Pod svícnem největší tma II - 8.kapitola

Tak. Shira-chan má zítra narozeniny, již jubilejních osmnáct a to si zaslouží nějakou tu odměnu pro fanoušky :). Dnešní díl je o trošku delší. Tímto slavnostně slibuji větší aktivitu a v brzké době, pokud bude zájem, přibude Alea iacta est a první díl Carnival.

---

Výbuchy byly stále častější. Chodba se otřásala pod poryvy horkého vzduchu a tlakových vln. Už předtím sem nastražil desítky bomb. Prostě sem přišel s jasným úmyslem: zabít ho i za cenu vlastní smrti. Už nikdy mu nedovolí ubližovat ostatním, i když to dělal kvůli vlastnímu psychickému i tělesnému uspokojení. Proč… Proč jen musel milovat zrovna jeho? Už od první chvíle, kdy ho viděl. Ty oříškové oči, jiskřící divokostí. Ohnivé vlasy, které dokonale odrážely jeho povahu. Tolikrát už se jich chtěl dotknout a přece nemohl. Vždycky se k sobě chovali jako dva psi. A to bolelo. Na druhou stranu… Za tu dobu se naučil nebrat jeho nadávky a vražedné pohledy vážně. Byla to hra, která však už dávno přesáhla meze.

Rychlé kroky chodbou ustaly. Vzápětí mu kolem tváře proletěl lehký závan vzduchu a ucítil, jak mu po krku stéká cosi teplého. Jen doufal, že ta věc, co ho právě zranila, nebyla napuštěná jedem. Ale co, stejně už je to jedno. Umře tady tak jako tak.

,,Proč se někdo jako ty rozhodl pomoct ostatním?"

Znal ten hlas až příliš dobře. Pomalu obrátil pohled směrem, kterým ho slyšel. Pod žárovkou, visící na jednom drátě ze stropu, byl kruh světla v moři temnoty. A v něm stál ten, koho hledal. Nebo spíš… Nebyl to pocit, jako když dravec honí svou kořist. Byl to ten druh, jako když kořist utíká před dravcem. Tohle bylo jeho doupě, jeho teritorium. Měl ho dokonale zmapované, všude nastražené pasti. Jak mohl doufat, že unikne? Ne, on neutíkal. Pronásledoval. ,,Do toho ti nic není," odvětil Deidara chladně, aniž by byť jen sáhl po své zbrani.

Rudovlasý sebou trhnul a udělal krok vpřed. ,,Sám víš, co to je někoho nenávidět. Chtěl jsem se pomstít za to, co mi udělal. Aby cítil tu bolest, jakou jsem cítil," pronesl pak tónem, ze kterého doslova prosakoval vztek.

,,Můžeš si za to sám. Kdyby ses nechoval jako hajzl a poslouchal rozkazy, nezatáhnul by tě do tý uličky. Navíc Hidan říkal, že ses v podstatě ani nebránil." Deidara se ani nepohnul. Jiný by možná udělal krok dozadu, ale on ne. Tentokrát už nehodlal ustoupit.

V hnědých očích se zablesklo. ,,Víš, jakej to je pocit, když ti někdo nabídne propustku z toho pekla? Ovšem výměnou za pár informací a spolupráci. Nebavilo mě dělat hloupou ovci ve stádu, který se stejně řítí do záhuby. Začalo to jako nevinná hra na policajty a zločince, ale tohle už není hra."

,,Seš jenom špinavá děvka," sykl blonďák už značně podrážděně a bleskově se na něj vrhl s nožem.

Sasori rychle uhnul a chytil ho za zápěstí. Deidara ho však do ruky prudce nakopl, až uslyšel, jak kosti nepěkně zapraštěly. Hned na to se druhou nohou odrazil od země a kopl ho do hrudníku tak silně, až rudovlasý zády narazil do zdi. ,,Zabil bys je kvůli svýmu zasranýmu egu."

,,Když znáš slabinu, musíš ji využít. Ze Sasukeho se za ten rok stala troska bez duše. A proč? Kvůli nějakýmu vymyšlenýmu citu!" Sasori se napřímil dřív, než blonďák stihl využít situace. ,,Kurva a mafián, no není to úžasnej pár?" Zašklebil se na něj a hodil po něm nůž. Ten se však odrazil od zdi jen kousíček od Deidarova ramene, protože v poslední chvíli stihl uhnout.

,,Žárlíš snad?"

,,Nikdy jsem nikoho nepotřeboval. K čemu jsou kámoši, co tě podstrčej chlapovi, jenom proto, aby mohli sami zdrhnout? Všichni jsou stejný. Samý kecy a pak se na tebe vykašlou jako na ten poslední kus hadru." Ze Sasoriho slov přímo čišela dávno skrytá bolest, smíšená s pohrdáním. Jediným pohybem přitiskl blonďáka ke zdi. Deidara ho nechal. Mohl by uhnout, ale prostě neměl náladu to už dál protahovat. Každou chvíli se to i tady zřítí. ,,Přesně díky těmhle předsudkům nevidíš to ostatní. Myslíš si, že když se budeš chovat takhle, nikdo tě už nikdy nezraní. Znám ten pocit, ale dostal jsem se z toho. A nemusíš při tom brát drogy," Sevřel jeho předloktí, které mu postupně ubývalo vzduchu.

Chvíli bylo ticho. Pak ho narušil další výbuch, odhadem tak sto metrů nalevo od nich. Blížilo se to. Spršky kamenů byly stále častější a silnější. Deidara jednou rukou pomalu sjel k opasku, kde měl připevněné miniaturní zařízení.

,,Zabiju tě. A pak je najdu," zasyšel Sasori sotva slyšeitelně, ale s jasně výhružným podtónem.

,,Ne. Ty už nikam nepůjdeš." Deidara ho volnou rukou chytil za zátylek a prudce přitáhl k sobě. Dlouhých několik vteřin se vzájemně měřili pohledem. Pomněnkově modrá a oříškově hnědá. Jako nebe a země. Pak se světlovlasý rozhodl konečně říct ta slova, ke kterým se nikdy neodvážil. Ale věděl, že teď je poslední šance. Neodpustil by si, kdyby to nezkusil aspoň jednou říct. Už nebyl čas. ,,Miluju tě," zašeptal, vjel mu prsty volné ruky do rudých vlasů a políbil ho. Dlouze, vášnivě a se všemi city, které dosud skrýval. Letmo si pomyslel, že ty prameny jsou stejně hebké a přesto nepoddajné, jak si vždycky představoval. Pak druhou rukou stiskl tlačítko na malém zařízení.

Chodbu ozářilo jasné a pronikavé světlo, otřásla se a svět vybuchl v záplavě spalujících plamenů. Následně se strop propadl a tuny kamene všechno pohřbily pod sebou.

***

Tmavá místnost přímo podněcovala k tomu, aby zavřel oči. Ale věděl, že nesmí. Malátnost ze ztráty krve na něm už byla dost znát. Rukou si nevědomky přejel po průstřelu v boku a zasykl. Ležel na břiše na provizorním lehátku. Sasuke řekl, že tu bude hned... opřel si čelo o deku pod sebou a přivřel oči tak, že se mu výhled kvůli černým řasám zmenšil skoro na minimum.

Mladší Uchiha se za pár minut vrátil s různými věcmi, které vyndal z krabic ve vedlejší místnosti. Postavil se k němu a odzátkoval lahvičku s dezinfekcí, pak mu opatrně začal čistit ránu na boku i zádech. Lehce se ho dotýkal, nebyl v tom však žádný hlubší záměr.

Itachi se zhluboka nadechl a podepřel si hlavu dlaněmi. Do jedné se zakousl, aby nevykřikl. Pálilo to neskutečně, skoro tak, jako když mu ty rány Sasori dělal. Navíc ho napadaly ne zrovna slušné myšlenky a ty musel brzdit. Musel se hodně držet, aby mu alespoň nic neřekl, když ho uviděl... v těch přiléhavých kalhotech a odstávající košili působil neodolatelně.

Sasuke mu pak ještě rány ošetřil mastičkou, která voněla po bylinkách. Byl to Konanin výrobek, něco jako první pomoc. Urychlila hojení a zabránila zánětu. Následně je obratně zašil a sáhl pro obvazy, které měl položené na lůžku. ,,Mám tady ještě nějaký oblečení, snad ti to bude," pronesl pak.

,,Ale obvážu si to sám, děkuju," odvětil rychle starší Uchiha a natáhl ruce, aby mu Sasuke předal bílá obinadla. Představa, že by se ho měl jeho mladší bratr dotýkat byla nesnesitelně vzrušující, a to byla jen představa. Na svaly vyrýsovaný hrudník si nechtěl nechat sáhnout. Radši.

,,Jak chceš." Sasuke lhostejně pokrčil rameny a obvazy mu podal. Pak si sundal špinavou a v podstatě zničenou košili a odložil ji vedle, aby si mohl ošetřit svoje zranění. Hlavně s tím nápisem bude problém, doufal, že úplně zmizí.

Itachi tiše zasténal, jen tlumeně a pro sebe. Proč ho sakra nemohl mít?! Odvrátil se od jeho dokonalého těla a několika šikovnými pohyby si zavázal obvazy přes hrudník. Pak, ač nechtěl sebevíc, se otočil k Sasukemu. ,,Ukaž mi to... zřídil tě taky pořádně." Povzdychl si a otočil si bratra k sobě.

,,Ne, to je dobrý. Zvládnu to sám." Bylo však jasné, že to nebyla tak úplně pravda. Nějaká zranění byla i na poměrně nešikovných místech, třeba zápěstí si nemohl ovázat jednou rukou.

,,Jo, to vidim," podotkl s klidem Itachi. Ačkoliv... klidný nebyl ani trochu. Na ten hrudník se doopravdy bál, protože ho napadaly věci jako to, že by mu ty rány nejraději neošetřoval prsty, ale rty. Jemně mu zvedl ruku za předloktí a prohlédl si vážnost otlaků. Pak zkušeně sáhnul po jedné z mastí, která i chladila, utišovala bolest a zánět, a co nejopatrněji mu ji rozetřel do pohmožděné kůže na zápěstí.

Sasukemu se vzdorně zablesklo v očích, ale vytrhnout se mu už nepokusil. Celou dobu ho tedy propaloval ohnivým pohledem. Napadlo ho, nad čím asi přemýšlel. Vzpomněl si na Sasoriho slova, že se s ním vyspal. A určitě to bylo dobrovolně. Ale proč by to dělal? Bylo to jen jednou nebo víckrát? Pořád byl zmatený.

Itachi se soustředil jenom na ošetřování a zabraňoval si myslet na to, že tu před ním jeho bráška sedí skoro nahý. Když byl hotov, raději se od něj odtáhl. Cítil, že by se nemusel ovládnout a kdyby si ho vzal teď, ničemu by tím nedosáhl.

Sasuke ale nepřestal. Jemně ho chytil dvěma prsty za bradu a otočil si jeho pohled k sobě, pak se k němu naklonil a zkoumal jeho tvář. Oči, rty.. .Všechno, co by mu mohlo dát nějakou nápovědu k těm otázkám, co ho trápily. Odhrnul mu z čela pár pramínků vlasů a nadechl se, jako by chtěl něco říct.

Itachi pootevřel ústa, ale pak rychle stiskl rty k sobě a otočil se, aby se mu tak vymanil z té až moc příjemné blízkosti. ,,Bráško, tohle prosím nedělej..."

,,Proč? Protože si myslíš, že spát se mnou je špatný? Na to už je trochu pozdě, nemyslíš?" Poslední větu pronesl s cynickým úsměvem a lehce ho pohladil po předloktí.

Jeho bratr na chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechl.

,,Sasuke, poslyš..." Ne, přeci mu nemůže říct, že si právě myslí, že je to až moc dobrý! Všechno by tím zkazil... jenže jak moc si přál ho tu přirazit ke zdi nebo strhnout na zem a... ,,Ne, myslím že je to špatný. Promiň mi to."

,,Lhát umíš hůř než já," podotkl Sasuke hořce a slezl na zem. Pak si oblékl bílé tričko a přes to modro-bílou kostkouvanou flanelovou košili, tu nechal volně rozepnutou. Rifle nechal tak, jak jsou. Vypadalo to drsňácky.

,,A to je co říct." Ušklíbl se jeho bratr. Došel k Sasukemu, otočil si ho proti sobě a rukama mu sjel k pasu. Pak mu obratně zapnul dva knoflíčky, které odhalovaly část jeho hrudníku.

,,A teď, když to víš, tak mi udělej tuhle laskavost." Usmál se trochu bolestně.

V tu chvíli udělal Sasuke nečekanou věc. Vjel mu prsty do stále ještě volných vlasů a přitáhl si je k dlouhému a hladovému polibku, jako by tím chtěl umlčet všechny protesty. Ani na chvíli ho nepustil. Potřeboval si osvěžit paměť, vzpomenout si, proč to vlastně tehdy udělal.

Itachi sebou polekaně škubnul a překvapeně vytřeštil oči. Tohle bylo vážně trochu moc. Jenom věděl, že ucítil jeho jazyk ve svých ústech a ani nezpozoroval, že Sasukeho zády natiskl ke zdi a kousek pod zraněnými zápěstími mu ruce přitiskl ke zdi. Hned jak mu došlo, co dělá, odtáhnul se úplně. Otočil se od něj a sklonil hlavu. Dýchal přerývavě a zhluboka, opravdu pro něj muselo být hodně těžké přestat.

,,Co to... sakra blbneš.."

,,Co bys řekl?" odpověděl Sasuke ledabyle a jemně mu dýchl na krk. Pak to místo lehce skousl a ošetřil letmým polibkem. Celou dobu měl v hlavě úplně prázdno. Bylo mu jedno, co to vlastně dělá. Prostě chtěl.

Držet se dokázal dobře, ale neměl nikoho dlouho. A tohle by byl jeho bratr...

,,Sasuk...aaah.. dost..." Zadrhával se a cítil, jak se mu zrychluje dech i tep. Takhle dobře se ovládat nedokázal.

Ani ho nenapadlo přestat. Ne teď, když konečně znovu objevil ten pocit. Vjel mu prsty za okraj kalhot a lehce poodhrnul jeho vlasy, aby měl lepší přístup ke krku. Postupně rty vystoupal až těsně pod spodní čelist, kde se ho opatrně dotkl špičkou jazyka.

Itachi sebou silně trhl a pod nenadálým přívalem slasti vykřikl. Nedokázal se uhlídat, prostě to nešlo. ,,Přestaň... prosím, přestaň..." Zadrhával se a lapal po dechu. Neotočit se a nepolíbit ho a... tak tohle byl skoro nadlidský úkol a ten nejtěžší, kterému byl Uchiha vystaven.

,,Ne. Chci tě teď a tady." Sasuke prsty zkoumavě mapoval jeho hrudník a objížděl každou linii. Pak ho prudce kousl do ucha, ale spíše ho jen stiskl mezi rty, aby to nebolelo. Něco mu říkalo, že to co dělá, je špatné. Ale prostě nemohl přestat, protože ani nechtěl. Toužil po tom, aby si ho vzal. Tvrdě a bezohledně by ho přirazil ke zdi a ukojil se na něm. Už jen z té představy se rychle nadechoval vzrušením.

,,Ne Sasuke..." Tvrdě ho chytil za ramena a otočil čelem těsně k sobě. ,,To-nejde. Jsme bráchové," řekl rozhodně a ruce mu držel nad hlavou, aby se nemohl bránit. Chvíli se na něj díval přísně, ale takhle, zády ohnutý přes stůl a se znehybněnýma rukama nad hlavou vypadal neodolatelně. Zakázal si to.

,,Promiň, ale vážně..." Nadechl se a zavřel oči. Vypadal AŽ MOC lákavě.

,,Proč mi tohle tvý chování připadá tak povědomý." Sasuke si bezradně povzdechl, vymanil se z jeho sevření a ustoupil. ,,Sám si svojí tvrdohlavostí bráníš ve svých touhách. Chceš to, co sis odpíral až moc dlouho. Proč se teď bráníš, když předtím ses se mnou klidně vyspal?!" Poslední větu na něj vykřikl. Měl co dělat, aby zadržel slzy zoufalství. CO… Co udělal špatně? ,,Bude lepší, když se teď rozdělíme. Ty se nebudeš muset ovládat a najdeš si někoho, s kým budeš chtít strávit zbytek života. Já se zase dám na cestu mafiána a nikdy se už neuvidíme, pro jistotu. Protože už nás nic nespojuje, jen přijímení a krev. Nic dalšího."

Itachi si tiše povzdychl. ,,Ne, to ti nedovolím. Nehodlám... já už prostě... NEMŮŽU TĚ ZNOVU ZTRATIT. Chápeš?! Jednou, když jsem zjistil, že jsou naše práe proti nám, ses mi odcizil. Pak znovu, když ses mě zřekl a rozhodl se, že už mě nikdy nechceš vidět, pak když tě zajali a odvezli do cely smrti, když ti v žilách koloval jed a v podstatě jsi vstal z mrtvých a pak nedávno, když jsi zapomněl i moje jméno. Já už nikomu a ničemu nedovolím, aby nás odtrhlo od sebe. Tím spíš ne tobě!" Udělal přestávku a nadechl se. ,,Zkusme se k sobě chovat jako sourozenci. Jen jako sourozenci. Působí to až příliš mnoho problémů."

,,Fajn. Jak chceš," odsekl Sasuke ledově. Nijak nedal najevo, jestli jeho slova přijal nebo ne. ,,Tak teda půjdem někam jinam, jestli už můžeš." S tím popadl všechny věci, včetně obvazů a dezinfekce a vydal se dveřmi do vedlejší místnosti.

Itachi protočil panenky. To bude ještě zábava. Nechtěl mu ubližovat a věřil, že tohle je to nejlepší řešení. Ale na jejich čistě braterském vztahu bude muset čistě bratersky a hodně usilovně zapracovat.

,,Mám nápad." Musel se ušklíbnout. Jestli se nesblíží sourozenecky tam, tak už nikde.

***

Auto svištělo po silnici, vedoucí mezi stromy. Sasuke ho samozřejmě ukradl, ale to nepokládal za důležité. Seděl na sedadle spolujezdce, hlavou se opíral o okno. Na skle vedle jeho úst se srážela vlhkost a zamlžilo se. Nepřítomně pozoroval ubíhající krajinu. Hustá spleť stromů, občas se v nich mihl nějaký stín. Pak zase volná krajina, kolem pak byla pole a louky. V dálce mohl vidět zvlněný horizont, nejspíš nějaké kopce nebo hory. Ani vlastně nevěděl, kam to jedou. Prostě jen vzal tohle auto, sehnal potřebné věci a hned zase vypadli z města. Od té chvíle se už o nic nepokusil, ani se ho nedotkl, pokud to nebylo vysloveně nutné. Taky nemluvil, tedy když něco vysloveně nepotřeboval. Snažil se...Snažil se chovat tak, jako předtím. Pochopit, proč se s ním tehdy vyspal. To předtím neudělal ani tak proto, že by chtěl, jako spíše kvůli odpovědím.

Itachi za volantem seděl klidně a tvářil se vyrovnaně. Chtěl si před odjezdem zajít do starého podniku, aby se pak líp udržel, ale ačkoliv se dohodli že budou jen bratři, měl pocit, že by tím Sasukeho podvedl a ve skutečnosti si ani nechtěl připustit, že sex s někým jiným by si užil. Chtěl z něj udělat člověka. Ne psychicky vyprázdněnou trosku, kterou v něm vypálila mafie a emoční stavy.

Sasuke prsty neklidně bubnoval o palubní desku. Kdy už tam budou? To ticho bylo ubíjející. Povzdechl si a rukou poslepu zapátral vedle sedadla, aby se napil vody. Nechtěně tak zavadil o tu Itachiho. Trhnul sebou, jako by jím projel elektrický výboj.

Itachi se ani nepohnul a jenom si tiše povzdychl. Ve skutečnosti však skoro zadržel dech. Doufal, že to napjetí mezi nimi brzy zmizí. Do té doby ale bude lepší se všech dotyků vyvarovat. Starší Uchiha ruku stáhl a vrátil ji na volant. ,,Pamatuješ ještě, jaký věci jsi měl rád, když jsi ještě neměl s mafií nic společnýho?"

,,Ne. A i kdyby, nic ti neřeknu," zavrčel Sasuke ledově, aniž by se na něj podíval. Necítil nic. Nebo si to aspoň namlouval.

,,Jo? Proč prosimtě?" zeptal se klidně. Pečlivě se hlídal. Sebeovládání byla jeho silná stránka, ale sem tam vám to prostě ujede.... obzvlášť když máte krásného a po všech stránkách dokonalého bratra s perfektním tělem.

,,Protože ti nevěřim a nelíbíš se mi. Já se chtěl rozdělit, ale ty ne. Prostě beze mně nedokážeš aspoň chvíli vydržet. Tak mi udělej laskavost a nech mě bejt, jo?" Celou dobu si zachovával ten temný tón. Zdálo se mu, že nikdy předtím ho vůči němu nepoužil. Ale teď prostě nemohl jinak.

,,Au. To bolelo," odvětil mu sarkasticky starší bratr, ale už ho nechal. Měl pravdu, vážně bez něj nemohl být. Alepoň si procvičí, jakou kontrolou nad sebou vládne.

,,To doufám," odvětil Sasuke kousavě a už mu nevěnoval pozornost. Ztratil se ve vlastních myšlenkách. Proč prostě... Proč s ním nemohl být na jednom místě? Štvalo ho to neskutečně. V té cele měl pocit, že nedokáže snášet pohled na to utrpení. Chtěl ho sevřít v náručí a skrýt se před světem. Ale teď? Cítil jen pusto a prázdno. Bylo mu to jedno. Prostě byli bratři, no a co? On si tak rozhodně nepřipadal.

Auto brzy zastavilo v menší roztomile malé vesničce před domem. Byla to spíš stabva... něco mezi chatkou a letní rezidencí. Venkovské, ale ne prosté. Spíš praktické, ale působilo to malebně. Byla tu spousta sytě zelených stromů s rozložitými korunami a tlustými kmeny a po písčitých cestičkách nikdo nekráčel. Vesnici sice obývali lidé, ale ti ven moc nevycházeli, nebo byli daleko od svého domova v lesích, nebo nedaleké pláži u jezera. Itachi vytáhnul klíčky a vylezl ven z auta. Do nosu ho okamžitě udeřila známá vůně posečeného sena, kvetoucích rostlin a borovicového jehličí, propojené čerstvým lesním vánkem.

Poklidné ticho surově zavraždil Sasuke, když otráveným hlasem pronesl: ,,Co chceš jako dělat v týhle prdeli světa? Vypadá to jako Sillent Hill." Druhou větu řekl s nápadně kousavým podtónem.

,,Super. Já bych..." Zarazil se, když chtěl doříct: "toho tady dělal" a opravil se. ,,Si tu něco našel. A prdel světa potřebuješ. Specielně ty." Zabouchl dveře auta a došel ke dveřím první části domu, která se podobala roubence. Sáhnul do květináče se zavěšenými roztlinami a vytáhl klíč, kterým domek odemknul.

,,Stejně je to tady děsný." Vytáhl z kapsy mobil. ,,Kurva, ani signál tady není. No to je snad sranda, ne?!" Zase ho uklidil do kapsy a ohnivým pohledem v duchu spálil chatku na uhel. To zase bude něco. Popadl ze zadního sedadla svůj batoh a rázným krokem přidupal k ubohé stavbě. Měl pocit, jako by se měla rozpadnou při jeho prvním pohybu.

Itachi se ušklíbnul a pustil ho dovnitř. Ukázal Sasukemu jeho pokoj a logicky očekával, že do té místnosti má zakázaný přístup. ,,Dáš si zatím něco k jídlu...?" zavolal na něj. Interiéry domu jako by ožily s jejich příchodem. Všechno tu bylo dokonalé a čisté, nikde se neválel prach nebo pavučina.

,,Ne. Nechci riskovat, že do toho něco přimícháš." Zabouchl za sebou dveře na znamení, že se s ním nehodlá dál bavit. Ani kdyby to tady hořelo, nepotřebuje nic slyšet.

Itachi si tiše povzdychl. Večeři mu položil na talíři na stolek vedle jeho dveří a šel si po delší cestě na chvíli do pokoje lehnout. Po dlouhé cestě se potřeboval vyspat a získat trochu energie pro nadcházející boj, v němž hodlal uspět. Stát se perfektním bratrem. Což NEZAHRNUJE nic s postelí... leda že bych mu ji ustlal, opakoval si v duchu, když si před zcadlem ve svém menším pokojíku rozpouštěl vlasy a svlékal košili. Příjemný chlad betonových stěn, který držel dotíravé sluneční horko mimo dům, ho brzy ukolébal. Klidně ale nespal. To už ale dlouho ne... přibližně od té doby, co ho bratr v tom podniku opustil. nejdřív se těšil a ostatní večery umíral strachy. Když byl nemocný nebo ve vězení.

,,Hele..." Sasuke stál ve dveřích, v ruce čokoládovou tyčinku a v druhé plechovku s energetickým nápojem. Neodolatelná kombinace. ,,Půjdu se čumnout kolem, tak mě nehledej," oznámil relativně lhostejně.

,,Hmm... za dvě hodiny ať jsi tu, věřim ti že se vrátíš," zamumlal Itachi a radši se otočil na druhý bok, zády ke dveřím, protože ho napadlo, že tu čokoládu by taky rád ochutnal. Co hůř, jiným způsobem než si z tyčinky kousnout.

,,Do tmy jsem zpátky, Jeníčku," odsekl naštvaně a přešel k jeho posteli. ,,Přiznej si to. Nejradši by sis na mě počkal někde za stromem, co? Potřeboval bych pořádně naplácat na holou," sykl mu do ucha tajemně.

,,Sasuke! Přestaň, než se ti něco stane. Mazej ven už," zavrčel, aniž by se na bratra podíval a při tom bojoval s potřebou přetáhnout si polštář přes hlavu, aby všechny ty myšlenky zapudil.

,,Nějak se mi už nechce," protáhl otráveně a dvěma prsty mu "dokráčel" po boku až k rameni. Pak do sebe hodil zbytek tyčinky a olízl si rty. ,,Seš děsně nudnej, uvolni se konečně." Sklonil se a jemně mu vtiskl na krk polibek.

Itachi se nadechl možná o něco prudčeji, než obyčejně a v prstech pevně sevřel ubohou látku polštáře.

,,Budu klidnější až tu nebudeš. Věřil bys tomu?" odsekl mu naštvaně.

,,Ne. Vzrušuje tě jenom představa, že bys mě teď prošoustal postelí do bezvědomí," zavrčel tlumeně a prsty zezadu zabloudil pod jeho kalhoty.

,,NE!" Bleskově se vymrštil do sedu a prudce se nadechoval. ,,Tohle jsme si nedomluvili, bráško," zavrčel rozhořčeně. Ještě víc ho rozčilovalo, že měl pravdu. Bude muset brzy ale doopravdy brzy vymyslet nějakou aktivitu, jinak se z něj zblázní.

,,Nejde o to, co jsme si domluvili. To ty si můžeš za to, že takhle trpíš. Jsem fakt zvědavej, jak dlouho tohle vydržíš." Sasuke vstal jako by se nic nestalo a přešel ke dveřím.

,,Já taky," zašeptal Uchiha, ale tak, aby to Sasuke neslyšel. Tohle doopravdy vědět nemusel. Nebo spíš... nemusel to mít potvrzené. Konečně se mu podařilo usnout.