Carnival I.

První díl je lehce oddechový, představíme si v něm hlavní postavy a v příštím vysvětlíme, jak to tam vlastně chodí :). O podzimkách sem přibyde PSNT, abych to co nejdříve dokončila.

P.S.: Ten obrázek je naprosto nádherný a sexy zároveň :3. Poděkujme Áje ^^.

---

Na okna pokoje neúnavně dopadaly kapky deště a tiše duněly na parapetu, na zemi se odrážel bledý čtverec světla, po němž stékaly stíny kapek jako u svého dvojníka, skutečného okna. Zase bylo venku hnusně. To znamenalo nulovou chuť k procházkám alespoň do baru s vidinou společnosti pro dnešní večer. U psacího stolu úplně v rohu, ze světlého dřeva, seděl chlapec se střapatými blonďatými vlasy a jiskřivýma modrýma očima, v nichž se mu odráželo světlo z obrazovky počítače. Unaveně si podpíral hlavu a mluvil s malým okýnkem videohovoru. ,,Mami, už jsem ti říkal předtím, že nepotřebuju poslat další oblečení," řekl s povzdechem a protřel si oči.

,,To říkáš teď, ale tam u vás má být zima a jestli ti zase vypnou topení…"

,,Jo jo, jasně." Mávl rukou a pohnul myší, když na chvilku obrazovka zčernala kvůli spořiči obrazovky z důvodu dlouhodobé nečinnosti.

,,A co práce? Našel sis už nějakou?"

,,Musel bych dojíždět dost daleko a ten šéf se choval jako kretén, takže ne." Zvedl prst, aby utnul příval námitek ještě v zárodku. ,,Budu už muset jít, jsem fakt unavenej."

,,Jistě." Rusovláska s jemnými rysy podezřívavě zúžila oči, ale pak chápavě přikývla.

,,Pozdravuj tátu. Kdy se vůbec vrátí?"

,,Je na služební cestě, ale pozítří by už měl být doma. A hlavně si vyčisti zuby."

,,Jo." Z jeho tónu bylo jasné, že to říká jen proto, aby už co nejdřív nastalo ticho. ,,Tak dobrou." S tím klikl na červený křížek v pravém horním rohu okna a nezaujatým pohledem sjel kontakty, jestli není on-line někdo nadějný, nakonec se ale odhlásil a vypnul počítač. Pak odsunul židli a vstal, přes triko na spaní si ještě přehodil mikinu a bezvládně žuchnul na postel. Jeho pokoj byl malý, ale útulný. Nacházel se na předměstí Kyota, v jednom z nižších paneláků. Byl za to rád, nedokázal by žít obklopený vysokými do nebe sahajícími mrakodrapy a ani večer se díky všem těm neonům, hlasům z ulice a zvuku aut nemoct pořádně vyspat.

Psal se rok 3664. Už přes půl století obklopovala zemi temnota. Říkali jí prostě Shinokuni, země smrti. Během jaderného výbuchu se tehdy cosi nevysvětlitelného stalo, země byla zamořena a nikdo nenašel způsob jak ji vyléčit. Stromy černaly, hlína se měnila v tekuté černé bláto. Ze vzduchu v těch místech mizel všechen kyslík, změnil se v různé sloučeniny síry a dalších jedovatých plynů. A nejhorší bylo, že se to velmi pomalu šířilo po celém Japonsku. Povídalo se, že Shinokuni už přešla i na pevninu, ale zprávy nebyly potvrzené. Proto se uzavřely hranice země, nikdo nesměl dovnitř ani ven. Narutovi rodiče pracovali v Tokiyu, daleko do toho všeho. On už byl plnoletý, studoval v Kyotu, ale před rokem odmaturoval a na vysokou se mu nechtělo a tak čas od času vzal nějakou brigádu, aby měl jak platit bydlení. Ale i sem už začínala Země zasahovat, její okraje se dychtivě sápaly po nicnetušících obyvatelích.

Pořádně se zachumlal do peřin a zavřel oči. Chtěl tak moc spát. Na chvíli otevřel oči, sáhl po sklenici vody na nočním stolku a usrkl příjemně studené tekutiny. Tyhle večerní hovory ho nepředstavitelně unavovaly. Jako by už nebyl skoro dospělý a nevěděl co a jak. Už chtěl zase usnout, když ale nahmatal na stolku něco, co tam tak úplně nepatřilo. Papír. Lépe řečeno obálka. Zvědavě ji trhnutím otevřel. Vypadla z ní známka na řetízku. Něco se na ní bylo vyraženo úhledným zlatým písmem. Bylo to číslo. Sedmdesát sedm. A nic dalšího. Neměl z toho zrovna dobrý pocit. Říká se, že sedmička je šťastné číslo, ale co mělo tohle zatraceně znamenat? Nejspíš jenom nějaký vtípek nebo reklama, nepřekvapila by ho ani pozvánka do náboženské sekty. Nechal zatím známku být, ráno ji někam hodí. Otočil se čelem ke zdi a vytáhl si deku výš. ,,Pitomej účet za topení," zavrčel a během chvilky usnul.

***

Dlouho nepoužívané tunely starého metra. Zrezlé kolejnice už dávno postrádaly elektrický proud. Na zdech rostly různé druhy plísně, ve vzduchu se vznášel pach hniloby a vlhkosti. Do ticha se ozval zvuk, jak kapka vody spadla ze stropu na zem, kde se přidala do louže k ostatním svým druhům. Když se proces měl opakovat, i tento tichý zvuk přehlušil hlasitý výkřik. A pak další. Z těch hlasů byla slyšet bezmezná hrůza, panika a strach o holý život. Zazněla i slova jako "prosím" a "ušetři mě", avšak byla utnuta rázným seknutím stříbřité čepele. Na jedné z křižovatek někdo stál. Měl černé triko bez nějakého nápisu, upnuté kožené kalhoty stejné barvy, opatřené ocvočkovaným dvojitým páskem, přičemž tu druhou část mu volně visela šikmo od levého boku po pravé stehno, po lokty mu sahaly bavlněné návleky, kolem zápěstí měl další rockerské náramky. Avšak tím nejvýraznějším asi byla škraboška na očích, černá se stříbrnými okraji a drobnými šupinkami, v koutků očí měl malá bílá peříčka. Když se na zem sesunulo další bezvládné tělo, rozdělené podélně napůl, mávl katanou na stranu až z ní odletěly drobné kapky krve a pak ji zasunul do pochvy po svém levém boku, ostřím nahoru. Zakryl si zkrvavenou rukou oči a zhluboka vydechl.

Déšť stékal po čelním skle. Stěrače stíraly kapky vody kvůli lepší viditelnosti. Z rádia zněla nějaká ohraná písnička, hit posledních několika měsíců. Jinak bylo ticho. Netrpělivě se vrtěl na sedadle, pak si klekl a sáhl do kufru do svého batůžku pro nějakou zábavu. ,,Bráško, zahraješ si se mnou?" Zatřepal krabičkou souboru stolních her až byl slyšet typický zvuk figurek, hracích kostech a podobných miniaturních věcí, narážejících do kartónových stran..

Opíral se loktem o opěrátko, pohled nepřítomně namířený z okna. ,,Někdy jindy, Sasuke."

Úsměv mu zmizel. ,,To říkáš pořád." Uraženě si založil ruce na hrudníku. Vzápětí se ale rozesmál zvonivým smíchem, když ho starší začal lechtat na žebrech až se svíjel jako žížala na suchu.

,,Chlapci, nechte toho," ozvala se zepředu žena s dlouhými černými vlasy, úhledně vyčesanými do drdolu a ve večerních šatech královsky modré barvy, prostých jakýchkoliv zbytečných ozdob.

,,Ale mamíííí…" Zase se začal chichotat, kopal kolem sebe a do sedadla řidiče před sebou. Při tom nešťastnou náhodou převrhl skleničku s vodou mezi předními sedadly. Ozval se přísný mužský hlas. ,,Tak a dost!"

Najednou se na silnici před nimi objevil stín. Nejspíš nějaké zvíře. Žena vykřikla a auto prudce uhnulo na stranu, ale dostalo smyk. Pak skřípění brzd na mokré vozovce a ohlušující rána. Plameny okamžitě vystřelily do večerního vzduchu, ani déšť je nemohl udusit, kapky jen neškodně dopadaly a tiše zasyčely, jak se proměnily v páru. A pak už byla jen tma, zima a ticho.

Klekl si na zem a sebral z kaluže krve poslední známku. Kusům těl kolem nevěnoval jediný pohled. Čí to byly vzpomínky? Nejspíš jeho, ale třeba taky ne. Třeba to byl sen. Podíval se na své ruce, jako by viděl skrze ně. Chvěly se. Jako pokaždé. Pohrdavě si odfrkl nad sebou samým. Jsi slabý. Sevřel ruce v pěst a zaťal nehty do dlaní. Pak se bez jediného slova rozešel pryč.

Teprve na konci tunelu, který ústil v zaprášené nástupiště, se zastavil. Kolem proletěly nějaké noviny. Sklo pro nákup vstupenek bylo dávno roztříštěné. Přiblížil si ruku k obličeji a otočil si jeden z náramků tak, že malý displej nebyl na spodní straně předloktí, ale nahoře. Na dotykovém displeji stiskl pár tlačítek. Pak se jeho obraz zamihotal jako program v televizi, co chytá špatný signál, a přenesl se na docela jiné místo a to před dvoukřídlé velké dveře. Nacházel se v chodbě, pod nohama cítil měkký rudý koberec a kolem se ve výklencích nacházely sochy z různých období, ale převažovala antika. Nadechl se, což u jiných lidí značilo nervozitu, ale on si z toho už spíš udělal zvyk před každým příchodem sem. Sejmul si z očí masku a nechal ji na dlani, při menším závanu vzduchu se rozložila na malinkaté neviditelné čásečky, které se rozplynuly kolem. Lehce rukou zatlačil na dveře, ty se otevřely dovnitř a když vešel, zase se hlučně zavřely. V místnosti byla tma, až na několik obrazovek na protější stěně, která vydávala bledé šedé světlo. Okamžitě klesl na jedno koleno, jednou rukou se opřel o zem a poslušně sklonil hlavu. Nepromluvil, vyčkával na vyzvání.

U pultu před obrazovkami, které obsahovaly kamerový systém ze širokého okolí, byla židle. Z jejího obyvatele byla vidět jen ruka, když prsty poklepával o opěrátko. Sedadlo se otočilo a on vstal. Byl to mladý muž, přibližně o hlavu vyšší než příchozí. Dlouhé černé vlasy stejné barvy jako byly ty jeho měl na temeni svázané do koňského ohonu, z pronikavých temných očí sálala inteligence, důvtip a cosi… podobného jiskřičkám šílenství. Bílou košili měl u límečku rozepnutou na zhruba dva knoflíky, kravatu pak volně uvázanou a přes to tmavě modré sako s kalhotami stejné barvy. Vypadal přísně, velitelsky a hlavně velmi přitažlivě. Pár kroky přešel k mladšímu. ,,Vrátil jsi se brzy, bratře." Jeho hlas byl uhlazený, melodický, hluboký.

,,Ano. Omlouvám se, pokud jsem ti nějakým způsobem narušil plány." Ani se nepohnul a to do té chvíle, dokud neucítil na bradě chladný dotek prstů, poslušně vzhlédl a navázal oční kontakt. Z tohoto pohledu si byli ještě podobnější. Starší se pousmál, nevypadalo to vůbec přívětivě. Nadřazeně. A přeci s příměsí… soucitu? ,,To není nutné." Přejel mu palcem po lícních kostech, bedlivě při tom sledoval, jak se jeho mladší bratr lehce opřel do toho doteku a zavřel oči. Jako přítulná kočka, vděčná za jakoukoliv pozornost. Potom ale ruku stáhl, odstoupil a otočil se k němu zády. ,,Tak tedy ukaž, co jsi přinesl." Posadil se ke stolu, lokty opřel o desku a prsty vytvořil stříšku. Mladší pár kroky došel před něj, sáhl do kapsy a vytáhl několik známek na řetízku, stále ještě od krve, s cinknutím je položil na stůl. Byla na nich vyražena čísla různé hodnoty, od třímístných přes dvoumístné. Nejnižší bylo osmdesát.

Starší se zatvářil krajně nespokojeně. ,,Odpad." Opřel se hlouběji do křesla.

Provinile sklopil pohled. ,,Potřebujeme nové kandidáty."

,,O to už jsem se postaral. Letos máme pár slibných kousků." Rukou zabloudil na stranu k zásuvkám a jednu otevřel, aby z ní mohl vytáhnout žlutou dlouhou obálku se zavíráním v podobě tenkého proužku nahoře. ,,Tohle je tvůj příští cíl." Posunul ji blíž k němu.

Mladší ji otevřel a částečně z ní vysunul papír. Byla na něm nějaká data, čísla a podobně. Hlavní ale byla fotka v pravém horním rohu. ,,Uzumaki Naruto," přečetl nahlas jako by ta dvě slova nejdřív na zkoušku převaloval v ústech ve snaze zjistit, jak znějí.

Přikývl. ,,Pravidla znáš. S ostatními si dělej co chceš." Sledoval, jak obálku oskenoval hodinkami, ta pak zmizela v nenávratnu. Ve skutečnosti ale byla uložena v paměti přístroje, takový malý inventář. ,,Jak si přeješ." Uklonil se a chystal se k odchodu. Byl však zadržen rukou druhého kolem svého zápěstí. Ani ho nenapadlo vzdorovat a pokusit se vymanit. Poslušně čekal jako vždy. Ucítil, jak se mu kolem pasu obtočily čísi ruce a dech na krku.

Itachi si prsty natočil jeho tvář ke straně, věnoval letmý polibek na nyní tak příhodně odhalenou šíji a dotkl se jeho stříbrného řetízku, prostého a bez ozdob. Byl skvělým vyjádřením jeho vyjímečnosti, jednoduché a zcela nenahraditelné. Plynule z toho doteku sestoupil k hornímu okraji černého trika a pod něj, jen lehce. Druhou ruko mu položil na ploché bříško a přitiskl si ho k sobě. ,,Snad bys už neodcházel," pronesl šeptem. Nikoliv chladně a nezúčastněně jako předtím. ,,Sasuke…"

Zachvěl se při tom oslovení. Nestávalo se to často, většinou si vzájemně zachovávali odstup a notnou dávku respektu, tyhle familiární věci šly stranou. Po zádech mu přeběhl příjemný mrazík, vyvolaný dalším kousavým polibkem. ,,Tak proč mi vůbec dáváš práci?"

,,Protože…" Významně se odmlčel, po rtech mu přeběhl tajemný úsměv. ,,Bych se neovládl, mít tě neustále takhle blízko. Ztratil bych tak tvář před svými obchodními partnery." Jemně mu olízl citlivé místo za ouškem a pak ho skousl, dobře vnímal citelné zachvění po tomto činu, které v mladším vyvolal. A nejenom to. Jeho mírně zrychlený dech, přivřené oči a rty povolně pootevřené. Sasuke nikdy neudělal první krok, na to mezi sebou měli příliš velký odstup a vážil si ho. I když v takových chvílích šlo postavení stranou. Otřel se nosem o ten jeho a dál provokativně vyčkával. Nechtěl pak poslouchat, že se ho znovu neptal na dovolení. Pár dlouhých vteřin, dlouhých snad jako věčnost, si dýchali na rty, napětí se stalo hmatatelným. Pak se Sasuke trochu natáhl, musel si kvůli jejich rozdílné výšce trochu stoupnout na špičky a ukradl si nejdřív jen nesmělý ostýchavý polibek. Když se ale chtěl odtáhnout, do vzdálenosti pouhých pár milimetrů, starší malinko vystrčil jazyk a olízl mu dolní a pak i horní ret, Sasuke je instinktivně víc otevřel a horce vydechl. Věděl, co od něj očekává. Vrátil se pro další polibek, tentokrát o dost delší a vášnivější. A když ucítil krátký stisk boků, už se nepustil. Otočil se k němu čelem a dal mu ruce kolem krku, za chvíli už se líbali s narůstající dychtivostí, jak se zábrany pozvolna bortily. Trvalo dobrých pár minut, než ukojili prvotní nezvladatelný hlad a nastal přestě ten stav, kdy po prosté touze přichází něco zcela jiného a méně ovladatelného. Itachi mu vjel rukou do krátkých odstávajících vlasů na zátylku a mírným tlakem ho donutil zaklonit hlavu, rty mu přejel po krku jen lehce jako dotek motýlích křídel, dráždivý a vyvolávající chuť na další a intenzivnější. V místě, kde pod kůží neznatelně a přeci rychleji než obvykle tepala krev, přitlačil a hravě kousl, ale ne tak moc, aby zanechal stopu. Sasuke mu horečnatým, ale i tak zkušeným a rychlým pohybem rozvázal kravatu a jal se zbavit i knoflíčků, avšak byl zastaven jasným nesouhlasným pohledem. Připomínal mu, aby pamatoval, kde je jeho místo a nesnažil se převzít nadvládu. Stáhl se tedy. ,,Prosím…" hlesl téměř neslyšně. Itachi mu odpověděl úsměvem. Přesně tím druhem, kterým dával najevo, že přesně věděl o tom, že dřív nebo později bude takhle žadonit. Zvedl si ho do náručí a hezky posadil na stůl. Čerstvě uklizený. Aniž by přerušil polibky, nahrazujících skutečné fyzické spojení, jen krátce mu zabloudil rukou pod okraj trička, druhou ho hladil na bocích a pak mu sjel až na zadeček, který pevně stiskl. Sasuke mu nepozorovaně zkusil alespoň rozepnout pár knoflíčků odspodu, což po slepu sice moc nešlo, ale musel to zkusit. Jenže měl z toho divný pocit. Něco mu říkalo, ať přestane. Že to není správné. Ne z hlediska morálky, ale jeho vlastní tělo to říkalo. Nesouhlasilo, nechvělo se pod těmi doteky tak silně jako jindy. Ale kdyby byl jako prkno, mohlo by všechno skončit dřív než vůbec začalo.

Itachi se však odtáhl, i když z objetí ho nepustil. Poznal, že je něco špatně. ,,Ty se přemáháš."

,,C-Co..?"

,,Nehraj to na mě." Povzdechl si a zahleděl se mu do očí. ,,Co se stalo? Někdo tě zranil?" O tom sice silně pochyboval, protože nikdo z té špíny tady toho dosud nebyl schopný a necítil krev, ale musel se zeptat.

,,Ne, nic." Najednou vážně ztratil zájem. Nešlo o to, že by to nechtěl, ale nedokázal se plně soustředit na takovou příjemnou věc, ne poslední dobou. Proto ta nízká četnost jejich hrátek, která se projevovala Itachiho obvyklými změny nálad, bohužel k horšímu.

,,Sasuke, teď mi lžeš a ty víš, jaký mám na lhaní názor." Jeho tón byl ostrý a nesmlouvavý. Sasuke z něj měl chuť odejít a schovat se někam do kouta. Dával si s odpovědí docela na čas. ,,Něco se se mnou děje." Skousl si váhavě ret. Neuměl to vysvětlit ani sám sobě, natož pak někomu jinému.

,,Povídej," vyzval ho Itachi už mírněji a neodolal a položil mu dlaň na tvář. Nemohl jinak, když jeho mladší bráška vypadal jako zraněné zvířátko.

,,Já…" Zhluboka se nadechl. Najednou mu srdce bilo jako splašené, třásl se po celém těle a začínal vidět rozmazaně. Měl ten samý pocit, jako by měl brečet. Bezvládně klesl na kolena, dlaněmi se opřel o zem před sebou, vyděšeně upíral pohled na koberec před sebe.

,,Proč, bratře, proč?" Vzlykal, tváře smášené potoky slz, tekoucích z velkých tmavých očí.

,,Nikdo ti už neublíží. Věř mi. Brzy to všechno skončí."

,,Ne!" vykřikl a vzhlédl k postavě ve stínu před sebou. Sáhl vedle sebe, nahmatal nějakou věc a hodil ji po něm, cosi cinklo o zeď a zarachotilo v rohu, kam se zkutálelo. Vjel si rukama do vlasů, jako by si je chtěl vyrvat. ,,Jdi pryč! Nesahej na mě!" Pak se znovu rozplakal, drobné perličky dopadaly na jeho hrudník, kde se pod kůží rýsovala žebra a poslední zbytky svalů, které získal díky svému usilovnému snažení. Pryč…pryč…

,,Sasuke!"

Otevřel oči a dlouhou dobu mu trvalo, než v těch známých očích nalezl klid. Cítil na těle studený pot, nezadržitelně se chvěl. Zkusil promluvit, ale hlas mu dvakrát selhal. ,,Itachi…" Neoslovoval ho často jménem, to jen ve velmi velmi řídkých situacích.

,,Co se stalo? Co jsi viděl?" Chytil ho za ramena a jemně s ním zatřásl, kdyby náhodou chtěl omdlít.

,,Já nevím." Křečovitě zase zavřel oči. Nejraději by utekl, nehodlal se nechat utěšovat.

,,Teď si půjdeš lehnout a nezkoušej se mnou smlouvat. Jsi přepracovaný." Zvedl ho ve svém objetí na nohy. Sasuke neprotestoval, jako vždy. Skoro ani nevnímal, když se uhnízdil v měkké posteli a zavřel oči. Itachi seděl vedle něj, dokud neusnul. Hlavou mu vířily nejrůznější myšlenky. Kdyby byl Sasuke úplně při smyslech, dal by si dohromady, že o tom jeho starší bratr něco ví. Právě proto se ptal, co viděl. Když bylo v pokoji slyšet jen pravidelné oddechování, zbavil se Itachi konečne té přívětivé milé masky a nahradil ji úplný opak. Chlad. Jestli se mu vracely vzpomínky mohlo by to znamenat problém. Ale hloupost, přeci nemohl nic zanedbat.

Naklonil se a lehce ho pohladil po tváři. Nikdo mu nevezme jeho malého brášku. O to se už postará. Po chvíli vstal a v tichosti odešel z pokoje.