Beastly 1/3 (SasuNaru)

V poslední době jsem si tenhle pairing až nezdravě oblíbila a tak mě napadlo sem zatím tu nejkratší povídku s mojí nejnovější spoluautorkou dát. Upřímně, počítám s tím, že tenhle blog je orientovaný na uchihacest a tak se asi nenajde zrovna moc lidí, kteří by si to přečetli, ale stejně to sem dát pro čistý svědomí, protože jsem to Kataně slíbila.

Společně jsme velmi produktivní a tak máme rozdělaných či dokončených minimálně deset povídek na ItaSasu či SasuNaru, pokud by byl zájem, časem je sem dám :). Tedy až se mi opraví noťásek, kde drtivou většinu z nich mám a Shira-chan no baka si to nikam nezálohovala *headbang o zeď*.

Teď už samotná povídka. Hned v první kapitole něco málo yaoi, takže 18+ *vůbec neví, proč to sem ještě dává* a věřte mi, že se s tím nijak nezahazujeme. V roli Sasukeho Shira, Naruto Katana. A připravte se, že ve všech mých povídkách s ní budu já ten emařskej zmetek :D.

Temné zchrátralé sídlo uprostřed lesa, obývané jen havrany s krvavě rudýma očima. V jeho zdech se však něco skrývá. Lépe řečeno někdo. Pro svou krvavou minulost se z něj stal krutý člověk, týrající a zneužívající slabší. Měl každého, na koho si ukázal bez ohledu na vůli dané osoby. Opájel se svou mocí jediného zbylého potomka vznešeného rodu. Tyto činy nemohly zůstat neomluvitelné a tak, když chtěl jedné noci znovu získat objekt své touhy, seslala na něj ona čarodějka kletbu. Kdysi tak nádhernou aristokratickou tvář pokryly jizvy, všechna jeho krása byla rázem pryč a lidé se jej začali stranit, házeli po něm kameny. A tak se skryl do srdce svého sídla, jediným společníkem se mu stala samota. Jeho jedinou šancí na vysvobození je pouze upřímné vyznání lásky, ale tak se musí stát do doby jednoho roku. Když už se smíří se svým osudem, najde v lese ošklivě zraněného blonďatého chlapce, jehož z vesnice vyhnali vlastní lidé a který se mu později představí jako Naruto.

---

Byla to jedna z těch bouřlivých nocí. Vítr skučel mezi četnými mezerami ve zdech, měsíc nebyl kvůli hustým černým mračnům vůbec vidět. Provazce deště bubnovaly na parapety a zavřené okenice. Ani v jednom z oken se nesvítilo, prostě žádné známky osídlení. Uprostřed nádvoří byla fontánka s mramorovou sochou delfína, na hladině vysoké několik centimetrů se od deště tvořily drobné kruhy. Všude rostl plevel a růžové keře. Také interiér vypadal dost pochmurně. Tmavě laděné koberce, dávno zhaslé louče na zdech, pavučiny a obrazy s krajinami i nejrůznějšími portréty, nepochybně slavných a vážených lidí ve své době. A v samém srdci se nacházelo jediné světlo. Krb, zabírající téměř celou zeď, spokojeně praskající a zářící zlatavými a oranžovými plameny. Před ním se nacházelo křeslo a v něm postava, ponořená do stínu, v ruce svírající skleničku krvavě šarlatového vína. Přes ramena mu padal plášť, sepjatý mezi klíčními kostmi stříbrnou broží s tyrkysem, a kápí, ta mu však zatím nezakrývala tvář, nebylo to potřeba. Také ostatní oblečení vypadalo luxusně, s vyšívanými ornamenty a insigniemi, vše laděné převážně v černé a bílé. Na stolku vedle něj byla ve skleněné báni uzavřena růže s tak tmavými okvětními plátky, že by se dala považovat za černou, kdyby nebylo místy fialových a modrých odlesků. Vznášela se ve vzduchu, bez vázy či jiného zdroje života. Dnes byl krásný den, jako už dlouho ne. Alespoň on to tak vnímal. Přispívalo to k jeho osamělosti a snižovalo šance, že zde bude muset uvítat dalšího nezvaného hosta.

Náhle se okno rozrazilo a dovnitř společně s kapkami deště a závanem ledového větru cosi vletělo. Odložil skleničku na stůl a natáhl ruku. Zvířátko mu usedlo na ruku. Byl to jakýsi pták, něco mezi havranem a sokolem, celý černý. Otevřel zobák a vydal jakýsi zvuk, připomínající pištění a skřípání kovu o kov. Pán hradu pouze mlčky přikývl a zvedl ruku tak, že pták přeletěl na jeden z chrličů vysoko u stropu, křídla složil k tělu a zavřel oči.

Sám s povzdechem vstal a vyšel z místnosti, chodbou až k hlavní bráně, cestou si připásal jedenapůlruční meč a mávnutím ruky bránu otevřel. Před kapkami deště přivřel oči a nasadil si kapuci. Někdo se dostal nebezpečně blízko k hradu a ne člověk. Pravděpodobně další striga, ty přímo bytostně nesnášel.

Ze tmy zasvítily oči nějaké šelmy. Cítil čerstvou krev. Zavrčel a zahleděl se přímo do těch očí. Ty jeho, dříve černé, na okamžik získaly sytě stříbřitý náhle sytě stříbřitý nádech jako měsiční paprsky, zornice úplně zmizely. ,,Odejdi z mého panství," řekl pomalu, autoritativně a zcela nelidským hlasem. Stvoření, podobné psovi a lišce, avšak s hadím jazykem, zasyčelo a pak se rozběhlo pryč směrem ke křoví, svou kořist zanechalo na zemi. Když se rozhostilo ticho, jen kapky deště stékaly po špičkách listů na stromech nad ním, překonal zbylou vzdálenost a klekl si na vodou nasáklou zem, až skrze kalhoty ucítil studenou vlhkost. Pravděpobodně se jednalo o člověka, ale přes to množství zranění to nebylo ani moc poznat. Krvácel, opravdu hodně. Dech měl velmi mělký a rty promodralé zimou. Světlé vlasy, nejspíš v barvě zlatavého poledního slunce, měl slepené zaschlou krví.

Sáhl k ranci po svém boku a vytáhl pár provizorních kusů látky, kterými zavázal nejhorší rány, aby mu cestou nevykrvácel, pak tělo zvedl a i s ním v náručí se vydal zpět ke svému hradu.

***

Když se blonďatý mladík probral, oslepilo jej světlo ohně, který sálal v krbu, naproti jeho posteli. Na chvíli zavřel oči, než si na světlo přivykl a poté se začal pomalu rozhlížet po potemnělé menší místnosti.

Na postel se se zašustěním snesl onen pták mezi sokolem a havranem, avšak s tím rozdílem, že tenhle měl jasně žluté oči. Zakrákal a zobákem poklepal o pelest. Jako samotný posel smrti.

Blonďáček se ho vylekal a přitáhl si deku více k tělu.

,,Není třeba se ho děsit," ozval se hlas, avšak jeho původce nebyl nikde vidět. Znělo to jako znavený povzdech, smutný a beznadějný. ,,A nehýbej se, jinak se ti znovu otevřou rány."

,,Kdo je to?" zeptal se zvědavě, a zároveň vystrašeně. Připadal si jako slepý. Nevěděl, co se kolem něj děje.

Ticho, žádný zvuk. Jen pták si prohrábl zobákem peří na křídlech a přešlápl na místě.

,,Haló?" zvolal do temnoty roztřeseně mladík.

,,Toto je mé sídlo, jsi v mém domě. Pak bych se měl spíše já ptát, co pohledáváš na mých pozemcích." Náhle byl hlas jiný, úsečný a nelítostný.

,,Já...já jsem se tady probral. To Vy jste mě zachránil," odsekl mu pevně. ,,Pokud Vám tu tolik vadím, neměl jste se se mnou obtěžovat a nechat mě tam tím zvířetem sežrat," řekl na rovinu. On nebyl ta klidná povaha. Byl drzý a nenechal si nic líbit. Teď šel strach stranou.

,,Ano, zachránil. A zřejmě to byla chyba." Opět bylo několik dlouhých minut ticho.

,,Je pozdě litovat toho, co jste udělal. Co se stalo, stalo se."

,,Tohle si ke mně nebudeš dovolovat, nízký červe! Mohl bych tě na místě dorazit!" V tu chvíli se okenice rozletěly dokořán a dovnitř vnikla vichřice.

,,Tak proč to neuděláte?" zeptal se ho nabroušeně. Nikdo ho nebude ponižovat. ,,Jen do toho. Opravdu hrdinský, zabít někoho, kdo má tři tuny zranění. Navíc velmi, ale velmi chytré. Zabít někoho, koho jste před smrtí zachránil. To si trochu odporuje ne?" povzdechl si. Byla chvilka ticha. ,,Tak co je? Na co čekáte?"

Pak vystoupil ze stínů, jako kdyby se z nich zrodil. Stál u dlouhého úzkého okna, jediného v celé místnosti, nebylo mu přes kápi vidět do tváře. ,,Žádný strach. Pokud vše půjde dobře, do týdne se uzdravíš a již mě v životě neuvidíš."

,,Nevidím Vás ani teď," řekl jen klidně. ,,Proč si nesundáte tu kápi?" zeptal se tiše, hledíc k němu.

Instinktivně se dotkl rukou okraje látky, která svým stínem skrývala jeho rysy. ,,Nepřej si mě víckrát spatřit. Ve vlastním zájmu." Z jeho hlasu se vytratila všechna zlost z předešlého výbuchu. Pták s křikem vzlétl a usadil se mu na rameni.

,,Ale... jak mám s Vámi mluvit, když nevím, jak vypadáte?"

,,Tady nejde o slušnost." Vzdychl a pohladil zvíře po pírkách na břiše. ,,Brzy se vrátíš ke svému životu a zapomeneš na mne. Není důvod se blíže poznat."

,,Nejde jen tak zapomenout na někoho, kdo mě zachránil. Určitě jste milý, jen si nejspíš nechcete nikoho připustit blíž k tělu," řekl tiše a sklopil s malým úsměvem na tvářu pohled ke svým rukám, složeným v klíně.

,,Nejsem milý a už vůbec si nezasloužím věci jako laskavost či někomu něco dlužit." Udělal několik váhavých kroků, dokud nebyl jen asi metr od něj. ,,Opustit je přeci tak snadné. Využívat někoho, jen když se ti to hodí a pak odejít bez rozloučení."

,,Od toho je přátelství, nebo láska. Nebo i jiné věci. Lidé jsou....každý je jiný. Ano, většinou to vypadá, že všichni jsou zlí, ale uvnitř nich stále přetrvává, byť malý, neuhasínající plamínek dobra. Plamínek naděje." Vzhlédl k němu, ale jeho obličej skrýval stín kápi. ,,Život dokáže zklamat, ale také potěšit. A nic netrvá navždy." Jemně se usmál. Byl tak proměnlivý.

,,Láska..." To jediné slovo v něm vyvolávalo tolik pocitů. Už zbývalo jen pár měsíců. Do teď hledal bez výsledku, nebyla žádná naděje. Zvedl ruku a pták mu skočil na prsty, následně vzlétl a párkrát zakroužil nad ním, než se posadil an krbovou římsu. ,,Odpočiň si. Pokud by jsi chtěl jídlo či cokoliv jiného, stačí své přání vyslovit. Ale nevycházej z tohoto pokoje." S tím se rozešel ke dveřím.

,,Počkejte," zastavil ho. ,,Smím alespoň vědět Vaše jméno?"

,,Jsem poslední z velmi starého rodu, sídlícího v tomto kraji. A mé jméno je Sasuke." Aniž by čekal na odpověď, zavřel za sebou.

,,...Sasuke..." řekl si pro sebe tiše. To jméno se mu líbilo. Musel se usmát. ,,Tak teda děkuju, Sasuke.." šeptl a poté si znovu lehl, snažíc se usnout. A snaha se vyplnila.

***

Dny plynuly a Sasuke se neukazoval. Jen v noci, když blonďáček spal, za ním přišel a ošetřil mu zranění, dlouho jej pak pozoroval, aniž by si sundal kápi. Přemýšlel nad vším, co se stalo. Celý rok se snažil najít klíč ke svému prokletí, ale pokaždé to mělo stejný výsledek. Chodili sem kupci, řemeslníci a další individua, kteří mu za pytel peněz zapůjčili dcerušku na pár týdnů. Na první pohled snášely jeho vzhled, ale viděl v jejich očích to samé pohrdání jako u všech. Odpor a strach. Proto poslední dobou odháněl všechny návštěvníky. Stačilo párkrát prásknout okenicemi a hned odsud s křikem utíkali spravit ve vesnici o tom, že tu straší. A zdálo se, že tentokrát tomu bude nejinak.

Náhle se ozval tichý smích.

,,Vy snad spíte ve dne, jako netopýr," uchechtl se a pomalu otevřel své blankytně modré oči.

Viditelně sebou trhl, ruka se mu třásla. Hlasitěji se nadechl a prudce vstal bez jediné omluvy či vůbec nějakého slova, s jasným cílem opět odejít.

,,Prosím.."

,,Omlouvám se. Už se to nebude opakovat." Dotkl se stříbrné kovově ledové kliky.

,,Nechoďte," vyhrkl ze sebe blonďáček. ,,Tohle je všechno? Budete za mnou chodit v noci, abych s Vámi nemusel mluvit? Abych nevěděl, že tu jste?" ptal se tiše, skoro až s bolestí v hlase. ,,Já Vás chci poznat. Chci vědět, kdo doopravdy jste," vydechl. ,,Tak prosím...zůstaňte."

,,Ne, nechceš. Litoval by jsi toho." Neotočil se. ,,Není důležité, co cítím. Už dávno ne." Zaryl nehty do kliky a skousl si ret, dech se mu zrychlil. ,,Nepokoušej se mi pomoct a ani utěšovat."

,,Proč jste takový? Já vím, jaké to je, být sám. Měl jsem to tak už od narození.... Nebuďte tak odtažitý..." Povzdechl si zoufale. ,,Prosím Sasuke..."

,,Ne, ty nevíš, jaké to je." Ohlédl na něj, jeho hluboké černé oči plné bolesti a nenávisti se zaleskly. ,,Nemáš ani tušení, čím jsem si prošel. A už nikdy mě neoslovuj jménem."

,,Však o sobě nic nevíme. Jak to můžete říct?" zeptal se ztrápeně. ,,Nevíte ani jak se jmenuji..." vydechl posmutněle. ,,Proč mě nechcete poznat? Proč Vám nemohu říkat jménem? Je to krásné jméno. Tak proč? Sasuke...Sasuke...nádherné jméno. Chci Vám tak říkat. Prosím Vás, nechte mě Vás víc poznat, Sasuke." Bylo vidět že mírně zvýšil hlas.

Bylo vidět, že se přemáhá. Sváděl vnitřní boj. Na jednu stranu cítil, že ho k tomuhle blonďatému stvoření cosi táhne a měl by mu alespoň dát šanci, protože právě za to kdysi zaplavil. Ale na druhou stranu... měl strach nechat někoho dostat se až takhle blízko. Zhluboka se nadechl a opět vydechl, pak uvolnil křečovité sevření kliky a přešel napjatým krokem ke krbu, stačil jediný nepatrný pohyb prstu a plameny se rozhořely ještě silněji, vzduch se ohřál. Nic neříkal, jen tak stál nad ohněm, který na jeho bledé štíhlé prsty házel zlatavé odlesky. ,,Není to až tak dávno, co jsem udělal stejnou chybu," pronesl šeptem. ,,Posuzoval lidi podle vnějšku, povyšoval se nad ně a ponižoval je. Chtěl jsem, aby se mě báli, líbilo se mi vidět ten jejich výraz, že se s tím nemohou nic udělat. A pak... se vše obrátilo."

Modrooký se posadil a se zájmem mu naslouchal. Občas něco řekl, ale jinak trpělivě poslouchal všechno, co mu chtěl Sasuke říct.

,,Byl jsem nejmladším dítětem vznešeného rodu Uchihů. Můj otec zemřel v nějaké bitvě ještě před mým narozením. Když mi bylo deset let, řádil ve vesnici mor. První podlehla má matka, měla již nějakou dobu podlomené zdraví. Vychovávaly mne různé chůvy, ale já i přesto zdivočel. Chyběla mi autorita. Stal se ze mne typický rozmazlený spratek bez špetky respektu. Služebnictvo jsem nemilosrdně týral, tělesně i duševně. To samé, když jsem se dostal do nějaké společnosti. Můj přístup k nikomu se nezměnil. Všichni mi přišli oškliví, méněcenní, prostě jako odpad. A takové činy nemohly zůstat nepotrestány. Bylo mi šestnáct. Jistá čarodějka mne proklela. Nepřikládal jsem tomu význam, dokud jsem se neuviděl v zrcadle." Dotkl se okraje kapuce. ,,Řekla mi, že mám rok čas. Kletba nezmizí, dokud nenajdu pravou lásku. Pak zůstanu v té podobě navždy. Od té doby se můj život změnil. Všichni mě opustili, zůstal jsem tu úplně sám. Až jednoho dne sem za bouřky zavítal nějaký obchodník. Prý chtěl růži pro svou dceru a ať ho nezabíjím. Propustil jsem ho pod podmínkou, že mi sem dcerušku pošle. A tak se stalo, na pár týdnů mi dělala společnost. Samozřejmě, děsil ji můj vzhled, ale dělala, že nic nevidí, měla z toho ostatně pytel zlata. Tohle se opakovalo téměř celý rok. Bez výsledku. Nikdo se nedokázal byť jen sblížit s něčím takovým." Opřel se o římsu a sklonil se k plamenům, až se na okamžik ve stínu objevily obrysy jeho tváře. ,,Zbývají mi dva měsíce."

,,Dva měsíce?"

,,Přestal jsem další návštěvy přijímat s vidinou, že je mi takový osud souzen. Nestojím o další předstíranou vlídnost a skryté pohrdání."

Chvíli bylo ticho.

,,Je to hezká noc, že?" v obličeji mladíka hrál jemný usměv a v jeho očích se odrážely tisíce hvězd. Opět chvíli mlčeli.

,,Jsem Naruto," řekl po chvíli, avšak zrak od hvězd neodvrátil.

,,Taky jsem si zažil své. Vlastně, ta šelma mě málem zabila proto...protože...lidé z mé vesnice mě vyhnali. Nenáviděli mě a nenávidí mě tam i teď. Poslali mě sem, s myšlenkou, že se mě konečně zbaví." přesto všechno mu ve tvářu pořád pohrával ten samý úsmev.

,,Už chápeš, proč si nechci... nikoho připustit k tělu. Hnusil bych se ti a já nechci ten pocit víckrát zažít, ani ten pohled, když mě poprvé uvidí."

,,Nebudu Vás nutit, abyste mi Vaši tvář ukázal. Je to jen na Vás. Ale jisté je, že tu už nejspíš zůstanu, a nebo odejdu pryč. Do té vesnice se nevrátím. Bůhví, co by mi provedli."

,,Nejdéle za dva týdny budeš v pořádku. Pak si dělej, co chceš. Oba se opět vrátíme ke svým životům, jak je to správné."

,,Mohl bych vidět...Vaši ruku?"

Zaváhal. Necítil k němu až takovou důvěru. Ale koneckonců... dělal i mnohem horší věci, intimnější. Tak proč ne. Posadil se na okraj postele a opatrně k němu vztáhl ruku. Byla studená, jakoby bez života.

Naruto jej za ni chytil. ,,Proboha, musíte být prochladlý," vydechl překvapeně a pohotově si jeho dlaň přiložil ke rtům, načež ji začal svým dechem zahřívat. Jemně jej hladil po zápěstí. Jeho dlaň i hřbet ruky byly zjizvené, nebo v nich byly temné rýhy. Ale to teď Naruta netrápilo.

Chtěl se mu vytrhnout, odejít. A přesto to nedokázal. Mohl jen sledovat jeho přivřené indigové oči a uvědomil si, jak jsou nádherné. Jen zlehka se dotkl jeho prstů, na rozdíl od něj příjemně hřál jako kamínka.

Když se od jeho ruky odtáhl, začal si ji prohlížet. Byl klidný. ,,Není to až tak děsivé." Lehce přejel dlaní po hřbetu jeho ruky.

,,Nehodnoť celek věci jen podle její části." Co nejjemněji se mu vymanil a ve stínu kápě se zableskl úsměv.

,,Nemám z Vás strach," řekl pevně, ale v jeho očích tančily jiskřičky pobavení.

Sasuke se k němu naklonil a tentokrát ho z vlastní iniciativy vzal za ruku, avšak přiložil si ji ke tváři, ponořené dosud do stínu. ,,Neříkej to s takovou jistotou."

A Naruto ucítil nateklou kůži, jizvy i rýhy. Lehce přejíždel prsty po jeho tváři, poté přidal i druhou ruku. V jeho tváři nebylo vidět nic. Nezeptal se na svolení, vzal kapuci a pomalu ji Sasukemu sundal. Jeho pohled byl mírně překvapený, spíše udivený.

Měl vlasy jen na temeni hlavy, přes kterou se táhly vystouplé černé jizvy a zarudlé rýhy. Jediné, co na něm bylo nádherné, byly jeho oči. Tak temné. Jediné, co mu zůstalo.

A Naruto nekřičel, byl ticho. Poté se usmál. ,,Jsou i mnohem horší." Pohladil ho po tváři. Chvíli mu jen hleděl do očí. ,,Ani tak se Vás nebojím."

,,Ne..." Jen na chvíli se v těch ebenových studánkách objevilo zděšení, vyvolané dlouhodobými předsudky. Prudčeji se nadechl a rychle vstal. Ruce se mu chvěly, skousával si tenké pobledlé rty.

,,Klid. Já z Vás nemám strach. Nebojte se." pomalu začal vstávat a chytl jej za zápěstí. ,,Nechoďte pryč.."

Díval se na něj a zároveň ne. Stěny pokoje nesouhlasně zavrzaly a vítr ve skulinách zaskučel mnohem vyšším tónem, plameny v krbu pohasly a místnost se ponořila do tmy. Někde venku zahoukala sova. ,,Nedělej to." Vytrhl se mu a bezděčně couvl.

Naruto ho však pohotově chytil a vyskočil z postele. ,,Proč utíkáte?"

,,Já nesmím utéct. Kdyby se tak stalo, nic by ho už nedrželo." Viděl před sebou krev, odkapávající z tesáků. Oči, splývající s tmou. Oheň stravoval vše kolem. Slyšel pronikavý výkřik. Ne...

,,Sasuke...co se to..." Chytl ho za předloktí a snažil se vyčíst z jeho tváře co se děje.

Pak jako když se bez zjevné příčiny opět rozsvítí svíčka, Sasuke ucuknul a jeho pohled se vrátil do reality. ,,Dobrou noc," hlesl tiše, vytrhl se mu a vyběhl z pokoje, dveře se s cvaknutím zavřely.

Naruto se chtěl rozeběhnout za ním, ale věděl, že by se to tím možná ještě zhoršilo. Zeptá se ho na to příště. Lehl si do postele a s neklidnými myšlenkami usnul.

***

Druhý den, někdy kolem poledne, za ním skutečně přišel. Nijak se nevyjadřoval k předchozím událostem, byl opět zahalený v kápi. Kromě obvazů, léků a podobně přinesl ještě osobně nějaké maso v dřevěné misce, podobalo se to hustému vývaru.

,,Hmm...to je dobrý. Co je to za maso?" zeptal se zvědavě.

,,Veverka s vývarem z datla. Peříčka jsem samozřejmě vybral."

Narutovi povadl výraz. ,,To jako vážně?" zeptal se překvapeně.

Nasadil smrtelně vážný výraz. ,,Jistě."

Blonďák byl chvíli ticho. ,,...ne." Načež se začal smát.

asuke ho s letmým úsměvem sledoval, ale hlasitý projev si nedovolil. Bylo zvláštní někoho takhle vidět, bezstarostného a upřímného.

,,Ale fakt, je to moc dobrý," pochválil jídlo. ,,Sundejte si prosím tu kápi. Chci... Vás vidět," poprosil ho a hleděl do stínu látky.

,,Zkazím ti chuť k jídlu."

,,Prosím." Chytl ho za kapuci.

S povzdechem jeho ruku odtáhl a sám to udělal, ale nadále se vyhýbal očnímu kontaktu. Na denním světle, které sem pronikalo jediným oknem, vypadal ještě děsivěji.

,,Můžu Vám říct po pravdě svůj názor?" Nepočkal na odpověď. ,,Upřímně, víc jste strašidelný s tou kapucí." opět se začal smát.

,,Upřímnost je velmi cenná věc. Zvláště v tomto věku přetvářky."

,,Co to...mělo v noci znamenat?" zeptal se opatrně.

Takže si toho všiml... Stopy po úsměvu zmizely. Sasuke to sám neuměl vysvětlit. Občas se mu stávalo, že v jednu chvíli někde byl a v druhé chvíli zase někde o kus jinde. Nepamatoval si, co se stalo. Jen obrazy krve, ohně a násilí. Jako kdyby ho něco temného a chladného svíralo tak těsně, že nemohl dýchat. ,,Nic, co by se tě týkalo."

Naruto to nechal být. Nechtěl to z něj tahat. ,,Mohl byste mi ukázat zámek?" nadhodil s úsměvem.

,,Není tu co vidět. Jen pusto a prázdno. A spousta pavučin."

,,Můžeme to tu přeci spolu uklidit. Mohla by to být zábava," uchechtl se tiše a vstal.

,,Neuklízel jsem. Nikdy." Nejistě ho sledoval. ,,A ty máš ležet."

,,Už jsem v pořádku. Nejsem žádná bábovka," zasmál se. ,,Nemáte prosím...ehm...nějaké oblečení?" Měl na sobě jen své potrhané kalhoty, které zahalovaly jen to nejnutnější a hruď měl obvázanou, před horní část těla neměl tedy nic. Cítil se strašně odhalený, neměl to rád. Takhle se...vystavovat či co.

,,Ukážu ti jen ty důležité části sídla. Do ostatních máš zakázáno vstoupit." Vyvedl ho z pokoje na chodbu a mávnutím ruky zapálil jednu pochodeň na zdi, tu si vzal a pokynul mu, aby šel s ním.

Ten ho tiše následoval.

Sasuke ho vedl po točitých schodech až nahoru do věže, kde byly dveře z tmavého dřeva a obložené nějakým kovem. Vnitřní interiér byl velmi okázalý. Obrovská postel, stěny laděné do hřejivých odstínů a kazetový strop s křišťálovým lustrem. Přešel k velké vyřezávané skříni a vytáhl z ní nějaké oblečení.

,,Um...děkuju." Přes hrudník si nandal černou košili se zavazováním mezi klíčními kostmi a v domnění, že Sasuke odešel, si svléknul ty své "kalhoty". Když se otočil, málem se propadl studem.

Také na černovláskově tváři se na okamžik objevil ruměnec. Odkašlal si a decentně se odvrátil. Klid. Hlavně klid. Ale ať se snažil jak chtěl, měl ten obraz vypálený do paměti.

Potom se už oblečený blonďák vrátil k Sasukemu a chytl ho nesměle za rameno. Pořád měl ve tváři narudlou barvu. ,,Um...no...kde jsme to skončili?" uchechtl se nervózně. To bylo...poněkud trapné. Byl tak rozkošný.

Neodpověděl, jako kdyby se v něm zadrhla slova. Jen tiše vyšel z pokoje a pak opět dolů po schodech.

Během následujících hodin mu ukázal téměř celé sídlo. Místnosti s loveckými trofejemi, obrazy dávných předků a podobně. Jen jedna věc byla zvláštní. Na žádném z obrazů nebyl ani Sasuke ani jeho rodina.

***

Takhle to šlo dalších pár dní. Stále se sbližovali. Během té doby uklidili alespoň polovinu zámku, při čemž se dost nasmáli. Hlavně Naruto. Vypadal tak šťastně. Povídali si, začali spolu jíst.

A jednou dostal Sasuke zajímavý nápad. Pamatoval si, jak mu Naruto vyprávěl o svém dětství, kdy si hrál s jídlem. Tak jednoho večera přišel za ním na pokoj s podnosem plným nejrůznějších dobrot a tmavě modrým šátkem.

,,Co to je?" zeptal se zvědavě Naruto, tušíc, co bude náplní dnešního večera.

,,Překvapení." Pousmál se. To dělal teď mnohem častěji než kdy dřív. Odložil tác na stolek vedle postele. ,,Zahrajeme si hru. Věř mi, ano?" Načež mu šátkem zavázal oči.

,,Jéé...tohle jsem nehrál od svých...pěti let?" Byla to opravdu dlouhá doba. ,,Nemůžu se dočkat." Na tváří se mu zračil takový ten dětský úsměv.

,,Budeš hádat. A nepodváděj." Varovně zdvihl prst, což druhý nemohl vidět. Pak se natáhl pro misku s nadýchaným krémem a namočil do něj malou jahůdku, tu následně vloži blonďáčkovi do úst.

,,Hmm..." Chvilku žvýkal. ,,Jahoda...hmm..." Dál poznával chuť kousku, který mu byl vložen do úst. ,,...s vanilkovým krémem!" vykřikl vítězně.

,,Správně." Přikývl. Tak trošku těžší. Vzal kousek maracuji, naloženého v medu.

,,Hmm...tohle ovoce...neznám...hmm....ale je tam med..." přemýšlel, ale ačkoliv se usilovně snažil, marně. ,,Nevím.." povzdechl si posmutněle. Byl jako malé děcko.

,,Je to tropické ovoce. Tvarem se podobá hrušce, připomíná granátové jablko. Hádej."

,,..no....ne, fakt nevím..."

,,Tak jeden bod dolů. Maracuja." Cvrnkl ho vítězně do nosu.

A takhle to šlo hezky dlouhou dobu, od sladkého se dostali až ke koření a dalším věcem, každá z nich byla různě obtížná na uhádnutí.

,,Hmm...rajče s rozmarýnem!"

A poslední tu bylo tajemství, které měl Sasuke ze všeho nejraději. Totiž hořkou čokoládu. Dal na čtvereček docela malý kousek šlehačky. A něco šíleného ho napadlo. Vzal mezi rty ten kousek čokolády, ale nekousl. Pak se s tím přiblížil k vyčkávajícímu blonďáčkovi a podělil se o ni.

Naruto na chvilku zaraženě ztuhl. Poté se vzpamatoval a začal ochutnávat. ,,Mmm...čokoláda, hořká....a šlehačka..." Olízl si rty.

Jenže to nebyl konec. Nemohl si prostě pomoct, když ho takhle viděl, roztomile se culit a navíc tak bezbranného. Navíc to bylo opravdu dlouho, co tu měl společnost. Přiblížil se k němu na pouhých pár centimetrů a tiše řekl: ,,Zkus teď uhodnout." Pak mu jen lehce skousl spodní ret a konečně ho plnohodnotně políbil.

Blonďáček chvilku mlčel a olízl si rty. ,,Hmm....tohle bude asi...Sasuke," uchechtl se tiše.

,,Opět správně. Jak ty to děláš?" Nepatrně znejistěl. Zrovna tohle tedy nečekal.

,,Léta cviku," zasmál se nesměle.

,,Tak to asi znamená konec. Vyhrál jsi." Sáhl mu na zátylek s cílem rozvázat šátek.

Naruto ho však chytl za zápěstí a poté se dlaněmi po jeho pažích pomalu přesunul k jeho obličeji. Jemně mu přejížděl po tvářích, zkoumajíc povrch jeho pokožky. ,,Mohl..." Byl tak rozkošně nesmělý. ,,Mohl bych...dostat ještě jednou tu...um...ochutnávku toho...posledního?" zeptal se a sjel mu dlaní na temeno hlavy. Roztomile se červenal na lících.