Na hřbetu koně 1

Miláčkové, je to tu, připravily jsme si pro Vás s Vitou další povídku :D. Už jí píšeme docela dlouho a jsme téměř u konce :D.

S tímto naprosto ženiálním nápadem přišla Vita a já mu prostě nemohla odolat :D.

Sasuke je rozmazlený, městský hovádko, kterého jednoho krásného dne rodiče pošlou na farmu někde na konci světa, protože chtějí mít chvilku jen sami pro sebe a udělat si krásnou dovolenou.

Na té farmě už pár let pracuje i jeho starší bratr, který zatím z neznámých důvodů odešel od rodiny, ještě když byl Sasuke malý kluk. Ten ho za to nesnáší a už vůbec s ním nechce trávit čas na nějaké hloupé farmě.

Já myslím, že by to pro začátek stačilo :D. Jsem taková, že narada prozrazuju hodně věcí dopředu :D. Takže si to budete muset přečíst. A chceme komentáře! Chceme, my je prostě chceme! :D

---

,,Sasuke! Máš už všechno sbaleno? Jimmy říkal, že tam je všechno potřebný.. vem si jenom oblečení..." Volala Mikoto na svého mladšího syna. Fugaku zatím nosil kufry do auta. Odjížději do Milána, takže toho právě paní Uchihová nabalila hory. Sasuke ale do slunných krajů nemířil...

,,Jó, mám!" zavolal na ni synek otráveně. Nechápal, proč s nimi nemůže letět do Itálie, místo toho bude hnít někde na farmě mezi dobytkem a hnojem. Ta představa se mu vůbec nezamlouvala, neměl kladný vztah venkovu. Žil velkoměstem - bary, zábava, auta - to bylo jeho. Nedokázal si sebe představit někde na konci světa v hromadě slámy. Nesnášel za to svoje rodiče... tak moc. Najednou ho neudivovalo, že jeho bratr s nimi nežije. Sice si ho skoro vůbec nepamatuje, ale teď s ním velice soucítil. Možná, že mu kdysi rodiče udělali něco podobného.

Cesta autem probíhala mlčky, Mikoto svého syna radši neprovokovala řečmi jako: bude se ti tam líbit. Věřila ale, že je dobré, když bude moct bratra po tak dlouhé době zase vidět. Fugaku se soustředil na cestu a téměř nikdy v autě při řízení nekomunikoval.

,,Třeba na té farmě něco bude, když tam tvůj bratr dělá brigádníka," zkusila to nakonec.

Sasuke po ní vrhl nevraživý pohled. Vůbec se netěšil a jen tak to určitě neskousne. Hnít na farmě... hnít tam mezi dobytkem a bratrem, kterého téměř nezná.

Najednou ho napadla spásná myšlenka, mohl by zavolat Kimimarovi a postěžovat si... před rodiči. Vzal do ruky mobil a vytočil jeho číslo.

,,Ahoj, jen jsem ti zapomněl říct, že jedu někam, kde dávají lišky dobrou noc... no strašný... nevím, kdy se vrátím... já vím, hrozný... já vím, že tobě by to rodiče neudělali... ok, díky, čau."

Mikoto se na syna jen s vražedným výrazem otočila, ale nic neříkala. Možná že díky její volnější ruce se Sasuke choval tak, jak se choval. A Fugaku zasahoval vždy jen, když bylo hodně rušno. Sice to pak doopravdy stálo za to, ale stávalo se to jen zřídkakdy.

Asi po třech hodinách zastavili u obrovského stavení. Jediné, co bylo z téhle strany vidět, byla omšelá omítka, seno, bahno... a pravděpodobně i hnůj na zemi a pár slepic mezi tím. Celá farma byla situovaná na druhou stranu a budovy tvořily velké U. Uprostřed měl být dvorek. Mimo farmu byla skoro všude buď pustina s nehostinnými hřebeny skal nebo rozlehlé pastviny.

,,A tady mě vážně chcete nechat?" zeptal se Sasuke zničeným hlasem. ,,Co jsem provedl tak strašnýho?" Založil naštvaně ruce na prsou a raději odvrátil hlavu od statku. Vypadá to ještě hůř, než si původně myslel, že to bude. Slepice, smrad, hnůj... málem se z toho pozvracel.

,,Mami, jsem celý zelený, podívej! To mě tady vážně chceš nechat? Dyť onemocním a pak umřu! Asi mám alergii," začínal si Sasuke vymýšlet, jen aby tady nemusel zůstat.

,,Sasuke, uklidni se, nebude to určitě tak děsivé, jak si to teď maluješ..." odvětila mu matka a prsty si mnula jemně spánky. Fugaku si mezitím odepnul pás a obešel auto, aby z kufru vyzvedl Sasukemu zavazadla.

,,Tak poď..." zavrčel na něj, pravděpodobně byl ještě pořád ve stresu, aby stihli s matkou letadlo.

,,Dík, tati, taky tě mám rád," opáčil Sasuke stejným tónem hlasu. Byl naštvaný a to dost. ,,Proč prostě nemůžu jet s váma?" zeptal se dotčeně. Cítil se tak ukřivděně. Jeho rodiče se budou válet někde u moře, zatímco on tu bude tvrdnout mezi dobytkem.

,,O tom už jsme mluvili. Chceme si s maminkou udělat hezkou dovolenou. Vem si to, prosimtě, už tak máme časový skluz.." Podal mu do ruky nevelký kufr, na jehož obsah Mikoto pečlivě před tím dohlédla. Matka se vyklonila z okna a dala Sasukemu pusu na tvář, zatímco Fugaku už dávno nasedal.

,,Měj se tu hezky a nezraň se... a myj si pořádně ruce, ano?"

,,Jako kdybych nemohl zůstat doma," utrousil Sasuke potichu. Ani se nenamáhal rodičům na rozloučenou zamávat.

Při nejhorším odsud uteče, nějak už to vymyslí. Rozhodně v téhle díře nebude trávit celé prázdniny. K tomu ho nikdo nedonutí, jeho, velkoměstského miláčka. Začínal se obávat, že bez něj by Tokyo nemuselo přežít... nebo možná on bez něj.

U hlavní brány se mu naskytl pohled na obrovský dvůr, ledabyle dlážděný kameny, které místy prorůstala zelinkavá tráva. A uprostřed se odehrávala doopravdy zajímavá scénka... dva muži, oblečeni jen v černé kožené kalhoty drželi každý na svém provaze, připnutém k ohlávce ohromného vraníka. Hřebec zuřivě cenil zuby a se staženýma ušima až k hlavě se vzpíral a kopal. Muži byli ale doslova obdivuhodní... takoví, co se ve městě ani v jeho okolí nenajdou. Jejich hrudníky se na žhavém slunci leskly a paprsky zvýrazňovali každou linii dokonale tvarovaných svalů. Jeden měl světlé, až bílé vlasy, sčesané od čela k týlu, druhému černé prameny sahaly přes ramena a jeho tvář vypadala o trochu jemněji, než u prvního. Ani jeden si Sasukeho nevšiml, měli co dělat se zdivočelým zvířetem.

Sasuke se na ně zadíval jen krátce, pohled na divoké zvíře ho moc netěšil. Vlastně ho netěšil pohled na nic z téhle díry světa. Z trucu raději vytáhl mobil, aby mohl udělat pár fotek a postěžovat si na facebooku, kam se to dostal. Když se ale pokusil přihlásit na internet, zjistil, že je úplně mimo dosah signálu. Ještě chvíli se o to pokoušel, než mrskl nebohým přístrojem do trávy. Vzápětí se pro něj ale sehnul, protože šlo o jeho jedinou naději na záchranu.

,,Nazdar, ty budeš Sasuke, co?" Přivítal ho blonďák, který se tu vzal... v podstatě odnikud. Měl kostkovanou košili a podobné kalhoty. Pravděpodobně i stejné tělo, ale díky oblečení to na něm nebylo vidět.

,,Hm..." Mělo to znamenat souhlas, ale u Sasukeho jeden nikdy neví. Navíc měl velice zlou náladu, kterou si hodlal vybít na všech přítomných.

,,Ok. Já sem Deidara a támhleti dva klacci sou Itachi a Hidan. Vezmu tě nahoru do pokoje, Jimmy jel dneska do města, takže ho asi uvidíš až večer." Jimmy byl onen starý farmář, který všechny tři brigádníky zaměstnával. A že to byla práce tvrdá.

Sasuke zpozorněl, jakmile zaslechl bratrovo jméno, ale nijak zvlášť to na sobě nedal znát. Nepotřeboval o něm nic vědět, nezajímal ho. Celou tu dobu byl pryč, aniž by o sobě dal vědět, proč by se teď tedy měl on starat o něj? Nejlíp udělá, když ho bude po celou dobu ignorovat, jako kdyby tu nebyl.

Blondýn ho v botech vedl sednicí až zabočil do jedněch dveří. Vyšel po schodech, až do miniaturního pokojíku pod střechou. Stála tam jen postel a velká skříň, mezi nimiž bylo jen půl metru volno. ,,Vybal si věci, ale nic moc od toho nečekej, není tu elektřina a někdy ani neteče voda, to se pak chodíme koupat k potoku. A přes den bych tu nedoporučoval zůstávat, protože i když tu budeš mít otevřený střešní okno, je to tu pod střechou a udusíš se vedrem." Poradil mu s úsměvem.

,,Dneska ti prej máme dát pokoj, tak kdybys něo potřeboval, sme dole." Ušklíbl se a zmizel.

Sasuke nevěděl, jestli se má smát nebo brečet, každou chvíli čekal, že Deidara zakřičí: ,,Apríl!" Jenže ten ještě předtím odešel. Nebohému Uchihovi nezbylo nic jiného, než se odevzdaně zhroutit na postel, která pod jeho váhou okamžitě bolestně zapraskala.

Muži venku zřejmě pracovali a Itachi ani nevěděl, že tu už jeho bratr je. Venku měli spoustu práce a vzhledem k tomu, že už byly čtyři odpoledne, museli toho ještě hodně stihnout. O Sasukeho se tam nikdo moc nestaral, první den mu dávali volnost. To ale nevěděl, co ho čeká zítra...

Rozmazlený Uchiha zatím tvrdě usnul na posteli, cesta autem pro něj byla neskutečně vyčerpávající, zvlášť pro takový městský a pohodlný typ, jakým Sasuke nepochybně je.

Vzbudil se až večer hladem a žízní, jenže se obával toho, co by tu mohl najít a jestli to nebude plné bakterií nebo dalších neprozkoumaných breberek. Byl proto docela rád, že si sebou bez mámina vědomí zabalil coca colu a krabici rajčat. Jenže ta potakovém vedru vypadala naprosto nepoživatelně. Musel se tedy spokojit s nápojem černé barvy, velkým obsahem oxidu uhličitého, kyseliny fosforečné a cukru.

Už se pomalu začalo stmívat, když se ve dvěřích Sasukeho pokoje objevil černovlasý muž. Zády se opíral o dubový rám a s rukama zamoženýma na hrudníku se na něj s úsměvem díval.

,,Ahoj, bráško." Ušklíbl se nad tím příměrem. Tady asi moc často zdrobněliny nepoužívaly. ,,Dlouho jsem se neviděli..."

Sasuke se na něj ani nepodíval, nestál mu za to. Neviděl ho tak dlouho, téměř ho neznal a teď si ho najednou dovoluje oslovovat jako bratra. Uráželo ho to.

,,Jemnuju se Sasuke," opáčil chladně.

,,Já Itachi," odvětil mu pohotově, se stejným podtónem. ,,Chtěl jsem ti to tady ukázat, abys věděl, kam jít, až odtud budeš brát nohy na ramena." Pozvedl nenuceně obočí. Vypadalo to, že ačkoliv se tak dlouho neviděli, viděl mu jeho sourozenec až do žaludku.

,,Nestojím o to," namítl mladší z bratrů znechuceně. Nechtěl, aby ho tu prováděl nebo mu cokoliv ukazoval. Beztak tu nezůstane i kdyby odsud měl odejít po svých až do Tokya.

,,Jak myslíš. Přemlouvat tě nebudu. Kolem devátý je večeře." Pokrčil rameny lhostejně. Tady se slovo bralo jako slovo, Mikoto by možná začala probírat pro a proti, jenže tady byl čistě v mužské společnosti. Vzhledem k tomu, že bylo teprve něco po sedmé, to znamenalo další dvě hodiny hladovět v prostoru pět krát tři metry.

,,Nemám hlad," pokračoval mladší v odmítání a pořádně si lokl coca coly. Cukr mu dodával potřebnou energii, na jídlo zatím neměl moc veliké pomyšlení a na nějaké kamarádství s bratrem už vůbec ne.

,,Já tě nezvu," odvětil mu starší klidně a otočil se k němu zády. ,,Kdyby sis to do půl hodiny rozmyslel, budu dole na dvoře," prohodil pak ještě a vyšel z pokoje. Nejspíš měli spoustu práce.

,,No to určitě," zamrmlal Sasuke ironicky, ale z postele se přeci jen zvedl, protože byla značně nepohodlná. Sešel po dřevěných schodech dolů a rozhodl se pro menší procházku... Ne že by snad chtěl poznat okolní přírodu, jen plánoval vyšplhat na nějaký kopec a chytit signál, aby mohl zavolat Kimimarovi.

Itachi stál dole a ve tváři měl výraz ala: já to věděl. Kývnul na něj, aby za ním vyšel ven na dvůr. Teď už na sobě měl košili a kalhoty. Ačkoliv už byl pozdní večer, pořád bylo ve vzduchu nesnesitelné dusno, takže měl rukávy k loktům vyhrnuté.

Sasuke ho okázale ignoroval, nepotřeboval jeho doprovod, ale raději mlčel... prozatím. Prostě si ho nebude všímat. Sám si zvolil cestu a tou také šel. Byla to uzounká stezka vedoucí přes rozviklaný most, na který Sasuke bez přemýšlení vstoupil. Jak pošetilý nápad to byl, si uvědomil, až když se s ním začal nebezpečně houpat.

Itachi ani nemrknul a úplně klidnou pomalou mluvou se rozpovídal.

,,Takže na tomhle statku se převážně věnujeme chovu skotu a plemenitbě koní. Jsou tu i další zvířata," jako by si ani nevšímal bratra, balancujícího nad ledovou vodou. ,,Ale ta jsou tu jen z čistě hospodářského důvodu. Je tu hodně budov, jen jedna je obyvatelná a jsme tam jen na noc. Večery se tráví u ohně, od rána se maká. Další tu jsou stáje, kravíny, místa pro slepice, prasata, sípky, uložna na seno a slámu. Jedinou cestou jak se dostat na pastviny, je obejít tuhle budovu," Pokračoval pořád stejným tónem. ,,nebo projít hlavní bránou. Tenhle most už je tak starý, že po něm necháváme přecházet jenom slepice..."

,,Můžeš už skalpnout?!" rozkřikl se na něj Sasuke vztekle, v ten moment ale ztratil rovnováhu a most se s ním zřítil do naštěstí nízké řičky, o to víc to ale bolelo, protože se poranil o ostré kameny vyčnívající nad hladinu. A co víc! Měl namočený i mobil...

Itachi se ušklíbl, přešel k němu a sehnul se. Ale místo aby vytáhl namočeného bratra, sáhl po dřevěném můstku. ,,Přiděláváš nám práci. Se spravováním nám budeš muset pomoct. Ale možná je to dobře, už dlouho jsem plánoval udělat nový."

,,Tak na to teda zapomeň!" vztekal se mladší Uchiha. Následně se přebrodil na druhou stranu a pokračoval dál ve výšlapu, neustále si ale něco mumlal, že odsud co nejrychleji vypadne, jen až se na ten kopec dostane. Ran, ze kterých tekla červená si zatím nevšímal, i když to na sluníčku ukrutně pálilo a hlavně svědělo.

,,Třeba dostanu choleru a budu mít klid..." pokračoval ve svém monologu.

,,Maximálně nastydneš," odvětil mu Itachi klidně a zůstal stát na místě. ,,Můžu se zeptat, proč míříš do ohrady krav?"

,,Cože? Jaký krávy? Co to je? To je to, co se dává do hamburgerů?" zeptal se Sasuke schválně, aby Itachiho naštval. Zatím ale nezastavoval, bylo už mu upřímně jedno, co za smradlavou zvěř tam najde, hlavně když tam bude signál.

,,To co ti za pár minut narve rohy do prdele, jestli budeš pokračovat." Usmál se Itachi a založil si ruce na hrudníku. Jejich skot byl divoký, žádné strakaté kravičky v okolí města.

,,Kdo říká, že polezu do nějaký ohrady?" zeptal se Sasuke nakvašeně, prostě si stoupne vedle a zatelefonuje. Sice nebyl žádný farmář, ale pochyboval, že by někdo stavěl ohradu pro krávy na kopci.

,,Jsi v ní." Odpověděl mu Itachi s úsměvem. Kdyby doposlouchal, co mu chtěl říct, zjistil by, že kolem celé farmy se dobytek smí pást zcela beztrestně. Koutkem oka sledoval obrovské krávy, které se pásly kousek od jeho bratra.

Sasukemu se dostával tik do oka.

,,A to jako každý ráno běháte po tomhle," kopnul do drnu s trávou, ,,desítky kiláků, jen abyste je všechny podojili? To je pěkně stupidní," poznamenal. Moc tomu nevěřil, ohrada se mu zdála daleko lepší a hlavně méně náročná. Určitě ho chce Itachi jenom vystrašit.

,,Naháníme je na koních," odpověděl mu starší s úsměvem a ukázal mu rukou, aby se vrátil k němu. ,,Nevim co hledáš, ale mezi dobytkem to určitě nenajdeš, pokud nestojíš o další šrámy a modřiny."

Sasuke se jen kysele zatvářil a pokračoval v cestě, dokud se s námahou nevyškrábal až na vrcholek kopce, tam terpve vytáhl mobil z kapsy. Když zjistil, že je mokrý, jen cosi zaklel a položil ho opatrně na nejbližší plochý kámen, aby mohl počkat až uschne. Měl vlastní zkušenost s tím, že když se elektrotechnika namočí a rychle se usuší, tak funguje.

Itachi se na něj už nehodlal dál dívat, měl ještě spoustu povinností.

,,Snaž se to vzít zpátky přes potok, ne potokem," poradil mu a otočil se k odchodu. Na dvoře už čekal Deidara, který Itachimu pohotově hodil hrábě na seno. Ten těžkou rukojeť chytil a vydal se jeho směrem.

Sasuke zatím vzdorovitě seděl na pastvině a čekal, až jeho mobil uschne. Na chvíli se zkusil natáhnout do trávy a prospat se. Cítil se pořád z té cesty autem tak unavený.

Nakonec se mu to pravděpodobně i podařilo, neboť ho probudilo cosi vlhkého na tváři. Neskutečně drsný jazyk se mu otřel o tvář a za ním by nejspíš následovaly i zuby, kdyby se ohromná hlava tura nelekla.

Sasuke se nezmohl ani na výkřik, jen s vyvalenýma očima sledoval obrovské zvíře. Následně se zvedl, hlavně opatrně, aby zvíře nevyplašil, nechtěl být totiž zadupán do země a utíkal pryč. Na mobil ani nepomyslel. Běžel přesně na druhou stranu, než byl statek.

Kráva jen dunivě zabučela a udělala pár zmatených kroků za utíkajícím. Pak se ale přidala ke koleginím, které už Sasukeho mobil ožužlávaly.

Uchihu v danou chvíli mobil vůbec nezajímal, klopýtal přes kameny a drny, až se doklopýtal do neznámých pustin. Brzy ztratil úplně orientaci. Rozhlížel se zmateně okolo sebe a pokoušel se trefit cestu zpět, ale ta jako by zmizela. Navíc se Sasuke nevědomky od statku pořád vzdaloval.

Brzy se dokonce začínalo stmívat, chlad přibýval a jemu byla zima. Nevěděl vůbec kam má jít nebo co dělat. Stánek s informacemi ani nějakého člověka neviděl.

Jimmy, starý farmář, se vrátil, když už krajinu zahalila tma a začali se ozývat vlci. Pohlédl na muže, kteří právě odsedlávali obrovské quartery z nahánění dobytka. Přes noc by je mohlo něco potrhat.

,,Přijel už tvůj bratr?" zeptal se Itachiho úsečně, vypadal hodně unavený. Itachi jen krátce přikývl. Nebylo nutno mluvit hodně, rozumněli si dobře.

,,A?"

,,Byl naposledy u krav. Pak jsem ho neviděl."

,,Tak si ho zas nasedlej a s Hidem ho najděte. A Deidara mi pomůže odtáhnout chomouty do sedlovny."

Itachi si jen dotáhl podbřišník, Hidan musel sedlat znovu, ale měli v tom cvik, takže už za deset minut na koních cválali ohradou.

,,Kde přibližně...?" zeptal se světlovlasý.

,,Ne moc daleko. Je to rozmazlenec, ten ani daleko nedojde," odtušil Itachi o svém bratru.

To se ale šeredně zmýlili, protože Sasukemu se podařilo ujít něco okolo deseti kilometrů a momentálně se nacházel v poměrně hlubokém lese, kde kopal do všeho, co mu přišlo pod nohy. K tomu všemu začínalo pršet a tma byla mezi stromy téměř neprůstupná. To bylo na městského kluka opravdu silné kafe. Sedl si prostě na pařez a seděl, rozhodl se tu přečkat noc a ráno se uvidí.

Itachi se vzepřel ve třmenech a jeho dvouletý hřebeček poslušně zastavil.

,,To nemá cenu. Je tma, nenajdem ho."

,,No tak snad ho do rána nic nesežere." Pohodil rameny Hidan. Nežertoval. Vlci tu často byli schopni rozervat i silné dobytče.

A Sasuke vlky výt skutečně slyšel, dost ho to vyděsilo a dokonce i postavilo na nohy. Utíkal pryč, větve mu šlehaly do obličeje a tvořily ošklivé šrámy na jeho andělském vzhledu. Alespoň se dostal ven z lesa, i když ve finále mu to bylo prd platné, protože nevěděl pořád, kde je.

,,Poď, víš že je to zbytečný..." zavolal Hidan, když viděl, že tmavovlásk se očividně naschvál zpožďuje a rozhlížì se kolem sebe.

Uchiha si povzdychl.

,,Jeď, ještě se tu podívám..."

,,Pozor na bouřku...!" zavolal ještě světlovlasý, než pobídl kaštanového hnědáka do cvalu.

Itachi znal krajinu a okolí tady jako své boty. Zkusil na chvíli vydechnout a snažil se přemýšlet jako bratr. Nechal se vést instinktem. Když poprvé zlověstně zahřmělo, hlasitě zavolal jeho jméno.

Sasuke se rozhlédl zmateně okolo sebe. Zdálo se mu to nebo ho někdo volal? Na chvíli se zastavil a snažil se do toho zvuku zaposlouchat. Když zjistil, že ho doopravdy někdo volá, chtěl zakřičet, ale hlas se mu zadrhl. Byl promoklý a zřejmě i mírně podchlazený. Městský kluk zkrátka na takově věci zvyklý nebyl.

Itachi ho ale i přes to ve tmě našel. Sice až za půl hodiny, ale jasně ho poznal. Seskočil a došel k němu. Doopravdy byl pěkně pomlácený a když uslyšel bratrovo bolestné zasyčení, když ho beze slova bral kolem pasu aby ho odvedl, bez rozmýšlení ho vzal do náruče, jako by nevážil víc jak peříčko. Viděl jen zhruba rysy jeho tváře, ale i tak se na chvíli zastavil a jen jeho tvář sledoval. Pak mu prsty lehce odhrnul pramínky vlasů z očí. Ve tváři měl při tom neproniknutelný výraz, ale... byl to vlastně první projev nějaké emoce, kterou k Sasukemu od jeho příjezdu projevil. Nevypadal, že by mu délalo velký problém držet člověka jednou rukou.

Sasuke ani necekl, jednak nemohl na hlasivky a hlavně neměl co říct. Bolelo ho celé tělo a krvavé šrámy neskutečně pálily, zvlášť v takovém lijáku. Během jednoho dne se mu to tu zprotivilo ještě víc, než si původně myslel. Začínal to místo nenávidět, jak jen člověk nenávidět může. Kdyby mu teď kdokoliv nabídl, že může jet domů, bez váhání by se sebral a šel i kdyby jeho šofér měl být masový vrah. Avšak teď se podvědomě lísal k Itachimu, protože to byl jediný zdroj tak příjemného tepla.

Ten se nakonec jen pobaveně usmál... v tom gestu bylo všechno. Nekáral, jen se vyčítavě zadíval jako by mu říkal: příště mě poslechni, podívej jak vypadáš... Vyšvihl se s ním na koně a jemně ho pobídl. Hřebec se rozběhl domů.

Sasuke zabořil hlavu do Itachiho košile a lehce přivřel víčka. Byl promočený, poraněný, ospalý a hlavně vyděšený. Ještě teď se pořádně nevzpamatoval z toho, co během těch pár hodin zakusil. Nesnášel venkov každou vteřinu víc a víc a ještě víc nenáviděl rodiče, protože to kvůli nim tu je!

Když Itachi dorazil na mladém hřebci domů, i staršímu už se lepila košile na tělo, jak byli promočení. Seskočil z koně, na zápraží už čekal Deidara aby koně odvedl do stáje a osušil. Když kolem něj procházel Itachi s bratrem v ruce, jenom se usmál. Jako by věděl, že se to staršímu Uchihovi podaří. V sednici bylo teplo, v krbu sálaly oranžové plamínky a olizovaly tlustá polena. Starý farmář seděl v hlubokém křesle a spokojeně popíjel nějaký alkohol z malé sklenky.

"Takžes ho našel." Usmál se stařík.

Nikdo Sasukemu nic nevyčítal, tady mohl čekat jen na následky, od patnácti u nich byl každý chlap a jiná věková hranice nebo omezení neexistovalo.

"Vem ho," broukl Itachi na Hidana a přesunul mu Sasukeho do náruče. Gauč u ohně překryl tlustou dekou, pak si od světlovláska bratra přebral, položil ho a stáhl mu mokrou košili. Pak vzal druhou deku, kterou mu Hidan hodil a přikryl mladého černovláska. Pod hlavu mu vsunul polštář a otočil se na Hidana.

"Prosimtě, je tam ještě ohřátá voda?" Ten jenom přikývl a za chvíli, jako by mu četl myšlenky, přišel s hrnkem čaje. Přilili do něj ještě trochu rumu. Na chuť to moc nemělo vliv, pokud by Sasuke nebyl vysloveně znalec, ale posílilo to. Hidan si vedle černovláska sedl. Itachi se zatím odešel převléct.

Sasuke vnímal jen na půl. Cítil, jak mu tvářích něco teče a nevěděl, jestli se jedná o krev nebo dešťovou vodu. Připadal si jako nějaká hadrová panenka předávaná z ruky do ruky. Vnímal jen to blízké teplo, které sálalo z Hidana, nedalo se tomu odolat, musel se k němu přiblížit. Jelikož měl zavřené oči, zdálo se, že to udělal nevědomky ze spánku. Potřeboval se jen zahřát.

Starší Uchiha se za chvíli vrátil, podržel Sasukemu hlavu a ke rtům mu přitiskl okraj porcelánového hrnku.

,,To tě zahřeje..." sliboval.

Hidan, který seděl vedle něj se ušklíbl.

,,Koukám že tys to trochu přeťáp..."

Itachi pořád dával napít Sasukemu a pološeptem na něj zasyčel: ,,Co tím myslíš?"

,,Že ses nám přehřál."

Tmavovlasý jenom zlostně zavrčel a jednou rukou Hidana shodil z gauče na zem.

Nesnášel ty jeho přihlouplé narážky na svou orientaci a světlovlasý to věděl.

Sasuke slova vůbec nevnímal, jen cítil tu ztrátu tepla a chtěl ji zpátky, to ho donutilo otevřít oči. Odmítavě od sebe v ten moment odstrčil nabízený hrnek s čajem a zachumlal se hlouběji do deky. Nehty si pak podvědomě začal škrábat místa na tváři, kde došlo k nějakému poranění, protože ho to neskutečně moc štípalo.

Itachi ale dobře věděl, že odmítnuté tekutiny Sasuke potřebuje, takže ho donutil silou, aby se alespoň trochu napil. Rukama mu zároveň bránil, aby si zranění, byť jen lehká, nezhoršil.

Ten začal okamžitě kuckat, jak se mu voda dostala do plic. Jeho obvykle bledá pleť získávala až modravý nádech. Po chvíli se ale uklidnil, přitáhl si deku ještě blíž ke krku a otočil hlavu raději na druhou stranu, dál od Itachiho.

Hidan se zasmál a Itachi jenom protočil panenky a odložil hrnek na zem vedle pohovky.

,,Kolik vůbec máme letos telat?" Šumění deště ještě zesílilo, jak Deidara otevřel dveře. S otázkou na rtech ze sebe stáhl plášť a pověsil ho ke kamnům.

,,Dvanáct," odvětil starý farmář se spokojeným výrazem. Letos toho bylo opravdu dost.

Sasuke nezaujatě hleděl do zdi, cítil se nesvůj a nejraději by jel domů. Možná kdyby se mu nějakým zázrakem podařilo kontaktovat rodiče a říct jim, že se tu zranil a je mu špatně. Určitě by se nad ním slitovali.

,,Sasuke?" Jeho bratr si všiml, že má otevřené oči. ,,Jak ti je?" Mírně podzvedl obočí a upřeně se na něj zadíval. Ten kluk ani nevěděl, jaké štěstí měl. Navíc, když se jednou něco podobného stalo Deidarovi, to snad hledal ztracené stádečko ovcí, musel se sám svléct a zalízt si do svého pokoje. Nikdo na něj druhý den nebral ohledy. Ale na nikoho se tenkrát nezlobil. Zocelilo ho to.

Jenže Sasuke je kluk z města a na takové zacházení není zvyklý. Byl naštvaný na všechny okolo, i když pořádně nevěděl proč, jen jim dával za vinu, co se mu stalo. Je to jejich farma, takže jejich vina.

,,Je mi bezvadně," odsekl po chvíli uraženě.

,,To je dobře, zítra ráno nám tedy pomůžeš," vyvodil z toho okamžitě stařík. Pochopil tu ironii, ale nechtěl, aby takhle Sasuke příště mluvil.

,,Takže bys měl jít spát," rozhodl Itachi krátce. Naštěstí nechtěl po Sasukem, aby nahoru do pokoje vyšel sám. Zvedl ho a v dece ho odnesl po schodech do druhého patra. Tam ho položil na postel a otočil se ke skříni. ,,V čem budeš spát?"

,,V tomhle," pokračoval Sasuke stejným tónem. Oblčení bylo ještě vlhké a při troše štěstí si užene zápal plic. Chtěl co nejdřív domů a bylo mu jedno, jakým způsobem se tam dostane. A hlavně se těšil na omluvy rodičů, ještě budou litovat, že ho poslali do takového koncentračního táboru.

,,Ne," odpověděl mu striktně bratr. ,,I kdybych tě do suchýho měl sám navlíct, v tomhle spát nebudeš." Za řeči ve skříni našel čisté tepláky a hodil mu je na postel.

,,Zvládneš to, nebo ti mám pomoct?" Jeho výhružný tón nepřipouštěl jinou možnost.

,,Budu spát tak, jak jsem řekl," odsekl mu Sasuke naštvaně. Ruce založil na hrudi a hleděl na něj s varovným pohledem, kterým jako kdyby říkal: ,,Dotkni se mě a utrhnu ti ruce."

,,Ne, nebudeš. Měl bys ke svému zdraví být zodpovědnější. To tělo, co máš ti bude muset sloužit celý život a nedá se reklamovat, jako ta hora nepotřebných krámů, co se kupuje ve městech. Tak se k němu podle toho začni chovat." Nezlobil se, jenom konstatoval.

,,Sklapni," opáčil Sasuke povýšeným tónem. On vždycky věděl všechno nejlíp. Prostě si lehl mokrý do postele, zavřel oči a dělal, že spí. Čekal jen, až za Itachim zaklapnou dveře, to bude znamenat, že už odešel. Nikdo mu nebude radit, co má dělat, tím spíš brácha, kterého už ani za bráchu nepovažuje.

Itachi se posadil, rukama si podepřel hlavu a sledoval ho, aniž by něco řekl. Věděl, že kdo s čím zachází, s tím taky schází. Zkrátka tu bude tal dlouho, dokud se jeho bratr neuráčí obléct.

Sasuke cítil jeho přítomnost, ale nijak na to nereagoval, prostě dál ležel, dokud nezačínal pomalu upadat do říše snů. Sice se pod peřinou klepal zimou, ale tím lépe... alespoň bude dřív doma.

Itachi si povzdychl a když už byl mladší Uchiha otupělý spánkem, prostě si k němu sedl na postel a ještě jednou ho varoval.

,,Převlečeš se sám, nebo to budu muset jako tvůj opatrovník udělat já, jako miminu?"

,,Haha, ty nejsi můj opatrovník. Rodiče ještě žijí, jestli sis nevšiml. A i kdyby zemřeli, tak ty budeš poslední, kdo se o mě bude starat." Sasuke k němu začínal cítit silný odpor, jako k bratrovi i jako k člověku. Nikdy nepochopil, proč odešel. Nechtěl tenkrát, aby zmizel, ještě několik měsíců na to doufal, že se vrátí, ale jak čas plynul, přestal věřit a jeho láska k milovanému sourozenci se proměnila na čirou nenávist.

,,Nevidim nic špatného na mé starosti o to, abys nenastydnul. Možná ne opatrovník, ale bratr. To je jedno, radím ti dobře a ty to víš."

,,Můžeš už zmlknout? Rád bych spal," upozornil ho Sasuke na fakt a hodil po něm polštář. Měl už ho plné zuby. Nejvyšší čas, aby odsud doopravdy vypadnul.

,,Tady nejsou klíče na zamykání." Vrátil mu polštář, který před tím chytil. Pak z něj stáhl peřinu. ,,Nechám tě spát, až se převlečeš. Když se o sebe nedokážeš postarat."

,,Starám se o sebe tak, jak já chci! Tobě do toho nic není!" Sasuke začínal být naštvaný, vlastně už byl naštvaný pěknou dobu, ale teď to vyvrcholilo. Neměl na něj náladu, na nikoho odsud.

Itachi si jen povzdychl a beze slova bratrovi kalhoty bleskově svlékl, bylo to tak rychle, že mu nedal ani moc šancí na obranu. A bylo nesmyslné se s ním prát, když tenhle muž krotil zdivočelé koně a chytal mladá telata.

Přesto se o to Sasuke pokusil, z pouličních rvaček byl zvyklý, ale Itachi byl jako skála, nedalo se ho téměř zranit. Proto to mladší Uchiha brzy vzdal.

,,Uchyle..." poznamenal alespoň na Itachiho stranu.

,,Jasně. Kdybys něco potřeboval, budeme dole v sednici." S tím mokré kalhoty sebral a přehodil přes bratra deku. ,,Oblíkat už se nemusíš." U dveří ještě pohodil lehce hlavou.

,,Nezapomeň, dělám to kvůli tobě. Dobrou." S tím za sebou zavřel.

,,Blbečku..." Sasuke si ze skříně vzal černé tepláky a zalezl zpět pod deku.