Divided I. - Ortel

Neděste se, Shira-chan hned vysvětlí. Protože se nám PSNT blíží ke konci a WD jsme také nedávno dopsaly, jen to sem dát, nastal čas přijít s další povídkou. Vyjímečně tu není jen recenze, ale i první díl a to z důvodu, abychom zjistily, kolik z vás bude mít zájem tuhle povídku číst. Jedná se o další ItaSasu z historického prostředí, někdy jsem se o tom námětu už zmiňovala. A protože jsem nemocná stejnou chorobou jako hlavní adminka, během víkendu sem konečně přibyde i první díl Carnival. Tak se ukažte, ať máme nějakou motivaci si udělat čas a dát sem další díl. Ano, i ty, neznámý čtenáři, co nenapíšeš komentář, na tebe se díváme :D.

Řím. Ve své době nejbohatší město na světě. Pod pozlátkem se však skrývá bída, utrpení a nespočet příběhů. Nyní zde vládne císař tvrdou rukou, šílený a krutý, Itachi. Trnem v oku mu je nebezpečná odbojová organizace, jež se svými sabotážemi, atentáty a úkladnými vraždami snaží svrhnout jeho vládu a nastolit svobodu. V jejím čele stojí jakýsi mladík s tajemnou minulostí, Sasuke. Právě po jednom takovém pokusu o převrat se ho podaří chytit, ale místo obvyklého trestu smrti se Sasuke stane jedním z císařových mazlíčků. Ti mají v paláci nejlepší postavení a slouží jen svému pánovi, avšak za cenu ztráty volnosti a své duše, časem se z nich stanou jen bezduchá těla, poslouchající na slovo. I zde panuje boj o pozornost a konkurence, řízené nekompromisními pravidly. A co může být více lákavé než čerstvé maso, schopné neustále odporovat svému pánovi.

Na pozadí příběhu o odhodlání, chtíči a rozpolcenosti se nám odkrývají vzpomínky na dávno ztracené pouto.

---

Horké slunce pražilo na hlavní město, cetrum celé říše. V ulicích se tísnily davy lidí, nepříjemné pachy ryb, odpadků a zpocených těl se mísily s těžkými parfémy, kadidlem a spoustou dalších, které v té změti ani nebylo možné rozeznat. Na tržišti už od časných ranních hodin stály stánky s nejrůznějším zbožím, obchodníci lákavými cenami vábili své zákazníky, zatímco parta dětí se smíchem skotačila kolem, nepozorovaně kradoucí nějaké to ovoce či měšce nepozorných, aby vzápětí s výskotem utekly před dospělými s holemi a nadávkami. Z pultů prázdnýma očima koukaly celé i naporcované ryby s odřenými šupinami, chobotnice, humři, mořští ďasi, hadovití úhoři a další plody moře dovezené z daleka. Domy tu byly roztodivné, od prostých bíle omítnutých až pro honosné měšťanské. Ve strouhách podél silnice tekla špinavá voda a splašky, hejna much otravovala bučící dobytek a koně u povozů, stojících před krámky a místy i v nepřehledných kolonách. Na pódiu se nabízely otroci všech odstínů pleti, od svalnatých mužů s tupým výrazem, plačící malé děti vytržené z náručí matek až po spoře oděné ženy s tlustou vrstvou líčení, mrkající dlouhými řasami na zájemce kolem s vidinou lepšího života než obyčejného otroka, odsouzeného zbytek života živořit v bídě jako parodie na člověka. Při každém jejich kroku zachrastily okovy, které se jim zařezávaly do masa na kotnících a zápěstí. Na konci náměstí stál chrám s atriem zdobeným sloupy v ionském stylu, na průčelí se skvěly sochy z bílého mramoru v podobě boha s bleskem v ruce nad hlavou. Tento chrám byl zasvěcen nejvyššímu bohu, Jupiterovi. Tohle bylo tepající zjizvené srdce, střežené mocnými bohy a sídlo jejich ztělesnění - císaře. Řím.

Teprve s úderem poledne vše začalo.

Ulicemi se rozezněly fanfáry, velmi podobné těm císařským a tak nebylo divu, že se většina přítomných zastavila a zvědavě pátrala po původu toho rozruchu. Dav zašumněl, když se na vysoké soše v průčelí chrámu objevila nějaká postava a drze se postavila bohu přímo na hlavu. Oblečení měl prosté a místy potrhané, nebyl vůbec opálený a jeho nejnápadnějším rysem asi byly temně černé oči s krátkými na zátylku odstávajícími vlasy stejné barvy. Jako vody Mrtvého moře, řeky Styx v podsvětní Plutově říši. Zvedl ruce nad hlavu a zhluboka se nadechl. ,,Občané Říma," rozezněl se jeho hlas. Byl ještě značně zabarvený nedospělým tónem, ale měl v sobě něco, čím jak pohledy tak i pozornost ostatních připoutal. Nastalo ticho, narušované jen občasným zašuměním. Znali ho. Nebylo to poprvé, co se takhle ukázal. Symbol odporu proti císařskému majestátu. Takových fanatiků se tu vyskytovalo jednou za čas poměrně hodně, ale ti byli vždy chyceni nebo se prostě vytratili. Tenhle byl vůdcem snad nejznámější skupiny odboje. Nikdo o něm moc nevěděl, ale pověst, že v něm sídlí duše samotného boha smrti, kolovala dost živě a ochotně. Už jen ty uhrančivé oči. ,,Máte už dost útlaků toho tyrana? Zbavte se strachu, co vás jen svazuje. Žádné bezcitné daně, odvod synů do armády a hlavně žádný císař, který by před našimi prosbami zavíral brány." Na okraji náměstí se něco pohnulo, dav se rozestupoval. Na slunci se zaleskla naleštěná zbroj. Nezbývalo moc času. ,,Dejte volný průchod svým pocitům a přidejte se na stranu svobody. Vytvoříme říši, která nikomu nezůstane nic dlužna. Vzepřete se svému strachu a ztrestejme toho zrádce, co neumí nic než jen brát. Ať se za nás naše děti nemusejí stydět, vytvořte jim nádhernou budoucnost bez temné ruky nad našimi hlavami, která z nás jen vysává duše." Dav se teď znatelně rozestupoval, cinkot zbraní. Sevřel ruku v pěst. ,,Ať se smaží v pekle!" Přikrčil se a odrazil od kamenné hlavy, rukama se zachytil římsy nad vchodem do chrámu a vytáhl se na střechu. Mezitím se na prostranství dostala skupina stráží. ,,Přineste mi hlavu toho buřiče. Ať je výstrahou všem takovým." Tahle slova zaslechl už jen z dálky, když přeskakoval po střechách rychle a mrštně jako lasička. Další malá jiskřička do ohýnku byla přiložena.

Tvůj osud se blíží. Neutečeš před ním.

Udělal tu chybu, že zastavil. Co to právě mělo znamenat? Rozhlédl se kolem, ale neviděl zdroj toho hlasu. Pak se opět rozběhl, soustředil se jak na svůj nepravidelný tep, tak i cítil každou nerovnost pod svýma nohama, věděl naprosto přesně, kdy se odrazit a jak pevně zachytit. Tohle město ho vychovalo. Při jednom takovém skoku to však nevypočítal a už se řítil na plátěnou střechu před nějakým domem. Ucítil ne zrovna měkký náraz, s kletbami vstal a rozběhl se uličkou, nehledě na takovou chybu. Když ale zahnul za roh, přivítalo ho několik vztyčených kopí, až by se na ně málem nabodl, kdyby včas nezabrzdil. Dopředu vystoupil velitel stráží s naleštěným zlatým pancířem. ,,Změna plánu. Někdo by si s tebou rád popovídal, chlapče."

Vedli ho špinavými ulicemi až k paláci. Věděl, že právě tam. Do lvího doupěte. Vzpouzel se a zasypával stráže těmi nejhnusnějšími nadávkami, co znal, kopal kolem sebe, ale ničemu to nepomohlo. Vysloužil si za to jen údery do zátylku násadou kopí, aby se trochu uklidnil. Viděl tak částečně dvojmo, vnímal svět jen napůl. Světlo, tma, světlo, vůně, neskutečný zápach... nedokázal už mezi tím rozlišit, jak často se to střídalo. Pak pod nohama ucítil něco měkkého, možná až příliš na nějaké dlaždice na ulici. V hlavě mu šumělo, nějaký intenzivní dým ve vzduchu mu dráždil oči. Zamrkal a rozkašlal se. Pak ho skoro až hodili do místnosti, jejíž vstup tvořily dvoukřídlé dveře nebo spíše bytelná okovaná brána. Panovalu tu přítmí, osvětlené miskami s uhlíky na trojnožkách a svícemi. Uvnitř byla spousta lidí. Váleli se na zemi, v poduškách, odpadky se mísily s poživatelným jídlem. Spoře oděné dívky i mladí chlapci se proplétali kolem co nejopatrněji, za sebemenší množství vylitého vína byli tvrdě potrestáni ranou řemenem nejbližšího šlechtice. Hořké víno, lůj, kadidlo a spousta těžkých parfémů, snažících se překrýt puch zkaženosti. Neušlo mu, že hned jak vešli, osazenstvo mírně ztichlo, ale škodolibý smích neustával, někdo po něm hodil ohlodanou kost. Pak ho srazili na kolena přímo před nejvyšší stupínek až na konci sálu, nemohl ani vzhlédnout a snad ani nemusel. Tohle byl zdroj všeho utrpení a prokletí.

,,Jméno?" Vysloveno to bylo jako krutý nekompromisní příkaz. U tohohle člověka nikdy nebylo jisté, co provede. Seděl vzpřímeně a na muže u svých nohou shlížel jako na odporný hmyz.

Velitel udeřil klečícího násadou do zad, ale ten stejně nic neřekl. Jen vzdorně semkl rty. ,,Jmenuje se Sasuke. Pobuřoval lid proti Vám, můj pane. Máme podezření, že se jedná o vůdce té nechvalně proslulé skupiny revolucionářů, která v posledních pár letech mohla za drtivou většinu sabotáží proti Říši."
Císař se zvedl a v tenkých prstech sevřel lem rudé látky svého pláště. Došel k černovláskovi a tvrdě mu stoupnul botou na ruku, kterou se opíral o zem. ,,Hmm. Sasuke, čím to je, že někdo skončí takhle? Jak může TOHLE pobuřovat lid? Vždyť je to bezcenný ubožák." Odstoupil od něj a zadíval se na stráže, co ho sem přivedli. ,,Kdo ho našel?"

,,Vystopovala ho síť nastrčených špehů v jejich řadách. Někdo z nich nám dal tip, že dnes opět veřejně vystoupí..." Sasuke vzhlédl, ač ho to stálo značné úsilí. V očích se mu neodrazil jediný náznak strachu či pokory. ,,Ubožák možná. Lepší než šílenec, co si pro ego nevidí na nohy."

Tentokrát se panovník sklonil a zaryl nehty do tváří nad Sasukeho spodní čelistí. Lehce se usmál. ,,Jsem rád, že nevidím, když se mi u nich válí chudáci jako ty." Pak s ním trhnul tak, aby spadl tváří na zem a otočil se ke strážím. ,,Pro celou jednotku, co je objevila dnes večer uspořádám hostinu. Jídlo, víno, ženy. To platí i pro vás. Věrnost se oplácí a dobro vítězí, že Sasuke." Trochu fanaticky se usmál.
,,V tom případě ty nikdy nevyhraješ," odsekl, někdo ho zvedl na nohy a vzápětí dostal kopanec pod kolenní jamku až málem zase klesl zpátky. ,,Omluvte ho, Výsosti. Co s ním máme udělat?"

Itachi se vesele ale tiše zasmál. ,,Je zábavný. Dlouho jsem se už nepobavil. Tak mi z něj udělejte pro zatím jednoho z mazlíčků, uvidíme, jak se osvědčí." Tohle byla věc, která se držela a zůstávala jen za zdmi císařova paláce. S mazlíčky se zacházelo jako se zvířaty. Jídlo dostávali do misek, museli být vozeni na obojcích a mužští mazlíčci - samečci - nosili jenom kožené kalhoty. Každý měl dokonce svůj "pelíšek", takže i když se s nimi zacházelo jako se zvířaty, pořád to bylo lepší, než jak se tu zacházelo s lidmi. ,,Umyjte to, převlečte a přidělte mu vodiče. Vypadá vzpurně, tak nějakého silnějšího. A nechci na něm vidět žádné modřiny, jinak ho trestejte jak chcete. Ty mu můžu dělat jenom já. Pak mi ho přiveďte. Budeme pokračovat v naší duchaplné konverzaci." Ušklíbnul se. ,,A vy zatím připravte všechno na večerní hostinu pro zachránce říše," rozkázal poddaným. Chtěl stráže odměnit. Už se ani neotočil a odešel z hlavní místnosti do svých pokojů, kam smělo jen málo ze služebnictva, trocha stráží a jeho mazlíčci.

Zanedlouho poté Sasukeho nějaká dívka s krátkými zrzavými vlasy odvedla k nějakému pokoji. Měl pocit, že z něj vydrhli i kůži. Natržený ret měl ošetřený, těch pár modřin se dalo zamaskovat. V čistém oblečení se cítil nesvůj, bylo napuštěné nějakými vonnými oleji a z toho pachu se mu obracel žaludek naruby. Vrcholem všeho byl obojek z černé kůže na krku, jehož jedním očkem byl provlíknutý řetěz. Dal se libovolně utahovat, ale sám si ho sundat nemohl. ,,Tady to smrdí hůř jak v kanále."

Za řetěz na krku ho chytil nějaký silnější strážný a chtě nechtě ho odtáhl dlouhou chodbou. Čím víc se Sasuke vzpouzel, tím víc ho kůže na krku škrtila, takže moc možností na obranu neměl. Muž ho dovedl do pokoje s obrovským balkónem, na kterém klidně seděl císař. Když je uviděl, posměšně se ušklíbl a pokynul stráži, aby mu řetěz předala a pak zmizela. Itachi už zkušeným pohybem s obojkem trhnul tak, že Sasukeho stáhnul ke svým nohám na kolena.

,,Co po mě chceš?" řekl namáhavě, jelikož kvůli nedostatku vzduchu se nemohl pořádně nadechnout. Prsty si zkusil zasunout za řemen, aby se tolik nezařezával do tenké kůže na krku.

Itachi mu ale do ruky, kterou zvedl, drsně kopnul. ,,Poslušnost." Tohle slovo bylo shrnutí více pojmů. O dost více. Itachi se k němu sklonil a za druhou ruku, tu, co ho po kopnutí nebolela, chytil a bříšky prstů mu přejel po bledé kůži na krku, těsně nad lemem obojku. ,,A když budeš poslušný, tak se ti bude dařit dobře. Možná," dodal pak s úsměvem a jediným zvláštním druhem trhnutí škrtící pruh látky povolil.

,,Nebudu dělat psa někomu... Bez takovejch lidí by bylo na světě líp, ty hnusnej parchante." Nijak se netajil se svým postojem. Byl nezlomný, odhodlaný pro své přesvědčení třeba i zemřít. Tak ho to učili celý život. ,,Zabij mě, jestli chceš. Ale něco mi říká, že ti to k ničemu nebude."

Itachi se pousmál a narovnal se. ,,Budeš a víš že nemáš na výběr." Bylo jasné, že ho nezabije, smrt by totiž v jeho situaci znamenala výhru. ,,Žít pode mnou pro tebe bude znamenat totéž co pro obyčejné smrt." Usmál se na něj jemně. Chytil ho za řetěz a donutil ho vstát - to škrcení by nevydržel ani ten, co by se chtěl nechat zabít.

Sasuke zavrčel, ale znělo to spíš jako zachraptění. Zrychleně se nadechoval. Ale neprosil, nelitoval. ,,Kurvu ti dělat nebudu ani kdybys sebevíc vyhrožoval."

,,Já nemusím vyhrožovat." Zasmál se pobaveně císař a rukou ho za krk pevně chytil. ,,Ani nevíš jak moc si tohle užívám." Pak s hraně smutným výrazem zakroutil hlavou, jako by ho litoval. ,,Tststs, co by na to řekli ti, za které bojuješ. Že jsi tu jako nejšpinavější čokl uvázaný na řetěze. Mrzí mě to, vážně." Na konci už se neudržel a musel se pobaveně usmívat.

Sasuke jen posměšně zkřivil rty do úšklebku. ,,Ti, za který bojuju, si vystačí i beze mě. Pořád se najde někdo, kdo nesnáší císařství a hlavně tebe. Žil jsem i v horších podmínkách."
,,Láska a nenávist k sobě nemají daleko," zašeptal mu císař tiše a jeho rty se mu roztáhly do širokého úsměvu. Stáhnul ho za krk k zemi a tam těsně připoutal k antickému zábradlí tak, že musel mít hlavu maximálně dvacet centimetrů nad zemí a tím pádem musel i klečet na čtyřech, víc mu délka řetězu nedovolovala. Pak se Itachi narovnal a vzal si ze stolu nějakou knihu.

,,To sis mě sem vzal jenom kvůli tomuhle?" zasmál se nuceně a zavrtěl hlavou až řetěz zacinkal. ,,Čekal jsem spíš nějakej trest, že tě v podstatě posílám do prdele a ono tohle? Slabý."

,,Pšššt, rušíš mě," odvětil mu s klidem a pomalu se posadil na velkou pohovku na balkóně, v ruce elegantně držíc onu knihu.

Sasuke se nadechl. Tohle nebylo normální. On byl blázen, normální šílenec. Jak to dopadne? ,,Fakt? Tak to v tom milerád budu pokračovat. Nepřekvapilo by mě, kdybys četl návod jak někoho usmažit zaživa."

,,Kanibalismus jsem zatím nestudoval, ale začnu, máš moc dobré nápady." Sklonil se k němu, jako ke zvířátku, sedícímu poslušně u jeho nohou. ,,Inspiruješ mě." Olíznul se rty a jemně se na něj usmál.

Něco na tom výrazu se Sasukemu vůbec nelíbilo. Instinktivně zkusil uhnout, ale dosáhl jen toho, že se řetěz napjal a dál nic. ,,Tobě fakt hrabe."

,,Nikdo není to, čemu se říká normální. Každý má něco." Zasmál se uvolněně Itachi. Pak se narovnal a zády se pohodlně opřel o polstrovanou pohovku. ,,Ty mi teď uděláš laskavost a dáš mi svoje kalhoty." natáhl k němu ruku. Neřekl, že se má svléknout, ale Sasukemu to muselo být jasné.

,,Leda ve snu." Ani se nehnul, pohledem nezavadil o jeho ruku.

,,Tak to udělám já." Usmál se na něj Itachi mile.

,,Ty na mě nešáhneš. Zapomeň." Chytil řetěz oběma rukama a prudce jím trhl.

,,Nebuď směšný. Buď to udělej nebo ti pomůžu." Založil si ruce pohodlně na rukou a sledoval ho. V očích měl něco... nebezpečného. Něco, co Sasukemu říkalo, že by to Itachimu nedělalo problém.

Skousl si ret a chvíli tomu pohledu čelil, než řetěz zacinkal, když si sáhl k bokům a pomalu a neochotně si svlékl kalhoty. Nestyděl se, jen se mu to hnusilo.

Itachi se k němu sklonil a zvedl mu tvář k sobě natolik, jak to jen řetěz umožňoval a mírně se ušklíbl. ,,Tomu se říká poslušnost." Prsty mu odstranil vlasy z očí. Byl nevypočitatelný. V jednu chvíli surový, vzápětí něžný. Autoritativní i pasivní. Krutý i milý.

,,K čemu ti to je? Nedotáhneš to do konce, dokud se za tebou nepřiplazim, je to tak?"

,,To nemůžeš. Musel by ses uškrtit, než by ses ke mě dostal." Prstem mu přejel přes rty po krku až na klíční kost. ,,Zvířátka nenosí oblečení." S tou větou sebral kožené kalhoty a zkrátka je hodil z balkónu dolů.

,,Zabiju tě. Jednou, až to půjde." Zvedl se na čtyři a pohledem zabloudil ke dveřím. Pravda, nejdřív by to tak bylo než by udělal jediný pohyb.

,,Psi taky vrčí a když se k nim nechováš hezky, zkrotnou a kňučí." Pak lehce pootevřel rty a otřel se jimi o jeho krk. ,,Nejsem sice dítě, ale pořád mám chuť si hrát." Ušklíbnul se.

Sasuke ucuknul a jak tak byl blízko, neudržel se a vlepil mu štiplavý políček.

Císař se usmál, sevřel rukou jeho bílý krk a stisknul ho. Sevření docela dlouho nepovolil, takže když Sasuke otevřel ústa, aby zalapal po dechu, jen se k němu sklonil a ušklíbnul se. Bylo těžké, soustředit se na cokoliv, když jste neměli dostatek kyslíku a Itachi to věděl. Špičkou jazyka mu přejel po spodním rtu. ,,Jestli chceš vzduch, tak jenom ode mě." Pousmál se mile a setrval jen kousek od něj. Sasuke musel vědět, že tentokrát nemá na výběr.

Vydal ze sebe zvuk podobný tichému kvíknutí. Nebyl čas, jinak tu omdlí na nedostatek kyslíku a to by mu jen hrál do karet. ,,Radši...chcípnu," zachraptěl a křečovitě zavřel oči.

,,To nevydržíš," zkonstatoval bez známky nejistoty. Znal pud sebezáchovy. A znal ho až moc dobře. Zlehka stisk zesílil a koutek úst mu cuknul v jemný úsměv.

Měl pravdu. Zase. Vážně se nedokázal poddat tomu pocitu, kdy měl tmu před očima. Každou vteřinu to bylo horší. A tak se váhavě naklonil blíž k němu.

Jeho trapitel se dotkl lehce svými rty těch jeho a na sekundu mu dovolil, aby se z jeho úst Sasuke nadechl. Bylo to zvláštní... Itachiho rty voněly a nejspíš by tak i chutnaly... po zvláštní, ale ne nepříjemné směsici máty, hořké čokolády a citrónu. Těžko říct, jak to.

To už hodil Sasuke všechnu opatrnost za hlavu a vynutil si další kontakt, tentokrát o dost delší.

Itachi ho ale nenechal proniknout jazykem do svých úst, jen důrazně sevřel rty a konečně povolil sevření. Naklonil hlavu na stranu a přivřel oči. ,,Ah, teď tam budeš mít nějakou dobu otisk mých prstů. Snad to nevadí." Kdyby vadilo, z jeho výrazu plynulo, že by to Itachimu bylo stejně jedno. Jenom mu prsty vjel do černých vlasů a donutil ho tak, aby hlavu naklonil ke straně k rameni. Sehnul se k němu a ke kůži, která nesla známky onoho tvrdého sevření, se bezostyšně přisál rty.

Bolelo to, docela dost. Ale stejně to v porovnání s celoživotním strádáním Sasukeho bylo nic. ,,Zanechávat stopy můžeš jenom ty, ne? Posluž si a vezmi si to, co sis k sobě připoutal."

,,Všimni si, že nejsi připoutaný ke mě." Odtáhnul se hned po jeho slovech a na důkaz krátce zatahal za řetěz, jímž byl připevněn k zemi.

,,Ne. Ale klečim před tebou." Instinktivně se dotkl místa, kde ještě teď cítil ten lehce vlhký dotek.

,,No a není to roztomilé?" Zasmál se Itachi a jediným známým pohybem úplně uvolnil Sasukeho uvázání tak, že mu řetěz volně dopadl k nohám. Císař si to mohl dovolit. hned za dveřmi čekaly stráže, byl navíc silnější než Sasuke a věděl, že takový zbabělec, aby skákal z balkónu není.

,,Tak to udělej, ne? Neláká tě to, když tady tak jsem bez kalhot?" zavrčel temně aniž by uhnul pohledem.

,,Uvědom si, že to není nic, o co by sis měl říkat v rámci své sebezáchovy.."

,,Nebo co? Nezabiješ mě, to jsi sám říkal."

Itachiho rty se téměř neznatelně zvlnily v úsměv, sevřel jeho zápěstí a vytáhl ho na nohy. Pak mu přiložil ukazováček přes rty a dělal pomalé kroky, zároveň s tím musel Sasuke před ním couvat. ,,Víš, já si hraju tak, že se to líbí mě. JENOM mě," zašeptal a na konci věty Sasukemu podrazil nohy okraj pohovky a on byl nucen se na ni posadit, nebo spíš spadnout, protože to nečekal. Císař pak výrazně pozvedl jedno obočí a jeho bílé zuby zkously plný, narůžovělý spodní ret, jako by se nechtěl smát, i když měl chuť to udělat. Odstoupil od něj a vydal se ke stolu, který na velkém balkóně stál, aby mohl pozornost věnovat misce plné čerstvých ovocných plodů.

,,Tak mě odsud pusť. Nemá to smysl." Povzdechl si a s vidinou beznaděje si sundal i vršek oblečení a hodil ho někam pryč.

,,Běž, jen si dej pozor, aby mi tě nedoručili zpátky po kouskách." Usmál se na něj mile. Bez císařova svolení odtud neuteče. S hrozny, elegantně držíc mezi ukazováčkem a palcem kývnul hlavou. ,,Poď sem."

,,Žít nebo přežívat je zatraceně rozdíl." Ani se nehnul, stál na místě.

Itachi se ani nehnul, jen ukazováčkem druhé ruky naznačil znovu a vytrvaleji ono gesto, co ho vyzývalo, aby k němu přišel.

,,Donuť mě."

,,Tvoje chyba." Pousmál se boky se opřel o stůl. Zvedl hrozny a rty si z nich uzmul jednu kuličku vína. Pak ruku spustil a na sekundu zavřel oči, aby lépe cítil večerní horký vánek.

Hypnotizoval ovoce očima. Měl hrozný hlad a teď se to připomnělo. Už celé dny žil jen o špinavé vodě a něco co se našlo příležitostně na ulici. Pak udělal pár kroků, tváře mírně narůžovělé. Takhle se nechat pokořit..

Císař se ušklíbl a vzal mezi prsty čerstvé, zralé rajské jablíčko. ,,Klekni si," dodal klidně a nesmlouvavě.

To snad... Byl vážně tak čitelný? ,,Ne."

,,Nesmlouvej," upozornil ho varovně. ,,Klekni si a dej ruce za záda."

,,Nechci." Nehodlal se úplně podřídit, do teď to stačilo. Nechtěl skončit jako ta troska, co si s ní paníček užije a odhodí ji. Chtěl si zachovat svou vyjímečnost.

Itachi si rajčátko vzal mezi rty a zkousnul ho. Přivřel oči a pozorně se na něj zadíval. Nakonec si špičkou jazyka lehce olíznul rty. ,,Chceš. A víš to."

Sasuke bojoval sám se sebou, ale tělesné utrpení nakonec vyhrálo nad hrdostí. Klekl si a dal ruce za záda, při té poloze ho zabolelo rameno, kam párkrát dostal násadou kopí.

,,Takhle se mi líbíš víc." Pousmál se Itachi trochu s fanatismem v černých očích a na zem před něj hodil sladkou malou hrušku. Podlaha tu byla doopravdy nádherně čistá, na rozdíl od ulic, takže ani nemohlo být pro Sasukeho překvapení, když z Itachiho úst zaslechl další příkaz. ,,Sněz si to, ale ne abys hnul rukama," varoval ho krátce.

,,Proč?"

,,Protože jsem to řekl."
,,O důvod víc to ignorovat." Provokativně se usmál a dosedl na paty.

,,Mě to nevadí, pohneš rukou a jseš do pozítří o hladu." Pokrčil mírně rameny a znovu si do úst vložil další ovoce.Poodešel k zábradlí a opřel se o něj, stále sledujíc tentokrát jeho záda a pozorně kontrolujíc, aby se ovoce nedotkl rukou.

Utrousil pár nevybíravých nadávek, ale nakonec pohodil vlasy na stranu, aby je odstranil s očí a pomalu se sehnul k jablku, lehce do něj kousl a slízl šťávu, která mu stekla z koutku úst.

Za pár sekund mohl najednou ucítit ruku na svém obnaženém boku a jeho tělo ucítit za svým, když mu ukazováčkem druhé ruky setřel zbylé sladké kapky ze rtů.

Sasuke si na takové věci zvykl natolik, že sebou netrhnul, jen víc skousl a mohl si tak vychutnat první sousto. Při tom k němu vzhlížel, mírně se usmíval.

Itachi mu zezadu obtočil ruku kolem pasu a donutil ho, aby k němu otočil tvář. ,,Teď běž k sobě do pokoje a obleč se. Budeš tam mít i večeři," dodal pak trochu chraplavě a odtáhl se.

,,Uvidíme se zítra?" Zvědavě naklonil hlavu na stranu a záměrně pomalu si olízl rty.

,,Když se do té doby nerozhodnu nechat tě zabít," prohodil zcela klidně, sehnul se k němu a mezi rty mu do úst dlouhými prsty vsunul zelenou kuličku vína.

,,Něco mi říká, že jsem se ti zalíbil a to by byla škoda." Lehce zaklonil hlavu a odhalil tak obojek v celé své kráse.

Proč měl najednou pocit, že to není on, kdo si hraje...? Zasunul dva prsty za jeho obojek a zatáhnutím ho zvedl ze země. ,,Možná máš pravdu, tak vypadni než si to rozmyslím." Možná teď poprvé zazněl trochu vážněji.

,,Možná? Znejistil jsem snad samotného císaře? To by mě mrzelo." Chytil ho lehce za zápěstí a rukou postoupil výš. ,,Nebo počkej... Vlastně ne."

,,Ty mi tykáš..." Procedil ten nezvratný fakt mezi zuby černovlasý. Tohle už překračovalo meze. Ani se nepohnul, možná mu to nedovolovala jeho pýcha, možná se bál, co by Sasukemu udělal, kdyby se pohnul. Nebyl si jistý, jestli by ho zabil nebo mu strčil jazyk do krku. Sám sebou si nebyl nikdy moc jistý. A v tom tkvěla jeho nevypočitatelnost.

,,Vážně sis toho všiml teprve teď?" protáhl překvapeně. Musel se postavit na špičky, dal mu ruku na zátylek a přiblížil se k němu až mohl císař cítit jeho dech na rtech. ,,Zahrávám si, pravda. Ale nelituju toho."

,,Možná ne teď." Přivřel tyran oči a zlostně se mu v nich zalesklo. Tvrdě ho od sebe odstrčil, aby se odtahoval sám, to by bylo pod jeho úroveň. ,,Běž, než se ti něco stane. Pohybuješ se na tenkém ledě."

,,Jsem si toho plně vědom. Zajímalo by mě, jak dlouho dokážeš odolávat." Ještě udělal krok a krátce mu olízl rty, než se otočil a vítězně odkráčel z pokoje.

Císař se zavrčením pevně stiskl rty k sobě a přivřel oči. Možná, že v sobě měl něco, čím dokázal pobláznit davy... každopádně je dobře, že už je tady, pod jeho dohledem. Není to snad naopak...

Ochutnávky z druhého dílu:

,,Zabije tě, až to zjistí. A já mlčet nebudu."

,,Stejně to určitě chutná líp než ty."

,,...ještě bych něco chytnul. Třeba hloupost a naivitu."

,,Protože si to užívám."