Carnival II.

---

První, co si Naruto uvědomil, byla příšerná bolest hlavy. Jako kdyby do něj narazil slon o velikosti lokomotivy a pořádně ho přidusil. A taky že ležel na nějaké tvrdé ne zrovna dvakrát pohodlné zemi a nikoliv ve své posteli. Prudce se posadil, ale hned toho zalitoval a zaúpěl. Musel pevně zavřít oči a čekal, až se s ním přestane točit svět. Teprve pak se zkusil opatrně postavit a rozhlédl se. Ležel přímo na silnici, kousek vlevo od něj se nacházely přerušované bílé pruhy. Okolo byly několikapatrové budovy, ale spíš paneláky než mrakodrapy, pak ještě rodinné domky a mezi tím vším poměrně velké množství stromů, keřů a trávy. O kus dál byly dokonce popelnice. Nějaké sídliště. Bylo to zvláštní, protože sám prožil většinu života buď uprostřed velkoměsta nebo na předměstí, kde bylo podél silnice spousta takových rodinných domků. Ale ještě zvláštnější bylo, že se před chvílí probral uprostřed vozovky, aniž by si pamatoval, jak se sem vůbec dostal a dokonce tohle místo vůbec nepoznával. Zaklonil hlavu a uviděl čistě modrou oblohu jen s několika bílými obláčky. Úplně ho to okouzlilo. Nikdy nic takového neviděl kvůli hustému šedému oparu plnému jedů, který zakrýval slunce v Japonsku, ale ne natolik, aby zničil veškerý život na zemi. A když se ven prodral zářivý sluneční kotouč, musel se šťastně usmát. Určitě nebyl v Japonsku, ale koho to zajímá? Takový ráj ještě neviděl. Jeho veselé myšlenky ale narušilo hlasité zakručení v břiše. Malinko zčervenal a povzdechl si. Tak, konec kochání se přírodou, musí si najít něco k snědku. A na trávu nebo bobule neznámého původu rozhodně chuť neměl. Takže by měl zkusit překonat stud a zeptat se někoho z těch nepochybně milých lidí v jednom z těch naprosto stejných domků se světle žlutou omítkou. Protáhl se a vykročil podél silnice k tomu nejbližšímu. Po schůdkách vyhupkal na terasu a nejdřív zazvonil na zvonek, pak ještě zaklepal na rám dveří, protože dveře samotné tvořila jen zástěna proti komárům a jiné havěti.

Čekal dobré dvě minuty. Zevnitř neslyšel vůbec žádné zvuky jako třeba puštěnou televizi, hlasy nebo kroky, jak někdo rychle spěchal otevřít. Vlastně, když si to tak uvědomil… bylo tu hrobové ticho. Ani ptáci nezazpívali, žádné cikády, štěkot psů nebo vánek v korunách stromků podél silnice. Po chvíli váhání tedy odsunul zástěnu s tichým typickým zvukem a vešel dovnitř. Koberec v předsíni byl měkký a laděný v hnědých odstínech, skříň ze světlého dřeva a nad ní zrcadlo. Vpravo od sebe měl schody, vedoucí kamsi nahoru. Ale kuchyň logicky vždy bývá dole. Udělal tedy několik kroků, pak dalších. Ocitl se v prostorném obýváku, spojeném s kuchyní. U černého barového pultu stálo několik červených židlí na dlouhých ocelových nohách. Najednou ucítil vysoce zajímavou vůni. Linula se ze zapnutého sporáku s varnou deskou, na níž stál zakrytý hrnec a pánev. Na lince bylo prkýnko s nakrájenou zeleninou a nožem odloženým tak, že to vypadalo, že si hodpodyňka odběhla jen na chvilku. Na stole jen pár kroků od kuchyně, dost blízko a přeci daleko od nechtěných pachů v případě spálení jídla, byly rozložené čtyři talíře, na nich stály misky na polévku, kolem stříbrné příbory a lžíce, před tím sklenička s tekutinou světle oranžové barvy jakou mívají grepové limonády. Nakonec si za cíl vybral sporák. Opatrně se dotkl poklice s plastovým držadlem a nadzvedl ji. Zpod ní se vyhrnul oblak páry, i ta krásně voněla. Zamával druhou rukou, aby ji rozehnal, ale i tak mu vehnala slzy do očí a musel zakašlat pod tou intenzivní kořeněnou vůní. Obsah hrnce vypadal na nějaký guláš. V tmavé omáčce s občas viditelnými kuličkami koření probublávalo maso, akorát těsně před dovařením. Pousmál se, odložil pokličku na stranu a zapátral očima po šuplíku, který hned otevřel a vyndal z něj lžíci s jasným cílem. Natěšeně zanořil lžíci do omáčky a nabral si jeden kousek šťavnatého masa. Takhle zblízka vonělo ještě líp, úplně se před ním rozpadalo a viděl tak mírně narůžovělý vnitřek. To ho úplně lákalo, říkalo "vezmi si mě" a on nemohl odolat. Otevřel pusu a lžíce zamířila na svou poslední cestu.

,,Nejez to!"

Někdo mu surově vyrazil lžíci z ruky až zacinkala o zem a obsah se rozstříkl. Zlostně se otočil na vetřelce, který mu zabránil v takovém potěšení a chtěl mu pořádně vynadat. Když však uviděl, kdo ho to vlastně vyrušil, oněměl. Stála před ním... holka. Jejím nejnápadnějším rysem byly asi růžové vlasy, na zátylku sepjaté do drdolu a jasně zelené lehce zešikmené oči, podobné kočičím. Pohledem postoupil o trochu níž přes její krk a dál. Na sobě měla nějaké červené tílko s bílým okrajem, výstřih kulatý a neodhaloval, co by mělo zůstat skryto. Přes to hnědou koženou bundičku těsně pod prsa s dlouhými rukávy a šortky stejné barvy s vysokými botami bez podpatku. Na černém opasku měla zavěšené dva nože, podle tvaru nejspíš lovecké. Na krku se jí na řetízku houpala známka s číslem čtyřicet dva. ,,K-Kdo seš?" vypravil ze sebe Naruto udiveně. Ne že by nikdy neviděl holku, jenom se mu na ní něco nezdálo.

Neznámá si založila ruce v bok a nespokojeně zasyčela. ,,Musíš mít v mozku vážně jenom černou díru, když sem jen tak vejdeš a sníš první, co ti přijde do cesty."

Zamračil se. Když to teď takhle řekla, znělo to vážně trochu drze. Ale on měl hrozný hlad a to snad bylo dostatečným důvodem. ,,Proč bych to jako neměl jíst? Je to snad tvoje?"

Neodpověděla hned, ale dřepla si na zem a ukázala na loužičku jídla. Původně lákavě vonící omáčka se změnila na zelenou bublající břečku, která vyžrala do linolea poměrně hluboký kráter. Odpudivě to syčelo. ,,Tohle by se z tebe stalo ve větším vydání, kdybych tě nezarazila."

,,A-Ale… proč by někdo něco takovýho vařil?"

,,Tady je vůbec spousta divných věcí. Tohle konkrétně je past pro začátečníky. Divil by ses, ale spousta lidí na to skočila." Opřela se o kolena a vstala. ,,Kde tě to vyhodilo?"

Naruto se zarazil. Zdálo se, že tahle holka věděla něco víc než on. Ale všechno je přeci víc než nula. ,,Probudil jsem se na silnici před tímhle domem. Ještě teď mě bolí hlava." Uchechtl se a rozpačitě se podrbal na zátylku. ,,Musel jsem se včera vážně ztřískat, když se dokážu probrat na takovymle místě aniž bych věděl, co se předtím stalo."

,,Aha." Zatvářila se zamyšleně, skoro bylo vidět ozubená kolečka, co jí šrotovala nad hlavou. ,,No mohlo to být i horší. Já byla skoro napíchnutá na větvi v parku. Napadlo mě prozkoumat tyhle domy a pak narazim na takovýho… pitomečka."

,,Hej!" ohradil se dotčeně.

Usmála se tím druhem úsměvu, který si vynahrazují rodiče pro své neposlušné děti. Soucitným. ,,Haruno Sakura. Bydlím s rodiči v Yokohamě. Teda ještě nedávno to tak bylo."

Naruto se potěšeně usmál. To jméno jí vážně sedělo. ,,Uzumaki Naruto." Hluboce se uklonil. ,,Odstěhoval jsem se od rodičů, mám byt na předměstí Kyota."

,,Zajímavý, vypadáš spíš jako ten typ maminčina mazánka, co se sám nikam nehne." Zarazila ho pokynutím ruky, když se nadechoval k další sebeobraně. ,,Jenom legrace, neber to vážně." Poplácala ho po rameni. ,,Kolik už máš známek, hm?"

,,Čehože?"

Podivila se. ,,To nevíš ani tohle? Jak dlouho tady jsi?"

,,No…" Zrozpačitěl. ,,Před chvílí…"

Sakura si povzdechla. ,,Tak fajn, vysvětlím ti to. Ale nejdřív odtud vypadneme, není tady bezpečno."

Naruto přikývl, i když pořád měl dost nechápavý výraz. Společně vyšli ven na chodník, tam si růžovláska zvedla k očím digitální hodinky a naťukala na nich pár tlačítek. Hned na to se domy prodloužily jako když ladíte televizi, stromy i tráva zmizely. Naruto překvapeně zamrkal a než se nadál, stáli zase uprostřed silnice, ale tentokrát kolem viděl samé vysoké mrakodrapy s okny lesknoucími se v poledním slunci. I tady bylo pusto, přes ulici přeletěly nějaké noviny, hnané závanem větru. ,,Fíha!" zavýskl blonďák a párkrát se otočil kolem své osy, jako by chtěl vidět až na samý vrchol těch mrakodrapů.

Sakura mu věnovala další ze svých letmých úsměvů a vydala se směrem na chodník, mávla při tom na něj ať jde za ní. ,,Ukážu ti jedno místo, kde se dají sbírat informace a při tom poznáš spoustu milých lidí, někteří sice trochu míň přívětivější, ale zvykneš si."

,,Jo jasně." Heh… Asi se měl na co těšit.

Vešli do jedné z budov, chodba byla tmavá, ale to teď nebylo důležité. Sestoupili po schodech hned za dveřmi, světlo tvořila jen žárovka visící se na pár drátech, až Naruto párkrát málem zakopl a po hlavě sletěl na zem, kdyby ho s protočenýma očima nechytila Sakura. Takhle došli až do docela velké místnosti. Vedle schodů byl bar, za nímž se zasmušilým výrazem barman vymýval sklenici otrhanou utěrkou, těch pár stolů bylo většinou prázdných, až na několik návštěvníků, hledících na dno svých sklenic neznámého obsahu. Sakura ho zavedla úplně do rohu, seděla tam blondýnka s dlouhou ofinou přes jedno oko a ve fialovém oblečku ne nepodobném tomu růžovlásky.

,,Naruto, tohle je Ino. Přišla sem teprve před pár dny, na rozdíl od veteránů jako jsem já." Naklonila se k blonďákovi a šeptem dodala: ,,Když se trošku napije, má sklony pokusit se dostat do postele vše co se hýbe." Za to ji Ino obdařila vražedným pohledem a zhluboka se napila ze skleničky, elegantním pohybem si trochu odhrnula ofinu a odfrkla si. ,,Naruto je z Kyota, zachránila jsem ho před zhltnutím vraždícího guláše."

,,Hm, těší mě," zamumlal Naruto neochotně a posadil se ke zdi, Sakura vedle něj naproti Ino, vedle té pak bylo ještě jedno místo.

,,Mě taky." Její hlas zněl měkčeji než Sakuřin, ale víc odtažitě.

,,No." Haruno si promnula ruce. ,,Nejdřív si shrneme, o co tady vlastně jde. Informace mám převážně od starších hráčů, místy jsou trochu děravý, tak nebudeme hrát na dokonalost." Opřela se zády o zeď, takže se na houpala na zadních nohách židle. ,,Nikdo přesně neví, co je tohle za město. A fungují zde věci jako přesuny mezi jednotlivými částmi, logicky jen na místa, kde jsme už byli. Ale má to háček. Všichni jsme se tu objevili přibližně stejně. Dostali jsme obálku se známkou a číslem na ní a ráno se pak probrali tady, v různých oblastech, ale všude byla blízko nějaká past pro začátečníky, která měla tuhle hru zbavit největších slabochů. Vypadá to, že nás sem někdo přenesl za účelem vlastního zvrhlýho pobavení, ty známky určují naši důležitost a úroveň schopností. Jakkoliv idylicky to tady může vypadat, skutečnost je jiná. Funguje tu krvavý boj o známky, protože když jich někdo nasbírá deset, má právo vyzvat nejlepšího hráče této hry a bojovat s ním o svobodu, protože jinak se odsud nedostaneme. Když jdeš po ulici pořád dál, až si skoro myslíš, že je konečně konec, objevíš se zase na místě, odkud jsi vyšel. Pití, léky a podobně je tady zadarmo. Zakázáno je požívat látky pro zvýšení fyzický nebo duševní odolnosti, nechat původního majitele známky naživu a podobně. Na dodržování pravidel dohlížejí Kati. Pokud víme, jsou celkem dva, chodí většinou společně. Jestli je jich víc, není jistý. Jednoduše musíte dodržovat pravidla a silnější vyhrává. Na otázku, proč tady teda tolik lidí sedí je prostá odpověď. Víme, že na to nemáme a tady je mnohem líp než venku, tak proč se snažit? Navíc byli všichni kandidáti s dostatečným počtem známek nejspíš zabiti." Zhoupla se dopředu, lokty se opřela o stůl. Když pak promluvila, zněl její hlas tiše a tajemně, jako kdyby vyprávěla strašidelný příběh. ,,Náš největší problém je ale někdo jiný. Říkáme mu Harlekýn. Zbavuje se slabých hráčů, podle všeho docela náhodně. Při setkání nemáte nejmenší šanci ani na útěk, natož pak na obranu." Podívala se na blondýnku a obě se spiklenecky usmály. ,,Musí být vážně něco. Říká se, že stačí jeden pohled do jeho očí a zkameníte hrůzou i údivem nad jeho krásou zároveň." Zachichotala se, při pohledu na Naruta se trochu omluvně usmála. ,,Ne, promiň. To tě asi nezajímá." Skousla si zamyšleně ret. ,,I když možná…"

,,Ježiš já to chápu." Hlava mu spadla na stůl, skryl ji v ohbí loktů. Jen jeho dech prozrazoval, že právě nevypustil duši. ,,Ještě něco bych měl vědět? Třeba jakej má hezkej zadek?"

Holky se krátce zasmály. První se uklidnila Ino, natáhla ruku a položila Narutovi ruku na předloktí. ,,Tím si nezatěžuj hlavu. Snaž se splynout s davem a všechno bude v pohodě."

,,Tak, teď si dáme něco k pití," řekla Sakura s úsměvem, vstala od stolu a vydala se jim objednat k baru.

Den strávili v docela přátelském duchu. Povídali si o nejrůznějších tématech, od vývoje jejich světa přes trable v rodině. Naruto sice převážně mlčel a popíjel limonádu nebo co to vlastně bylo. K večeru vyrazili z baru pryč po ulici. Sakura vysvětlila, že hráči spí kde chtějí, ale nejbezpečnější jsou místa někde pohromadě, třeba sklady. Do jednoho takového šli, už tam i ne zrovna málo lidí spalo, i když si většinou v malých hloučkách povídali.

Bylo už dávno po setmění, měsíc se vyhoupl nad mraky. Naruto nemohl usnout, pořád se převaloval za pár krabicemi. Nakonec to vzdal a vydal se na procházku po okolí. Byl zvyklý na ztichlé ulice, kde ani pes nezaštěkal, takže to pro něj nebylo nezvyklé. Trochu se ochladilo, ale měl na sobě svou oranžovou mikinu s riflemi a pod tím černé tričko, ruce v kapsách.

Ulicí se náhle rozlehl výkřik.

Naruto zpozorněl. Z toho zvuku ho mrazilo po celém těle, probouzelo to jeho dávné instinkty utéct dokud je ještě možnost. Ale něco dalšího…něco, co si neuměl vysvětlit… ho pobízelo prozkoumat zdroj toho hluku. A tak šel, aniž by věděl kam vlastně. Nejdřív pomalu, pak se ale rozběhl a nemyslel na nic jiného než na touhu poznávat. Ten zvuk se ozval znovu, pronikavěji a bolestněji, pak byl utnut něčím neznámým, ale i tak to nahánělo hrůzu. Zastavil před jednou boční uličkou, kde se v jeho zorném poli něco pohnulo. Ve vzduchu cítil kovový pach krve. Čerstvé. Sáhl k opasku, ale nenahmatal žádnou zbraň, dokonce ani nůž. Byl úplně bezbranný. Prát se uměl slušně, ale měl dojem, že tady mu něco tak primitivního a naivního nebude k ničemu. Přikrčil se, když uviděl další pohyb. Na zem něco káplo a pak zase. Zatajil dech. Úplně cítil, jak mu na zátylku odstávají vlasy strachem. Ruce se mu klepaly, dlaně měl zpocené a dech zrychlený.

Kroky. Dlouhé a namáhavé. Pak na světlo pouliční lampy vystoupila postava. Nedalo se skoro poznat, jestli to předtím byl muž nebo žena. Zbytky vlasů tomu viselo z vlasů ve splihlých provazcích, slepené zaschlou i čerstvou krví, od které měl jak roztrhané oblečení, tak i tvář. Jedno oko viselo na zbytcích nervů z očního důlku, druhů šedo-bílé bez zorničky nebo duhovky. Z koutku úst tomu kapaly sliny. Hrbilo se to, ruce podél těla jako groteska nějaké přerostlé opice. Naruto nedokázal odtrhnout pohled.

,,Pro…sím…" zachraptěla bytost, oko zmateně těkalo po okolí. ,,…n-nech…" Pak se ten pozůstatek, parodie na člověka, sesunula k zemi v tratolišti krve. Už se nepohnula. Blonďák hlasitě polkl a udělal pár kroků dozadu. Teď už se třásl viditelně, tričko se mu lepilo k tělu kvůli studenému potu. Necítil jen strach, ale… Vždycky se děsil krve, navíc tahle scéna byla vážně odstrašující. Kdokoliv tohle udělal, nebyl psychicky v pořádku. A jestli dopadne stejně… Ne, to ne! Chtěl ještě vidět svoje rodiče, říct jim, že je má rád. Najít si konečně pořádnou práci. A taky holku, mít s ní spoustu dětí. No možná jen jedno nebo dvě…

,,Dopadneš stejně, jestli budeš dál takhle tupě zírat."

Ten hlas zněl všude a zároveň nikde. Byl sametový a přeci ledový, ostrý jako by šlapal po střepech. Rozhlédl se kolem. A pak to uslyšel. Pravidelný klapot kroků. A šlo to z té uličky. Zpozorněl a přimhouřil oči, jak se snažil zaostřit. Do půlkruhu světla z lampy vystoupila postava. Nejdřív jen matné obrysy, ale když se vynořil ze stínu, mohl Naruto vidět jeho skutečnou podobu.

Měl ostře řezanou tvář, ale byly v ní ještě patrné jakési dětské rysy. Tu rámovaly dva pramínky delších vlasů, které se postupně zkracovaly až úplně vzadu odstávaly. Podle lehkosti si je negeloval. Z hluboce vsazených černých očí, skrytých za černo-stříbrnou škraboškou, sálala samotná prázdnota. Prostě nic. Žádné pohrdání, které by snad i čekal, ne. Oblečený byl celý v černém, na koženém opasku se houpalo černé pouzdro na katanu, kterou držel v ruce s přirozenou lehkostí zkušenného bojovníka. Od ostří se odrazilo nažloutlé světlo ulice.

,,Kdo…jsi?" zeptal se Naruto tiše, zatímco zíral na zjevení před sebou. Pod tričkem se rýsovalo pružné tělo bez výrazných svalů, přirovnal by to ke kočce, ještě zdůrazněné samotnou barvou oblečení. Krátce si pomyslel, že ta katana k němu tak nějak patří. A taky ta krev, kterou měl pocákanou tvář malými kapkami. Někoho mu hrozně připomínal. Ty oči...

,,To ubožáci nemusí vědět." Neznámý udělal několik kroků k němu, dokud od sebe nestáli malý kousek. Blonďák by asi ucouvl, ale nohy ho neposlouchaly. Nemohl se ani pohnout, třeba jen zvednout ruce. Tak tohle je smrt. Znamená to konec? Nikdy si nepředstavoval, jestli to bude hodně bolet nebo zemře rychle. Na druhou stranu… sice to nechtěl takhle, aniž by znal jméno svého vraha. Viděl, jak se ostří napřáhlo ke smrtící ráně. Ale on ho viděl jen okrajově. Sledoval tvář černovláska. Vnímal každý detail jeho tváře, jiskry v očích při tom okamžiku a náznak úsměvu. V břiše ucítil zašimrání, snad vyvolané posledním záchvěvem srdce, které mu tak spadlo.

A pak se najednou mohl pohnout. Uskočil před ránou v poslední chvíli, když mu ostří prosvištělo kolem obličeje a zastavilo se až o chodník, cinklo to. Zahlédl další úsměv druhého, plný vzrušeného očekávání. A tak se prostě rozběhl pryč. Bylo mu jedno kam, hlavně co nejdál od něj. Tep mu bušil ve spáncích, nohy se mu třásly, ale on stejně co nejrychleji utíkal pryč. Nedělal si velkou naději na přežití, ale instinkt mu velel běžet a běžet. Proplétal se uličkami, přeskakoval ploty mezi nimi a uhýbal prázdným popelnicím. Slyšel ho, na střechách nad sebou. Přidalo mu to na naději. Možná přecijen… Ne, on si s ním jen hraje. Uvědomil si, že ať udělá cokoliv, neschová se. Proklínal den, kdy si vůbec šel lehnout. Nejradši by tu svoji známku odhodil. Počkat… Třeba až umře, probere se doma v posteli a nebude si nic pamatovat. V hloubi duše však věděl, že se tak nestane.

Ani si nevšiml, když se dostal do slepé uličky. Teprve když málem narazil do zdi. Přitiskl se k ní zády, zrychleně dýchal. Ze střechy seskočil stín. Čepel se zableskla. Možná kdyby si klekl na kolena a prosil o život, ušetřil by ho… Ne! Jen by se mu vysmál, jaký je ubožák. Nezbývalo než čekat na smrt. Skutečně zkameněl pod tím pohledem. Každý její krok znamenal tři údery blonďákova srdce. Jenže když černovlásek zastavil, zabodl katanu do země, až projela betonem jako nůž máslem, bylo to jako ve zpomaleném filmu. Viděl každý jeho pohyb. Když se dostal až k němu. Stáli proti sobě, nehybně jako sochy. Propalovali se vzájemně očima. Pak se rukou opřel o zeď vedle něj, pokrčil loket a víc se k Narutovi přiblížil. Napětí ve vzduchu v té chvíli bylo šílené. Podobné tomu před bouří, když je cítit voda, kupí se mraky, ale zahřmění ne a ne přijít. Žádná úleva od dusna. Blonďák si připadalo, jako kdyby najednou kyslíku ubylo. Svět se s ním točil a stmívalo se ještě víc než předtím. Nebo to bylo těma pronikavýma očima? Bylo mu to jedno. Jako hypnotizovaný sledoval, když se černovlásek naklonil. Chvíli si Naruto myslel, že je to upír a teď ho prostě vysaje do poslední kapky krve, nehledě na to, že když ucítil jeho dech na krku, přejel mu po páteři příjemný mrazík, který znal až moc dobře. A pak uslyšel jeho hlas, šeptal. ,,Budeme si hrát ještě někdy jindy, co ty na to?"

Když se zase odtahoval, ucítil Naruto jen krátký vlhký dotek těsně pod pravým uchem, kvůli čemuž skoro vyskočil z kůže. Nemohl uvěřit tomu, když se černovlásek otočil zády a pomalu se vydal pryč. Za chůze ještě jediným plynulým pohybem vytáhl ze země katanu a uklidil ji do pouzdra po svém boku. Když došel na okraj uličky, zastavil a částečně k se k němu natočil. Na rtech mu pohrával úsměv beze stopy nadřazenosti, jen letmý. ,,Mimochodem, jsem Sasuke. Zapamatuj si to, protože až se příště setkáme, nevyvázneš tak snadno." Následně zmizel v noční tmě. A Naruto… prostě omdlel.

Sasuke skočil na zábradlí balkonu a tiše otevřel dveře, zase je za sebou zavřel a konečně si úlevně oddechl. Katanu dal na poličku, sundal si triko a lehl si do postele.

Snad by i usnul, kdyby na dveře jeho pokoje někdo nezaklepal. Zamručel něco ve smyslu "vstupte" a to tónem, kterým dával jasně najevo, co si myslí o takových příchodech. Dovnitř vešla zahalená postava, tvář skrytou za závojem, takže bylo vidět jen oči a i ty uctivě klopila k zemi. ,,Pán si Vás přeje vidět," oznámila tichým hlasem s náznakem bázně a pokory.

Jistě. Vidět. Takhle by tomu tedy rozhodně neříkal. ,,Hned přijdu. Můžeš odejít." Postava zase vycouvala z pokoje. Sasuke se posadil a skryl tvář do dlaní. Nebyl unavený, ale neměl zrovna náladu na jakékoliv kázání. Nepochyboval, že Itachi čekal na zprávu o jeho misi. A stejně tak věděl, co v ní bude. Nic. Vstal, sundal si i kalhoty a navlékl si černý saténový župan s rudými okraji a rozšířenými rukávy, na zádech pak měl vyšitého zlatého draka. Stejně to brzy zase půjde dolů a nepotřeboval si zase zašívat roztrhané oblečení.

Kráčel po chodbách rozlehlého sídla. Jeho kroky nebyly vůbec slyšet. Jako kdyby se vznášel. Byl ztracený ve svých myšlenkách, nevěnoval pozornost okolí. Proč to sakra udělal? Vždycky zabíjel bez toho, aniž by ho napadlo, že by mohl někoho ušetřit. Dělal to, co mu Itachi řekl. Nestěžoval si ani nevzdoroval. Neviděl k tomu žádný důvod. Tak proč teď naprosto jasně neuposlechl jeho rozkaz? Neuměl si to vysvětlit. Viděl každý svůj pohyb, jak zvedal ruku k poslední ráně. Stačil by jeden sek a zbavil by toho blonďáka života. Opět by vystříkla horká krev. A když utíkal, poprvé po dlouhé době ucítil divokou radost z pronásledování své kořisti. V duchu viděl jeho výraz raněné laně, jak se chvěl a třásl. Ty jeho modré oči, naplněné strachem. Modré jako samo nebe. A pak ho něco donutilo přestat. Když odhodil meč, dorazil by ho klidně i vlastníma rukama. Jako důkaz toho, jak rozdílné jsou jejich schopnosti. Tak proč měl v tu chvíli hroznou chuť ho políbit? Dělat s tím… ty věci.

Nadechl se a zastavil před dveřmi, do nichž předtím vešel snad tisíckrát. Musí se zbavit všech těch myšlenek, nápadů. Soustředit se jiným směrem. Opět poslouchat, podvolit se. Jenže… od té poslední vize o tom spolu ani jednou nemluvili. Něco na Itachiho výrazu mu říkalo, ať prostě mlčí. A jak předepisovala pravidla, musel čekat až promluví pán. Bez námitek. Ne že by nějaké měl. Bratr ho přece vychoval. Udělal z něj to, co je teď. Byl mu nejen vděčný, ale pro Sasukeho byl něco jako idol. Dokonalý, bezchybný. Možná trochu přísný, ale ve skutečnosti docela milý. Perfektní vzor staršího bratra. A nejen to. Obdivoval ho jako osobnost. Jeho trpělivost, názory… Nesloužil mu z donucení, naopak. On mu chtěl vyhovět naprosto ve všem, odevzdat se mu. Odstranil tedy jakékoliv pochyby o tom, že se to může stát znovu. Prostě nesmí. Ztratil by v jeho očích tu poslední stopu důstojnosti, kterou si vydobil. Další hluboký nádech, na krátko zavřel oči. Když je znovu otevřel, položil ruku na kulatou kliku a otočil s ní vpravo. Pak vstoupil přímo do jámy lvové.