Carnival III.

Malá anotace:

Pro mne je tahle povídka jedinečná díky Sasukeho charakteru, ten můj má totiž obvykle sklony dostat brášku do blázince (narážka na Vězně, heh xD ) a vůbec odporovat, tady jsem se snažila zachovat jeho povahu z anime jak jen to šlo, nejvíc si toho asi jde všimnout při prvním setkání s Narutem v minulém díle, ale zároveň je naprosto podřízený a oddaný Itachimu. Žánrově jsem kromě yaoi zvolila horor, protože ten se do postapocalyptic světa hodí asi nejvíc a lhala bych, kdybych řekla, že si psaní naturalistických scén neužívám.

Toť můj osobní postoj a teď už k dnešnímu dílu: mějte se mnou, prosím, trpělivost během úvodní scénky, neboť tento druh píšu poprvé bez spoluautora. Dozvíme se, jaká je mezi Sasukem a Narutem spojitost, poodhalíme Itachiho záměry a představíme si další dvě důležité postavy.

---

Sasuke zaklonil hlavu a vzrušeně zasténal, když v klíně ucítil vlhké horko úst druhého. Přes tenkou pásku z černé krajky neviděl téměř nic, což jen zesilovalo jeho už tak dost citlivé vnímání. Zatnul prsty do prostěradla a pevně ho sevřel v hrsti. Itachi se však odtáhl, nedopřál mu to potěšení jako ostatně vždycky. Políbil ho na pootevřené rty, které k tomu přímo vybízely, přitiskl si jeho koleno k boku a nehty ho zaškrábal na žebrech, až zanechal drobné narudlé stopy. Zuby uchopil okraj látky, která skrývala ty temné jiskřivé Sasukeho oči a o kousek ji stáhl, jako kdyby ho chtěl konečně osvobodit, ale hned na to přestal a rty mu sjel podél spodní čelisti přes bradu až na krk. Dával jiskru naděje a pak ji opět bral. ,,Tak nádherný…," zašeptal a obkroužil ukazováčkem konturu jeho rtů. Sasuke ho nekousl, jen tiše zalapal po dechu když současně s tím dotekem ucítil jeho ruku mezi stehny, hladící jejich vnitřní stranu dlouhými táhlými pohyby, mučivě pomalými. Toužil, prosil, chvěl se a nebylo to nic platné. , ,,…a tak snadno získatelný." Vsunul mu dva prsty do úst, nechal je olizovat a hrál si s jeho jazykem, fascinovaně při tom pozoroval tu podívanou pro bohy. Mohl mu udělat cokoliv, přikázat třeba strhnout nebe a on by se o to pokusil i kdyby ho to mělo stát život, oddaně by splnil svůj úkol za každou cenu, výměnou za tu trochu pozornosti od svého milovaného staršího bratra. Vtiskl mu na rty dlouhý polibek a dvěma nasliněnými prsty do něj pronikl. Zaznamenal, jak se Sasuke s krátkým stenem napjal proti své vůli a stáhl svaly v obranném reflexu, i když jen na krátkou chvíli, než se uvolnil a podvolil. Tohle Itachi nedokázal odstranit, ať už použil trochu násilnější metody nebo ne. Věděl, že kdyby u Sasukeho neměl takovou autoritu, zůstal by v křeči pořád, ale takhle poslouchal i rozkazy beze slov. Itachi se soustředil na dráždění jeho citlivějších míst, která měl dokonale zmapovaná, olízl mu ušní lalůček, jemně ho vsál, volnou rukou mu důrazně stiskl bok na známku své dominance a aby se o nic nepokoušel a sevřel mu zápěstí, které měl obě spoutané nad hlavou k ozdobnému sloupku na pelesti postele. Hrál si, užíval si ten pocit nadvlády, kterou měl nad tím chvějícím se roztouženým tělem, jež ve své bezmoci nemohlo vypadat přitažlivěji. Ale neubližoval mu, to by nedokázal. Ne z důvodu lásky, ale spíše… nechtěl ničit vlastní majetek. Ne víc než to bylo nutné. Získával si tak jeho bezmeznou důvěru lépe než jakýmikoliv krutými metodami. Pečlivě ho připravoval na svůj vpád, což na první pohled mohlo vypadat jako uklidňující gesto, ale ve skutečnosti to dělal jak pro vlastní potěšení tak i pro zachování své iluze, aby neztratil jeho důvěru a stále působil něžně a láskyplně, jistil si tak svou vlastní hračku, kterou si tak dokonale vycvičil k poslušnosti. V takových chvílích si svou moc až hříšně užíval. Líbal ho měkce, jako by držel křehkou sochu z čistého skla, lesknoucí se jako vytesaná z ledu. A doopravdy, Sasukemu se na slabě se rýsujících svalech na pažích a hrudníku perlily drobné kapky potu, jeho kůže byla na dotek horká jako v horečce. Vzrušení se s ním zcela očividně mísilo se strachem, který k tomu však ještě přispíval, umocňoval ty spalující pocity. Když Itachi usoudil, že to stačilo, stáhl mu z očí pruh látky a setkal se s tak nepopsatelně krásnýma očima, v nichž se zrcadlila nesnesitelná touha a hluboký cit, že to až bralo dech. Zpočátku divoké zvíře se změnilo v krotké a přítulné, upsalo svou samotnou duši svému pánovi. S dvěma tichými cvaknutími mu uvolnil ruce a pak se narovnal do kleku, což byl pro mladšího jasný pokyn k aktivitě. Příliš často se to nestávalo, většinou si ho Itachi prostě vzal tak, jak chtěl, ale čas od času si i rád užíval nějakou tu péči. Kdyby spal s někým nezkušeným, musel by většinu práce oddřít sám, ale takhle si mohl dělat co chtěl. Sasuke se nadzvedl, stáhl si bratra k polibku a v mžiku ho povalil na záda, propletl s ním prsty, aby tak získal oporu a zdroj rovnováhy a prohnul se jako kočka, když ho nechal do sebe úplně proniknout, což se neobešlo bez trochy hrubé síly, ale Sasuke ani nehlesl, jen si němě skousl ret bělostnými zuby. Cítil na sobě Itachiho pohled, věděl, že bedlivě sleduje každý jeho pohyb a gesto. Sám byl přesvědčený, že to bylo proto, aby nepostřehl nějaký náznak bolesti a v tom případě by přestal, ale ve své naivitě neviděl skutečnost. Díky svým slastně zavřeným očím nepostřehl to světlo, které se v tu chvíli objevilo v očích staršího. Zvrhlé potěšení, jehož zdrojem bylo jen výlučně vlastní uspokojení, těžící z jakéhokoliv náznaku utrpení či negativních pocitů kolem sebe a tím spíš ho vzrušovalo vědomí, že to způsoboval svému vlastnímu výtvoru. Opájel se mocí. Bylo to něco zcela jiného než kdyby vlastnil nějakou věc, tohle byl člověk. Starší mu konejšivě stiskl ruku a druhou přejel po zádech, vnímajíc každé sebemenší napnutí, stah svalů a nádech, pak ji položil na jeho bok a stiskl mu ten perfektně tvarovaný zadeček. Bříšky prstů ho krátkými intenzivními pohyby hladil, zkoumajíc každý tak dokonale známý rys. Vyčkával, nechal ho rozhodnout se a dát Sasukemu okusit pocit, že alespoň něco si může diktovat sám. Připoutával si ho tak k sobě mnohem lépe než pomocí nějakých provazů. Kdyby na něj byl jen krutý, Sasuke by ho možná nenáviděl, ale těmihle láskyplnými něžnými gesty si získal jeho vděčnost. Neptal se, jestli je všechno v pořádku, podporoval by tak mladšího pozici a dělal by z něj něco méněcenného, jen ovci. Když se Sasuke začal pohybovat, pevně staršího svíral koleny, zakláněl hlavu a ze rtů mu v nepravidelném intervalu unikaly hlasité vzdechy, bylo to ještě úžasnější. Itachi se po chvíli vytáhl do sedu a znovu si na dlouhou chvíli ukradl další a další sladké a vášnivé polibky. Sasukeho rty mu vždy připomínaly nerozvinutá poupata růží, i když rudou barvu postrádaly. Závislost na jejich nektaru. Jedinou nevýhodou tak bylo, že ho nemohl slyšet, tu krásnou bytost, zmítající se ve slastném opojení s jeho jménem na rtech. Tempo se stávalo neúnosné, trestající a pak Sasuke zpomalil. Mohlo se zdát, že měl malou výdrž, ale doopravdy prostě poznal, že tak chvíle jeho částečné dominance končí, což Itachi jen potvrdil, když si ho znovu nekompromisně stáhl pod sebe, rty mu bloudil po těle a rukou předváděl v klíně mladšího nebývalé umění, nutil ho tak soustředit se jen na tohle, vidět ty andělské oči s chvějícími se závoji tmavých řas a cítit jeho tělo na svém, tu horkost, která ho tak těsně obklopovala. Ať si ho bral kolikrát chtěl, vždy jeho mladší bráška působil nevinně a nedotčeně. Tiskl se k němu, držel ho v milostném náručí, líbal na měkké plné rty a stále divočeji do něj přirážel až se zvířecí prudkostí s cílem dosáhnout absolutního uspokojení. Kousal ho do odhaleného krku, jako když vlci ve smečce dávali najevo svou podřízenost. Brzy tak na ruce ucítil známou tekutinu a o zlomek vteřiny Sasuke krátce vykřikl a jeho tělo se napnulo v křeči a následně uvolnilo jako hadrová panenka. Loutka s přetrženými provázky. Byli naladěni na stejnou vlnu, věděl, že Itachi to ještě nebral jako konec. Sasuke ho odstrčil od sebe jakoby vzpurně, ale ve skutečnosti to byla jen jedna z jejich her, a pohltil jeho úd párkrát do hlubin svých vlhkých úst, stačilo tak několik rychlých šikovných pohybů, aby i druhý s hlubokým vzdechem, podtrženým tichým zavrčením, dosáhl vrcholu. Sasuke se pak přesunul po čtyřech nad něj, olízl si rty a usmál se. Itachi mu odhrnul z čela pár neposedných pramínků vlasů a opětoval úsměv, pak si ho přitáhl do objetí a přehodil přes ně deku, která byla natolik tenká, aby propouštěla horko a zároveň nehrozila, že se po vydýchání budou třást nedostatkem tělesného tepla. Na dlouhou chvíli se tak rozhostilo ticho, narušované jen jejich dechem, který nabíral zpět na své pravidelnosti. Sasuke se mu opíral o rameno a prstem dělal drobné kroužky po jeho předloktí. Starší byl nejen zkušenější, ale i tělo měl více vypracované. V takových chvílích šly konvence stranou, žádná odtažitost nebo úcta, mladší se rád lísal a tulil, projevila se tak jeho stále ještě nedospělá povaha. Jenže tentokrát nic z toho neudělal, pouze tiše oddechoval. ,,Udělal jsem… něco nevhodného?" zeptal se Sasuke opatrně po pár minutách hlubokého ticha. Nechtěl pochválit nebo toužit po uznání, byl tu jen pro jeho potěšení a tak musel vědět, jestli případně za něco pak bude později potrestán. To se sice nestávalo, ale instinkt mu velel vyhovět bratrovi úplně ve všem a poučit se ze svých chyb, aby se mohl stát ještě lepším.

,,Ne, samozřejmě." Prohrábl mu vlasy a vtiskl polibek na čelo. ,,Běž už spát, ano?"

Sasuke krátce přikývl a stulil se mu po boku. ,,Dobrou," zavrněl ještě spokojeně než během chvilky usnul. Itachi nespal. Hleděl na strop zastřenýma očima a tiskl k sobě svého malého brášku. Nejdříve jen lehce i po té, co Sasuke upadl do říše spánku, potom ale náhle sevření o hodně zpevnil. Pod svými ochrannými křídly. ,,Nic nás nerozdělí," zašeptal do nočního ticha. Po chvíli ho jemně odložil na polštář, posadil se a vstal, přešel na druhý konec místnosti ke stolku s nějakými papíry. Na tácku už měl položený bílý ubrousek a na něm injekci s dlouhou ostrou jehlou a jasně kobaltově modrou tekutinou, v níž občas pomalu stouply nahoru větši či menší bubliny. Vzal ji do ruky až to tiše cinklo, pak došel zpět k posteli, odhrnul spícímu deku a sklonil se. Do loketní jamky mu zanořil injekci, stiskl a pomalu tak vpravoval tekutinu do bratrova těla. Očima zkontroloval jeho stav, ani sebou neškubnul. Tak nádherný… a naivní. Natáhl ruku a pohladil ho po tváři, koutky úst se při tom Itachimu pozvedly do nuceného samolibého majetnického úsměvu. Po chvíli jehlu plynulým pohybem vytáhl a pevně stiskl v ruce, až se rozletěla na cosi podobného jiskřícím střípkům, ale mnohem menším a i to se rozplynulo ve vzduchu. Beze stopy, jako vždy. Když pak opět vklouzl pod deku, objal ho kolem pasu a vtiskl mu polibek do vlasů. ,,Sladké sny, sluníčko."

***

Když se Naruto probudil, ležel na něčem měkkém. Tedy o dost měkčím než nějaká špinavá zem. Na čele ucítil dotek něčeho vlhkého. Se zamručením otevřel oči a zkusil se otočit na bok, ale zabránila mu v tom čísi ruka. Byla to Sakura, klečela u něj s jasně patrným soustřděním a právě máchala hadřík v malé misce s vodou. ,,Je ti líp?" zeptala se s úsměvem.

,,No…trochu."

,,To je dobře." Odsunula misku na stranu a na chvíli se odvrátila. Pak mu vrazila prudký políček. A další. ,,Co sis myslel, ty pako? Po setmění se nechodí ven a ty mu ještě vběhneš do pasti!"

,,S-Sakuro-chan…" Třel si narudlou tvář s ublíženým výrazem.

S povzdechem vstala. ,,Máš štěstí. Ještě se nikomu nestalo, aby vyvázl bez zranění. Ale těžko říct, jestli ses jen k něčemu připletl nebo tě měl v úmyslu vylákat. V každém případě už tohle nikdy nedělej a dávej si pozor."

Někdo odhrnul zástěnu, která oddělovala prostor od ostatního ve skladišti. Byla to dívka s dlouhými tmavými vlasy, které na světle hrály do fialových odstínů. Oči měla světle šedé, jako by používala kontaktní čočky. Když si všimla, že se na ni Naruto dívá, zčervenala jako rajčátko.

,,Ach. Hinato, tohle je Naruto," představila Sakura příchozí. Hinata ostýchavě sklopila pohled k zemi. ,,Těší mě," hlesla sotva slyšitelně. Pak přišla k růžovlásce a něco jí pošeptala. Na to Sakura jen přikývla. ,,Hned přijdu."

Hinata tedy zase zmizela za zástěnou jak nejrychleji to šlo.

,,Docela pěkná," ohodnotil blonďák zamyšleně. Sakura po něm střelila zelenýma očima. ,,Jestli se odsud hneš bez mého vědomí, vymlátím z tebe duši." S tím zmizela za zástěnou.

Naruto se usmál a úlevně si oddechl. Úsměv mu však zmizel, když si vzpomněl na poslední věci, které si pamatoval. Až se příště setkáme, nevyvázneš tak snadno. Ten hlas… ledový a přeci svým způsobem medový. Navíc ty oči…

A pak mu to najednou došlo. Před lety, když ještě žil se svou rodinou v Osace a chodil do školy, k nim na začátku roku přišel žák. Byl možná o něco starší než Naruto, moc nemluvil, ale mezi všemi byl oblíbený. Holky si s ním chtěly hrát na doktora a kluci zase tiše záviděli a obdivovali ho. Ničeho si nevšímal, pokud se to netýkalo vzdělání nebo úkolů. Hned první den se o tom klukovi zmínil doma a zjistil, že jejich rodiče se znají a dokonce i docela dobře přátelí. A tak to začalo, nejdříve jen společným víkendem na horách v rodinném kruhu, odpolední návštěvy a podobné věci. Naruto svého vrstevníka poznával stále víc, všímal si každého detailu. Jeho zvonivého smíchu a hravému úsměvu, když byli takhle spolu. Zjistil, že toho mají spoustu společného, i když se v lecčem neshodnou. Chodili k řece plést věnce z květin a posílali je po vodě, na Nový rok pouštěli lampiony přání. Jednoho dne se Naruto vracel domů z návštěvy u dalšího ze svých kamarádů, pískal si a byl natěšený na zítra. Ten den se nemohli sejít, protože jeho rodiče jeli na firemní večírek. Hned jak však blonďák vešel dovnitř, zastihlo ho podezřelé ticho. Jeho matka seděla na gauči a dívala se na televizi, oči se jí leskly.

,,Stalo se něco, mami?" zeptal se Naruto opatrně a posadil se vedle ní. Byl už dost velký na to, aby se nestaral jen o sebe. Ať už šlo o cokoliv…

,,Ach, dítě." Prudce ho objala a znovu se rozechvěla. ,,Oni…měli nehodu. Nejspíš smyk. Auto začalo hořet a…" Zhluboka se nadechla. ,,Itachi byl v kritickém stavu převezen do nemocnice, ale ostatní… ten náraz nepřežili."

Toho dne skončil Narutův dětský sen.

To nebylo možné. Ne, prostě… Posadil se, oči vytřeštěné na své ruce. On nemohl být naživu. Viděl jeho nevinnou bledou tvář v bílých poduškách, nehybnou a chladnou. Kolik nocí kvůli tomu probrečel, moc to bolelo. A teď se najednou dostal do téhle pitomé hry, pořádně ani nevěděl proč. A on ho chtěl zabít, podle všeho vděčil za svůj přetrvávající život jen jakési zvrhlé povaze svého…lovce. Viděl jeho oči, žádný záblesk pochopení či vzpomínek. Pamatoval si na chvíli těsně před tím, než omdlel. Usmál se. V tom gestu bylo cosi tolik známého, že i ten malý hlásek v Narutově hlavě popíral realitu a dával za pravdu skutečnosti, že jeho nejlepší přítel z dětství žije a nevzpomíná si očividně na nic, co spolu prožili. Byli zase na začátku a nejen to. On ho chtěl zabít, nejspíš to měl za úkol. Taková propastná hranice se nedala překonat. Sasuke…

Sakura s povzbudivým úsměvem ošetřovala rameno nějaké dívky. ,,Tak, dávej si na to obklad a budeš v pořádku," řekla nakonec vstřícně, vzala svoje věci a odnesla je zpět na své místo na malém stolku u stěny. To byl poslední případ, takže si mohla odpočinout. Rozpustila si vlasy, potřásla hlavou, aby je dostala jakž takž zpět do stavu co předtím a s plastovou lahví vody se posadila na židli. Mezi loky si pohrávala se svou známkou, jejíž kov ji příjemně studil na krku. Dával jí znamení, že ještě žije. Hlavou se jí honila spousta myšlenek. Nebylo obvyklé, aby na někoho zaútočil a pak nechal naživu. Bude muset Naruta držet opravdu zpátky, představoval lákadlo a v případě potřeby… by ho mohli využít. Konečně donutí toho hajzla zaplatit!

***

,,Koťátko, koťátko. Malý sladký koťátko. Kdepak se schováváš?"

Ztemnělou ulicí řinčely řetězy. Byl to ten jediný zvuk široko daleko. Dvě postavy, z nichž jedna táhla za sebou strhané tělo. Viditelně nebyli nijak ozbrojeni. První měl dlouhé blond vlasy, až by téměř mohl vypadat jako dívka. Pramínek na temeni v gumičce, dlouhá ofina částečně zakrývala pomněnkové oči s jakousi divokou jiskrou. Byl mírně shrbený, pohledem těkal po okolí a právě on neustále opakoval jednu a tutéž větu. Druhý vypadal mírněji. Ohnivě rudé vlasy barvy podvečerních červánků a v kontrastu k tomu oříškově hnědé oči, plné nezlomného klidu a lehkého pohrdání, smíšeného s otrávením, jehož zdrojem byl právě jeho společník. ,,Všechna se před tebou skrývají," odvětil s letmým úsměvem.

,,He?" Blonďák se zastavil a zadíval se na něj nechápavým výrazem. Pak se uchechtl, zavrtěl hlavou a zase se rozešel, rychle dohnal ty dva kroky vzdálenosti mezi nimi. ,,Ty seš takovej roztomilej tygřík, že by byla škoda tě majznout po palici."

Neodpověděl, to by bylo hluboce pod jeho úroveň. A tak šli dál za tichého blonďákova pobrukování stále stejné říkanky.

Oba naráz však po chvíli zastavili. Zrzek dal blonďákovi znamení rukou, ten pustil tělo na zem a zpozorněl. Modrýma očima prohledával okolí. Ten pach… ,,Vylez, ty srabe!" křikl blonďák, značně bez ochoty se nějak skrývat. Sasori po něm střelil varovným pohledem, ale čekal, ruka mu při tom samovolně sklouzla zezadu k opasku.

Nic. Žádná odpověď.

Blonďák zavrčel jako zvíře a přikrčil se. ,,Špatná volba." Stačil jediný zvláštní pohyb prstu, aby mu z předloktí vyjely čepele ostré jako břitvy. Sloužily k boji na blízko a hlavně jako zbraň vrahů, neslyšných a nenápadných zabijáků. Avšak tyhle se daly vrhat, neomezeně. Jenže než stačil blonďák něco udělat, něco k němu vrazilo bleskovou rychlostí, zabodlo se mu do mikiny na rameni a silou setrvačnosti připíchlo ke zdi domu asi tři metry od nich. Sasori se stihl nadechnout k odpovědi, ale to už bylo zbytečné. Odkašlal si, ignorujíc parťákův notně vybavený slovník nadávek a měl co dělat aby se nerozesmál. ,,Útočit ze stínu. To je ti podobný, Sasuke."

V té chvíli ze střechy nad nimi seskočila postava. Zablesklo se tasené ostří, když zajelo zpět do pouzdra. ,,Tohle je moje území," promluvil.

,,Ale? Nepamatuju si, že by nám něco zakazovalo občas něco jen tak prověřit úplně všude." Zrzek se samolibě usmál, pak znuděně přišel k blonďákovi zmítajícímu se u zdi a vytrhl dlouhou tenkou jehlu, kterou byl přišpendlený k mezeře mezi cihlami. ,,Ty seš fakt pitomec," utrousil jen tak mimochodem a pak ji hodil černovláskovi k nohám až to udělalo typický zvuk kovu o beton.

Sasuke pohrdavě odvrátil pohled a pomalu se rozešel pryč, ani se neohlédl. ,,Jděte si po svých."

Deidara si zhnuseně odplivl a zavrčel. ,,Jak si myslí, hošánek." Zašklebil se. ,,Oddělá pár lidí a každej mu za to hned má lízat boty." Úsměv se mu ještě rozšířil, když si všiml, jak černovlásek zastavil.

Sasori po něm střelil varovným pohledem. ,,Zklidni se, už přeháníš." Neklidně sledoval, jak Sasuke o kousek vytáhl ostří, takže byly vidět zhruba dva centimetry. To stačilo.

,,Zdá se, že vám unikla malá krysa." S cvaknutím opět zasunul katanu a pomalu a upřeně se zadíval vpravo, do stínu ústí jedné z uliček, kde se v téže chvíli mihl spěšný pohyb. ,,Plně věřím, že se jí Kati takové úrovně snadno zbaví." Pak se Sasukeho obraz zamihotal jako špatný televizní signál a zmizel.

Deidara se zatvářil jako kdyby spolkl leklou rybu a z předloktí mu s kovovým svistem vyjela ostří. Sasori si neklidně prohrábl ohnivé vlasy. Nikdy z něj neměl dobrý pocit. ,,Hlídej tu mrtvolu, hned se vrátím," pokynul mu s povzdechem. Zase je dostal, ten malej parchant.