Žárlivost

Mám tady pro vás kratší jednorázovku, mám školu a myslím, že nejsem jediná kdo nestíhá, takže si na Obchodníka a Untouched budete asi muset počkat, nejsme roboti, že. Tahle jednorázovka už byla napsaná dávno dávno, takže kvalit NIC MOC A JÁ TO NESTÍHÁM OPRAVIT... no zkuste to...

---

Nesnášim školu. Docela živelně ji nenávidim. Jenže to nebudu jediný teenager s tímhle problémem, za to bych ruku do ohně strčil. Nesnášim tu odpornou studenou a oprýskanou budovu, pomalovaný lavice, židle rozvrzaný od věčnýho houpání se na nich, nesnáším přiblblý nekompromisní učitele, nesplnitelný úkoly jimiž jsem zahrnován, tupě zírající stádo volů, kterým jsem nucen říkat: spolužáci. Tohle není život, ale horor! S matikou mi vždycky pomáhal táta… s ruštinou a španělštinou máma. Teď už ne… bolí to, když na ně vzpomínám. Ta ošklivá hluboká zjizvená rána v mém srdci pálí tím víc, čím častěji a usilovněji na mé rodiče myslím. A přitom to byla tak hloupá chyba. TAK hloupá. Ještě dnes si jasně vybavuji, jak matka s otcem spěchali, aby stihli letadlo do Paříže. Když jsem jí držel kabát, aby si ho mohla obléknout, viděl jsem její tmavě modré, ustarané oči, protože nestíhali. Proč jsem si tenkrát neuvědomil, že je vidím naposled? Pak běželi do auta, aby jim letadlo neodletělo. Ironie… doháněli vlastní smrt… a naneštěstí se jim to podařilo. Druhý den mě ve čtyři hodiny ráno vzbudil můj bratr… lekl jsem se ho, protože vypadal opravdu strašně… jako člen klubu helloweenských maskotů. Měl zarudlé oči, průsvitnou pleť… třásly se mu ruce, to si pamatuju. A řekl mi větu, které jsem nemohl uvěřit, protože pro mě představovala konec… všeho. Slova která jsem si pak tisíckrát opakoval, poslední informace o nich. Tenkrát mi zašeptal: Letadlo Tokio - Paříž se vychýlilo z kurzu a kontakt už se nenavázal. Jsou… pryč. Tenkrát si pamatuju, že jsem neplakal, ale měl jsem co dělat. Můj bratr mě pevně sevřel v náručí a nebylo jasné, jestli utěšuje víc mě, nebo sám sebe.

A to bylo další naposledy. Totiž naposledy, co se mě Itachi kdy důvěrněji dotkl. Protože… nevím jestli jsem se zbláznil, nebo jestli jsem naopak procitl, nebo se snad nedejbože zvrhl, ale začal jsem se na staršího brášku dívat… jinýma očima. Ne jako na staršího spolehlivého bratra, který mě podpoří, až to budu potřebovat. Začal jsem si víc všímat jeho gest, projevů citů, emocí… Poznal jsem, jak krásně vypracované tělo má, jak se jeho dokonale tenké rty nikdy nepohnou do úsměvu, jak se ve smutných trpících očích nezaleskne ani náznak radosti, jak je rozkošný, když ho uvedu do rozpaků, jak si hrdinně nechává všechny strasti a starosti pro sebe a dusí je v sobě, aby mě tím nezatěžoval, jak někdy zatíná nehty do dlaně, aby se silněji citově neprojevil, jak si kouše ret když někdo řekne slovo: máma nebo táta. Jak trpí, aniž by to na něm někdo poznal. Jak se snaží, abych si toho nevšiml, jak se to zoufale pokouší skrýt pod roušku kamenné masky, kterou si nasazoval na obličej a už dávno přestal sundavat. Začal mě… přitahovat. Psychicky, ale co hůř, i fyzicky. A on, jako by to vycítil, už se mě nedotýkal. Staral se o mě, jako o vlastní dítě, ale veškerému kontaktu, mimo očního a verbálního, se vyhýbal.

Já se ale i navzdory jeho péči zhoršil ve škole, našel jsem oblibu v černém oblečení a začal jsem kouřit a pít alkohol. Nebyl jsem na tom závislý… zatím. A upřímně, bylo mi to jedno. Donedávna jsem se tomu ještě vyhýbal, ale pak…

Jeden večer jsem jako obvykle seděl na pohovce u televize a zuby jsem strhával červenou slupku z rajčete, abych se dostal k měkké sladké dužině - s tímhle typem ubohé zeleniny jsem si vždycky morbidně hrál - když přišel můj bratr. Na tom by samo o sobě nebylo nic zvláštního ani znepokojujícího, kdyby s ním ale nešel ještě někdo. Zpoza dveří se vynořila štíhlá, vysoká brunetka. Nejspíš nosila červené kontaktní čočky a natáčela si vlasy, ale vypadala zajímavě… řekl bych atraktivně, kdybych se místo jejího hlubokého výstřihu nevěnoval bratrově smetanově mléčné kůži na odhaleném krku. Už tenkrát mi bylo jasné, že tohle zřejmě nebude jen sourozenecká pozornost, ale nehodlal jsem si cokoliv připustit… o to neskutečnější mi moje 'tajné přání' přišlo, když mi Itachi představil Kurenai, dívku se kterou se seznámil na brigádě. Stiskl jsem jí ruku a sdělil jí s trochou přemáhané nevole v hlase svoje jméno. Usmála se na mě a Itachi mi "prozradil", že se tu zdrží jen na čaj a zase půjde. Posadila se ke stolu a bratr se otočil k lince. Stoupl jsem si před něj.

"Já to udělám. Běž se jí věnovat." Vypadal zaskočeně, ale souhlasil.

"Dobře tak… já si dám kafe s mlíkem a ona chtěla ovocnej čaj…" Přikývl jsem a natáhl se přes linku k varné konvici na vodu.

"Eh, Sasuke…?" Otočil jsem se na něj a v tu chvíli se moje oči ocitly asi jen deset centimetrů od těch jeho. Zrychlil se mi dech a zatočila hlava.

"Děkuju…" Zašeptal a spěšně odešel za Kuren. Tohle mi nedělej, nii-san…! Opřel jsem se nenápadně dlaní o linku a svěsil jsem hlavu. Jednou z něj dostanu infarkt. Slyšel jsem, jak si povídají a smějí se… zatím co se mi vařila voda, potajmu jsem je sledoval… ten pohled… jaký na Itachiho ta hnědovláska upírala… TAKHLE nadrženě se na něj můžu dívat JENOM JÁ! Rozčilením jsem prsty klepal o mramor na lince. Konečně se mi dovařila voda. Zalil jsem Itachimu kávu a pak se zarazil… na chvíli jsem se ušklíbl a nikým nezpozorován jsem vyndal z lednice hrnek, který jsem tam před tím dal a nalil jsem do něj horký čaj. Pak jsem to dvojici donesl.

"Promiň bráško, že to tak trvalo, ale dal jsem vařit málo vody, tak jsem to musel dělat znovu a to možná vystydlo."

"To je v pohodě Sasu, děkuju ti." Usmál jsem se na mě. On byl tak roztomi…

"I já děkuji." Možná až moc nevraživě jsem se na dívku zadíval.

"Jo, dobrý." Odešel jsem a chvíli s bušícím srdcem čekal. Snad se to povede… Když jsem asi po půl minutě zaslechl ženské zasyknutí, pak tříštění skla a výkřik, neubránil jsem se zločineckému úšklebku. Vběhl jsem s nevinným obličejíčkem do obýváku, kde u stolu ti dva seděli a hned se mi naskytl jedinečný pohled, jež byl výsledkem demoličního plánu mé maličkosti. Kurenai stála, poskakovala a kolem ní se na zemi i na stole válely střepy hrnku, jehož obsah z větší části úspěšně skončil na jejím oblečení a na stole v poměru asi 40 ku 60.

"Dobrý…?" Ptal se hned Itachi, který už byl pohotově na nohou.

"Sakva to… mě mof mrfí…" Šišlala bruneta, která musela mít parádně popálený jazyk. Samozřejmě, mohl jsem za to já. Ale částečně i ona. Byla nepozorná. Když je studený hrnek, neznamená to, že stejnou teplotu má i jeho obsah, no ne? Navíc častá změna teplot je dost škodlivá na to, aby při dobrém načasování nádoba v rukou praskla a potřísnila majitele vařícím obsahem. Itachi hned podal ženě skleničku studené vody a pak teprve šel pro hadr, ale já už jsem by rychlejší a měl jsem skoro smetené střepy.

"Nemusíš to dělat Sasuke, to…"

"V pohodě, kdybych nechtěl tak to nedělám." Ujistil jsem ho klidně a shrabával dál.

"Ale já bych ti přecejenom…"

"NEPOTŘEBUJU pomoc." Odbyl jsem ho stručně a jasně.

"Jsi milej, děkuju moc, bráško." Píchlo mě u srdce, když to oslovení použil. Už dlouho mi tak neřekl. Zvedl jsem se a odnesl lopatku s žalostnými pozůstatky hrnku do koše. Pak jsem se vrátil k mému bratru a jeho 'kolegyni'. Kurenai si pořád chladila jazyk studenou vodou a já měl co dělat, abych donutil moje mimické obličejové svaly neutvořit úsměv.

"Nebojte se, Kurenai, střepy prý přinášejí štěs…" Zarazil mě smrtící Itachiho pohled. Omluvně jsem pokrčil rameny a odešel radši do svého pokoje.

Tenkrát mi Kurenai přišla jenom jako otravné štěně, co zatne zuby do vašich kalhot a drží se, ale to se brzy změnilo. Vyrostla v mých očích v rovnocenného soupeře, možná dokonce trochu zvýhodněného, protože JÍ se Itachi dotýkal. Snášel jsem to… přál jsem mu štěstí. Jenom jsem skřípěl zuby, když doma ve váze bratr schraňoval kytice, které si pak s sebou bral na schůze a vracel se bez nich, zatínal jsem rozhořčeně pěsti, když se s ní vybavoval jak moje tetka hodinu přes telefon, odvracel jsem pohled, když jí doma chytil něžně za ruku. Trpěl jsem. Jako zvíře, připadal jsem si ve svém vlastním domě nechtěný. Přibývalo osamělých večerů, probrečených hodin, bezesných nocí, bezvýchodných situací, jež jsem nebyl schopen řešit. A právě TENKRÁT jsem začal s kouřením i pitím alkoholu. Tenkrát už mi totiž nezáleželo na ničem, ani samo na sobě. A Itachi byl jako hluchý a slepý. Kolikrát jsem doufal, že mě vezme kolem ramen a přesvědčí, že to zvládnu? Kolikrát jsem doufal, že přijde s nabídkou (kvalitního sexu… ne, nechme Pelíšky na pokoji xD) nějaké společné činnosti, třeba výletu? Kolikrát jsem doufal, že mu docvakne, že se na něj už dávno dívám jinak? Kolikrát jsem doufal, že za mnou přijde, sedne si ke mně a omluví se za to, jak nezodpovědně a necitlivě se ke mně chová? Tisíckrát a ještě jednou tolik. A prostě… nic. Přišlo mi, že dělá něco špatně… jako generál, který střílí po nepřátelích a přitom ani okem nezavadí o doutnající bombu u svých nohou.

A jednoho večera… mi dohořel knot. A ten výbuch byl… no to se nedá popsat…

Vracel jsem se domů, jako vždy ze školy se zničenými představami o mojí budoucnosti, kterou mi černě vymalovali kantoři a v podstatě mě slušně přesvědčili, že bych mohl jít utírat kravám prdele a byl bych užitečnější. Už jsem to říkal a opakuju to zase - NESNÁŠIM školu. Odemkl jsem na první pokus, v chodbě ze sebe oklepal sníh, co teď venku vířil v malých bělostných chomáčcích a zachytával se na oblečení a vlasech, kde roztál v droboučké perličky průzračné vody. V chodbě bylo zhasnuto, tak jsem se psychicky připravoval na další osamělý večer, ale když jsem vkročil do obýváku, na to, co jsem tam spatřil, jsem ani v nejmenším připravený nebyl. Na kanapi u televize seděl Itachi a k němu se nestoudně lísala ta odporná mrcha… a co hůř, on jí… líbal. Měl zavřené oči… taky jsem je chtěl zavřít. Nevidět to všechno… ten strašný pocit… přál jsem si tolik se z té ohyzdné noční můry probudit...

Silně jsem si zkousl ret a do očí se mi bezděčně nahrnuly slzy bolesti, zrazení a nepochopení. Ani jeden z mazlící se dvojice si mě nevšiml... jak bezvýznamný jsem si přišel. Co nerychleji jsem vyběhl po schodech a zavřel za sebou tiše dveře, nechtěl jsem, aby věděli, že jsem tady... opřel jsem se zády o dveře a v očích se mi objevoval ten zvláštní výraz, jako bych se bál, žer tahle dobře známá moje místnost tu nebude. A ani bych se nedivil. Nic už nebylo jako dřív. Asi každému se do srdce dostane stísněnost z pocitu, že se vám před očima tříští svět na kousky a vy s tím nemůžete a ani NESMÍTE nic dělat. Tělem mi projel nepříjemný chlad, zatřásl jsem se a doopravdy si myslel, že v tu chvíli moje srdce ztvrdlo na kámen z ledu. Copak jsem udělal něco špatně? CO? Snažím se jak můžu, jsem k němu pozorný, neupozorňuju na naše rodiče... a nekriticky ho miluju. A co on? Je k tomu slepý a hluchý, bere to jako samozřejmost. Jako by se ode mě distancoval, dal jsem mu snad k tomu důvod? Nesnáší mě? Nebo se mu hnusím? Třeba... zadrhl se mi dech a já sebou trhl. Třeba zjistil odněkud, že jsem homosexuál... a hnusím se mu... proboha, tak proto ta kravka tam dole... chce mi dokázat, že on na kluky rozhodně není... a chce mi dát lepší příklad...

"JÁ SE NEZMĚNÍM!" Vykřikl jsem rozhořčeně, ačkoliv jsem byl v pokoji sám. Potřeboval jsem ze sebe dostat všechnu tu zlobu, rozhořčení, zklamání. A to ještě Itachi ani nevěděl že...

že bych ho chtěl obejmout, obtočit svoje ruce kolem jeho hrudi, ale jinak než jako bratr...

že bych ho chtěl povzbudivě chytit za ruku, ale jinak než sourozenecky...

že bych se na něj před ním nejradši díval tím pohledem, který doslova svléká...

že bych ho ve chvílích, kdy vychází z koupelny s ručníkem kolem toho krásného pasu, nejradši přirazil ke zdi...

že bych se ho chtěl dotýkat tam, kde ostatní nesmí...

že bych se konečně rád přestal ovládat, když přede mnou tiskne rty k okraji sklenice...

že bych mu jednou chtěl poděkovat po svém za všechno, co pro mě udělal...

že bych bez něj nemohl žít...

"Proč, bráško..." Zašeptal jsem zlomeně do tmy. Nerozumím sám sobě... vím jenom jedno. Jediný světlý cíl v mém životě zešedl a já cítil, jak se bez něj topím ve tmě. A nikdo mi nepomůže... Přešel jsem k oknu a opřel si čelo o chladnou tabulku skla. Nikdy s ním nebudu. Protože... já jen sním, on nechce a MY nemůžeme. Je to proti morálce, homosexuální páry dnes nejsou ve společnosti uznávané a my jsme k tomu sourozenci. Bratři, takže je to morální zločin. Bratři, takže spor proti přírodě. Bratři, takže JEN přátelé. Ale.... bratři, takže lidé, kteří se navzájem znají nejlépe ze všech na světě. Bratři, takže ti co k sobě mají nejblíže, co spolu vyrůstali, hráli si, společně plakaly a smáli se. Tohle je jiný úhel pohledu. Ten můj. Na mysli mi okamžitě vytanul problém, s nímž se nejspíš v budoucnu budu muset vypořádat. Musím se nějak zbavit té vnitřní bolesti. Rve mě to zevnitř na kousíčky, takhle nemůžu fungovat. Ale jak? JAK?!

V tu chvíli jsem zaslechl nezaměnitelný zvuk zavírajících se domovních dveří a bylo mi jasné, že už jsem doma zase sám. Hloupý malý bráška přišel domů, tak se Itachi s Kurenai nejspíš přesunuli někam, kde by mohli… Kousnul jsem se do rtu tak silně, že jsem sebou vzápětí instinktivně cukl, když moje ostré zuby protrhly tenkou narůžovělou kůži a já na špičce jazyka ucítil trpko-sladkou chuť krve. Roztřeseně jsem se zvedl. Nechtěl jsem nic dělat, jenom ležet, obejmout polštář, jako když jsem býval kluk a zavřít oči. Napadlo mě ale, že bych se na něco mohl podívat.

Moje pomalé kroky po ztichlém domě zlehka směřovaly k ložnici rodičů. Od té nehody jsem tam nebyl. Když se moje dlaň dotkla zlatavé kliky, vytanulo mi na mysli tolik už dávno zapomenutých zážitků… odhodlal jsem se a otevřel. Skříň, noční stolky, závěsy, postel… jako by nedávno odešli. A už je to tak dlouho. Itachi to tu musel udržovat, ale to mě v tu chvíli ani nenapadlo. Cítil jsem, jak mě začínají oči pálit, jako by mi do nich sypali žhavé uhlíky, když jsem přejížděl pohledem po ztichlé místnosti. Prožíval jsem to zklamání, když čekáte, že v pokoji něco nebo někdo bude a najdete ho prázdný a ztichlý. Ve skříni jsem viděl hřbet jedné knihy… hned jsem jako živý obraz spatřil ty zimní večery u krbu s tatínkem, jak držel v ruce tuhle dobrodružnou sbírku příběhů a předčítal. Maminka pekla cukroví a já s bráškou jsme poslouchali, ani jsme nedutali.

Začínal jsem mít problémy s dechem a potlačováním vzlyků. Ta postel, kam si mě maminka vzala, když jsem byl nemocný. Ovázala mi krk teplým ručníkem a pil jsem čaj s medem a citrónem. U ní mi vždycky bylo dobře… dokázala mi dokázat, že jsem doma. Jenže pak najednou…

Můj pohled se zarazil o drobný rámeček vystavený za skleněnou vitrínou. Vzápětí se mi rozmazalo vidění a z mých rtů uniklo tiché vzlyknutí. Nešlo se tomu ubránit… byla to fotka. Černobílá. A byla z porodnice… maminka se tam tváří šťastně… tatínek hrdě… a za ručičku toho miminka se drží černovlasý chlapeček… tenkrát mrňousek. Itachi. Maminčin smích už nikdy neuslyším, nic mi ho nevynahradí. Otcovy pochvaly už nikdo nezopakuje tak, jako on. Itachi už mě nikdy nebude mít rád, jako tehdy… Všechno bylo jako ve zpomaleném filmu, ani jsem sám sebe pořádně nevnímal. Cítil jsem jen, jak pomalu padám do těch srovnaných peřin, bořím obličej do polštáře, v pěstech křečovitě svírám hedvábný potah, zavírám oči, slzy mi samovolně stékají po tvářích a s nimi odplouvá i ten zbyteček mého štěstí, tělo se chvěje v nezastavitelném přívalu vzlyků a rty tiše a neutěšeně šeptají slova, jejichž význam už nikdy nenajdu.

"Maminko… tatínku…" Nemůžu přestat, nejde to. Už moc dlouho jsem se choval chladně a teď ten příval pocitů jako žhavé magma vyvřel na povrch a stékal ze mě, ale tuhl a zůstával k mé osobě přilepen navždy. Mezi slova se mi vkradly o něco hlasitější vzlyky, přál jsem si v té peřině zmizet, srůst s ní a ztratit se.

Málem jsem vykřikl, když se najednou cizí ruka dotkla mojí hlavy. Vylekaně jsem otevřel rudé uplakané onyxové oči. Na kraji postele, kousek ode mě, seděl můj bratr a dlaní mě jemně hladil po vlasech. Měl jsem za to, že odešel… ani ve snu by mě nenapadlo, že tu zůstal a neopustil mě společně s Kurenai. Mrzelo mě, že mě přistihl v téhle situaci. Díval jsem se na něj, jako na přelud ze záhrobí. Je to možné…?! Už nejméně rok a půl se mě nedotkl ani prstem a teď… když se chvíli díval do mých očí, najednou se natáhl a já nemohl uvěřit tomu, že jeho ruce se obtočily kolem mého těla. Itachi si mě přitáhl k sobě a pevně objal. Po pěti letech mě objal. Nejdřív jsem to chtěl vysvětlit, proč tu je, co tu dělá… měl jsem tisíce otázek. Ale neměl jsem na ně sílu… podvolil jsem se jeho sevření, položil si hlavu na jeho rameno a nechal zbylé slzy, aby mu zmáčely krk. Ani na chvíli mě nepustil, něžně mi prsty přejížděl po zádech v konejšivém gestu a moje vzlyky se pomalu začaly utišovat.

"Nechtěl jsem, abys… mě takhle… viděl…" Pořád jsem měl větu kouskovanou kvůli křečovitým stahům svalů z pláče. Přitáhl si mě ještě těsněji k sobě a skryl tvář v mých černých vlasech.

"Je to tak dobře. Nikdy jsem si to neuvědomil, promiň, že jsem si toho nevšiml dřív…" Zašeptal tiše a na zdůraznění mě jemně stiskl. Když jsem se poměrně uklidnil a z očí už mi nestékaly čerstvé slzy, chtěl jsem se odtáhnout, ale jeho ruce mi to nedovolily. Tak jsem ještě chvíli v tom příjemném, ale tak neobvyklém a zvláštním objetí vydržel. A mezitím jsem se rozhodl, že vyložím všechny karty.

"Nii-san… já… teď je to dost složitý… v škole mám problém s jazykama a matikou, stýská se mi po rodičích a… a…. žárlím na tu brunetu." Řekl jsem to hodně tiše, skoro až procedil mezi zuby. Itachi mě konečně pustil a já se rychle odtáhl. Ne že by to nebylo příjemné, ale divné ano. Pro mě, po tak dlouhé době. Můj sourozenec se na mě vážně zadíval.

"Školu zvládneme spolu, tím vyplníme i čas, kdy bys měl možnost přemýšlet nad minulostí. A tamto…. Neboj se, samozřejmě nežárlíš, je jasné, že budeš mít pocit, že o mě jako o bratra přicházíš, když se věnuju někomu jinému, ale…" On mě samozřejmě nepochopil. Ne, na tohle má až moc čistý myšlení. Kousnul jsem se do vnitřní strany tváře a přerušil ho.

"Ne, Itachi. Žárlím. Žárlím na ty doteky, na ty pohledy, na tu důvěru, na tu… lásku." Dostal jsem ze sebe. Nemohl jsem k němu zvednout oči, nepřímo jsem mu teď řekl, že ho miluji a jeho negativní reakce by mě zranila. A já navíc tušil, že to bude vědět, nebo alespoň předpokládat. Zaslechl jsem, jak Itachi tiše zalapal po dechu a všimnul jsem si jeho prstů, doteď volně a klidně položených na přikrývce, nyní zatínající se do látky jako by noční létavý dravec zatínal drápy do nevinného zvířete. Chvíli jsem čekal se sklopeným pohledem, ale on seděl jako zmražený. Ne, už jsem to nemohl dál vydržet. Vstal jsem z postele a aniž bych se na něj podíval, prošel jsem kolem něj ke dveřím.

"Mám to takhle už dlouho. Vím že si zásadovej, nechtěl jsem ti ublížit, tohle ses nikdy neměl dozvědět. Promiň, teď už se ke mně nebudeš moct chovat jako k bratrovi." Chtěl jsem odejít, ale v poslední chvíli, když jsem stál čelem ke dveřím a zády k němu, mě zastavil jeho tichý hlas.

"To máš pravdu." V srdci se mi něco bolestně sevřelo. Přikývl jsem se svěšenou hlavou a vykročil jsem z pokoje. V půli druhého kroku mě najednou ruka sevřela zápěstí a stáhla zpátky. Takovou silou, že ve vteřině jsem ležel na posteli našich rodičů na zádech. Myslel jsem, že se mi to zdá, když se Itachi vyhoupl nade mě.

"Ano, jako s bratrem s tebou už vážně jednat nebudu." Ublíženě jsem od něj odvrátil hlavu na výraz zraněnosti a protestu. Věděl jsem, že nebude chtít bratra, co je na kluky…

"Asi je čas, abych se svěřil i já tobě." Mluvil tiše a důvěrně, což ve mně nechtě vzbuzovalo jistou míru zájmu a zvědavosti.

"Po TÉ nehodě jsem tě uviděl v jiném světle. V takovém, jakém ty teď vidíš mě. Tělu neporučíš, ale můžeš najít utěšitele, nebo náhradu a doufat, že se to zlepší." Šokovalo mě to. Takže on taky…? Žádný morální příklad… Kurenai byla jen náhražkou za… mě?! Skoro bez dechu jsem se ho zeptal na to, co jsem pokládal za nutné v dané situaci.

"A zlepšilo se to?" Itachiho odpověď byla krátká, jasná a výstižná. Ani na jistotě jí nechybělo.

"Ne."

…

Vnímal jsem všechno jako ve snu. Tlak na moje zápěstí zesílil, chvíli jsem se tomu věnoval, ale pak jsem na rtech najednou ucítil ty bratrovy. A tohle omyl nebyl… přeběhl mi mráz po zádech a trochu jsem se zavrtěl. To snad… on mě tady… Hodně nejistě, ale opravdu jen neznatelně, jsem pootevřel rty a dotkl se těch jeho špičkou jazyka. Reakce byla okamžitá a ještě prudší, než ten začátek. Itachi pootevřel rty a svým jazykem vjel mezi moje. Prudce jsem se nadechl, tohle jsem nečekal, ale nakonec… stačilo mi jen pár sekund, abych poznal, jakým způsobem si se mnou hraje… pak jsem se k němu přitiskl a začal mu odpovídat. Nejspíš se pousmál, cítil jsem to na jeho koutcích. Jeho prsty mi rozepnuly první dva knoflíčky na košili… proboha co chce dělat…?

"P… proč tady…?" Dostal jsem ze sebe zaskočeně. Prsty mi přejel po krku a klíčních kostech.

"Protože to MUSÍ být tady. Ber to symbolicky…" Zašeptal tiše a já už nestihl odpovědět, protože jsem tiše zasténal, když mi hned nato jazykem přejel po hrudníku. On doopravdy chce… každopádně jsem nehodlal zůstat pozadu. Nechápal jsem všechno, co se tady dělo, ale rozhodl jsem se žít přítomností. A teď byl on tady. Držel mě a svlékal na posteli, kde naposledy leželi naši rodiče. Naši nyní již mrtví rodiče. A to je minulost. Itachi je přítomnost. Itachi je všechno.

Chytil jsem ho kolem pasu a dlaní mu vjel pod černou košili. Ztuhl překvapením, pravděpodobně ode mě nic takového nečekal. Naklonil jsem se k němu, rty jsem přejel po jeho spodní čelisti a cestu zakončil špičkou jazyka, kterou jsem s dotkl jeho ucha. Cukl sebou.

"Pokračuj." Zašeptal jsem mu tiše a do ucha ho něžně kousnul. Cítil jsem, že jeho tělem projel mírný záchvěv. Na chvíli přivřel slastně oči a já bych tu chvíli, ten výraz v jeho očích a tváři, chtěl uchovat navždy. Pak se ke mně znovu sklonil a jenom za pomoci rtů a zubů mi rozepnul i zbytek knoflíků, při své práci sem tam 'nechtěně' zavadil jazykem o holou kůži mého hrudníku. Ty nesmělé, ale zároveň zkušené doteky mě doháněl k šílenství. Zbavilo jsem Itachiho svršku, nadzvedl jsem se a přisál se rty k hebké kůži, jemné jako samet a sladké jako med. Můj bratr lehce zaklonil hlavu, abych měl lepší přístup k hýčkanému krku a zároveň jsem ucítil, jak mi rukou sjel na podbřišek a v klíně jsem ucítil jeho stehno. Prohnul jsem se a tlumeně zasténal. Byl to vlastně nevyslovený souhlas. Podepřel mě dlaní za zády a svoje ústa přesunul na místo mezi klíčními kostmi a krkem. Jeho ruka mi s ohleduplnou jemností zbavila spodního kusu oblečení. Itachi sám už měl na sobě jenom kalhoty. Byl na něj krásný pohled, napořád jsem si pak pamatoval, že tenkrát, v tom stříbrném šeru, když mu štěstím jiskřily oči do nichž padaly jeho černé dlouhé prameny vlasů a kontrastovaly s porcelánově dokonalou pletí, že tenkrát jsem si vzpomněl na anděly. A já si byl jistý, že pokud existují, pak jeden z nich leží přede mnou.

Když se mě jeho jemné rty dotkly, nepomohl jsem si, abych mu nevjel rukou do vlasů, nezvrátil hlavu a nezavzdychal. Bratrovi přejel po tváři zlomyslný úsměv a prudce si vsunul mé vzrušení do úst. Přitiskl jsem si dlaň na ústa, abych nevykřikl slastí. Jeho prsty mě ruku jemně chytly a zlehka odtáhly. Nechal jsem ho. Nechal bych ho dělat všechno. Udělal pár pohybů hlavou a já sebou musel trhnout. Nešlo se ubránit stenům, které se mi draly přes rty. Když jsem ale začínal pociťovat první vlny neskutečné vášně, odtáhl se a políbil mě na rty. Měl jsem celou dobu zavřené oči, takže jsem sebou polekaně cukl při jeho dalším kroku. Prsty jsem mu stiskl ruce, které měl položené dlaněmi vedle mojí hlavy.

"Itachi…" Nevím, co všechno přesně v mém hlase poznal za pocity, ale jemně mě políbil a prsty vjel do vlasů.

"Nemusíš mít strach, zvládnu to." Pak se mě něžně dotkl jazykem na krku, chytil mě rukou za bok a zlehka přirazil. Zatnul jsem zuby, prudce zaklonil hlavu a nehty zaryl do jeho rukou. Itachi se prohnul a já z jeho rtů poprvé zaslechl ten krásný zvuk, když odměřeně, ale vzrušeně zasténal. Chvíli jsem se vydýchával, tváře mi hořely, musel jsem je mít úplně rudé. Itachi se taky se skloněnou hlavou zhluboka nadechoval a jeho dlouhé černé vlasy mi dopadaly na hrudník. Po chvíli jsem mu obtočil nohy kolem pasu a přitiskl se k němu tak, že se do mě dostal úplně. Bratr to nejspíš ode mě nečekal, protože zalapal po dechu a v smetanově bledé kůži jeho tváře vykvetla tlumeně barvený květ růže slasti.

"B…ráš…ko.." Zadrhával se a hluboce vdechoval vzduch, který ho teď neuspokojil jako někdy jindy před tím. Natáhl jsem se k jeho vlasům a odstranil mu zlobivé prameny z té nevinné nádherné tváře. Itachi byl teď tak krásný… Sklonil se ke mně a medově vyladěným hlasem se znatelným podbarvením vášně zašeptal.

"Můžu…?"

"Ne." Odvětil jsem okamžitě a rozhodně. Starší černovlásek zamrkal překvapením, když byl zmatený, slušelo mu to ještě víc, ale on ještě nevěděl, že neslyšel celou mou odpověď, takže jsem jí dokončil, zároveň a polibkem, který jsem mu věnoval na hrudník.

"Ty musíš." Usmál se a pomalu se proti mně pohnul. Pokoušel jsem se, abych se bolestně necukl a docela se mi to povedlo. S dalším přírazem už to bylo lepší a po čtvrtém bolest odezněla docela. Konečně jsem dlaně položil na jeho ramena a v přirážení mu pomáhal. Prudce jsem se nadechoval a sem tam se neudržel, abych nezasténal. Itachi se sice držel, ale jeho tiché steny jsem nepřeslechl.

Ten pocit, že jsem spojen s někým, koho tak dlouho miluji… Zavzdychal jsem jeho jméno. Nejspíš ho to potěšilo, jemně mi rty přejížděl po hrudníku. Oba jsme se přerývavě nadechovali, zatínaly nechtě nehty do těla toho druhého, kousali se do rtů a přivírali oči. Dosáhl jsem vrcholu těsně po bratrovi, takže jsem ještě před svým přívalem slasti stihl vnímat jeho sten, kdy zavzdychal mé jméno. Vím ještě, že se chtěl odtáhnout, i v extázi se choval ohleduplně, ale moje nohy, obtočené mu kolem pasu mu v jeho záměru zabránily. Tak jsem si to přál já. Vyvrcholil do mě a moje tělo v tu chvíli uchvátil ten nejkrásnější pocit, který jsem kdy zažil. Bylo v něm skryto i to, že tohle dělám s člověkem, co je mi nejmilejší, byla tu i sladká příchuť zakázaného, ale převážně to byla záplava překrásných emocí a vnitřních pocitů, jako kdyby se najednou všechny struny uvnitř mě rozezněly a hráli to nejkrásnější melodii na světě. A rozezněl je můj bratr. Itachi. Bylo to tak krásné, že mi nejspíš vyhrkly slzy. To jsem si ale uvědomil, když se ten pocit pomalinku začal vzdalovat a já se ani nehýbal, abych ty rozechvělé struny ještě nechal doznít. Ani můj starší bratr se nepohnul. Ležel nade mnou a pokoušel se popadnout dech.

"Ode dneška se stěhujeme do tohohle pokoje." Pronesl ke mně zadýchaně a já se musel krátce zasmát. Pevně jsem ho objal. Je můj. Napořád. A nikdo mi ho nevezme. Řekl mi jednou, že jsem křehký jako květina. On je mé slunce a bez něj bych zemřel.