Alea iacta est 2

Dnes si představíme pár více i méně důležitých postav a čeká nás také seznámení s hned několika jejich legendami. A pomalu se nám blíží hlavní zlom v příběhu.

---

Byl sice víkend, to však neznamenalo žádné zanedbávání povinností. Blížilo se zkouškové období a tak bylo třeba trochu zamakat. Jestliže na to někdo celý rok kašlal, neměl sebemenší šanci to během těch pár měsíců či týdnů dohnat. A tak trávila víkendy buď v knihovně mezi učením nebo v jedné příjemné kavárně. V týdnu sem chodilo poměrně dost lidí, kvůli přátelskému prostředí, usměvavé obsluze a hlavně vynikajícím dezertům v podobě nejrůznějších zákusků, dortíků a kávy se šlehačkou. Právě si jednoho takového díla užívala. Docela velká sklenice, ve které se mísily nejrůznější odstíny hnědé, na vrchu pak korunka z nadýchané bílé šlehačky, posypané kousky čokolády. Dávala si dobrý pozor, aby náhodou něco neukáplo na vypůjčené knihy nebo dokonce sešity s poznámkami, to by bylo… nemilé. Tiše si pročítala nejrůznější zajímavosti, vsakovaly se jí do mysli skoro automaticky. Jako suchá houba, které déšť konečně přinesl kýženou vláhu. Někdo by nad tím mohl nevěřícně kroutit hlavou, takhle se zbytečně zahlcovat informacemi. Ale Sasuko to prostě bavilo. Od slavné řecké filozofie, přes významné římské císaře a jejich život. Byli to šílenci. Vrahové nevinných dětí, křesťanů a své zvrhlé touhy uspokojovaly více než krutým způsobem. Například… lidé v této době považovali za tabu jak homosexualitu, polygamii a další úchylky, ale tehdy se to zdalo zcela normální, nikdo se nad tím nepozastavoval. Jak by také mohli, obyčejný lid nesměl mluvit do věcí v paláci, museli mlčet a trpět. Naštěstí vláda takových diktátorů většinou netrvala příliš dlouho, často umírali ne zrovna hezkou a rychlou smrtí.

Zamyšleně si zastrčila pramínek vlasů za ucho a propiskou poťukávala o stůl. V takových chvílích se uzavřela do vlastního malého světa, kde žila svůj dokonalý a bezstarostný život. Tedy do té doby, než ji něco nebo někdo strhl zpátky na zem. Tentokrát to byl nejspíš nějaký instinkt, nebo jen to cinkání zvonku nad dveřmi, jak někdo vešel dovnitř či ven - což tady nebylo vyjímečné -, ale asi už se delší dobu vznášela nízko nad zemí, takže vnímala mnohem víc a tak i to stačilo. Tiše si povzdechla a zavřela všechny knihy s cílem zastrčit je zpátky do tašky. Než stačila zavolat obsluhu, přišel k ní číšník. ,,Tak to máme jednu ledovou kávu pro stejně sladkou mladou dámu," pronesl melodický hlas, ve kterém bylo jasně patrné, že se jeho majitel usmívá. Sasuko se mírně začervenala a něco si pro sebe zamumlala, aniž by byť jen vzhlédla. Jen na okamžik úplně ztuhla. Ten zvláštní nezvyklý pocit… jako by se snažila dosáhnout na něco, co bylo jen malý kousíček od ní. Přesně tak blízko, aby po tom toužila a neustále se pokoušela to získat. Takové déja vu. Náhle ten pocit zmizel stejně jak se objevil. Vyděšeně sebou trhla. Pokud možno co nejrychleji zaplatila, nad drobnými mávla rukou a překotně se prosmýkla kolem. ,,N-na shledanou," řekla tiše a zmizela venku. Na cestu ji vyprovodil ten stejný úsměv, doplněný jiskřícíma temnýma očima, připomínající vody Černého moře za nejhlubší tmy. Jemné rysy tváře lemovaly pramínky havraních vlasů, které jako by neuspořádaně a v rychlosti vypadly z gumičky, jež svazovaly ostatní do culíku, sahajícímu mu až pod ramena. Tak dlouho už nebyl mezi smrtelníky, až skoro zapomněl jaké to je. Jak zábavní jsou.

Přerovnal si na tácu nádobí, aby náhodou něco nespadlo a odešel obsloužit další zákazníky.

Sasuko utíkala až na autobusovou zastávku, která se nacházela jen kousek od malého náměstí s fontánou, uprostřed níž byl malý baculatý andělíček s amfórou, ze které vytékala voda a jako korunu tomu všemu se na samých okrajích spodní části fontány nacházelo několik vodotrysků. Zem okolo byla vlhká, ale v poledním slunci se čerstvé kapičky zase rychle vypařily. Zadýchaná se usadila na lavičce pod stříškou. Tady jezdilo něco každou chvíli, takže se nemusela ani koukat na jízdní řády. Odložila tašku vedle sebe a ve vedlejší kapse začala hledat sluchátka s Ipodem. V tom zmatku však s tichým zacinkáním něco spadlo na zem. Byl to prostý přívěšek, malý průsvitný kamínek ve tvaru slzy. Úplně na něj zapomněla, když měli včera přípravu na sportovní den. Odkud vlastně byl? Od koho ho dostala? Vůbec si to nepamatovala. Prostě tu vždycky byl. Rychle si ho dala kolem krku, sluchátka do uší a navolit playlist. Hned jak přijel autobus a vyhrnulo se z něj poměrně dost lidí, vzala svoje věci a nastoupila do toho stísněného a zaplněného prostoru, marně hledajíc volné místo. Přesně jako v tomhle světě.

Když se autobus značně vyprázdnil na konečné zastávce za městem a Sasuko chtěla vystoupit, něco se jí otřelo o ruku. Jako závan ledového vzduchu, avšak s tím rozdílem, že tohle bylo spíše… mokré a slizské. A nikdo blízko ní nestál. Zvláštní. Otřásla se nad tím pocitem a vystoupila ven.

Kousek od přístřešku stál vysoký strom s hustým zeleným listím. A na jedné z větví sedělo jakési stvoření, podobné člověku. Ale mělo holou šedou kůži, netopýří křídla složené podél těla. Ostré drápy se zarývaly do dřeva jako by to bylo máslo. Krvavě rudé oči hladově svítily, přesto v nich byla patrná zvědavost. Pak se obraz zamihotal a na jeho místě seděla žena se světle blond vlasy a hnědýma očima, podtrženýma lehkým líčením. Na krku měla přívěšek, zelený krystal s dvěma stříbrnými rolničkami na šňůrce z každé strany. Ladně seskočila na trávu a sledovala dívku, dokud nezmizela mezi domky u pobřeží. ,,Co se to z vás stalo?" povzdechla si a vydala se po chodníku na opačnou stranu, směrem do města.

,,Z prolité Uranovy krve a jeho semene pak dala Gaia život Erínyím (jinak také nazývaných Fúrie či Lítice) - třem bohyním pomsty a zlého svědomí, které neúprosně pronásledovaly především viníky vražd v rámci rodiny nebo klanu. Jmenovaly se Alecto - Nekonečná, Tisifoné - Hlas pomsty a Megaira - Závistivý hněv.Lidé je považovali za nelítostné pronásledovatelny pachatelů zlých skutků. Cílem Erínyí bylo dohnat viníky k šílenství. Když je nepronásledovaly na zemi, mučily je tyto tři mstitelky v podsvětí."

***

,,Helios - bůh slunce opouštěl každý den brzo ráno svůj palác na východě a přejížděl oblohu ve zlatém kočáře, taženém čtyřmi koňmi; v západním paláci si odpočinul a pak v noci přeplul po řece Okeanu zpět na východ. Podle jednoho mýtz sehrál Helios důležitou úlohu ve válce mezi obry a bohy. Uposlechl Diova příkazu, ať nevyjíždí na nebe, a tak zabránil bohyni Země Gaii, vypěstovat bylinu, jež by obry učinila nesmrtelnými."

,,Artemis byla podobně jako její bratr spojována se smrtí, odpovídala za skon žen, zatímco Apollón rozdával smrt mužům. Z některých mýtů je zřejmá její prudká a nelítostná povaha. Když například její oblíbená přívrženkyně Kallistó porodila Diovi dítě, Artemidu její ztráta panenství tak rozzuřila, že ji proměnila v medvědici a zahnala svými šípy pryč. Lovec-obr Orion byl pak krutě potrestán, když se podle jedné verze legendy pokusil Artemidu znásilnit. Zabila ho svými šípy. Nejkrutější však byl osud Apollónova vnuka Aktaiona. Tento smrtelník měl tu smůlu, že na lovu zahlédl Artemidu při koupeli. Bohyně se tím cítila natolik uražena, že Aktaiona proměnila v jelena, kterého okamžitě roztrhali jeho vlastní lovečtí psi. Jiná varianta příběhu vypráví, že byl tento mladý muž zaživa sežrán, protože se prohlašoval za lepšího lovce než byla sama bohybě. Artemidina krutost a skutečnost, že byla spojována s divokou přírodou, z ní dělaly nebezpečnou bohyni. Proto se ji lidé snažili nedráždit a přinášeli jí četné zvířecí oběti, aby získali její přízeň.

Apollón byl uctíván jako bůh světla. Jeho vysoký morální a intelektuální status mu zajistil nejvyšší postavení jakožto pečovatele o civilizaci. Již čtyři dny po svém narození se rozhodl pomstít hadu Pythonovi za sexuální obtěžování své matky Leto během těhotenství. Python, syn Gaii, byl strážcem delfské věštírny. Bůh nakonec věštírnu ovládl a údajně se naučil od boha Pana schopnosti věštit. Po této své inauguraci v Delfách začal být Apollón spojován s hudbou, lékařstvím a lukostřelbou. Tento široký kontakt mu umožňoval kontakt s nymfami a smrtelnicemi; přes četné sexuální avantýry jich však jenom málo vyústilo v dlouhodobější vztah."

Ticho lesa nenarušil jediný nepatřičný zvuk. Vítr šuměl v korunách vysokých majestátných stromů, kdesi tiše zurčel potůček. Bylo téměř slyšet, jak čistý je a jak se nenásilně přelévá přes větší i menší kamínky, větvičky a další překážky. Občas někde zašvitořil ptáček nebo v trávě zašustily rychlé nožky. Den jako stvořený pro odpočinek. Pod jedním ze stromů, který skýtal dostatečný stín, seděla mladá žena. Dlouhé světlé vlasy, připomínající lány zlátnoucích klasů v záři letního slunce, měla částečně na temeni svázané do koňského ohonu. Ofina jí zakrývala jedno oko, které, kdyby nebylo zavřené, by bylo modro-šedé. Na sobě měla krátké riflové šortky a zelené khaki tílko, které tak odhalovalo více z její přitažlivé postavy. Vedle ní se nacházel dlouhý lovecký luk s toulcem, z něhož vykukovaly opeřené konce šípů. Naslouchala svému panství, každý i ten nejmenší tvor jí šeptal příběh. Jak poklidné…

Její myšlenky narušil až hukot motoru, společně s hudbou, dunící z reproduktorů, pak pronikavé zaskřípění brzd a následná rána, která vyplašila zvířectvo široko daleko, jak něco těžkého dopadlo na zem.

Lovecké instinkty by ji nutily sáhnout po zbrani a zničit zdroj toho hluku, ale to by s ním nesměla vyrůstat. Pomalu, skoro až soucitně, otevřela oči. Na mýtince stálo auto. Lépe řečeno pořádný sporťák jasně žluté barvy. Slunce se od nablýskané karoserie odráželo tak jasně, jako by bylo vozidlo samotný sluneční kotouč. Z dvojitého výfuku dosud šel oblak kouře, na kolech pableskoval ohnivě naoranžovělý tuning. Nemělo střechu. Rádio utichlo, dveře se otevřely a zase zavřely. Ven vystoupil pohledný blonďák. V tu chvíli auto zmizelo, jako by nikdy neexistovalo. Řidič měl vlasy podobné jako dívka, jen o něco tmavší a oči měl také jasně modré. Už od pohledu nebyl žádná klidná povaha, spíš takový typický frajírek. Byl to Apollón, bůh hudby a poezie. ,,Hej, ségro!" zavýskl na blondýnku, rozešel se k ní a roztáhl ruce k objetí. Na rtech se mu objevil úsměv, když vstala a šla proti němu. Že by..? Jeho očekávání však bylo zmařeno, když místo objetí mu na tváři přistál štiplavý políček. Úplně cítil, jak mu kůže rudne a bude tam mít otisk ruky. Už zase. ,,Co si sakra myslíš?" zasyčela, z očí jí sršely blesky.

,,Ale…"

,,Na žádný "ale" nejsem zvědavá. Už zase jsi šlohnul Heliovi vůz? Co sis myslel?!" Rozmáchla se k další ráně, ale obratně uskočil a nasadil kajícný výraz. ,,Chtěl jsem tě vidět a takhle to bylo rychlejší," zamumlal. ,,Ale má tam super repráky," dodal nadšeně, ignorujíc její vražedný výraz. Artemis byla jeho dvojče. Bohyně lovu, lesa a divoké zvěře. Avšak byla docela výbušná a náladová. Měla vlastní družinu mladých dívek, které ji doprovázely při lovu. Tentokrát však byla z nějakého důvodu, po němž ani raději nechtěl pátrat, sama. Sledoval, jak se přikrčila jako šelma ke skoku a už se připravoval s dalšímu útěku, když se najednou uvolnila, znaveně si povzdechla a pročísla dlouhou ofinu. Tohle nemělo smysl. Nezmění ho. Ale bude to ona, kdo si to od slunečního boha Helia pořádně sežere. Jako vždycky. Proč musel být tak problémový? Odvrátila se, sebrala z pod stromu svůj luk a už o něco klidněji se vydala ke stromům. ,,Jdu na obhlídku. Vrať se než tě napráskám."

,,Ale to bys přeci neudělala." Sebevědomě se usmál a vydal se za ní. Nechodil sem až tak často a tak chtěl využít příležitosti. Les samotné bohyně. Jak zajímavé. Třeba by to mohl zmínit v jedné ze svých básní.

Tiše našlapoval na měkkou půdu posypanou jehličím, lístky, šiškami a dalšími produkty přírody. Jak postupovali hlouběji, začal les utichat. Už nebylo slyšet zpívat ptáčky. Ani veverka nepřeběhla přes cestičky, které vyšlapala zvěř a teď však byly téměř neznatelné. Stalo se snad samotné srdce tak nedostupným? A to přítmí, vlivem nedostatku slunce dodávalo tomuhle místu na děsivé atmosféře. Byla snad Artemis hluboko uvnitř taky tak temná? Než se stačil na cokoliv zeptat, blondýnka zastavila a pokynula mu, aby udělal stejně. Zvědavě se podíval nejdřív na Artemis a pak směrem, kam upírala své oči. Nic zvláštního neviděl, jenom další křoví, jakých tady byly stovky, ne-li tisíce. Už o poznání opatrněji rozhrnula větve, luk napnutý a v něm založený šíp. Nebezpečí? Tady? Ne, tohle byl posvátný les na hoře Olymp. Lidé se sem neměli jak dostat, stejně tak démoni z podsvětí.

Pak se výjev vyjasnil pomocí několika tenkých paprsků světla, které stromy milosrdně propustily skrz. Prostranství tvořilo velká vodní plocha, jezírko s mnoha ostrovy. Odtud pramenily všechny potůčky, které napájely celý les životem. Byla by to poklidná scéna, kdyby však nebylo desítek mršin na břehu okolo. Stádo posvátných rychlonohých jelenů a laní, tato vysoká byla zasvěcena právě Artemis. Kolem hnijícího masa se snášely mračna much, které své larvy jistě stihly naklást do každého kousíčku těl. Země kolem byla pošlapána kopyty, nic zvláštního. Jenže při bližším pohledu byla země zčernalá, jakoby spálená. Apollón si klekl a prohnětl ji mezi prsty. Cítil z ní smrt a ještě něco. Chlad. Sílu, se kterou by si neměl nikdo zahrávat, dokonce ani samotní bohové. Artemis stála jako solný sloup, neschopná slova. Třásla se po celém těle. Kdo to mohl udělat? S nepřítomným pohledem přešla k jednomu ze zvířat, zatímco její bratr prohledával ostatní. Neměla na sobě žádné sečné nebo střelné rány. Další možnost byla nějaká magie nebo jed. Pořád tu však bylo mnohem více otázek než odpovědí. Bůh se postavil ke břehu, který omývala voda. Hladinu nerozvířil jediný závan větru, žádné vlnky. Opatrně se jí dotkl a hned ucukl. Voda se proměnila v černou mazlavou břečku, nasáklou přesně tím, čím byla i země, jen v mnohem větší koncentraci. Byla snad ona zdrojem smrti stáda? Ne, bylo tomu naopak. Z těl vytékala tekutina, připomínající krev, ale byla o něco hustší.

,,Sestři, musíme odsud." Ohlédl se na bohyni.

,,Ne. Je mou povinností je pohřbít a zjistit, co se stalo," odvětila tichým, ale autoritativním hlasem.

Rychle k ní došel a chytil ji za ruce. ,,Tohle není nic přehlídnutelnýho. Postaráme se o něj, ale nejdřív musíme dát vědět otci. On se o to postará."

Artemis chvíli mlčela, než se zhluboka nadechla a přikývla. Povolila tětivu a otočila se k odchodu.

Náhle se cosi změnilo. Vzduch ztěžkl. Z vody uprostřed jezírka stoupaly obrysy nějaké postavy a dostávaly hmotnou podobu. Odpadávaly z ní husté kusy černého bláta, které, když dopadly na hladinu, tiše zasyčely a stoupaly z nich obláčky kouře. Jediné, co na ní zůstávalo lidské, byly vztekem sršící oči. Kdysi nepochybně přenádhernou tvář lemovaly zmítající se hadi s hladově otevřenou tlamou. Měla rozložitá opeřená křídla, na šedavá pírka se dosud lepila voda a sliz. Natáhla ruku s ostrými pařáty za sebe, jako by se chystala vytáhnout šíp z toulce. Pak mýtinku osvětlil jasně rudý záblesk a něco nezřízenou rychlostí mířilo na blondýnku. Otočila se, ale bylo příliš pozdě. Smrtelné ráně něco zastoupilo cestu. Někdo. Tělem projel šíp dlouhý jako válečný kůň, částečně zastavený božskou silou tak, aby silou setrvačnosti neprojel úplně skrz. Krev jí stříkla do tváře, krásné šedé oči se naplnily děsem a ticho lesa narušil pronikavý výkřik.

***

,,Ne!"

To jediné slovo se rozlehlo místností. Pokoj byl obložený tmavým dřevem. Na zemi se rozkládal rudý koberec. Jediný nábytek zde tvořila velká nadýchaná postel s baldachýnem minimálně pro dvě osoby, jejíž nožky nějaký umělec kdysi stylizoval do podoby dračích nohou s ostrými pařáty, dále pak knihovna sahající až ke stropu a dvě křesla u krbu, z něhož sálalo příjemné teplo oranžovo-zlatých plamenů. Obě křesla byla odsunuta stranou tak, aby byl před krbem prostor. Žena, která tam klečela ještě před chvílí klečela a nyní stála, na sobě měla jednoduše střižené černé šaty s páskem s velkou přezkou a světle zeleným pruhem od pravého ramene až k levému boku jako nějaká šerpa, jejichž spodní okraj sahal ke kolenům a i před nedostatek přiléhavosti zdůrazňovaly její postavu. Její vlasy měly poměrně netypickou barvu, růžovou jako poupata právě kvetoucích růží a byly vyčesané do jednoduchého drdolu, jenž držely pohromadě stříbrné jehlice s drobnými smaragdy. Děsem rozšířené oči upírala do ohně, ve kterém dosud poblikávaly modré jiskřičky, rty se jí mírně chvěly rozrušením. Rychleji oddechovala. Další vize… a tentokrát o dost živější. Věděla, že tahle byla skutečná. Žádné vidění budoucnosti, aby jí mohla snadněji předejít, nýbrž znamení toho, že už nemůže nic dělat.

Dveře se opatrně pootevřely a dovnitř vešla zahalená postava, spěšně se uklonila. ,,Stalo se něco, má paní?" otázal se zvláštní syčivý hlas, očividně měl problém používat celkem srozumitelně lidskou řeč.

,,Co.." Pohlédla na svého poddaného, pár vteřin ještě trvalo než se plně vrátila do reality. ,,Ne, nic. Děkuji, můžeš jít." Služebník jen mírně zaváhal, než opět vycouval ven. Teprve pak si dovolila znovu pohlédnout do ohně. Dělo se něco opravdu zlého. Podsvětí se pozvolna rozpadalo. Už tomu bylo příliš dávno, co mu někdo vládl pevnou rukou. Ode dne, kdy jeho vládci byla odebrána moc a stíny se opět vrátily do hlubin Tartaru, uplynulo pět set let. Pro bohy poměrně krátká doma, avšak pro lidi téměř nepředstavitelná. Proč až teď? Po pokusu o oživení Chrona bylo přeci dostatek příležitostí, aby všechna ta temnota bez kontroly povstala. Přemýšlel vůbec otec o následcích? Nikdo nebyl schopný vládnout něčemu takovému, kromě jedné bytosti, která však byla vyhnána na zem. Kromě vybraných osob měli nyní zakázáno jakkoliv zasahovat do dění. Jak moc ho nenáviděla. Unesl ji a pak mučil svým neustálým dotíráním, lichotkami a vůbec pokusem dostat do postele. Přesto tu teď bez něj bylo tak nějak.. smutno a pusto. Žádná přítomnost, která by vyplňovala každý kousíček místnosti. Žádná překvapení jako když jí kdysi ukázal to štěně Kerbera. Snad by se jí po něm mohlo i začít stýskat. ,,Pitomost," zavrčela odmítavě a vydala se ke dveřím, z misky s ovocem si ještě vzala krásně červené jablko. Bylo záhadou, jak k takovému kvalitnímu jídlu tady přicházejí. Peklo není ani náhodou vhodné místo pro pěstování sadů. Věnovala vražedný pohled nevinně se lesknoucímu granátovému jablku, jako by se mohlo na místě rozpadnout prach. ,,Zmetek jeden," utrousila jedovatě a klapání podpatků vysokých bot vyšla ven na obhlídku své říše.

,,Persefoné byla mimořádně krásná dcera boha Dia a jeho sestry Demetry. Demeter ukrývala Persefonu na Sicílii, kde podle ní byla v bezpečí, jenže vládce podsvětí Hádes ji tam vypátral. Když viděl Persefonu, jak kráčí se svými družkami lesem, rozhodl se ji unést. Se svolením bratra Dia se vynořil ze země na svém voze, uchvátil ji a rychle zase zmizel pod zemí.

Zatímco žalem zlomená Demeter propátrávala pevninu a hledala ztracenou dceru, Persefoné chřadla v Hádově pochmurné říši. Ačkoliv odmítala potravu, neúmyslně pozřela několik semen granátových jablek, jež jí Hádes nabídl, aby ji ke své říši připoutal. Zeus musel s Demetrou, jež hrozila zničením lidstva, pokud již dceru neuvidí, uzavřít kompromis. Dohodli se, že Persefoné bude trávit polovinu roku u manžela a druhou polovinu u matky. Persefoné přijala roli, kterou jí Zeus přidělil, a je proto oslavována jako bohyně zrození a smrti."