Beastly 3/3 (SasuNaru)

Tak tu máme poslední díl, snad jste si čtení užily stejně jako já psaní s Katanou :). Brzy sem možná přibyde další SasuNaru a taky jedno hodně PWP ItaSasu, dále mám v plánu mou první kapitolovku SasuNaru. Pokud mi miláček půjčí net, jako tentokrát, jelikož můj nejde T_T.

---

Naruto se přetočil a opřel se o lokty. Poté přiložil ukazováček na jeho rty. ,,Ššš..." Chvilku tak tiše setrval. ,,Každý si zaslouží odpuštění.'

Odtáhl mu ruku a zabloudil pohledem na stranu. ,,Záleží na tom, co udělal. A já ho ještě ani zdaleka nedosáhl. Nestačí jen udělat jednoho člověka šťastným, abych se vykoupil."

,,Záleží, kdo ten šťastný je."

,,Necháme toho, ano?" Pokusil se o trochu nucený úsměv. ,,Byl jsem v takovéhle náladě celou dobu a chci si tyhle chvíle alespoň zpestřit."

Naruto jen beznadějně zavrtěl hlavou a lehl si na Sasukeho hruď.

,,Po setmění tě zavedu na jedno místo, takové moje tajemství, chceš?" navrhl po chvíli ticha už o něco méně pochmurněji.

,,Hm." Kývl hlavou a poté vstal z postele. Z jeho těla sklouzla deka a on se stydlivě otočil zády.

,,Co to..." náhle ucítil, jak mu z otvoru něco vytéká. Krev? Ne, to by ho něco bolelo. Když se ohlédl, málem se studem propadl.

,,No, asi se... půjdu umýt." Nervózně se zasmál a pár rychlými kroky přešel místu, kde se valely jeho kalhoty.

Vstal a přešel k němu, neodolal a stiskl mu krátce boky. ,,Chceš pomoct?" šeptl.

,,S čím?" zeptal se nesměle.

,,Umýt se."

,,N-no...mě je to jedno... Pokud chcete...heh.." zasmál se nuceně blonďák.

,,Asi ne," rozhodl se nakonec a ustoupil. Přecijen se ještě necítil tak sebejistě.

,,Ehm..." Nervózně se podrbal za hlavou. ,,Asi byste se taky potřeboval umýt...tak...pokud...byste chtěl.." Teď se snad červenal až na zadku.

,,Má to snad znamenat nějaké skryté úmysly?" Tázavě se na něj zadíval.

,,Héééé? T-to ani v nejmenším." Začal mávat rukama před obličejem a mírně couvl ke zdi. Proč si připadal jako kořist uvízlá v rohu?

Byl tak roztomilý, že to snad ani nebylo možné. Pokrčil rameny a posadil se opět na postel. ,,Dobrá tedy. Jen že je kousek odtud jezírko, tak mě napadlo..."

,,J-jo! To zní fajn.." Usmál se, pořád rudý jako paprička.

,,Hoď na sebe něco a za pět minut čekám na nádvoří." Během těch dnů to tu stihl Narutovi ukázat od sklepení až na vrchol věže, takže cestu ven snadno našel.

,,Dobře." Začal si nandavat kalhoty.

Sasuke se taky oblékl a vydal se nejdříve do svého pokoje.

V domluvený čas už čekal venku. Naruto přišel o pár okamžiků později.

,,Můžeme?" zeptal se s úsměve, sedíc na okraji fontánky s delfínem.

,,Hm." Oplatil mu úsměv.

Vyrazili tedy branou k lesům, obklopujícím celé sídlo. Sasuke to vzal oklikou, vyhýbal se tomu jedinému místu, kde dosud rostly jen velmi malé stromy a půda byla zčernalá, zasolená.

,,Už tam budeme?" zeptal se netrpělivě Naruto.

Neodpověděl, ale skutečně se za pár minut ocitli na mýtince, kde končil bublající potůček malým jezírkem, jehož hladiny se dotýkaly okraje dlouhých větví vysoké majestátné vrby.

Než se Sasuke stačil nadít, nahatý Naruto už skákal kufr do vody.

Sledoval ho s mírným úsměvem, ale pak se přecijen svlékl a vyšplhal na vrbu až vysoko do větví hbitě jako lasička, následně skočil do ledové vody, která se mu hned zakousla do těla až se trochu nalokal vody.

Jakmile se Naruto vynořil, začal silně drkotat zuby. ,,S-studenýý!"

,,Zvykneš si. A je to lepší než nic." Ze zvyku si urovnal zbytky vlasů a nabral do dlaní trochu vody. Byla čistá, až na malé částečky trávy a kamínků.

Naruto se však nepřestával třást. Pomalu se, drkotajíc zuby, oplachoval. Když byl umytý, chytil se za ruce a ještě víc se rozechvěl.

Sasuke k němu přišel, doprovázen tichým šploucháním dorbných vlnek a lehce ho objal, krouživými pohyby ho hladil po zádech a pažích, aby do jeho těla vrátil teplo.

Blonďákovi naskočila husí kůže.

,,Jak je to dlouho, co jsi zahříval ty mne?" řekl polohlasem a ještě víc ho k sobě přitiskl, dýchal mu na krk, na který mu věnoval i pár drobných polibků.

Naruto jen s mělkým dechem a zavřenýma očima zaklonil hlavu a opřel si ji o Sasukeho rameno.

,,Víš, že se mi takhle úplně vybízíš, abych tě zneužil?" Byla pravda, že většinou stačilo jednou a dost, ale tohle už by bylo potřetí za poměrně krátkou dobu. A to bylo docela hodně.

Naruto vzrušeně sykl. To, jak se jeho rty otiraly o jeho krk, a jeho slova se dostala přes jeho kůži na hrdle až do ucha...

,,Uvědomuješ si, že by nás někdo mohl vidět?" Zadíval se na něj pronikavýma hlubokýma očima, které byly poslední pozůstatek jeho dřívějšího vzhledu. Musel být opravdu krásný.

Blonďáček opět nabral jemnou růžovou barvu, ale nic neříkal.

S povzdechem ho pustil. ,,Vrátíme se.

Naruto ho však chytil za ruku a přitáhl si ji ke rtům. Jemně si vsunul jeho ukazováček do úst, viděl, jak to jednou dělá jedna z mnoha dívek v jeho vesnici jednomu muži.

Sasuke na okamžik odvrátil pohled, do tváří mu stoupla mírná horkost. Navíc ucítil po celém těle to zvláštní napětí, jako předtím. Ale tentokrát se jím nenechal ovládnout.

Jemně jazykem olízl jeho prst po celé délce a poté opět jeho špičku obkroužil ve svých ústech jazykem. Po chvilce se odtáhl, avšak jeho ruku nepustil. ,,Co Vám to dělá, Sasuke?" Opět začal jeho prst všemožně lízat, a zapojil i polibky.

Vytrhl se mu, ale hned na to ho prudce přitáhl k sobě, odpověděl mu dostatečně výmluvným vášnivým polibkem, rukama mu z boků sjel až na zadeček a vzrušeně ho stiskl.

Naruto obtočil jednu svou nohu kolem jeho pasu a ještě víc si ho na sebe natiskl. Popravdě, až takovou aktivitu od sebe nečekal. Obtočil mu ruce kolem krku a něžně mu odpovídal.

Zvedl si i jeho druhou nohu tak, že ho teď držel v náručí. Vkládal všechny své pocity do toho pouhého kontaktu rtů, ani s dechem téměř nestačil.

Naruto se na nic jiného nezmohl, jen jeho polibky vroucně přijímal.

Po chvíli se od něj odtáhl a čelem se opřel o jeho. Usmíval se. ,,Mám neodbytný pocit, že šťastný můžu být jedině s tebou," řekl upřímně.

Blonďáček na něj chvilku bez dechu hleděl. Poté se prudce nadechl a procítěně se opět začal vpíjet do jeho rtů. Po tváři mu začaly samovolně stékat slzy.

Pomalu ho pustil zpět do vody, ale z zároveň jej držel stále u sebe. Věděl, že se to v podstatě rovnalo vyznání lásky, ale musel to říct. Po chvíli přerušil polibky a prsty mu setřel ty slané perličky.

Naruto krátce popotáhl a sám si dlaní setřel slzy. Poté si pořádně promnul oči. ,,Omlouvám se."

,,Za co? To bych spíš měl já, jestli ti to tolik vadí."

,,A-ale mě to nevadí, jen..." Mírně se zasmál a z tváře mu ukápla další slza. ,,...mi připadá, že konečně někam...patřím..." Složil obličej do dlaní.

,,Cítíš to samé, co já, že ano?" Opět ho k sobě přivinul, jednou rukou ho lehce pohladil po mokrých vlasech.

Chvilku tam jen tak v jeho objetí stál, než se uklidnil. ,,Právě teď...mrznu.." uchechtl se a ještě víc se k Sasukemu přitiskl.

,,Vrátíme se a udělám ti něco dobrého k večeři." Trochu ho mrzelo, že nedostal odpověď. Ale možná přecijen chtěl moc takhle rychle. Nesměl spěchat. Jenže oni už neměli čas.

,,Sasuke?" začal v půli cesty Naruto. ,,Jak dlouho tu vlastně jsem?"

,,U mně jsi skoro dva týdny."

,,Už tak?" Bylo vidět, že je překvapený.

Přikývl. ,,Spěcháš snad někam?"

,,Není kam." Usmál se, i když v jeho očích byl vidět zármutek.

Sasuke na to nic neřekl. Neměl co. A po pravdě už netoužil ho příliš utěšovat, když pořád šlo o to samé.

,,Pořád se stydíte za to, jak vypadáte?" zeptal se po chvíli.

,,Kdyby ne, nebyl by to trest."

,,I přede mnou?"

,,V porovnání s tvou stydlivostí předtím to je o dost menší." Krátce se zasmál.

Naruto po něm hodil nakvašený pohled. ,,J-jsem stydlivý! Nemužu z-za to!"

,,Jistěže." Brzy takhle došli až k sídlu. Začínalo se stmívat a kolem sem tam zašustilo křoví nebo po nebi přelétl stín ptáka. Sasuke odněkud vykouzlil večeři v podobě masa s dušenou zeleninou a donesl ji Narutovi do pokoje.

,,Jsem unavený.." povzdechl si blonďáček, když dojedl a tiše si lehnul. Není divu, že okamžitě usnul. Dnešek byl vyčerpávající.

Sasuke ho s úsměvem přikryl a mírně zeslabil oheň v krbu, pak v tichosti odešel z pokoje

Uběhlo pár dalších klidných týdnů. Zdálo se, že si byli stále bližší. Ale Sasuke začínal být značně neklidný a přecitlivělý kvůli blížícímu se konci uplynulé doby. A tak to jednoho dne jednoduše muselo přerůst přes hlavu. Byl zrovna zavřený v pokoji, když uslyšel zaklepání na dveře, zdvořilé a víceméně zbytečné. Nejspíš to byl zase on. Pravda, posledních pár dnů se mu vyhýbal a chtělo by to vysvětlení, ale když ono to nešlo.

Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil blonďák, který se postavil vedle Sasukeho křesla. ,,Chci se na něco zeptat.."

Tušil, na co asi. Ale neochotně k němu vzhlédl značně otráveným a zničeným pohledem.

,,Proč jste posledních pár dní tak odtažitý? Provedl jsem snad něco?" Chytil opěrku křesla a zaryl do ní bolestně nehty.

Přinutil se ke klidu. Nebylo by nejlepší, kdyby mu zrovna teď povolily nervy. ,,Do toho ti nic není," odsekl. ,,A jestli jsi alespoň trochu poslouchal, když jsem se ti svěřoval, tak víš, že rok bude brzy pryč."

,,Aha? A proto...jste se zase uzavřel do sebe?"pokračoval tiše.

Neobtěžoval se s odpovědí, jen se odvrátil a přitáhl si kolena pod bradu.

,,Sasuke..." položil mu ruku na rameno.

,,Nech mě." Odstrčil ho.

,,Aha, jasně, takže tohle je řešení?" Jeho hlas zesílil a do očí se mu vydraly slzy. Cítil neskutečný vztek. A neskutečnou bolest... ,,Odvrhnout jedinou osobu, která tě přijala takovýho jaký jsi?!" zuřil. Nebál se ho, už dávno ne. A mravy šly stranou. Pár kroků odstoupil. ,,Proč?!"

,,Jestli chceš teď utéct, posluž jsi. Zřejmě těch několik dní stačilo, aby sis rozmyslel své rozhodnutí strávit se mnou zbytek svého ubohého života." Nezvýšil tón, pořád byl tichý a zdánlivě lhostejný. ,,Odejdi, alespoň na něco se zmůžeš sám."

Tohle byla podpásovka. Doslova mu vyrazil dech. ,,Sám jsi ubohý," hlesl tiše. ,,Nedivím se, že jsi prokletý, když máš potřebu ubližovat." S těmito slovy odešel z místnosti. Nic s sebou neměl, a tak rovnou opustil hrad. Naposledy se ohlédl a poté se vydal na vlastní pěst do lesa.

Mezi stromy bylo ticho, pomalu přicházel večer. Až později se v dálce mihlo světlo a zapraskalo několik větviček. Na cestě, kterou Naruto šel, byla na jednou místě navršená hromádka listí, zakrývající past. A hned jak na ni blonďáček šlápl, zlověstně to zapraštělo a pak už se řítil do několik metrů hluboké jámy.

Byl skoro až zázrak, že si nic nezlomil ani nevymknul. Chvíli se otřeseně rozhlížel kolem sebe, když nad sebou uslyšel nějaké hlasy.

Byly hluboké, zřejmě mužské. Asi tři. ,,A hele co se nám to tu chytilo," promluvil první a přes okraj jámy vykoukla vousatá hlava, zableskl se úsměv. ,,Docela nečekaný." Otočil se na svého společníka. ,,Dej signál ostatním, že jsme ho našli." Následovaly spěšné kroky, běh.

,,Co se to...pusťte mě! Hej!" začal křičet pobouřeně Naruto. Ještě tohle potřeboval.

,,Ale to by nešlo. Hledáme tě už docela dlouho." Nesouhlasně zamručel. ,,A neodmlouvej, dílo ďáblovo."

,,Myslel jsem si, že jste rádi, že jste se mě zbavili," pronesl se znechucením v hlase blonďák.

,,To by pak nebyl žádnej trest, nechat tě jen tak roztrhat a sežrat vlkama. Účelem trestu je, aby se to neopakovalo, ale tak jednoduše z toho nevyvázneš."

,,To jsem vám musel hodně chybět."

,,Půjdeš na hranici, chlapečku. Hned jak tě vytáhneme. Kousek odtud je totiž takový specielné místečko, kde jsme to kdysi udělali s někym podobnym."

,,Táhněte k čertu." Věděl, s kým. Moc dobře to věděl.

,,Tam půjdeš ty. Hodně pomalu a bude tě to bolet." Ohlédl se, když se mezi stromy objevila další světla pochodní a spustil mu dolů lano. ,,Vylez, dělej."L

Naruto tedy vylezl, ale ihned jak byl nahoře, udělil muži štědré "pohlazení" po tváři.

Vesničan dost nevybíravě zanadával, ale to už Naruta chytilo pár dalších a zkroutili mu ruce za zády. ,,Co s nim? Nebylo by lepší zbavit se ho hned?"

,,Nechte mě bejt!" Zuřivě se dobýval ven.

Jak se tak zmítal, spadla jednomu z nich na zem pochodeň. Ozval se křik, ale plameny už nešlo zadusit, šířily se po suché trávě dál a dál. Nastal nepředstavitelný chaos. znááme :DD

,,Když mám uhořet, tak s vámi!"

Nejspíš jejich velitel vztekle vytrhl nejbližšímu vesničanovi něco mezi vidlemi a provizorním kopím a namířil ho na Naruta. ,,Pořádný železo je stejně účinný jako chcípnout na hranici." Napřáhl se k ráně. Běh. Skok. Světlo plamenů se odrazilo od kovu. Vystříkla krev. Skupinka lidí se s křikem rozutekla, když uviděla to stvoření, které náhle vyšlo ze samotného pekla, dělali ochranné znamení proti temným silám.

Naruto se zavřenýma očima očekával smrtící ránu, ale...nepřišla. Ještě chvíli strnule stál, než pohlédl, kdo byl zraněn. Okamžitě padl na kolena. To ne...tohle ne... ,,Proč?"

,,To tě musím pořád hlídat?" Sasuke se otočil a usmál se na něj, ze rtů mu kapala tenká stružka krve. Sevřel v rukách násadu zbraně, třásly se. Zkusil ji o kus povytáhnout, ale něměl sílu. Cítil, jak z něj rychle uniká život. Nohy ho už neunesly a on se sesunul na zem.

Naruto chytil jeho hlavu do dlaní. ,,Ne, Sasuke ne. Neumírej..." Jednou rukou vytáhl vidle z jeho břicha a prudce je hodil do davu, který právě prožíval chaos. Pevně doufal, že někoho trefil, ale bylo mu to jedno. Opřel si čelo o to Sasukeho. ,,Nenechávej mě tady..." hlesl tiše.

,,Bude ti líp beze mě, uvidíš." Zakašlal a sevřel v ruce hnědou trávu pod sebou. Nejspíš bylo nesnesitelné horko, ale on cítil jen zimu. Chtěl tak moc spát... zbavit se všech nástrah pozemského života. Vidět zase svou rodinu.

,,Prosím..." hlesl a po tvářích mu začaly téct slzy. Když ale viděl, že Sasuke zavřel oči a jeho tělo se uvolnilo, věděl, že je po všem. ,,Sasuke...chtěl jsem ti to říct už dlouho....jenže jsem neměl odvahu.." začal tiše šeptat s jemným bolestným úsměvem do jeho tváře. ,,...miluju tě.." Chvíli tak setrval, než jemně jeho hlavu položil na zem a lehl si vedle něj, hledíc na nebe. Chytil ho za chladnoucí ruku. Teď už mu bylo jedno naprosto všechno.

Pak se stalo hned několik věcí. Čas se jakoby zpomalil. Lesem se počala šířit jasně bílá záře. To už utekli i zbylí vesničané. Plameny pohasínaly. Ze světla se odlepil jakýsi našedlý stín ve tvaru postavy. Úsměv pod temně černýma očima, plnými něhy a vyrovnanosti. Cinkot zvonků či rolniček. Zablesklo se a Sasukeho tělo se zachvělo a jeho kůže se začala měnit, vyhlazovat. Netrvalo to dlouho a místo té trosky člověka, jak vždy s oblibou říkal, tam bylo stvoření ne nepodobné andělu. Rysy měl jemné a ladné, možná trochu bledší, měkké rty jako kdyby vybízely k polibku. A náhle světlo pohaslo a nastala tma. Pohnul se, docela lehce mu stiskl ruku a trhaně se nadechl, když poprvé pomalu otevřel oči.

Naruto to po celou dobu ohromeně sledoval. Co se to právě stalo? Nechápavě hleděl na osobu před sebou.

,,Ještě není ten správný čas," řekl do nastálého ticha. Takhle se už dlouho necítil. Nezvykle příjemně. S tichým syknutím se posadil a vyhrnul si tuniku. Žádná jizva po ráně. ,,Měl jsi pravdu jako vždy, bráško," šeptl s hlavou v dlaních, po tvářích mu stékaly slzy úlevy, ale na rtech se usadil úsměv. Pak pohlédl na svého blonďáčka. ,,Proč jsem to udělal? Protože mi na tobě záleží a nemůžu bez tebe žít."

Blonďáček mu opatrně šáhl na tvář. Byla tak jemná...hebká. ,,Jsi to...opravdu..."

Neodpověděl, jen ho vzal za ruku a pak si Naruta přitáhl k polibku, jen letmému a láskyplnému.

Naruto se opět rozplakal, ale tentokrát to bylo štěstím. Poté skočil Sasukemu prudce kolem krku.

Pobaveně se usmál a pevně ho objal, jako kdyby se neměli už nikdy pustit. ,,Nejsi zraněný?" optal se starostlivě a hned mu začal vyhrnovat košili, aby to prozkoumal.

Naruto mu neodpověděl. Jen ho ještě pevněji sevřel, až si myslel, že ho snad škrtí.

,,Myslím to vážně," vyrazil ze sebe přerývavě a tváře mu lehce zrudly nedostatkem vzduchu.

Blonďák se krátce odtáhl a poté mu vtisknul prudký a drtivý polibek, až ho povalil na zem. Takhle šťastný ještě nikdy nebyl.

Tak takhle tedy... Chvilku ho nechal, jen trochu povolil sevření a po rtech mu přelétl zlomyslný úsměv, když ho rychlostí a silou blesku na oplátku strhl pod sebe, nechtěně mu při tom udělal sérii škrábanců na bocích.

Naruto mu vjel do vlasů a přitáhl si ho pro další a další polibky.

,,Je dobře, že jsi měl tak velkou odvahu, aby jsi mi alespoň na smrtelném loži vyznal city," poznamenal Sasuke když se oddálil pro nádech a líbl ho na čelo. ,,Budeme td šťastní, hm? Spolu. A přestěhuješ se do mého pokoje."

,,Dobře." Usmál se a mírně zrudl, když si pomyslel, co se bude v tom jejich společném pokoji odehrávat.

,,Už ti nikdy nebude zima." Hravě mu skousl spodní ret a pak se posadil na spálenou zem vedle něj.

,,To ne no." zasmál se a ještě víc se začervenal. ,,Půjdeme?" zeptal se po chvíli.

Vytáhl ho na nohy a chvíli tak ještě zůstal, hleděl mu upřeně do očí. ,,Mrzí mě, co jsem ti předtím řekl."

,,Proč jsi to vůbec dělal?"

,,Protože jsem věděl, že bys mi nikdy neřekl, co ke mně cítíš, pokud by to nebylo vysloveně nutné. A pravdou je, že s blížící se úplnou proměnou mě to prostě přemohlo. Jsem zvyklý být sám a o nikoho se nestarat. Mít za sebou takový ocásek je o zvyku." Položil mu ruku na temeno hlavy. ,,Víš, když jsem byl chvíli...mimo náš svět... měl jsem příležitost přemýšlet. Že nechat tě tady nic nevyřeší a...asi to bude znít divně, ale cítil jsem přítomnost mé rodiny." Sklopil pohled k zemi. ,,Říkal mi, že mě nechá v tvých rukách a ať se trochu ovládám, musíš prý se mnou mít svatou trpělivost," dokončil tiše, hlas se mu třásl.

,,Viděl jsem ho. Tvého bratra. Jste si neskutečně podobní." Usmál se a pohladil ho po tváři.

Tiše vzlykl, až to spíš znělo jako povzdech. ,,Brzy po té události jsem spálil všechny obrazy nás a rodičů. Proto jsi nic neviděl při těch prohlídkách." Vzal ho za ruku. ,,Pravda, půjdeme domů."

Naruto mu však skočil hravě na záda. ,,Jo, můžeme," uchechtl se dětinsky.

Překvapeně se na něj zadíval, pak ale zavrtěl hlavou a zaržhál jako kůň, než se mírným poklusem vydal přes les směrem k sídlu. Něco končí a něco nového začíná. A je jedno, co přijde, protože tomu budou čelit spolu. Navždycky.

THE END