousnul ho do krku když nereagoval, o trochu stisk zesílil, a to dělal bez mrknutí oka tak dlouho, až ucítil, jak tenká kůže pod jeho zuby povolila a on ji prokousnul skrz na skrz. Jazykem krev, která se vyřinula z rány něžně olíznul a odtáhnul se.

,,Za to všechno se budeš smažit v pekle. O to se postarám." Teď víc než cokoliv jiného litoval, že ho zachránil nebo alespoň přinejmenším sám neumřel. ,,A dokud se tak nestane, udělám ti peklo ze života tady."

,,Nezapomínej, že teď jsi v pekle ty." Nehtem mu po rance dráždivě přejel. bavilo ho, jak sebou cuknul při každém dotyku bolestí.

,,Jdi pryč. Stejně jsi tady jen proto, abych se zase nepokusil zabít a ty bys přišel o svou hračku." Jako na potvrzení svého odporu se odsunul co nejdál od něj.

Císař si ho ale pohotově u sebe zadržel za zápěstí a přitisknul ho k polštáři, takže ho donutil, aby se před ním položil na záda. ,,Když se budeš chtít zabít, jenom se na to rád podívám. Ale i když odejdu..." Sklonil se k jeho rtům. Sice císaře nesměli mazlíčci líbat, ale otírat se rty směli... a i přes to všechno se ho císař nedotkl, jenom zůstávál těsně nad ním. ,,I když opustím tuhle místnost... pořád ucítíš tu železitou pachuť mého vítězství na jazyku..."

,,Vždycky jsem měl krev jen na rukou, je to trochu nezvyk." Ironicky se ušklíbl a na zkoušku cukl rukou. ,,Kimimaro říkal, že si nováčky vždycky vezmeš. Proč ne i mě?" zeptal se jako kdyby celou dobu rozhovor směřoval tímhle směrem.

,,Zvykej si," doporučil mu s úsměvem. Pak pozvedl obočí. ,,Proč? Třeba mi nepřijdeš tolik přitažlivý na to, abych na tebe měl chuť." Pootevřel rty a po tom spodním si přejel špičkou jazyka.

,,Tady nejde o přitažlivost. Třeba by sis tak získal autoritu." Sasuke byl přesvědčený, že za tohle gesto by byla drtivá většina mazlíčků ochotná nechat se sebou dělat úplně cokoliv, ale na něj to nemělo žádný efekt.

,,Možná." Pokrčil rameny a pousmál se. To bylo jediné, co mu k tomu řekl, zřejmě si svoje důvody nechával pro sebe.

,,Sám tomu nevěříš." Vzdychl a zavřel oči. ,,Jsme na tom stejně. Já tobě taky nevěřim."

V příštím díle:

,,Můžeš si za to sám, že jsi mě donutil zbavit tě tvé vyjímečnosti."

,,Zítra ráno tě chci vidět na hrách."

,,...donutit nepřítele aby ti lezl po klíně."

,,I bohové umírají."

,,Co když to budeš zrovna ty."