Untouched 26 1/2

Tak, jsem doma, mám zánět dutin a docela si to užívám :D. Ta škola mě jednou fakt úplně odrovná, mno nic, mám celekm dost času zveřejňovat povídky ^^.

---

Zvedl se od něj a jemně si oprášil sako. Kdyby to jméno neřekl, nevylučoval, že by v těch polibcích na krk nepřestal, ale tohle mu připomnělo, že se nenechá strhnout jeho krásou. Čím nedostižnější, tím žádanější. To i kvůli tomu faktu, že zakázané ovoce chutná nejlíp, si vždycky oba dva spolu zažili nejlepší, protože nejen že byli oba muži, ale ještě k tomu sourozenci a znali se tak dobře, jako nikdo. Jenže si to sem tam neuvědomili.

,,Řekl jsem to schválně," odvětil Sasuke se smíchem. ,,Doufám, že to aspoň trochu bolelo. Dal bych všechno za to, abys cítil to, co jsem tehdy cítil já a co cítím kvůi tobě a Deidarovi. Jenže to by tě nejdřív Hidan nebo Sasori museli znásilnit a zmlátit," dodal v tichém povzdechu. ,,A teď už běž."

,,Já se bohužel znásilnit nenechám. A zeptám se ještě jednou. Vážně tu chceš zůstat sám a přeješ si, abych odešel? Nechci tě tu otravovat, když by sis přál mě tu nemít, takže jestli to myslíš vážně, nebudu se tomu rozhodnutí bránit." Kleknul si vedle něj, aby se na něj nemusel dívat z takové výšky.

,,Táhni už k čertu! Zase mi musíš dokazovat, jak neschopnej sem! Nakonec je to moje vina, že mě Deidara znásilnil!" Sasuke se přetočil na bok.

,,Neotravuj a běž," dodal pak v jednom prudkém nádechu.

Původně se chtěl otočit a odejít, jakmile by řekl jen prosté ano, ale takhle prostě nemohl. Otočil si ho k sobě, vytáhl do sedu a pevně a zároveň konejšivě ho objal. Bez ohledu na to, jestli se mu bude snažit vytrhnout nebo ho praštit. Sílu měl pořád větší a u sebe vzlykajícího mladšího bratra udržel. ,,Nemůžeš za to ty a víš to."

,,Ale tys to řekl tak, jako bych za to mohl. Ty se znáslnit nenecháš, jako bych se já snad nechal... Myslíš, že jsem to tak snad chtěl?" zeptal se ho Sasuke vyčítavě, zatím co si stíral slzy z tváří.

,,Ne. Já to myslel tak, že já bych se ubránil, ale tys neměl proti o několik let staršímu člověku šanci. Nikdy jsem tím nechtěl říct takovou hloupost. Tak už klid." Konejšivě mu přejížděl dlaní po zádech, aniž by ho ze sevření pustil.

Sasuke se od něj ale se silnou dávkou sebezapření odtáhl. Vstal ze země, osušil si poslední zbytky slz a vrátil se zpět na vyznačenou cestu. Chvíli to vypadalo, že půjde už doopravdy domů, ale opět se vydal úplně opačným směrem. Nechtěl Itachiho provokovat, ale zároveň nepotřeboval, aby ho v takovém stavu viděli rodiče.

Starší Uchiha si jen tiše povzdychl a pomalu se vydal směrem do města. Šel by za ním, ale to už by byl jak ocásek a pokud bude Sasuke chtít, tak si ho někdy někde najde. Neznamenalo to ale, že by to vzdával. Jen mu chtěl dát čas si to urovnat. Věděl kam jde. Zamířil rovnou do menšího baru, nebyl tudíž tak hlučný a jeden se v něm hned ztratil. Nechtěl se dnes opíjet, takže se rozhodl pro nějaké sladké pití.

Sasuke ani nečekal, že by za ním po tom všem šel, přesto tajně doufal... Nakonec zakotvil na jedné z mnoha laviček, kolena si přitáhl k sobě a mlčky tam seděl, jako kdyby čekal na někoho, o kom už stejně věděl, že nepřijde.

,,Nepotřebuješ pomoct?" uslyšel najednou nad sebou naprosto neznámý hlas.

Itachi měl strach, že Sasuke nedorazil domů. Sice šel tím směrem, ale... ne. Měl by mu začít věřit, už to není dítě. Povzdychl si a očima prozkoumával místnost, kde bylo tolik lidí.

Jeho bratr zatím hleděl do neznámých světlých očí. Nenašel vůbec odvahu, cokoliv říct. Ten muž se sice tvářil mile, ale Sasuke dobře věděl, že vše není takové, jak se na první pohled může zdát.

,,Já jen, že vypadáš dost zoufale a já zrovna hledám někoho pro svůj... ehm... podnik... veřejný dům," vysvětlil muž s hlasitým odkašláním.

,,C-co? Nejsem kurva!" vykřikl Sasuke zmateně a v očekávání, že by ho k tomu ten muž mohl donutit násilím, se dal raději na útěk. Dokonce se ani nerozhlednul, když běžel přes silnici, minul jen bar, ve kterém seděl Itachi, aniž by o tom měl tušení a bez rozmyslu vletěl do vozovky. Právě jedoucí auto už ale nestačilo zabrzdit a než Sasukeho srazilo, spatřil Uchiha jen dvě veliká sytě žlutá světla.

V podniku, kde seděl jeho bratr hrála muzika a jen pár hostů u vchodu si všimlo houkaček. Itachi se to dozvěděl až ve čtyři hodiny ráno, kdy ho probudil telefonát jeho matky o tom, že Sasuke leží v nemocnici. Hned se sebral a odjel za ním.

Sasuke byl už plně při vědomí, když Itachi dorazil. V pokoji s ním byla jen Mikoto, protože Fugaku se zatím nestihl dostat z práce.

,,Nepotřebuješ něco, srdíčko?" ptala se máma starostlivě.

,,Notebook," řekl Sasuke to první, co ho napadlo. Chtěl se jí jen na chvilinku zbavit, když viděl bratra přicházet.

Itachi se na bratra usmál jako by říkal něco ve smyslu: achjo, ty si pako. A vzal roztřesenou matku kolem ramen.

,,Mami, připrav Sasukemu doma věci a běž se vyspat, zítra jdeš do práce. Budu tu s nim, nemusíš mít strach, ano?" Ukonejšil Mikoto logicky.

,,Děkuju." Pohladila ho Mikoto vděčně po tváři. Nezapomněla ještě dodat, že kdyby jejímu milovanému Sasukemu něco chybělo, může kdykoliv zavolat nebo napsat, pak už konečně odešla.

Sasuke se v ten moment schválně podíval z okna, aby se nemusel dívat na bratra.

Ale Itachi si situaci vyřešil po svém a dal se do prohrabávání hory magazínů, marně hledajíc nějaký, co by ho uspokojil po intelektuální obsahové stránce.

Když Sasuke viděl jeho nezájem, nasadil si sluchátka a položil si hlavu na pohodlný polštář. Nechápal vlastně, proč je Itachi tady. Nejspíš se přišel jen podívat, jestli je jeho pitomý bratr v pořádku, když už to ale ví, tak co tu potom dělá? Časopis si přeci může i koupit, kvůli tomu se do nemocnice nechodí.

Itachi to po chvíli vzdal, hromadu plnou bulvárních průpovídek odkopl někam stranou a usadil se k Sasukemu na postel tak, aby mu nic nepřisedl. Krátce na něj pohlédl a soudě podle jeho rtů něco i řekl, ale hudba ze sluchátek to přehlušila.

Sasuke si po chvíli sluchátka sundal.

,,Něco si říkal?" zeptal se bratra bez příliš velikého zájmu. Ať už Itachi říkal cokoliv, pochyboval, že je to něco hezkého.

,,To co by tě mrzelo do konce života, žes neslyšel, kdybys věděl, co to bylo," odpověděl Itachi okamžitě, pak přivřel oči.

,,Ale to už je jedno. Kdyby sis mě všímal dřív než já a byl iniciativnější, věděl bys to. No co. Takže co máš zlomenýho?"

,,To ty sis víc hleděl časopisů než mě," namítl Sasuke naštvaně. ,,A to, co bych chtěl slyšet od tebe neuslyším nikdy a nic jiného ani slyšet nepotřebuju," řekl s povzdechem. Jeho otázku ohledně toho, co má zlomeného přešel.

,,Vidíš? Zase moje chyba. Ostatní za tebe vždycky neudělaj první krok, bráško." Povzdychl si Itachi. ,,Mimoto, jak můžeš vědět, že jsem neřekl právě to cos chtěl. To už neřeš. Tak co ti to auto udělalo?"

,,Já tě sem nenutil chodit ani jsem tě tu nechtěl, tak proč bych měl dělat první krok? Já o tebe už nestojím, Itachi... ani jako o bratra ani jako o milence. Vždyť jen jeden druhému ubližujeme a nenávidíme se. Běž pryč a nech mě. Nech mě být a všem nám bude dobře." Sasuke mluvil klidně a už jen to značilo, že nebude tak úplně v pořádku. Pochopitelně ho bolelo, co teď Itachimu řekl, ale musel to udělat. Nechtěl, aby to zašlo ještě dál.

,,Vrať se k Deidarovi, on ti dá mnohem víc, než můžu já." Najednou se k němu otočil a konejšivě ho pohladil s bolestným úsměvem na tváři po hřbetu ruky. Otázkou zůstávalo, jestli chtěl víc uklidnit sebe nebo bratra.

Itachi mu rozčileně ruku strhl až překvapivě prudce na polštář vedle jeho hlavy a pevně ji tak držel. V očích měl takové rozčilení a plameny zlosti, jaké tam nikdy nebyly, ani když zjistil, že Sasuke byl s Hidanem, ani když se Sasukemu povedlo dohnat ho až k nepříčetnosti nějakým braterským škádlením. Nedalo se to srovnat s tím, co v jeho očích bylo teď... vypadalo to, že by byl momentálně schopen ho bez mrknutí oka zabít. Byl k němu skloněný, takže ty rozlícené oči upíral přímo do jeho.

,,Tak poslouchej. Faktem je, že mě jako bratra nezapřeš i kdybys sebevíc chtěl. Jsi jenom dítě a v životě nebudeš mít to, co chceš a mít to, co nechceš. Zkus nebýt sobec a nemyslet jen na to, co ti všichni provedli a neustále se topit ve svým žalu a zkus myslet na ostatní a snažit se neubližovat aby třeba nemuseli cejtit to, co ty, když konečně víš, jak strašný to je. Vidíš pravdu ve lži a odháníš od sebe ty, co se ti snažej otevřít oči. Přemýšlíš až moc nad sebou. A špatně. Mám jít pryč a nechat tě být jako v parku, když se pak málem zabiješ tím, že skočíš pod auto? Mám opustit tuhle místnost a být si jistý, že ti můžu věřit?" Uchiha se nadechl a emoce v jeho očích zněžněly, když se sklonil tak, že se téměř svými rty otíral o jeho a přivřel ty temné onyxy.

,,Mám teď vážně odejít...? Řekni... Sasuke..."

,,Proč bys zůstával se sobcem? Jsem jím, přiznávám, ale udělal si ho ze mě především ty. Nesnáším bolest a ty to víš a stejně ses mi postaral o tu největší, kterou jsem kdy pocítil. Protože zrazená láska bolí nejvíc. A abychom si rozumněli, já pod to auto neskočil. Slíbil jsem ti tehdy, že se už nepokusím zabít, abys se mnou nemusel zůstávat, kdyby ses chtěl vrátit k Deidarovi. To ode mě bylo docela šlechetné, nemyslíš? Sám jsem ti dokonce nabídnul, že s ním bys mohl spát a se mnou dělat ty ostatní věci, jen aby ti bylo dobře. Chová se takhle sobec, hm? Nemyslím vždycky jen na sebe. Jsem jen nešťastný a o koho jiného než o sebe se mám starat, když jsem doteď neměl jedinýho kamaráda? Táta na mě kašle. Ty jseš pořád někde fuč a máma... moje milá maminka mě jen rozmazlila. Tak mi řekni, kde jsem se to měl všchno naučit? Faktem zůstává, že jsem celej život jako kůl v plotě. Nikdo jste se mi nesnažil říct, co je správně a co špatně." Sasuke mluvil potichu a klidně, ale uvnitř křičel. Byl zoufalý sám ze sebe, z Itachiho, z táty i mámy. Pochopil, že celý jeho život byl vlastně jeden veliký omyl.

,,A teď si dělej, co chceš, abys neřekl, že jsem sobec." Pohladil ho Sasuke po tváři.

,,Nemyslel jsem si, žes pod to auto skočil schválně. To by mě ani nenapadlo. Já ti nic za vinu nedávám, Sasuke. Někdo ti to prostě říct musel. Vážil jsem si toho, cos všechno pro mě udělal, bylo to vzájemné a víš to. A nikdo se nezmění ze dne na den. Ani ty. Ani já. A ani jeden z nás není dokonalý. Možná si ubližujeme, ale měli bychom spíš hledat východisko, řešení a v neposlední řadě i způsob omluvy. Ty nejsi špatný člověk Sasuke, nikdy mě nepřesvědčíš o opaku. Ale rozmysli si, kdy mě pošleš pryč a kdy mě necháš s tebou zůstat. Protože až to proneseš příště, doopravdy půjdu," mluvil už mnohem klidnějším, ale stejně upřímným hlasem. Pak se otočil, když se ještě Sasukeho ruka dotýkala jeho tváře a jemně přitiskl rty k jeho dlani.

,,Miluju tě, ale bojím se, že mě zradíš, proto tě od sebe odháním," řekl Sasuke bolestně. Byla to jen jediná věta, ale vystihovala přesně to, co právě mladší z bratrů cítil, to, z čeho měl největší strach. Tolik ho chtěl objemout a políbit, ale bál se... bál se znovu cítit tu bolest, kterou zažil, když mu Deidara poslal to "roztomilé video".

,,To jsem si uvědomil noc před tím, než jsem ti navrhl, abychom si dali od sebe na nějakou dobu pokoj. A uznávám, že na to máš právo. Budu se o tebe snažit a to i kdybych tě získal. Nepřestal bych ti to dokazovat. Ale nechci předbíhat. Měl bych stát nohama na zemi." Pak se smutně usmál. ,,Jako by to s tebou bylo možný."

,,Je smutný, že sis to uvědomil až tak pozdě. Měl sis pořádně rozmyslet, co ke mně vlastně cítíš, než ses mi začal hrabat ve věcech a dotáhl mě do toho hotelu. Ty mi vlastně nic dokazovat ani nemusíš, ale sám sobě bys měl... Ty sám si nejdřív musíš uvědomit, jestli o mě vlastně stojíš. Jsem sobec, namyšlenej, uřvánek a ne tvůj typ do postele, je to to, co opravdu chceš?" zeptal se ho Sasuke zcela vážně.

,,Nech mě zapřemýšlet," Itachi se mu dlouho bez hlesu díval do očí, ale bylo jasné, že odpověď ví už dávno. ,,Jo. Stoprocentně." Usmál se sebejistě a z části i smutně, ale o upřímnosti toho tvrzení nemohlo být pochyb.

,,Ale proč? Proč o mě stojíš, když ti nevyhovuju ani v jednom směru?" zeptal se Sasuke nechápavě. Opravdu tomu nerozumněl. Neviděl jediný důvod, proč by s ním měl Itachi zůstávat.

,,Tak zkus uhádnout tu jednoduchou věc, proč mi jsou ukradený ty věci, cos zmiňoval. A neni to bratrství ani soucit," upozornil ho jasně.

,,Jistě... láska," uchechtnul se. ,,Ale jestli mě miluješ, tak k tomu musíš mít důvod a já chci slyšet ten důvod. Já bych jich dokázal vyjmenovat hned několik, ale pochybuju, že ty najdeš něco, co máš na mě rád... ani v tý blbý posteli nejsem podle tvých představ," neodpustil si poznámku na svou adresu.

,,Ale nech toho." Mávnul Itachi rukou. ,,Dobře. Nerad řikám takový věci a nebudu je vážně nikdy, nikdy opakovat. Miluju na tobě spoustu krásnejch vlastností. To, jak roztomile jednáš s autoritou, to, jak nezkušený v mnoha věcech jsi a přesto... Obdivuju tvoji učenlivost, rychlost, s jakou dokážeš uskutečnit to, co si zamaneš, upřímnost, která tolika lidem leze na nervy. Mám rád, když jsi zmatený a snažíš se najít, miluju, když ti můžu pomoct a jsem na tebe hrdý a pyšný, když na to pak přijdeš. Setkávám se s lidmi, co jsou stejní nebo se snaží zapadnout. Ty jsi jiný, nikdy nikam nebudeš patřit, protože jsi jedinečný. Protože dokážeš každému, koho vidíš, že to jde jinak než si myslel. Proč bych tě měl nemilovat, když nejsi dokonalý? Když si na to jako jediný nehraješ? Tak proto a řekl bych toho snad víc, ale všechny důvody vědět nemusíš, stejně bychom tu byli dlouho. Je mi líto chyb, co jsem udělal a kterejma jsem ti ublížil. A když jsem viděl žes mi odpustil a já nedostal trest, co jsem si zasloužil, přidělil jsem si ho sám a řekl ti, ať jdeš. A vim že timhle se nic nezlomí, já nevěřim na zázraky, jsem doktor. Ale snažit se nepřestanu." Jeho modročerné oči se zahleděly ven z okna. Daleko za město.

,,Itachi..." Sasuke ho chytil za ruku a svou tváří se otřel o její hřbet. ,,Já nechci, aby ses trestal, ale aby sis uvědomil, kde chceš být - jestli se mnou i přes to všechno anebo někde úplně jinde, protože obojí mít zároveň nemůžeš. Nepopírám, že jsem ty poslední dny byl věrný jednomu člověku, ale ani jednoho z nich jsem nemiloval. Když budu vědět, že mě nepodvádíš a nepodvedeš, tak zůstanu navždy tvůj. Jen nevím, jestli o to stojíš... Jestli si radši nechceš užívat, než zůstat se mnou v tom trapném a nemoderním vztahu, který tvoří jen dva lidé." Sasuke ho něžně políbil na ucho a trpělivě čekal na odpověď.

,,Sasuke já přesně vím co chci. A nejsou to polibky nebo doteky. A už je jedno jestli tvoje nebo cizí. Už chápu že když s někým budu tak to všechno je jenom zpestření. Já - chci - tebe." Každé slovo vytvořil jasně a zřetelně, zcela klidně ale nedalo se říct že bez emocí. Dotyk jeho rtů ho vzrušoval, ale on si uvědomil, že to nebylo proto, že to jsou rty a že se otírají o jeho ucho a tvář. Ale vzrušují ho proto, že jsou právě Sasukeho. Prsty mu přejel po spodní čelisti. Věděl že si nesmí dovolit bližší kontakt, protože by to vůči němu bylo nefér. Slast ovlivňuje mozek a Itachi si ho nechtěl získat pomocí polibků a tak dále. Tušil nebo byl pořád přesvědčem o tom, že Sasukemu bude muset ještě dlouho dokazovat činy svá slova. A hodlal to doopravdy udělat.

,,Promiň mi, že ti teď nevěřím, ale už jsem od tebe slyšel tolik krásných vyznání a stejně si mi vrazil kudlu do zad. Jestli o mě doopravdy tolik stojíš, bude to muset dokázat." Sasuke se od něj pomalu odtáhl a lehl si zpět na polštář. Už byl o dost klidnější. Čekal, že se ho Itachi tak lehko nevzdá, ale pořád nechápal důvod. Stejně vedle něj spí i s jinými, tak proč by si měl udržovat nějaký zbytečný vztah, kde vlastně není vůbec spokojený?

Itachi se zasmál.

,,Nejsem blbej. Je mi jasný, že si tě musim získat. A dejme tomu, že si tě pak budu i víc vážit. Tak a teď si lehni. Mám ti přečíst pohádku na dobrou noc?" Ušklíbl se a dotkl se dvěma prsty jeho čela.

,,Ne, usnu i bez ní," ušklíbl se mladší Uchiha a otočil se k Itachimu zády. Nehrál si na uraženého, jen se nechtěl dívat na to dokonalé tělo a podmanivé oči, které přímo vybízeli k tomu, aby se ho dotýkal.

,,Tak dobrou noc... budu tu, pořád." Dlaní ho pohladil po tváři a šel si sednout do křesla v nemocničním pokoji. Čekal, až se probudí. Od těch čtyř ráno ho kontroloval pohledem, doufal, že bude v pořádku a ani na chvíli nedovolil únavě, aby mu sklonila hlavu a zavřela oči.

Sasuke se po pár hodinách začal probouzet, cítil se o něco lépe a byl překvapen, že tu Itachi ještě pořád je. Nejdřív si myslel, že se mu to jen zdá.

,,Co tu ještě děláš?" zeptal se ho.

,,No hádej bráško." Hned vstal a přešel k němu. Ačkoliv měl v černých očích dobře patrnou únavu, převažoval strach o něj. A i tak se usmíval.

,,Umírám?" zeptal se Sasuke vyděšně. Možná, že Itachi ví něco, co on ne. Proč by tu jinak ztrácel svůj drahocenný čas? Muselo jít o něco hodně vážného.

,,Vypadám snad jako anděl nebo smrtka?" Předstíral vyděšeného. ,,Ne, jenom máš sádru na noze. Za čas to rozchodíme. Ale na to se neumírá. Proč se ptáš?" Usmál se a sedl si na postel vedle něj.

,,Nechápu, proč bys tu jinak byl," vysvětlil mu Sasuke své důvody. Ovšem víc než ta zlomená noha ho trápil otřes mozku, každou chvíli z toho měl pocit na zvracení.

,,Protože... hm, pro tvůj klid řekněme, že jsem to slíbil mamce. Nepotřebuješ něco? Pít, jíst?" Všechno pronášel s mírnou nadsázkou, ale jeho tón byl podbarven upřímnou starostí o něj.

,,Je mi fajn," namítl Sasuke spokojeně. Jen se trochu protáhl a znovu ulehl, ale už nespal. Teď plánoval zhypnotizovat mouchu na stropě, protože moc zábavy tu neměl.

,,Řekneš mi proč si proboha vletěl pod to auto?" Jeho starší bratr se dlaněmi opřel o matraci a naklonil se k Sasukemu, aby mu vidèl do tváře.